Dá-li pánbůh ( ne, nejsem pobožná) spíš vlastně banka, dostane naše hacienda novej vohoz jak zevnitř tak zvenčí. Je chudinka už stará a kosmetické úpravy, které se zrodily v našich makovičkách jsou více než potřeba. Ale já jsem starej pesimista a mám obavy, že banka bude dělat drahoty a ten melounek nám prostě nepůjčí. Proto se snažím krotit radost potěru i manžela a i já sama se snažím udržet mé minimalistické optimistické myšlénky na uzdě abych pak nebyla zklamaná.
A tak jsme si pozvali architékta až z Budějic ( kecám z Prahy) aby nám tu rékonstrukci hodila na papír. Paní architektka byla velice činná a aktivní a byť jsme si s ní smluvili pouze nezávaznou schůzku ona to brala závazně a už se k nám chtěla nakýblovat s veškerým ansáblem a měřit a projektovat. O tom jsem ale já ještě v pátek neměla ani tucha ( manžel vše vyřizoval sám) a když dorazil večer z odpo v 22.45 hod a oznámil mi to, po chvilce dumání jsem udělala radikální řez a milé architektce poslala sms že si sice velice vážím její snahy, ale domluva zněla nezávazná schůzka a ne závazná tudíž at v sobotu radši zůstane doma a nejezdí k nám, beztak nebudeme doma. Vzala to spotrovně. Architekta jsem si našla v naší rodné hroudě, je to kámoš mého manži a rekonstrukci nám vyprojektuje téměř o polovinu levněji než ona architektka z Prahy a budeme ho mít téměř u nosu. Takže první starost za náma. Další byla sehnat plány baráku . Další známý manži nám dopomohl a dneska je budeme mít. Představu co a jak vykopeme, zakopeme, překopeme, zbouráme a postavíme také máme, jen konverzace a kooperace s bankou zatím vázne.
V sobotu jsme se vydali do naší matičky Prahy vočíhnout to, co nám v současné době může nábytkářský průmysl nabídnou k zařízení pokojů a hodit do placu nějakou inspiraci jaké trendy kuchyní, koupelen a obývacích pokojů vůbec frčí. Vzali jsme s sebou i holky, neb v poslední době jsou až podivuhodně hodné a mladší nám přibrala nějakým zázrakem o celé jedno kilo :-) a nastal veliký problém s jejím šatníkem, přímo řval o doplnění a jejích 43 kilo se prý do ničeho nevejde. A tak jsme si naplánovali nákupní i vočumovací den. Už u benzínky mé srdce krvácelo při koupi dálniční známky. První zastávkou bylo OC Letňany a tamní Kika. Mladší dcéruš vyfasovala přislíbenou apanáž a v sekundě byla pryč. Starší se sice taky snažila ze mě něco vyrazit ale jí byl přislíben pouze nový paušal, taky se otraáveně vydala hledat stánek s příslušným operátorem. Já a moje finanční poradkyně v jedné osobě jsem si povolila pouze smočit oko v jednom butičku a následně jsem se ukecala ke koupi dosti zlevněných svetříků s tím, že dva stačí. Stačily ale ještě jsem v cameyi nemohla nechat zlevněné nádherné černé triko ( nevím proč si kupuju černou když mi nesluší). Cestou se na mě přicucla starší dcerus a asistovala mi při nákupu v drogerii, čímž moje útrata v tomto obchodě nenásilnou cestou nepřímo úměrně dosti vzrostla. Ještě jsme stačily vyřídit dceři paušál s tím, že o půl hodky jí bude fungovat a nastal čas na setkání se zbytkem rodiny na oběd. Paušál začal sice fungovat ale dcerce odešel mobil do věčných lovišť a nový má přislíben až na podzim při příležitosti vstupu do světa nás dospělých - tedy k osmnáctinám.Takže chtě nechtě se musela smířit s jediným mobilem který se doma vyskytuje a to je prehistorická první Nokie se sice barevným displejem, ale bez potřebných propriet nutných k životu dospívajícího děvčete, jako jsou wifi, foťák, MP3, rádio, MMS...prostě z ní může pouze volat a smskovat. Což je prý úplně na ho.....jak mě upozornila.
Po dvouhodinovém rozchodu jsme se sešli v KFC. Mladší dcera neměla koupeno lautr nic ( by mě zajímalo co celý ty dvě hodky dělala). KFC miluju ale v zájmu mého hubnutí a železné vůle jsem si dala jen salát a kukuřiční klas! čímž manžel rezignoval a přímo se mě zeptat, jestli nemám chlapa ( ví, že hot wing menu nikdy neodolám, že nemám pražádnou pevnou vůli a moje snaha o shození kil ho utvrdila v tom, že se chci líbit nějakému chlapovi, protože hubnutí se mě drží už 3 týdny což se ještě nikdy nestalo!). Po pro někoho dobrém pro mě chudém obědě jsme se přesunuli s manžou do Kiki a holky si ještě oběhly obchody. Kika mě nadchla, vybrala jsem se design kuchyně, bratru za sto klacků i se spotřebičema a obývák se vším všudy. Jen ta cena...asi budu muset slevit ze svých už takhle skromných nároků.Mladší si sehnala miniaturní kalhoty velikosti 34 a prý že v nich má asi velký zadek...málem mě šlehlo...jak může mít stvoření měřící 170 cm a vážící 43 kg velký zadek...nemá vůbec žádnej...sem jí poradila ať vočíhne můj a pak uvidí, jak má vypadat správné pozadí :-D
Další zastávkou v naší čumící anabázi byla Ikea Černý Most ( zdravím Andy, kdybych věděla kde bydlíš, zašla bych na kafe). Ta mě teda úplně zklamala...spousta lidí, nic moc výběr, pro mě nepřehledné. Byla jsem hotová a zbytek rodiny taky. Ještě nás čekaly Průhonice. To musel manža absolvovat sám, mě stávkovaly boty i nohy. Prostě jsem už nemohla. Když jsme dorazili domů kolem sedmý, já zapadla na gauč, holky do postelí a manžel do hospody šel schánět řemeslníky na rekonstrukci. Scháněl až do jedný do rána. Neděle proběhla v duchu uklízecím a vařícím z mé strany a plánujícím rekonstrukci ze strany manžela. Po obědě jel na chvilku do práce a pak jsme měli v plánu návštěvu nemocnice, kde leží tchán. Já ješětě naplánovala odpolední návštěvu kina, měli údajně hrát film Láska je láska, což jsem vygooglila na internetu. Jsem nejenom hluchá ale fakt i slepá, protože po příchodu do kina se kolem mě prohnalo cca 50 dětí ve věku 3-5 let což znamenalo, že je něco špatně. Pochybuju, že takovýto potěr by zajímal film Láska je láska. A taky že jo. Ještě že jsem lupeny nekoupila, jinak by jsme s manžou zhlédly jistě zajímavý, dvouhodinový film určený pro ty nejmenší. A tak jsme zajeli jen za tchánem a domů.
Začátek pracovního týdne se nesl v plánování hypotéky a návštěvy jakéhosi finančního poradce ( nechápu, jak se mohl tak rychle dozvědět, že plánujeme hypču) a jal se nám radit co a jak. Já nebyla zrovna dobře naladěna, bylo mi i nějak blbě a tak jsem radši držela hubu a jen kejvala. Vše vyřizoval manža. Než skončila schůzka, byli jsme lehčí o 3500 kč. Manža v zápalu boje a strachu o naší budoucnost nás všechny pojistil snad proti všemu ( i když životní pojistku již máme), pak se ještě připojistil ( to jsem nějak vůbec nepochopila vo co go) pak si ještě navýšil penzijní. Na závěr přišla na přetřes hypča, což mě probralo, neb prý budou filtrovat i mě. I já jsem v registru dlužníků o čemž manža nemá ani tucha. Po mamčině smrti totiž musím platit její půjčky a To nemálo. A tak přemýšlím, jestli, až se to dozví, mě jenom nakope nebo rovnou zakope. Jo jo u nás bude ještě veselo. Ale říct mu to musím, což si vůbec nezávidím:-(
Manžel pojel potřebné zařizování po svém. Na papírek si napsal vše potřebné, co má udělat, kam má zavolat, krok po kroku...papírek někam založil a mohl začít nanovo, neb bez nápovědy si nic nepamatoval. Já jsem byla zaúkolována lehčími pracemi, jako je např, zrušit jedno pojištění, obvolat pár známých našich známých atd....prostě vše, co se jemu nechce dělat.
Čas pokročil a je zase pátek. Něco málo se nám podařilo zařídit ale jde to pomalu. Holky jsou vcelku ok jen starší má zřejmě něco s nohama, v úterý sebou sekla a totálně si zrušila koleno a zápěstí aby na to konto druhý den sebou praštila znovu, když se ráno snažila doběhnout autobus ( marně jí říkám, at sebou ráno hodí ale to ne, to vše na poslední chvíli) a bouchla se do hlavy a knourala a knourala. Samozřejmě že do školy nedojela ale to jsem nehodlala respektovat tak si musela najít pozdější spoj a mazala. Odpo pak už ani nevěděla, že se praštila. Mladší bojuje se školou jak se dá. Dokonce se začala i učit což přineslo i první ovoce, teda spíš lepší známky.
Dneska mám v plánu konečně kino, tak uvidim, co na to moje druhá polovina. Včera jsme se trochu poškorpili tak čekám, s čím dneska dorazí.
pátek 24. února 2012
středa 15. února 2012
Happy Valentine...
Nejsem přívržencem tohoto svátku, podle mého se dárky a důkazy lásky mají dávat průběžně celý rok a nejenom jednou v roce, tedy samozřejmě myslím ve fungujícím vztahu.Kam vlezu, všude na ně z regálů vyčumují kýčovitá červená srdce, srdíčka, polštářky a další blbinky důkazy to lásky pro naše drahé polovičky. Dříve, mladá,ještě zamilovaná do svého manžela, jsem tento svátek striktně dodržovala a vyžadovala od mého protějšku lavinu důkazů jeho horoucí lásky. Postupem času, starší a mnohem, mnohem moudřejší a zkušenejší ( dostala jsem od života pěkně přes držku) na poli vztahů, především pomalu krachujícího vztahu mezi mnou a manželem jsem tento svátek vyškrtla z mého kalendáře. A ejhle...letos i přesto všechno se na mém konferenčním stolku objevila jedna zmrzlá, uschlýma květama drkotající orchidej z Tesca, se dvěma výhonama. Pravda, je pomrzlá, květy drží jen za dobrý slovo, a bůhví, jestli z ní něco bude...( asi ne)...ale.. na to, že manžel moc dobře ví, že tenhle svátek nedržim, mi udělala radost. Fakt. Manžel má na odpolední, já jsem v práci dopo takže se tento týden nevidíme. Včera jsem jela rovnou z práce na nehty, v rychlosti jsem se stavila doma přiložit do kotle...sice jsme si všimla, že na stolku je kytka ale žádné vysvětlení k tomu nebylo tak nic. Na nehtech jsem se zdržela, jako ostatně vždy, na mobilu jsem pak měla zprávu od manžela, že mě doma čeká dáreček,pak rychle do mekáče a za manželem do práce, vše v jedné vísce...sondoval, jestli jsem už doma ( nevěděl, že jsem jela na nehty), jestli jsem viděla dárek a nakonec doslova zíral, když jsem zajela za ním do práce, předala mu kafčo a jablečnou taštičku z mekáče a čokoládu a následně ho vzala rovnou domů, i když padla měl mít až za dvě hodky. Holky doma taky koukaly jako sůvy s nudlí, že jim vezu tátu dřív než normálně, zbaštily dobroty z mekáče a pak jsme jim s manželem oznámili jednu radostnou novinu. Ne, nebude nás o jednoho víc ale konečně se jim splní jejich přání a každá bude mít vlastnípokojík. Rozhodli jsme se s manžou, teda spíš on , že zrekonstruujeme naší haciendu. Někde ubereme, někde přidáme, něco nahodíme, něco zbouráme...teda pokud nám banka nějakýho drobnýho melouna půjčí...mě se do toho moc nechce, nerada jsem zadlužená, nicméně barák je fakt malinkej, zakopáváme o sebe a hlavně starej, tyhle dvojdomky stavěl Baťa vlastně jako ubytovny pro dělníky ve zdejší fabrice, každou chvilku nám něco klekne a celková rekonstrukce je vlastně potřeba. A při tom bychom chtěli probourat zeď mezi miniobývákem a pidi kuchyní, přistavět verandu a do ní umístit pokoj, ložnici, předělat kompletně koupelnu, kuchyň i obývák ( chci francouzká okna na zahradu), schody do patra....zatím jediný co máme je - chuť do přestavby. V sobotu jedeme do Prahy na konzultaci k nějaký árchitektce, která by nám měla vypracovat za mírný peníz projekt a pokud bychom souhlasili, tak by nám prakticky vše zařídila, poradila,firmy, dlažby, obklady, nábytek-vše dle našeho přání ( a hlavně finančních možností) a nad vším by držela dozor. Tak nevím. Uvidíme.
pondělí 13. února 2012
Už jsem zdravá?
Nejsem. Byla jsem dva dny doma a pak už jsem musela valit do práce. Zřejmě musim bejt hodně důležitá osoba, když mě po dvou dnech odvolali, de fakto prosili, ať už koukám přijít. Dokonce i mladej kolega musel zvednou unavený oči a tělo od večného hraní her ( a to je na tom platově stejně jako já, hold kdo má hubu má i prachy, kdo je hloupej jako já má peníze stejný)a vyvinout jakousi činnost a to i za mě. Vždyť mi to taky pěkně osvětlil v sáhodlouhých sms, jak on, chudáček malej, upracovanej musí makat i za mě ( nehledě na to, že on se před 14 dni válel tejden doma v posteli s atb a já musela plnit za něj i funkci skladníka). Ten binec, co mi tady udělal, bych ani nezvládla popsat. Vždyť mě taky ve středu, když jsem se dovlekla do práce vítal s pompama, mrsknul po mě práci a zvesela usedl ke svým hrám.Ale i na něj došlo. O tom až za chvilku.
Jak manžel pořád marodí s ledvinama, já zase pravidelně tak 3-4 x do roka s močákem. A to fakt obstojně. Žádný šolíchání ale pěkně z ostra. Doma jsem si mohla zařvat ( když jsem každou chvilku lítala na malou, to byla bolest)ale tady v práci to nejde. Bolí to moc. Kdo zná tak ví a nediví se mi. Kapky Algifen na bolest piju jako vodu doufaje, že aspoň trochu ustoupí. Cha cha, to dřív se já naučím japonsky.
V pondělí a úterý jsme se válely se zánětem a notebookem v posteli jako čunící. A jelikož jsem byla tůůůze nemocná a chtěla jsem být opečovávána a zahrnována dary stačilo mému " pozornému" manželovi trošku " naznačit" s klackem po palici, jak s oblibou říkáme a přistál mi na peříně dar v podobě vonné svíčky. Miluju je a manža do mě za Briese investoval až 80 kaček a tím zavodnil můj azůrovej zrak. Ale fakt, udělal mi radost. Staral se i o nákupy a vše, co jsem mu napsala koupil i zasponzoroval. Trošku se neorientoval v salámech a šunkách, koupil ty, co holky nebaštěj ale to neva ( třeba vysočinu a šunku JÍME jen od Klepiše a on koupil tu nejlevnější). I snaha se cení. A jelikož se netopilo, venku trošku mrzlo a Monička nebyla ready si zatopit tak mi psal sms ať se zabalim do deky a dám si do postele termofor abych neprochladla :-) no to bych nevěděla. Ostatně termofor je teď u nás IN. Když ho nemám já připláclej na močáku, nosí ho manžel nalepenej na ledvinách ( o jeho zdravotní anabázi jsem psala)...sedíme jako dva důchodci pod dekou a místo, abychom se oddávali manželským radovánkám dohadujeme se o ohřívací láhev. Ale jinak musím říct, že se i o mě jako maroda starali.
Ve středu jsem již musela narukovat do práce. No nechtělo se mi, nebylo mi dobře ale byla mě tam potřeba. Ve výrobě pookřáli neb když jsem v práci, mají intrukce pro výrobu hotovo hned...když jsem nebyla a musel makat mlaďas na vše čekali i hodiny. Jo jo to je to perspektivní mládí...lenoch to je! Ve středu jako obvykle odfrčel na oběd. Bydlí pár kroku od fabriky ( mimochodem dámy stejného data narození kolem roku 1971 jako já si možná vzpomenou na bezvadné dětské botičky vyráběné v n.p. Sázavan, tyto botky byly vyváženy do zemí RVHP a dokonce i na Kubu a na trhu jiné, než botky vyrobené v tomto podniku snad ani nebyly, hrdě se biju do hrudi, že právě tato fabrika, postavená Baťou, sídlí ve Zruči n. S. která je i mou rodnou hroudou, bohužel fabrička po revoluci zkrachovala, ale firma, ve které ted pracuju se právě v objedtu tohoto bývalého obuvnického kolosu nachází) ale musí se i těch pár kroků vyvážet autem. A taks e stalo, když dorazil z oběda, podivně se motal, úpěl drže se za ruku a mlel pořád dokola, že uklouzl na dlaždičkách na schodech, spadl a asi si zlomil ruku. No potěš koště. Bylo mi sice záhadou, kde ten trouba vlastně sebou práskl, protože naše bitelné, baťovské schody dlaždičky neviděly ani náhodou, jediné dlaždičky, které se zde vyskytují jsou na WC a jistě pamatují éru Gustava Husáka...nicméně mi té blábolící mladé bytosti začalo být líto, zavzpomínala jsem na kurz první pomoci, z lékárničky vytáhla jakýsi prapodivný šátek a mlaďase do něj zakurtovala tak, že se nemohl ani nadechnout...pravda co se týče zdravovědy jsem byla vždy na štíru...nakonec z něho vylezlo, že uklouzl doma u rodičů a dopadl na psí boudu. Byl asi v šoku a divím se, že vůbec mohl řídít.
Včera mě moje drahá polovička, boje se o moje chatrné zdraví a teplou večeři( v případě mých dvou nemocných dnů měl studenou večeři)vyzvedla dokonce autem v práci. Naložila mě a pod příslibem teplé večeře ( flákoty s bramboráky) mě vyplivla v tescu, doprovodila mě a vysloužila si výbornou večeři. Moje předcevzení hubnout vzalo za své a těžce zhubnuté kilo se mi vrátilo ještě s kámošem. Asi to fakt nedokážu ale já jídlu prostě neodolám.
Včera u nás proběhla dosti bouřlivá diskuze na téma: mladší dcera a její učení...když vám 15 leté dítě tvrdí, že 35: 7 = 6 donutí vás to k zamyšlení i ke změně jejího dosavadního studia tudíž 8-letého gymnázia. Je více než jisté, že se k maturitě ani nedohrabě a i kdyby se dohrabala, 99% jí neudělá. Návrh učebního oboru se jí jevil jako urážka a proslzela celou stupidní ( tedy pro mě) ordinaci v růžový zahradě. Nepomohlo nic, snažili jsme se jí vysvětlit, že takhle to dál nejde, že prostě není studijní typ a že se snažíme jen o její dobro...vše marný. V devět ubulená odešla spát, v půl desátý totálně znervovaná šla já a v jedenáct s nervama v kýblu i manžel. Ke všemu ještě netekla voda, doma jediná tekutina bylo mlíko a vždy přítomné pivo, v čemž se fakt umýt nedá, elektřina v Tescu zkolabovala pod 5cm vrstvou sněhu a bylo zavřeno, takže jsme ještě ke všemu všichni uléhali s nepříjemným pocitem neumytého těla. Celodenní manželovo pevné zimní obutí a následné vyzutí s nemožností večerní hygieny udělalo se vzduchem nejenom v ložnici taky své. Trošku nás zachránily vlhčené ubrousky na dětské prdelky, které občas používá moje drobotina na odstranění tun makeapů z jejich krásných obličejů. Otřelo se co se dalo a šlo se spát. Ráno už naštěstí voda tekla. Fakt si to bez vody neumím představit.
Mladší dcera si někde uhnala jatečný zrno, ono je to teda ječný zrno ale ona tomu řítá jatečný. Ve čtvrtek jí bolelo oko, do pátku jí nateklo, doktor samozřejmě v nedohlednu a tak jsem jí přibalila manželovi do kufru, když jel navštívit svého tátu do nemocnice v Kutné Hoře, aby s ní skočil na pohotovost. Vyfasovala atb mastičku, navštívili tchána s oboustranným zápalem plic v nemocnici a mazali domů. Ještě jela s nima tchánova přítelkyně ( ježibaba jak jí láskyplnně nazýváme) takže jak manžel tak dceruš se vrátili s hodně špatnou náladou. Se jim ani nedivím, ta ženská je fakt horor. Jak to s ní může tchán vydržet fakt nevím a smekám před nim. No lépe si nevybral ani můj táta, byť se ze začátku ta jeho jevila celkem slušně. Ale o tom jindy.
Jak manžel pořád marodí s ledvinama, já zase pravidelně tak 3-4 x do roka s močákem. A to fakt obstojně. Žádný šolíchání ale pěkně z ostra. Doma jsem si mohla zařvat ( když jsem každou chvilku lítala na malou, to byla bolest)ale tady v práci to nejde. Bolí to moc. Kdo zná tak ví a nediví se mi. Kapky Algifen na bolest piju jako vodu doufaje, že aspoň trochu ustoupí. Cha cha, to dřív se já naučím japonsky.
V pondělí a úterý jsme se válely se zánětem a notebookem v posteli jako čunící. A jelikož jsem byla tůůůze nemocná a chtěla jsem být opečovávána a zahrnována dary stačilo mému " pozornému" manželovi trošku " naznačit" s klackem po palici, jak s oblibou říkáme a přistál mi na peříně dar v podobě vonné svíčky. Miluju je a manža do mě za Briese investoval až 80 kaček a tím zavodnil můj azůrovej zrak. Ale fakt, udělal mi radost. Staral se i o nákupy a vše, co jsem mu napsala koupil i zasponzoroval. Trošku se neorientoval v salámech a šunkách, koupil ty, co holky nebaštěj ale to neva ( třeba vysočinu a šunku JÍME jen od Klepiše a on koupil tu nejlevnější). I snaha se cení. A jelikož se netopilo, venku trošku mrzlo a Monička nebyla ready si zatopit tak mi psal sms ať se zabalim do deky a dám si do postele termofor abych neprochladla :-) no to bych nevěděla. Ostatně termofor je teď u nás IN. Když ho nemám já připláclej na močáku, nosí ho manžel nalepenej na ledvinách ( o jeho zdravotní anabázi jsem psala)...sedíme jako dva důchodci pod dekou a místo, abychom se oddávali manželským radovánkám dohadujeme se o ohřívací láhev. Ale jinak musím říct, že se i o mě jako maroda starali.
Ve středu jsem již musela narukovat do práce. No nechtělo se mi, nebylo mi dobře ale byla mě tam potřeba. Ve výrobě pookřáli neb když jsem v práci, mají intrukce pro výrobu hotovo hned...když jsem nebyla a musel makat mlaďas na vše čekali i hodiny. Jo jo to je to perspektivní mládí...lenoch to je! Ve středu jako obvykle odfrčel na oběd. Bydlí pár kroku od fabriky ( mimochodem dámy stejného data narození kolem roku 1971 jako já si možná vzpomenou na bezvadné dětské botičky vyráběné v n.p. Sázavan, tyto botky byly vyváženy do zemí RVHP a dokonce i na Kubu a na trhu jiné, než botky vyrobené v tomto podniku snad ani nebyly, hrdě se biju do hrudi, že právě tato fabrika, postavená Baťou, sídlí ve Zruči n. S. která je i mou rodnou hroudou, bohužel fabrička po revoluci zkrachovala, ale firma, ve které ted pracuju se právě v objedtu tohoto bývalého obuvnického kolosu nachází) ale musí se i těch pár kroků vyvážet autem. A taks e stalo, když dorazil z oběda, podivně se motal, úpěl drže se za ruku a mlel pořád dokola, že uklouzl na dlaždičkách na schodech, spadl a asi si zlomil ruku. No potěš koště. Bylo mi sice záhadou, kde ten trouba vlastně sebou práskl, protože naše bitelné, baťovské schody dlaždičky neviděly ani náhodou, jediné dlaždičky, které se zde vyskytují jsou na WC a jistě pamatují éru Gustava Husáka...nicméně mi té blábolící mladé bytosti začalo být líto, zavzpomínala jsem na kurz první pomoci, z lékárničky vytáhla jakýsi prapodivný šátek a mlaďase do něj zakurtovala tak, že se nemohl ani nadechnout...pravda co se týče zdravovědy jsem byla vždy na štíru...nakonec z něho vylezlo, že uklouzl doma u rodičů a dopadl na psí boudu. Byl asi v šoku a divím se, že vůbec mohl řídít.
Včera mě moje drahá polovička, boje se o moje chatrné zdraví a teplou večeři( v případě mých dvou nemocných dnů měl studenou večeři)vyzvedla dokonce autem v práci. Naložila mě a pod příslibem teplé večeře ( flákoty s bramboráky) mě vyplivla v tescu, doprovodila mě a vysloužila si výbornou večeři. Moje předcevzení hubnout vzalo za své a těžce zhubnuté kilo se mi vrátilo ještě s kámošem. Asi to fakt nedokážu ale já jídlu prostě neodolám.
Včera u nás proběhla dosti bouřlivá diskuze na téma: mladší dcera a její učení...když vám 15 leté dítě tvrdí, že 35: 7 = 6 donutí vás to k zamyšlení i ke změně jejího dosavadního studia tudíž 8-letého gymnázia. Je více než jisté, že se k maturitě ani nedohrabě a i kdyby se dohrabala, 99% jí neudělá. Návrh učebního oboru se jí jevil jako urážka a proslzela celou stupidní ( tedy pro mě) ordinaci v růžový zahradě. Nepomohlo nic, snažili jsme se jí vysvětlit, že takhle to dál nejde, že prostě není studijní typ a že se snažíme jen o její dobro...vše marný. V devět ubulená odešla spát, v půl desátý totálně znervovaná šla já a v jedenáct s nervama v kýblu i manžel. Ke všemu ještě netekla voda, doma jediná tekutina bylo mlíko a vždy přítomné pivo, v čemž se fakt umýt nedá, elektřina v Tescu zkolabovala pod 5cm vrstvou sněhu a bylo zavřeno, takže jsme ještě ke všemu všichni uléhali s nepříjemným pocitem neumytého těla. Celodenní manželovo pevné zimní obutí a následné vyzutí s nemožností večerní hygieny udělalo se vzduchem nejenom v ložnici taky své. Trošku nás zachránily vlhčené ubrousky na dětské prdelky, které občas používá moje drobotina na odstranění tun makeapů z jejich krásných obličejů. Otřelo se co se dalo a šlo se spát. Ráno už naštěstí voda tekla. Fakt si to bez vody neumím představit.
Mladší dcera si někde uhnala jatečný zrno, ono je to teda ječný zrno ale ona tomu řítá jatečný. Ve čtvrtek jí bolelo oko, do pátku jí nateklo, doktor samozřejmě v nedohlednu a tak jsem jí přibalila manželovi do kufru, když jel navštívit svého tátu do nemocnice v Kutné Hoře, aby s ní skočil na pohotovost. Vyfasovala atb mastičku, navštívili tchána s oboustranným zápalem plic v nemocnici a mazali domů. Ještě jela s nima tchánova přítelkyně ( ježibaba jak jí láskyplnně nazýváme) takže jak manžel tak dceruš se vrátili s hodně špatnou náladou. Se jim ani nedivím, ta ženská je fakt horor. Jak to s ní může tchán vydržet fakt nevím a smekám před nim. No lépe si nevybral ani můj táta, byť se ze začátku ta jeho jevila celkem slušně. Ale o tom jindy.
pondělí 6. února 2012
Měla jsem takovou radost....
...ale už nemám. Na jednu stranu se mi podařilo zhubnut kilo!!! a na tu druhou jsem zalehla se zánětem močáku. Kurňa to je bolest! Tak když se manžel podruhý za měsíc vyhrabe ze zánětu ledvin tak já lehnu s močákem. Písnu, až to trochu rozdejchám.
pátek 3. února 2012
Twiggy ze mě asi nebude....
Kde je ta hubená, padesátikilová holčička?
Ach jo. Mě už z toho hubnutí praští a začíná strašit v petrolejce. Když se ani po týdnu přísné a radikálně změněné životostprávě čísilka na váze ani nehla ( mimochodem asi s ní přestanu kamarádit) rozhodla jsem se, že druhý týden pozměním taktiku. Přestanu zobat zrní ( fakt už cítim, jak mi naskakují brka), musli ve velkém množství a otravovat prodavačky v místním obchůdku zdravé výživy a budu jíst menší porce, po 3 hodinách, zapíjet to hektolitrama vody a samozřejmě zdravě. Pohybu mám náhle dost...příjem 3 litrů tekutin vyžaduje i výdej tekutin a u mě většinou rychlý a akutní a tak po 15 minutách ( nic moc když sedíte v kanclu se dvěma chlapama a pořád lítáte). Normálně jsem velice močopudná a žádná benzínka na trase naše rodná hrouda-Praha přede mnou neobstojí ale teď se moje močopudnost o 100% ještě zvýšila. Nedávno to pocítil i místní parčík...nechtěla jsem ale musela, domů bych prostě nedoběhla...a vzhleden k tomu, že udeřily arktické mrazy...adrenalinový zážitek. A nejenom pro moje intimní místa :-).
Jo jo udeřily kruté mrazy mami, povídá mi starší dceruš. No to bych si holčičko ani nevšimla, když jsem totálně paralyzovaná zimou s umrzlou nudlí pod nosem včera vylezla z feldy a asi natřikrát sprintovala na trase barák-auto-barák s nákupníma taška doufaje, že mi aspoň jedna z nich pomůže tu horu předražených potravin zpacifikovat. Túdle!Jedinou akcí, vyvinutou ke kauze " pomoc při zpacifikování nákupu" byla věta vypustěna z pečlivě nalíčených úst mojí rtěnkou mé starší bohyně : Matko, co jsi mi to koupila za tampony, víš že používám mini a ne standart a jogurt jím jedině smetanový broskvový a ne ligt meruńkový a ...no teda matko, sušenky bebe jím JEDINĚ zelený a ne modrý, ty jí to malý neinteligentní kvokající stvoření ( v překladu to znamená její sestra)...stála jsem tam v kuchyní s pěti taškama, nudle mi rozmrzala pod nosem a já měla chuť starší něčím přetáhnout, nebo v lepším případě jí dát pořádnou facku. Někdy mám fakt chuť. A pořádnou. A včera byla na to ta správná konstalace hvězd. Jak si mám pamatovat co která jí a co nejí? Naštěstí rychle pochopila vážnoust situace a rychlostí, jakou jí její bronchitidou prolezlé tělo povolilo zmizela v bezpečí pokojíku.
Včera jsem navštívila náš " salon drben" jak říkám jednomu místnímu kadeřnictví. Opravdu tam s e dozvíte i to, co nechcete. Majitelkou je moje spolužačka, která se vždy nezapomene vychválit, jak mě krásně nakadeřila na mojí svatbu ( za 450 kč, v té době ukrutný peníz!). Její " svatební kreaci" jsem pak musela následně znovu umýt a vytvořit si sama, abych na své vlastní svatbě nevypadala jako blbec s lokýnkama. Já a lokýnky!Stačí nadhodit téma a vypadnou z ní vyčerpávající info. Jen kdyby se při tom soustředila na stříhání. Včera jí říkám, Leni jenom zastřihnout. Jasný vždyť vím. Střihá mě už 20 let a ví, že nesmí moc střihnout aby mi nevypadly z jejího uměleckýho výtvoru moje sloní uši:-). Včera se tak " zažrala" do jednoho tématu, že střihla víc, než je zdrávo. Z hrůzou jsem sledovala ten zkrácený porost. Ale ve finále, když mě dofénovala tak to zas tak hrozný nebylo. Vlastně to bylo pěkný. Vlastně jsem kočka :-D až na tu cenu...nějak holka podražila, před měsícem jsem platila podstatně méně.
Starší ratolest se rozhodla pro svého minulého/stávajícího/budoucího ( já se v tom nevyznám v jakém jsou vlastně vztahu) upéci k jeho narozeninám dort. Zřejmě si mě popletla s googlem, kam vsypete info a vypadne vám hotová věc. Narvala do mě svoje sny a předtavy, jak by měl dort vypadat, dokonce mi povolila ho zasponzorovat a čekala, že ze mě vypadne hotový výrobek. Ovšem styl jejího narvání se absolutně neshoduje s mými předtavami o slušném chování tak si holčička musela včera dort upatlat sama. Tohle děvče se nenarodilo pro manuální práci, to už nějaký ten pátek sleduju...a tak si musela poradit sama. Hodně musela zredukovat svoje vysoké nároky na dort, které se snažila uplatnít u mě a de facto upekla čokoládový korpus, oblemtala ho čokoládou, do středu vmáčkla marcipánovou figurku a poměrně značně posypala cukrářskýma kuličkama. Finální produkt nebyl designově zrovna atraktivní ( chuťově nevim) ale na moji starší dcéruš je už vůbec úspěch, že se k něčemu takovýmu vůbec dokopala. Já makala na domácí výrobě až se ze mě kouřilo a děvčata se válela na gauči jako koblihy na pánvi a hádaly se . Důvod jako vždy velice podstatný. Jedna chtěla novu, druhá primu...jedna se přikryla dekou, druhá jí to vzala...atd atd. prostě standart.Po půl hodce jsem je vyhodila do pokojíku, protože poslouchat je se fakt nedalo. Jsou už doma 14 dní a je to vidět!
V jedenáct přijel z odpolední zamrzlej manžel. Během chvilku totálně vyluxoval z ledničky můj tisícikorunovej víkendovej nákup ( jsem zvědavá, co budeme jíst), postěžoval si na drahotu, růst kriminality a studený nohy a vytuhnul v křesle...prostě běžná, pozdní večerní,manželská romantika. Do postele jsem se dostala až kolem půl jedný a ještě ve dvě počítala naše cvrčky. Vstávám v šest...ted jsou tři odpo a já bych spala až bych řvala...na židli sedím spíš ze setrvačnosti a chvílema i spim. Byla tady starší, samozřejmě pro peníze ( má ale smolíka) a dort prý byl moc dobrý, snědla ho půlku, a čtvrtku mi nechala doma. A co teda dostal oslavenec fakt nevim...tak už se těšim domů...žádná práce, vaření, uklízení. Mrsknu svým tělem na nejbližší pohovku a dejte mi všichni pokoj...však oni to jednou bez teplé večeře vydrží. Je čas na svačinku. Jedla jsem před 3 hodinama, jsem jako miminko akorát s tím rozdílem, že se nekojim. Musím jít trochu na vzduch nebo si fakt ustelu přímo na klávesnici.
Ach jo. Mě už z toho hubnutí praští a začíná strašit v petrolejce. Když se ani po týdnu přísné a radikálně změněné životostprávě čísilka na váze ani nehla ( mimochodem asi s ní přestanu kamarádit) rozhodla jsem se, že druhý týden pozměním taktiku. Přestanu zobat zrní ( fakt už cítim, jak mi naskakují brka), musli ve velkém množství a otravovat prodavačky v místním obchůdku zdravé výživy a budu jíst menší porce, po 3 hodinách, zapíjet to hektolitrama vody a samozřejmě zdravě. Pohybu mám náhle dost...příjem 3 litrů tekutin vyžaduje i výdej tekutin a u mě většinou rychlý a akutní a tak po 15 minutách ( nic moc když sedíte v kanclu se dvěma chlapama a pořád lítáte). Normálně jsem velice močopudná a žádná benzínka na trase naše rodná hrouda-Praha přede mnou neobstojí ale teď se moje močopudnost o 100% ještě zvýšila. Nedávno to pocítil i místní parčík...nechtěla jsem ale musela, domů bych prostě nedoběhla...a vzhleden k tomu, že udeřily arktické mrazy...adrenalinový zážitek. A nejenom pro moje intimní místa :-).
Jo jo udeřily kruté mrazy mami, povídá mi starší dceruš. No to bych si holčičko ani nevšimla, když jsem totálně paralyzovaná zimou s umrzlou nudlí pod nosem včera vylezla z feldy a asi natřikrát sprintovala na trase barák-auto-barák s nákupníma taška doufaje, že mi aspoň jedna z nich pomůže tu horu předražených potravin zpacifikovat. Túdle!Jedinou akcí, vyvinutou ke kauze " pomoc při zpacifikování nákupu" byla věta vypustěna z pečlivě nalíčených úst mojí rtěnkou mé starší bohyně : Matko, co jsi mi to koupila za tampony, víš že používám mini a ne standart a jogurt jím jedině smetanový broskvový a ne ligt meruńkový a ...no teda matko, sušenky bebe jím JEDINĚ zelený a ne modrý, ty jí to malý neinteligentní kvokající stvoření ( v překladu to znamená její sestra)...stála jsem tam v kuchyní s pěti taškama, nudle mi rozmrzala pod nosem a já měla chuť starší něčím přetáhnout, nebo v lepším případě jí dát pořádnou facku. Někdy mám fakt chuť. A pořádnou. A včera byla na to ta správná konstalace hvězd. Jak si mám pamatovat co která jí a co nejí? Naštěstí rychle pochopila vážnoust situace a rychlostí, jakou jí její bronchitidou prolezlé tělo povolilo zmizela v bezpečí pokojíku.
Včera jsem navštívila náš " salon drben" jak říkám jednomu místnímu kadeřnictví. Opravdu tam s e dozvíte i to, co nechcete. Majitelkou je moje spolužačka, která se vždy nezapomene vychválit, jak mě krásně nakadeřila na mojí svatbu ( za 450 kč, v té době ukrutný peníz!). Její " svatební kreaci" jsem pak musela následně znovu umýt a vytvořit si sama, abych na své vlastní svatbě nevypadala jako blbec s lokýnkama. Já a lokýnky!Stačí nadhodit téma a vypadnou z ní vyčerpávající info. Jen kdyby se při tom soustředila na stříhání. Včera jí říkám, Leni jenom zastřihnout. Jasný vždyť vím. Střihá mě už 20 let a ví, že nesmí moc střihnout aby mi nevypadly z jejího uměleckýho výtvoru moje sloní uši:-). Včera se tak " zažrala" do jednoho tématu, že střihla víc, než je zdrávo. Z hrůzou jsem sledovala ten zkrácený porost. Ale ve finále, když mě dofénovala tak to zas tak hrozný nebylo. Vlastně to bylo pěkný. Vlastně jsem kočka :-D až na tu cenu...nějak holka podražila, před měsícem jsem platila podstatně méně.
Starší ratolest se rozhodla pro svého minulého/stávajícího/budoucího ( já se v tom nevyznám v jakém jsou vlastně vztahu) upéci k jeho narozeninám dort. Zřejmě si mě popletla s googlem, kam vsypete info a vypadne vám hotová věc. Narvala do mě svoje sny a předtavy, jak by měl dort vypadat, dokonce mi povolila ho zasponzorovat a čekala, že ze mě vypadne hotový výrobek. Ovšem styl jejího narvání se absolutně neshoduje s mými předtavami o slušném chování tak si holčička musela včera dort upatlat sama. Tohle děvče se nenarodilo pro manuální práci, to už nějaký ten pátek sleduju...a tak si musela poradit sama. Hodně musela zredukovat svoje vysoké nároky na dort, které se snažila uplatnít u mě a de facto upekla čokoládový korpus, oblemtala ho čokoládou, do středu vmáčkla marcipánovou figurku a poměrně značně posypala cukrářskýma kuličkama. Finální produkt nebyl designově zrovna atraktivní ( chuťově nevim) ale na moji starší dcéruš je už vůbec úspěch, že se k něčemu takovýmu vůbec dokopala. Já makala na domácí výrobě až se ze mě kouřilo a děvčata se válela na gauči jako koblihy na pánvi a hádaly se . Důvod jako vždy velice podstatný. Jedna chtěla novu, druhá primu...jedna se přikryla dekou, druhá jí to vzala...atd atd. prostě standart.Po půl hodce jsem je vyhodila do pokojíku, protože poslouchat je se fakt nedalo. Jsou už doma 14 dní a je to vidět!
V jedenáct přijel z odpolední zamrzlej manžel. Během chvilku totálně vyluxoval z ledničky můj tisícikorunovej víkendovej nákup ( jsem zvědavá, co budeme jíst), postěžoval si na drahotu, růst kriminality a studený nohy a vytuhnul v křesle...prostě běžná, pozdní večerní,manželská romantika. Do postele jsem se dostala až kolem půl jedný a ještě ve dvě počítala naše cvrčky. Vstávám v šest...ted jsou tři odpo a já bych spala až bych řvala...na židli sedím spíš ze setrvačnosti a chvílema i spim. Byla tady starší, samozřejmě pro peníze ( má ale smolíka) a dort prý byl moc dobrý, snědla ho půlku, a čtvrtku mi nechala doma. A co teda dostal oslavenec fakt nevim...tak už se těšim domů...žádná práce, vaření, uklízení. Mrsknu svým tělem na nejbližší pohovku a dejte mi všichni pokoj...však oni to jednou bez teplé večeře vydrží. Je čas na svačinku. Jedla jsem před 3 hodinama, jsem jako miminko akorát s tím rozdílem, že se nekojim. Musím jít trochu na vzduch nebo si fakt ustelu přímo na klávesnici.
středa 1. února 2012
Týden první hubnutí...
...se mi teda moc nepovedl. Váha mi ukázala stejně. Pravda, ručička nešla nahoru ale ani dolu.
Snažila jsem se fakt jíst zdravě a pravidelně ale musím na sebe bonznout, že jsem i 2x zahřešila, jednou jsem byla s manželem na večeři a včera s holkama. Dala jsem si sice kuřecí maso, ale omáčka asi moc dietní nebyla a americký brambory taky ne. Další týden na sebe budu ještě přísnější. Fakt kloubouk dolů před Aranel a její pevnou vůlí. Ráda jim, miluju sladké a odolat všem těmto svodům je oohromně těžké. Navíc hodně sladim...a vypít teď kafe jen s jednou lžičkoucukru je pro mě hrůza. No ale zvykám si.
Na poli domácím je zatím vše docela ok. Manžel je již " schopný" a v pondělí se začlenil po 14 dnech do pracovního procesu. Holky marodí dále, ale už mě doma fakt lezou na nervy, nudí se, učit se nebudou, a tak střídají TV nebo notebooky. Teď, když už je jim líp, tak jsem je na každý den zaúkolovala ( uvařit, nádobí, žehlení...) udělají sice ale těch keců ( nemůžu napsat řečí, protože jsou to fakt kecy). Já pomalu pokořuju domáci resty, které pořád odkládám...tak třeba v sobotu mě napadl jeden z mých " báječných nápadů" a to sesypat dva péřové polštáře do jednoho ( krát dva, pro mě a pro manžela). Naivně jsem si myslela, že když malinko nastřihnu jeden polštář , opatrně tam strčim ručku, ještě opatrněji vyndám peří a přenesu ho do druhého polštáře, že si nikde nenadělám bordel. A jelikož venku byla zima, celou tuto operaci jsem prováděla v ložnici 3x4 metry. Nastřihla jsem polštář a než jsem se stačila nadechnout a vydechnout, nějakým podtlakem či co mi vylítla polovina peří do vzduchu. Rázem byla celá ložnice jako pod sněhem (teda peřím) já taky a vypadala jsem jako slepice ( nakonec i slepice jsem, když vymýšlim takový blbosti)...stálo mě to spoustu sil ale za tři hodky bylo hotovo, vysáto, uklizeno, peří zpacifikováno, další půl hodku jsem čistila vysavač...a já ještě včera našla ve vlasech kousek peří:-).
Včera holky donesly vysvědčení. Teda bylo jim doneseno, protože marodí. U starší dcery bylo vyznamenání jako ostatně vždy, zato mladší dcéruš excelovala...jedničky jsem hledala mikroskopem ( nakonec i dvě našla), bohužel převládaly známky dobré a i několik dostatečných jsem objevila. Na to, že je děvče v kvartě na osmiletým gymplu ( takže vlastně jakoby v devítce) teda fakt nic moc a učit se nebude a nebude. Chtěla jsem jí šoupnout n a učnák, ale to je pro ní pokořující a na jiné střední škole by byla situace stejná, takže bude muset gympl dochodit až do maturity. Jen mě děsí, co bude, pokud jí neudělá...neb už ted v devítce jí chybí prosté základy předmětů, na kterých se vše vlastně staví. A pokud nesjou základy, nemůže se stavět.
Čas pokročil, bouchla čtvrtá a já mažu domů.
Snažila jsem se fakt jíst zdravě a pravidelně ale musím na sebe bonznout, že jsem i 2x zahřešila, jednou jsem byla s manželem na večeři a včera s holkama. Dala jsem si sice kuřecí maso, ale omáčka asi moc dietní nebyla a americký brambory taky ne. Další týden na sebe budu ještě přísnější. Fakt kloubouk dolů před Aranel a její pevnou vůlí. Ráda jim, miluju sladké a odolat všem těmto svodům je oohromně těžké. Navíc hodně sladim...a vypít teď kafe jen s jednou lžičkoucukru je pro mě hrůza. No ale zvykám si.
Na poli domácím je zatím vše docela ok. Manžel je již " schopný" a v pondělí se začlenil po 14 dnech do pracovního procesu. Holky marodí dále, ale už mě doma fakt lezou na nervy, nudí se, učit se nebudou, a tak střídají TV nebo notebooky. Teď, když už je jim líp, tak jsem je na každý den zaúkolovala ( uvařit, nádobí, žehlení...) udělají sice ale těch keců ( nemůžu napsat řečí, protože jsou to fakt kecy). Já pomalu pokořuju domáci resty, které pořád odkládám...tak třeba v sobotu mě napadl jeden z mých " báječných nápadů" a to sesypat dva péřové polštáře do jednoho ( krát dva, pro mě a pro manžela). Naivně jsem si myslela, že když malinko nastřihnu jeden polštář , opatrně tam strčim ručku, ještě opatrněji vyndám peří a přenesu ho do druhého polštáře, že si nikde nenadělám bordel. A jelikož venku byla zima, celou tuto operaci jsem prováděla v ložnici 3x4 metry. Nastřihla jsem polštář a než jsem se stačila nadechnout a vydechnout, nějakým podtlakem či co mi vylítla polovina peří do vzduchu. Rázem byla celá ložnice jako pod sněhem (teda peřím) já taky a vypadala jsem jako slepice ( nakonec i slepice jsem, když vymýšlim takový blbosti)...stálo mě to spoustu sil ale za tři hodky bylo hotovo, vysáto, uklizeno, peří zpacifikováno, další půl hodku jsem čistila vysavač...a já ještě včera našla ve vlasech kousek peří:-).
Včera holky donesly vysvědčení. Teda bylo jim doneseno, protože marodí. U starší dcery bylo vyznamenání jako ostatně vždy, zato mladší dcéruš excelovala...jedničky jsem hledala mikroskopem ( nakonec i dvě našla), bohužel převládaly známky dobré a i několik dostatečných jsem objevila. Na to, že je děvče v kvartě na osmiletým gymplu ( takže vlastně jakoby v devítce) teda fakt nic moc a učit se nebude a nebude. Chtěla jsem jí šoupnout n a učnák, ale to je pro ní pokořující a na jiné střední škole by byla situace stejná, takže bude muset gympl dochodit až do maturity. Jen mě děsí, co bude, pokud jí neudělá...neb už ted v devítce jí chybí prosté základy předmětů, na kterých se vše vlastně staví. A pokud nesjou základy, nemůže se stavět.
Čas pokročil, bouchla čtvrtá a já mažu domů.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)