čtvrtek 24. února 2011

Tak to mám za sebou...

Uf...dnesní den nezačal zrovna nejlépe. Obě dvě dcerušky zase marodí, což je hlavně u té starší , která má dosti silné hypochondrické stavy , dosti nesnesitelné. Včera jsem jí poslala k doktorce a předpokládala, že 17 letá slečna toto zvládne. Oh jak jsem se mýlila. Smočila oko, dostala hysterák za který by se nemusela stydět ani Naomi Campbel a že prý tam nepůjde. Diskutovat s ní nemá cenu ale nakonec jsem jí ručně přesvědčila že tam půjde a dokonce bude muset načůrat do zkumavky, aby pan doktor mohl určit tu správnou diagnózu, kterou si ona sama stanovila. No zvládla to a dokonce dostala tolik očekávaná antibiotika. Strašně ráda si své nemoci hýčká. Pan doktor udělal velkou radost i mě neb 14 dní jí nechal doma.Ach jo! Mladší dcera je jen nachlazená, nemoce zvládá v poho a nijak je nevyhledává.
Dneska mě v práci čekala dosti vážená návštěva z poloviny států zeměkoule. Již několik dní dopředu oprašuji svou chabou angličtinu, učím se fráze které bych mohla upotřebit. Dalším problémem je co si vzít na sebe. V riflích nikoho neoslnim a není to vhodný hadr na takovou návštěvu a moje trošku lepší oblečení se nějak od podzimu srazilo sice se do něj se zatajeným dechem nasoukám ale nevím co se stane až vydechnu. A dýchat jaksi musím že? Navštívila jsem včera obchod místního větnamského bosse a udělala mu radost malou tržbu za krásný svetřík. Nějak jsem neodhadla velikost a nechtěla si připustit, že doby kdy jsem nosila velikost 36 jsou nenávratně pryč. Sice na mě drží ale musela jsem trošku přemluvit knoflíky aby při výdechu zůstaly na svých místech. Zvolila jsem kombinaci hnědého vršku a šedých kalhot, kterou mám ráda..a myslím že mi sluší. Sice to bylo lepší  před několika lety a dvaceti kily, ale co.Celou noc jsem nespala, jak jsem byla nervozní. ráno jsem byla jako mátoha i na psa mluvila anglicky, chudinka malej, ani nevěděl co po něm chci. Ještě štěstí, že mě nikdo po ránu nezkřížil cestu, ten by si to slíznul.
Kolem desáté přijeli. Vymátí, zmrzlí, nezvyklí na naší zimu. Zatímco já byla vyklepaná jako rosol oni sršeli dobrou náladou. Olíbali mě, oslintali, usadili se mi v kanceláři. Po povinném kafi jsem radši utekla pro poštu, přemohla všechny možné příznaky mé PP a dokonce vystála i kilometrovou frontu u přepážky. Už jsem zpět. Venku -13 já zpocená jako dveře od chlíva.Odpo mě čeká zbytek návštěvy.Což bude ještě horší. Japonsky opravdu neumim. Jsem strašně unavená. Jak se snažim sedět rovně, pořád se usmívat, nešťourat se prstem v puse, neokusovat tužku, neudělat chybu...a hlavně pořád něco dělat. Polijeme mě pot když se nedejbože některý z nich obrátí svůj zrak na mě a vyplivne směrem k mé židli nějakou otázku v angličtině, italštině, francouzštině, japonštině...v češtině by něco nebylo prosím? Přecvaknu si v hlavě jazyky a Plynnou angličtinou odpovídám yes! ještě plynnější italštinou Sí a perfektní francouzštinou qui...víc ze mě nikdo nedostane. Bodrý japonec ke mě vysílá další otázku. Jediné čemu rozumín je coffee. Se spocenými  fleky v podpaží spočítám ruce nad hlavou a jdu vařit kafe.Musím se trochu zchladit. Jedno kafe, druhé.....osmé. Co kafe to úsměv. Sugar?( cukr?) milk? ( mléko?). Povinnost splněna a já usedám zpět do svého důlku na židli. Atmosféra tady houstne. Dostavil se zbytek návštěvy. Znovu jsem olíbaná, oslintaná. Další kafe. Nohy mě bolí z vysokých podpatků, potřebovala bych si odskočit. Neodvažuju se ani pohnout abych na sebe zbytečně neupozorňovala. Hypnotizuju hodiny, popoháním ručičky.Marně. Jeden ( ani nevím národnost) vstává a jde ke mě. Ježí se mi i šňůrka u kozaček. Osloví mě angličtinou. Svým bystrým úsudkem zjišťuju, že konečně někdo s kým bych si mohla pokecat. Položí mi otázku. Světe div se! já rozumím a odpovídám.Dokážu dát dohromady i větu o čtyř slovech. Paráda. Nakonec jsem si docela dobře zašvitořila anglicky. Dotyčný byl Francouz, fešák. Hodiny odbily čtvrtou. Zvedám se nahlas zahlaholim Good bye, mávnu rukou a uháním domů. To byl zase den. Zítra tady ještě návštěva bude ale mám tam francouzského spojence. On umí deset slov anglicky, já třináct.A přece jsme si o sobě řekli téměř vše....hezký den

pondělí 21. února 2011

Chřipka a dovolená

Tak taky maroduju. Samozřejmě jsme si myslela, že mě se předci chřipka vyhne ale opak je pravdou. Marodila celá rodina, pes, morče a já kolem nich kmitala jako fretka. Nejhůř byl na tom samozřejmě manžel, který při horečce cca 37,5 C  mě budil v noci neustálým vzdycháním, kňučením , převalováním se a vyžadoval abych ho litovala dokonce chtěl papír a tužku že bude psát závěť. Protože takovou chřipku, jako on nemá nikdo! Když se konečně trošku zmátořil slezl těch několik schodů z ložnice do obýváku a dalších několik dní si usurpoval gauč, televizi, DVD, radiopřehrávač, settobox a všechny ovladače jen pro sebe. Lil do sebe litry čaje a kafe s mlíkem a mlikem ( rozuměj: kafe s mlíkem a to druhé mlíko znamená rum, ale toho si dopřává do kafe jenom opravdu malounko jenom na chuť) a dvakrát mě poslal pro nějakou zázračnou medicínu do lékárny. Ochotná lékárnice mě vybavila igelitkou prášků a kapek 100% kvality při jejich placení mi zmizela polovina výplaty z účtu a druhou polovinu jsem věnovala místní zelinářce za pár jablek, pomerančů, brambor a jiných vitamínů. Celé toto marodící období, kde se prostřídali všichni členové rodiny trvalo 14 dní. Když se uzdravil i náš pes začala jsem pociťovat příznaky i já. Bohužel na moje stížnosti že mám teplotu přes 39C a tudíž nemohu opravdu vařit teplou večeři, bolí mě i tkanička u pyžama a celé tělo mám jako čerstvě vyždímané prádlo, nikdo ani mrknutím oka nereagoval. Manžel dál urputně odpočíval po náročném zaměstnání ( občas něco klepne na klávesnici, občas něco sní, občas si dá kafčo, občas obejde spolupracovníky aby se neflákali) nevidíc a neslyšíc nic kromě odpoledních zpráv v TV a dcerky se dohadovaly jestli je lepší lak červený nebo černý.Z posledních sil jsem na počtvrtý slupla někej ten medikament (neumím polykat prášky), opařila si jazyk a hrdlo nějakým tím bylinkovým fujtajblem co zbyl po manželovi  o jehož účinnosti bych mohla vést debaty, vyprázdnila močový měchíř neb jsem se na nějakou dobu rozhodla emigrovat do ložnice a vyplazila se přesně 14 strmých schodů dělíci spodní patro od patra horního. Byla jsem v takovém stavu že mi bylo zhola jedno, jestli zbytek rodiny budou mít co jíst nebo ne. Prospala jsem noc, ráno pomocí SMS přivolala dcery, rozdala jim pokyny a vrstevnice kde se nachází v našem domku kuchyně a dala přesný popis jak se dělají dva rohlíky s máslem a salámem do školy na svačinu. Ještě mě čekal těžký úkol oznámit mému těžce chápajícímu zahraničnímu šéfovi že po šesti letech jsem si dovolila zamarodit, že prostě nepřijdu, ne opravdu nepřijdu ani na čtyři hodiny, ani na dvě hodiny, ano je mi opravdu zle, ano musím zůstat doma, sluchátko se mi už pomalu vařilo když konečně pochopil že marodím a zavěsil. Přestalo se mi chtít tím úplně spát. Ještě jsem brnkla mému českému šéfovi, osvětlila mu situaci, naštěstí ten chápe rychle a za minutku bylo po hovoru. Dotáhla jsem svoje unavené tělo do kuchyně abych si uvařila čaj, ulevila jsem močovému měchýři, který také chytil nějakou chřipku a přemýšlela jestli mám hlad nebo ne..zežvýkala jsem gumový rohlík a uložila svoji tělesnou shcránku prožranou chřipkou ke spánku. Na polovině cestě do věčných lovišť mi zaječel u ucha mobil. Můj zahraniční šéf se mě ptal jak se cítím ( mluvili jsme spolu před hodkou a půl ) jestli mi už není lépe a zda bych opravdu nemohla na chvilku zaskočit. Jediný co bych ještě dokázala by bylo vzít ho něčím hodně tvrdým po jeho mozkovně aby mu konečně docvaklo že MARODIM. Na moje odseknutí , že je mi ještě hůř a pokud mě bude pořád vyvolávat tak mě jen tak v příštích několika dnech neuvidí , zareagovala jeho ješitnost mohutným uražením a zavěšením. Sedla jsem si a čekala přesně dvě minuty než mi telefon opět zavibroval. Moc dobře jsem věděla, že můj zahr.šéf se bude omlouvat. Trvalo mu to přesně 11 minut z čehož jsem poslouchala asi jen dvě minuty. Nakonec jsem si telefon nastavila na ticho a na tři hodky si konečně pospala a odpočinula. Že jim skutečně v práci scházím mě ujistilo 10 nepřijatých hovorů a několik sms. Nechápala jsem. Otrávená jako jako mop na vytírání jsem zavolala zpět, tentokráte mému mladému kolegovi. Už jen ten fakt, že mi volal, svědčilo o tom, že se něco děje. A taky jo. Klučík musel zvednou svou mysl zatíženou hrou, obtěžovat svoje ruce a vyťukat moje číslo, neboť se po něm chtělo aby taky něco udělal a ještě k tomu za mě! A to už zde pracuje skoro dva roky. Dopodrobna jsem mu vysvětlila co má dělat ( myslím, že rychlejší by bylo kdybych dojela do práce a udělala to) otráveně zavěsil. Manžel cestou z práce nakoupil a dokonce se mi dostalo pozornosti ze starny starší dcery v podobě čaje a večeře! jenže večer mi nebylo lépe ba právě naopak. Musela jsem napsat svému českému šéfovi že ještě jeden den musím zůstat doma. Vzal to docela sportovně. Ani zahr. šéfovi ani mladšímu kolegovi jsem radši nevolala. Mladšímu bych mohla přivodit neurózu že ještě jeden celý den bude muset za mě pracovat. Druhý den jsem se po ráno cítila trošku lépe. Holky si dokonce sami připravily svačinu a dokonce!!! vyspustily sami od sebe( vždycky jim to musím říkat) psíka aby se vyvenčil, což udělaly za tu dobu, co pejska máme tak potřetí. Za celé dopoledne mobil ani jednou nezazvonil, což mi bylo velice divné. Vysvětlení na mě čekalo v podobě 45 minutového odpoledního hovoru s mým zahr. šéfem. Velice bedlivě prý zvážil celou situaci ( což mu věřím, i takový úkon jako si uvařit kafe velice zvažuje, jestli má použít ten hrneček nebo tamten, tuhle lžičku nebo tamtu, s každým " prdem" nadělá!!) a uvážil že už " musím" do práce, že už "musím" být zdravá ( jeho se nikdy! žádný bacil nechytne, nikdy za tu dobu co tam jsem nemarodil) a jelikož se rád poslouchá vše mi opakoval několikrát dokola nejprvě lámavě česky a když jsem nic neříkala tak to radši zopakoval asi 100x anglicky ( jasně, účet za telefon bude platit firma a ne on, a možná to po šesti letech společné spolupráce ještě nezaregistroval ale já nejsem blbá a stačí mi vše říct je JEDNOU!).
Tak už jsem v práci. Dovolila jsem si DVA DNY marodit. A týden dávala dohromady tady ten binec. Zahraniční šéf je rád že mě tady má, aspoň někdo. Ale to ještě neví, že začátkem května mám zaplacený zájezd do Francie a budu potřebovat DVA dny dovolený! Nevím jakým způsobem mu to mám oznámit aby se z toho zase nezhroutil. On si bere dovolenou kdy chce a já nemůžu ani s o jarných prázdninách s holkama na hory. Týden kdybych nebyla v práci to by nerozdýchal. O letních prázdninách mám dovolenou vždy určenou ( máme celozávodní) a o vánocích taky. No nejsem já chudáček? ?:-D

středa 9. února 2011

Uhlí nebo plyn?

Když jsme se stěhovali do baráčku topili jsme uhlím a dřevem. Nic jiného na trhu nebylo a pokud nebyl ani manžel doma, nadávala jsem jako špaček při dělání třísek a zatápění. Holky byly malé ( 4 a 1 rok) a musím se přiznat, že i já, takové šikovné děvče mělo někde slabiny. Lítat každou chvilku do sklepa, znovu a znovu zatápět když mi to vyhaslo nebo ještě lépe když jsem zapomněla jít přiložit, tahat s sebou obě holky protože se sami bály a pak donekonečna větrat, když se mi podařilo málem otrávit nás i zvěř když mi kotel dole čoudil. Tak to ne to nejni nic pro mě. Seděly jsme s osatníma mamkama na lavičce, dětičky si na písečku dělali bábovičky, ty menší ho i baštili se vším co obsahoval a my drbaly a pomlouvaly a nadávaly jaký že máme těžký život a práci s topením.
A někdy v té době dorazil i do našeho mini městečka fenomén zvaný plyn. Jako první ho samozřejmě měli ty movitější spoluobčané ale my koupili baráček i s boudičkou s přípojkou na plyn tak mě napadlo, že by to nemělo být tak těžké, dotáhnout plyn a do naší klidné domácnosti.Jsem děvče údernické, a co si vezmu do hlavy mi nikdo nevymluví! A to platilo i o plynu.
A tak jsem si s velkou radostí přečetla na obecní nástěnce pozvánku na předváděcí akci týkající se právě plynového topení. Pranic mě nedokázalo odradit od této akce. Sbalila jsem holky, sunar, manžela a ve stanovený čas stepovala asi tak se stovkou dalších lidí před kulturním domem, kde se celá ta sláva měla konat.
Předvádějící dvojice, sympatický mladík a jeho nesympatická vysloveně protivná partnerka se pustili s vervou do vysvětlování principu plynového topení. Teda spíš mladík, jeho partnerka  tam byla zřejmě jen na okrasu. Kulila na nás ty svoje hnědý, podmalovaný kukadla a cenila na nás svůj bílý chrup jako já kdysi v Praze, když mě na ulici odchytila jakási reportérka a položila mi záludnou otázku, cože říkám na situaci na blízkém východě ( neměla jsem ani ponětí co to blízký východ je natož abych měla přehled v jaké je situaci) a tak jsem se jen přihlouple usmívala. Naštěstí mě do televize nedali! Mladík mluvil a mluvil, vymíval nám mozky plynovým topením a většina lidí tomuto zdroji tepla přicházela čím dál tím víc na chuť. Ani jsem si tenkrát neuvědomovala, jak nám tato povedená dvojice maže med kolem huby, jak jsou perfektně vycvičení dělat z lidí blbce, jakou mají průpravu nás oblbnout. A že se jim to dařilo. Na konci mě zarazilo, že dvojice ihned vběhla mezi lidi a snažila se získat co nejvíce podepsaných smluv na plynové topení. Ani cena, a to dost vysoká, některé zblblé lidi neodradila a smlouvu podepsali, aniž by si jí přečetli ( v tomhle už jsme měli velice špatnou zkušenost, kdy si tchýně pustila domů jakéhosi dealera na vysavače, nechala si totálně vymýt hlavu tímto báječným strojem za třicet tisíc, neuváženě podepsala smlouvu a pak jí zbyly pouze oči pro pláč, když se po procitnutí z okouzlení snažila smlouvu anulovat, což nebylo vůbec možné a ještě pod výhružkou soudu musela zaplatit dosti vysokej peníz za to, že tu smlouvu nakonec anulovali-vše bylo ve smlouvě zanesené ale lidi si to většinou ani nepřečetli a podepsali a pak museli platit). Měla jsem na jazyku tolik otázek a jelikož mladík pobíhal mezi lidmi obrátila jsem svou pozornost na ten druhý zázrak. Zasypala jsem jí množstvím otázek které jsem měla v hlavě. Internet tehdy ještě nebyl nebo byl ale my ho neznali a tak jsem odpovědi musela najít u ní. Podle třesoucích se rukou a vlhnoucí halenky a dokola opakující a naučené klauzule jsem pochopila, že o plynovém topení není ani tucha a vše je jen další velký podvod ( jak se později ukázalo to podvod byl, lidé, kteří smlouvu podepsali, museli zaplatit zálohu, pak nekonečně dlouho čekali než se jim firma vůbec ozvala a jen někteří šťastlivci si mohli gratulovat, když jim firma toepní skutečně udělala ale za nekřestanský peníze).
Byla jsem velice zklamaná ale rozhodně se nevzdávala. Moji rodiče, kteří si plynové topení nechali taky dělat mi poradili přímo " Anděla z nebes" jak jsem nazývala majitele jiné, solventnější firmy. Do dovou dnů se přišel podívat, osvětlil mi všechny otázky, které jsem potřebovala vědět a navrhl i finanční stránku třeba i ve formě splátek. Jelikož jsem v té době byla na mateřské dovolené a manžell taky nevydělával nijak velký peníz byly pro nás finance velká překážka. O splátkách jsem nechtěla ani slyšet. Nezbývalo tedy nenápadně požádat o pomoc rodinu. U mých rodičů to nešlo, ti byli vycucaní z rekonstrukce baráčku ale tcháni...a tak jsem nenápadně a při každé návštěvě zalila oko slzou a mlela o plynu snad i ze spaní. Nevím, jestli to bylo kvůli tomu aby měli ode mě pokoj nebo chtěli skutečně pomoci, každopádně nás v září navštívil Ježíšek s dosti tučnou obálkou napěchovanou penězmi. Nakrmili jsme náš účet, věčně vymetený a hladový, do sytosti. Dalším důležitým krokem bylo domluvit co možná nejbližší termín samotného a konečného připojení našeho baráčku na plyn. Což jsem předpokládala bude už brnkačka. Trošku se kopne tam a támhle, položí se pár trubek a je vymalováno. No to zrovna! Nejbližší možný termín byl až za dva měsíce což bylo na mou trpělovost dost. A tak jsem zase zavodnila svůj zrak a tak dlouho otravovala až mi pan " Anděl" přislíbil termín za 14 dní s tím, že si musíme vykopat vzdálenost od budky na plyn k baráku cca 2 - 3 metry kde máme trávu a záhonky sami. Což by samo o sobě nebylo nic složitého kdyby manžel, kdykoliv bylo a je třeba něco dělat neonemocněl. Podezřívám ho, že si ty nemoce snad shání sám. Tenkrát to byla nějaká vyróza, která přešla v zápal plic.A tak to zbylo na mě. To bude brnkačka, myslela jsem si. Jenže jedno je myslet a druhý skutečně dělat. Ono kopat, vařit, starat se o dvě malé děti a naprosto nefunkčního manžela dá zabrat každýmu. Když jsem po dvou hodinách vykopala malou jamku a vyhodila asi tisíc kamenů musela jsem si přiznat, že potřebuji pomoc.Jenže koho? Můj táta měl operovanou ruku a tchán obě nový kolena. Nemohl pořádně chodit natož se ohnout. Nakonec padl   los na mého bratra. Věděla jsem, že to s ním nebude vůbec jednoduché ale byl moje jediná záchrana. Můj bratr byl totiž veliký milovník zlatavého moku, dokonce tak veliký že se dá nazvat závislák. Tvrdého alkoholu se NIKDY nedotkl ale pivečko to byla jeho krevní skupina. Řídil se heslem " Hlad je převlečená žízeň" a z práce mazal rovnou do hospody. Tak jsem ho požádala o pomoc. Přislíbil a druhý den skutečně stepoval přesně načas u nás doma. Pustili jsme se do práce. On kopal, já vozila kameny na kolečku a zbytek rodiny nám fandili za oknem. Vše probíhalo dobře až bratr dostal žízeň. Bohužel ani voda, ani limonády, cola, čaj a ostatní nápoje neobsahující chmel nemohly uspokojit jeho stávkující játra. Prostě pokud nedostanou svoji denní dávku moku odmítaly spolupracovat. Bratr byl unavený a slabý. Takže mi nezbylo nic jinýho než vyslat marodujícího manžela s horečkou pro pivko. Nadával sice a já se mu nedivila ale pro pivo dojel. Bratr prolil játra orosenou lahvinkou a po chvilce zase mohl pokračovat v práci. A tak jsme se s basou pivečka vesele prokopali až k baráčku. Hurááááááá. Jak já byla ráda. Obětovala bych klidně ještě jednu basu aby byla práce hotová. Tak a teď zbývalo počkat na firmu aby položila trubky, zavěsila kotel a spustila plyn. K mé smůle jsem musela urgentně nastoupit do nemocnice se starší dcerkou na operaci kýly.  Byla objednaná a to mi nějak uniklo. Nastal horor, neboť mladší, roční dcera byla sice šikovná ale předci jenom na mě velice fixovaná. A tak jsem musela odjet do nemocnice když spinkala, chudinka malá. Radši jsem ani nechtěla vědět jak to doma ty 4 dny bez nás zvládali. Starší dcera operaci zvládla perfektně jako ostatně vše. Udivovala nemocniční personál svou samostatností a urputností s jakou se zhostila každého úkolu. Přišlo mi , že jsem tak jaksi přebytečná. Čtvrtý den po operaci nás pustili domů s tím, že za 8 dní jsme se musely vrátit na vyndání stehů. Problém s dopravou domů se ukázal jako vážný neb pro nás jaksi neměl kdo přijet. Táta měl ruku v sádře a manžel čtyřicítky horečky. Nakonec to musel zvládnout můj táta. Jak dokázal řídit doteď nevím. Domů jsem auto musela ukočírovat já. Doma mě čekal mírný i když manželem avizovaný šok. Firma nám musela trochu provrtat baráček a manžel jaksi pozapomněl pozavírat všude dveře takže celé přízemí i patro bylo pokryto souvislou vrstvou bílého prachu.Ale opravdu všude. Dokonce i v hrnečku na kafe, hrncích, postelích....k tomu všemu se ke mě přilepila mladší dcerka šťastná že jsem konečně doma a nehodlala se mě jen tak vzdát. Nakonec jsme úklid zvládly s pomocí babiček, trochu problémek nastal když jsem jela se starší dcerou na stehy a mladší spustila takovou sirénu že by jí záviděla i Lucka Bílá.
Tak vše hotovo a konečně nastal den D, kdy nám spustili topení. Bylo to perfektní. Stiskla jsem knoflík a ono to samo topilo! Byla jsem nadšenááááááá. Zálohu na plyn jsem vyšroubovala tak vysoko, jak jen mi to naše fin. situace dovolila. Ze začátku, když venku nebyla taková zima vše bylo fajn. Když se venku ochladilo, baráček se nedal vytopit na více než 21 stupňů čoz je pro takovýho teplomila jako já, žalostně málo. A tak jsem přes den klepala zubama a v noci vypadala jako eskymák. Manžel si teplotu pochvaloval, byl však jediný. Když mi přišlo vyúčtování za plyn, pokoušel se o mě infarkt. Zdálo se mi, že zálohu máme dost vysokou a že jsme zbytečně moc netopili. Doplatek byl teda vysoký! Plynem jsme topili ještě dva roky, než jsme pěkně potichoučku přešli zpátky k uhlí a dřevu. Sice musím každý den zatápět ale mám teploučko. takhle teplo plynem nebylo. Věřím, že je spousta lidí s plynem spokojena. Já se radši naučila dělat třísky, řezat na cirkule dřevo a hlavně topit. Plynem cvaknu pouze ve vyjímečných případech a radši ohnu svůj hřbet při zatápění. Protože komu se nelení, tomu se zelení!

úterý 1. února 2011

Vysvědčení a následky....

Tak tady máme zase vysvědčení. Jelikož mám dvě dcery, tedy dvě rozdílné dcery, vysvědčení nemohlo dopadnout jinak než rozdílně. Moje starší poupě studuje prvním rokem střední školu a za ten půlrok si stačilo vydupat přestup z prestižní školy na školu o něco málo populárnější v naději, že tam to bude jiné . Marně jí říkám, že každá škola je stejná ( teda až na to, že první škola nás stála měsíčně moji výplatu). Nechápe, nechce chápat, puberta jí nedovolí pochopit. vyzkoušela si to a musela s velikou ale velikou nechutí si přiznat, že jsem měla pravdu. Ale její vysvědčení mě zahřálo na mém těžce zkoušeném, předkolapsovými stavy zatíženém srdíčku. Ona ví, že je bedna ( po mamince), že jí učení jde.
Moje druhé poupě, mnou láškyplně předzívané " Anštajn" škola až zase tak nebere. Vždyt proč by se učila když venku je tak krásně a běhá tam spousta ještě krásnějších kluků. A tak na otázku jestli se učila, vždy odpověď zněla : ANO. A já pak sledovala jako zjevení v žákovské knížce její kulaté známky, hromadící se pod rozličnými předměty jako čeština, angličtina, ruština....."To je dobrý mami to si do pololetí zase opravim" . A opravila...na ještě horší známky. Rozhodli jsme se s manželem, že tělesné tresty stejně nijak situaci nepomůžou a zrovna tak nemá cenu si zatěžovat mé nemocné srdce dalšími kolapsovými stavy a tak jsme ponechali našeho mazánka svému studijnímu osudu. Mé nervy by už nevydržely  hodiny strávené dokola vysvětlováním jedné a té samé věci, které drahá dceruška jaksi nechtěla do té své bloňďaté a kudrnaté, pečlivě načesané hlavičky vtěsnat. Vždyť proč by jí tam měly zabírat místo takovýhle pro ni nepotřebné věci jako anglická slovíčka nebo gramatika když si tam potřebuje ještě vtěsnat dnešní díl velice inteligentního seriálu Hannah Montana vysílaného na Jetixu nebo strašně  důležité poznatky své nej...kamarádky které posbírala na svém prvním randeti. A jelikož jsem milující matka tak mám oprávněné obavy o její budoucí existenční místo v naší společnosti, kde by mohla uplatnit své velice chatrné poznatky získané svým několikaletým ještě chatrnějším studiem.
Je to stejná situace jako před mnoha lety se mnou a mým bratrem. Já vždycky musela mít dobré známky a na to dohlíželo přísné modré oko mojí mamky. Škola mě docela bavila a musím taky přiznat že i šla. Do třetí třídy než jsem si dosti těžce zlomila na 3x nohu a celý čtvrtý ročník strávila střídavě v nemocnici, lázních, škole, nemocnici atd. Už tenkrát jsem byla taková šikulka, že moje holenní kost musela být vystužena železnou konstrukcí ( od té doby si říkám železná žena) a pak pravidelně, jak jsem rostla byly mi povolovány šroubečky a matičky abych měla nožku stejně dlouhou jako tu druhou. Před nějakým časem, kdy mě moje železná nožka začala zlobit, mi pan doktor dal návrh , abych jí věnovala do sběrných surovin, že mi jí nahradí jinou a lepší. Jenže já s ní byla tak nějak sžitá tak jsem odmítla. Ale několika týdenní hospitalizace, těžký zánět a otrava krve mě nakonec donutila přehodnotit situaci a už nějaký rok se pyšním novou, lepší a lehčí nožkou, která mě měsíc co měsíc nezlobí a nekatapultuje do nemocnice s těžkým zánětem.Nevím jakým materiálem mi kost nahradili ale v každém případě díky celému týmu jedné pražské vyhlášené kliniky.
S mým bratrem, co se týče školy, bylo mnohem horší pořízení. Sice taky nad ním dohlíželo modré matčino oko, ale v jeho případě to bylo oko měkké, neboť bratr byl její mazánek. Kdykoliv jsem svou žákovskou ozdobila zlatou střední cestou, vařečka v mamčině upracované ruce byla v pohotovosti. Jakmile takto učinil bratr a nějakým omylem dostal ve škole trojku, mamka klesla na všechny čtyři a dosti nahlas děkovala a jala se modlit k bohu všemohoucímu. Takto však nečinila zase tak často neb můj bratr si se školy nic nedělal a navštěvoval ji velice sporadicky. Omluvenky nebyly žádný problém protože napodobit matčin rukopis by zvládl i trošku bystřejší prvňáček. I přesto můj bratr dokončil základku a k matčině velké radosti a dosti tučnému  finančnímu sponzorskému daru jednomu učebnímu oboru i ukončil povinnou školní docházku.
Se mnou to bylo těžší neb ve čtrnácti letech, když jsem končila základku mým snem byla opravdová barbie od matela a jakýmsi výběrem školy jsem si své mozkové buňky příliš nezatěžovala. Po dosti bouřlivé dohadě mezi matkou a otcem mi bylo vybráno gamnázium a díky němu a maturitě mám vysezený důlek na mé černé, anatomické, sekretářské židli. A pokud mě nevystrnadí nějaká mladší roštěnka a nepředvede že dokáže vařit lepší kávu než já a psát všema třema prstama rychleji než já budu svůj důlek úspěšně prohlubovat dál. Jsem polovičním vlastníkem hypotékou zatíženého domečku a na dovolenou jezdíme zásadně po naší krásné vlasti a i ve svém produktivním věku se nezdráhám nasoukat své vypracované tělo do spacáku a ubytovat se pod naším novým stanem. Moře u nás totiž není moc v kurzu.
Můj bratr využil svých chabých školních znalostí, zaobalil je a zúročil, někde přidal a někde ubral a dnes se pyšní dobře prosperující firmou, je vlastníkem atraktivní haciendy v místním satelitním mestečku, majitelem krásné manželky a dvou uřvaných potomků, hraje golf a na dovolenou jezdí zásadně do zahraničí. A tak tedy přemýšlím kde se stala chyba.....?