24.10.2012 - středa

Celou noc spím jako zabitá ani nevím kdy ráno lezl manžel z postele. Zase se mi špatně leze, je tma a chce se mi spát. Maxe si tentokráte přikurtuju pozorně abych ho zase někde nezapomněla, Dnes koupelnová bitva je mírnější, starší marodí tak se mydlíme jen s mladší. Nakonec ji přeperu a dokonce ukořistim žehličku na vlasy.
A do práce. Cestou se musím smát...i kdybych nevěděla co je za den bezpečně poznám že je středa. Potkávám totiž důchodce s vozíčkama, neklamný to znak toho, že je středa a v Tescu jsou akce a slevy. A to každý týden. Minule tam šéf právě ve středu jel kupovat vodu na pití do firmy a přijel celej vystresovanej, že prej málen dostal od těch francouzskejch holí přes hubu, když si chtěl vzít košík. Právě totiž probíhala akce na cukr a mléko a v Tescu byla bitva. Já si tam pak v poho došla navečír, košíků bylo dost, přes hubu jsem nedostala a akční cukr a mléko nakoupila taky.
Jako již každé ráno i toto se v rychlosti stavuju na nákup, je zde málo lidí, nebo nikdo a tos e mi dobře nakupuje. S mou PP nakupovat ve špičce prostě nejde, tak to řeším takhle ,brzo ráno. Obtěžkaná asi pěti taškama supím do práce. Tam obvyklé kolečko, kafíčko, internet blogy a zase práce. Dnes mám službu na poštu, to znamená jít vyzvednout poštu a koupit kolegyni oběd. Nemám to ráda vzhledem ke spoostě lidí jak na poště tak v obchodě a té mé podělané PP. A ty fronty! Ale dneska se cítím kupodivu v klidu. Pošta ještě ujde...omrknu potraviny a vidouc, že tam není moc lidí v rychlosti posbírám nějakej oběd pro kolegyňku a mažu k pokladně. Přede mnou tři lidí, vesměs důchodci...to dám...bohužel ty francouzský hole nejsou zrovna v dobré náladě, cvakají protézama a jako obvykle si na vše stěžují. Protéza u pokladny rychlostí šneka vyndavá na pás nákup, klepe se při tom jak ratlík v zimě a neopomene se poptat pokladní Marušky na politickou situaci v její rodíně, vyptá se na rodokmen až do doby husitské nejmíň a jak vidno jí to působí potěšení. Né tak mě. Začínám se potit, panikařit. U pokladny je zase rušno, babka zjišťuje výši účtu a poměrně nahlas začne halekat, jak je vše drahé, že má malý důchod a jak z toho vyžít. Na co si kupuje tolik klobás, piv a cigaret mi však tedy zůstává záhadou. Žije sama, nikdy nebyla vdaná, nemá potomky a pokud vím tak ani příbuzenstvo. Nehledě na to, že s tím svým umělým chrupem těžko klobásy ukousne.
A pak jí napadne bezva nápad, aby pokladní Maruška znova přepočítala nákup neboť se jí to zdá moc. To už je moc i na mě. Stojím tam jak trubka, potím se jako prase a ještě tohle...naštěstí přisvištěla nějaká další použitelná pokladní a já k ní hned skočila šipku a vmžiku byla venku. Vždy pak lokám čerstvý vzduch a nadávám na ty naše penzisty. Já vím, taky jednou ( snad) rozšířím jejich řady...ale proč vždy tam, kde by měli spěchat mají dost času a tam , kde by mohli sedět hodiny( u lékaře) a mlejt pantem tam se ploužej jako stín a s kňučej tak, že máte strach, aby to tam navždy nezabalili tak je radši pustíte na řadu. Oni pak narovnají hřbet, zapředou s doktorkou hodinový monolog a pak s pocitem vítězství jdou zase vňukat např. do lékárny, aby se dozvěděli co nového zase tam. To jsem už taky zažila.
Takže nalokána čerstvého vzduch mířím ještě do jednoho obchůdku, kde to bude jen rychlovka a mažu do práce. Je právě 11.45 a můj italskej šéf konečně dorazil do práce a hned, kde jsem byla , že mě potřebuje. Po krátkém vysvětlení, že na poště zvýší, svoji fistuli o několik decibelů a začně už anglicky, že jsem jeho asistentka a že mě potřebuje HNED. Já, už nastartovaná z těch protéz, mu stejnou zvukovou délkou zaječím, že kdyby jezdil do práce v osm, vše by stíhal!
To jsem si však dovolila moc. Vytknout něco Italovi a ještě k tomu takovýmu ješitovi jako je můj šéf.
Nadával jako dlaždič, italsky, anglicky i česky a házel po mě ty jeho italský blesky. Nenechala jsem se zahambit a vše mu vracela. Už mě ten pták fakt štve! Po pár setech jsme to zabalili, já šla baštit a on prudit do výroby.
Do čtyř hodin byl na mě fakt " úžasnej" , pořád něco " Monika já potčebuju" vesměs úplný kraviny. Úderem čtvrtý jsem nahodila bundu a s výrazeem " bozkajtě ma v riť" všichni se chystala odejít. Samozřejmě a jako každý den měl šéf v tu dobu se mnou nejvíc plánu a prý abych zůstala déle. Chlapče máš smolíka, jdu domů.
Cestou ještě že odpočinu údům a stavím se na baráku jak pokračuje rekontrukce. Tam mi spadla čelist a okamžitě jsem zapomněla na moje totálně z tašek odkrvený ruce. V rohu budoucího obýváku nějaká tmavá ( nejsem rasista!), bezzubá socka matlala naší novou dlažbu. A ještě k tomu JINOU dlažbu, než jsem si objednala. To mě totálně dostalo a radši jsem šla pryč s tím, že mi to bude muset manžel doma osvětlit!
Domů jsem dorazila úplně grogy spocená jako dveře od chlíva velebnosti. Tašky byly těžký a nenašel se žádnej gentleman, kterej by pomohl. Doma mě čekal uvítací sbor ve složení pes...a čekal, co mi omylem vypadne z tašek. Rychlým pohledem na věšák a botník jsem zjistila, že všichni jsou doma a dokonce nějaký cizí element rozšířil naše řady. Přítel stašrí dcery. Hned mi běželo hlavou, cože mu nabídnu do žaludku, když já s manžou máme dietu a potěru stačí namazanej chleba. Pak mě napadlo, že dneska máme vlastně den, kdy můžeme jíst vše ( je to 60 denní dieta P. Havlíčka) a chystám se připravit naše milovaná kuřecí křidýlka tak pár mu předhodim taky. Teda pokud to bude jíst, je to takovej frfňa , kterej do huby jen tak něco nestrčí. Manželovi jsem pochválila jeho nový sestřih alá koleno a v rychlosti naházela křídla do trouby. Hoří nám koudel u zadku s domáci výrobou, tak musíme makat. Také jsem se dočkala vysvětlení ohledně baráku. Ta socka je jeden z nejlepčích obkladačů firmy ( což jsem pak následně pohledem na prvotřídně položenou dlažbu zjistila a v duchu se mu dlouze omlouvala!)námi objednaná dlažba najednou nebyla a tak vzal náš stavebník dlažbu stejné značky ale tmavšího odstínu. Mě se samozřejmě nikdo na nic neptal! Mončo hlavně klid!
Za chvilku vešla mladší a začala na mě mrkat těma svýma kartáčema a házet pusinky. Bylo mi jasný, že něco chce. Mami jdu spát ke Kamče, táta mi to dovolil. Nebylo to ptaní ale spíš konstatování. Tak když ti to táta dovolil tak běž...aspoň bude doma o jeden hladovej krk míň a to se vyplatí ne? :-D
Makali jsme s manžou, zasytili naše věčně hladové žaludky a nastoupila starší. Začala mě hladit, chválit, dokonce u hubana jsem dostala. Bylo mi jasný, že taktéž něco chce. Mami já bych chtěla jet k Davidovi ( ten její anděl) cukrovala. Ne ne holčičko. Máš zánět, atb, do školy nechodíš...žádnej David. Okamžitě otočila o 180 stupňů místo cukrkandlu nastoupily žiletky a spustila jako z kulometu, jak to umí jen ona. Jenže narazila. Chlapcovi nezbylo nic jinýho než odjet domů samotnýmu a uražená dcera zalezla do pokoje.
Mohla jsi jí pustit, byli bychom sami doma...dosvištělo k mému hluchému uchu od manžela a zároveň jsem zahlídla i významné zamrkání. Rázem mi bylo vše jasné a zježily se mi i vařečky v šuplíku. Vyhnat potěr z bytu a užívat si érotiky. Toto téma jsem jasně a pro vždy s manželem uzavřela, ale zkouší to dnes a denně. Byla jsem fakt ráda, že jsem Zuzku nepustila. Nakonec mi jí bylo i líto, že jsme jí přislíbila, že pokud dopadnou výsledky krve a moči jenom trochu ok, může vyrazit s tím svým miláčkem v pátek do neděle na chatu. Přijala to vcelku dobře a zase házela samý cukrkandly.
V deset jsem fakt unavená padla do peřin a plula do říše snů.