Inspirovala jsem se na blogu u Aranel ( mimochodem má moc krásný blog) a řekla si, že to taky musím dokázat. Sice ne 40 kg jako ona ale aspoň 5-10 kg. Už tři dny jsem do huby nestrčila nic sladkýho ( teda ale neslazený kafe je fakt humus), snažím se jíst pravidelně a v menších dávkách, potykala jsem si s jogurtama a celozrnným pečivem, večeřím převážně saláty s kuřecím masem, orestovaným na olivovém oleji ( ten mi teda taky fakt nechutná). Včera jsem si musela málem nafackovat abych nesnědla mojí oblíbenou nutelu a utýct z obýváku, kde se zbytek rodinky nacpával bramborákama a holky si pak následně otevřely křupky....teda ono je to fakt těžký NEŽRAT!!! když kolem sebe máte pořád tolik lákadel.
Mám skoro pořád hlad, leju do sebe litry vody a každých 15 minut pak lítám na záchod....tak uvidim. Ve středu mám vážení tak pak písnu, jestli se ze mě stává Twiggy.
pátek 27. ledna 2012
úterý 24. ledna 2012
Jako kdybych to neříkala....
...když máme doma dlouho klid, vždycky se rychle něco zvrtne.
V pátek před týdnem jsem vezla starší dceru na psychologické vyšetření do benešovské nemocnice. Už po druhé.Děvče si vymyslelo a následně paní dr. to i potvrdila , že trpí anorexií ( váží 60 kg a měří 175 cm). Tedy zatím není anorexie úplně rozvinutá ale prý v plenkách a časem by se mohla plně rozvinout. A tak paní dr. se to snaží dcerce vyhnat z hlavy. Přijde mi to vše spíše úsměvné, neb holčina baští jako kyselina a jednou za čas si řekne , že je tlustá, pak jeden, dva dny drží dietu a pak zase baští jako nevázaná. Ale paní doktorce povykládala o svých pocitech a ona jí medicínsky podložila, že tam nějaký počátek anorexie je nebo spíš může být. A co řekne dr. to je svaté. Tak si to holčinka hýčká. Je to módní navštěvovat psychologa, nejméně pět dětí od ní ze třídy se jednou měsíčně uleje ze školy pod rouškou svěření se benešovské psychiatrii se svými problémy. Hodila jsem řeč také s paní psychiatričkou, ona si to vyžádala, hodinu jsme si tam všichni tři povídaly a myslím, že to plodné moc nebylo. De fakto jsme se k jádru pudla nedostaly. To, že každá z nás má občas období, kdy si připadáme tlusté a snažíme se méně jíst nebo držet nějakou tu dietu, neznaméná, že jsme anorektičky.
Já si ještě obešla mé doktory, jmenovitě oční, kde mi byl natvrdo sdělen fakt, že jsem na jedno oko slepá jako patrona ( na druhé ještě něco málo vidim) a naděje na zlepšení je v nedohlednu. A to vše díky mému pádu před necelým půl rokem, kde jsem si vysloužila otřes mozku( mimo jiné) a následně nějaké porušení vidění ( několik týdnů jsem měla zhoršené periferní vidění) což časem dospělo až tam, kde jsem dnes. Zkráceně a lajcky řečeno, mám nezvratně porušeno něco, co mi zhoršilo vidění a lepší už to nebude. Fešný mudr se mě zeptal , jak jsem do benešova dorazila a když jsem mu vyplivla, že jsem řídila, málem šel na zem. Prý za volant v mém stavu je sebevražda. Pravda, vidím hůře, ale nepřijde mi, že by to byla až zas taková katastrofa. Nicméně poslouchat doktory se musí a dneska jdu navštívit očního optika, aby mi na na základě lékařských zpráv vyčaroval nějaký pěkný lupy na ty moje slepý oči. A mladší dcerka jde se mnou, neb je snad ještě slepější než já. Má brýle, za dva litry, již dva roky ale nějakej neandrtálec jí řekl, že ji nešluší ( kecá, neb jí sluší opravdu všechno, i ty brýle) a ona je přestala nosit. Jenže situace se stala natolik kritickou, že i ona uznala, že bez brýlí nevidí ani na metr ani na tabuli a hlavně na kluky, tak jdeme spolu. Ale to jsem odbočila.
Minulý víkend byl zase moc fajn. Mladší byla v sobotu bruslit, starší si šla s přáteli na skleničku a i my a manželem zašli na pivko. Nejdřív do normální restauračky, kde se manžel moc necítil a tak mě ukecal pak ještě zajít na " jedno" do tý jeho oblíbený zaplivaný putyky. No...dala jsem fakt jedno malý, musela snést přítomnost těch jeho Kamarádů, kteří se na chvilku k nám usadili a vedli opravdu duchaplnou konverzaci zda ho....v záchodě plave a proč...asi po hodce jsem se zvedla, že půjdu domů a k mému údivu šel manžel se mnou. Neděle proběhla v klidu.
V pondělí se manžel vrátil z práce, že ho nějak pobolívají záda, v úterý ho už zase dovezli z práce a ve středu už od rána stepoval u jeho obvoďačky, kde si zase vyslechl ortel zvaný zánět ledvin! naposledy ho měl před měsícem na začátku prosince, kdy měsíc marodil. To je za poslední rok už po páté! Tak zase antibiotika a další sajrajty, který mu teda moc nepomohly. Ale zase stály malé jmění. V pátek byla situace tak kritická, že bylo záhodno myslet na transport do nějaké z nejbližších nemocnic. Mudr změnila medikamenci, já vysolila další jmění a manželovi se přes víkend trošku ulevilo. Nicméně pořád to není ono, plouží se jako stín, přemýšlí, co by si nechal napsat na náhrobek, jakou hudbu mu mám nechat zahrát a zda se nechá spálit nebo zetleje v hlíně ( vždy, když mu něco je mě zlobí tím, že vymýšlí takovýhke blbosti, dokonce nedávno mě rozradostnil tím, že prý vybral parcelu a pak mě zavedl na hřbitov, kde byl hrob k prodeji! ten jeho černý humor).
A když konstalace hvězd přeje našemu manželskému životu objeví se černý mrak na jiném poli, tentokráte u starší dcery. A přitom víkend zase začal tak hezky. Svištim si to zase jako obvykle na trase kuchyň-pračka-vysavač-prádlo-příprava oběda jako každou sobotu, mezitím jsem odbíhala do patra kontrolovat jak probíhá úklid pokojíku a do ložnice, zda manžel něco nepotřebuje. Se starší dcerou jsem konverzaci utnula na bodu mrazu, lidově řečeno s ní nemluvím, neb po dlouhé době zase předvedla jeden z jejích pubertálných ( spíč rádoby dospěláckých)výstupů ( letos jí bude 18) gradovaný dosti vulgárními výrazy což jsem vzhledem k své občasné psychické labilnosti nezvládla, vyvěsila bílou vlajku s tím, že s ní prostě nebudu komunikovat. Někd yprostě už fakt nemůžu. Kolikrát tady na něktrých blogách čtu, jak jsou matky zoufalé s svými 10-11 letými dětmi, jak s nima cloumá puberta, odmlouvají...ale co to je proti tomu, co prožívám já ( však většina matek 17-18 děcek mi to jistě potvrdí). A to nechtějí věřit! Myslí si, že už hůř snad být nemůže. Může! A to jsem si myslela, že puberta u ní pomalu mizí, neb se chovala vcelku dobře. Úklid stagnovala, dělala vše možné jen né úklid. Úderem dvanácté přistál každému na stole talíř s kuřetem na paprice a starší se mezi ládováním se knedlíkama, sama od sebe se zeptala, jestli může umýt nádobí!!! Úžasem jsem málem se udávila kostí.Jasně že jsem souhlasila a mezidobí, kdy ona myla nádobí, já na dvě hodky v ložnici vytuhla vedle manžela ( to se mi dlouho nestalo, abych po obědě usnula). Když jsem otevřela oko, byla jsem jak praštěná basedbalovou pálkou.Nicméně jsem čekala, co z holky vypadne, že tak sama od sebe umyla nádobí. A vypadlo. Večer chtěla jít ven. Normálně to projednává se mnou ale jelikož jsem s ní nemluvila a ona věděla, že by to byl těžký oříšek, šla na to přes nádobí. No dovolila jsem jí to, čož se za pár hodin ukázala jako fakt velká chyba. Mladší večer odjela na bruslení jako každou sobotu, starší že půjde a kamarádama " Pod zámek" což je bar pro mladistvé, nacházející se v podzemí našeho zámečku. Ještě musím poznamenat, že cesta do tohoto baru i zpět je dosti krkolomná pro střízlivého člověka....vysomrovala dokonce na tátovi nějakou korunu, neb ona sama si kapesný dlouho neudrží. Manžel neměl drobné, tak jí dal větší bankovku s tím, že určitou částku mu musí vrátit...další chyba. Večer dcerka odcupitala do baru. Že s ní odcupitalo i jedno z mých nejlepších triček a nový svetr, a můj nový kotníčkový skvost na podpatku jsem zjistila později. Měla nakázáno přijít domů ve čtvrt na jednu, tak určil manžel. Ve dvanáct jsem už byla nervózní jako vždy, když někdo není doma. Ve čtvrt a pět minut jsem slyšela klapat moje botky a ulevilo se mi, že je doma. Venku se rozsvítilo světlo ale bylo mi divný, že se svítí tak dlouho a tak jsem radši sešla dolů. Na chodbě se svítilo a někdo se snažil marně odemknout. Odemkla jsem, rozrazila dveře a dívala se na ten přízrak, co se snažil udržet na mých nových botkách! Bylo to moje dcera a byla pěkně napitá. Poprvé v životě ( a doufám naposledy) jsem jí takhle viděla. Hned se mi udělalo přd očima rudo, vtáhla jsem jí dovnitř a z každý strany jí vrazila pořádnou facku. Nic se nestalo, jen se na mě podívala a něco mlela, vůbec jsem jí nerozuměla. Chtě nechtě jsem musela probudit manžela a dopravit nějakým způsobem dceru do postele. No nebylo to zrovna snadný. Jakmile dolehla, začalo jí natahovat a zvracela, ale přitom spala. Musela se tedy celou noc hlídat, aby se nezadusila. Mladší jsme poslali spát do ložnice, manžel zalehl v pokojíku na kožený gaučík ( nehledě na jeho bolavá záda) a já vedle dcery na postel. Mám lehké spaní, tak kdyby něco, budu vzhůru. A byla jsem. Celou noc. Za prvé mi nedalo spát morče, které celou noc v akvárku chrastilo napáječkou ( kdyby se mi tak chtělo vstát a tu pitomou napáječku mu vzít), pískalo, řinčelo...za druhé manželovo a dceřino chrápání...když jsem měla fakt jistotu, že manžel opravdu spí, pěkně jsem si i pobrečela...ráno jsem byla, jako když mě přejede tank...i jsem tak vypadala. Holky mají strašně měkkou matračku...žůžo na mojí skoliózu...manžel se vykopal chvilku po mě, nejdřív náležitě a hlavně nahlas ,aby ho mé hluché ucho dobře slyšelo, hekal, kňoural a i jinak, sprostěji,dával najevo svoje momentální zdravotní a psychické rozpoložení. Bylo mi jasné, že s jeho rukou přiloženou k dílu ten den počítat absolutně nemůžu. No ono to jindy není lepší, málokdy a máloco doma udělá. A jelikož jsem přísná a zásadová matka, rozhodla jsem se, že starší dceru pěkně vykoupu, ať si kalich hořkosti vypije až do dna, když může takhle pít a v devět jsem ji hnala z postele! Já teda byla sice slušná holka, poprvé jsem se opravdově opila tak v 18 nebo 19. Jako velká borkyně, pracující v Praze jsem chtěla ukázat mému slovenskému příbuzenstvu, že pár panáků pravé, slovenské slivovice mě jen tak neskolí...a fakt ukázala. Dva celé dny ( po mé praktické ukázce jak vypít flašku slivovice během hodiny)jsem byla v jakémsi alkoholovém kómatu, probrala jsem se až na áru jedné slovenské nemocnice k velké radosti mých rodičů i mého strýce, který mě zmiňovanou slivovicí hojně napájel a s nímž pak moje mamka, jeho sestra ,několik dlouhých mesíců nepromluvila ani slovo. Stojí za zmínku napsat, že tehdy, ještě za socialismu, byl strejda velice úspěšným mužem ( v čem tehdy podnikal dodnes nevím a nechci vědět) a tak díky jeho " dlouhým prstům" a nadité peněžence si mě hýčkali na áru jako africkou princeznu. od té doby mi alkohol nic neříká, až před rokem na oslavě kamarádčiných 40, kdy jsem situaci moc nezvládla, oblila oslavenkyni rohožku, kytičky a kus fasády jejich baráčku a byla jejím manželem s pytlíkem na hubě ( abych ještě jim nezaneřádila jejich forda) navrácena do milující náruče mého manžela. Toliko moje alkoholová minulost. Ale to jsem zase odbočila.
Holku jsem vylifrovala v devět z postele, zelenou jako brčál, pídící se po sklenici vody....ale ale to je mi novina dcerunko, ty piješ obyčejnou vodu? ( většinou obyčejnou vodou na pití pohrdá, musí mít v ní alespoň šťávu)...a tak předpisově za dopoledne vymlaskla přes tři litry vody a musela zvládnou perfektní úklid pokojíku. Vše jsem jí vyházela na jednu hromadu a holčička makala. A musím říct, že takhle uklizenej pokojík,skříně i komody ze spodním prádlem snad ještě nikdy neměla! Možná si pomyslíte, že jsem mrcha, že jsem jí nenechala spát...za chvilku jí bude 18 a nějakou zodpovědnost musí mít....když se umí takhle zřídit, musí si nést následky...dostala pěknýho zaracha, na dno sklenky se jen tak nepodívá! Při obědě přišla s tím, že by šla na procházku. V hlavě mi začala blikat petrolejka, protože dceru na procházku bych dobrovolně nedostala ani za zlatý prase. Věděl jsem, že zase kuje nějaký pikle, je totiž strašně v tomhle průhledná. Dobře dceruško, běž se projít, aspoň vrátíš majitelce ty společenské šaty, co máš už půlroku doma a koupíš v Tescu pečivo... máš na to hodku ( spočítala jsem tak nějak, jak by jí ta cesta měla trvat)...a to že nééé že hodka je málo, že se chce projít daleko a to jí zabere nejméně tři hodky ( zase měla něco za lubem)...byla jsem nekompromisní...bud hodka nebo bude doma...začala sice vyhrožovat, at si do Tesca teda dojdu sama ale nakonec šla...přesně za hodku se náš zvonek rozštěkal ( ani po pěti letech manžel nebyl schopen opravit nebo koupit nový zvonek a tak nás na příchodící nebo jakkýkoliv pohyb venku upozorňujě štěkotem náš pes). Jedním očkem jsem nenápadně přes okno vykoukla ven a uviděla dceru s nějakým chlapcem. Takže to byla ta hlavní přícina její procházky. Přerušila jsem jejich vrkání náležitým Zuzko mazej domů. Přimazala se domů ve vynikající náladě, s nákupem a dokonce s chutí pomoct mi se žehlením.Zbytek dne proběhl v klidu. Akorát starší si večer stěžovala na bolest hlavy a v krku, ale ona je dost velký hypochondr, takže jsem tomu nevěnovala moc velkou pozornost. V pondělí jsme měly s mladší v plánu očního ( pro dceru) a pak optiku pro obě...byť ordinační hodiny hrdě hlásaly 9-16 hod v 15.15 odmítla oční dceru vzít s tím, že má dnes hodně papírování a už nikoho nebere...vivat našemu zdravotnictví...tak já holku musela omluvit ze školy a nakonec mi jí neošetří...tak příští týden zase další kolečko ale to už půjdu s dcerou a oční se na ty její kukadla musí podívat! jako že se Monika L. jmenuju.Ve čtyři jsem vypadla z práce, pak letěla pro domácí výrobu ( někdy příště písnu podrobnosti) v letu přibrala ty dvě labutě, které se za mnou připloužily cestou ze školy , v rychlosti oběhla i s holkama tesco a zařadila se do kilometrové fronty, přičemž mě pobavil nápis který hrdě hlásá : Tesco bez front, zavolejte si pokladní...sice jí někdo volal ale zřejmě nejdřív musela povyprávět Máně veselé historky z manželského života, jinak si nedovedu vysvětlit, proč přišla až po 15 dlouhých minutách po zavolání. U této akční hrdinky za pokladnou jsem za poloprázdný košík vyplázla 550 kč a s jednou igelitkou mazala do auta. Musím říct, že pěkně podražili. Všechno. Třeba moje oblíbené kafe až o 15 kč. Kam to všechno spěje...doma rychle z auta vytáhnout poloprázdný nákup, domácí výrobu a kolabující starší dceru, které se po tom, co jsem jí odmítla koupit brambůrky za 40 kč značně přitížilo. Trochu jsem zpacifikovala domácnost, dala bublat večeři a z hrůzou zjistila, že jedna má horečku hodně přes 38 a druhá těsně pod 39. No potěš koště. Další marodi. Ráno teploty sice poklesly, ale mladší ztratila díky rýmě čich a starší zase hlas. Tak jsem je nechala doma. Manželovi jsem to sice ráno říkala, ale jako obvykle mě asi neposlouchal, nebot mi pak celej rozčilenej volal, že se strašně lekl, když na něj dcera vykoukla z koupelny, on myslel, že jsou ve škole.
Takže podtrženo sečteno. za prvních 23 dní nového roku jsme bohatší o spoustu více i méně příjemných zážitků, starší dceruš si poprvé v životě potykala s alkoholem, mladší s cucákovou ozdobou na krku, manžel znovuobjevil " kouzlo" zánětu ledvin jen já zatím jedu v mých obvyklých zajetých kolejích. A maminky, které si myslíte, když vám vaše lehce pubertální 10-11 letá ratolest bude odmlouvat, držkovat, stávkovat...to je zatím ten nejslabší odvárek puberty....co budete pak říkat, až vám vaše zlatíčko odejde na disco s návratem ve dvanáct a ještě v půl jedný po něm nebude vidu ani slechu, mobil bude mít vypnutý, na avizovaané diskotéce se neobjevilo a vaše nervy se roztečou jako nanuk od algidy...a vy budete obíhat v panice místní osvěžovny abyste ho pak následně našla pěkně v klidu si ho pokuřující cigatu na úplně opačném cípu města, zcela udiveného, cože tak pozdě děl´áte venku...že měl být už hodku doma, že máte o něj strach ho vůbec nenapadne...a co teprve z prvními sexuálními zkušenostmi vašich miláčků? to budte teprv rády, že vám zatím jenom odmlouvají, stávkují...
Ještě důkladněji jsem bohužel musela zamknout blog, takže ty z vás, které tyto řádky čtěte vězte, že právě vy jste vyvolení a právě ve vás mám naprostou důvěru.
V pátek před týdnem jsem vezla starší dceru na psychologické vyšetření do benešovské nemocnice. Už po druhé.Děvče si vymyslelo a následně paní dr. to i potvrdila , že trpí anorexií ( váží 60 kg a měří 175 cm). Tedy zatím není anorexie úplně rozvinutá ale prý v plenkách a časem by se mohla plně rozvinout. A tak paní dr. se to snaží dcerce vyhnat z hlavy. Přijde mi to vše spíše úsměvné, neb holčina baští jako kyselina a jednou za čas si řekne , že je tlustá, pak jeden, dva dny drží dietu a pak zase baští jako nevázaná. Ale paní doktorce povykládala o svých pocitech a ona jí medicínsky podložila, že tam nějaký počátek anorexie je nebo spíš může být. A co řekne dr. to je svaté. Tak si to holčinka hýčká. Je to módní navštěvovat psychologa, nejméně pět dětí od ní ze třídy se jednou měsíčně uleje ze školy pod rouškou svěření se benešovské psychiatrii se svými problémy. Hodila jsem řeč také s paní psychiatričkou, ona si to vyžádala, hodinu jsme si tam všichni tři povídaly a myslím, že to plodné moc nebylo. De fakto jsme se k jádru pudla nedostaly. To, že každá z nás má občas období, kdy si připadáme tlusté a snažíme se méně jíst nebo držet nějakou tu dietu, neznaméná, že jsme anorektičky.
Já si ještě obešla mé doktory, jmenovitě oční, kde mi byl natvrdo sdělen fakt, že jsem na jedno oko slepá jako patrona ( na druhé ještě něco málo vidim) a naděje na zlepšení je v nedohlednu. A to vše díky mému pádu před necelým půl rokem, kde jsem si vysloužila otřes mozku( mimo jiné) a následně nějaké porušení vidění ( několik týdnů jsem měla zhoršené periferní vidění) což časem dospělo až tam, kde jsem dnes. Zkráceně a lajcky řečeno, mám nezvratně porušeno něco, co mi zhoršilo vidění a lepší už to nebude. Fešný mudr se mě zeptal , jak jsem do benešova dorazila a když jsem mu vyplivla, že jsem řídila, málem šel na zem. Prý za volant v mém stavu je sebevražda. Pravda, vidím hůře, ale nepřijde mi, že by to byla až zas taková katastrofa. Nicméně poslouchat doktory se musí a dneska jdu navštívit očního optika, aby mi na na základě lékařských zpráv vyčaroval nějaký pěkný lupy na ty moje slepý oči. A mladší dcerka jde se mnou, neb je snad ještě slepější než já. Má brýle, za dva litry, již dva roky ale nějakej neandrtálec jí řekl, že ji nešluší ( kecá, neb jí sluší opravdu všechno, i ty brýle) a ona je přestala nosit. Jenže situace se stala natolik kritickou, že i ona uznala, že bez brýlí nevidí ani na metr ani na tabuli a hlavně na kluky, tak jdeme spolu. Ale to jsem odbočila.
Minulý víkend byl zase moc fajn. Mladší byla v sobotu bruslit, starší si šla s přáteli na skleničku a i my a manželem zašli na pivko. Nejdřív do normální restauračky, kde se manžel moc necítil a tak mě ukecal pak ještě zajít na " jedno" do tý jeho oblíbený zaplivaný putyky. No...dala jsem fakt jedno malý, musela snést přítomnost těch jeho Kamarádů, kteří se na chvilku k nám usadili a vedli opravdu duchaplnou konverzaci zda ho....v záchodě plave a proč...asi po hodce jsem se zvedla, že půjdu domů a k mému údivu šel manžel se mnou. Neděle proběhla v klidu.
V pondělí se manžel vrátil z práce, že ho nějak pobolívají záda, v úterý ho už zase dovezli z práce a ve středu už od rána stepoval u jeho obvoďačky, kde si zase vyslechl ortel zvaný zánět ledvin! naposledy ho měl před měsícem na začátku prosince, kdy měsíc marodil. To je za poslední rok už po páté! Tak zase antibiotika a další sajrajty, který mu teda moc nepomohly. Ale zase stály malé jmění. V pátek byla situace tak kritická, že bylo záhodno myslet na transport do nějaké z nejbližších nemocnic. Mudr změnila medikamenci, já vysolila další jmění a manželovi se přes víkend trošku ulevilo. Nicméně pořád to není ono, plouží se jako stín, přemýšlí, co by si nechal napsat na náhrobek, jakou hudbu mu mám nechat zahrát a zda se nechá spálit nebo zetleje v hlíně ( vždy, když mu něco je mě zlobí tím, že vymýšlí takovýhke blbosti, dokonce nedávno mě rozradostnil tím, že prý vybral parcelu a pak mě zavedl na hřbitov, kde byl hrob k prodeji! ten jeho černý humor).
A když konstalace hvězd přeje našemu manželskému životu objeví se černý mrak na jiném poli, tentokráte u starší dcery. A přitom víkend zase začal tak hezky. Svištim si to zase jako obvykle na trase kuchyň-pračka-vysavač-prádlo-příprava oběda jako každou sobotu, mezitím jsem odbíhala do patra kontrolovat jak probíhá úklid pokojíku a do ložnice, zda manžel něco nepotřebuje. Se starší dcerou jsem konverzaci utnula na bodu mrazu, lidově řečeno s ní nemluvím, neb po dlouhé době zase předvedla jeden z jejích pubertálných ( spíč rádoby dospěláckých)výstupů ( letos jí bude 18) gradovaný dosti vulgárními výrazy což jsem vzhledem k své občasné psychické labilnosti nezvládla, vyvěsila bílou vlajku s tím, že s ní prostě nebudu komunikovat. Někd yprostě už fakt nemůžu. Kolikrát tady na něktrých blogách čtu, jak jsou matky zoufalé s svými 10-11 letými dětmi, jak s nima cloumá puberta, odmlouvají...ale co to je proti tomu, co prožívám já ( však většina matek 17-18 děcek mi to jistě potvrdí). A to nechtějí věřit! Myslí si, že už hůř snad být nemůže. Může! A to jsem si myslela, že puberta u ní pomalu mizí, neb se chovala vcelku dobře. Úklid stagnovala, dělala vše možné jen né úklid. Úderem dvanácté přistál každému na stole talíř s kuřetem na paprice a starší se mezi ládováním se knedlíkama, sama od sebe se zeptala, jestli může umýt nádobí!!! Úžasem jsem málem se udávila kostí.Jasně že jsem souhlasila a mezidobí, kdy ona myla nádobí, já na dvě hodky v ložnici vytuhla vedle manžela ( to se mi dlouho nestalo, abych po obědě usnula). Když jsem otevřela oko, byla jsem jak praštěná basedbalovou pálkou.Nicméně jsem čekala, co z holky vypadne, že tak sama od sebe umyla nádobí. A vypadlo. Večer chtěla jít ven. Normálně to projednává se mnou ale jelikož jsem s ní nemluvila a ona věděla, že by to byl těžký oříšek, šla na to přes nádobí. No dovolila jsem jí to, čož se za pár hodin ukázala jako fakt velká chyba. Mladší večer odjela na bruslení jako každou sobotu, starší že půjde a kamarádama " Pod zámek" což je bar pro mladistvé, nacházející se v podzemí našeho zámečku. Ještě musím poznamenat, že cesta do tohoto baru i zpět je dosti krkolomná pro střízlivého člověka....vysomrovala dokonce na tátovi nějakou korunu, neb ona sama si kapesný dlouho neudrží. Manžel neměl drobné, tak jí dal větší bankovku s tím, že určitou částku mu musí vrátit...další chyba. Večer dcerka odcupitala do baru. Že s ní odcupitalo i jedno z mých nejlepších triček a nový svetr, a můj nový kotníčkový skvost na podpatku jsem zjistila později. Měla nakázáno přijít domů ve čtvrt na jednu, tak určil manžel. Ve dvanáct jsem už byla nervózní jako vždy, když někdo není doma. Ve čtvrt a pět minut jsem slyšela klapat moje botky a ulevilo se mi, že je doma. Venku se rozsvítilo světlo ale bylo mi divný, že se svítí tak dlouho a tak jsem radši sešla dolů. Na chodbě se svítilo a někdo se snažil marně odemknout. Odemkla jsem, rozrazila dveře a dívala se na ten přízrak, co se snažil udržet na mých nových botkách! Bylo to moje dcera a byla pěkně napitá. Poprvé v životě ( a doufám naposledy) jsem jí takhle viděla. Hned se mi udělalo přd očima rudo, vtáhla jsem jí dovnitř a z každý strany jí vrazila pořádnou facku. Nic se nestalo, jen se na mě podívala a něco mlela, vůbec jsem jí nerozuměla. Chtě nechtě jsem musela probudit manžela a dopravit nějakým způsobem dceru do postele. No nebylo to zrovna snadný. Jakmile dolehla, začalo jí natahovat a zvracela, ale přitom spala. Musela se tedy celou noc hlídat, aby se nezadusila. Mladší jsme poslali spát do ložnice, manžel zalehl v pokojíku na kožený gaučík ( nehledě na jeho bolavá záda) a já vedle dcery na postel. Mám lehké spaní, tak kdyby něco, budu vzhůru. A byla jsem. Celou noc. Za prvé mi nedalo spát morče, které celou noc v akvárku chrastilo napáječkou ( kdyby se mi tak chtělo vstát a tu pitomou napáječku mu vzít), pískalo, řinčelo...za druhé manželovo a dceřino chrápání...když jsem měla fakt jistotu, že manžel opravdu spí, pěkně jsem si i pobrečela...ráno jsem byla, jako když mě přejede tank...i jsem tak vypadala. Holky mají strašně měkkou matračku...žůžo na mojí skoliózu...manžel se vykopal chvilku po mě, nejdřív náležitě a hlavně nahlas ,aby ho mé hluché ucho dobře slyšelo, hekal, kňoural a i jinak, sprostěji,dával najevo svoje momentální zdravotní a psychické rozpoložení. Bylo mi jasné, že s jeho rukou přiloženou k dílu ten den počítat absolutně nemůžu. No ono to jindy není lepší, málokdy a máloco doma udělá. A jelikož jsem přísná a zásadová matka, rozhodla jsem se, že starší dceru pěkně vykoupu, ať si kalich hořkosti vypije až do dna, když může takhle pít a v devět jsem ji hnala z postele! Já teda byla sice slušná holka, poprvé jsem se opravdově opila tak v 18 nebo 19. Jako velká borkyně, pracující v Praze jsem chtěla ukázat mému slovenskému příbuzenstvu, že pár panáků pravé, slovenské slivovice mě jen tak neskolí...a fakt ukázala. Dva celé dny ( po mé praktické ukázce jak vypít flašku slivovice během hodiny)jsem byla v jakémsi alkoholovém kómatu, probrala jsem se až na áru jedné slovenské nemocnice k velké radosti mých rodičů i mého strýce, který mě zmiňovanou slivovicí hojně napájel a s nímž pak moje mamka, jeho sestra ,několik dlouhých mesíců nepromluvila ani slovo. Stojí za zmínku napsat, že tehdy, ještě za socialismu, byl strejda velice úspěšným mužem ( v čem tehdy podnikal dodnes nevím a nechci vědět) a tak díky jeho " dlouhým prstům" a nadité peněžence si mě hýčkali na áru jako africkou princeznu. od té doby mi alkohol nic neříká, až před rokem na oslavě kamarádčiných 40, kdy jsem situaci moc nezvládla, oblila oslavenkyni rohožku, kytičky a kus fasády jejich baráčku a byla jejím manželem s pytlíkem na hubě ( abych ještě jim nezaneřádila jejich forda) navrácena do milující náruče mého manžela. Toliko moje alkoholová minulost. Ale to jsem zase odbočila.
Holku jsem vylifrovala v devět z postele, zelenou jako brčál, pídící se po sklenici vody....ale ale to je mi novina dcerunko, ty piješ obyčejnou vodu? ( většinou obyčejnou vodou na pití pohrdá, musí mít v ní alespoň šťávu)...a tak předpisově za dopoledne vymlaskla přes tři litry vody a musela zvládnou perfektní úklid pokojíku. Vše jsem jí vyházela na jednu hromadu a holčička makala. A musím říct, že takhle uklizenej pokojík,skříně i komody ze spodním prádlem snad ještě nikdy neměla! Možná si pomyslíte, že jsem mrcha, že jsem jí nenechala spát...za chvilku jí bude 18 a nějakou zodpovědnost musí mít....když se umí takhle zřídit, musí si nést následky...dostala pěknýho zaracha, na dno sklenky se jen tak nepodívá! Při obědě přišla s tím, že by šla na procházku. V hlavě mi začala blikat petrolejka, protože dceru na procházku bych dobrovolně nedostala ani za zlatý prase. Věděl jsem, že zase kuje nějaký pikle, je totiž strašně v tomhle průhledná. Dobře dceruško, běž se projít, aspoň vrátíš majitelce ty společenské šaty, co máš už půlroku doma a koupíš v Tescu pečivo... máš na to hodku ( spočítala jsem tak nějak, jak by jí ta cesta měla trvat)...a to že nééé že hodka je málo, že se chce projít daleko a to jí zabere nejméně tři hodky ( zase měla něco za lubem)...byla jsem nekompromisní...bud hodka nebo bude doma...začala sice vyhrožovat, at si do Tesca teda dojdu sama ale nakonec šla...přesně za hodku se náš zvonek rozštěkal ( ani po pěti letech manžel nebyl schopen opravit nebo koupit nový zvonek a tak nás na příchodící nebo jakkýkoliv pohyb venku upozorňujě štěkotem náš pes). Jedním očkem jsem nenápadně přes okno vykoukla ven a uviděla dceru s nějakým chlapcem. Takže to byla ta hlavní přícina její procházky. Přerušila jsem jejich vrkání náležitým Zuzko mazej domů. Přimazala se domů ve vynikající náladě, s nákupem a dokonce s chutí pomoct mi se žehlením.Zbytek dne proběhl v klidu. Akorát starší si večer stěžovala na bolest hlavy a v krku, ale ona je dost velký hypochondr, takže jsem tomu nevěnovala moc velkou pozornost. V pondělí jsme měly s mladší v plánu očního ( pro dceru) a pak optiku pro obě...byť ordinační hodiny hrdě hlásaly 9-16 hod v 15.15 odmítla oční dceru vzít s tím, že má dnes hodně papírování a už nikoho nebere...vivat našemu zdravotnictví...tak já holku musela omluvit ze školy a nakonec mi jí neošetří...tak příští týden zase další kolečko ale to už půjdu s dcerou a oční se na ty její kukadla musí podívat! jako že se Monika L. jmenuju.Ve čtyři jsem vypadla z práce, pak letěla pro domácí výrobu ( někdy příště písnu podrobnosti) v letu přibrala ty dvě labutě, které se za mnou připloužily cestou ze školy , v rychlosti oběhla i s holkama tesco a zařadila se do kilometrové fronty, přičemž mě pobavil nápis který hrdě hlásá : Tesco bez front, zavolejte si pokladní...sice jí někdo volal ale zřejmě nejdřív musela povyprávět Máně veselé historky z manželského života, jinak si nedovedu vysvětlit, proč přišla až po 15 dlouhých minutách po zavolání. U této akční hrdinky za pokladnou jsem za poloprázdný košík vyplázla 550 kč a s jednou igelitkou mazala do auta. Musím říct, že pěkně podražili. Všechno. Třeba moje oblíbené kafe až o 15 kč. Kam to všechno spěje...doma rychle z auta vytáhnout poloprázdný nákup, domácí výrobu a kolabující starší dceru, které se po tom, co jsem jí odmítla koupit brambůrky za 40 kč značně přitížilo. Trochu jsem zpacifikovala domácnost, dala bublat večeři a z hrůzou zjistila, že jedna má horečku hodně přes 38 a druhá těsně pod 39. No potěš koště. Další marodi. Ráno teploty sice poklesly, ale mladší ztratila díky rýmě čich a starší zase hlas. Tak jsem je nechala doma. Manželovi jsem to sice ráno říkala, ale jako obvykle mě asi neposlouchal, nebot mi pak celej rozčilenej volal, že se strašně lekl, když na něj dcera vykoukla z koupelny, on myslel, že jsou ve škole.
Takže podtrženo sečteno. za prvních 23 dní nového roku jsme bohatší o spoustu více i méně příjemných zážitků, starší dceruš si poprvé v životě potykala s alkoholem, mladší s cucákovou ozdobou na krku, manžel znovuobjevil " kouzlo" zánětu ledvin jen já zatím jedu v mých obvyklých zajetých kolejích. A maminky, které si myslíte, když vám vaše lehce pubertální 10-11 letá ratolest bude odmlouvat, držkovat, stávkovat...to je zatím ten nejslabší odvárek puberty....co budete pak říkat, až vám vaše zlatíčko odejde na disco s návratem ve dvanáct a ještě v půl jedný po něm nebude vidu ani slechu, mobil bude mít vypnutý, na avizovaané diskotéce se neobjevilo a vaše nervy se roztečou jako nanuk od algidy...a vy budete obíhat v panice místní osvěžovny abyste ho pak následně našla pěkně v klidu si ho pokuřující cigatu na úplně opačném cípu města, zcela udiveného, cože tak pozdě děl´áte venku...že měl být už hodku doma, že máte o něj strach ho vůbec nenapadne...a co teprve z prvními sexuálními zkušenostmi vašich miláčků? to budte teprv rády, že vám zatím jenom odmlouvají, stávkují...
Ještě důkladněji jsem bohužel musela zamknout blog, takže ty z vás, které tyto řádky čtěte vězte, že právě vy jste vyvolení a právě ve vás mám naprostou důvěru.
úterý 17. ledna 2012
Rychlý obrat...
Krátce poté, co mě manžel obřadně oznámil, že to se mnou ještě zkusí, nastal obrat. Obrat k lepšímu. Někdy v úterý přišel sám od sebe, že je v Praze teraristická burza, kam jezdíme pro jídlo, pro tu jeho zoologickou zahradu. Tentokráte se poprvé konala ve větších prostorách Křižíkova pavilonu na Výtavišti.
Ještě potřeboval si něco zařídit služebně a mě vyzval, že bych mohla jet s ním. Dlouho již uvažuji o větší výměně šatníku, kvůli práci asistentky musím trochu vypadat....takže se mi to vlastně i hodilo. A jelo se bez holek, čímž mi bylo zaručeno, že výlet proběhne v klidu. Holkám jsem to oznámila s malou dušičkou, vím jak rády jezdí na nákupy ale přijaly to vcelku klidně. V pátek jsem jim navařila, rozdělila práci a začala se těšit na druhý den. Večer jsme ještě zkoukli Akta X, který si manžel stahuje z internetu. No zkoukli...manžel zkoukl, já měla celou dobu polštář na hubě, protože jsem se nějak i bála. Jindy mi to nevadí ale ten večer to bylo brutální.Druhý den si manžel držel na oko ode mě odstup, jako to dělá vždy, když jsme rozhádaný. A tak jsme vyrazili. Burza byla teda velkolepá a jen díky pečlivému nácviku v podobě návštěv minulých burz jsem ty příšery jako pavouky, hady, ještěry, cvrčky, myši, kobylky a td. zvládla na výbornou. A ještě jsem byla odměněna v podobě orchideje za pouhou stovku. Minule, jak jsem psala, mi jí manžel koupil ( pod mým nátlakem) myslíc, že stojí 160 kč jak hlásaly cedule. Až u pokladny zjistil, že stála 350, neb měla dva výhony ( jeden výhon 160, dva výhony 350). Peněženka se mu cukala ale nakonec jí koupil. No a na burze měli úúúplně stejnou, dva výhonky za pouhou stovku. Tak jsem si udělala radost!
Další zastávkou byl Žizkov a manželova služební akce tak na půl hodky. Měl předat nějaký materiály bo co to bylo svýmu šéfovi. No než jsme našli Žizkov, pak příslušnou ulici, číslo domu...já byla klidná, zato druhá polovička mého oddacího listu...nadávala jako dlaždič. Nakonec i tato věc byla vyřešena i když v dosti značném časovém skluzu. A huráááá na nákupy. Stanula jsem na půdě OC jako Herkules na bojišti rozhodnuta pokoupit vše, co jsem si naplánovala. Dala jsem si rozchod s manžou dvě hodky, to by mělo stačit a směle vykročila k prvnímu obchodu. Moje smělost a rozhodnost pomalu odumíraly s každou návštěvou nového obchodu. Po návštěvě pátého obchodu, s ještě úplně celým finančním obnosem a prázdnou taškou jsem už začínala propadat panice a natahovat moldánky, vyslala modlitbičku nahoru ať se zadaří. Nakonec mě ten nahoře vzal na milost a nasměřoval moje unavené kožačky do obchůdku, kde mi padly do oka světříky a následně mi i padly, cena byla taky přijatelná a tak se mi moje prašulky ztenčily. Pak přišly na řadu botky. Baťa mě hluboce zklamal, když se mi botky líbily, neměli moji velikost, když měli moji velikost zase se mi nelíbily a když měli moji velikost a líbily se mi, nepotykala jsem si s jejich cenou. Záchranný kruh mi hodil jiný obchod s obuví v podobě sklvělého kotníčkového skvostu, pravda s trošku větším podpatkem než jsem schopná ušlapat, ale za týden jsem se v nich naučila obstojne šlapat a dneska jsem v nich bez jedinýho držkopádu zvládla i tu pěticentimetrovou sněhovou kalamitu, kterou nám počasí nadělilo a zastihlo naše silničáře zcela nepřipravené. Byli fakt překvapení, jak je možné, že v lednu taky napadl sníh...silnice neprohrnuty, chodníky jedno zrcadlo, kamion uvízlý v mírném kopečku...je devět hodin a kluci silničářský tady u nás teprve dělají pořádek na silnicích a chodnících...šéf dorazil taky o hodinu později neb i u nich byly silnice ve stejném stavu. Ale to jsem odbočila. Takže botky a svršky jsem měla tak ještě kalhoty. Velký to kámen úrazu na moje pneu. V jednom obchodě mě snaživá mladá prodavačka narvala do džín, které mi podle jejího oka měly padnout a vychvalovala mě do nebes, jo nasoukala jsem se do nich a když jsem se jí optala, cože mám dělat s tím, co se mi už do kalhot nevešlo a nehezky mi nahoře vylezlo prej to se schová pod volným oblečením. Joooo milá holka tak volný oblečení si už teda kupovat kvůli jedněm kalhotům nebudu. Posledním obchodem, který se mi postavil do cesty byl esprit. V životě jsem v něm nebyla a ceny mě utvrdily, že dělám správně. Již jsem byla na odchodu, když mě praštila přes oči cedule sleva až 75%. Hmátla jsem tam a za chvilku už byla bohatší o rifle a triko. Dohromady za pětikilo. No nekupte to! Vše mi dokonce i padlo. Hodka a půl lítání po obchodech dala zabrat nejenom mým nohám a mozku ale i žaludku.Byla jsem právě před obchodem orsay když mi zazvonil mobil. Brala jsem to jako znamení zhůry a hodila oko dovnitř...a tam, na ramínku, visely přesně ty, který jsem si představovala. A byly mi! A jen za čtyři stovky. Radostí jsem málem zlíbala i figurínu.
V přesně domluveném čase jsem stepovala na místě určení. Manžel už na mě čekal. Taky se mu zadařilo. Dvě trička a hned ve druhém obchodě. Jenže tomu sluší všechno a do všeho se vejde, nikde mu nic nepřetýká. Dalším bodem v mém přesně nalajnovaném denním programu byl hlad. Jeho ukojení mě stálo nemalý peníze, neb se uskutečnilo v kfc, kam už několik let slibuju, že nebudu chodit ( dobře po tom tloustnu), přesto pokaždý, jakmilejen koutkem ok vidim logo kfc, už tam sedim. Takový hot wing menu...mňam. Manžel nijak neprotestoval, obzvlášť když jsem platila.
A že si zajdeme do kina. V plánu byly dva filmy...Sherlock Holmes a Perfect days...ale ani jeden nám nechtěli promítnou zrovna když jsme tam byli, a čekat se nám nechtělo a tak manžela napadlo, že se přemístíme o dům dál, jmenovitě do Luxoru. Potřeboval si zakoupit nějakou knížku. Adrenalinový zážitek-cesta metrem a pak davy lidí na Václaváku. V Luxoru jsem se okamžitě ztratila a manžela pak naháněla mobilem. Jakmile však on sedne ke knížkám, ztrácí pojem o čase o mobilu nemluvě. Dala jsem si takový malý půlmaraton než jsem ho objevila spokojeného a začteného do knížky - vše o přestavbě bytu. Co potřeboval, to si vyčetl a tak kniha za bratru 700 kč nebyla v potřebě kupovat. Zakoupil si jinou a i já, milovnice dobrého jídla nepřišla zkrátka a obohatila mou rozsáhlou kuchařskou knihovnu o druhou kuchařku. Romantická procházka malebnými pražskými uličkami, kdy mi na kapucu dýchalo velké množství turistů ze všech koutů zeměkoule sice v plánu nebyla,ale přišla v hod. Už notně unavené a ušlapané nás zase pohltilo metro a vyplivlo na kraji Prahy, kde jsme parkovali. Ještě bylo potřeba koupit kus žvance a tak jsem přibrzdili v Lidlu v Průhonicích, nakoupili a jelikož žaludky zase vyhrávaly a kfc už bylo zavrženo, manžela napadla pizzerie v Průhonicích. Byli jsme tam tak před 10 lety společně se známýma a jediný, co si pamatuju, byly v té době dosti závratné ceny. Musím říct, že jsem teda velice mile překvapena. Personál úslužný, jídlo výborné, prostředí příjemné a ceny poměrně slušné. Pizzu ve stejné cenové relaci ale poměrně menší zakoupím i u nás. Byla to taková příjemná tečka za příjemně prožitým dnem v manželově přítomnosti. Takhle dobře jsem se s ním necítila už dlouho!
Doma jsem se pak jen letmo pozdravili s holkama, každá někam vyrážela a já plna dojmů se rozvalila na gauči a manžela poslala na pivko.
Na druhý den jsme měli v plánu výšlap na Blaník. No ráno jsem byla nějaká unavená, tak jsem plány změnila na menší procházku a nakonec jsem po obědě vytuhla na skoro tři hodky v posteli a nikam jsme nešli. Ale byl to po dlouhé době krásný a klidný víkend.
Ještě potřeboval si něco zařídit služebně a mě vyzval, že bych mohla jet s ním. Dlouho již uvažuji o větší výměně šatníku, kvůli práci asistentky musím trochu vypadat....takže se mi to vlastně i hodilo. A jelo se bez holek, čímž mi bylo zaručeno, že výlet proběhne v klidu. Holkám jsem to oznámila s malou dušičkou, vím jak rády jezdí na nákupy ale přijaly to vcelku klidně. V pátek jsem jim navařila, rozdělila práci a začala se těšit na druhý den. Večer jsme ještě zkoukli Akta X, který si manžel stahuje z internetu. No zkoukli...manžel zkoukl, já měla celou dobu polštář na hubě, protože jsem se nějak i bála. Jindy mi to nevadí ale ten večer to bylo brutální.Druhý den si manžel držel na oko ode mě odstup, jako to dělá vždy, když jsme rozhádaný. A tak jsme vyrazili. Burza byla teda velkolepá a jen díky pečlivému nácviku v podobě návštěv minulých burz jsem ty příšery jako pavouky, hady, ještěry, cvrčky, myši, kobylky a td. zvládla na výbornou. A ještě jsem byla odměněna v podobě orchideje za pouhou stovku. Minule, jak jsem psala, mi jí manžel koupil ( pod mým nátlakem) myslíc, že stojí 160 kč jak hlásaly cedule. Až u pokladny zjistil, že stála 350, neb měla dva výhony ( jeden výhon 160, dva výhony 350). Peněženka se mu cukala ale nakonec jí koupil. No a na burze měli úúúplně stejnou, dva výhonky za pouhou stovku. Tak jsem si udělala radost!
Další zastávkou byl Žizkov a manželova služební akce tak na půl hodky. Měl předat nějaký materiály bo co to bylo svýmu šéfovi. No než jsme našli Žizkov, pak příslušnou ulici, číslo domu...já byla klidná, zato druhá polovička mého oddacího listu...nadávala jako dlaždič. Nakonec i tato věc byla vyřešena i když v dosti značném časovém skluzu. A huráááá na nákupy. Stanula jsem na půdě OC jako Herkules na bojišti rozhodnuta pokoupit vše, co jsem si naplánovala. Dala jsem si rozchod s manžou dvě hodky, to by mělo stačit a směle vykročila k prvnímu obchodu. Moje smělost a rozhodnost pomalu odumíraly s každou návštěvou nového obchodu. Po návštěvě pátého obchodu, s ještě úplně celým finančním obnosem a prázdnou taškou jsem už začínala propadat panice a natahovat moldánky, vyslala modlitbičku nahoru ať se zadaří. Nakonec mě ten nahoře vzal na milost a nasměřoval moje unavené kožačky do obchůdku, kde mi padly do oka světříky a následně mi i padly, cena byla taky přijatelná a tak se mi moje prašulky ztenčily. Pak přišly na řadu botky. Baťa mě hluboce zklamal, když se mi botky líbily, neměli moji velikost, když měli moji velikost zase se mi nelíbily a když měli moji velikost a líbily se mi, nepotykala jsem si s jejich cenou. Záchranný kruh mi hodil jiný obchod s obuví v podobě sklvělého kotníčkového skvostu, pravda s trošku větším podpatkem než jsem schopná ušlapat, ale za týden jsem se v nich naučila obstojne šlapat a dneska jsem v nich bez jedinýho držkopádu zvládla i tu pěticentimetrovou sněhovou kalamitu, kterou nám počasí nadělilo a zastihlo naše silničáře zcela nepřipravené. Byli fakt překvapení, jak je možné, že v lednu taky napadl sníh...silnice neprohrnuty, chodníky jedno zrcadlo, kamion uvízlý v mírném kopečku...je devět hodin a kluci silničářský tady u nás teprve dělají pořádek na silnicích a chodnících...šéf dorazil taky o hodinu později neb i u nich byly silnice ve stejném stavu. Ale to jsem odbočila. Takže botky a svršky jsem měla tak ještě kalhoty. Velký to kámen úrazu na moje pneu. V jednom obchodě mě snaživá mladá prodavačka narvala do džín, které mi podle jejího oka měly padnout a vychvalovala mě do nebes, jo nasoukala jsem se do nich a když jsem se jí optala, cože mám dělat s tím, co se mi už do kalhot nevešlo a nehezky mi nahoře vylezlo prej to se schová pod volným oblečením. Joooo milá holka tak volný oblečení si už teda kupovat kvůli jedněm kalhotům nebudu. Posledním obchodem, který se mi postavil do cesty byl esprit. V životě jsem v něm nebyla a ceny mě utvrdily, že dělám správně. Již jsem byla na odchodu, když mě praštila přes oči cedule sleva až 75%. Hmátla jsem tam a za chvilku už byla bohatší o rifle a triko. Dohromady za pětikilo. No nekupte to! Vše mi dokonce i padlo. Hodka a půl lítání po obchodech dala zabrat nejenom mým nohám a mozku ale i žaludku.Byla jsem právě před obchodem orsay když mi zazvonil mobil. Brala jsem to jako znamení zhůry a hodila oko dovnitř...a tam, na ramínku, visely přesně ty, který jsem si představovala. A byly mi! A jen za čtyři stovky. Radostí jsem málem zlíbala i figurínu.
V přesně domluveném čase jsem stepovala na místě určení. Manžel už na mě čekal. Taky se mu zadařilo. Dvě trička a hned ve druhém obchodě. Jenže tomu sluší všechno a do všeho se vejde, nikde mu nic nepřetýká. Dalším bodem v mém přesně nalajnovaném denním programu byl hlad. Jeho ukojení mě stálo nemalý peníze, neb se uskutečnilo v kfc, kam už několik let slibuju, že nebudu chodit ( dobře po tom tloustnu), přesto pokaždý, jakmilejen koutkem ok vidim logo kfc, už tam sedim. Takový hot wing menu...mňam. Manžel nijak neprotestoval, obzvlášť když jsem platila.
A že si zajdeme do kina. V plánu byly dva filmy...Sherlock Holmes a Perfect days...ale ani jeden nám nechtěli promítnou zrovna když jsme tam byli, a čekat se nám nechtělo a tak manžela napadlo, že se přemístíme o dům dál, jmenovitě do Luxoru. Potřeboval si zakoupit nějakou knížku. Adrenalinový zážitek-cesta metrem a pak davy lidí na Václaváku. V Luxoru jsem se okamžitě ztratila a manžela pak naháněla mobilem. Jakmile však on sedne ke knížkám, ztrácí pojem o čase o mobilu nemluvě. Dala jsem si takový malý půlmaraton než jsem ho objevila spokojeného a začteného do knížky - vše o přestavbě bytu. Co potřeboval, to si vyčetl a tak kniha za bratru 700 kč nebyla v potřebě kupovat. Zakoupil si jinou a i já, milovnice dobrého jídla nepřišla zkrátka a obohatila mou rozsáhlou kuchařskou knihovnu o druhou kuchařku. Romantická procházka malebnými pražskými uličkami, kdy mi na kapucu dýchalo velké množství turistů ze všech koutů zeměkoule sice v plánu nebyla,ale přišla v hod. Už notně unavené a ušlapané nás zase pohltilo metro a vyplivlo na kraji Prahy, kde jsme parkovali. Ještě bylo potřeba koupit kus žvance a tak jsem přibrzdili v Lidlu v Průhonicích, nakoupili a jelikož žaludky zase vyhrávaly a kfc už bylo zavrženo, manžela napadla pizzerie v Průhonicích. Byli jsme tam tak před 10 lety společně se známýma a jediný, co si pamatuju, byly v té době dosti závratné ceny. Musím říct, že jsem teda velice mile překvapena. Personál úslužný, jídlo výborné, prostředí příjemné a ceny poměrně slušné. Pizzu ve stejné cenové relaci ale poměrně menší zakoupím i u nás. Byla to taková příjemná tečka za příjemně prožitým dnem v manželově přítomnosti. Takhle dobře jsem se s ním necítila už dlouho!
Doma jsem se pak jen letmo pozdravili s holkama, každá někam vyrážela a já plna dojmů se rozvalila na gauči a manžela poslala na pivko.
Na druhý den jsme měli v plánu výšlap na Blaník. No ráno jsem byla nějaká unavená, tak jsem plány změnila na menší procházku a nakonec jsem po obědě vytuhla na skoro tři hodky v posteli a nikam jsme nešli. Ale byl to po dlouhé době krásný a klidný víkend.
středa 11. ledna 2012
Jsem v podmínce...
Neslavně začal tento rok. Strávila jsem ho sama, komunikace s manželem na bodu mrazu, blok jsem musela ještě více uzamknout kvůli dosti tvrdým reakcím jednoho tatínka a jedné " zasloužilé" maminky. Já jsem poměrně klidný člověk, vydržím hodně ale jejich komenty rozhodily i moji doteď poměrně pevnou nervovou soustavu. Z tatínka se pak vykludbal jeden známý z mého bydliště, který má se mnou prý nevyřízené účty ( na základní škole jsem se mu prý posmívala) a zasloužená šestinásobná matka, rodící své potomky pravidelně rok co rok, neznaje ještě pojem puberta u svých dětí a co vše tento zázrak obnáší hlavně pro rodiče pubertálních výrostků, mi hanila moji povednou rodinku, obzvláště mé " nevydařené ( podle jejích slov)" holky, můj pohled na život, můj vztah s manželem...já vím že hold nejsem prototypem úspěšné ženy...ale to jsem taky nikde a nikomu necpala...
Podmínku jsem dostala od manžela...prý to se mnou ještě naposledy zkusí ale musím být na něj hodná a milá a nezakazovat mu hospodu. Strašlivě se ho dotklo, že jsem mu ji o svátcích vyčetla a do konce svých dnů nerozdýchá to, že dostal na silvestra ode mě košem. No prostě fraška. I když pořád mluvím o rozchodu, jeho realizace by teď, dokud je Lizzi ještě nedospělá byla těžká. Jasně, peníze vydělávám, jsem soběstačná ale...ale sama bych to se dvěma děckama asi nezvládla, myslím především finančně a bydlení...manžel barák neopustí, já si sama byt koupit nemůžu, do pronájmu s holkama nechci, a dělit je taky ne aby jedna byla se mnou a druhá s tátou...kdo je v podobné situaci jako já tak mě chápe...prostě než budou holky dospělé a soběstačné budu to muset vydržet. Je to hloupé, že to takhle píšu, asi byste mi radili abych odešla ale ono to není fakt jednoduché...
První pracovní týden taky stál za to. Mladý kolega to přehnal na silvestra až na neschopenku a mě nechal samotnou s italským šéfem. Byl to krušný týden ale vše zlé je k nečemu dobré. Jelikož jsem musela dělat i práci za mladýho a ta vyžaduje být p ořád někde v pohybu i já musela svoje tělo rozhýbat. A ejhe...kotníky nenatýkají, a krční páteř nebolí!!! teda ne tak, jako když celý den prosedím u své práce. Takže ono to chce pohyb! První den, kdy jsem musela několikrát šlapat do pátého patra ( já mám kancelář v přízemí) jsem myslela, že vypustim duši ( naše firma sídlí v bývalé fabrice postavené Baťou, který měl zřejmě ve velké oblibě schody, jen do prvního patra jsem jich napočítala 45). Když jsem poprvé se doplazila do pátého patra, skladník 10 minut musel čekat, než jsme popadla dech, a pak několik dalších dlouhých minut , než se mivzpamatoval mozek a vylivnul proč jsem vlastně vážila tak dlouhou cestu vzhůru. Každým výšlapem to bylo lepší a lepší. Doufala jsem, že tím pohybem zhubnu...no kulový. Ani deko. Ale byla jsem celý den v poklusu, rychle mi to utíkalo a taky mi vždy bezva vyhládlo...akorát komunikace s italským šéfem byla zničující. Na něj jsem moc rychlá, rychle pracuju (jsem tak prostě zvyklá) což on naprosto nechápe. Dokonce mi nechtěl povolit abych si sama zkontrolovala jednu roli látky, prý to není moje práce, mám si radši napsat do naší mateřské firmy do itálie, kde mi to zjistí. Tak já napsala a pak 4 hodky čekala, než mi někdo odpoví. Kdybych si to zjistila sama, mám to za pět minut. Jenže proč to dělat jednoduše, když to jde složitě že jo? A držíc se tohoto přísloví tak pracuje můj šéf. Podle toho to taky tak vypadá. Každou blbost řeší půl dne...tak třeba...potřebju v pátek odvézt dceru do Benešova do nemocnice a mě taky. Po tom mém pádu se mi rapidně zhoršuje zrak. Tak mu to povídám a on udělal scénu, že mě nemůže pustit, že je hodně práce, on mě potřebuje, at jedu jindy...odmítla jsem,p rostě pojedu. A tak informoval všechny možné pohlaváry v naší dceřinné společnosti, cože jsem si dovolila jet k lékaři. A dalších několik hodin měl co řešit. Taková blbost. Ale že mu stojí výroba, to ho nezajímalo. Takže takhle vypadal můj první lednový týden.
Podmínku jsem dostala od manžela...prý to se mnou ještě naposledy zkusí ale musím být na něj hodná a milá a nezakazovat mu hospodu. Strašlivě se ho dotklo, že jsem mu ji o svátcích vyčetla a do konce svých dnů nerozdýchá to, že dostal na silvestra ode mě košem. No prostě fraška. I když pořád mluvím o rozchodu, jeho realizace by teď, dokud je Lizzi ještě nedospělá byla těžká. Jasně, peníze vydělávám, jsem soběstačná ale...ale sama bych to se dvěma děckama asi nezvládla, myslím především finančně a bydlení...manžel barák neopustí, já si sama byt koupit nemůžu, do pronájmu s holkama nechci, a dělit je taky ne aby jedna byla se mnou a druhá s tátou...kdo je v podobné situaci jako já tak mě chápe...prostě než budou holky dospělé a soběstačné budu to muset vydržet. Je to hloupé, že to takhle píšu, asi byste mi radili abych odešla ale ono to není fakt jednoduché...
První pracovní týden taky stál za to. Mladý kolega to přehnal na silvestra až na neschopenku a mě nechal samotnou s italským šéfem. Byl to krušný týden ale vše zlé je k nečemu dobré. Jelikož jsem musela dělat i práci za mladýho a ta vyžaduje být p ořád někde v pohybu i já musela svoje tělo rozhýbat. A ejhe...kotníky nenatýkají, a krční páteř nebolí!!! teda ne tak, jako když celý den prosedím u své práce. Takže ono to chce pohyb! První den, kdy jsem musela několikrát šlapat do pátého patra ( já mám kancelář v přízemí) jsem myslela, že vypustim duši ( naše firma sídlí v bývalé fabrice postavené Baťou, který měl zřejmě ve velké oblibě schody, jen do prvního patra jsem jich napočítala 45). Když jsem poprvé se doplazila do pátého patra, skladník 10 minut musel čekat, než jsme popadla dech, a pak několik dalších dlouhých minut , než se mivzpamatoval mozek a vylivnul proč jsem vlastně vážila tak dlouhou cestu vzhůru. Každým výšlapem to bylo lepší a lepší. Doufala jsem, že tím pohybem zhubnu...no kulový. Ani deko. Ale byla jsem celý den v poklusu, rychle mi to utíkalo a taky mi vždy bezva vyhládlo...akorát komunikace s italským šéfem byla zničující. Na něj jsem moc rychlá, rychle pracuju (jsem tak prostě zvyklá) což on naprosto nechápe. Dokonce mi nechtěl povolit abych si sama zkontrolovala jednu roli látky, prý to není moje práce, mám si radši napsat do naší mateřské firmy do itálie, kde mi to zjistí. Tak já napsala a pak 4 hodky čekala, než mi někdo odpoví. Kdybych si to zjistila sama, mám to za pět minut. Jenže proč to dělat jednoduše, když to jde složitě že jo? A držíc se tohoto přísloví tak pracuje můj šéf. Podle toho to taky tak vypadá. Každou blbost řeší půl dne...tak třeba...potřebju v pátek odvézt dceru do Benešova do nemocnice a mě taky. Po tom mém pádu se mi rapidně zhoršuje zrak. Tak mu to povídám a on udělal scénu, že mě nemůže pustit, že je hodně práce, on mě potřebuje, at jedu jindy...odmítla jsem,p rostě pojedu. A tak informoval všechny možné pohlaváry v naší dceřinné společnosti, cože jsem si dovolila jet k lékaři. A dalších několik hodin měl co řešit. Taková blbost. Ale že mu stojí výroba, to ho nezajímalo. Takže takhle vypadal můj první lednový týden.
pátek 6. ledna 2012
Jak na Nový rok....
...tak po celý rok. No potěš koště to bude teda krásný rok.
Jak už jsem psala, silvestra jsem strávila sama s pejskem, holky byly pryč a manžel šel do hospůdky, kam jsme měli jít původně spolu. Asi jsem husa hloupá, mohla jsem vše překousnout a jít s nim, ale jsem tvrdohlavá...a tak jsem nešla. Symbolicky jsem si přiťukla s Maxem a pak šla na ulici koukat naa ohňostroj. Hodila chvilku řeč s podobně očumujícíma a zalezla do tepla baráčku. Televize mě teda krutě zklamala...kolem druhé jsem zalezla do postele. Tentokráte jsem zvolila pokojík, kvůli manželově chrápání. Nějak jsem nemohla usnout, převalovala jsem se jako lívanec na pánvi...po půl čtvrté přišel manžel ani nebyl hlučný a za chvilku zalezl do ložnice. Pak jsem střídavě upadala do spánku a budila se. V deset manžel překvapivě vylezl z brlohu a já dále podřimovala. Navaříno jsem měla, vstávat jsem nemusela...pak jsem nějak usnula a procitla až kolem dvanácté. ...v půl jedné jsem měla vyzvednout holky tak jsem na sebe naházela oblečení, trochu poupravila fasádu a jela. Manžel trucoval s PETkou piva doma na gauči. Než jsm posbírala ten potěr byly tři hodiny. Něco jsme pojedly a zalezly do ložnice koukat na telku. Já s Lizzi, Zuzka byla s tátou v obýváku a asi taky koukali na telku. No prostě opravdu plodný den. Ani jsem nešli na procházku, nezašli za mamkama na hřbitov...tak nějak proflákaný, depresivní den.Chtěla jsem si dát pár novoročních předcevzetí jako třeba zhubnout, sportovat, být pracovitější...ale věděla jsem, že ani jedno nedodržím... snažím se hubnout už měsíce se spíše opačným efektem, jak mi ukázala váha. Do kalhot se nevejdu, všude mi přetékají špeky, trička mě nehezky obepínají, což by bylo sice hezké a sexy ale tak před dvaceti kily. Dneska je to spíš k pláči. Nemám co na sebe...až mám z toho depku. Jako asistentka bych měla vypadat s světu...Takže doufám, že tento rok bude aspoň o trochu lepší než byl ten loňský. No zatím to tak nevypadá:-)
Jak už jsem psala, silvestra jsem strávila sama s pejskem, holky byly pryč a manžel šel do hospůdky, kam jsme měli jít původně spolu. Asi jsem husa hloupá, mohla jsem vše překousnout a jít s nim, ale jsem tvrdohlavá...a tak jsem nešla. Symbolicky jsem si přiťukla s Maxem a pak šla na ulici koukat naa ohňostroj. Hodila chvilku řeč s podobně očumujícíma a zalezla do tepla baráčku. Televize mě teda krutě zklamala...kolem druhé jsem zalezla do postele. Tentokráte jsem zvolila pokojík, kvůli manželově chrápání. Nějak jsem nemohla usnout, převalovala jsem se jako lívanec na pánvi...po půl čtvrté přišel manžel ani nebyl hlučný a za chvilku zalezl do ložnice. Pak jsem střídavě upadala do spánku a budila se. V deset manžel překvapivě vylezl z brlohu a já dále podřimovala. Navaříno jsem měla, vstávat jsem nemusela...pak jsem nějak usnula a procitla až kolem dvanácté. ...v půl jedné jsem měla vyzvednout holky tak jsem na sebe naházela oblečení, trochu poupravila fasádu a jela. Manžel trucoval s PETkou piva doma na gauči. Než jsm posbírala ten potěr byly tři hodiny. Něco jsme pojedly a zalezly do ložnice koukat na telku. Já s Lizzi, Zuzka byla s tátou v obýváku a asi taky koukali na telku. No prostě opravdu plodný den. Ani jsem nešli na procházku, nezašli za mamkama na hřbitov...tak nějak proflákaný, depresivní den.Chtěla jsem si dát pár novoročních předcevzetí jako třeba zhubnout, sportovat, být pracovitější...ale věděla jsem, že ani jedno nedodržím... snažím se hubnout už měsíce se spíše opačným efektem, jak mi ukázala váha. Do kalhot se nevejdu, všude mi přetékají špeky, trička mě nehezky obepínají, což by bylo sice hezké a sexy ale tak před dvaceti kily. Dneska je to spíš k pláči. Nemám co na sebe...až mám z toho depku. Jako asistentka bych měla vypadat s světu...Takže doufám, že tento rok bude aspoň o trochu lepší než byl ten loňský. No zatím to tak nevypadá:-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)