Ráno manža leze z kanafasu poměrně brzo. Vím, máme hodně domácí výroby...ale v šest ráno? Ještě jsem to na chvilku zabalila a pak vystřela jako šíp nevědeje kolikátá bije, kde jsem, čí jsem, kdo jsem...bylo 9.30. Já ostuda. Manža už notnou chvíli makal a světe div se ani nebyl uražen. A tak jsem taky zasedla a makali jsme spolu jako dva blbci. Pak jsem zase z huby vypustila jednu perlu a rozproudila se zase velmi živá debata, normálně nazývaná hádka. Manžel má ten dar skvěle lhát ani se nezačervenat. Snažila jsem se ho zahnat do kouta, marně. Vylže se ze všeho.
Oběd byl rychlý, dieta velela pečenýho králíka s rýží což je otázka hodky. flákla jsem před něj s talířem a přeje dobrou chuť jsem zapadla do svýho dolíčku na gauči a jala jsem ohlodávat taky. Manža nemluvil. Pak na sebe hodil nějakej ten módní výstřelek a odsvištěl do nemocnice za tchánem. A my s maxem zase osiřeli. Abych nabrala sílu na návrat holek jsem si zase trošku pořvala odplavila škodliviny, polechtala nádobí a makala.
V půl pátý přijely holky a začalo tóčo móro. Jelikož starší zítra slaví 18 je prý už dost rozumná a dospělá a odchází, stěhuje se. A matko, nakul nějakej ten peníz. A jelikož táta nebyl doma, tak si poměrně dost dovolovala. Trošku jsem ji asi překvapila sbalenýma jejíma věcma a tak se nakonec rozhodla, že počká do pondělka. Za chvilku přijel manžel a dceruš se potichoučku zdekovala do pokojíku. Moc dobře totiž ví, že on by jí dal přes hubu o mnohem víc.
Teď je půl devátý. Manže má hubana nafouklýho, mladší čumí na talent, starší plánuje samostatný život a tomu všemu bordelu přihlížim. Copak mi asi přinese následující den??? Dobré či zlé? Budu mít už chvilku klidu?
neděle 28. října 2012
27.10.2012 - sobota
Ráno jsme se probrala z mrákot až kolem osmý, což u mě není normální. Aniž bych se podívala do zrcadla hodila jsem na sebe nějakej hadr, připnula maxe na vodítko a šli jsme čůrat. Teda jen on. Až venku mi nějak docvaklo že mám na sobě jen tričko a pyžanový spodek ač rtuť teploměru se plazí kolem nuly. Za chvilku to se mnou začalo cvakat, nos mi zčervenal, huba zfialověla, naskákaly mi brka a já zavelela k ústupu. Max byl jiného názoru a tak jsem ho táhla jak Veverka ruchadlo. V ozrcadlenym výtahu jsem zahlídla nějakou už hodně prošlou zombii až jsem se fakt lekla. Bože já vypadala! Ještě že jsme kromě dvou čoklů na volno a nějakýho toho ptáka zpěváka nepotkali živou ani mrtvou duši.Doma jsem ještě chvilku rachtala zimou a pak ještě na chvilku skočila placáka do peří. Joj jak mi bylo fajn. V deset mě vyhnal hlad a kašlaje opět na slavnou dietu jsem opět zaplnila žaludek až po okraj. Pak, chtě nechtě jsem musela polechtat trošku koštětem podlahu a omýt sebe i nádobí, neb už jsem neměla ani herníček na pravidelnou ranní ( dneska spíš polední) dávku kofeinu. Mobil zarputile mlčel tak jsem nakonec vyslala mesage manžovi, jak ještě dlouho že si můžu užívat slaměné vdovství. Onen sklepník ješte chrápal po zaslouženém nasávání vína i jiného alkoholu a ozval se po hodně dlouhé době, že do dvou bude doma. Rychle jsem ho upozornila, že musíme za tchánem do nemocnice ať sebou kouká hodit a tu vopici, která mu seděla za krkem ať laskavě někde zanechá. Přijel skoro na minutu přesně, hubu od ucha k uchu, vočišťata mu svítila jako petrolejka a mě bylo hned jasné, že tchán na nás bude dneska čekat marně. Manža ještě v alkoholové euforii vybalil několik flašek doufám že nepančovaného vína a alkoholu a omdlel do mých čerstvě ustlaných peřin. Nechala jsem ho být a věnovala se opět Andreiinu blogu.
Když se nám chlapec navečer probral ve skvělé náladě začal otravovat chtěje nějakou večeři. Měl však smolíka, monička nepremává a tak si musel chytit něco sám.V troubě zbylo ještě kousek kosti tak si mohl zahlodat. Do desíti jsme se tam oba plácali až jsem sbalila notebook a celá vymydlená zalehla s Andreou ( teda jejím blogem) do peřin. V cuku letu vedle mě přistál manža a prý, co to dělám. No evidentně asi meju nádobí ne? Chvilku byl ticho a pak se mě zeptal, jestli mě bolí hlava. Jo jo bolí proč? Zase chvilku ticho a pak ruka šmátralka objevila lem mého pyžama a pomalu se sunula směrem vzhůru. Práskla jsem noťasem a poněkolikátě už vysvětlila jak je to s naším manželským intímo životem Pořád to nějak nechce chápat kluk jeden ušatej. Chvilku ještě bzíkal ale pak to vzdal a urazil se a usnul. Já ještě několik hodin hltala Andreu a pak následovala manžu do krajiny spánku, neuražená.
Když se nám chlapec navečer probral ve skvělé náladě začal otravovat chtěje nějakou večeři. Měl však smolíka, monička nepremává a tak si musel chytit něco sám.V troubě zbylo ještě kousek kosti tak si mohl zahlodat. Do desíti jsme se tam oba plácali až jsem sbalila notebook a celá vymydlená zalehla s Andreou ( teda jejím blogem) do peřin. V cuku letu vedle mě přistál manža a prý, co to dělám. No evidentně asi meju nádobí ne? Chvilku byl ticho a pak se mě zeptal, jestli mě bolí hlava. Jo jo bolí proč? Zase chvilku ticho a pak ruka šmátralka objevila lem mého pyžama a pomalu se sunula směrem vzhůru. Práskla jsem noťasem a poněkolikátě už vysvětlila jak je to s naším manželským intímo životem Pořád to nějak nechce chápat kluk jeden ušatej. Chvilku ještě bzíkal ale pak to vzdal a urazil se a usnul. Já ještě několik hodin hltala Andreu a pak následovala manžu do krajiny spánku, neuražená.
26.10.2012 - pátek
Tento den bohužel nezačal právě šťastně a rozsekl mojí válku se starší dcerou. Definitivně.
Dcera slaví ted v pondělí 18. Dostala už spoustu věcí avšak i to jí je málo. Naplánovala nějakou oslavu na chatě a mamí koukej mi dát peníze na nějaké pohoštění. Chata je rodiny jejího přítele a jezděj tam poměrně často, vše financují jeho rodiče. Je mi kolikrát hanba jak ta holka je všechny využívá...a nedejbože když jí to vytknu....nepřála bych vám slyšel, co vše mi řekne.
Toto ráno přišla se seznamem, co vše ještě potřebuje dokoupit. Zbytek věcí koupila maminka jejího chlapce. Vytáhla jsem tedy pětistovku...a to byl konec mé trpělivosti a začátek konce mé dcery. Pětistovka se jí totiž zdála málo. Fakt jsem se snažila udržet nervy na uzdě, fakt, ale nešlo to. Nazvala mě židem, který nedá korunu, a zase vysypala vše, jak to dělá vždy, když není po jejím. Ale já toho měla fakt už dost a zmlátila jsem jí. A to tak, že dost. Prostě byla mela, ráno v půl sedmý ona ječela jak siréna.Slyšel nás celej panelák. Věřím, že si všichni oddechnou až vypadneme. A v takovým stavu pak běžte do práce. Klepala jsem se jak značkovej pes celý dopoludne a pořád se ptala, kde se stala chyba ve výchově.
Holky na chatu nakonec odjely a já se radši ani nestarala v jakým stavu.
V práci jsem to nějak doklepala s tím, že mě čekal bezva večer a následující den. Byla jsem doma sama. Manžel odjel do sklípku ( teda prý). A jelikož si balil hygienické potřeby a dvoje trenky bylo m i hned jasné, že mimo sklípku je v plánu i něco jiného. Manžel to v reálném životě zase tak s hygienou nepřehání totiž....:-D
Byla jsem zticha. Odpo a večer jsem si fakt užila. Jsem ráda sama. Můžu si dělat co chci, chodit oblečená jak chci...vyprdla jsem se na celou slavnou diétu a nabaštila se k prasknutí. Samozřejmě jsem si i pořvala, báječně mi to pomáhá. Slzy mi odplaví všechny ty hnusy, co trápí moji dušičku. Kolem půl devátý přišla důkazová mms, že manža je skutečně ve sklípku. A že je tam moc fajn. Se ani nedivim. Kde je chlast tam je mu fajn. Zajímavý. když jsem před měsícem chtěla jet na vinobraní, měl milion výmluv.
Celý večer jsem si četla blog Andrey, která bydlí v Austrálii v Perthu a její 11 týdenní chlapeček zemřel na SMA. Její humorný styl psaní je mi velmi blízký, dobře jsem se bavila a na několik hodin i zapomněla na moje trápení.
Dcera slaví ted v pondělí 18. Dostala už spoustu věcí avšak i to jí je málo. Naplánovala nějakou oslavu na chatě a mamí koukej mi dát peníze na nějaké pohoštění. Chata je rodiny jejího přítele a jezděj tam poměrně často, vše financují jeho rodiče. Je mi kolikrát hanba jak ta holka je všechny využívá...a nedejbože když jí to vytknu....nepřála bych vám slyšel, co vše mi řekne.
Toto ráno přišla se seznamem, co vše ještě potřebuje dokoupit. Zbytek věcí koupila maminka jejího chlapce. Vytáhla jsem tedy pětistovku...a to byl konec mé trpělivosti a začátek konce mé dcery. Pětistovka se jí totiž zdála málo. Fakt jsem se snažila udržet nervy na uzdě, fakt, ale nešlo to. Nazvala mě židem, který nedá korunu, a zase vysypala vše, jak to dělá vždy, když není po jejím. Ale já toho měla fakt už dost a zmlátila jsem jí. A to tak, že dost. Prostě byla mela, ráno v půl sedmý ona ječela jak siréna.Slyšel nás celej panelák. Věřím, že si všichni oddechnou až vypadneme. A v takovým stavu pak běžte do práce. Klepala jsem se jak značkovej pes celý dopoludne a pořád se ptala, kde se stala chyba ve výchově.
Holky na chatu nakonec odjely a já se radši ani nestarala v jakým stavu.
V práci jsem to nějak doklepala s tím, že mě čekal bezva večer a následující den. Byla jsem doma sama. Manžel odjel do sklípku ( teda prý). A jelikož si balil hygienické potřeby a dvoje trenky bylo m i hned jasné, že mimo sklípku je v plánu i něco jiného. Manžel to v reálném životě zase tak s hygienou nepřehání totiž....:-D
Byla jsem zticha. Odpo a večer jsem si fakt užila. Jsem ráda sama. Můžu si dělat co chci, chodit oblečená jak chci...vyprdla jsem se na celou slavnou diétu a nabaštila se k prasknutí. Samozřejmě jsem si i pořvala, báječně mi to pomáhá. Slzy mi odplaví všechny ty hnusy, co trápí moji dušičku. Kolem půl devátý přišla důkazová mms, že manža je skutečně ve sklípku. A že je tam moc fajn. Se ani nedivim. Kde je chlast tam je mu fajn. Zajímavý. když jsem před měsícem chtěla jet na vinobraní, měl milion výmluv.
Celý večer jsem si četla blog Andrey, která bydlí v Austrálii v Perthu a její 11 týdenní chlapeček zemřel na SMA. Její humorný styl psaní je mi velmi blízký, dobře jsem se bavila a na několik hodin i zapomněla na moje trápení.
čtvrtek 25. října 2012
25.10.2012 - čtvrtek
Dnešní vstávání je jiné. Jsme sami doma jen se starší, která je marod, takže koupelnu mááám celou jen pro sebe. Blažený to pocit. Lezu později, až po šesté a snažím se vylákat Maxe z pelechu. Obvykle vyletí a radostí, že jde ven učůrává ještě doma ale dnes se mu vůbec nechce, dokonce se přede mnou schovává. Vítězím a táhnu ho na vodítku ven. Ani venku nelítá jako prdlej ale decentně očůrá svoje stromky a sám od sebe nás směřuje domů.
Doma v poho se vypravim a jdu. Ještě zastávka v pekárně Adélka, kde srdnatě odolávám těm nádherně nadýchaným koláčkům a jiným sladkostem. Mńam jak bych si dala. Ale nemůžu! A tak alespoň zahřeším a koupím si chlebíček který ale taktéž nesmím. K snídani mě čeká trocha musli a jogurtové mléko, což mě teda fakt neuspokojí. A tak od sebe natlačim chlebíček a půlku celozrnné bagety. Ale pak mám výčitky svědomí...a samozřejmě hlad...dopoludne by probíhalo vcelku poklidně, kdyby...jedna šikulka si málem neušmikla na mašině prst. Začala honička co a kam s ní, nikdo si v tom zmatku nemohl vzpomenout na číslo záchranky a krev z rány vesele stříkala do éteru...dotyčná postižená se najednou svezla na zem, čímž si ještě k pracovnímu úrazu přivodila otřes mozku. Po chvilce totálního zmatku někoho napadlo (mě) na ránu přitlačit nějaký aspoň kus hadru ( zpracováváme látky takže no problém všude v dosahu samá látka) a omdlelou aspoň zvednout z podlahy. Za chvilku se probrala, trochu oklepala a šéf ji dopravil k doktorům. Máme v naší vísce opravdu "kapacity" po jejichž návštěvě nejenom že neprahnu ale ještě k tomu nikdy ani vlastně nevím, co mi doopravdy je. Dotyčná marodná je z našeho klubu " babinec" který byl naplánován na zítra, čímž nám odpadá. Na jednu stranu jsem ráda, zítra mám den, kdy můžu baštit jen zrní a oříšky, čímž bych večer byť i po jedný dvojdecce vína byla zpumprlíkovaná během chvilky. Ale zase se mi nechce být doma, jak to tak vypadá, holky budou pryč a manžel návštěvu hospody nějak neplánuje. Takže budem spolu doma jako ty dvě trubky...
Kolegyňka má nakonec na ručce 5 stehů a otřes mozku a byla transportována domů. Bránila se zuby nehty že to nic není že zůstane v práci ale když se zase pomalu začala kácet k zemi zavelel šéf...dost bylo úrazů...a mírně vzpouzící jí přece jen narval do auta a odvezl do milující náruče jejího manžela.
Italskej šéfík dorazil na jeho vkus poměrně brzy a to v 10.30 jako zmoklej klokan a začal se mě omlouvat za ten včerejšek. Dělá to takhle vždy a vždy ví, že to velkoryse smažu. Dnešek nebyl vyjímkou. Tak ihned pookřál a bylo líp. Na poštu šla kolegyňka. Moje dieta mi předepisuje k obědu pár zrnek rýže a mikroskopický kousek masa. To se teda zase nažeru! Už teď mám hlad.
Po obědě, kdy jsem měla hlad ještě větší než předtím, jsem jen s velkým sebezapřením :-D nasoukala křupky a abych to vykompenzovala něčím zdravým tak jsem to zajedla jablkem.
Manžel je poslední dobou jako mílius a kolem třetí volal, že se řítí domů a jestli nechci vyzvednout.
No jasně! Kolikrát nemůžu ani vysvětlit italskýmu šéfovi že jde na krev a teď mu budu vysvětlovat že chci jít o celou hodku domů. Provětrala jsem tedy mozkový závity a vylezla ze mě drobná lež, která mě tedy pustila o celou hodku domů. Doam bordel jak v cikánským táboře a uprostřed toho všeho leželi holky a přítel starší z nich a čučeli na notebook. Arenalin prostoupil mou tělesnou shcránkou a začala jsem na to ječet jak to tam leželo. Co tady bzíkáš matko? optala se mě starší. My jsme měly něco udělat? umejt nádobí? Vysát? Vyžehlit? A ty jsi nám něco říkala? Fakt. Je to marný, je to marný je to s těmahle pubertálníma existencema fakt těžký.
V rychlosti jsem sfoukla prach, nádobí narvala do dřezu aby tak nevyčnívalo, nevyžehlený prádlo zakryla ručníkem aby tak nesvádělo k žehlení a do trouby hodila kus flákoty s kostí aby bylo věčerom co ohlodávat.Amant v šest odjel hladov prudit domů a my s manžou makali jako fretky na dom. výrobě. Naneštěstí se nám do kytiček odporoučela i tchánova televize ( fakt, co jsme mohli, to jsme mu tam zničili) a tak jsme drželi beztelevizní večer což tříčlenný zbytek rodiny nesl velice nelibě. Kolem desáté jsme potěr vyhnala k nim do pokoje aby se zabalily na páteční výlet na chatu o oslavou 18.narozenin starší dcery. Kdybych tak věděla, co mě v pátek ráno zase čeká.....
Doma v poho se vypravim a jdu. Ještě zastávka v pekárně Adélka, kde srdnatě odolávám těm nádherně nadýchaným koláčkům a jiným sladkostem. Mńam jak bych si dala. Ale nemůžu! A tak alespoň zahřeším a koupím si chlebíček který ale taktéž nesmím. K snídani mě čeká trocha musli a jogurtové mléko, což mě teda fakt neuspokojí. A tak od sebe natlačim chlebíček a půlku celozrnné bagety. Ale pak mám výčitky svědomí...a samozřejmě hlad...dopoludne by probíhalo vcelku poklidně, kdyby...jedna šikulka si málem neušmikla na mašině prst. Začala honička co a kam s ní, nikdo si v tom zmatku nemohl vzpomenout na číslo záchranky a krev z rány vesele stříkala do éteru...dotyčná postižená se najednou svezla na zem, čímž si ještě k pracovnímu úrazu přivodila otřes mozku. Po chvilce totálního zmatku někoho napadlo (mě) na ránu přitlačit nějaký aspoň kus hadru ( zpracováváme látky takže no problém všude v dosahu samá látka) a omdlelou aspoň zvednout z podlahy. Za chvilku se probrala, trochu oklepala a šéf ji dopravil k doktorům. Máme v naší vísce opravdu "kapacity" po jejichž návštěvě nejenom že neprahnu ale ještě k tomu nikdy ani vlastně nevím, co mi doopravdy je. Dotyčná marodná je z našeho klubu " babinec" který byl naplánován na zítra, čímž nám odpadá. Na jednu stranu jsem ráda, zítra mám den, kdy můžu baštit jen zrní a oříšky, čímž bych večer byť i po jedný dvojdecce vína byla zpumprlíkovaná během chvilky. Ale zase se mi nechce být doma, jak to tak vypadá, holky budou pryč a manžel návštěvu hospody nějak neplánuje. Takže budem spolu doma jako ty dvě trubky...
Kolegyňka má nakonec na ručce 5 stehů a otřes mozku a byla transportována domů. Bránila se zuby nehty že to nic není že zůstane v práci ale když se zase pomalu začala kácet k zemi zavelel šéf...dost bylo úrazů...a mírně vzpouzící jí přece jen narval do auta a odvezl do milující náruče jejího manžela.
Italskej šéfík dorazil na jeho vkus poměrně brzy a to v 10.30 jako zmoklej klokan a začal se mě omlouvat za ten včerejšek. Dělá to takhle vždy a vždy ví, že to velkoryse smažu. Dnešek nebyl vyjímkou. Tak ihned pookřál a bylo líp. Na poštu šla kolegyňka. Moje dieta mi předepisuje k obědu pár zrnek rýže a mikroskopický kousek masa. To se teda zase nažeru! Už teď mám hlad.
Po obědě, kdy jsem měla hlad ještě větší než předtím, jsem jen s velkým sebezapřením :-D nasoukala křupky a abych to vykompenzovala něčím zdravým tak jsem to zajedla jablkem.
Manžel je poslední dobou jako mílius a kolem třetí volal, že se řítí domů a jestli nechci vyzvednout.
No jasně! Kolikrát nemůžu ani vysvětlit italskýmu šéfovi že jde na krev a teď mu budu vysvětlovat že chci jít o celou hodku domů. Provětrala jsem tedy mozkový závity a vylezla ze mě drobná lež, která mě tedy pustila o celou hodku domů. Doam bordel jak v cikánským táboře a uprostřed toho všeho leželi holky a přítel starší z nich a čučeli na notebook. Arenalin prostoupil mou tělesnou shcránkou a začala jsem na to ječet jak to tam leželo. Co tady bzíkáš matko? optala se mě starší. My jsme měly něco udělat? umejt nádobí? Vysát? Vyžehlit? A ty jsi nám něco říkala? Fakt. Je to marný, je to marný je to s těmahle pubertálníma existencema fakt těžký.
V rychlosti jsem sfoukla prach, nádobí narvala do dřezu aby tak nevyčnívalo, nevyžehlený prádlo zakryla ručníkem aby tak nesvádělo k žehlení a do trouby hodila kus flákoty s kostí aby bylo věčerom co ohlodávat.Amant v šest odjel hladov prudit domů a my s manžou makali jako fretky na dom. výrobě. Naneštěstí se nám do kytiček odporoučela i tchánova televize ( fakt, co jsme mohli, to jsme mu tam zničili) a tak jsme drželi beztelevizní večer což tříčlenný zbytek rodiny nesl velice nelibě. Kolem desáté jsme potěr vyhnala k nim do pokoje aby se zabalily na páteční výlet na chatu o oslavou 18.narozenin starší dcery. Kdybych tak věděla, co mě v pátek ráno zase čeká.....
24.10.2012 - středa
Celou noc spím jako zabitá ani nevím kdy ráno lezl manžel z postele. Zase se mi špatně leze, je tma a chce se mi spát. Maxe si tentokráte přikurtuju pozorně abych ho zase někde nezapomněla, Dnes koupelnová bitva je mírnější, starší marodí tak se mydlíme jen s mladší. Nakonec ji přeperu a dokonce ukořistim žehličku na vlasy.
A do práce. Cestou se musím smát...i kdybych nevěděla co je za den bezpečně poznám že je středa. Potkávám totiž důchodce s vozíčkama, neklamný to znak toho, že je středa a v Tescu jsou akce a slevy. A to každý týden. Minule tam šéf právě ve středu jel kupovat vodu na pití do firmy a přijel celej vystresovanej, že prej málen dostal od těch francouzskejch holí přes hubu, když si chtěl vzít košík. Právě totiž probíhala akce na cukr a mléko a v Tescu byla bitva. Já si tam pak v poho došla navečír, košíků bylo dost, přes hubu jsem nedostala a akční cukr a mléko nakoupila taky.
Jako již každé ráno i toto se v rychlosti stavuju na nákup, je zde málo lidí, nebo nikdo a tos e mi dobře nakupuje. S mou PP nakupovat ve špičce prostě nejde, tak to řeším takhle ,brzo ráno. Obtěžkaná asi pěti taškama supím do práce. Tam obvyklé kolečko, kafíčko, internet blogy a zase práce. Dnes mám službu na poštu, to znamená jít vyzvednout poštu a koupit kolegyni oběd. Nemám to ráda vzhledem ke spoostě lidí jak na poště tak v obchodě a té mé podělané PP. A ty fronty! Ale dneska se cítím kupodivu v klidu. Pošta ještě ujde...omrknu potraviny a vidouc, že tam není moc lidí v rychlosti posbírám nějakej oběd pro kolegyňku a mažu k pokladně. Přede mnou tři lidí, vesměs důchodci...to dám...bohužel ty francouzský hole nejsou zrovna v dobré náladě, cvakají protézama a jako obvykle si na vše stěžují. Protéza u pokladny rychlostí šneka vyndavá na pás nákup, klepe se při tom jak ratlík v zimě a neopomene se poptat pokladní Marušky na politickou situaci v její rodíně, vyptá se na rodokmen až do doby husitské nejmíň a jak vidno jí to působí potěšení. Né tak mě. Začínám se potit, panikařit. U pokladny je zase rušno, babka zjišťuje výši účtu a poměrně nahlas začne halekat, jak je vše drahé, že má malý důchod a jak z toho vyžít. Na co si kupuje tolik klobás, piv a cigaret mi však tedy zůstává záhadou. Žije sama, nikdy nebyla vdaná, nemá potomky a pokud vím tak ani příbuzenstvo. Nehledě na to, že s tím svým umělým chrupem těžko klobásy ukousne.
A pak jí napadne bezva nápad, aby pokladní Maruška znova přepočítala nákup neboť se jí to zdá moc. To už je moc i na mě. Stojím tam jak trubka, potím se jako prase a ještě tohle...naštěstí přisvištěla nějaká další použitelná pokladní a já k ní hned skočila šipku a vmžiku byla venku. Vždy pak lokám čerstvý vzduch a nadávám na ty naše penzisty. Já vím, taky jednou ( snad) rozšířím jejich řady...ale proč vždy tam, kde by měli spěchat mají dost času a tam , kde by mohli sedět hodiny( u lékaře) a mlejt pantem tam se ploužej jako stín a s kňučej tak, že máte strach, aby to tam navždy nezabalili tak je radši pustíte na řadu. Oni pak narovnají hřbet, zapředou s doktorkou hodinový monolog a pak s pocitem vítězství jdou zase vňukat např. do lékárny, aby se dozvěděli co nového zase tam. To jsem už taky zažila.
Takže nalokána čerstvého vzduch mířím ještě do jednoho obchůdku, kde to bude jen rychlovka a mažu do práce. Je právě 11.45 a můj italskej šéf konečně dorazil do práce a hned, kde jsem byla , že mě potřebuje. Po krátkém vysvětlení, že na poště zvýší, svoji fistuli o několik decibelů a začně už anglicky, že jsem jeho asistentka a že mě potřebuje HNED. Já, už nastartovaná z těch protéz, mu stejnou zvukovou délkou zaječím, že kdyby jezdil do práce v osm, vše by stíhal!
To jsem si však dovolila moc. Vytknout něco Italovi a ještě k tomu takovýmu ješitovi jako je můj šéf.
Nadával jako dlaždič, italsky, anglicky i česky a házel po mě ty jeho italský blesky. Nenechala jsem se zahambit a vše mu vracela. Už mě ten pták fakt štve! Po pár setech jsme to zabalili, já šla baštit a on prudit do výroby.
Do čtyř hodin byl na mě fakt " úžasnej" , pořád něco " Monika já potčebuju" vesměs úplný kraviny. Úderem čtvrtý jsem nahodila bundu a s výrazeem " bozkajtě ma v riť" všichni se chystala odejít. Samozřejmě a jako každý den měl šéf v tu dobu se mnou nejvíc plánu a prý abych zůstala déle. Chlapče máš smolíka, jdu domů.
Cestou ještě že odpočinu údům a stavím se na baráku jak pokračuje rekontrukce. Tam mi spadla čelist a okamžitě jsem zapomněla na moje totálně z tašek odkrvený ruce. V rohu budoucího obýváku nějaká tmavá ( nejsem rasista!), bezzubá socka matlala naší novou dlažbu. A ještě k tomu JINOU dlažbu, než jsem si objednala. To mě totálně dostalo a radši jsem šla pryč s tím, že mi to bude muset manžel doma osvětlit!
Domů jsem dorazila úplně grogy spocená jako dveře od chlíva velebnosti. Tašky byly těžký a nenašel se žádnej gentleman, kterej by pomohl. Doma mě čekal uvítací sbor ve složení pes...a čekal, co mi omylem vypadne z tašek. Rychlým pohledem na věšák a botník jsem zjistila, že všichni jsou doma a dokonce nějaký cizí element rozšířil naše řady. Přítel stašrí dcery. Hned mi běželo hlavou, cože mu nabídnu do žaludku, když já s manžou máme dietu a potěru stačí namazanej chleba. Pak mě napadlo, že dneska máme vlastně den, kdy můžeme jíst vše ( je to 60 denní dieta P. Havlíčka) a chystám se připravit naše milovaná kuřecí křidýlka tak pár mu předhodim taky. Teda pokud to bude jíst, je to takovej frfňa , kterej do huby jen tak něco nestrčí. Manželovi jsem pochválila jeho nový sestřih alá koleno a v rychlosti naházela křídla do trouby. Hoří nám koudel u zadku s domáci výrobou, tak musíme makat. Také jsem se dočkala vysvětlení ohledně baráku. Ta socka je jeden z nejlepčích obkladačů firmy ( což jsem pak následně pohledem na prvotřídně položenou dlažbu zjistila a v duchu se mu dlouze omlouvala!)námi objednaná dlažba najednou nebyla a tak vzal náš stavebník dlažbu stejné značky ale tmavšího odstínu. Mě se samozřejmě nikdo na nic neptal! Mončo hlavně klid!
Za chvilku vešla mladší a začala na mě mrkat těma svýma kartáčema a házet pusinky. Bylo mi jasný, že něco chce. Mami jdu spát ke Kamče, táta mi to dovolil. Nebylo to ptaní ale spíš konstatování. Tak když ti to táta dovolil tak běž...aspoň bude doma o jeden hladovej krk míň a to se vyplatí ne? :-D
Makali jsme s manžou, zasytili naše věčně hladové žaludky a nastoupila starší. Začala mě hladit, chválit, dokonce u hubana jsem dostala. Bylo mi jasný, že taktéž něco chce. Mami já bych chtěla jet k Davidovi ( ten její anděl) cukrovala. Ne ne holčičko. Máš zánět, atb, do školy nechodíš...žádnej David. Okamžitě otočila o 180 stupňů místo cukrkandlu nastoupily žiletky a spustila jako z kulometu, jak to umí jen ona. Jenže narazila. Chlapcovi nezbylo nic jinýho než odjet domů samotnýmu a uražená dcera zalezla do pokoje.
Mohla jsi jí pustit, byli bychom sami doma...dosvištělo k mému hluchému uchu od manžela a zároveň jsem zahlídla i významné zamrkání. Rázem mi bylo vše jasné a zježily se mi i vařečky v šuplíku. Vyhnat potěr z bytu a užívat si érotiky. Toto téma jsem jasně a pro vždy s manželem uzavřela, ale zkouší to dnes a denně. Byla jsem fakt ráda, že jsem Zuzku nepustila. Nakonec mi jí bylo i líto, že jsme jí přislíbila, že pokud dopadnou výsledky krve a moči jenom trochu ok, může vyrazit s tím svým miláčkem v pátek do neděle na chatu. Přijala to vcelku dobře a zase házela samý cukrkandly.
V deset jsem fakt unavená padla do peřin a plula do říše snů.
A do práce. Cestou se musím smát...i kdybych nevěděla co je za den bezpečně poznám že je středa. Potkávám totiž důchodce s vozíčkama, neklamný to znak toho, že je středa a v Tescu jsou akce a slevy. A to každý týden. Minule tam šéf právě ve středu jel kupovat vodu na pití do firmy a přijel celej vystresovanej, že prej málen dostal od těch francouzskejch holí přes hubu, když si chtěl vzít košík. Právě totiž probíhala akce na cukr a mléko a v Tescu byla bitva. Já si tam pak v poho došla navečír, košíků bylo dost, přes hubu jsem nedostala a akční cukr a mléko nakoupila taky.
Jako již každé ráno i toto se v rychlosti stavuju na nákup, je zde málo lidí, nebo nikdo a tos e mi dobře nakupuje. S mou PP nakupovat ve špičce prostě nejde, tak to řeším takhle ,brzo ráno. Obtěžkaná asi pěti taškama supím do práce. Tam obvyklé kolečko, kafíčko, internet blogy a zase práce. Dnes mám službu na poštu, to znamená jít vyzvednout poštu a koupit kolegyni oběd. Nemám to ráda vzhledem ke spoostě lidí jak na poště tak v obchodě a té mé podělané PP. A ty fronty! Ale dneska se cítím kupodivu v klidu. Pošta ještě ujde...omrknu potraviny a vidouc, že tam není moc lidí v rychlosti posbírám nějakej oběd pro kolegyňku a mažu k pokladně. Přede mnou tři lidí, vesměs důchodci...to dám...bohužel ty francouzský hole nejsou zrovna v dobré náladě, cvakají protézama a jako obvykle si na vše stěžují. Protéza u pokladny rychlostí šneka vyndavá na pás nákup, klepe se při tom jak ratlík v zimě a neopomene se poptat pokladní Marušky na politickou situaci v její rodíně, vyptá se na rodokmen až do doby husitské nejmíň a jak vidno jí to působí potěšení. Né tak mě. Začínám se potit, panikařit. U pokladny je zase rušno, babka zjišťuje výši účtu a poměrně nahlas začne halekat, jak je vše drahé, že má malý důchod a jak z toho vyžít. Na co si kupuje tolik klobás, piv a cigaret mi však tedy zůstává záhadou. Žije sama, nikdy nebyla vdaná, nemá potomky a pokud vím tak ani příbuzenstvo. Nehledě na to, že s tím svým umělým chrupem těžko klobásy ukousne.
A pak jí napadne bezva nápad, aby pokladní Maruška znova přepočítala nákup neboť se jí to zdá moc. To už je moc i na mě. Stojím tam jak trubka, potím se jako prase a ještě tohle...naštěstí přisvištěla nějaká další použitelná pokladní a já k ní hned skočila šipku a vmžiku byla venku. Vždy pak lokám čerstvý vzduch a nadávám na ty naše penzisty. Já vím, taky jednou ( snad) rozšířím jejich řady...ale proč vždy tam, kde by měli spěchat mají dost času a tam , kde by mohli sedět hodiny( u lékaře) a mlejt pantem tam se ploužej jako stín a s kňučej tak, že máte strach, aby to tam navždy nezabalili tak je radši pustíte na řadu. Oni pak narovnají hřbet, zapředou s doktorkou hodinový monolog a pak s pocitem vítězství jdou zase vňukat např. do lékárny, aby se dozvěděli co nového zase tam. To jsem už taky zažila.
Takže nalokána čerstvého vzduch mířím ještě do jednoho obchůdku, kde to bude jen rychlovka a mažu do práce. Je právě 11.45 a můj italskej šéf konečně dorazil do práce a hned, kde jsem byla , že mě potřebuje. Po krátkém vysvětlení, že na poště zvýší, svoji fistuli o několik decibelů a začně už anglicky, že jsem jeho asistentka a že mě potřebuje HNED. Já, už nastartovaná z těch protéz, mu stejnou zvukovou délkou zaječím, že kdyby jezdil do práce v osm, vše by stíhal!
To jsem si však dovolila moc. Vytknout něco Italovi a ještě k tomu takovýmu ješitovi jako je můj šéf.
Nadával jako dlaždič, italsky, anglicky i česky a házel po mě ty jeho italský blesky. Nenechala jsem se zahambit a vše mu vracela. Už mě ten pták fakt štve! Po pár setech jsme to zabalili, já šla baštit a on prudit do výroby.
Do čtyř hodin byl na mě fakt " úžasnej" , pořád něco " Monika já potčebuju" vesměs úplný kraviny. Úderem čtvrtý jsem nahodila bundu a s výrazeem " bozkajtě ma v riť" všichni se chystala odejít. Samozřejmě a jako každý den měl šéf v tu dobu se mnou nejvíc plánu a prý abych zůstala déle. Chlapče máš smolíka, jdu domů.
Cestou ještě že odpočinu údům a stavím se na baráku jak pokračuje rekontrukce. Tam mi spadla čelist a okamžitě jsem zapomněla na moje totálně z tašek odkrvený ruce. V rohu budoucího obýváku nějaká tmavá ( nejsem rasista!), bezzubá socka matlala naší novou dlažbu. A ještě k tomu JINOU dlažbu, než jsem si objednala. To mě totálně dostalo a radši jsem šla pryč s tím, že mi to bude muset manžel doma osvětlit!
Domů jsem dorazila úplně grogy spocená jako dveře od chlíva velebnosti. Tašky byly těžký a nenašel se žádnej gentleman, kterej by pomohl. Doma mě čekal uvítací sbor ve složení pes...a čekal, co mi omylem vypadne z tašek. Rychlým pohledem na věšák a botník jsem zjistila, že všichni jsou doma a dokonce nějaký cizí element rozšířil naše řady. Přítel stašrí dcery. Hned mi běželo hlavou, cože mu nabídnu do žaludku, když já s manžou máme dietu a potěru stačí namazanej chleba. Pak mě napadlo, že dneska máme vlastně den, kdy můžeme jíst vše ( je to 60 denní dieta P. Havlíčka) a chystám se připravit naše milovaná kuřecí křidýlka tak pár mu předhodim taky. Teda pokud to bude jíst, je to takovej frfňa , kterej do huby jen tak něco nestrčí. Manželovi jsem pochválila jeho nový sestřih alá koleno a v rychlosti naházela křídla do trouby. Hoří nám koudel u zadku s domáci výrobou, tak musíme makat. Také jsem se dočkala vysvětlení ohledně baráku. Ta socka je jeden z nejlepčích obkladačů firmy ( což jsem pak následně pohledem na prvotřídně položenou dlažbu zjistila a v duchu se mu dlouze omlouvala!)námi objednaná dlažba najednou nebyla a tak vzal náš stavebník dlažbu stejné značky ale tmavšího odstínu. Mě se samozřejmě nikdo na nic neptal! Mončo hlavně klid!
Za chvilku vešla mladší a začala na mě mrkat těma svýma kartáčema a házet pusinky. Bylo mi jasný, že něco chce. Mami jdu spát ke Kamče, táta mi to dovolil. Nebylo to ptaní ale spíš konstatování. Tak když ti to táta dovolil tak běž...aspoň bude doma o jeden hladovej krk míň a to se vyplatí ne? :-D
Makali jsme s manžou, zasytili naše věčně hladové žaludky a nastoupila starší. Začala mě hladit, chválit, dokonce u hubana jsem dostala. Bylo mi jasný, že taktéž něco chce. Mami já bych chtěla jet k Davidovi ( ten její anděl) cukrovala. Ne ne holčičko. Máš zánět, atb, do školy nechodíš...žádnej David. Okamžitě otočila o 180 stupňů místo cukrkandlu nastoupily žiletky a spustila jako z kulometu, jak to umí jen ona. Jenže narazila. Chlapcovi nezbylo nic jinýho než odjet domů samotnýmu a uražená dcera zalezla do pokoje.
Mohla jsi jí pustit, byli bychom sami doma...dosvištělo k mému hluchému uchu od manžela a zároveň jsem zahlídla i významné zamrkání. Rázem mi bylo vše jasné a zježily se mi i vařečky v šuplíku. Vyhnat potěr z bytu a užívat si érotiky. Toto téma jsem jasně a pro vždy s manželem uzavřela, ale zkouší to dnes a denně. Byla jsem fakt ráda, že jsem Zuzku nepustila. Nakonec mi jí bylo i líto, že jsme jí přislíbila, že pokud dopadnou výsledky krve a moči jenom trochu ok, může vyrazit s tím svým miláčkem v pátek do neděle na chatu. Přijala to vcelku dobře a zase házela samý cukrkandly.
V deset jsem fakt unavená padla do peřin a plula do říše snů.
středa 24. října 2012
23.10.2012 - úterý
Dlouho jsem se neozvala, já vím...stala se toho spousta.
Tak za prvé...holky...já vídím. Už nejsem slepá jako patrona, už nemusím nosit ty otřesný okuláry, už nejezdím po prostředku silnice, už nemžourám frajersky bez brýlí v obchodě abych se následně musela zeptat prodavačky( teda zevlující červené šmouhy, o které jsem se domnívala, že je prodavačka), kdeže mají uskladněn chleba i když třeba stojím metr vedle....a to vše za " pouhých" padesát litrů, tedy za prachy, určené na vybavení naší nové koupelny. Dala jsem doma hlasovat, rozjela předvolební kampaň...buď koupelna nebo moje nový oči. Za všeobecného veselí jak už to při volbách chodí,jednoznačně vyhrála koupelna tři hlasy ku jednomu mému hlasu. A tak jsem pod rouškou noci vycucla manželovi přislušnou částku z účtu, objednala se v jedné nejmenované pražské soukromé klinice a za čtyři dny viděla jako rys...k mé radosti...ne však k radosti potěru, který oplakával naši budoucí koupelnu. Na otázku, kde se budou každý ráno dvě hodiny šlechtit a patlat a matlat ( aby nakonec vylezly v ještě horším stavu než před tím) jsem je odkázala na webové stránky ruční pumpy stojící cca 3 metry od našeho baráku. Voda tam teče celoročně a dokonce, když si v letních mesících přivstanou,, budou tam dřív než důchodci, somrujíc co nejvíce zdarma vody nejenom na zalévání ale i splachodvání a mytí nádobí ( nijak je nevzrušuje, že to není užitková voda!).
Takže první ( a asi jediné) pozitivum, VIDÍM.
V rychlosti ještě obeznámím s novinkami v naší family. Rozvedená ještě stále nejsem, i když žádost je již sesmolena a právnička o této skutečnosti obeznámena. Jenže mi v cestě ke svobodě stojí tolik aspektů, že se bojím, že s tím chlapem, jeho láskou k alkoholu a k ženám budu spjata ještě pěknou řádku let ( teda pokud to mezitím nezapíchnu na krchově). Ale musím říct, že poslední 3 týdny seká latinu, v hospodě nebyl nejmíň 14 dní a jediná ženská ( prý) pohybující se v jeho zorném poli jsem já ( holky ještě za ženský nepovažuju). Za to přes léto jsem si jeho lásek a vášní užila dosytosti. Snad jediný víkend nebyl doma, za propitý jeho peníze bych se celoročně vohákla, a v jeho intimním životě jsem docela ztratila orientaci. Jasně, že o všem a o všech lepých děvách vím...vím, že bych měla prchnout...jenže...nejde to. Nesvazuje mě s ním horoucí láska nebo vášeň....ale něco jinýho. Něco o čem zatím psát nebudu.
Ale díky celé této situaci mi narostla hroší kůže, nesmutním, nepláču, nehysteričím, žiju vedle něho a mám ho na háku. Je mi šumafuk jestli je doma, v hospodě nebo někde úplně jinde, dokážu s ním komunikovat, dohodnout se na zařízení baráku, penězích, jíst s ním u jednoho stolu, spát vedle něho...ale nevážím si ho,...já vím, je to dost drsný...ale...vážím si sama sebe a takový člověk si mě nezaslouží. A holky...slyšíte to? Už pro mě určitě cválá nějakej šohaj na bílým koni...cítím to, věřím tomu.
Můj starší potomek si svojí dosti komplikovanou povahou a naprostou nezávislostí razí cestu ku předu. Čeká, až jí příštítýden bouchne plnoletost a chce nechat školy a zdrhnout za kopečky dělat aur pair. Je přesvědčena, že v 18 si může dělat co chce. Nehledě na to, že nemá ani korunu a dluhů tři p...... Jak se může ještě ani ne 18-letá holka zadlužit se mě neptejte, ale částka to není rozhodně malá a já jí zaplatím. Nejsem blbá, ale nesmáším dluhy. Do dospělého života vkročí čistá jako lilie, ale pokud si pak udělá nějakou botu, já už nepomůžu. Vím, že nežije v harmonické rodině a že nás nenávidí a nemá to lehké...ale kdo má. Snad se mi jí podaří aspoň přesvědčit, aby dodělala školu. Pak ať si dělá co chce. Práce jí moc nevoní, líná je jako veš což nejni moc dobré pro samostatný život...a já jí nebudu donekonečna dotovat, živit, šatit, prát a do nastavené ruky cpát peníze....
Mladší už taky není co bejvávalo...začala být hysterická, hádavá...o škole ani nemluvím, budu ráda, když doleze aspoň k maturitě. I jí se hodně týká náš rodinný život, manželův bujarý život...to nejde nevidět.
No a nakonec já. Přes lěto jsem dostala od života tak přes držku, pochopila konečně tolik věcí a zjistila, že jsem byla tak strašně blbá a řekla stop! Zakázala si deprese, slzy...každý ráno se snažím nahodit můj zažloutlej úsměv a myslet na samý příjemný věci. Tož toliko o naší konstalaci hvězd.
Je úterý a já lezu z postele jak zpráskanej pes. Jsme po víkendu utahaná. Jak sobotu tak neděli jsme strávili s manželem v Praze výběrem zařízení do finišujícího baráku. Dokonce jsme se posnažili těch 65 km domů dopravit naší feldou kombíkem předsíňovou stěnu a botník a to tak, že jsem seděla na palubní desce s ksichtem zarytým v předním skle. Ještě že držím dietu, zhubla jsem už 3 kg a tak jsem se tam vešla. Zbytek zařízení jako postele, skříně jsou objednány a čekají roztroušeny po Kika a Ikea až bude ten náš palác dokončen aby se tam mohly utrůnit. Andy byli jsme i na Černém mostě ale nedostatek času a především ten nepříjemný mužský element mi zabránily poctit tě konečně svou návštěvou. Ale nesmutni není všem dnům konec( doufám) a jednou tě stejně překvapím.
Jako každé ráno mě čeká bleskovka se psem, vyčůrat vykadit a domů. Dneska je to však jiný, ještě rozespalá až venku zjistím, že venčím prázdný vodítko a Max zůstal uvězněn ve výtahu. Štěkal a ječel na celý panelák což je v šest ráno opravdu bomba...strachy zaneřádil celej výtah že už jsme ho ani nemuisela venčit.Doma zase ječej a hádaj se o koupelnu holky( ještě že manžel leze z pelechu v 4.15 a hygienu zvládá v klidu a míru.) Holky ani jedna nechce vstávat a pak se řežou jako koně která tam bude první. Já se kolikrát ani nemám kde umejt zuby a hubu, takže v novém domku jsem si vydupala na záchodě umyvadlo, zrcadlo a zásuvku. Jak často se tam dostanu je už věc druhá.
Po těchto ranních bojích, kdy málokdy vycházím z bitvy jako vítěz, namaluju novej obličej, zabalim proviant ( držím dietu a musím jíst zdravě, musli, kefíry, jogurty, zeleninu a jiný blivajzy, který jsem normálně do huby nestrčila...teď strčím, chutnají a dokonce i hubnu) a zdrhám rychlostí Bolta z baráku. Cestou ve stejný čas potkávám stejný lidi...zaskočím k našim větnamským spoluobčanům pro trocha zeleniny ( mají nejčerstvější a nejchutnější z celé naší rodné hroudy) a směřuju si to do práce. Další den, 8 hodin na zadku...kolikrát už mmě to nebaví...ale slušně živí. Ranní nezbytná káva, další fujtajbl k snídaní ( jogurt s lupínky) a následující permanentní celodenní hlad ( sice jím pravidelně ale porce jsou na moje velrybí tělo malé), surfování po vašich blozích a konečně taky trocha té práce. Brzy nastane v našem pracovním životě významná změna, italský šéf přišel o všechny body ( při řízení) a bude muset naklusat zpátky do Itálie. Na jeho místo už byla přijata mladá, vnadná ( to hlavně) a snad i trošku chytrá děvčica a hlavně moje nová konkurence. Nejsem mladá, ani vnadná a moje angličtina je na úrovni výuky školkových bejbat. Ale snad disponuji ještě jinými kvalitami...pracovními. Tak se uvidí. Nerada bych opouštěla můj teplej dolíček v mém kancelářským křesílku. Během dne mě mobil několikrát vyřvává " Teplákovou soupravu" neklamný to znak, že mě moje starší urgentně potřebuje. Což znamená že buď potřebuje peníze anebo jí něco je. Pro dnešní úterý je B. správná odpověd. Ráno ještě zdravá jako rybička s příchodem školního vyučování se její stav rapidně zhoršuje a kolem dvanácté kolabuje bolestí ( další z jejích oblíbených hereckých žánrů). Má bohužel smolíka, nemůžu pro ní těch 20 km do Vlašimi zajet, pro dnešní den nedisponuju autem a ani si nevypůjčím služební. Doporučím klid ve školní lavici, znám jí a vím, že jakoukoliv roli zahraje výborně a simulovat umí na výbornou. K mému údivu ji za hodku vyplivne pře mojí prací jakýsi prskolet a moje skorodospělé poupě vítězně mává jakýmsi papírem, kde si můžu přečíst, že její divadelní představení bylo nehrané ale skutečně zánět prostoupil jejími vnitřnostmi a zakotvil v močáku. Takže ukončím pracovní nasazení, vymáčknu slzu, vypnu prsa a po schválení volna po zbytek pracovní doby prchám i s kolabujícím 18-letým močákem domů. což není jednoudchý. Naš přechodný domov se nachází na úplném vršku městečka a pokud chci bydlet, musím zdolat 2km kopec jako prase, který se vůbec ale vůbec nesnese s mojí neexistující kondičkou. Kolikrát už v polovině to nemůžu udejchat. Ale povedlo se. Děvče uloženo, ukonejšeho, atb vpraveny do jejího krevního oběhu( neumí polykat prášky a vpravit do ní cokoliv zavánějící zdravotnictvím je stejně jako krotit divoký buvoly), zapůjčen náš notebook aby se mohla vyplakat na vebkameře tomu svýmu objevu a mě nastává honička sestávající se z uklidu, vaření, prádla, venčení maxe a to vše za dvě hodky...zbytek volna ( do příchodu druhé dcery a manžela) chci využít k nejméně dvouhodinovým mdlobám na gauči. Zadaří se vše. Do růžova vyspaná já i dcera, vymydlenej uklizenej byt, uvaříno vítám prvního příchodivšího-manžela. A prej pro mě něco má. Kytek a jiných romantických nesmyslů jsem se vzdala již dávno tak vím, že to bude domáci výroba. Bingo!!! Tak zase prosedím celé odpo na zadku a budu dělat jak mourovatá. A samozřejmě mezi tím budu muset stíhat takový ty maličkosti jako zase vyvenčit, opláchnou nádobí, znova vpravit atb, zaječet na mladší aby se konečně přicucla k učení atd. A ještě dostanu vynadáno, že dělám moc pomalu. Úderem desáté odhodim výrobu, rozestelu,opláchnu nádobí i sebe a zapadnu do postele jako vojáci do krytu. Manžel se tam ještě chvilku motá a zapadne vedle mě. Rozkládací gauč, na kterém ted spíme, moc pohodlí neposkytuje....
Tak za prvé...holky...já vídím. Už nejsem slepá jako patrona, už nemusím nosit ty otřesný okuláry, už nejezdím po prostředku silnice, už nemžourám frajersky bez brýlí v obchodě abych se následně musela zeptat prodavačky( teda zevlující červené šmouhy, o které jsem se domnívala, že je prodavačka), kdeže mají uskladněn chleba i když třeba stojím metr vedle....a to vše za " pouhých" padesát litrů, tedy za prachy, určené na vybavení naší nové koupelny. Dala jsem doma hlasovat, rozjela předvolební kampaň...buď koupelna nebo moje nový oči. Za všeobecného veselí jak už to při volbách chodí,jednoznačně vyhrála koupelna tři hlasy ku jednomu mému hlasu. A tak jsem pod rouškou noci vycucla manželovi přislušnou částku z účtu, objednala se v jedné nejmenované pražské soukromé klinice a za čtyři dny viděla jako rys...k mé radosti...ne však k radosti potěru, který oplakával naši budoucí koupelnu. Na otázku, kde se budou každý ráno dvě hodiny šlechtit a patlat a matlat ( aby nakonec vylezly v ještě horším stavu než před tím) jsem je odkázala na webové stránky ruční pumpy stojící cca 3 metry od našeho baráku. Voda tam teče celoročně a dokonce, když si v letních mesících přivstanou,, budou tam dřív než důchodci, somrujíc co nejvíce zdarma vody nejenom na zalévání ale i splachodvání a mytí nádobí ( nijak je nevzrušuje, že to není užitková voda!).
Takže první ( a asi jediné) pozitivum, VIDÍM.
V rychlosti ještě obeznámím s novinkami v naší family. Rozvedená ještě stále nejsem, i když žádost je již sesmolena a právnička o této skutečnosti obeznámena. Jenže mi v cestě ke svobodě stojí tolik aspektů, že se bojím, že s tím chlapem, jeho láskou k alkoholu a k ženám budu spjata ještě pěknou řádku let ( teda pokud to mezitím nezapíchnu na krchově). Ale musím říct, že poslední 3 týdny seká latinu, v hospodě nebyl nejmíň 14 dní a jediná ženská ( prý) pohybující se v jeho zorném poli jsem já ( holky ještě za ženský nepovažuju). Za to přes léto jsem si jeho lásek a vášní užila dosytosti. Snad jediný víkend nebyl doma, za propitý jeho peníze bych se celoročně vohákla, a v jeho intimním životě jsem docela ztratila orientaci. Jasně, že o všem a o všech lepých děvách vím...vím, že bych měla prchnout...jenže...nejde to. Nesvazuje mě s ním horoucí láska nebo vášeň....ale něco jinýho. Něco o čem zatím psát nebudu.
Ale díky celé této situaci mi narostla hroší kůže, nesmutním, nepláču, nehysteričím, žiju vedle něho a mám ho na háku. Je mi šumafuk jestli je doma, v hospodě nebo někde úplně jinde, dokážu s ním komunikovat, dohodnout se na zařízení baráku, penězích, jíst s ním u jednoho stolu, spát vedle něho...ale nevážím si ho,...já vím, je to dost drsný...ale...vážím si sama sebe a takový člověk si mě nezaslouží. A holky...slyšíte to? Už pro mě určitě cválá nějakej šohaj na bílým koni...cítím to, věřím tomu.
Můj starší potomek si svojí dosti komplikovanou povahou a naprostou nezávislostí razí cestu ku předu. Čeká, až jí příštítýden bouchne plnoletost a chce nechat školy a zdrhnout za kopečky dělat aur pair. Je přesvědčena, že v 18 si může dělat co chce. Nehledě na to, že nemá ani korunu a dluhů tři p...... Jak se může ještě ani ne 18-letá holka zadlužit se mě neptejte, ale částka to není rozhodně malá a já jí zaplatím. Nejsem blbá, ale nesmáším dluhy. Do dospělého života vkročí čistá jako lilie, ale pokud si pak udělá nějakou botu, já už nepomůžu. Vím, že nežije v harmonické rodině a že nás nenávidí a nemá to lehké...ale kdo má. Snad se mi jí podaří aspoň přesvědčit, aby dodělala školu. Pak ať si dělá co chce. Práce jí moc nevoní, líná je jako veš což nejni moc dobré pro samostatný život...a já jí nebudu donekonečna dotovat, živit, šatit, prát a do nastavené ruky cpát peníze....
Mladší už taky není co bejvávalo...začala být hysterická, hádavá...o škole ani nemluvím, budu ráda, když doleze aspoň k maturitě. I jí se hodně týká náš rodinný život, manželův bujarý život...to nejde nevidět.
No a nakonec já. Přes lěto jsem dostala od života tak přes držku, pochopila konečně tolik věcí a zjistila, že jsem byla tak strašně blbá a řekla stop! Zakázala si deprese, slzy...každý ráno se snažím nahodit můj zažloutlej úsměv a myslet na samý příjemný věci. Tož toliko o naší konstalaci hvězd.
Je úterý a já lezu z postele jak zpráskanej pes. Jsme po víkendu utahaná. Jak sobotu tak neděli jsme strávili s manželem v Praze výběrem zařízení do finišujícího baráku. Dokonce jsme se posnažili těch 65 km domů dopravit naší feldou kombíkem předsíňovou stěnu a botník a to tak, že jsem seděla na palubní desce s ksichtem zarytým v předním skle. Ještě že držím dietu, zhubla jsem už 3 kg a tak jsem se tam vešla. Zbytek zařízení jako postele, skříně jsou objednány a čekají roztroušeny po Kika a Ikea až bude ten náš palác dokončen aby se tam mohly utrůnit. Andy byli jsme i na Černém mostě ale nedostatek času a především ten nepříjemný mužský element mi zabránily poctit tě konečně svou návštěvou. Ale nesmutni není všem dnům konec( doufám) a jednou tě stejně překvapím.
Jako každé ráno mě čeká bleskovka se psem, vyčůrat vykadit a domů. Dneska je to však jiný, ještě rozespalá až venku zjistím, že venčím prázdný vodítko a Max zůstal uvězněn ve výtahu. Štěkal a ječel na celý panelák což je v šest ráno opravdu bomba...strachy zaneřádil celej výtah že už jsme ho ani nemuisela venčit.Doma zase ječej a hádaj se o koupelnu holky( ještě že manžel leze z pelechu v 4.15 a hygienu zvládá v klidu a míru.) Holky ani jedna nechce vstávat a pak se řežou jako koně která tam bude první. Já se kolikrát ani nemám kde umejt zuby a hubu, takže v novém domku jsem si vydupala na záchodě umyvadlo, zrcadlo a zásuvku. Jak často se tam dostanu je už věc druhá.
Po těchto ranních bojích, kdy málokdy vycházím z bitvy jako vítěz, namaluju novej obličej, zabalim proviant ( držím dietu a musím jíst zdravě, musli, kefíry, jogurty, zeleninu a jiný blivajzy, který jsem normálně do huby nestrčila...teď strčím, chutnají a dokonce i hubnu) a zdrhám rychlostí Bolta z baráku. Cestou ve stejný čas potkávám stejný lidi...zaskočím k našim větnamským spoluobčanům pro trocha zeleniny ( mají nejčerstvější a nejchutnější z celé naší rodné hroudy) a směřuju si to do práce. Další den, 8 hodin na zadku...kolikrát už mmě to nebaví...ale slušně živí. Ranní nezbytná káva, další fujtajbl k snídaní ( jogurt s lupínky) a následující permanentní celodenní hlad ( sice jím pravidelně ale porce jsou na moje velrybí tělo malé), surfování po vašich blozích a konečně taky trocha té práce. Brzy nastane v našem pracovním životě významná změna, italský šéf přišel o všechny body ( při řízení) a bude muset naklusat zpátky do Itálie. Na jeho místo už byla přijata mladá, vnadná ( to hlavně) a snad i trošku chytrá děvčica a hlavně moje nová konkurence. Nejsem mladá, ani vnadná a moje angličtina je na úrovni výuky školkových bejbat. Ale snad disponuji ještě jinými kvalitami...pracovními. Tak se uvidí. Nerada bych opouštěla můj teplej dolíček v mém kancelářským křesílku. Během dne mě mobil několikrát vyřvává " Teplákovou soupravu" neklamný to znak, že mě moje starší urgentně potřebuje. Což znamená že buď potřebuje peníze anebo jí něco je. Pro dnešní úterý je B. správná odpověd. Ráno ještě zdravá jako rybička s příchodem školního vyučování se její stav rapidně zhoršuje a kolem dvanácté kolabuje bolestí ( další z jejích oblíbených hereckých žánrů). Má bohužel smolíka, nemůžu pro ní těch 20 km do Vlašimi zajet, pro dnešní den nedisponuju autem a ani si nevypůjčím služební. Doporučím klid ve školní lavici, znám jí a vím, že jakoukoliv roli zahraje výborně a simulovat umí na výbornou. K mému údivu ji za hodku vyplivne pře mojí prací jakýsi prskolet a moje skorodospělé poupě vítězně mává jakýmsi papírem, kde si můžu přečíst, že její divadelní představení bylo nehrané ale skutečně zánět prostoupil jejími vnitřnostmi a zakotvil v močáku. Takže ukončím pracovní nasazení, vymáčknu slzu, vypnu prsa a po schválení volna po zbytek pracovní doby prchám i s kolabujícím 18-letým močákem domů. což není jednoudchý. Naš přechodný domov se nachází na úplném vršku městečka a pokud chci bydlet, musím zdolat 2km kopec jako prase, který se vůbec ale vůbec nesnese s mojí neexistující kondičkou. Kolikrát už v polovině to nemůžu udejchat. Ale povedlo se. Děvče uloženo, ukonejšeho, atb vpraveny do jejího krevního oběhu( neumí polykat prášky a vpravit do ní cokoliv zavánějící zdravotnictvím je stejně jako krotit divoký buvoly), zapůjčen náš notebook aby se mohla vyplakat na vebkameře tomu svýmu objevu a mě nastává honička sestávající se z uklidu, vaření, prádla, venčení maxe a to vše za dvě hodky...zbytek volna ( do příchodu druhé dcery a manžela) chci využít k nejméně dvouhodinovým mdlobám na gauči. Zadaří se vše. Do růžova vyspaná já i dcera, vymydlenej uklizenej byt, uvaříno vítám prvního příchodivšího-manžela. A prej pro mě něco má. Kytek a jiných romantických nesmyslů jsem se vzdala již dávno tak vím, že to bude domáci výroba. Bingo!!! Tak zase prosedím celé odpo na zadku a budu dělat jak mourovatá. A samozřejmě mezi tím budu muset stíhat takový ty maličkosti jako zase vyvenčit, opláchnou nádobí, znova vpravit atb, zaječet na mladší aby se konečně přicucla k učení atd. A ještě dostanu vynadáno, že dělám moc pomalu. Úderem desáté odhodim výrobu, rozestelu,opláchnu nádobí i sebe a zapadnu do postele jako vojáci do krytu. Manžel se tam ještě chvilku motá a zapadne vedle mě. Rozkládací gauč, na kterém ted spíme, moc pohodlí neposkytuje....
Projekt 365
Když tak čtu vaše blogy, abych se přinutila pravidelně psát, také jsem se rozhodla pro propjekt 365. Vím, že to tedy u mě nebude přesně 365, budu ráda, když udejchám aspoň polovinu...ale holky...jsem zpátky. A otevřu asi blog pro všechny.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)