pátek 23. září 2011

Wifi...

Jelikož se naše rodina rozšířila o nový notebook, bylo potřeba také rozšířit internetovou sí´t a tak byla zakoupena nová wifi anténa k mé velké radosti. Takže budu moci konečně psát příspěvky také hezky z domova v jakékoliv denní i noční době a nejenom v pracovním procesu. Přeji Vám všem hezký víkedn.

pondělí 19. září 2011

Víkendové zmatky nervní matky....

Nevím, jestli na mě působí tak negativně počasí či co, ale poslední dobou to jde se mnou fakt z kopce.
V pátek jsem si vzala do práce auto. Bydlím sice kousek ale zkuste tahat výkendovej nákup pěšky. A tak si pracuji a přemýšlím, cože uvařím a napeču. Musela jsem navařit už v pátek neb v sobotu jsem svištěla do Benešova na pochod. Vše jsem měla vymyšleno a naplánováno do posledního puntiku, kde co v jakym obchodě koupim, abych se nemusela přetahovat s železnejma holema ( důchodcema) o poslední mléko v akci z původních 10,50 na 10,20 Kč..
Padla čtvrtá, sbalila jsem svoje stárnoucí kosti, houkla do všech dvou kanceláří pozdrav a mazala domů. V hlavě mi kynulo těsto na báječné jablkové koláčky, právě čerstvě vytisklé z internetu. Přemýšlela jsem , jestli mám doma všechny potřebné ingredience, hlavně nezapomenout koupit skořici, neměla jsem jí na seznamu. Přišla jsem domů, sbalila dceru a že pojedeme nakoupit do Tesca. Otevřu garáž a krve by se ve mě nedořezal! Byla prázdná! Okamžitě jsem začala panikařit, ruce i nohy se mi rozklepaly, zuby mi cvakaly jako kostlivci. Někdo nám ukradl auto!!! Už jsem chtěla letět domů pro marodícího manžela když se mě mladší dcera zeptala : Hele mami a nebrala jsi si auto ráno do práce??? No jasně že brala ale úúúúplně pozapomněla, že mi parkuje před prací. Zsinalou barvu obličeje vystřídala červeň, za mírný úplatek požádala dceru o taktní pomlčení o této mojí indispozici. Nákup dopadl dobře a koláčky ještě líp byly famózní prostě eňo ňuňo.
V sobotu ráno jsem vstávala časně, protože jsme s kámoškou jely do Benešova na pochod Benešovské toulky. Sami bez manželů, bez dětí. A rozhodly jsme se , že si to náležitě užijeme. Počasí bylo krásné, rozhodly jsme se pro pouze 15 km, neb kamarádka musela být do sedmi do večera doma. Manžel nakázal. Už takhle těžce nesl, že jde se mnou a ne s ním. Start pochodu byl u školní jídelny ( pro ty kdo to tam zná) a šlapalo se směrem ke Konopišti, kolem golfových polí ( čuměla jsem jako puk, kolik " zlaté" mládeže se tam vyskytovalo) a ještě takový oblouk. A tak jsme šlapaly a kecaly a kecaly a šlapaly a najednou tu byl cíl. A protože jsme měly ještě čas a nechtělo se nám jít domů, stavily jsme se ve Vlašimi v zámeckém parku, lehly si na trávu a jen tak koukaly na oblohu a relaxovaly. Bylo to moc fajn. Hladové oko v autě na mě blikalo, tak se ještě zajelo pro benzín. Samozřejmě, já zblblá z té krásy kolem, jsem vesele vzala hadici od nafty a strčila ji do nádrže. Normálně beru natural, ale když je tak hezkej den, že?....naposlední chvíli jsem se probrala z toho euforického kómatu a načepovala natural. Radši si ani nechci představit, jak by naše felda tu naftu ztrávila.
Doma mě čekal churavějící manžel a grilování. Večer jsem slíbila těm dvěma labutím, že pro ně dojedu do Ledče ( cca 20 km od naší rodné hroudy) kde byly na nějakém diovadle či co ( no řekněme to asi takhle, pro mě byly v divadle, ale normálně pro veřejnost měla každá rande, a protože starší dcera změnila stáj a nabrnkla si rozmazlenýho milionářskýho klučíka, z čehož teda vůbec nejsem odvázaná, tak že je radši vyzvednu osobně, aby se dívčina " náhodou" nezzapomněla v jeho rodné haciendě tak přibližně 15+3+kk+3 garáže). Tuhle cestu jsem jela snad už milionkrát, zvládla bych jí i poslepu. To bych ovšem nesměla jet v půl jedenáctý v noci a ještě k tomu úsek asi 10 km byl nesměl být totálně rozfrézovaný. A tuto maličkost mi jaksi někdo pozapomněl říct ( dcera, jezdí tam do školy), na silnici pouze upozornění na snížení rychlosti na 30 km a značka práce na silnici, nikde žádná cedule: Mončo dávej si bacha, frézujeme tady silnici!!! A tak jsem hned do první díry samozřejmě vlítla, až jsem si trošku překousla jazyk a hlavně jsem feldě málem urvala spodek. Chudinka, už je to starší dáma, dýchavičná, celá rozlámaná a já jí ještě proženu dírama. A tak jsem pak jela pomalu, oka přilepený na předním skle, docela slušně po....od much, střídala dálkovky a parkovačky abych vůbec viděla. No byl to horor i pro tak ostřílenýho silničního piráta jako já! Nakonec jsem dojela, uklidnila klepající se údy a jala se hledat ten můj potěr. Na to, že bylo krátce po jedenácté, to tam žilo jako na václaváku. Samej ožrala, feťák...naštěstí holky mezi nima nebyly, ty jsem odchytila na nábřeží, naštěstí už byli sami, bez těch jejich idolů ( bych to musela pomlátit všechno na jednu kupu, puberťáky). Zpáteční cesta se samozřejmě neobešla bez peprného komentu od starší dcery ( jeď matko, se vlečeš jako sopel, dělej mám hlad, pak jí bylo zle z jízdy, pak zase měla žízeň a když jsem konečně minula ceduli od rodného města, tak usnula). Až doma jsem si uvědomila, že kobereček z auta, kterej jsem si vyklepala a následně položila vedle auta, že ho tam jako za chvilku, než dohulim, vložim zpátky, tak chudák zůstal ležet.
Neděle proběhla v poklidu mého obletování rodinky především těžce chřipkujícího manžela. Celým následujícím týdnem jsme prosvištěla s jazykem na mém novém kardiganu z Tchiba, protože můj mladej kolega si odjel válet šunky na Mallorcu a mě tady nechal se zahraničním šéfem samotnou! Když řeknu, že jsme fakt lítala, tak jsem fakt lítala. Někdy v polovině týdne jsem hned po ránu asi řekla něco, co jsem neměla a churavé manželátko na mě přestalo mluvit. A to tak, že fakt. Nejsem si sice vědoma, že bych z úst vypustila nějakou zlobotu, ale na druhou stranu u chlapa nikdy nevíte, co ho urazí. A tak se ještě s problémama s těma mýma dvěma holubičkama přidala tichá domácnost. Musím přiznat, že čím jsem starší, tím mi to víc vadí. Hlavně taky proto, že holky si ze mě nic nedělají a pokud je tichá domácnost, platí to dvojnásobně. Táta na ně platí. Zrovna včera vřeštěly v pokojíku, že tam mají pod postelí pavouka. Tak manžel chtě nechtě ho musel jít zabít, neb já jsem vřeštěla s nimi. Vlezl pod postel, jedinou mohutnou ranou toho chudáka rozmázl a když vylezl, neubránila jsem se úsměvu. Pyžamem jim vytřel ten bordel ( a to mi tvrdily že tam zrovna uklízely), co měly pod postelí, skýtající nějaké papírky, žvýkačku a další nepublikovatelné věci. Tak ještě v půl jedenáctý večer u nás bylo veselo a holky musely uklízet. Bohužel ráno tak byl binec naprosto stejný. Možná vás napadne proč jim tam neuklízím já? To už jsem vzdala.
A tak v sobotu u nás bylo ticho, starší si vyrazila do Europarku utratit nějakou korunu a já asi hodku přemlouvala mladší, aby se mnou šla na další pochod tentokráte kolem Bohdanče. Nakonec jsem jí ukecala na minimum 6 km. No pro mě nic moc, ale byla jsem ráda že se mi jí podařilo ukecat. Když však na startu viděla u cedule 6 km že tam stojí její spolužák a zapisuje, začala vřeštět, že k němu nepůůůjde, že je to trapný, že jde na pochod, že se jí budou všichni ve třídě smát že je trapka atd. A tak jsem zamířily ke stanovišti 10 km, kde byly nějaké holčiny a ty nijak mou dceru nepobuřovaly. A na startu jsem si všimla, že jsem doma zapomněla svačinu. No neva. Dcera po pár metrech začala fˇnukat, že má hlad. Snažila jsem se jí upokojit, že ještě 9,50 km a budeme v cíly a dá si hranolky. Celou cestu si musela s něčím hrát, aby šlapala. Nakonec jsme to zvládly, dojely si na báječnej oběd, kde se k nám připařila i starší a po přivítání: nazdár vy stařeny a ostré výměně názorů mezi oběma typu ty krávo, ty pí.... jsem radši rychle zaplatila, narvala je do auta a vyplivla až doma. Tak byl stejný klid jako ráno. Ráno jsem dala prát tmavé prádlo. A jelikož jsem frajerka, číslice moc neovládám, dala jsem ho vyprat rovnou na 60 C ( normálně peru na 40), pejska jsem sice vypustila ven ale zapomněla mu dát vodu, manžela doma zamkla ( protože marodí) jak chtěl ale vzala si jeho klíče a on si neměl čím odemknout když chtěl jít zkontrolovat psa a ve finále jsem nezavřela okýnko do sklepa jak mi manžel několikrát připomínal a kočky si tam uděla mejdan. Což bylo asi nejhorší, protože sousedi mají snad 20 koček a když se vám to dostane do sklepa a zaneřáděj vám ho tak, že se tam nedá dýchat....hrůza. Teda pro mě která chudinka to musela uklízet :-(
Neděle byla poklidná, manžel se rozmluvil a s velkou pompou mi předal fungl nový notebook, jen pro nás dva, abychom si po večerech mohli pouštět filmy s surfovat na internetu. Co na to, že máme nornální počítač a každá holka má svůj netbook? Ale rozhodla jsem se, že se na vše budu koukat s pozitivní stránky a děkuji tím to manželovi, že mi chtěl udělat radost.
Ono to není moc poznat ale to je golfové pole u Benešova


Dcera a za ní rozhledna Bohdanka


 Nějakej rybníček
 Zase rybníček
 Zase dcera a dole já
 Vztekám se tady u toho protože mi to nejde a hlavně mi nejdou otočit fotky. Ale i takhle mi to sluší ne?

pátek 9. září 2011

Ty jsi na mě tak zlá....Nejtěžší mužská nemoc na čtyři

Tuto větu mi před týdnem řekl manžel. K vysvětlení se dostanu za chvilku. Takže popořádku.
Minulý pátek jsme vyrazili pěšky do 15 km vzdálené hospůdky ( o tom jsem informovala v minulém článku) sice jsme trošku zabloudili ( na vině jsem byla já a má " zaručená zkratka") ale nakonec jsme v půl osmé večer dorazili a než nám jel v 23 hodin zpátky vlak ( pěšky bychom to už asi nezvládli) baštili jsme a pili co hrdlo ( a manželova peněženka) ráčí. Byl to fajn večer. Akorát nás ledviny následně  upozornily, že předce jenom to už na nějaké velké venkovní vysedávání není. V sobotu dopoludne jsme byli oba ještě plni pohody z předešlého večera, manžel slíbil opravit svítící zrcadlo v koupelně. To víte jsou nás doma tři baby a proto zrcadel není nikdy dost. A obzvlášť svítících.Já zaklesla do brázdy na trase kuchyň, obývák, koupelna, sušák na prádlo a činila se, aby bylo uklizeno, navařeno, napečeno a vypráno. A ještě jsem musela stíhat přidržovat manželovi zrcadlo, aby ho opravil. Trvalo mu to sice celé dopo ale svítí. Ještě mezitím si stihl hodinovou jízdu mopedů ( máme u nás takové sdružení mopedářů, stačí když napíšu jejich název Motodebils, a každý si udělá o nich svoji představu, když tak jukněte na webovky www.motodebils.cz aby ta představa byla dokonalá, hlavně si všimněte po otevření stránek a kliknutí na Kontakt jejich znaku, což vám taky hodně o těch lidech napoví) naším městečkem na počest jednoho člena, který neunesl směsici alkoholu, nemoci a depresí a oběsil se. Po obědě měl manžel hasičskou soutěž s tím, že vezme auto a odřídí to. Takže žádné pivo. Já zůstala sama doma a udělala jsem si líno, tedy práskla sebou na zahradní houpačku a celé odpo pročetla. Manžel přijel až v sedm večer a byli jsme domluveni, že jeho a ty jeho pubertální kamarády odvezu někam na nějakou zábavu či co a pak pro ně přijedu. Najednou manžel přišel s tím, že nebude pít a kluky tam odveze a přiveze. Koukala jsem jako puk. On a nepít??? V hlavě se mi rozsvítila kontrolka ale byla jsem ráda, že nikam nemusim. Prej maximálně  do dvou bude doma. Tu noc jsem spala s mladší dcerou v pokojíku neb starší byla u dědy a mladší se sama bojí. Ve tři ráno mě vzbudila sms, že prý tam ještě jsou. V půl čtvrtý další sms, že za chvilku pojedou. Ve čtyři že už jedou. Cesta by měla max trvat 30 minut. Přijel v šest hodin. Musím říct, že jsem nespala a měla pěkný strach, že se jim něco stalo! A tak když pak otevřel devře do pokojíku a spustil na mě: Ahoj, tak už jsem doma, más radost?Změnila jsem se v sopku a spustila jsem takovou " radost" že o tom věděla celá ulice. Nechápal. Vůbec mu nedošlo, že jsem měla strach, kde tak dlouho jsou, když psal, že ve čtyři vyjíždějí. a přijeli až v šest. Toliko o manželově větě " Ty jsi na mě tak zlá". Možná to byla zlost ale hlavně úleva, že dorazili v pořádku. Samozřejmě byl celou neděli jako mátoha a k tudíž k nepotřebě, sotva posekal trávu, koukl na formule a projel se na kole. Osud tomu zřejmě chtěl a odměnil ho za to těžkou nemocí. Od středy leží doma, nemohoucí a veškerá péče o něj i zbytek domácnosti je na mě. Jediné, co zvládne a na co má síly je přepínání kanálů televize. A tak si leží v naší manželské posteli, obklopen polštářema jako Máhárádža, dokola přepíná programy a nudí se. A čímže to trpí? Trpí nejtěžší mužskou nemocí na čtyři....RÝMOU!!!
Holky vpluly do školního procesu vcelku v pohodě. Dokonce se u nás ráno už nesprintuje směrem ke koupelně s heslem " Kdo dřív přijde ten dřív čůrá", neprobíhají bitky a křik. Holky se celkem v klidu dohodly v kolik která bude vstávat aby byla volná koupelna, sami si dokonce připravují svačinu. Akorát starší prudí s obědama, prej tam ty blafy nebude jíst a tak hloupá maminka, místo aby dcerku flákla něčím tvrdším přes její pozadí a trochu jí uzemnila, tak jak prdlouš každej den vyváří, aby rozmazlená dceruška měla co o polední přestávce strčit do té svojí nevymáchané, zmalované hubinky. Jenže maminku to nějak začalo bavit a tak v kuchyni tráví opravdu hodně času, místo obvyklého povalování na gauči a sledování stupidních programů. Nejenom ony a manžel té dobré duše jsou překvapeny její náhlou kulinářskou činností ale sama ta dobrá duše byla tím zaskočena. No hlavně aby jí to nějaký čas vydrželo. Včera například sdělávala cukety, které obdržela jako úplatek od jednoho z manželových pubertálních kamarádů. abych se na ně už nezlobila. A tak si naše domácnost mohla pochutnat na výborné buchtě , nádivce a  řízcích z cukety. Tedy abych to upřesnila. Pochutnala jsem si já. Holky jakmile viděly, že připravuju dnešní menu z cukety zmizely jako pára nad hrncem, že nemají hlad. Manžel, že mu není dobře a tak že si jen zobne kousek, sezobl půlku pekáče buchty a odkráčel do svého marodícího království.
Starší dcera změnila stáj. Svého dosavadního oře vyměnila za arabského plnokrevníka, čili přeloženo do češtiny rozešla se se svým movitým přítelem a nabrnkla si nového, ještě movitějšího mladíka. Ihned jsem požádala strejdu google o bližší informace o této rodince a další hodku měla o zábavu postaráno čtením o jejich prospěrujících firmách, pohádkovém majetku a jiných úspěších na poli podnikatelském a finančním. A tak si jenom říkám, proč ta moje bledule si nemůže nají nějakého obyčejného hocha, s obyčejnýma příjmama a obyčejnýma rodičema. Nevím co má na tom, když si to hoch za ní přifičí pokaždé v jiném autě, jehož hodnota se rovná hodnotě naší postarožní haciendy. A to těch aut vlastní pět, aby si chudáček malej mohl vybírat.Takového hodného má pápínka. Jsem z toho docela rozhozená, protože mám strach, že holka nemyslí srdcem ale peněženkou. Protože mezi námi, ten mladík není žádnej Belmondo. Včera jsem s ní byla domluvená, že po škole za mnou přijde do práce, neb potřebovala něco nutně koupit v papírnictví. Končím ve čtyři a dcera nikde. Vylezu ven z firmy, v jedný ruce nákup v druhý deštník, na nádvoří stojí šéf a strašně se rozčiluje, ze na jeho parkovacím místě stojí nějaké auto. Zavostřila jsem svůj krátkozraký pohled směrem na to žihadlo a polil mě studený pot když mi došlo, že ta černá míhající skvrna za kouřovýma sklama auta byla moje dcera a ta nevelká silueta vedle ten její nápadník. Jemně jsem osvětlila šéfovi situaci a radši honem rychle jsme vypadli. Nebylo mi to příjemné.
Dneska je konečně pátek a na zítra mám domluvený pochod s kámoškou. Tou uzkostlivou, musí být do 19 doma. Co k tomu říct? Pošlapem něco kratšího tak 15-20 km v nádherné přírodě benešovska. Pochod se jmenuje Benešovské toulky tak dooufám, že to bude fajn. Jo a mladší dcera dneska začíná svou pěveckou kariéru tak jí držme palečky ať to dotáhne daleko a svým stárnoucím rodičům pořídí nějaký luxusní vejminek. Hezký víkend!

pondělí 5. září 2011

Jak jde čas...minuta ticha

Je to hrůza jak ten čas rychle plyne. A co že u nás nového a aktuálního?
Velkou novinkou v našem " italském" žití byla brigáda mojí starší dcery. Pořád si stěžovala, že žádnou nemůže sehnat ( vůbec se nesnažila), nikde se neptala ale pořád jenom remcala. A tak jedno dopoludne mi zavolala děsně nepříjemná kolegyně od nás z výroby, že prej nová uklizečka nastoupí až 1.9. a tak by mohla moje holka přijít uklízet. No ze začátku jsme se nad tou zprávou ze srdce zasmála, moje holka a uklízet? Když ani doma neví kde a co je koště a mop na vytírání? No ale na druhou stranu má se válet doma a pít mi krev nebo jít makat? A tak jsem jí oznámila a byla jsme mile překvapena jak rychle souhlasila. A než jsem došla domů, věděla to díky facebooku i naše celá, poklidná víska. Dcerka byla první dny nadšena, uklízela jako o život ( jak by ne když jí dal šéf dosti slušnou korunu na hodinu). Byla milá a rychlá. Slyšela jsem o ní mluvit jen v superlativách. Tohle temto jí vydrželo přesně týden. A dobrá úroveň úklidu také. Pak najednou ráno začala kňourat, že je unavená, že se jí nechce stávat atd. byla věčně navezená v mý kanceláři a zatěžovala mé kolegy svými pubertálními problémy. Bez dovolení si vařila čaj, dělala si přestávku kdy chtěla ona, nehledě na to že třeba přišla do práce v sedm a v 7.45 už seděla a baštila, pak se šla chvilku pomazlit s koštětem a záchodovou štětkou a zase něco " důležitého" od mě potřebovala. Úklid už nedělala tak pečlivě, najednou jí vše vadilo. A tak po třech týdnech se s ní šéf rozloučil. Prý si někdo stěžoval. No hlavně si myslím, že za tím měl prsty on a jeho ehm ehm, jak bych to jen řekla slušně? intomní přítelkyně, která tady taky pracuje a díky své šikovnosti a šéfově " podpoře"  kecá do všeho a hlavně do čeho jí nic není. Nesnáším nespravedlivost ale dobře znám svojí dceru, takže možná ten úklid i flákala.Bylo mi nepříjemně a je mi jasné, že příští prázdniny sem na brigádu už nebude moct přijít.
V tomto čase jsem sehnala také " malou prácičku" pro manžela. Od ledna pořád mluví o tom, jak na jaro sežene dřevo( samozřejmě že nic), tak teda na léto, že zavolá na pilu ( ani jednou nikam nezavolal) chudák jeden malej ale řečí měl plno. Pořád sem ho otravovala, jestli tam volal, pořád zapomínal až mě došla trpělivost a před 3 týdny jsme mu sednala plný nákladní auto palet. To bylo radosti a řečí jak to zmákne. 14 dní mu to trvalo, třikrát se ošklivě seknul do nohy, bolely ho ruce, dostal úpal, buď bylo moc horko, nebo moc zima...když jsem začala, co v práci nebo co holky tak pořád mlel dokola, kolik udělal dřeva a jak se nadřel. Neposlouchal nic a nikoho, 14 dní jsme od něj neslyšeli nic jinýho než dřevo.....zaplaťpánbůh palety jsou sdělány a dřevo uklizeno za vydatné pomoci celé rodiny. Ještě nás čeká uhlí.
Plány, které jsem si zadala s barákem, padly za vlast. Kromě střechy jsme neudělali nic i když bychom tak potřebovali. Novou dlažbu, dveře, ložnici...až mám z toho depku. Manžel čím je starší, tím ho nějaká práce na baráku zajímá čím dál tím míň. Ach jo.
Začala škola. Holky byly první den ve škole a už mě to stálo skoro tři tisíce. Sešity, propisky, tužky, pravítka, školné za kytaru pro starší a školné za zpěv pro mladší.  U starší dcery chtějí po mě za SRPDŠ nebo jak se to ted jmenuje 500 kč. Byla jsem v šoku. Tolik??? Paní učitelka třídní mi vysvětlila, že je v tom obsaženo prý i zálohy na různé výlety atd. Koukala jsem jako blb. Holka minulý rok nikde nebyla ( pětikilo jsme platili taky) a za výlet jsme vyplázla takovej nekřesťanskej peníz....tak kam ta pětistovka sakra jde? Učebnice musíme kupovat ( minulý rok nás stáli 2500 kč), letos ještě nevíme, každej prd platíme tak ať mi někdo vysvětlí, na co učitelé potřebujou takový peníze! Fakt jsem rozhozená!
Starší dcera před několika lety chodila na kytaru. Od malička jsem dbala na to, aby byly obě moje holky akční jak na poli uměleckém( po mě) na sportovním ( po manželovi). Na poli sportovní se jaksi nepotatily jsou to polínka po mě, mě radši o tělocviku učitel schovával, když přišla nějaká inspekce, aby neviděli, jak znesvěcuju sportovní výkony. Teda jenom gymnastiku, na atletiku jsem byla dobrá ( jak by taky ne, při výšce 175cm, jsem vážila celých 45 kg!). Od mala tedy chodily na tanečky a hrály( trošku hudebního talentu mají po mě, moje mamka krásně zpívala, táta hrál na klarinet a chvilku učil na hudebce, já hrála na zobcovou a pak příčnou flétnu a brácha vyzkoušel snad všechny nástroje a zakotvil u bubnů a dokonce měl svojí kapelu). Mladší taky zkusila zobcovou flétničku ale nic moc ale zaujala zpěvem. Jenže z toho taky nakonec nic nebylo, protože byla malá. Jenže ona zpívá opravdu nádherně a tak jsme letos zkusili jí přihlásit na hudebku znova. Máme tady novou, zrekonstruovanou hudební školu za 20 milionů, supr moderní v jejímž čele stojí známý ( hlavně na poli kytarovém) člověk, který ještě chvilku učil i mě, kamarádil se i s mým tátou, a ve svém oboru je opravdu špička. Nejdříve dělal drahoty, že dcera už na hudebku chodila, pak jsme jí odhlásili a že o takhle starší žáky nemají zájem, ale jakmile zazpívala, spadla jim čelist a ihned mi volal, že dceru berou, že opravdu zpívá nádherně. To vím. Sice mi nikdy nechce zazpívat, stydí se , ale když si zpívá pro sebe a já sedím na schodech a poslouchám ji, vždy se mi zavodní zrak.
Abych jenom nechválila tu mladší musím vyzdvihnout i tu starší. Ta začala chodit na kytaru od první třídy. A hrála by možná doted kdyby......kdyby potupem času a hlavně díky nástupu puberty se její mozkové pochody rapidně nezměnily a ona s kytarou nesekla. Prostě chodit nebude, učitel je blbec ( parkrát jí řekl něco, co se 15 letého děvčete " velice" dotklo) atd atd. Říct o takovéhle kapacitě že je blbec se stejné jako říct oJágrovi, že neumí hrát hokej. Učitel byl v šoku, protože holka byla na kytaru dobrá, jezdila na soutěže, i mezinárodní a vždy se umístila velice slušně. Hrála i v triu, které taktéž sklízelo veliké ovace. Jenže holka si postavila hlavu a tím udělala čáru přes rozpočet hodně lidem. A nyní když si zase vzpomněla, že by chtěla hrát, kontaktovala učitele a otravovala tak dlouho, až jí slíbil, že si jí poslechne. Holka slibovala jak bude cvičit a školné si uhradí ze svého. Učitel jí nakonec vzal ale já jí dávám tak dva měsíce. Vím, že cvičit nebude, už ted když jí pošlu zahrát se na mě hrubě osopí,že cvičila ( kecá, hrála tak 5 minut) jak to bude dělat až jí nastane tempo ve škole, a pak ještě bude muset makat na hudebce, bude muset omezit se válení v posteli, koukání donekonečna do pc, návštěvy hodpod a diskoték...není ten dříč, kterej by hrál hodiny a pak ještě se hodiny učil. Prostě to održkuje. Ale kdo chce kam, pomožme mu tam. Uvidíme, třeba nás překvapí.
V pátek jsem podala návrh na večer strávený v hospůdce vzdálené cca 15 km od naší rodné hroudy. Je to tak příjemná hospůdka v krásné lokalitě na břehu řeky Sázavy. Po celý týden jsem byla s nervama v kýblu nejenom z holek ale především ten můj zahraniční šéf mi přidělal spustu nových vrásek na mé pěstěné, dokonale vyžehlené ( díky poměrně drahým, ale zaručeně fungujícím krémům) fazóně mého nově rekonstruovaného obličeje. Já už fakt z něho nemůžu. Při zadávání práce, což je pro něho rituál až obřad, kdy jak pitomec musím sedět přikurtovaná na své židli a s holywoodským úsměvem na něho civět, chtěl, abych si vytiskla jeden dokument. Nepotřebuju si ho tiskonout, vše mám v počítači a je pro mě lepší, si dělat poznámky rovnou do počítače. Ale to šéf ne. Prý si ho musím vytisknout, protože to chce...já že ho nevytisknu protože ho mám v kompu...no prostě komedie na čtvrt hodky. To už šéf začal bublat, že do puntíku neplním jeho příkazy. A tak přemýšlel, jak mě donutit aby bylo po jeho. Vynaložil velké úsilí, nějakou záhadou tento dokument vytiskl, vše s tou jeho puntičkářskou pečlivostí zvýraznil, popsal jako kdybych byla naprostej blb a s vítězným úsměvem mi ho donesl, že stejně nakonec bylo po jeho a já ten dokument mám před sebou. Byl sebou tak spokojenej! Jenže i já jsem jenom člověk a moje trpělivost má svoje meze. Papír jsem roztrhala  s tím, že fakt na takovýhle blbosti nemám čas, jemu doporučila, že pokud ho baví vymalovávat ať si koupí omalovánky, zvýšila na něj hlas až jsem řvala že s takovým magorem už pracovat nechci a nemůžu a že dám výpověd. Můj zahraniční šéf z toho mýho monologu moc moudrej nebyl ( teda né že by před tím byl), česky i po 10 letech pobytu v Praze moc neumí a nerozumí nebo spíše musím napsat, že rozumí jen tomu co se mu hodí a čemu rozumět chce. Ale jakmile uslyšel magor a výpověď správně si první slovo přiřadil k sobě, druhé ke mě schlípl ty jeho italský boty Gucci a do konce pracovní doby byl těžce uražen.Nedávno mu vzali poslední bod a chtějí, aby odevzdal řidičák, což on nechápe. ON předci nemusí dodržovat rychlost, On předci může telefonovat při jízdě, omezená rychlost ve vesnici? cha cha pro něj sranda. No teď mu humor došel.
Na to konto jsem navrhla pěší výlet do hospůdky. Byla jsem tak v ráži a tak s nervama v.........kyblíku....že ani vzdálenost 15 km, která nás pěšky čekala, mě nemohla odradit. Dokonce mě ani neodradila jedna maličkost a to, že jsem ztratila občanku. Prostě při odchodu jsem si jí dala do zadní kapsy u kalhot a asi tak v polovině cesty jsem zjistila, že tam není. A protože jsme si nechtěla kazit výšlap, hodila jsem ztrátu občanky za hlavu, vždyť od ji někdo najde. A našel, odevzdal policii a ta mi ji s velkou pompou dovezla až přímo domů, což rozčeřilo poměrně klidnou hladinu v naší ulici, obývané především důchodci. Tak dlouho jim vrtalo hlavou, cože asi tak mohla chtít policie u tak slušné rodiny jako jsme my, až vyslali zástupce z lidu, hluchou, hlučnou ale ještě dosti čipernou babku na výzvědy. Když jsem jí viděla, jak se k nám belhá, musela jsem se smát. Moje odpověď jistě neuspokojila její zvědavost.
Dneska se u nás koná pohřeb dvou mladých lidí, kteří se před týdnem zabili v autě v Humpolci. Možná jste o tom slyšely z televize nebo z novin. Je to hrozná věc, když pomyslím na jejich rodiče, co ted musí prožívat za hrůzu.Znám rodiče, znala jsem i oba kluky. Ale na druhou stranu, jeli oba z diskotéky a byli pod vlivem alkoholu. Jezdili rychle i v naší obci a nejenom v ní a už dřívě nějaký ten škraloup měli. Tedy prý. Už ten fakt, že 23 mladík vlastní audinu, hovoří za své. Ale i tak bych jim chtěla věnovat minutu ticha.

pátek 2. září 2011

Dovolená aneb jak si jí užít II.díl


Druhý den po našem výletě a zranění jsme se rozhodli dát pauzu a vystavit svá těla ozonové díře. Manželova ruka bolela a mokvala a můj obličej byl na tom stejně. Proto udělat si den volna se ukázal jako dobrý nápad. Po vydatné snídani jsme jsme se překulili ze sedaček na deku a že si budeme užívat nicnedělání. Tak chvilku nás to bavilo ale kolem oběda už jsem se začínala docela nudit. Voda byla na mě studená, hluboká ( nejsem zas tak dobrá plavkyně).Tak rychle oběd a že půjdeme trocchu více obkouknout okolí. Nechám za sebe hovořit pár fotek
Jediná kempová restaurace, kde jsme byli pouze jednou
 Záchody, sprchy a kuchyňka...všechno nové dokonale čisté a voňavé v kteroukoliv denní i noční dobu až jsem se upřímně divila
 Lipno


 Podvečerní Lipno

Samozřejmě hezčí fotky nafotil vždy manžel.
Další den nás čekal Český Krumlov ale taky uplakaný den. Byla jsem zmoklá jako slepice, bolela mě tvář...
Český Krumlov



 Otáčivé hlediště






Škoda, že tak pršelo.Český Krumlov je krásné město, kdo ho zná, ví o čem mluvím. Manžel pak si ještě zašel do grafitových dolů na prohlídku a já zase na něj čekala, doly bych nezvládla. Chtěla jsem uveřejnit jeho fotku ve " fáracím" obleku v nichž šli na prohlídku, ale mám to zakázané prý mu to tam nesluší ( ale já myslím že sluší ne?, klidně by se tím mohl živit :-D)
 














A protože se manželovi zdálo, že jsem ještě málo unavená a hodně mi to kecá, jako další bod naší výpravy zvolil rozhlednu Kleť. Prý to není z Krumova nijak daleko, co by kamenem dohodil. Teda chtěla bych vidět toho borce, kterej by hodil 35 km, tolik jsme totiž najeli teda spíš nabloudili . A i když jsme tu potvoru ( tu rozhlednu) viděli  nevěděli jsme jak se k ní dostat, nikde ani cedulka. Ve finále, když jsme se jí rozhodli odpískat a zajet si ulovit turistickou známku na hrad Dívčí kámen, najednou, jakoby zázrakem , bylo všude plno cedulek a odboček na rozhlednu Kleť. A tak jsme se plazili  teda spíš felda se s náma plazila do kopců a já manželovi dala nůž na krk ( když jsme viděla tu výšku) že pokud nechce, abych chcípla, nahoru pojedeme lanovkou ( i když se bojim). Manžel byl hodný, nechtěl abych ho opustila a lanovku přislíbil. Už jenom kopeček ( řekněme spíš kopec) k lanovce mi pomohl málem vyplivnut plíce ( moje kondička se zase někde zapomněla). Lanovka mě čekala, to ano, ale jednosedačková a od pohledu ne moc sympatická.Manžel koupil dva lupeny za cenu dvou jídel v čínské restauraci " Asijský drak", bodrý mladík se mnou plácl na lanovku a už jsem svištěla. Bohužel mi nestačil osvětlit, jak se zabarikádovat abych nevypadla a tak jsem musela i poprve za den použít mozek a zamanévrovat tam s jakousi tyčí, sloužící jako zátaras proti vypadnutí. manžel za mnou cosi křičel ale bála jsem se otočit. Držela jsem se tak pevně, až jsme měla bílé klouby a takovou křeč, že mě pak nahoře málem nemohli od té lanovky odlepit.
Ta šedá tečka to jsem já
 Pár foteček z rozhledny


Rozhledna se nachází ve výšce něco kolem 1100 metrů nad mořem, tak si asi umíte představit ten kopec nahoru! No ono šlapat dolů taky nebyl žádnej med, nohy mě bolely ještě tři dny poté. Odpočinutá felda nás bezpečně dopravila do kempu, zvládli jsme ještě pozdní kafčo a odpadli jako dobře nacucané klíště.
Poslední den naší dovolené jsme si naplánovali návštěvu zámku Červená Lhota ( další tůristická známka), kde se natáčela pohádka Zlatovláska s Petrem Štěpánkem v hlavní roli.


Zde se klidně můžu ukázat, odřenou, podebranou a mírně nateklou tvář ( co se mi stalo jsem popisovala v minulém článku) nemám vidět.
Dovolená to byla příjemná a doma nás čekal vyšůrovaný barák. Mladší dcera se teda překonala. Byla to tak trošku kompezace za to, abych nevěděla, co se tam ten týden dělo. A že se dělo! Ale o tom až někdy jindy.