...za Majdu....
Vše již bylo napsáno a řečeno....
Je mi to moc líto....
Wlci myslím na Vás...držte se
čtvrtek 22. března 2012
Láska s chladícím boxem a její následky...
jo jo zamilovala jsem se. Ale radši pěkně popřádku ( možná vám nebude sedět čas ale článek píšu v 3 týdenním intervalu)
Minulý týden bylo počasí jako na houpačce. Když jsem se oblékla lehčeji tak byla zima a když jsem si vzala péřovku tak bylo teplo. V úterý jsem se vyzbrojila podpatky, myslíc že je sucho a bude hezky. Musím skromně podotknout, že mi to fakt slušelo. Každé ráno se stavuju v místní sámošce ukořistit nějakej žvanec na snídani a čerstvé pečivo ( když jdu odpo ve čtyři dom už nikde čerstvé pečivo neseženu a do Tesca se mi nece). Když vycházím z domu ve stejnou dobu tak potkávám na stejných místech stejné lidi. Většinou kolem 6.45 hod.v sámošce nakupují místní fešáci 80+ let (a já mezi nima )pečivo a kus salámu a pokud mají po důchodu tak i lahvinku piva. Ono úterý jsem tam byla podezřele sama až na jednu čůzu prodavačku, přezdívanou " kulový blesk" neb i šnek je snad rychlejší. A tak se tam nesu jako jako labuď v košíku jedna matonka a jogurt a jak se tak snažím vybrat zatáčku vršek těla byl rychlejší než spodek, podpatky ujely a já láskyplnně objala chladící box a následně se rozplácla vedlě něho. Matonka letěla nalevo, jogurt napravo ( ještě štěstí že se nerozprsknul) a ona prodavačka čuměla na mě jako puk a následně radši vyklidila pole aby me nemusela pomoct na nohy. Však mě to taky trvalo dlouho než jsem se se všemi těmi vrtsvami oblečení vyhrabala na podpatky, poskládala moje stárnoucí kosti na svá místa, rachtala jsem jako kostlivec. Sebrala jogurt ( matonka se někam zakutálela) a radši nejrychleji, jak mi to moje dotlučené tělo dovolovalo, vypadla z obchodu. Ani jsem si v tom trysku nevšimla, že mě pěkně bolej kolena a zápěstí taky nepracuje jak by mělo. Neva, to rozchodim. Dopoludne ještě jakžtakž šlo, kolena sice bolela ale dalo se to. Horší to bylo se zápěstím. Ani na domluvy nedalo a bolelo jako čert. No nic pojedeme obšťastnit kutnohorskou pohotovost mojí maličkostí. Tam mě ještě moc neznají. Jenže můj italský šéf jaksi nechtěl chápat, proč bych měla jet do nemocnice a ani moje nateklé zápěstí a nazelenalá tvář ho nepřesvědčily. No nic musím vydržet až do konce pracovní doby. Jenže kdo mě odveze? Zápěstí to bylo naštěstí levé ale manže měl na odpolední a měl nějaký důležitý audit tak toho jsem vyškrtla jako prvního, sebe jsem se vyškrtla jako druhá, řídit jednou rukou bych asi nezvládla a k tomu blbě vidím a nový oči jsou pořád ve výrobě bůhví, kdy je konečně budu mít a tak mi zbyl taťka. Volám mu, zda by mě těch 30 km do nemocnice hodil...jeho odpověď mi vyrazila dech. Prý nemůže, prý jede druhý den na nějaký vyšetření a musí se psychicky připravit...ale já jsem zraněná a bolí mě to!!! Já tě prostě neodvezu, řekni si manželovi. Byla jsem v šoku. Vlastní otec mi odepřel pomoc! Však jsem mu to pak následně pěkně vycinkala, tu jeho sobeckost. Výsledkem je jeho hluboké uražení co jsem si to dovolila. Ale platit za něj půjčky na to jsme mu dobrá!
Tak nic. Nikoho se nebudu doprošovat. Sbalila jsem první dceru která se mi připletla pod nohy a vyjely jsme. Řídít jednou rukou bylo těžké i když mi mladší s volantem při točení pomáhala. Naštěstí bylo vidět ale bylo hnusně a zima s pršelo. Jely jsme opravdu pomalu, ale ruka mě bolela a měla jsem toho plný kecky. Ještě nikdy jsem s takovou radostí nevítala chirurgickou pohotovost v Kutné Hoře jako ono úterý. Věřtě mi! Čekárna byla prázdná až na jednoho dědouška na lehátku, kterého minutku před tím dovezla rychlá. Čekaly jsme tam s Lizzi hodku a půl se vším všudy, tedy i s rentgenem a vyšetřením a sádrováním. Popisovat nemocniční legistativu snad ani nebudu, jistě ji znáte, prostě hrůza a děs, nechají vás tam čekat i přesto, že v ordinaci nikdo není, nikam nespěchají a když konečně přijde doktor, vtipkuje se sestrou nehledě na to, že já jako magor čekám přes hodku v čekárně a moc dobře věděl, že tam jsem. To je teda pohotovost! Nakonec mi z rentgenového snímku vyčetl, že moje zápěstí je naštíplé ( no to jsem z toho snímku poznala taky a nemusím mít vysokou, bylo to dobře viditelné) a poslal mě na sádrovnu, kde jsem zase čekala, než mě přijdou udělat dlahu. Člověk, kterej nakonec přišel, vypadal spíš jako z hororu ( potetovaný, vyholený), než jako nemocniční zřízenec a byla jsem ráda, že nechal otevřené dveře na chodbu.Na ruce mi přistála dlaha a nazdar bazar v pátek na kontrolu a dotočení sádry. Domů jsme se doplazily snad čtyřicítkou, víc mi moje zranění a oči ani nedovolovaly. To bylo v úterý.
V pátek jsem jela na dotočení sádry ( nebo jsem si to aspoň myslela). Italskýmu šéfovi to ten den nebývale myslelo takže pochopil hned, že tam prostě MUSÍM. Sice trošku smlouval ale pod příslibem, že po obědě přijedu mě pustil. Tentokráte mě vezl manžel, v čekárně ani noha...potud dobrý. Zakoupila jsem si známku za třice kč a vyčkávala. Ani ně za 5 minut mě sestra zavolala, doktor zkouknul ze 2 metrů moji dlahu, pak několik minut brejlil do mé zprávy a pak někam za mě. vyplivl ať zase je přijedu navštívit za týden...ale dneska mi máte dokotočit sádru, pípla jsem. Není potřeba, zahřímal a já radši honem rychle vyplula z ordinace a následně přemýšlela, PROČ jsme tam vlastně teda jela. Dny ubíhaly a já se snažila fungovat jen s jednou rukou. Holky mi vydatně pomáhaly, dohadovaly se co který udělá tak dlouho, až jsem si to radši udělala sama. Akorát to nádobí mi nešlo. O manželovi ani nemluvim, jeho mozek snad ani nepobral, že mám chromou ruku. Starší dceruš se nám zamilovala. Znovu. A znovu do " chudáka", který k 17.náctým narozeninám si mohl vybrat cestu na 14 dní bud do Dubaje nebo na Srí Lanku. Bylo to těžké rozhodování, Dubaj prý nemá rád, nelíbí se mu a tak teda že pojede na Srí Lanku i když tam už několikrát byl. Jak říkám chudák. A já ani nevím, kde ta srí lanka vlastně je:-D a takovejhle mladej smrad tam byl už několikrát!
Ještě že v naší přetechnizované zeměkouli existuje věc jako skype, díky němuž jako bych na té srílance byla také. Potíže nám dělal akorát cca 5 hodinový časový posun. Takže dceruš vstávala už ve 4 ráno, chlapec právě snídal a cvrlikali spolu celý den. I na mě došlo a tamní obyvatelé mohli vidět moji maličkost předně moje sexy pozadí)jak vytírá, kochat se jak dělám řízky nebo ječim na psa, když po počůral už takhle polomrtvou kytku. Dceruš vždycky totiž natočila webkameru tak šikovně a hlavně tajně, že jsem byla v záběru aniž bych to vůbec tušila. Sem myslela, že jí přerazim.
Mezi tim všim jsme byli v Praze, manžel služebně a my holky kvůli přezutí na jarní gumy. Starší pořád nemohla zabrat v každym obchodě scény že nic nemají, tak jsem s ní poslala tátu a ejhle hned v prvním obchodě si vybrala během pár minutek botky přesně podle jejích představ. Sice nebyly kožený ale hlavně že byly cool ne? Jenže co čert nechtěl, když asi po páté zabrousila do jinýho obchodu, ukořistila ještě lepší a hezčí než ty první, koupila si je a ty první mi velkoryse přenechala. To bylo něco na moje nožky zvyklé na kvalitu. Ihned po první procházce začaly stávkovat a snažily se mě oblbnout puchýři ale měly to marné, musí si zvykat. Může přijít válka a co pak? Pak budou rády i za takové botky. Po pár dnech si daly říct a už jsou s né zrovna kvalitními botkami kámoši. Mladší ta má v botách jasno. Buď adidas nebo nike a čím barevnější tím lepší. Když mi ukázala na internetu jaký by si asi tak představovala, šla jsem do kolen, nejenom z ceny ale hlavně ze vzhledu. Síla!
Minulý pátek nastal čas zase navštívit chirurgii aby mi řekli co bude dál. Vzala jsem sebou mladší dceruš což nemohla rozdýchat starší a předvedla takovou hereckou etudu, za kterou by se nemusela stydět ani Jiřinka Bohdalová. Nakonec práskla dveřma tak, až mi na hlavu spadla odlupující se omítka ze stropu ( manžel již dva roky slibuje že to opraví), skleněné tabulky ve dveřích si vyměnily svoje místa a k mému hluchému uchu dorazila douška vyslaná naštvanou dcerou ať jdeme někam ( plné zveřejnění až po 22 hodině).
Tentokráte jsme na pohotovosti postoupili o stupínek dále. Sice jsem na řadu šla jako poslední i když jsem tam byla jako první ale zase jiný pan doktór mi prohmatal ruku pod dlahou tak důkladně, že můj řev byl slyšet až v čekárně. Následně byl slyšet jeho řev, proč mám již 14 dní dlahu a ne sádru!Vypípla jsem mu slova doktora při mojí poslední návštěvě a stávající doktor mu zavolal a pěkně ho seřval že v mém případě pochybyl a měl mi už minule dotočit sádru. Na níž jsme rychlostí blesku letěla. Než jsem se nadála, stála jsem polonahá venku, na ruce mokrou sádru, v druhý ruce novou, fešnou, možná až příliš krátkou na mé robusní tělo, bundičku a dceru vedle mě. Byla poměrně zima a mě jenom v triku dvojnásobně. Nějak mi nedošlo, že po dotočení sádry si nic neoblíknu abych to neměla špinavé. A tak jsem s jazykem na tričku a drkotajícíma zubama sprintovala do feldy. No jo ale jak budu proboha řídit? Sádra nechtěla schnout a my chtě nechtě musely jet. Můj itaskej šéf mi v pravidelních hodinových intervalech vyvolával, kdy že přijedu že mě potřebuje ( a když jsem dorazila až do konce prac. doby po mě nic nechtěl).Ale i přesto jsme zajely ještě do Kolína ( nebudu popisovat ten zašpiněný volant) pro úplně super, bezva, cool boty nike pro mladší, byla z nich nadšená ona ale i já, protože jsou pouze černo-zelené a cena byla taky příjemná. Tak obutí jarní už máme!
Čas pokročil a já vůbec nestíhám. Okrasu ruky už mi sundali a pozvali si mě zase na návštěvu ale už tam nepojedu.Zuzce se vrátil ten její srílanckej klenot a cvrlikají spolu jako dvě hrdličky ( měli bychom si vzít s manželem z nich příklad, máme teď " husté" období).
Dneska ráno jsem vstávala s migrénou a rýmou a při pohledu do zrcadla jsem se musela představit. Vzpomněla jsem si na jednu moudrost a to, že " žena je nejkrásnější hned po ránu, když vstane"...člověk, který toto moudro vypustil z úst zřejmě neviděl po ránu mě, jinak by mu radši huba upadla, než by něco takového pustil do éteru. Nejhorší na tom je fakt, že mě trvá čím dál tím déle, než si vykouzlím nějaký přijatelný a nositelný obličej. Dochází mi už jaksi fantazie :-).
Tož to je u nás nového. Rekonstrukce se pomalu rozjíždí, vyžebrali jsme nějakýho melouna, do nekonečna obíhali úřady, banky, a papírovali a podepisovali a podepisovali a papírovali. Ještě nám peníze nepřistály na účtě a už jsme byli lehčí o několik tisícovek...tu za odhadce, tu za zprostředkování, tam za vyřízení...za každej prd nám vzali peníze. Teď se dohadujeme co a jak. Já chci takový obývák, manžel makový...já chci kuchyň tak barevnou, manžel onak....jedině jsme se snad shodli na koupelně. Ale to půjde. O víkendu ho vyvezu na nějakej roumantik výlet do hor, trochu se zavlnim, vymáčknu slzu a uvidíme kdo z koho!
Minulý týden bylo počasí jako na houpačce. Když jsem se oblékla lehčeji tak byla zima a když jsem si vzala péřovku tak bylo teplo. V úterý jsem se vyzbrojila podpatky, myslíc že je sucho a bude hezky. Musím skromně podotknout, že mi to fakt slušelo. Každé ráno se stavuju v místní sámošce ukořistit nějakej žvanec na snídani a čerstvé pečivo ( když jdu odpo ve čtyři dom už nikde čerstvé pečivo neseženu a do Tesca se mi nece). Když vycházím z domu ve stejnou dobu tak potkávám na stejných místech stejné lidi. Většinou kolem 6.45 hod.v sámošce nakupují místní fešáci 80+ let (a já mezi nima )pečivo a kus salámu a pokud mají po důchodu tak i lahvinku piva. Ono úterý jsem tam byla podezřele sama až na jednu čůzu prodavačku, přezdívanou " kulový blesk" neb i šnek je snad rychlejší. A tak se tam nesu jako jako labuď v košíku jedna matonka a jogurt a jak se tak snažím vybrat zatáčku vršek těla byl rychlejší než spodek, podpatky ujely a já láskyplnně objala chladící box a následně se rozplácla vedlě něho. Matonka letěla nalevo, jogurt napravo ( ještě štěstí že se nerozprsknul) a ona prodavačka čuměla na mě jako puk a následně radši vyklidila pole aby me nemusela pomoct na nohy. Však mě to taky trvalo dlouho než jsem se se všemi těmi vrtsvami oblečení vyhrabala na podpatky, poskládala moje stárnoucí kosti na svá místa, rachtala jsem jako kostlivec. Sebrala jogurt ( matonka se někam zakutálela) a radši nejrychleji, jak mi to moje dotlučené tělo dovolovalo, vypadla z obchodu. Ani jsem si v tom trysku nevšimla, že mě pěkně bolej kolena a zápěstí taky nepracuje jak by mělo. Neva, to rozchodim. Dopoludne ještě jakžtakž šlo, kolena sice bolela ale dalo se to. Horší to bylo se zápěstím. Ani na domluvy nedalo a bolelo jako čert. No nic pojedeme obšťastnit kutnohorskou pohotovost mojí maličkostí. Tam mě ještě moc neznají. Jenže můj italský šéf jaksi nechtěl chápat, proč bych měla jet do nemocnice a ani moje nateklé zápěstí a nazelenalá tvář ho nepřesvědčily. No nic musím vydržet až do konce pracovní doby. Jenže kdo mě odveze? Zápěstí to bylo naštěstí levé ale manže měl na odpolední a měl nějaký důležitý audit tak toho jsem vyškrtla jako prvního, sebe jsem se vyškrtla jako druhá, řídit jednou rukou bych asi nezvládla a k tomu blbě vidím a nový oči jsou pořád ve výrobě bůhví, kdy je konečně budu mít a tak mi zbyl taťka. Volám mu, zda by mě těch 30 km do nemocnice hodil...jeho odpověď mi vyrazila dech. Prý nemůže, prý jede druhý den na nějaký vyšetření a musí se psychicky připravit...ale já jsem zraněná a bolí mě to!!! Já tě prostě neodvezu, řekni si manželovi. Byla jsem v šoku. Vlastní otec mi odepřel pomoc! Však jsem mu to pak následně pěkně vycinkala, tu jeho sobeckost. Výsledkem je jeho hluboké uražení co jsem si to dovolila. Ale platit za něj půjčky na to jsme mu dobrá!
Tak nic. Nikoho se nebudu doprošovat. Sbalila jsem první dceru která se mi připletla pod nohy a vyjely jsme. Řídít jednou rukou bylo těžké i když mi mladší s volantem při točení pomáhala. Naštěstí bylo vidět ale bylo hnusně a zima s pršelo. Jely jsme opravdu pomalu, ale ruka mě bolela a měla jsem toho plný kecky. Ještě nikdy jsem s takovou radostí nevítala chirurgickou pohotovost v Kutné Hoře jako ono úterý. Věřtě mi! Čekárna byla prázdná až na jednoho dědouška na lehátku, kterého minutku před tím dovezla rychlá. Čekaly jsme tam s Lizzi hodku a půl se vším všudy, tedy i s rentgenem a vyšetřením a sádrováním. Popisovat nemocniční legistativu snad ani nebudu, jistě ji znáte, prostě hrůza a děs, nechají vás tam čekat i přesto, že v ordinaci nikdo není, nikam nespěchají a když konečně přijde doktor, vtipkuje se sestrou nehledě na to, že já jako magor čekám přes hodku v čekárně a moc dobře věděl, že tam jsem. To je teda pohotovost! Nakonec mi z rentgenového snímku vyčetl, že moje zápěstí je naštíplé ( no to jsem z toho snímku poznala taky a nemusím mít vysokou, bylo to dobře viditelné) a poslal mě na sádrovnu, kde jsem zase čekala, než mě přijdou udělat dlahu. Člověk, kterej nakonec přišel, vypadal spíš jako z hororu ( potetovaný, vyholený), než jako nemocniční zřízenec a byla jsem ráda, že nechal otevřené dveře na chodbu.Na ruce mi přistála dlaha a nazdar bazar v pátek na kontrolu a dotočení sádry. Domů jsme se doplazily snad čtyřicítkou, víc mi moje zranění a oči ani nedovolovaly. To bylo v úterý.
V pátek jsem jela na dotočení sádry ( nebo jsem si to aspoň myslela). Italskýmu šéfovi to ten den nebývale myslelo takže pochopil hned, že tam prostě MUSÍM. Sice trošku smlouval ale pod příslibem, že po obědě přijedu mě pustil. Tentokráte mě vezl manžel, v čekárně ani noha...potud dobrý. Zakoupila jsem si známku za třice kč a vyčkávala. Ani ně za 5 minut mě sestra zavolala, doktor zkouknul ze 2 metrů moji dlahu, pak několik minut brejlil do mé zprávy a pak někam za mě. vyplivl ať zase je přijedu navštívit za týden...ale dneska mi máte dokotočit sádru, pípla jsem. Není potřeba, zahřímal a já radši honem rychle vyplula z ordinace a následně přemýšlela, PROČ jsme tam vlastně teda jela. Dny ubíhaly a já se snažila fungovat jen s jednou rukou. Holky mi vydatně pomáhaly, dohadovaly se co který udělá tak dlouho, až jsem si to radši udělala sama. Akorát to nádobí mi nešlo. O manželovi ani nemluvim, jeho mozek snad ani nepobral, že mám chromou ruku. Starší dceruš se nám zamilovala. Znovu. A znovu do " chudáka", který k 17.náctým narozeninám si mohl vybrat cestu na 14 dní bud do Dubaje nebo na Srí Lanku. Bylo to těžké rozhodování, Dubaj prý nemá rád, nelíbí se mu a tak teda že pojede na Srí Lanku i když tam už několikrát byl. Jak říkám chudák. A já ani nevím, kde ta srí lanka vlastně je:-D a takovejhle mladej smrad tam byl už několikrát!
Ještě že v naší přetechnizované zeměkouli existuje věc jako skype, díky němuž jako bych na té srílance byla také. Potíže nám dělal akorát cca 5 hodinový časový posun. Takže dceruš vstávala už ve 4 ráno, chlapec právě snídal a cvrlikali spolu celý den. I na mě došlo a tamní obyvatelé mohli vidět moji maličkost předně moje sexy pozadí)jak vytírá, kochat se jak dělám řízky nebo ječim na psa, když po počůral už takhle polomrtvou kytku. Dceruš vždycky totiž natočila webkameru tak šikovně a hlavně tajně, že jsem byla v záběru aniž bych to vůbec tušila. Sem myslela, že jí přerazim.
Mezi tim všim jsme byli v Praze, manžel služebně a my holky kvůli přezutí na jarní gumy. Starší pořád nemohla zabrat v každym obchodě scény že nic nemají, tak jsem s ní poslala tátu a ejhle hned v prvním obchodě si vybrala během pár minutek botky přesně podle jejích představ. Sice nebyly kožený ale hlavně že byly cool ne? Jenže co čert nechtěl, když asi po páté zabrousila do jinýho obchodu, ukořistila ještě lepší a hezčí než ty první, koupila si je a ty první mi velkoryse přenechala. To bylo něco na moje nožky zvyklé na kvalitu. Ihned po první procházce začaly stávkovat a snažily se mě oblbnout puchýři ale měly to marné, musí si zvykat. Může přijít válka a co pak? Pak budou rády i za takové botky. Po pár dnech si daly říct a už jsou s né zrovna kvalitními botkami kámoši. Mladší ta má v botách jasno. Buď adidas nebo nike a čím barevnější tím lepší. Když mi ukázala na internetu jaký by si asi tak představovala, šla jsem do kolen, nejenom z ceny ale hlavně ze vzhledu. Síla!
Minulý pátek nastal čas zase navštívit chirurgii aby mi řekli co bude dál. Vzala jsem sebou mladší dceruš což nemohla rozdýchat starší a předvedla takovou hereckou etudu, za kterou by se nemusela stydět ani Jiřinka Bohdalová. Nakonec práskla dveřma tak, až mi na hlavu spadla odlupující se omítka ze stropu ( manžel již dva roky slibuje že to opraví), skleněné tabulky ve dveřích si vyměnily svoje místa a k mému hluchému uchu dorazila douška vyslaná naštvanou dcerou ať jdeme někam ( plné zveřejnění až po 22 hodině).
Tentokráte jsme na pohotovosti postoupili o stupínek dále. Sice jsem na řadu šla jako poslední i když jsem tam byla jako první ale zase jiný pan doktór mi prohmatal ruku pod dlahou tak důkladně, že můj řev byl slyšet až v čekárně. Následně byl slyšet jeho řev, proč mám již 14 dní dlahu a ne sádru!Vypípla jsem mu slova doktora při mojí poslední návštěvě a stávající doktor mu zavolal a pěkně ho seřval že v mém případě pochybyl a měl mi už minule dotočit sádru. Na níž jsme rychlostí blesku letěla. Než jsem se nadála, stála jsem polonahá venku, na ruce mokrou sádru, v druhý ruce novou, fešnou, možná až příliš krátkou na mé robusní tělo, bundičku a dceru vedle mě. Byla poměrně zima a mě jenom v triku dvojnásobně. Nějak mi nedošlo, že po dotočení sádry si nic neoblíknu abych to neměla špinavé. A tak jsem s jazykem na tričku a drkotajícíma zubama sprintovala do feldy. No jo ale jak budu proboha řídit? Sádra nechtěla schnout a my chtě nechtě musely jet. Můj itaskej šéf mi v pravidelních hodinových intervalech vyvolával, kdy že přijedu že mě potřebuje ( a když jsem dorazila až do konce prac. doby po mě nic nechtěl).Ale i přesto jsme zajely ještě do Kolína ( nebudu popisovat ten zašpiněný volant) pro úplně super, bezva, cool boty nike pro mladší, byla z nich nadšená ona ale i já, protože jsou pouze černo-zelené a cena byla taky příjemná. Tak obutí jarní už máme!
Čas pokročil a já vůbec nestíhám. Okrasu ruky už mi sundali a pozvali si mě zase na návštěvu ale už tam nepojedu.Zuzce se vrátil ten její srílanckej klenot a cvrlikají spolu jako dvě hrdličky ( měli bychom si vzít s manželem z nich příklad, máme teď " husté" období).
Dneska ráno jsem vstávala s migrénou a rýmou a při pohledu do zrcadla jsem se musela představit. Vzpomněla jsem si na jednu moudrost a to, že " žena je nejkrásnější hned po ránu, když vstane"...člověk, který toto moudro vypustil z úst zřejmě neviděl po ránu mě, jinak by mu radši huba upadla, než by něco takového pustil do éteru. Nejhorší na tom je fakt, že mě trvá čím dál tím déle, než si vykouzlím nějaký přijatelný a nositelný obličej. Dochází mi už jaksi fantazie :-).
Tož to je u nás nového. Rekonstrukce se pomalu rozjíždí, vyžebrali jsme nějakýho melouna, do nekonečna obíhali úřady, banky, a papírovali a podepisovali a podepisovali a papírovali. Ještě nám peníze nepřistály na účtě a už jsme byli lehčí o několik tisícovek...tu za odhadce, tu za zprostředkování, tam za vyřízení...za každej prd nám vzali peníze. Teď se dohadujeme co a jak. Já chci takový obývák, manžel makový...já chci kuchyň tak barevnou, manžel onak....jedině jsme se snad shodli na koupelně. Ale to půjde. O víkendu ho vyvezu na nějakej roumantik výlet do hor, trochu se zavlnim, vymáčknu slzu a uvidíme kdo z koho!
pondělí 5. března 2012
Školní výlet, jaro, ruská zima a kilo dole...
Jak jsem správně předpokládala, manžel si ani omylem v pátek nepamatoval, že mí slíbil kino. Tak jsem mu ho připomněla a jelo se ale jen kvůli tomu, že jsem chtěla. Kdyby bylo po jeho, tak je v hospodě.
V naší vísce kino není ale tak jsme jeli do Kutné Hory cca 30 km. Docela luxus. Samozřejmě jsme vyjížděli na poslední chvíli jak je to u nás zvykem a pak jsem celou cestu poslouchala, jak nesnáší jezdit na poslední chvíli. V kině nás bylo cca 30 lidí a dávali Školní výlet, dorazil i rejža a následně měla být beseda. Jistě očekávali více lidí ale bohužel. A jak na mě zapůsobil film? No ze začátku to bylo horší ale ve finále můžu říct, že se mi líbil. Člověk se zasmál i zamyslel. Především nad stářím a problémy ale i radostmi s ním spojenými. Pokud se toho dožiju, nebude to stáří asi jednoduché. Ale stárnutí se nebojím, je přirozené.
Po filmu jsme chtěli odejít ale dvě dívčiny odchytávaly lidi ať jdou na besedu s režisérem. Byla jsem unavená, domů cesta dlouhá ale ty dvě čiperky za náma běžely až ven a přemlouvaly a přemlouvaly. Bylo mi to až trapné, nicméně jsme jeli domů, na nějaké diskuze jsem neměla náladu.
V sobotu jel manžel do práce a vždy, když je v sobotu v práci, já toho nadělám doma nejvíc. Holky byly zalezlý ve svých norách abych nedejbože po nich něco nechtěla a mě práce šla od ruky. Venku bylo fakt krásně ( píšu o víkendu před týdnem) tak jsem dala peřiny ven, lítala jen tak v tričku od šňůr s prádlem k pračce a naopak. Dýchalo na mě jaro. Jo na slunku bylo fajn...ale ve stínu byla pěkná zima. Večer se starší nakýblovala k mýmu bráchovi a zbytek rodinky si skočil na véču. Mé předcevzetí o hubnutí šly stranou, pořádně jsem se nadlábla.
Neděle byla ve znamení pěkné zimy a dokonce sněžilo. Všechno prádlo, které jsem den před tím pověsila. mi zapadlo sněhem. To jsou paradoxy. Jeden den jaro a druhý zima!
Jinak mám kilo dole. Měla jsem teda dvě kila dole ale prostě jsem nenažraná tak to jedno se mi zase vrátilo. Ale to neva však já s nima zatočím!
V naší vísce kino není ale tak jsme jeli do Kutné Hory cca 30 km. Docela luxus. Samozřejmě jsme vyjížděli na poslední chvíli jak je to u nás zvykem a pak jsem celou cestu poslouchala, jak nesnáší jezdit na poslední chvíli. V kině nás bylo cca 30 lidí a dávali Školní výlet, dorazil i rejža a následně měla být beseda. Jistě očekávali více lidí ale bohužel. A jak na mě zapůsobil film? No ze začátku to bylo horší ale ve finále můžu říct, že se mi líbil. Člověk se zasmál i zamyslel. Především nad stářím a problémy ale i radostmi s ním spojenými. Pokud se toho dožiju, nebude to stáří asi jednoduché. Ale stárnutí se nebojím, je přirozené.
Po filmu jsme chtěli odejít ale dvě dívčiny odchytávaly lidi ať jdou na besedu s režisérem. Byla jsem unavená, domů cesta dlouhá ale ty dvě čiperky za náma běžely až ven a přemlouvaly a přemlouvaly. Bylo mi to až trapné, nicméně jsme jeli domů, na nějaké diskuze jsem neměla náladu.
V sobotu jel manžel do práce a vždy, když je v sobotu v práci, já toho nadělám doma nejvíc. Holky byly zalezlý ve svých norách abych nedejbože po nich něco nechtěla a mě práce šla od ruky. Venku bylo fakt krásně ( píšu o víkendu před týdnem) tak jsem dala peřiny ven, lítala jen tak v tričku od šňůr s prádlem k pračce a naopak. Dýchalo na mě jaro. Jo na slunku bylo fajn...ale ve stínu byla pěkná zima. Večer se starší nakýblovala k mýmu bráchovi a zbytek rodinky si skočil na véču. Mé předcevzetí o hubnutí šly stranou, pořádně jsem se nadlábla.
Neděle byla ve znamení pěkné zimy a dokonce sněžilo. Všechno prádlo, které jsem den před tím pověsila. mi zapadlo sněhem. To jsou paradoxy. Jeden den jaro a druhý zima!
Jinak mám kilo dole. Měla jsem teda dvě kila dole ale prostě jsem nenažraná tak to jedno se mi zase vrátilo. Ale to neva však já s nima zatočím!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)