čtvrtek 29. listopadu 2012

Reoperace...

Já vím, slibovala jsem projekt 365....nejsem však na vině já ale naše supr zdravotnictví...
Po operaci ( a ne levné) očí mé srdce zaplesalo, že zase vidím...bohužel jen na krátko. Jedno páteční odpo obestřela můj azurový zrak mlha, čelo zalil pot a v hlavě se usadili permoníci a to vše mě transportovalo do zdravotnického zařízení, kde mě byla urychleně provedena reoperace očí, abych po zbytek svého života ještě vůbec něco viděla. 16 dní se plazim po 2+1, nudim se, nesmím na ostré světlo, počítač + tv by pro mě mělo býti tabu, zrovna tak čtení. Tak jen  kratičké zprávičky od Moničky.

pondělí 12. listopadu 2012

Víkend

Po klidné noci se budím kolem páté, kdy manža vstává do práce. Willy začně blbnout ale párkrát ho pohladím a za chvilku už zařezává. Já zase přemýšlím o životě, o starší dceři, která mi dělá obrovské starosti, odešla z baráku a bohužel si nadělala dluhy. Nijak jí to nevzrušuje. Já jsem utáhla kohoutek takže ode mě už pomoc čekat nemůže. Od manžela taky ne. Takže je zcela bez peněz, dluhy a živí jí rodina jejího přítele. Přemýšlela jsem proč mě nenávidí a vím. Už nesypu peníze. V pátek odpo jsme s manžou podnikli výlet do Kolína dokoupit nějaké věci pro Willyho. U nás je zveriměx na h..... tak mezi návštěvou kolínského fakt supr zásobeného zverimexu jsem si " odskočila" na minutku do jednoho butiku a přisvištěla rychlostí blesku s novou zimní bundou, prozřetelně, protože jsem starý prase, bílou. Manža si ještě musel koupit kalhoty, ty dvoje, co doma vlastní díky dietě už nemůže nosit, padaj mu i se zapnutým zipem. Je z něho chodící kostlivec ale jemu se to tak líbí. Mě ne, mě se líbí chlapi krev a mlíko. Cestou domů jsme se ještě stavili na večeři. Doma nás přivítala starší dcera ( která přijela obslintat náš nový přírustek) s rypákem uraženým a hned spustila, proč jsme jí taky nevzali do Kolína, že jsme sobci, že ona přijede a my nejsme doma atd atd. Manžel se držel, aby jí jednu neflákl. o mě ani nemluvě. Ona odešla z baráku, ona přijela na chvilku domů a jen kvůli štěněti, přijela i s přítelem a nevidím důvod, proč bychom jí měli někam brát. Jenže ona už je taková. A tak prudila, vydírala a rozhodla se, že když jsme takový hrozný rodiče, tak hnedka v so ráno pojede zpátky. Samozřejmě nezapomněla si říct o peníze...ale jak jsem řekla, příjem financí už vyschnul.
V so jsem tedy v přemíře starostí lezla z pelechu už v 6.15 k velké radosti Willyho a šli jsme zkusit štěstí ven na poli. Než jsme dojeli výtahem dolů stačil se dvakrát počůrat ale i venku se zadařilo. Po následných pochvalách a mým křepčení radostí, kdy nevěděl vo co go, jestli jsem se nezbláznila nebo nemám nějakej záchvat jsme svištěli domů rychlostí cca 10 metrů za půl hodky. Ten malej vyčůránek už taky přišel na to, že pokud jde ven se mnou, musí pěkně špalat po svých a žádný smutný oči ani žalostný kňučení na mě neplatí. Musí pěkně po svejch žádný nošení. Zato když jde s ním ven šišlající a slintající nad ním mladší dcera, celou dobu ho tahá v náručí a pokud willy šlape po svejch, stačí zakňourat a hned se nese. Kdepak, panička je přísná. A tak jsem s ním v so lítala ven po dvou hodinách a občas i přibrala Maxe, kterej malýho venku absolutně ignoruje. Doma je to jiný, Willy ho vysloveně provokuje ale Max je fakt trouba, nechá si vše líbit, a když už má toho dost tak zavrčí a prcek dá na chvilku pokoj.
V so po obědě najednou z manžela vylezlo, že zrovna tento víkend se koná v Praze na letňanském výstavišti výstava psů. Neváhali jsme ani minutku ( teda manža váhal, nikam se mu nechtělo) ale za chvilku už jsme upalovali směr Praha. I s prckem. Zkušenost Max+auto= vytrvalé blití a tak jsem měla strach, co prcek ale ten se natáhl na sedačku a probral se až na místě určení. Dala jsem mu novej prďáckej obojek, do kabelky přibalila vodítko a mazali jsme. Byla jsem unešena. Tolik plemen psů a tý lásky, kolik páníčkové věnovali svým miláčkům....bylo to moc fajn. Vilík se stal ihned atrakcí, spousta lidí, hlavně žen nás zastavovala a slintala nad ním. Tak otěže přebral manžel, Vildu nosil a zájem ( i když ne o něj ale o psa) ho velice těšil. Jo Jo ženský to on má rád.
Domu jsme se dohrabali až věčěrom, každej zapadl do svýho pelíšku a nerušeně pluli všichni do říše spánku.

neděle 4. listopadu 2012

29.10.-02.11.2012

A už je to tady. Už nestíhám a tak to budou asi týdenní příspěvky.
Týden byl nabitý událostmi. Tak předně starší dcera nám v pondělí oslavila 18-tiny, sbalila si bágl, práskla dveřma a odešla bydlet ke svýmu příteli do jejich skromné haciendy 8+3 koupelny. Kecala bych, kdybych napsala, že mě to nevzalo, vzalo, zrovna tak mladší, Bětku. Manža anni po týdnu pořád moc nechápe vo co go, upřímně, on toho i jinak moc nechápe, tak radši nechám manžu manžou.
Dceruš se tedy nakýblovala do Vlašimi a naše domácnost nápadně ztichla a zklidnila se. Mladší omarodila a zůstala doma a já obsadila v pokojíku Zuzčinu postel. Nic proti, ale s manžou na 1,20 metru rozkládacím gauči fakt vegetit nemusím. I on je nějakej marodnej, pozůstatek to sklípkovym marathonu. Upřímně, dobře mu tak!
A tak, v nějaký slabý chvilce, když mi manža sděloval novinku, že jedna jeho kolegyně v práci prodává poslední štěně jack russel teriéra, levně a ukázal mi jeho fotku, se mi zatemnil mozek a já zatoužila po někom takovym, malym a mazlícím. A tak jsem začala otravovat. Jednoho čoklíka už doma máme, na mojí stranu se přidala i mladší a otravovaly jsme duo. A manžel, radši než by nás poslouchal, zapředl hovor s onou děvou, zablikal očima, vypnul hrud a čekal na výsledek, zda jeho počin bude mít nějakou slevovou odezvu na cenu štěněte. Dotyčná však manžu zná, dělají spolu už nějaký ten rok a tak jeho nakrucování se nesetkalo s žádnou odezvou. Mezitím, neznaje souvislosti, jsme čekaly doma jak dvě trubky s Bětkou na nového člena rodiny. Jméno vybíraly dva dny...aby nakonec, jen co manža otevřel dveře bez psa, jsme zklamáním ho málem vyhodily zpět. Dostal sodu, proč toho mazlíka nekoupil i za tu cenu, nebo proč nezavolal, nenapsal...toho dne bylo uraženo na všech frontách a vztekle se třískalo vším, co přišlo pod ruku.
Druhý den jsem se rozhodla nic neřešit, přehlížet manželův laxní postoj k této věci ( laxní postoj on má ke všemu kromě piva tedy) a rozhodnout se jednat na vlastní pěst. Jenže pracovní povinnosti zrovna toho dne se nějak nakupily a já neměla čas si ani skočit na chvilu zamlejt pantem za kolegyní do kanclu, natož řešit akci " štěně", což se ukázalo později jen jako dobře.
Manžel splaskl, ale rozhodl se pro poslední pokus stáhnout trošku cenu dolů. A tak zahrál na city, že holky chtějí psa, že nemají tolik peněz, že on jim taky nemůže dát když stavíme a bla bla bla. No jeho druhý pokus vyšel a pes, jehož otec je značkový a matka položnačková byl za směšnou cenu jeho.
A tak včera nastal den " D" a s mladší dcerou si pro něj jeli. Jack russel teriér je jak známo temperamentnější plemeno a tak to se bude k tomu našemu troubovi hodit.
A tak navečer dovezli malou, bílou kuličku, která nám udělala za 12 hodin za jeho pobytu z našeho bytečku kůlničku na dříví.
Seznámení se mnou proběhlo velice rychle. Pejsek našel ve mě takové oblíbení, že na náznak sympatií mi hned obchcal ponožku, přicucnul se mi na nohu a do pozdních nočních hodin pustil jen vyjímečně. Zřejmě hned poznal, kdo v této rodině je kápo. Seznámení s Maxem proběhlo také hladce. Willy ( dva dny vybíráme jméno aby jméno pejsek už měl od majitele) ihned směle přešel ke svému psímu kolegovi, hodil mu tlapku na hřbet, kousnul ho do ucha a knockautoval ho. Než se Max vzpamatoval, ležel na zádech. A od té doby se Willy buď kočkoval s Maxem, kdy jako bílá čára prolítával naším 2+1, byl přilepenej k mojí noze nebo naloženej v Maxových granulých. Když ještě v půl desátý nejevil sebemenší náznak únavy ( na rozdíl ode mě)vyrazili jsme ven na procházku. Noci jsem se hodně bála, že bude kňučet a stýskat se mu po mamince ale chrněl celou noc v pohodě jako dřevo.

neděle 28. října 2012

28.10.2012 - neděle

Ráno manža leze z kanafasu poměrně brzo. Vím, máme hodně domácí výroby...ale v šest ráno? Ještě jsem to na chvilku zabalila a pak vystřela jako šíp nevědeje kolikátá bije, kde jsem, čí jsem, kdo jsem...bylo 9.30. Já ostuda. Manža už notnou chvíli makal a světe div se ani nebyl uražen. A tak jsem taky zasedla a makali jsme spolu jako dva blbci. Pak jsem zase z huby vypustila jednu perlu a rozproudila se zase velmi živá debata, normálně nazývaná hádka. Manžel má ten dar skvěle lhát ani se nezačervenat. Snažila jsem se ho zahnat do kouta, marně. Vylže se ze všeho.
 Oběd byl rychlý, dieta velela pečenýho králíka s rýží což je otázka hodky. flákla jsem před něj s talířem a přeje dobrou chuť jsem zapadla do svýho dolíčku na gauči a jala jsem ohlodávat taky. Manža nemluvil. Pak na sebe hodil nějakej ten módní výstřelek a odsvištěl do nemocnice za tchánem. A my s maxem zase osiřeli. Abych nabrala sílu na návrat holek jsem si zase trošku pořvala odplavila škodliviny, polechtala nádobí a makala.
V půl pátý přijely holky a začalo tóčo móro. Jelikož starší zítra slaví 18 je prý už dost rozumná a dospělá a odchází, stěhuje se. A matko, nakul nějakej ten peníz. A jelikož táta nebyl doma, tak si poměrně dost dovolovala. Trošku jsem ji asi překvapila sbalenýma jejíma věcma a tak se nakonec rozhodla, že počká do pondělka. Za chvilku přijel manžel a dceruš se potichoučku zdekovala do pokojíku. Moc dobře totiž ví, že on by jí dal přes hubu o mnohem víc.
Teď je půl devátý. Manže má hubana nafouklýho, mladší čumí na talent, starší plánuje samostatný život a tomu všemu bordelu přihlížim. Copak mi asi přinese následující den??? Dobré či zlé? Budu mít už chvilku klidu?

27.10.2012 - sobota

Ráno jsme se probrala z mrákot až kolem osmý, což u mě není normální. Aniž bych se podívala do zrcadla hodila jsem na sebe nějakej hadr, připnula maxe na vodítko a šli jsme čůrat. Teda jen on. Až venku mi nějak docvaklo že mám na sobě jen tričko a pyžanový spodek ač rtuť teploměru se plazí kolem nuly. Za chvilku to se mnou začalo cvakat, nos mi zčervenal, huba zfialověla, naskákaly mi brka a já zavelela k ústupu. Max byl jiného názoru a tak jsem ho táhla jak Veverka ruchadlo. V ozrcadlenym výtahu jsem zahlídla nějakou už hodně prošlou zombii až jsem se fakt lekla. Bože já vypadala! Ještě že jsme kromě dvou čoklů na volno a nějakýho toho ptáka zpěváka nepotkali živou ani mrtvou duši.Doma jsem ještě chvilku rachtala zimou a pak ještě na chvilku skočila placáka do peří. Joj jak mi bylo fajn. V deset mě vyhnal hlad a kašlaje opět na slavnou dietu jsem opět zaplnila žaludek až po okraj. Pak, chtě nechtě jsem musela polechtat trošku koštětem podlahu a omýt sebe i nádobí, neb už jsem neměla ani herníček na pravidelnou ranní ( dneska spíš polední) dávku kofeinu. Mobil zarputile mlčel tak jsem nakonec vyslala mesage manžovi, jak ještě dlouho že si můžu užívat slaměné vdovství. Onen sklepník ješte chrápal po zaslouženém nasávání vína i jiného alkoholu a ozval se po hodně dlouhé době, že do dvou bude doma. Rychle jsem ho upozornila, že musíme za tchánem do nemocnice ať sebou kouká hodit a tu vopici, která mu seděla za krkem ať laskavě někde zanechá. Přijel skoro na minutu přesně, hubu od ucha k uchu, vočišťata mu svítila jako petrolejka a mě bylo hned jasné, že tchán na nás bude dneska čekat marně. Manža ještě v alkoholové euforii vybalil několik flašek doufám že nepančovaného vína a alkoholu a omdlel do mých čerstvě ustlaných peřin. Nechala jsem ho být a věnovala se opět Andreiinu blogu.
Když se nám chlapec navečer probral ve skvělé náladě začal otravovat chtěje nějakou večeři. Měl však smolíka, monička nepremává a tak si musel chytit něco sám.V troubě zbylo ještě kousek kosti tak si mohl zahlodat. Do desíti jsme se tam oba plácali až jsem sbalila notebook a celá vymydlená zalehla s Andreou ( teda jejím blogem) do peřin. V cuku letu vedle mě přistál manža a prý, co to dělám. No evidentně asi meju nádobí ne? Chvilku byl ticho a pak se mě zeptal, jestli mě bolí hlava. Jo jo bolí proč? Zase chvilku ticho a pak ruka šmátralka objevila lem mého pyžama a pomalu se sunula směrem vzhůru. Práskla jsem noťasem a poněkolikátě už vysvětlila jak je to s naším manželským intímo životem Pořád to nějak nechce chápat kluk jeden ušatej. Chvilku ještě bzíkal ale pak to vzdal a urazil se a usnul. Já ještě několik hodin hltala Andreu a pak následovala manžu do krajiny spánku, neuražená.

26.10.2012 - pátek

Tento den bohužel nezačal právě šťastně a rozsekl mojí válku se starší dcerou. Definitivně.
Dcera slaví ted v pondělí 18. Dostala už spoustu věcí avšak i to jí je málo. Naplánovala nějakou oslavu na chatě a mamí koukej mi dát peníze na nějaké pohoštění. Chata je rodiny jejího přítele a jezděj tam poměrně často, vše financují jeho rodiče. Je mi kolikrát hanba jak ta holka je všechny využívá...a nedejbože když jí to vytknu....nepřála bych vám slyšel, co vše mi řekne.
Toto ráno přišla se seznamem, co vše ještě potřebuje dokoupit. Zbytek věcí koupila maminka jejího chlapce. Vytáhla jsem tedy pětistovku...a to byl konec mé trpělivosti a začátek konce mé dcery. Pětistovka se jí totiž zdála málo. Fakt jsem se snažila udržet nervy na uzdě, fakt, ale nešlo to. Nazvala mě židem, který nedá korunu, a zase vysypala vše, jak to dělá vždy, když není po jejím. Ale já toho měla fakt už dost a zmlátila jsem jí. A to tak, že dost. Prostě byla mela, ráno v půl sedmý ona ječela jak siréna.Slyšel nás celej panelák. Věřím, že si všichni oddechnou až vypadneme. A v takovým stavu pak běžte do práce. Klepala jsem se jak značkovej pes celý dopoludne a pořád se ptala, kde se stala chyba ve výchově.
Holky na chatu nakonec odjely a já se radši ani nestarala v jakým stavu.
V práci jsem to nějak doklepala s tím, že mě čekal bezva večer a následující den. Byla jsem doma sama. Manžel odjel do sklípku ( teda prý). A jelikož si balil hygienické potřeby a dvoje trenky  bylo m i hned jasné, že mimo sklípku je v plánu i něco jiného. Manžel to v reálném životě zase tak s hygienou nepřehání totiž....:-D
Byla jsem zticha. Odpo a večer jsem si fakt užila. Jsem ráda sama. Můžu si dělat co chci, chodit oblečená jak chci...vyprdla jsem se na celou slavnou diétu a nabaštila se k prasknutí. Samozřejmě jsem si i pořvala, báječně mi to pomáhá. Slzy mi odplaví všechny ty hnusy, co trápí moji dušičku. Kolem půl devátý přišla důkazová mms, že manža je skutečně ve sklípku. A že je tam moc fajn. Se ani nedivim. Kde je chlast tam je mu fajn. Zajímavý. když jsem před měsícem chtěla jet na vinobraní, měl milion výmluv.
Celý večer jsem si četla blog Andrey, která bydlí v Austrálii v Perthu a její 11 týdenní chlapeček zemřel na SMA. Její humorný styl psaní je mi velmi blízký, dobře jsem se  bavila a na několik hodin i zapomněla na moje trápení.

čtvrtek 25. října 2012

25.10.2012 - čtvrtek

Dnešní vstávání je jiné. Jsme sami doma jen se starší, která je marod, takže koupelnu mááám celou jen pro sebe. Blažený to pocit. Lezu později, až po šesté a snažím se vylákat Maxe z pelechu. Obvykle vyletí a radostí, že jde ven učůrává ještě doma ale dnes se mu vůbec nechce, dokonce se přede mnou schovává. Vítězím a táhnu ho na vodítku ven. Ani venku nelítá jako prdlej ale decentně očůrá svoje stromky a sám od sebe nás směřuje domů.
Doma v poho se vypravim a jdu. Ještě zastávka v pekárně Adélka, kde srdnatě odolávám těm nádherně nadýchaným koláčkům a jiným sladkostem. Mńam jak bych si dala. Ale nemůžu! A tak alespoň zahřeším a koupím si chlebíček který ale taktéž nesmím. K snídani mě čeká trocha musli a jogurtové mléko, což mě teda fakt neuspokojí. A tak od sebe natlačim chlebíček a půlku celozrnné bagety. Ale pak mám výčitky svědomí...a samozřejmě hlad...dopoludne by probíhalo vcelku poklidně, kdyby...jedna šikulka si málem neušmikla na mašině prst. Začala honička co a kam s ní, nikdo si v tom zmatku nemohl vzpomenout na číslo záchranky a krev z rány vesele stříkala do éteru...dotyčná postižená se najednou svezla na zem, čímž si ještě k pracovnímu úrazu přivodila otřes mozku. Po chvilce totálního zmatku někoho napadlo (mě) na ránu přitlačit nějaký aspoň kus hadru ( zpracováváme látky takže no problém všude v dosahu samá látka) a omdlelou aspoň zvednout z podlahy. Za chvilku se probrala, trochu oklepala a šéf ji dopravil k doktorům. Máme v naší vísce opravdu "kapacity" po jejichž návštěvě nejenom že neprahnu ale ještě k tomu nikdy ani vlastně nevím, co mi doopravdy je. Dotyčná marodná je z našeho klubu " babinec" který byl naplánován na zítra, čímž nám odpadá. Na jednu stranu jsem ráda, zítra mám den, kdy můžu baštit jen zrní a oříšky, čímž bych večer byť i po jedný dvojdecce vína byla zpumprlíkovaná během chvilky. Ale zase se mi nechce být doma, jak to tak vypadá, holky budou pryč a manžel návštěvu hospody nějak neplánuje. Takže budem spolu doma jako ty dvě trubky...
Kolegyňka má nakonec na ručce 5 stehů a otřes mozku a byla transportována domů. Bránila se zuby nehty že to nic není že zůstane v práci ale když se zase pomalu začala kácet k zemi zavelel šéf...dost bylo úrazů...a mírně vzpouzící jí přece jen narval do auta a odvezl do milující náruče jejího manžela.
Italskej šéfík dorazil na jeho vkus poměrně brzy a to v 10.30 jako zmoklej klokan a začal se mě omlouvat za ten včerejšek. Dělá to takhle vždy a vždy ví, že to velkoryse smažu. Dnešek nebyl vyjímkou. Tak ihned pookřál a bylo líp. Na poštu šla kolegyňka. Moje dieta mi předepisuje k obědu pár zrnek rýže a mikroskopický kousek masa. To se teda zase nažeru! Už teď mám hlad.
Po obědě, kdy jsem měla hlad ještě větší než předtím, jsem jen s velkým sebezapřením :-D nasoukala křupky a abych to vykompenzovala něčím zdravým tak jsem to zajedla jablkem.
Manžel je poslední dobou jako mílius a kolem třetí volal, že se řítí domů a jestli nechci vyzvednout.
No jasně! Kolikrát nemůžu ani vysvětlit italskýmu šéfovi že jde na krev a teď mu budu vysvětlovat že chci jít o celou hodku domů. Provětrala jsem tedy mozkový závity a vylezla ze mě drobná lež, která mě tedy pustila o celou hodku domů. Doam bordel jak v cikánským táboře a uprostřed toho všeho leželi holky a přítel starší z nich a čučeli na notebook. Arenalin prostoupil mou tělesnou shcránkou a začala jsem na to ječet jak to tam leželo. Co tady bzíkáš matko? optala se mě starší. My jsme měly něco udělat? umejt nádobí? Vysát? Vyžehlit? A ty jsi nám něco říkala? Fakt. Je to marný, je to marný je to s těmahle pubertálníma existencema fakt těžký.
V rychlosti jsem sfoukla prach, nádobí narvala do dřezu aby tak nevyčnívalo, nevyžehlený prádlo zakryla ručníkem aby tak nesvádělo k žehlení a do trouby hodila kus flákoty s kostí aby bylo věčerom co ohlodávat.Amant v šest odjel hladov prudit domů a my s manžou makali jako fretky na dom. výrobě. Naneštěstí se nám do kytiček odporoučela i tchánova televize ( fakt, co jsme mohli, to jsme mu tam zničili) a tak jsme drželi beztelevizní večer což tříčlenný zbytek rodiny nesl velice nelibě. Kolem desáté jsme potěr vyhnala k nim do pokoje aby se zabalily na páteční výlet na chatu o oslavou 18.narozenin starší dcery. Kdybych tak věděla, co mě v pátek ráno zase čeká.....

24.10.2012 - středa

Celou noc spím jako zabitá ani nevím kdy ráno lezl manžel z postele. Zase se mi špatně leze, je tma a chce se mi spát. Maxe si tentokráte přikurtuju pozorně abych ho zase někde nezapomněla, Dnes koupelnová bitva je mírnější, starší marodí tak se mydlíme jen s mladší. Nakonec ji přeperu a dokonce ukořistim žehličku na vlasy.
A do práce. Cestou se musím smát...i kdybych nevěděla co je za den bezpečně poznám že je středa. Potkávám totiž důchodce s vozíčkama, neklamný to znak toho, že je středa a v Tescu jsou akce a slevy. A to každý týden. Minule tam šéf právě ve středu jel kupovat vodu na pití do firmy a přijel celej vystresovanej, že prej málen dostal od těch francouzskejch holí přes hubu, když si chtěl vzít košík. Právě totiž probíhala akce na cukr a mléko a v Tescu byla bitva. Já si tam pak v poho došla navečír, košíků bylo dost, přes hubu jsem nedostala a akční cukr a mléko nakoupila taky.
Jako již každé ráno i toto se v rychlosti stavuju na nákup, je zde málo lidí, nebo nikdo a tos e mi dobře nakupuje. S mou PP nakupovat ve špičce prostě nejde, tak to řeším takhle ,brzo ráno. Obtěžkaná asi pěti taškama supím do práce. Tam obvyklé kolečko, kafíčko, internet blogy a zase práce. Dnes mám službu na poštu, to znamená jít vyzvednout poštu a koupit kolegyni oběd. Nemám to ráda vzhledem ke spoostě lidí jak na poště tak v obchodě a té mé podělané PP. A ty fronty! Ale dneska se cítím kupodivu v klidu. Pošta ještě ujde...omrknu potraviny a vidouc, že tam není moc lidí v rychlosti posbírám nějakej oběd pro kolegyňku a mažu k pokladně. Přede mnou tři lidí, vesměs důchodci...to dám...bohužel ty francouzský hole nejsou zrovna v dobré náladě, cvakají protézama a jako obvykle si na vše stěžují. Protéza u pokladny rychlostí šneka vyndavá na pás nákup, klepe se při tom jak ratlík v zimě a neopomene se poptat pokladní Marušky na politickou situaci v její rodíně, vyptá se na rodokmen až do doby husitské nejmíň a jak vidno jí to působí potěšení. Né tak mě. Začínám se potit, panikařit. U pokladny je zase rušno, babka zjišťuje výši účtu a poměrně nahlas začne halekat, jak je vše drahé, že má malý důchod a jak z toho vyžít. Na co si kupuje tolik klobás, piv a cigaret mi však tedy zůstává záhadou. Žije sama, nikdy nebyla vdaná, nemá potomky a pokud vím tak ani příbuzenstvo. Nehledě na to, že s tím svým umělým chrupem těžko klobásy ukousne.
A pak jí napadne bezva nápad, aby pokladní Maruška znova přepočítala nákup neboť se jí to zdá moc. To už je moc i na mě. Stojím tam jak trubka, potím se jako prase a ještě tohle...naštěstí přisvištěla nějaká další použitelná pokladní a já k ní hned skočila šipku a vmžiku byla venku. Vždy pak lokám čerstvý vzduch a nadávám na ty naše penzisty. Já vím, taky jednou ( snad) rozšířím jejich řady...ale proč vždy tam, kde by měli spěchat mají dost času a tam , kde by mohli sedět hodiny( u lékaře) a mlejt pantem tam se ploužej jako stín a s kňučej tak, že máte strach, aby to tam navždy nezabalili tak je radši pustíte na řadu. Oni pak narovnají hřbet, zapředou s doktorkou hodinový monolog a pak s pocitem vítězství jdou zase vňukat např. do lékárny, aby se dozvěděli co nového zase tam. To jsem už taky zažila.
Takže nalokána čerstvého vzduch mířím ještě do jednoho obchůdku, kde to bude jen rychlovka a mažu do práce. Je právě 11.45 a můj italskej šéf konečně dorazil do práce a hned, kde jsem byla , že mě potřebuje. Po krátkém vysvětlení, že na poště zvýší, svoji fistuli o několik decibelů a začně už anglicky, že jsem jeho asistentka a že mě potřebuje HNED. Já, už nastartovaná z těch protéz, mu stejnou zvukovou délkou zaječím, že kdyby jezdil do práce v osm, vše by stíhal!
To jsem si však dovolila moc. Vytknout něco Italovi a ještě k tomu takovýmu ješitovi jako je můj šéf.
Nadával jako dlaždič, italsky, anglicky i česky a házel po mě ty jeho italský blesky. Nenechala jsem se zahambit a vše mu vracela. Už mě ten pták fakt štve! Po pár setech jsme to zabalili, já šla baštit a on prudit do výroby.
Do čtyř hodin byl na mě fakt " úžasnej" , pořád něco " Monika já potčebuju" vesměs úplný kraviny. Úderem čtvrtý jsem nahodila bundu a s výrazeem " bozkajtě ma v riť" všichni se chystala odejít. Samozřejmě a jako každý den měl šéf v tu dobu se mnou nejvíc plánu a prý abych zůstala déle. Chlapče máš smolíka, jdu domů.
Cestou ještě že odpočinu údům a stavím se na baráku jak pokračuje rekontrukce. Tam mi spadla čelist a okamžitě jsem zapomněla na moje totálně z tašek odkrvený ruce. V rohu budoucího obýváku nějaká tmavá ( nejsem rasista!), bezzubá socka matlala naší novou dlažbu. A ještě k tomu JINOU dlažbu, než jsem si objednala. To mě totálně dostalo a radši jsem šla pryč s tím, že mi to bude muset manžel doma osvětlit!
Domů jsem dorazila úplně grogy spocená jako dveře od chlíva velebnosti. Tašky byly těžký a nenašel se žádnej gentleman, kterej by pomohl. Doma mě čekal uvítací sbor ve složení pes...a čekal, co mi omylem vypadne z tašek. Rychlým pohledem na věšák a botník jsem zjistila, že všichni jsou doma a dokonce nějaký cizí element rozšířil naše řady. Přítel stašrí dcery. Hned mi běželo hlavou, cože mu nabídnu do žaludku, když já s manžou máme dietu a potěru stačí namazanej chleba. Pak mě napadlo, že dneska máme vlastně den, kdy můžeme jíst vše ( je to 60 denní dieta P. Havlíčka) a chystám se připravit naše milovaná kuřecí křidýlka tak pár mu předhodim taky. Teda pokud to bude jíst, je to takovej frfňa , kterej do huby jen tak něco nestrčí. Manželovi jsem pochválila jeho nový sestřih alá koleno a v rychlosti naházela křídla do trouby. Hoří nám koudel u zadku s domáci výrobou, tak musíme makat. Také jsem se dočkala vysvětlení ohledně baráku. Ta socka je jeden z nejlepčích obkladačů firmy ( což jsem pak následně pohledem na prvotřídně položenou dlažbu zjistila a v duchu se mu dlouze omlouvala!)námi objednaná dlažba najednou nebyla a tak vzal náš stavebník dlažbu stejné značky ale tmavšího odstínu. Mě se samozřejmě nikdo na nic neptal! Mončo hlavně klid!
Za chvilku vešla mladší a začala na mě mrkat těma svýma kartáčema a házet pusinky. Bylo mi jasný, že něco chce. Mami jdu spát ke Kamče, táta mi to dovolil. Nebylo to ptaní ale spíš konstatování. Tak když ti to táta dovolil tak běž...aspoň bude doma o jeden hladovej krk míň a to se vyplatí ne? :-D
Makali jsme s manžou, zasytili naše věčně hladové žaludky a nastoupila starší. Začala mě hladit, chválit, dokonce u hubana jsem dostala. Bylo mi jasný, že taktéž něco chce. Mami já bych chtěla jet k Davidovi ( ten její anděl) cukrovala. Ne ne holčičko. Máš zánět, atb, do školy nechodíš...žádnej David. Okamžitě otočila o 180 stupňů místo cukrkandlu nastoupily žiletky a spustila jako z kulometu, jak to umí jen ona. Jenže narazila. Chlapcovi nezbylo nic jinýho než odjet domů samotnýmu a uražená dcera zalezla do pokoje.
Mohla jsi jí pustit, byli bychom sami doma...dosvištělo k mému hluchému uchu od manžela a zároveň jsem zahlídla i významné zamrkání. Rázem mi bylo vše jasné a zježily se mi i vařečky v šuplíku. Vyhnat potěr z bytu a užívat si érotiky. Toto téma jsem jasně a pro vždy s manželem uzavřela, ale zkouší to dnes a denně. Byla jsem fakt ráda, že jsem Zuzku nepustila. Nakonec mi jí bylo i líto, že jsme jí přislíbila, že pokud dopadnou výsledky krve a moči jenom trochu ok, může vyrazit s tím svým miláčkem v pátek do neděle na chatu. Přijala to vcelku dobře a zase házela samý cukrkandly.
V deset jsem fakt unavená padla do peřin a plula do říše snů.

středa 24. října 2012

23.10.2012 - úterý

Dlouho jsem se neozvala, já vím...stala se toho spousta.
Tak za prvé...holky...já vídím. Už nejsem slepá jako patrona, už nemusím nosit ty otřesný okuláry, už nejezdím po prostředku silnice, už nemžourám frajersky bez brýlí v obchodě abych se následně musela zeptat prodavačky( teda zevlující červené šmouhy, o které jsem se domnívala, že je prodavačka), kdeže mají uskladněn chleba i když třeba stojím metr vedle....a to vše za " pouhých" padesát litrů, tedy za prachy, určené na vybavení naší nové koupelny. Dala jsem doma hlasovat, rozjela předvolební kampaň...buď koupelna nebo moje nový oči. Za všeobecného veselí jak už to při volbách chodí,jednoznačně vyhrála koupelna tři hlasy ku jednomu mému hlasu. A tak jsem pod rouškou noci vycucla manželovi přislušnou částku z účtu, objednala se v jedné nejmenované pražské soukromé klinice a za čtyři dny viděla jako rys...k mé radosti...ne však k radosti potěru, který oplakával naši budoucí koupelnu. Na otázku, kde se budou každý ráno dvě hodiny šlechtit a patlat a matlat ( aby nakonec vylezly v ještě horším stavu než před tím) jsem je odkázala na webové stránky ruční pumpy stojící cca 3 metry od našeho baráku. Voda tam teče celoročně a dokonce, když si v letních mesících přivstanou,, budou tam dřív než důchodci, somrujíc co nejvíce zdarma vody nejenom na zalévání ale i splachodvání a mytí nádobí ( nijak je nevzrušuje, že to není užitková voda!).
Takže první ( a asi jediné) pozitivum, VIDÍM.
V rychlosti ještě obeznámím s novinkami v naší family. Rozvedená ještě stále nejsem, i když žádost je již sesmolena a právnička o této skutečnosti obeznámena. Jenže mi v cestě ke svobodě stojí tolik aspektů, že se bojím, že s tím chlapem, jeho láskou k alkoholu a k ženám budu spjata ještě pěknou řádku let ( teda pokud to mezitím nezapíchnu na krchově).  Ale musím říct, že poslední 3 týdny seká latinu, v hospodě nebyl nejmíň 14 dní a jediná ženská ( prý) pohybující se v jeho zorném poli jsem já ( holky ještě za ženský nepovažuju). Za to přes léto jsem si jeho lásek a vášní užila dosytosti. Snad jediný víkend nebyl doma, za propitý jeho peníze bych se celoročně vohákla, a v jeho intimním životě jsem docela ztratila orientaci. Jasně, že o všem  a o všech lepých děvách vím...vím, že bych měla prchnout...jenže...nejde to. Nesvazuje mě s  ním horoucí láska nebo vášeň....ale něco jinýho. Něco o čem zatím psát nebudu.
Ale díky celé této situaci mi narostla hroší kůže, nesmutním, nepláču, nehysteričím, žiju vedle něho a mám ho na háku. Je mi šumafuk jestli je doma, v hospodě nebo někde úplně jinde, dokážu s ním komunikovat, dohodnout se na zařízení baráku, penězích, jíst s ním u jednoho stolu, spát vedle něho...ale nevážím si ho,...já vím, je to dost drsný...ale...vážím si sama sebe a takový člověk si mě nezaslouží. A holky...slyšíte to? Už pro mě určitě cválá nějakej šohaj na bílým koni...cítím to, věřím tomu.
Můj starší potomek si svojí dosti komplikovanou povahou a naprostou nezávislostí razí cestu ku předu. Čeká, až jí příštítýden bouchne plnoletost a chce nechat školy a zdrhnout za kopečky dělat aur pair. Je přesvědčena, že v 18 si může dělat co chce. Nehledě na to, že nemá ani korunu  a dluhů tři p...... Jak se může ještě ani ne 18-letá holka zadlužit se mě neptejte, ale částka to není rozhodně malá a já jí zaplatím. Nejsem blbá, ale nesmáším dluhy. Do dospělého života vkročí čistá jako lilie, ale pokud si pak udělá nějakou botu, já už nepomůžu. Vím, že nežije v harmonické rodině a že nás nenávidí a nemá to lehké...ale kdo má. Snad se mi jí podaří aspoň přesvědčit, aby dodělala školu. Pak ať si dělá co chce. Práce jí moc nevoní, líná je jako veš což nejni moc dobré pro samostatný život...a já jí nebudu donekonečna dotovat, živit, šatit, prát a do nastavené ruky cpát peníze....
Mladší už taky není co bejvávalo...začala být hysterická, hádavá...o škole ani nemluvím, budu ráda, když doleze aspoň k maturitě. I jí se hodně týká náš rodinný život, manželův bujarý život...to nejde nevidět.
No a nakonec já. Přes lěto jsem dostala od života tak přes držku, pochopila konečně tolik  věcí a zjistila, že jsem byla tak strašně blbá a řekla stop! Zakázala si deprese, slzy...každý ráno se snažím nahodit můj zažloutlej úsměv a myslet na samý příjemný věci. Tož toliko o naší konstalaci hvězd.
Je úterý a já lezu z postele jak zpráskanej pes. Jsme po víkendu utahaná. Jak sobotu tak neděli jsme strávili s manželem v Praze výběrem zařízení do finišujícího baráku. Dokonce jsme se posnažili těch 65 km domů dopravit naší feldou kombíkem předsíňovou stěnu a botník a to tak, že jsem seděla na palubní desce s ksichtem zarytým v předním skle. Ještě že držím dietu, zhubla jsem už 3 kg a tak jsem se tam vešla. Zbytek zařízení jako postele, skříně jsou objednány a čekají roztroušeny po Kika a Ikea až bude ten náš palác dokončen aby se tam mohly utrůnit. Andy byli jsme i na Černém mostě ale nedostatek času a především ten nepříjemný mužský element mi zabránily poctit tě konečně svou návštěvou. Ale nesmutni není všem dnům konec( doufám) a jednou tě stejně překvapím.
Jako každé ráno mě čeká bleskovka se psem, vyčůrat vykadit a domů. Dneska je to však jiný, ještě rozespalá až venku zjistím, že venčím prázdný vodítko a Max zůstal uvězněn ve výtahu. Štěkal a ječel na celý panelák což je v šest ráno opravdu bomba...strachy zaneřádil celej výtah že už jsme ho ani nemuisela venčit.Doma zase ječej a hádaj se o koupelnu holky( ještě že manžel leze z pelechu v 4.15 a hygienu zvládá v klidu a míru.) Holky ani jedna nechce vstávat a pak se řežou jako koně která tam bude první. Já se kolikrát ani nemám kde umejt zuby a hubu, takže v novém domku jsem si vydupala na záchodě umyvadlo, zrcadlo a zásuvku. Jak často se tam dostanu je už věc druhá.
Po těchto ranních bojích, kdy málokdy vycházím z bitvy jako vítěz, namaluju novej obličej, zabalim proviant ( držím dietu a musím jíst zdravě, musli, kefíry, jogurty, zeleninu a jiný blivajzy, který jsem normálně do huby nestrčila...teď strčím, chutnají a dokonce i hubnu) a zdrhám rychlostí Bolta z baráku. Cestou ve stejný čas potkávám stejný lidi...zaskočím k našim větnamským spoluobčanům pro trocha zeleniny ( mají nejčerstvější a nejchutnější z celé naší rodné hroudy) a směřuju si to do práce. Další den, 8 hodin na zadku...kolikrát už mmě to nebaví...ale slušně živí. Ranní nezbytná káva, další fujtajbl k snídaní ( jogurt s lupínky) a následující permanentní celodenní hlad ( sice jím pravidelně ale porce jsou na moje velrybí tělo malé), surfování po vašich blozích a konečně taky trocha té práce. Brzy nastane v našem pracovním životě významná změna, italský šéf přišel o všechny body ( při řízení) a bude muset naklusat zpátky do Itálie. Na jeho místo už byla přijata mladá, vnadná ( to hlavně) a snad i trošku chytrá děvčica a hlavně moje nová konkurence. Nejsem mladá, ani vnadná a moje angličtina je na úrovni výuky školkových bejbat. Ale snad disponuji ještě jinými kvalitami...pracovními. Tak se uvidí. Nerada bych opouštěla můj teplej dolíček v mém kancelářským křesílku. Během dne mě mobil několikrát vyřvává " Teplákovou soupravu" neklamný to znak, že mě moje starší urgentně potřebuje. Což znamená že buď potřebuje peníze anebo jí něco je. Pro dnešní úterý je B. správná odpověd. Ráno ještě zdravá jako rybička s příchodem školního vyučování se její stav rapidně zhoršuje a kolem dvanácté kolabuje bolestí ( další z jejích oblíbených hereckých žánrů). Má bohužel smolíka, nemůžu pro ní těch 20 km do Vlašimi zajet, pro dnešní den nedisponuju autem a ani si nevypůjčím služební. Doporučím klid ve školní lavici, znám jí a vím, že jakoukoliv roli zahraje výborně a simulovat umí na výbornou. K mému údivu ji za hodku vyplivne pře mojí prací jakýsi prskolet a moje skorodospělé poupě vítězně mává jakýmsi papírem, kde si můžu přečíst, že její divadelní představení bylo nehrané ale skutečně zánět  prostoupil jejími vnitřnostmi a zakotvil v močáku. Takže ukončím pracovní nasazení, vymáčknu slzu, vypnu prsa a po schválení volna po zbytek pracovní doby prchám i s kolabujícím 18-letým močákem domů. což není jednoudchý. Naš přechodný domov se nachází na úplném vršku městečka a pokud chci bydlet, musím zdolat 2km kopec jako prase, který se vůbec ale vůbec nesnese s mojí neexistující kondičkou. Kolikrát už v polovině to nemůžu udejchat. Ale povedlo se. Děvče uloženo, ukonejšeho, atb vpraveny do jejího krevního oběhu( neumí polykat prášky a vpravit do ní cokoliv zavánějící zdravotnictvím je stejně jako krotit divoký buvoly), zapůjčen náš notebook aby se mohla vyplakat na vebkameře tomu svýmu objevu a mě nastává honička sestávající se z uklidu, vaření, prádla, venčení maxe a to vše za dvě hodky...zbytek volna ( do příchodu druhé dcery a manžela) chci využít k nejméně dvouhodinovým mdlobám na gauči. Zadaří se vše. Do růžova vyspaná já i dcera, vymydlenej uklizenej byt, uvaříno vítám prvního příchodivšího-manžela. A prej pro mě něco má. Kytek a jiných romantických nesmyslů jsem se vzdala již dávno tak vím, že to bude domáci výroba. Bingo!!! Tak zase prosedím celé odpo na zadku a budu dělat jak mourovatá. A samozřejmě mezi tím budu muset stíhat takový ty maličkosti jako zase vyvenčit, opláchnou nádobí, znova vpravit atb, zaječet na mladší aby se konečně přicucla k učení atd. A ještě dostanu vynadáno, že dělám moc pomalu. Úderem desáté odhodim výrobu, rozestelu,opláchnu nádobí i sebe a zapadnu do postele jako vojáci do krytu. Manžel se tam ještě chvilku motá a zapadne vedle mě. Rozkládací gauč, na kterém ted spíme, moc pohodlí neposkytuje....

Projekt 365

Když tak čtu vaše blogy, abych se přinutila pravidelně psát, také jsem se rozhodla pro propjekt 365. Vím, že to tedy u mě nebude přesně 365, budu ráda, když udejchám aspoň polovinu...ale holky...jsem zpátky. A otevřu asi blog pro všechny.

úterý 4. září 2012

Zmatek...

se v mém životě objevil před několika málo dny.
Mladší dcera se ztratila v Paříži, starší už nechce odejít z domu, objevila se záchrana mých očí v podobě operace i když mi bylo tvrzeno, že se nedá nic dělat a mé krachující manželství zdárně spěje ke konci.
Baráček roste jako z vody ale jak tam budeme s manželem bydlet to teda fakt nevím. Teda vím, dost těžko. Naděje , že by odešel do nějakého podnájmu je nulová, když jsme se tak moudře upsali na 27 hypotékou. No nějak bylo nějak bude. Až budu mít slinu tak písnu.

úterý 29. května 2012

Co týden dal....

Minulý týden mě poměrně vzala smrt  člena skupiny Bee Gees - Robina. V mládí jsem se lišila od vrtevníků, kteří šíleli na tehdejší populární českou popmusic, já milovala Beatles, Abbu, Bee Gees...především bratři Gibbové ( Bee Gees) ve svých upnutých džínách, rozhalené košili se zarostlou hrudí ověšenou zlatem mě tehdy dokázali pěkně rozpumpovat krev a to nejenom na poli hudebním.
S postupem času jsem z toho samozřejmě vyrostla, ale rozhalená košile a zarostlá hruď se mnou dělá divy dodnes. Né že bych po chlapech šílela, to opravdu ne, ale životní a manželské zkušenosti mě od mužského pohlaví spolehlivě odradili. Minulý týden jsem jen tak brouzdala po ínternetu a narazila na nějaký článek, kde mě zaujal chlap, což se nestalo už pěkně dlouho! Kdybych to ve svém věku ještě udejchala, šla bych do toho. Co holky, daly by jste si taky říct? :-D

Vždycky se mi líbili takový prazvláštní zjevové, třeba zakládající člen skupiny Army of lovers-Jean Pierre Barda-dříve ( o jehož sex. orientaci snad ani nemusím mluvit)


a dnes





Ale to jsem odbočila.
Týden uplynul poměrně poklidně ale v pátek se stalo něco, co mnou otřáslo a vneslo do domácí pohody pořádnou bouřku. Že se chystáme rekonstruovat barák jsem psala již několikrát. Hypotéku máme rozjednanou již několik měsíců a stále jsme se ještě nedostali do finiše. Tudíž jsem příslušný finanční institut kontaktovala, cože tam s naší hypotékou tak dlouho dělají? Odpověď příšla záhy a poslala mě fakt do kolen. Nejenom že mi lhali ( bylo by to dlouho na rozepisování) ale nakonec si sami pro sebe zjistili, že úrok, který nám slíbili a vypočítali se jim zdál malý a tak si ho o 1% !!!( což u půjčené částky je hezký peníz)hezky navýšili, aby si v létě, za naše peníze užili hezkou dovolenou, dále nám téměř před koncem řekli, že další ( pro nás naprosto nesmyslnou) podmínkou k získání hyp.úvěru je hotovost ( a upozorňuju nemalá), kterou musíme mít a dokázat jí ( výpisem z bank. účtu). Kdyby nám to řekli aspoň na začátku...ale oni nám vše pěkně servírují téměř před koncem kdy je více než jisté, že na jejich všechny podmínky kývneme abychom úvěr vůbec získali! A jak jsem tak byla v ráži napsala jsem jim hned v pátek mail, kterej si za obrázek teda fakt nedají! Včera v osm večer nás kontaktovala úřednice z banky a snažila se stávající situaci okecat ve prospěch banky a měla jediné štěstí, že telefon zvedl manžel ( ten mírnější) a ne já. Dlouho s ním mluvila a ještě nás upozornila, že si máme navýšit už takhle astronomickou pojistku na barák a pak už vše půjde prý hladce. Kdybychom tu rekonstrukci nepotřebovali celou slavnou banku bych poslala do......víte kam. Fakt. A na to konto jsme vyjela na holky, starší si to nenechala líbit, přidal se manžel a krásně jsme se zhádali všichni dohromady. A to druhý den jsme měli jít na pochod!
V sobotu ráno jsem v polospánku slyšela, jak tam manžel starší už od půl pátý. Já procitla až v sedm, kdy mě budil ať vstávám. Dole na mě čekala snídaně a omluva. Byl taky ze všeho nervní. Omluva byla přijata i já se omluvila. Omlouvání u manžela je mi novinkou, nikdy to nedělal.
Začali jsme plánovat pochod. Původně jsme chtěli jet do Kutné Hory, ale tam jsme pochodovali před rokem a tak jsme se rozhodli na poslední chvíli změnit plány a jet do Českého Brodu na pochod krajem bitvy u Lipan. Jsme blázni, já vím, Č.Brod se od nás nachází cca 60 km a poslední dobou víkend co víkend někde couráme ale....prostě nás to baví!
Rozhodli jsme se pro malou změnu a k Maxově hrůze ho vzít s sebou. Dostal nový, prďácký kšíry do auta, který by měl každý pes k přikurtování mít, zabalili jsme mu do batůžku misku na vodu a granule, nějaký ten pamlsek a mohlo se vyrazit. Jenže...Max nemá auto v oblibě, zvrací jen ho vidí, a ted mě l do něj usednout a ještě se nechat přikurtovat. Marně jsem se mu snažila vysvětlit, že do Č. Brodu se dostaneme fakt jen autem. Všechno marný. Nakonec jsem ho prostě sebrala, připnula do pásu a bylo vymalováno. Celou cestu se snaži dostat mezi nás dopředu, oblizoval mi rameno a když jsem nijak nereagovala tak ječel a kňučel jako o závod. Ceduli Český Brod jsem přivítala fakt s povděkem.
Zatáhnout břicho a...cvak...s Maxem na startu




Šli jsme 19 km krásnou přírodou a většinou lesem. Ze začátku Max lítal jako pošuk když jsme ho pustili na volno ale s přibývajícíma km mu ubývalo sil a poslední kilometry šel poslušně vedle nohy :-D i tak to je kabrňák zvládl to na jedničku. A my taky. Akorát jsme si nějak zapomněli přibalit větší svačinu tak jsme se museli zastavit na menší oběd.
I takovouhle zvěř jsme cestou potkali.
V trampské osadě Colorado ( mimochodem známé archeologických nalezištěm) s kámošem vodníkem


a v cíli


Šlapali jsme cca 5 hodin. Cestou domů Max zaslouženě vytuhnul.
Navečír odešel manžel na sraz třídy, potěr byl na brigádách s následným přespáním u kamarádek a já zůstala sama doma. Vysnila jsem si supr večer ve společnosti vínka a brambůrků a TV nakonec jsem však vytuhla v deset hodin. Manžel přišel kolem třetí ( úspech, vloni a předloni přišel až druhý den dopo) byl prý unaven a usnul tam ( moc nepil, ale dva dny před tím byl darovat krev a to je pak vždy hodně unaven, ten pochod ještě dotoho...)
V neděli ráno jsme byli vzhůru již od sedmi a plánovali co budeme dělat. Holky se měli vrátit až odpo, dělat se nám nic nechtělo, počasí bylo krásné tak vyhrála Praha. Ale ne nákupní ale památková. A radši bez Maxe.Feldu jsme nechali na Opatově a metrem dojeli na Muzeum a odtud pěšky na Můstek, Staroměstské nám. Pařížskou ulicí ( málem to se mnou švihlo když jsem ve výloze viděla hodinky za dva miliony!!! fakt nekecám), přes most ke kyvadlu na Letné, přes park až ke královským zahradám, na hrad, z hradu na Karlův most, dále přes nábřeží ( byla jsem vedle sebe z restaurace v oblacích, bych se asi pozvracela jíst 50 metrů nad zemí), chtěla jsem si vyjet na lodi ale ceny mě uzemnili takže nic. Manžel začal být unavený tak jsme se radši vrátili přes staromák až na Muzeum a metrem k autu ( v metru zrovna mě chytil revizor a já nemohla najít lístek). Další zastávkou byly Průhonice k doplnění žaludků a nákupu nějakých nezbytností v Lídlu a Albertu ( nezbytnosti za cca 2000 na oslavu manželových 40). M. že bude řídit ale po pár km mi řízení radši předal, byl hrozně unavený, předci jenom byl ještě po krvi oslabený. Já jsem s řízením na štýru kvůli očím, blbě vidím ( kromě po naší vísce jinak neřídím, doktor mi doporučil laserový zákrok s 50% účinností v mém případě tak nevím) nějak jsme se doplazili domů, M. si šel hned lehnout a já podirigovat potěr. Za chvilku volal tchán že potřebuje pomoct s se senem, tak jsem M. vzbudila a jeli jsme. Naštěstí už měli skoro hotovo( nevím proč nám tedy volal) protože M. nebyl schopen ani chodit. Tak ho prolili silným kafem a za chvíli bylo líp.
Byl to velice fajn víkend. Přístí má M. oslavy narozenin s hasičema a další týden s rodinou. Mám z toho docela vítr, protože naše rodina je poměrně rozhádaná a jak se všichni sneseme fakt nevím. Jsem v práci a musím končit. Jedu na kolo.













Nesnáším loučeníííííí.....

vyřvával kdysi Majkl David ve svém hitu. Já bych mohla vyřvávat nesnáším žehleníííí protože tato činnost mě fakt nebaví a žehlím většinou až když už nemáme co nosit a pod nátlakem. Nejinak tomu bude i dneska. A tak se pořád snažím vymyslet, jak bych tomu utekla. Nežehlit je nemyslitelné, a i když poskládám většinu prádla vždy zbyde něco, co se vyžehlit prostě musí! Ach jo to je výhled na dnešní odpo a večer!
Víkend se vydařil jak počasím tak celkově.
V pátek mě manžel nabral v práci spolu s 20 kilovým pytlem brambor a víkendovým nákupem. Ještě jsem ani nedosedla na sedadlo a vrazil mi do ruky orchidej, zahalekal " všechno nejlepší" vlepil mi hubana a přidal čokoládové bonbony. Svátek mám sice až v pondělí ale to neva. A tak jsem v dobré vůli ho pozvala večer na nějakou mňamku. Jak teď drží dietu, odmítá v restauracích baštit ale rybu si dá. Ba odmítá chodit do hospod vůbec. Ale večer to byl poměrně vydařený, na naše poměry. A nedivte se píšu zase s odstupem několika dní.
Druhý den v sobotu na hned po ránu čekala bouřka se starší dcerou, který vyústila tím, že až jí bude 18 tak půjde z baráku. Na to přišla sama, vyhrožuje tím pokaždé. Jenže teď narazila a poměrně tvrdě. Oba jsme jí odchod odsouhlasili s tím, že bude plnoletá a bude se muset o sebe postarat po všech stránkách, tedy i finančně. Ta dobrá duše si totiž myslela, že jí budeme platit podnájem a ještě dávat královské kapesné a ona se bude jen bavit. No zmejlila se dosti, nafoukla hubana a urazeně se zdekovala do svého království do pokojíku. A aby nám dokázala, že je opravdu schopná, v neděli nastoupila na brigádu k mekáči. První den tam makala asi jen 3 hodky a byla poměrně spokojená. Tento týden tam byla v sobotu už celou směnu a pořád si na něco stěžovala. To je celá ona. A´t dělá jakkoukoliv brigádu, pořád je vše okolo špatně jen ona je chudinka. Jak brigádničila u nás v podniku jsme psala. Šéf jí dva dny před koncem musel propustit. A to jenom uklízela. Ze začátku to bylo ok ale potom si dělala co chtěla myslíc, že když tam má maminku, tak jí to projde. No neprošlo. A špatná jsem byla zase já že jsem se za ní nepostavila. Jak dlouho v mekáči vydrží si vůbec netroufám odhadnout ale už teď je zřejmé že si to představovala podstatně jinak. Určitě ne práci v kuchyni, celý den dělat hranolky nebo sendviče. A když k tomu připočtu fakt, že jí tam musíme 20 km odvízt a pak zase pro ní přijet....ale abych jí jenom nehanila, chodí teď i na povinnou školní brigádu do zdejší ZUŠ a její šéf a zároveň učitel na kytaru v jedné osobě si jí moc pochvaluje. Jen kdyby byla trošku němá. Ona totiž tu pusu fakt nezastaví. Dala vale svýmu příteli a zalovila ve vodách hudebních a chytila učitele na housle. Celé dny neposlouchám nic jiného než jak je krásnej, jak krásně hraje, jak je stydlivej atd. No je mu 23. Zda z toho něco bude nebo ne nevím, ale spíš se přikláním k variantě, že nebude.
Mladší brigádničí taky. Sice jí bude 15 až za týden, ale otec její movité kamarádky se už nemohl dívat, jak holčiny shánějí brigády a tak jim jednu zajistil. Chodí na pole a vytrhávají plevel. V sobotu tam měli být 8 hod ale byly tam sotva 5. Je mi jasné, že ty zbývající 3 hodky jim JAKO tatík napíše že pracovaly a v tomto duchu se ponese celá brigáda. Tajně ho podezřívám, že holky bude platit ze svého.:-)
Takže minulý týden jsme měli v plánu horu Říp ale jelikož jsme Zuzku museli odvéz k mekáči cca 20 km od naší rodné hroudy a pak jí zase za 5 hodin nabrat, Říp padl ( za 5 hodin by jsme to nestihli) a my si střihli Konopiště. Byla jsem zde nesčíslněkrát, jednou mě dokonce vezli rychlou do Bene do nemocnice, když se mi naplno  poprvé projevila moje PP( panická porucha) a okolí myslelo, že mám infarkt. Od té doby ani za milion nevlezu na žádnou prohlídku ani na hrad ani na zámek. Ale přilehlý nádherný park kolem Konopiště jsem ještě dopodrobna neviděla, tak jsme nechali feldu v Bene a šlapali. Park je fakt kouzelný,
 a potkáte v něm i milé, krásné a štíhlé lidi...:-D

ale i lidi odvážné, nebojící se i ani strašného medvěda....
a zvěř, která na vás nečekaně zaječí ze stromu, až si málem ukrupnete do textilu leknutím.
Výlet to byl vydařený, zakončený v naší oblíbené hospůdce v pivovaru Kácov....
a nesmím zapomenout na vyzvednutí naší starší dcery z brigády

středa 16. května 2012

Dny plynou...

a já pořád nemám spisovatelskou. Kolikrát si říkám, že zasednu ke kompu a budu psát a nic. Tak jenom ve stručnosti než mi dorazí šéf.
Každý víkend pochodujeme a když ne tak jezdíme po výletech. Marci a Andy vědí. Pochodů jsme zvládli už několik a náš poslední výlet byl na Sněžku, bohužel byla zima a mlha tak jsem nic nevyfotila.
Dieta, kterou drží manžel a dcera, přináší první ovoce. Manžel podle váhy zhubnul za 3 týdny 8!!! kg ( ten dietu dodržuje opravdu poctivě) dceruš jen 2 kg ta to fláká. Já že bych jí držela taky  ale baštit polystyreny ( takový ty fujtajbl chleby), pít kefíry na to mě neužije. Ale taky podle toho vypadám. Nedávno k nám přijel do práce jeden hejhula co nám vozí vodu v barelech, juknul na mě sedící a povídá: Jééé koukám vy už tady dlouho nebudete co ( a čuměl na moje pneu)? Zpražila jsem ho pohledem alá šavle a dosti nahlas mu naznačila, že těhotná opravdu teda nejsem. Zrudnul, začal koktat a taktně a hlavně radši rychle vypadl z kanceláře. Přístě už se moc nevybavoval. Tož tolik o mě a dietách.
S postupem času začíná u mladší udeřovat stále více a více puberta. Kde je ten bloňdatej, kudrnatej andílek? Místo něho máme doma hysterickou, hašteřivou, uhádavou a věčně protivnou holku. Doteď jsem měla doma protivy dva. Teď mám tři. Kolikrát se mi nechce ani domů Když spustěj všichni tři najednou to je symfonie, to je koncert. Kam se na to hrabe barování :-)
Co se týče rekonstrukce, pomalu finišujeme. Tedy s přípravami.  Doladili jsme finanční rozpočet, naběhali spoustu kilometrů po úřadech, vypotili litry potu a nervů při jednání s úředníky a v pátek jedeme podškrtnou hypošku. Zrovna jsem si tak říkala, Ráth si nosí miliony jen tak v krabici po ulici, Jágr si stejnou částku vydělá za pár hodin a jednoho melouna budu splácet ještě i v hrobě. Jak spravedlivé!
O víkendu jsme vyjeli směr Kutná Hora a Kolín omrknout interiérové dveře, elektospotřebiče, dlažbu a obklady a vybavení koupelny. A holky já budu mít MYČKU! Mám z toho radost už jen proto, že jsem jí doposud nevlastnila, čímž naše rodina v očích dceřiných spolužaček velice klesla. A to jako nemáte myčku jóooo. A to jako vážně jóoo. Ty woe a jak to nádobí myjete? To jako ručně jóoo ty woe?
Dveře jsme vybrali ale nejdřív mě musela seškrábnout z podlahy, když jsem viděla ty ceny. Elektrospotřebiče máme také, vše v jedné značce a ještě jsem si vydupala slevu, kterou jsme následně utratili za dlažbu. Budeme mít v celém spodku podlahový topení a tudíž dlažbu.
Miluju kombinaci tmavě hnědé a smetanové barvy a takovou jsem si vybrala koupelnu. Teda spíš vysnila a dolaďuju v nepřeberném množství obkladů a dlažeb barevné kombinace a povrchy. Nevím po čem hrábnout dřív.
Nákup sprchového koutu a závěsného WC taky není žádná legrace, myslím finančně. Za obě dvě věci dohromady bych si pořídila ojeté auto. Auto potřebujeme, ale nové. Nemáte někdo přebytečný čtvrtmeloun na něj?
Ještě jsem manžela pumpla o sadu nového kuchyňského nádobí, neb to staré by si prý  nerozumělo s mou novou indukční deskou.
A jelikož se blíží červen a to je předzvěstí velkýhc životních jubileí ( manža 40 a Lizzi 15) tak jsme ještě najukli do prodejny mobilů. Dcera si vybrala jeden, nechtějte po mě bližší identifikaci ( jsem technickej antitalent), musí vám stačit, že je to samsung a pěkně prý nabušenej. Víc nevim. Byla z něho fakt mimo a když jsme jí odkejvali jeho koupi tak ještě v prodejně spustila radostí tanec hula hula. A účet plakal. Žádná levná záležitost. A jelikož jsem nevěděla co manželovi, zatáhla jsem ho před jednu Nokiu, vychválila jí do nebes a na to se zmohl je na jedno- tak mi jí teda kup. Tak jsem zabila dvě mouchy jednou ranou, teda dvoje narozky jednou ranou. Manžel doposud vlastnil primitivní ( podle holek)telefon bez foťáku, nepřijímaje MMS ( no to je předci hrůza!). A nyní třímal v ruce poměrně moderní, dotykovou Nokii s foťákem,rádiem, počítačem, navigací a bůhví čím ještě. Však doma taky machroval, jak vše umí, jak všemu rozumí a když jsem se mu snažila s jednou maličkostí pomoci ( mám telefon stejný, jen o jednu nebo dvě úrovně horší takže VÍM, jak nastavit bluetooth) tak mě poslal kamsi, jemu předci NIKDO ( a zrovna já ne) nebude radit! Tak jsem se urazila a odešla spát. Bádal nad tím celý večer a druhý den ráno přišel s jakousi potichu ( aby nikdo neslyšel že ON se omlouvá)zahuhlanou omluvou a s prosbou, ať mu to ukážu. Ukázala. Ale nemusela.
Teď, jak manžel drží dietu, nechodí do hospody, neb nesmí pít pivo. Myslela jsem , že to nedodrží ale striktně to dodržuje. Teď hodně pochodujeme a výletujeme a většinou se stavujeme na jídlo a víte co on? Poctivě si připravuje do krabičky jídlo podle denního harmonogramu a zatímco já se nacpávám nějakou mňamkou, on do sebe hustí ty svoje jídla. Občas si dá se mnou nějaký lehký salát ale pivo ne, Už 3 týdny. Čumim. A mám strach, že jakmile skončí s dietou, opije se jako dán. Abych ho ještě pochválila, všechny jídla si připravuje zásadně sám a i si nakupuje. Čímž mě ušetří spoustu sil a peněz, které následně si můžu věnovat na parádu.
Mám husí kůži. Budeme muset kompletně vyklidit celý barák a hlavně ten bordel v pokojíku mě po dlouhých nocích strašíNa 4-5 měsíců se přestěhujeme i se psem a celou zoologickou zahradou do 2+1 což mi na klidu taky moc nepřidá. Max je zvyklý lítat celý den povenku a ted ho budeme muset chodit venčit na což zase nejsme zvyklý my. Byt se nachází v paneláku a patří tchánovi. Vše má načinčané, bilé koberce. jak to tam bude vypadat po našem nájezdu radši ani nedomýšlím. Velkým problémem bude miniaturní koupelna a jedno zrcadlo. Což je pro moje holky nemyslitelné. A taky nutnost udržovat pořádek což je pro ně nadlidské. No snad se tam nepozabíjíme!

čtvrtek 3. května 2012

Stíhám ale nemám spisovatelskou...

Prostě mě nějak nebaví psát. Žijeme si poměrně dobře. Holky zlobí, manžel zase marodí takže standart. Rekonstrukce pokračuje, už mám vybranou kuchyň ( nějak se mi jí sem do textu nepodařilo dát, bude stejný design ale do účka, jiná digestoř) a za měsíc to vypukne. Do vánoc snad budeme bydlet v novém. Bohužel naše plány ohledně rekonstrukce budeme muset trošku krouhnout neb finanční stránka dosti pokulhává za našimi představami, prostě je všechno drahý jako prase.
Začali jsme chodit na pochody a když už vás šidím tady, snažím se aspoň posílat mms z pochodů, tedy pokud mám na vás mobil, milé dámy ( Marci doufám, že tě moje mms neotravují).
Starší klenot drží dietu a touží dosáhnout plnoletosti a vypadnout z baráku ( prý ji chudinku utiskujeme tím, že po ní pořád něco chceme, třeba umýt nádobí atd., kdo jí bude uklízet a posluhovat až bude bydlet sama zřejmě nedomýšlí).
Mladší se naopak snaží přibrat a má taky novýho objeva, chlapce, kterej půl dne stráví honěním patky a druhou půlku dne na kompu. Sem na blázinec s obou. Ale poradit si nenechají.
Na 1.máje jsme již tradičně navštívili oslavy ve Vlašimi. Tentokráte spíše proto, že ten náš potěr tam měl domluvený randata ( chlapec starší dcery bydlí ve Vlašimi). Přibrali jsme sebou ještě jednu kamarádku a všechny tři vyplivli ve vlašimském parku, do nastavených dlaní vložili pár drobných stovek a na další čtyři hodky o nich nevěděli. Když jsme je ve finále potkali, dělaly že nás neznají.
Lidí tam byly mraky, až mi bylo blbě a tak jsme chvilku skoukli parkůr a udělali si okružní procházku po tomto nádherném parku. K manželově hrůze nám skřížila cestu rozkvětlá jabloň, kteréž se nedalo vyhnout ani dělat, že jí nevidí, takže jsem byla i olíbána a snad neuschnu.
Stačila jsem se i nádherně připíct, takže můžu barvou skvěle konkurovat našim vepřovým přátelům.
Tak snad brzy písnu víc.

čtvrtek 22. března 2012

Smutním....

...za Majdu....
Vše již bylo napsáno a řečeno....
Je mi to moc líto....
Wlci myslím na Vás...držte se

Láska s chladícím boxem a její následky...

jo jo zamilovala jsem se. Ale radši pěkně popřádku ( možná vám nebude sedět čas ale článek píšu v 3 týdenním intervalu)
Minulý týden bylo počasí jako na houpačce. Když jsem se oblékla lehčeji tak byla zima a když jsem si vzala péřovku tak bylo teplo. V úterý jsem se vyzbrojila podpatky, myslíc že je sucho a bude hezky. Musím skromně podotknout, že mi to fakt slušelo. Každé ráno se stavuju v místní sámošce ukořistit nějakej žvanec na snídani a čerstvé pečivo ( když jdu odpo ve čtyři dom už nikde čerstvé pečivo neseženu a do Tesca se mi nece). Když vycházím z domu ve stejnou dobu tak potkávám na stejných místech stejné lidi. Většinou kolem 6.45 hod.v sámošce nakupují místní fešáci 80+ let (a já mezi nima )pečivo a kus salámu a pokud mají po důchodu tak i lahvinku piva. Ono úterý jsem tam byla podezřele sama až na jednu čůzu prodavačku, přezdívanou " kulový blesk" neb i šnek je snad rychlejší. A tak se tam nesu jako jako labuď v košíku jedna matonka a jogurt a jak se tak snažím vybrat zatáčku vršek těla byl rychlejší než spodek, podpatky ujely a já láskyplnně objala chladící box a následně se rozplácla vedlě něho. Matonka letěla nalevo, jogurt napravo ( ještě štěstí že se nerozprsknul) a ona prodavačka čuměla na mě jako puk a následně radši vyklidila pole aby me nemusela pomoct na nohy. Však mě to taky trvalo dlouho než jsem se se všemi těmi vrtsvami oblečení vyhrabala na podpatky, poskládala moje stárnoucí kosti na svá místa, rachtala jsem jako kostlivec. Sebrala jogurt ( matonka se někam zakutálela) a radši nejrychleji, jak mi to moje dotlučené tělo dovolovalo, vypadla z obchodu. Ani jsem si v tom trysku nevšimla, že mě pěkně bolej kolena a zápěstí taky nepracuje jak by mělo. Neva, to rozchodim. Dopoludne ještě jakžtakž šlo, kolena sice bolela ale dalo se to. Horší to bylo se zápěstím. Ani na domluvy nedalo a bolelo jako čert. No nic pojedeme obšťastnit kutnohorskou pohotovost mojí maličkostí. Tam mě ještě moc neznají. Jenže můj italský šéf jaksi nechtěl chápat, proč bych měla jet do nemocnice a ani moje nateklé zápěstí a nazelenalá tvář ho nepřesvědčily. No nic musím vydržet až do konce pracovní doby. Jenže kdo mě odveze? Zápěstí to bylo naštěstí levé ale manže měl na odpolední a měl nějaký důležitý audit tak toho jsem vyškrtla jako prvního, sebe jsem se vyškrtla jako druhá, řídit jednou rukou bych asi nezvládla a k tomu blbě vidím a nový oči jsou pořád ve výrobě bůhví, kdy je konečně budu mít a tak mi zbyl taťka. Volám mu, zda by mě těch 30 km do nemocnice hodil...jeho odpověď mi vyrazila dech. Prý nemůže, prý jede druhý den na nějaký vyšetření a musí se psychicky připravit...ale já jsem zraněná a bolí mě to!!! Já tě prostě neodvezu, řekni si manželovi. Byla jsem v šoku. Vlastní otec mi odepřel pomoc! Však jsem mu to pak následně pěkně vycinkala, tu jeho sobeckost. Výsledkem je jeho hluboké uražení co jsem si to dovolila. Ale platit za něj půjčky na to jsme mu dobrá!
Tak nic. Nikoho se nebudu doprošovat. Sbalila jsem první dceru která se mi připletla pod nohy a vyjely jsme. Řídít jednou rukou bylo těžké i když mi mladší s volantem při točení pomáhala. Naštěstí bylo vidět ale bylo hnusně a zima s pršelo. Jely jsme opravdu pomalu, ale ruka mě bolela a měla jsem toho plný kecky. Ještě nikdy jsem s takovou radostí nevítala chirurgickou pohotovost v Kutné Hoře jako ono úterý. Věřtě mi! Čekárna byla prázdná až na jednoho dědouška na lehátku, kterého minutku před tím dovezla rychlá. Čekaly jsme tam s Lizzi hodku a půl se vším všudy, tedy i s rentgenem a vyšetřením a sádrováním. Popisovat nemocniční legistativu snad ani nebudu, jistě ji znáte, prostě hrůza a děs, nechají vás tam čekat i přesto, že v ordinaci nikdo není, nikam nespěchají a když konečně přijde doktor, vtipkuje se sestrou nehledě na to, že já jako magor čekám přes hodku v čekárně a moc dobře věděl, že tam jsem. To je teda pohotovost! Nakonec mi z rentgenového snímku vyčetl, že moje zápěstí je naštíplé ( no to jsem z toho snímku poznala taky a nemusím mít vysokou, bylo to dobře viditelné) a poslal mě na sádrovnu, kde jsem zase čekala, než mě přijdou udělat dlahu. Člověk, kterej nakonec přišel, vypadal spíš jako z hororu ( potetovaný, vyholený), než jako nemocniční zřízenec a byla jsem ráda, že nechal otevřené dveře na chodbu.Na ruce mi přistála dlaha a nazdar bazar v pátek na kontrolu a dotočení sádry. Domů jsme se doplazily snad čtyřicítkou, víc mi moje zranění a oči ani nedovolovaly. To bylo v úterý.
V pátek jsem jela na dotočení sádry ( nebo jsem si to aspoň myslela). Italskýmu šéfovi to ten den nebývale myslelo takže pochopil hned, že tam prostě MUSÍM. Sice trošku smlouval ale pod příslibem, že po obědě přijedu mě pustil. Tentokráte mě vezl manžel, v čekárně ani noha...potud dobrý. Zakoupila jsem si známku za třice kč a vyčkávala. Ani ně za 5 minut mě sestra zavolala, doktor zkouknul ze 2 metrů moji dlahu, pak několik minut brejlil do mé zprávy a pak někam za mě. vyplivl ať zase je přijedu navštívit za týden...ale dneska mi máte dokotočit sádru, pípla jsem. Není potřeba, zahřímal a já radši honem rychle vyplula z ordinace a následně přemýšlela, PROČ jsme tam vlastně teda jela. Dny ubíhaly a já se snažila fungovat jen s jednou rukou. Holky mi vydatně pomáhaly, dohadovaly se co který udělá tak dlouho, až jsem si to radši udělala sama. Akorát to nádobí mi nešlo. O manželovi ani nemluvim, jeho mozek snad ani nepobral, že mám chromou ruku. Starší dceruš se nám zamilovala. Znovu. A znovu do " chudáka", který k 17.náctým narozeninám si mohl vybrat cestu na 14 dní bud do Dubaje nebo na Srí Lanku. Bylo to těžké rozhodování, Dubaj prý nemá rád, nelíbí se mu a tak teda že pojede na Srí Lanku i když tam už několikrát byl. Jak říkám chudák. A já ani nevím, kde ta srí lanka vlastně je:-D a takovejhle mladej smrad tam byl už několikrát!
Ještě že v naší přetechnizované zeměkouli existuje věc  jako skype, díky němuž jako bych na té srílance byla také. Potíže nám dělal akorát cca 5 hodinový časový posun. Takže dceruš vstávala už ve 4 ráno, chlapec právě snídal a cvrlikali spolu celý den. I na mě došlo a tamní obyvatelé mohli vidět moji maličkost předně moje sexy pozadí)jak vytírá, kochat se jak dělám řízky nebo ječim na psa, když po počůral už takhle polomrtvou kytku. Dceruš vždycky totiž natočila webkameru tak šikovně a hlavně tajně, že jsem byla v záběru aniž bych to vůbec tušila. Sem myslela, že jí přerazim.
Mezi tim všim jsme byli v Praze, manžel služebně a my holky kvůli přezutí na jarní gumy. Starší pořád nemohla zabrat v každym obchodě scény že nic nemají, tak jsem s ní poslala tátu a ejhle hned v prvním obchodě si vybrala během pár minutek botky přesně podle jejích představ. Sice nebyly kožený ale hlavně že byly cool ne? Jenže co čert nechtěl, když asi po páté zabrousila do jinýho obchodu, ukořistila ještě lepší a hezčí než ty první, koupila si je a ty první mi velkoryse přenechala. To bylo něco na moje nožky zvyklé na kvalitu. Ihned po první procházce začaly stávkovat a snažily se mě oblbnout puchýři ale měly to marné, musí si zvykat. Může přijít válka a co pak? Pak budou rády i za takové botky. Po pár dnech si daly říct a už jsou s né zrovna kvalitními botkami kámoši. Mladší ta má v botách jasno. Buď adidas nebo nike a čím barevnější tím lepší. Když mi ukázala na internetu jaký by si asi tak představovala, šla jsem do kolen, nejenom z ceny ale hlavně ze vzhledu. Síla!
Minulý pátek nastal čas zase navštívit chirurgii aby mi řekli co bude dál. Vzala jsem sebou mladší dceruš což nemohla rozdýchat starší a předvedla takovou hereckou etudu, za kterou by se nemusela stydět ani Jiřinka Bohdalová. Nakonec práskla dveřma tak, až mi na hlavu spadla odlupující se omítka ze stropu ( manžel již dva roky slibuje že to opraví), skleněné tabulky ve dveřích si vyměnily svoje místa a k mému hluchému uchu dorazila douška vyslaná naštvanou dcerou ať jdeme někam ( plné zveřejnění až po 22 hodině).
Tentokráte jsme na pohotovosti postoupili o stupínek dále. Sice jsem na řadu šla jako poslední i když jsem tam byla jako první ale zase jiný pan doktór mi prohmatal ruku pod dlahou tak důkladně, že můj řev byl slyšet až v čekárně. Následně byl slyšet jeho řev, proč mám již 14 dní dlahu a ne sádru!Vypípla jsem mu slova doktora při mojí poslední návštěvě a stávající doktor mu zavolal a pěkně ho seřval že v mém případě pochybyl a měl mi už minule dotočit sádru. Na níž jsme rychlostí blesku letěla. Než jsem se nadála, stála jsem polonahá venku, na ruce mokrou sádru, v druhý ruce novou, fešnou, možná až příliš krátkou na mé robusní tělo, bundičku a dceru vedle mě. Byla poměrně zima a mě jenom v triku dvojnásobně. Nějak mi nedošlo, že po dotočení sádry si nic neoblíknu abych to neměla špinavé. A tak jsem s jazykem na tričku a drkotajícíma zubama sprintovala do feldy. No jo ale jak budu proboha řídit? Sádra nechtěla schnout a my chtě nechtě musely jet. Můj itaskej šéf mi v pravidelních hodinových intervalech vyvolával, kdy že přijedu že mě potřebuje ( a když jsem dorazila až do konce prac. doby po mě nic nechtěl).Ale i přesto jsme zajely ještě do Kolína ( nebudu popisovat ten zašpiněný volant) pro úplně super, bezva, cool boty nike pro mladší, byla z nich nadšená ona ale i já, protože jsou pouze černo-zelené a cena byla taky příjemná. Tak obutí jarní už máme!
Čas pokročil a já vůbec nestíhám. Okrasu ruky už mi sundali a pozvali si mě zase na návštěvu ale už tam nepojedu.Zuzce se vrátil ten její srílanckej klenot a cvrlikají spolu jako dvě hrdličky ( měli bychom si vzít s manželem z nich příklad, máme teď " husté" období).
Dneska ráno jsem vstávala s migrénou a rýmou a při pohledu do zrcadla jsem se musela představit. Vzpomněla jsem si na jednu moudrost a to, že " žena je nejkrásnější hned po ránu, když vstane"...člověk, který toto moudro vypustil z úst zřejmě neviděl po ránu mě, jinak by mu radši huba upadla, než by něco takového pustil do éteru. Nejhorší na tom je fakt, že mě trvá čím dál tím déle, než si vykouzlím nějaký přijatelný a nositelný obličej. Dochází mi už jaksi fantazie :-).
Tož to je u nás nového. Rekonstrukce se pomalu rozjíždí, vyžebrali jsme nějakýho melouna, do nekonečna obíhali úřady, banky, a papírovali a podepisovali a podepisovali a papírovali. Ještě nám peníze nepřistály na účtě a už jsme byli lehčí o několik tisícovek...tu za odhadce, tu za zprostředkování, tam za vyřízení...za každej prd nám vzali peníze. Teď se dohadujeme co a jak. Já chci takový obývák, manžel makový...já chci kuchyň tak barevnou, manžel onak....jedině jsme se snad shodli na koupelně. Ale to půjde. O víkendu ho vyvezu na nějakej roumantik výlet do hor, trochu se zavlnim, vymáčknu slzu a uvidíme kdo z koho!

pondělí 5. března 2012

Školní výlet, jaro, ruská zima a kilo dole...

Jak jsem správně předpokládala, manžel si ani omylem v pátek nepamatoval, že mí slíbil kino. Tak jsem mu ho připomněla a jelo se ale jen kvůli tomu, že jsem chtěla. Kdyby bylo po jeho, tak je v hospodě.
V naší vísce kino není ale tak jsme jeli do Kutné Hory cca 30 km. Docela luxus. Samozřejmě jsme vyjížděli na poslední chvíli jak je to u nás zvykem a pak jsem celou cestu poslouchala, jak nesnáší jezdit na poslední chvíli. V kině nás bylo cca 30 lidí a dávali Školní výlet, dorazil i rejža a následně měla být beseda. Jistě očekávali více lidí ale bohužel. A jak na mě zapůsobil film? No ze začátku to bylo horší ale ve finále můžu říct, že se mi líbil. Člověk se zasmál i zamyslel. Především nad stářím a problémy ale i radostmi s ním spojenými. Pokud se toho dožiju, nebude to stáří asi jednoduché. Ale stárnutí se nebojím, je přirozené.
Po filmu jsme chtěli odejít ale dvě dívčiny odchytávaly lidi ať jdou na besedu s režisérem. Byla jsem unavená, domů cesta dlouhá ale ty dvě čiperky za náma běžely až ven a přemlouvaly a přemlouvaly. Bylo mi to až trapné, nicméně jsme jeli domů, na nějaké diskuze jsem neměla náladu.
V sobotu jel manžel do práce a vždy, když je v sobotu v práci, já toho nadělám doma nejvíc. Holky byly zalezlý ve svých norách abych nedejbože po nich něco nechtěla a mě práce šla od ruky. Venku bylo fakt krásně ( píšu o víkendu před týdnem) tak jsem dala peřiny ven, lítala jen tak v tričku od šňůr s prádlem k pračce a naopak. Dýchalo na mě jaro. Jo na slunku bylo fajn...ale ve stínu byla pěkná zima. Večer se starší nakýblovala k mýmu bráchovi a zbytek rodinky si skočil na véču. Mé předcevzetí o hubnutí šly stranou, pořádně jsem se nadlábla.
Neděle byla ve znamení pěkné zimy a dokonce sněžilo. Všechno prádlo, které jsem den před tím pověsila. mi zapadlo sněhem. To jsou paradoxy. Jeden den jaro a druhý zima!
Jinak mám kilo dole. Měla jsem teda dvě kila dole ale prostě jsem nenažraná tak to jedno se mi zase vrátilo. Ale to neva však já s nima zatočím!

pátek 24. února 2012

Rekonstrukce a strasti s ní spojené...

Dá-li pánbůh ( ne, nejsem pobožná) spíš vlastně banka, dostane naše hacienda novej vohoz jak zevnitř tak zvenčí. Je chudinka už stará a kosmetické úpravy, které se zrodily v našich makovičkách jsou více než potřeba. Ale já jsem starej pesimista a mám obavy, že banka bude dělat drahoty a ten melounek nám prostě nepůjčí. Proto se snažím krotit radost potěru i manžela a i já sama se snažím udržet mé minimalistické optimistické myšlénky na uzdě abych pak nebyla zklamaná.
A tak jsme si pozvali architékta až z Budějic ( kecám z Prahy) aby nám tu rékonstrukci hodila na papír. Paní architektka byla velice činná a aktivní a byť jsme si s ní smluvili pouze nezávaznou schůzku ona to brala závazně a už se k nám chtěla nakýblovat s veškerým ansáblem a měřit a projektovat. O tom jsem ale já ještě v pátek neměla ani tucha ( manžel vše vyřizoval sám) a když dorazil večer z odpo v 22.45 hod a oznámil mi to, po chvilce dumání jsem udělala radikální řez a milé architektce poslala sms že si sice velice vážím její snahy, ale domluva zněla nezávazná schůzka a ne závazná tudíž at v sobotu radši zůstane doma a nejezdí k nám, beztak nebudeme doma. Vzala to spotrovně. Architekta jsem si našla v naší rodné hroudě, je to kámoš mého manži a rekonstrukci nám vyprojektuje téměř o polovinu levněji než ona architektka z Prahy a budeme ho mít téměř u nosu. Takže první starost za náma. Další byla sehnat plány baráku . Další známý manži nám dopomohl a dneska je budeme mít. Představu co a jak vykopeme, zakopeme, překopeme, zbouráme a postavíme také máme, jen konverzace a kooperace s bankou zatím vázne.
V sobotu jsme se vydali do naší matičky Prahy vočíhnout to, co nám v současné době může nábytkářský průmysl nabídnou k zařízení pokojů a hodit do placu nějakou inspiraci jaké trendy kuchyní, koupelen a obývacích pokojů vůbec frčí. Vzali jsme s sebou i holky, neb v poslední době jsou až podivuhodně hodné a mladší nám přibrala nějakým zázrakem o celé jedno kilo :-) a nastal veliký problém s jejím šatníkem, přímo řval o doplnění a jejích 43 kilo se prý do ničeho nevejde. A tak jsme si naplánovali nákupní i vočumovací den. Už u benzínky mé srdce krvácelo při koupi dálniční známky. První zastávkou bylo OC Letňany a tamní Kika. Mladší dcéruš vyfasovala přislíbenou apanáž a v sekundě byla pryč. Starší se sice taky snažila ze mě něco vyrazit ale jí byl přislíben pouze nový paušal, taky se otraáveně vydala hledat stánek s příslušným operátorem. Já a moje finanční poradkyně v jedné osobě jsem si povolila pouze smočit oko v jednom butičku a následně jsem se ukecala ke koupi dosti zlevněných svetříků s tím, že dva stačí. Stačily ale ještě jsem v cameyi nemohla nechat zlevněné nádherné černé triko ( nevím proč si kupuju černou když mi nesluší). Cestou se na mě přicucla starší dcerus a asistovala mi při nákupu v drogerii, čímž moje útrata v tomto obchodě nenásilnou cestou nepřímo úměrně dosti vzrostla. Ještě jsme stačily vyřídit dceři paušál s tím, že o půl hodky jí bude fungovat a nastal čas na setkání se zbytkem rodiny na oběd. Paušál začal sice fungovat ale dcerce odešel mobil do věčných lovišť a nový má přislíben až na podzim při příležitosti vstupu do světa nás dospělých - tedy k osmnáctinám.Takže chtě nechtě se musela smířit s jediným mobilem který se doma vyskytuje a to je prehistorická první Nokie se sice barevným displejem, ale bez potřebných propriet nutných k životu dospívajícího děvčete, jako jsou wifi, foťák, MP3, rádio, MMS...prostě z ní může pouze volat a smskovat. Což je prý úplně na ho.....jak mě upozornila.
Po dvouhodinovém rozchodu jsme se sešli v KFC. Mladší dcera neměla koupeno lautr nic ( by mě zajímalo co celý ty dvě hodky dělala). KFC miluju ale v zájmu mého hubnutí a železné vůle jsem si dala jen salát a kukuřiční klas! čímž manžel rezignoval a přímo se mě zeptat, jestli nemám chlapa ( ví, že hot wing menu nikdy neodolám, že nemám pražádnou pevnou vůli a moje snaha o shození kil ho utvrdila v tom, že se chci líbit nějakému chlapovi, protože hubnutí se mě drží už 3 týdny což se ještě nikdy nestalo!). Po pro někoho dobrém pro mě chudém obědě jsme se přesunuli s manžou do Kiki a holky si ještě oběhly obchody. Kika mě nadchla, vybrala jsem se design kuchyně, bratru za sto klacků i se spotřebičema a obývák se vším všudy. Jen ta cena...asi budu muset slevit ze svých už takhle skromných nároků.Mladší si sehnala miniaturní kalhoty velikosti 34 a prý že v nich má asi velký zadek...málem mě šlehlo...jak může mít stvoření měřící 170 cm a vážící 43 kg velký zadek...nemá vůbec žádnej...sem jí poradila ať vočíhne můj a pak uvidí, jak má vypadat správné pozadí :-D
Další zastávkou v naší čumící anabázi byla Ikea Černý Most ( zdravím Andy, kdybych věděla kde bydlíš, zašla bych na kafe). Ta mě teda úplně zklamala...spousta lidí, nic moc výběr, pro mě nepřehledné. Byla jsem hotová a zbytek rodiny taky. Ještě nás čekaly Průhonice. To musel manža absolvovat sám, mě stávkovaly boty i nohy. Prostě jsem už nemohla. Když jsme dorazili domů kolem sedmý, já zapadla na gauč, holky do postelí a manžel do hospody šel schánět řemeslníky na rekonstrukci. Scháněl až do jedný do rána. Neděle proběhla v duchu uklízecím a vařícím z mé strany a plánujícím rekonstrukci ze strany manžela. Po obědě jel na chvilku do práce a pak jsme měli v plánu návštěvu nemocnice, kde leží tchán. Já ješětě naplánovala odpolední návštěvu kina, měli údajně hrát film Láska je láska, což jsem vygooglila na internetu. Jsem nejenom hluchá ale fakt i slepá, protože po příchodu do kina se kolem mě prohnalo cca 50 dětí ve věku 3-5 let což znamenalo, že je něco špatně. Pochybuju, že takovýto potěr by zajímal film Láska je láska. A taky že jo. Ještě že jsem lupeny nekoupila, jinak by jsme s manžou zhlédly jistě zajímavý, dvouhodinový film určený pro ty nejmenší. A tak jsme zajeli jen za tchánem a domů.
Začátek pracovního týdne se nesl v plánování hypotéky a návštěvy jakéhosi finančního poradce ( nechápu, jak se mohl tak rychle dozvědět, že plánujeme hypču) a jal se nám radit co a jak. Já nebyla zrovna dobře naladěna, bylo mi i nějak blbě a tak jsem radši držela hubu a jen kejvala. Vše vyřizoval manža. Než skončila schůzka, byli jsme lehčí o 3500 kč. Manža v zápalu boje a strachu o naší budoucnost nás všechny pojistil snad proti všemu ( i když životní pojistku již máme), pak se ještě připojistil ( to jsem nějak vůbec nepochopila vo co go) pak si ještě navýšil penzijní. Na závěr přišla na přetřes hypča, což mě probralo, neb prý budou filtrovat i mě. I já jsem v registru dlužníků o čemž manža nemá ani tucha. Po mamčině smrti totiž musím platit její půjčky a To nemálo. A tak přemýšlím, jestli, až se to dozví, mě jenom nakope nebo rovnou zakope. Jo jo u nás bude ještě veselo. Ale říct mu to musím, což si vůbec nezávidím:-(
Manžel pojel potřebné zařizování po svém. Na papírek si napsal vše potřebné, co má udělat, kam má zavolat, krok po kroku...papírek někam založil a mohl začít nanovo, neb bez nápovědy si nic nepamatoval. Já jsem byla zaúkolována lehčími pracemi, jako je např, zrušit jedno pojištění, obvolat pár známých našich známých atd....prostě vše, co se jemu nechce dělat.
Čas pokročil a je zase pátek. Něco málo se nám podařilo zařídit ale jde to pomalu. Holky jsou vcelku ok jen starší má zřejmě něco s nohama, v úterý sebou sekla a totálně si zrušila koleno a zápěstí aby na to konto druhý den sebou praštila znovu, když se ráno snažila doběhnout autobus ( marně jí říkám, at sebou ráno hodí ale to ne, to vše na poslední chvíli) a bouchla se do hlavy a knourala a knourala. Samozřejmě že do školy nedojela ale to jsem nehodlala respektovat tak si musela  najít pozdější spoj a mazala. Odpo pak už ani nevěděla, že se praštila. Mladší bojuje se školou jak se dá. Dokonce se začala i učit což přineslo i první ovoce, teda spíš lepší známky.
Dneska mám v plánu konečně kino, tak uvidim, co na to moje druhá polovina. Včera jsme se trochu poškorpili tak čekám, s čím dneska dorazí.

středa 15. února 2012

Happy Valentine...

Nejsem přívržencem tohoto svátku, podle mého se dárky a důkazy lásky mají dávat průběžně celý rok a nejenom jednou v roce, tedy samozřejmě myslím ve fungujícím vztahu.Kam vlezu, všude na ně z regálů vyčumují kýčovitá červená srdce, srdíčka, polštářky a další blbinky důkazy to lásky pro naše drahé polovičky. Dříve, mladá,ještě zamilovaná do svého manžela, jsem tento svátek striktně dodržovala a vyžadovala od mého protějšku lavinu důkazů jeho horoucí lásky. Postupem času, starší a mnohem, mnohem moudřejší a zkušenejší ( dostala jsem od života pěkně přes držku) na poli vztahů, především pomalu krachujícího vztahu mezi mnou a  manželem jsem tento svátek vyškrtla z mého kalendáře. A ejhle...letos i přesto všechno se na mém konferenčním stolku objevila jedna zmrzlá, uschlýma květama drkotající orchidej z Tesca, se dvěma výhonama. Pravda, je pomrzlá, květy drží jen za dobrý slovo, a bůhví, jestli z ní něco bude...( asi ne)...ale.. na to, že manžel moc dobře ví, že tenhle svátek nedržim, mi udělala radost. Fakt. Manžel má na odpolední, já jsem v práci dopo takže se tento týden nevidíme. Včera jsem jela rovnou z práce na nehty, v rychlosti jsem se stavila doma přiložit do kotle...sice jsme si všimla, že na stolku je kytka ale žádné vysvětlení k tomu nebylo tak nic. Na nehtech jsem se zdržela, jako ostatně vždy, na mobilu jsem pak měla zprávu od manžela, že mě doma čeká dáreček,pak rychle do mekáče a za manželem do práce, vše v jedné vísce...sondoval, jestli jsem už doma ( nevěděl, že jsem jela na nehty), jestli jsem viděla dárek a nakonec doslova zíral, když jsem zajela za ním do práce, předala mu kafčo a jablečnou taštičku z mekáče a  čokoládu a následně ho vzala rovnou domů, i když padla měl mít až za dvě hodky. Holky doma taky koukaly jako sůvy s nudlí, že jim vezu tátu dřív než normálně, zbaštily dobroty z mekáče a pak jsme jim s manželem oznámili jednu radostnou novinu. Ne, nebude nás o jednoho víc ale konečně se jim splní jejich přání a každá bude mít vlastnípokojík. Rozhodli jsme se s manžou, teda spíš on , že zrekonstruujeme naší haciendu. Někde ubereme, někde přidáme, něco nahodíme, něco zbouráme...teda pokud nám banka nějakýho drobnýho melouna půjčí...mě se do toho moc nechce, nerada jsem zadlužená, nicméně barák je fakt malinkej, zakopáváme o sebe a hlavně starej, tyhle dvojdomky stavěl Baťa vlastně jako ubytovny pro dělníky ve zdejší fabrice, každou chvilku nám něco klekne a celková rekonstrukce je vlastně potřeba. A při tom bychom chtěli probourat zeď mezi miniobývákem a pidi kuchyní, přistavět verandu a do ní umístit pokoj, ložnici, předělat kompletně koupelnu, kuchyň i obývák ( chci francouzká okna na zahradu), schody do patra....zatím jediný co máme je -  chuť do přestavby. V sobotu jedeme do Prahy na konzultaci k nějaký árchitektce, která by nám měla vypracovat za mírný peníz projekt a pokud bychom souhlasili, tak by nám prakticky vše zařídila, poradila,firmy, dlažby, obklady, nábytek-vše dle našeho přání ( a hlavně finančních možností) a nad vším by držela dozor. Tak nevím. Uvidíme.

pondělí 13. února 2012

Už jsem zdravá?

Nejsem. Byla jsem dva dny doma a pak už jsem musela valit do práce. Zřejmě musim bejt hodně důležitá osoba, když mě po dvou dnech odvolali, de fakto prosili, ať už koukám přijít. Dokonce i mladej kolega musel zvednou unavený oči a tělo od večného hraní her ( a to je na tom platově stejně jako já, hold kdo má hubu má i prachy, kdo je hloupej jako já má peníze stejný)a vyvinout jakousi činnost a to i za mě. Vždyť mi to taky pěkně osvětlil v sáhodlouhých sms, jak on, chudáček malej, upracovanej musí makat i za mě ( nehledě na to, že on se před 14 dni válel tejden doma v posteli s atb a já musela plnit za něj i funkci skladníka). Ten binec, co mi tady udělal, bych ani nezvládla popsat. Vždyť mě taky ve středu, když jsem se dovlekla do práce vítal s pompama, mrsknul po mě práci a zvesela usedl ke svým hrám.Ale i na něj došlo. O tom až za chvilku.
Jak manžel pořád marodí s ledvinama, já zase pravidelně tak 3-4 x do roka s močákem. A to fakt obstojně. Žádný šolíchání ale pěkně z ostra. Doma jsem si mohla zařvat ( když jsem každou chvilku lítala na malou, to byla bolest)ale tady v práci to nejde. Bolí to moc. Kdo zná tak ví a nediví se mi. Kapky Algifen na bolest piju jako vodu doufaje, že aspoň trochu ustoupí. Cha cha, to dřív se já naučím japonsky.
V pondělí a úterý jsme se válely se zánětem a notebookem v posteli jako čunící. A jelikož jsem byla tůůůze nemocná a chtěla jsem být opečovávána a zahrnována dary  stačilo mému " pozornému" manželovi trošku " naznačit" s klackem po palici, jak s oblibou říkáme a přistál mi na peříně dar v podobě vonné svíčky. Miluju je a manža do mě za Briese investoval až 80 kaček a tím zavodnil můj azůrovej zrak. Ale fakt, udělal mi radost. Staral se i o nákupy a vše, co jsem mu napsala koupil i zasponzoroval. Trošku se neorientoval v salámech a šunkách, koupil ty, co holky nebaštěj ale to neva ( třeba vysočinu  a šunku JÍME jen od Klepiše a on koupil tu nejlevnější). I snaha se cení. A jelikož se netopilo, venku trošku mrzlo a Monička nebyla ready si zatopit tak mi psal sms ať se zabalim do deky a dám si do postele termofor abych neprochladla :-) no to bych nevěděla. Ostatně termofor je teď u nás IN. Když ho nemám já připláclej na močáku, nosí ho manžel nalepenej na ledvinách ( o jeho zdravotní anabázi jsem psala)...sedíme jako dva důchodci pod dekou a místo, abychom se oddávali manželským radovánkám dohadujeme se o ohřívací láhev. Ale jinak musím říct, že se i o mě jako maroda starali.
Ve středu jsem již musela narukovat do práce. No nechtělo se mi, nebylo mi dobře ale byla mě tam potřeba. Ve výrobě pookřáli neb když jsem v práci, mají intrukce pro výrobu hotovo hned...když jsem nebyla a musel makat mlaďas na vše čekali i hodiny.  Jo jo to je to perspektivní mládí...lenoch to je! Ve středu jako obvykle odfrčel na oběd. Bydlí pár kroku od fabriky ( mimochodem dámy stejného data narození kolem roku 1971 jako já si možná vzpomenou na bezvadné dětské botičky vyráběné v n.p. Sázavan, tyto botky byly vyváženy do zemí RVHP a dokonce i na Kubu a na trhu jiné, než botky vyrobené v tomto podniku snad ani nebyly, hrdě se biju do hrudi, že právě tato fabrika, postavená Baťou, sídlí ve Zruči n. S. která je i mou rodnou hroudou, bohužel fabrička po revoluci zkrachovala, ale firma, ve které ted pracuju se právě v objedtu tohoto bývalého obuvnického kolosu nachází) ale musí se i těch pár kroků vyvážet autem. A taks e stalo, když dorazil z oběda, podivně se motal, úpěl drže se za ruku a mlel pořád dokola, že uklouzl na dlaždičkách na schodech, spadl a asi si zlomil ruku. No potěš koště. Bylo mi sice záhadou, kde ten trouba vlastně sebou práskl, protože naše bitelné, baťovské schody dlaždičky neviděly ani náhodou, jediné dlaždičky, které se zde vyskytují jsou na WC a jistě pamatují éru Gustava Husáka...nicméně mi té blábolící mladé bytosti začalo být líto, zavzpomínala jsem na kurz první pomoci, z lékárničky vytáhla jakýsi prapodivný šátek a mlaďase do něj zakurtovala tak, že se nemohl ani nadechnout...pravda co se týče zdravovědy jsem byla vždy na štíru...nakonec z něho vylezlo, že uklouzl doma u rodičů a dopadl na psí boudu. Byl asi v šoku a divím se, že vůbec mohl řídít.
Včera mě moje drahá polovička, boje se o moje chatrné zdraví a teplou večeři( v případě mých dvou nemocných dnů měl studenou večeři)vyzvedla dokonce autem v práci. Naložila mě a pod příslibem teplé večeře ( flákoty s bramboráky) mě vyplivla v tescu, doprovodila mě a vysloužila si výbornou večeři. Moje předcevzení hubnout vzalo za své a těžce zhubnuté kilo se mi vrátilo ještě s kámošem. Asi to fakt nedokážu ale já jídlu prostě neodolám.
Včera u nás proběhla dosti bouřlivá diskuze na téma: mladší dcera a její učení...když vám 15 leté dítě tvrdí, že 35: 7 = 6 donutí vás to k zamyšlení i ke změně jejího dosavadního studia tudíž 8-letého gymnázia. Je více než jisté, že se k maturitě ani nedohrabě a i kdyby se dohrabala, 99% jí neudělá. Návrh učebního oboru se jí jevil jako urážka a proslzela celou stupidní ( tedy pro mě) ordinaci v růžový zahradě. Nepomohlo nic, snažili jsme se jí vysvětlit, že takhle to dál nejde, že prostě není studijní typ a že se snažíme jen o její dobro...vše marný. V devět ubulená odešla spát, v půl desátý totálně znervovaná šla já a v jedenáct s nervama v kýblu i manžel. Ke všemu ještě netekla voda, doma jediná tekutina bylo mlíko a vždy přítomné pivo, v čemž se fakt umýt nedá, elektřina v Tescu zkolabovala pod 5cm vrstvou sněhu a bylo zavřeno, takže jsme ještě ke všemu všichni uléhali s nepříjemným pocitem neumytého těla. Celodenní manželovo pevné zimní obutí a následné vyzutí s nemožností večerní hygieny udělalo se vzduchem nejenom v ložnici taky své. Trošku nás zachránily vlhčené ubrousky na dětské prdelky, které občas používá moje drobotina na odstranění tun makeapů z jejich krásných obličejů. Otřelo se co se dalo a šlo se spát. Ráno už naštěstí voda tekla. Fakt si to bez vody neumím představit.
Mladší dcera si někde uhnala jatečný zrno, ono je to teda ječný zrno ale ona tomu řítá jatečný. Ve čtvrtek jí bolelo oko, do pátku jí nateklo, doktor samozřejmě v nedohlednu a tak jsem jí přibalila manželovi do kufru, když jel navštívit svého tátu do nemocnice v Kutné Hoře, aby s ní skočil na pohotovost. Vyfasovala atb mastičku, navštívili tchána s oboustranným zápalem plic v nemocnici a mazali domů. Ještě jela s nima tchánova přítelkyně ( ježibaba jak jí láskyplnně nazýváme) takže jak manžel tak dceruš se vrátili s hodně špatnou náladou. Se jim ani nedivím, ta ženská je fakt horor. Jak to s ní může tchán vydržet fakt nevím a smekám před nim. No lépe si nevybral ani můj táta, byť se ze začátku ta jeho jevila celkem slušně. Ale o tom jindy.