Silvestr je tu....

Budím se s překvapivě dobrou náladou. Podívám se na tu chrápající trosku vedle mě což mě utvrrzuje, že mé rozhodnutí zůstat večer doma sama je správné.
V obýváku najdu na zemi válející se jeho oblečení, jako obvykle když se vrátí z hospody. Neuklízím ho jako obyčejně ale překročím a nechám ležet. Vím co bude následovat. Maxík, když najde cokoliv z našeho oblečení se někde válet, tak si to s velkou radostí přitáhne do svého pelíšku a tam se na tom válí a kouše to. Vzhledem k tomu, že mu dosti padaj chlupy a zoubky má ostré bude mít manžel vekou radost. Vstala jsem poměrně brzy na poslední dny v půl osmé. Čeká mě velký oběd i s polévkou. A žádné flákání pomocí vitany. Knedlíky hezky z brambor, zelíčko zelené i červené, masa rovnou tři druhy, polívka poctivá knedlíčková. Je to poslední letošní oběd tak ať si nacpeme žaludky. Hlavně ten můj vytahanej :=) Kmitám po kuchyni jako včelka a už nestíhám nic jiného. Pak se to stane. Tragédie! Horor! Mladší dcerka potřebuje jít do Tesca a došel jí pudr! No prostě tragédie. Já pudr nepoužívám a starší taky ne...a kde sehnat na silevstra pudr?  Nakonc postačil makeup a děvčata do Tesca odešly. Zůstala jsem sama doma s manželem. Nevím kam se chystá ale šlechtí už se od rána, dokonce se i oholil a mladší ho musela ostříhat, což už je co říct.Holčičky se cestou z Tesca stavily u mého táty a hned mu vyslepičily, že budu sama doma. Ten nelenil a že mám přijít k nim. Nevím, proč nerespektuje, že zůstávám sama protože chci a ne že musím. Ale zajdu k nim...vždycky je tam plno jídla a na silvestra zvlášť...mňam...
Jsme po obědě s koukáme na pohádku Co takhle svatba princi? Nemůžu se nesmát a paní Bohdalová v roli královny a pan Nárožný v roli krále jsou prostě brilantní! No nic..na chvilku musím přerušit psaní, práce volá...ale za chvilku budu zase na drátě....
Silvestr vrcholí...holky odjely pryč a já strávila příjemné chvíle u mého táty a jeho přítelkyně. Manžel mě bombarduje sms ať za nim přijdu do hospůdky at netrávíme silvestra prý každý zvlášť. Zjevně nepochopil, že s ním už opravdu nechci být. U taťky jsem něco málo popila a musím říct, že mi to pěkně stouplo do hlavy. Už jsem doma, s Maxíkem koukáme na telku a baštíme moje báječný chlebíčky. Chce se mi spát ale do půlnoci to musím vydržet.

Den před silvestrem...

Je pátek večer, sedím u notebooku, jedním okem sleduju telku a druhým obrazovku. Jsme s holkama sami doma, manžel je zase v hospodě. Pláče kamarádům na rameni, jakou má manželku mrchu, že mu zakazuje se " občas " a " trošku" napít.Občas rozumějte 3x týdně a trošku 5-7 piv za večer. No uznejte, nejsem já opravdu zmije?
Celý týden si snažím užívat  dělám jen to co chci a co mě baví. Takže vstanu klidně i v devět, udělám si dobru snídani a kafčo, pustím si telku a pak jdu něco uvařit. Nespěchám. Holky, asi pod vlivem domácí napjaté situace mi pomáhají. Po obědě si jdu lehnout ( což jsem naposledy dělala když byla Lizzi tak tříletá), pak na procházku, kafčo, dobrá večeře a vana. Snažím se  svátky si  prostě užít.
Zítra je už silvestr. Poslední den v roce. Holky mají svůj program. Mladší bude s kamarádkami a starší jede k mýmu bratrovi. Pozvali jí. Manžel domluvil silvestra tady v jedné příjemné hospůdce. Jenže po tom " krásném" týdnu, co mi připravil, s ním odmítám jít. Budu sama doma. A už se těším. Připravila jsem si pomazánky, udělám si chebíčky a jednohubky a užiju si to. Jsem samotář a samota mi nevadí. Možná trošku zaslzím, že si nebudu mít s kým o půlnoci přiťuknout...ale i to přežiju. Budu mít doma Maxíka a jak to tak vypadá, možná mi dorazí kamarádka. Taky se tak "dobře" vdala.  Přeji všem veselého silvestra a vše nej...do Nového roku 2012. Budu jen doufat, že bude lepší než rok 2011 a že i na mě někde čeká trošku toho štěstíčka a lásky.

Štědrý večer...a následující

Pravda je, že když byly holky menší, měly vánoce svoje kouzlo. Vždy jsem se těšila na jejich rozzářené obličeje a jejich opravdovou radost z dárků. Mívala jsem vánoce ráda. Posledních několik roků pro mě tento nejkrásnější den v roce ztratil svoje kouzlo ( v tento čas mi zemřela tchýně, dvoje vánoce jsme byly s holkama sami, jejich otec si na dva roky od nás " odskočil " a aby toho nebylo málo, rok nato zemřela moje mamka). Proto pro mě nejsou tyto svátky nejšťastnější.
Letos se o tu " správnou" vánoční náladu postaral jediný mužský element v naší rodině - manžel. Tři týdny marodil, měl těžkou rýmičku, teplotku 37,5 a chtěl psát závěť, neboť tato nemoc prý bývá pro muže smrtelná. Když se jakžtakž z rýmy dostal a já radostí zaplesala, začal kašlat a prokašlal se až do nemocice, kde ho po důkladném vyšetření propustili domů s tím, ať užívá Bromhexin a bude dobře. S tím se ten náš rodinný hypochondr však nechtěl smířit a při další návštěvě lékaře mu byl nějakým zázrakem objeven zánět ledvin. Celá tato anabáze trvala tři týdny. Nejhorší pro něj asi bylo to, že musel být doma a musel hodně pít, ale bohužel ne jeho životadárné pivo, ale čaje. A tak den před štědrým dnem, tedy v pátek, že půjde předat dárek jeho bratrovi a ženě, lidem, se kterými se za ceý rok nestýkáme, nerozumíme si ale na vánoce nás vždy obdaří nějakou zbytečností. Néjinak tomu bylo i letos, i když jsme si s manželem několikrát řekli, že jim dárek kupovat už nebudeme. Předávačka se konala v hospodě, na čož on slyší. Marně jsem ho prosila, ať přijde včas a střízlivý, marně. Probrečela jsem polovinu noci, hezké probuzení na štědrý den. Ráno se snažil bavit, vtipkoval...jen s největším sebezapřením jsem se s ním bavila normálně, abych nezkazila holkám den, i když už mě znají a věděly, jak mi je. Jídlo jsem měla připraveno, zbývalo jen obalit řízky, a tak jsem trávila den u televize a pohádkách. Neměla jsem náladu. Manžel se sice snažil, dokonce obalil i řízky...marně. Po třetí hodině přišel můj táta s přítelkyní, dali jsme si kafe a šli na hřbitov. To je náš takový rituál...pak následovalo smažení řízků, večeře a rozbalování dárků. Od holek jsem dostala krásnou, koženou kabelku, znají mě dobře a vědí, co mi udělá radost. A že jsem radost měla! Manžel si s výběrem dárků pro mě moc velké starosti nedělal, ostatně jako vždy a já to neřešila. Věděla jsem, že na poslední chvíli oběhne pár našich obchodů a něco koupí nehledě na to, jestli mi tím udělá radost. Po rozbalení dárků jsme koukali na pohádku, no moc mě nenadchla. Zuzce jsem povolila návštěvu půlnoční, čímž jsem se nechtěně málem nominovala na pobyt all enxlusive v Bohnicích. Moje starší slečna totiž pojala půlnoční jaksi extravagantně a s nějakýma kamarádama se nakýblovala do jediného místního baru( o čemž jsem nevěděla a naivně myslela, že je na půlnoční), otevřeného i na štědrý den. Jelikož je bar v podzemí, tudíž neměla signál a na mých 20 pokusů o volání nijak nereagovala. V jednu hodinu v noci, když už jsem byla na pokraji hysterického bouchnutí, jsem se oblíkla a vyrazila to moje zlato hledat. První zastávkou byl místní kostel, kde měla být údajně na půlnoční. Lidí všude plno, jen moje dcera nikde. Prolítla jsem ještě rychlostí blesku zámecký park, kde se nachází jak kostel, tak zámek...za dne je tu nebezpečno...a co teprve v půl druhý nad ránem. Děvče nikde. Tak jsem to otočila a hajdy domů vymyslet další strategický plán. A jak tak kráčím parkem, najednou vidím skupinku mládeže, jak si to šine pár metrů ode mě. Mezi nimi, jako hvězda zářila moje starší dcera.Adrenalin se mi vlil do mozku...Zuzanooooo zaječela jsem do noci...přicupitala ke mě...jééé mami co taady děláš? Neměla jsi se mi náhodou ozvat děvenko??? Já zapomněla mami...a jak bylo na půlnoční? Jo mami bylo to hezký? A jaký farář vedl mši ( máme tady dva)?  Nooo mami byl to tenhle? Opravdu Zuzko? No jistě mami...a nelžeš náhodou? Ne mami? Viděla jsem rudě. Mši vedl druhý farář a holka v kostele vůbec nebyla. A tak si ihned na na místě naležitě vyslechla ve dvě ráno můj adrenalinem podbarvený názor na její lhaní. A spolu s ní si můj monolog vyslechli i ty její kámoši, kteří na mě koukali s otevřenýma hubama. Ta si to teda slízla. A takový jsem zažila hezký začátek 25. prosince. Když jsme dorazily domů, nemohla jsem usnout. Já se o ní bojím a ona je naprosto v pohodě...a to jsem ji chtěla pochválit, jak se poslední týdny chová vzorně a rozumně, už jsem plesala, že puberta u ní konečně doznívá! Holčička dostala zaracha.
Následující dny plynuly docela v poklidu. Mladší dcerka vyrazila poprvé na zábavu, domů se vrátila v předem domluvený čas a spokojená. Chodili jsme na procházky, koukali na telku...v úterý manžel šel do práce a my si uvědomily s holkama, jaký je doma klid. Ve středu taky. Ve čtvrtek jsme měli jet do divadla do Bránického do Prahy, koupila jsem pod stromeček. Těšila jsem se. Jenže to by manžel nesměl být můj manžel  zase něco neprovést. Ve středu navečír neklidně poposedával  nakonec z něho vylezlo, že jde do hospody, že ho pozvali kámoši...obcházeli mě mrákoty...fakt už mám toho plný zuby, jeho, jeho pití, jeho lenost, nezodpovědnst, hrubost...řekla jsem mu, že pokud přijde zase nalitej, do divadla a na silvestra bude muset jít s někým jiným...asi si myslel, že si dělám srandu, kámoši jsou pro něj vždy přednější...samozřejmě přišel úplně zpitej a já zase probrečela půlku noci. Vzteky...proč zrovna já? A takovýho b....? Tohle je už konec...definitivní...ráno osuším slzy, vezmu holky na velkej nákup, jdeme pěšky, obě držkujou....nemluvím s  ním...čeká že pojedu do divadla, je o tom přesvědčen...jenže já nežertovala...s ním končím...nakonec jela do divadla starší dcera. Nevadí mi to. Na silvestra budu doma...sama...taky mi to nevadí...čeká mě tvrdý boj!

Šťastné a veselé....

Nestíhám. A to vůbec nic. Když si večer vezmu do postele notebook, že bych jako napsala nějaký ten příspěvek, tak v minutě usínám. Tak jenom v rychlosti. Máme se v celku fajn. Manžel už přes tři týdny marodí, holky jsou kupodivu hodné, až podezřívám tu starší, že u ní dochází k ústupu puberty ( kéž by). Dárečky mám skoro všechny nakoupené, zabalené ( což díky mým novým gelovým nehtům nebylo zrovna jednoduché) dneska mi můj " nápadník" z PPL doveze ještě poslední dárky a Vánoce můžou začít. Mého " těžce" churavějícího manžela ( má těžkou rýmu, ale fakt těžkou, takovou jakou nikdo nemá :-))posílám v pátek na velký vánoční nákup do Vlašimi ať taky ví, co to je běhat hodiny po marketu a nakoupit vše, co je potřeba abychom o vánocích nestrádali. Já s ním nepojedu. A neušetřím ho ani takových věcí jako je nákup drogerie, jen ať se chlapeček zapotí.Chtěla jsem Vám poslat nějaké novoroční přání celé naší rodinky, nebo aspoň její hezčí části ale bohužel moje volšové, obě levé ručky to nějak nemohou dokázat. Tak tedy...všem mým věrným minulým, stávajícím i budoucím blogovým kamarádkám přeji štastné a veselé Vánoce, hodně dárečků pod stromeček a do Nového roku hlavně hodně zdravíčka a pevné nervy. Monika, Zuzka, Lizzi, Martin a Maxík Lejnarovi

Tak krásný začátek...ale ten konec...

 Jelikož článek dopisuju s pomalu 14 denním zpoždění tak se jedná o první adventní víkend:
Po tom pátečním večerním leknutí se ráno budím v nějakém zvláštním rozpoložení...nevím co to. Dcera během noci odešla do pokojíku ( ani o tom nevím) a manžel vedle mě ještě spal. Zrovna když jsem ho chtěla probudit, rozeřval se mu u ucha mobil...volali mu z práce, měl tam na chvilku jet. Nakonec to ukecal tak, že zůstane doma a pojede v pondělí o trošku dřív. A já zase přemýšlela co podnikneme, protože uklízet a baletit mezi kuchyní, pračkou a šnůrama na prádlo se mi tedy opravdu nechtělo. Pak jsem si vzpomněla, že na Staromáku se zrovna v sobotu rozsvěcí stromek a že taky by neuškodilo koupit nějakej dárek.Jenže jak manžela přesvědčit? S pomocí dobře volených slov a ruky šmátralky :-) s mi to nakonec povedlo. Potichu, abychom nevzbudili holky jsme vstali. Chtěli jsme jet sami, protože s holkama je to jako vždy infarktový stav a já si to chtěla užít. Naše malá lest se nám povedla. Posnídali jsme, vypravili se a to vše, aniž by se ty dvě labutě probudili. Když už manžel seděl v autě a já měla na sobě bundu, holky jsem vzbudila, rychle jim sdělila, že jedeme pryč a radší rychle vypadla, aby náhodou nechtěly je s námi. Byly však tak rozespalé, že ani nechápaly, co jim to vlastně říkám. A tak jsem fičeli směr Praha. Začínala jsem se těšit i když jsem pociťovala příznaky úzkosti, což nevěstilo nic dobrýho.  První zastávkou byly Letňany. Uvítal nás obrovský vánoční strom, hezky i nazdoben ale kolem něj se vznášely zlatá prasátka, což působilo dost kýčovitě...co tím chtěl básník říct nevím...přesně podle taháku jsme obíhali obchody a snažili se koupit nějaké dárky. Zadařilo se, tedy jen něco. Sehnat takovou žehličku na vlasy, přesně podle dceřinýho přání se ukázalo jako nadlidský výkon a ani ve sebevětších elektro je neměli. Hodinky dle jejich přání jsem sice objevila, ale zrovna neměli ty správné barvy. V drogerii mi čelist poklesla nad cenou jakéhosi speciálního holícího dámského strojku, který si holky vysnily, násobeno dvěma...k tomu nějakej pičifuk aby voněly ( jmenovitě parfém Playboy) taky zajímavá cena, nějaký to maskáro na řasy, na oči, něco blyštivého na pusu, něco na vlasy, na pleť a vše to násobeno dvěma...kolena se mi podlomily. Najít tu správnou tašku adidas pro jednu a nike pro druhou se nám podvedlo až v třetím sportu ale jejich ceny jsem nemohla rozdýchat, tak holčičky budou bez tašek. To fakt nedám. Nakonec jsem objevila cenově dostupné ale zase nevím, jestli jsou pro ně dost cool. No budou muset. Pak jsem ještě narychlo mazali do Šterbohol, kde jsme se najedli v KFC ( no jsem málo tlustá, že) a ještě jsem v rychlosti proběhla Takko a H&M snažíc se sehnat pro Zuzku legíny a Lizzi mikinu. Zadařily se jenom legíny. Lítala jsem jakohadr na koštěti, abych vše postíhala a manžel na mě nemusel dlouho čekat. S jazykem na kozačkách jsem dorazila na místo a na manžela čekala já. Pak rychle najít to naše přibližovadlo, najít cestu na chodov, tam ho nechat na parkovišti, pamatovat si v kterém patře parkujem a hurá metrem na Staromák. Problém! Nemůžeme najít na OC Chodov metro. Potím se, manžel se vzteká, nervozita stoupá, začíná se mi dosti urgentně chtít na WC. Když už nemůžu pomalu ani jít manžel uvidí vstup do metra. Hurááá. Tak metro máme. Teď ještě záchody....po chvilce nalezeny, jsou v hrozném stavu, močák se odmítá vyprázdnit naopak žaludek se zvedá. Vysílám nahoru modlitbičku, močák poslouchá a mě je konečně fajn. Jede metro, rychle nastoupíme, samozřejmě špatný směr, vystupujeme a nastupujeme do správnýho. Konečně Staromák. Všude plno lidí, stánky, kýčovité vánoční ozdoby, svařák, medovina a " 100%" kožené rukavice za 250 Kč, mladá paní. Jsem zklamaná, stánky se mi nelíbí, strom taky moc ne. Za pade kupuju jednu palačinku dáme si ji napůl, za další pade kafe a horkou čokoládu. 100% kožené rukavice ukecám na dvě kila a hned je dávám na ruku. Tyhle rukavice neviděly kůži ani z padesáti metrů. Ale perlim, na ruce vypadají cool. Po chvilce jdeme pěškom na Váslavák. Všude davy lidí, hrůza. Na václaváku stánky a stejné nic jako na staromáku. Zaujme mě stánek se sušenými bylinami, vybírám si krásnou kytici v košíku na stůl. Juknu na cenu a zamrazí mě. Kytici vracím, už se mi nelíbí, za tu cenu si dáme super večeři . Jsem unavena, makáme zpátky na Chodov, rychle najít auto. Manžel potřebuje WC a tak další hodku lítáme po chodově, skouknem pár obchodů, ceny vskutku " lidové". Auto nalezeno na první pokus, pak ještě Průhonice a Bauhaus a jsem bohatší o vánoční růži a nějakou tu ozdobu na stromek a manžel chudší o další pětikilo. A domů. Čeká mě další akce. Večeře s kamarádkama na kterou se už moc těším. Nebude probíhat standartně v naší rodné hroudě ale v restauraci jednoho nóbl hotelu francouzského ( nikomu to neříkejte, ale ulila jsem si na to pěkný prašulky) kde není zrovna nejlevněji. Cesta z Prahy domů se nese v duchu naprostého ticha, jsme oba znavení. U mě to až zase tak nevadí ale manžel řídí. Když ho vidím, jak za volantem usímá, velim k zatávce u nejbližsí benzínky a výměně stráží-domů to dořídim já. Ani neprotestoval což už je co říct.  Během minuty usne a já se snažím nezalomit to taky. Předci jenom jsem ještě mladá a na tomto světě ještě chvilku chci otravovat. A tak si zpívám, pouštím si studenou klimošku a kdybych mohla udělám i stojku, jen abych neusnula. Konečně v dálce vidím světélko, známka to blížící se naší rodné vísky. Za chvilku parkuju před naší haciendou, doma letmo se zdravím s holkama, obě valej pryč, jedna na bruslení a druhá hodit hrbem na disco. Vyvalim s auta nákupy, vzbudim manžu a rychlostí blesku házim na sebe nějakej ten lepší obleček a opravuju fasádu, která lítáním po Praze utrpěla mírné změny. Celá krásná, voňavá a zmrzlá stepuju před barákem a čekám na kámošku, která nás dopraví do hotýlku." Mírné" zpoždění ospravedlňuje tankováním benzínu což jí věřím, ve svýhc čtyřiceti letech se má ještě s tankováním problémy. Ještě nabíráme třetí do počtu a už se šineme vstříc dobrodružství.
Večer to byl nádhernej," jídlo výborné", ceny astronomické a obsluha k nakousnutí. Po první decentní sklence Chardoné začínáme rozvazovat, po třetí máme chuť kouřit. Letmým pohybem mé ladné ručky volám číšníka a šeptnu mu do ouška mé přání. S mírnou uklonou mizí a za chvilku se objevuje s " cigaretovým" lístkem. Inteligentně koukám na lístek ( nechceme v tak nóbl prostředí působit jak blbci) a snažím se vybrat nějaké kuřivo. Za chvilku se mi orosí čelo a následně i celej člověk když můj azurový zrak spočine na cenách. Rosím se ještě víc když čtu názvy, neb jsou vyvedeny v jazyce, který neovládám ani vzdáleně. Absolutně nevím, zda se jedná o cigarety, pití, jídlo a mám strach, abych si místo cigaret neobjednala třeba hranolky navíc. Pohledem prosím zkušenější kamarádku at převezme žezlo ona. Přivolá číšníka a umně se ho ptá, že bychom si přály cigarety. Předloží před ní lístek a naznačí, že si stačí jen vybrat. Diplomaticky si objednává nějaké slabé, dámské cigarety, jedno jaké a číšník s úklonou mizí. Jsme zpocené všechny tři. Máme hlad. Jídelní lístek je pro nás španělská vesnice, nerozumím ani slovu. Nakonec se rozhodnu pro buď a nebo. Zabodnu gelový nehet do jakéhosi názvu, který mi připomíná kuře, Stejně tak spolutrpitelky. Vůbec nevíme co jsme si objednaly. A nechceme se ptát a vypadat jako blbky. Donesou cigarety. Zapalujeme si. Po třetí cigaretě se mi začínají kamarádky podivně houpat a je mi tak nějak lehce a do zpěvu. Jak tak pozoruju, stejně se daří i kamarádkám. Přemýšlím, jestli jsme si neobjednaly nějakýho jointa bo co. Za půl hodky nám donesou jídlo. Z talíře se na mě něco šklebí. Jako kuře to  nevypadá ani vzdáleně. Radši si sundavám brýle.Zvedá se mi žaludek. Mořské plody tedy do huby fakt nestrčim. Dopadla jsem ještě skoro nejlíp. Jedna kamarádka si objednala tvora podobného humrovi a druhá jakýsi kopeček rýže, z níž na ní mrkaly malilinkaté bílé chobotničky s černýma očkama. "Jdu blejt  velebnosti " bychom mohly říct všechny tři. Jídla jak pro mateřskou školku. Snažím se tvářit normálně a statečně polykám sousta. Moc nekousám. Sousedka se nemůže nějak poprat s humrem, číšník přináší jakési kleště a a decentně ukazuje, jak tu povoru zkrotit. Třetí pořád nevěřícně zírá na kopeček rýže. Jíme nebo se o to snažíme. Humr je přeprán, rýže mizí  a moje mořské plody jsou odsunuty na kraj talíře a zakryty velkým listem salátu. Číšník odnáší talíře a my si slibujeme, že příště radši navštívíme tu naši oblíbenou hospůdku a dáme si guláš. Platíme, Není to zas tak strašné, podezřívám obsluhu, že nám za slib, že už sem znova nepáchneme, dala 50% slevu. Jedeme domů. Je mi blbě. A to tak, že fakt. Hysterický žaludek se bouří. Doma zvracím, nespím celou noc tedy jen zbytek noci. Celý následující den ležím. Paráda. Tak krásný začátek dne... a takový konec:-)