Tak pozítří to vypukne. Moje dcera letos už maturuje a pozítří má maturitní ples. Jsem z toho poněkud nervoźní už ted´protože dcera už nebydlí doma a tak veškerý domluvy musíme vést přes jednoho mobilního operátora. Šaty bude mít krásné a i já s mladší dcerou se budeme muset moooc snažit abychom vedle ní nebyly jako chudé příbuzné. Ples se koná v Benešově na Karlově cca 40 km od naší rodné hroudy a protože hlásí sněžení a pěknou zimu už blednu teď...na přepravu bude třeba dvou aut takže já a manža strávíme večer o vodě jako řidiči. Řídit ve tmě a ještě k tomu na sněhu to opravdu nejni moje parketa. Začátek plesu je na sedmou hodinu ale dcerka už nás tam žene na šestou abychom si prý pohodlně sedli a dostali se k baru. Předci jenom se očekává přes 1200 lidí a to bude teda hukot.
Trochu nás rozladila přítelkyne mého tchána, která se rozhodla, že na správný ples patří pohoštění a tak že něco upeče a uplácá chlebíčky. Nedá si bohužel vysvětlit, že pohoštění na plesy se kdysi nosilo a možná ještě dnes někde i nosí ale zrovna na maturitní ples to nejni vhodné...ta dobrá duše si to však vymluvit nedá. Bude koukat až jí nepustěj s tím nákladem do sálu. Ach jo.
Co se týče oblečení, ulovila jsem šaty i boty ( k dočtení zde)Vánoce, slevy a strasti i slasti s nimi spojené.... mladší dcera má róbu i obutí taktéž jen manža má na oblečení prý času dost...vzhledem k tomu, že ples je již pozítří a on má jen tak ponožky tak to bude ještě veselo. Tradicí se již stává tanec maturanta se svým rodičem. U nás dcery s otcem. I toto manža bojkotuje, neb prý tancovat neumí a troubu ze sebe veřejně dělat nebude. No mám cca necelý dva dny mu tento jeho názor nějak vymlátit z hlavy. Dalším mužským přítomným elementem bude tchán ale vzhledem k jeho novým, umělým kolenům si také moc nezatančí. A abych se šla ploužit na parket s dcerou já to mi také nepřijde jako zrovna 2x dobrý nápad. Tak snad se mi nějak podaří manžu přemluvit. Moc fotek sem nevkládám ale pokud se mi podaří nějaká slušná ulovit a kde nám to bude všem slušet, tak jí sem vložím. A samozřejmě doplním i dalším příspěvkem.
čtvrtek 23. ledna 2014
Pivní salát a tequilovou zálivkou aneb neschopenka snadno a rychle..
Na začátku tohoto příspěvku bych chtěla moc poděkovat všem anonymům a paní Helence, kteří mě pravidelně obšťastňují " krásnými " mailíky, při jejichž čtení by od přírody labilnější osoby trefil šlak.Bohužel u mě neuspějete, nijak mě neurazíte, nerozbrečíte, pouze vykouzlíte na mé tváři úsměv-piště klidně dál, když vás to baví. Já ty vaše výplody plné hrubek ráda čtu...
a jednomu anonymnímu fanaticky věřícímu, který mi doporučil, abych se obrátila na víru v Pána Boha a všechny moje manželské problémy se tím vyřeší. On je věřící již prý dvacet let a za ta dlouhá léta byl již prý svědkem mnoha zázraků, které jeho Pán udělal. Pomohl mu vyřešit složitou rodinnou situaci, vyléčit těžkou nemoc atd. Děkuji milý věřící anonyme, ale já jsem nevěřící, což však neznamená že bych proti věřícím něco měla. A když mi chceš tak moc pomoci, jak píšeš, tak promluv s tvým Pánem a pomož a ulev především těm všem unaveným maminkám, které se tak obětavě starají o svě postižené nebo jinak nemocné děti, když jak píšeš Tvůj Pán umí zázraky.
A teď trochu na vysvětlenou pro čtenáře/ky, které si myslí, že moje příspěvky jsou vymyšlené. Můžu vás ujistit, že vše, o čem píši je pravdivé, pouze jsem to hodila do takové řekněme odlehčenější, nadnesenější a humornější formy protože články plné hrůz a slz si můžete přečíst na internetu kdekoliv.
Dostat mého manžela Z hospody byl ještě před pár měsíci nadlidský úkol. Dostat ho nyní DO hospody je nadlidský úkol ještě větší. Aspoň jednou do měsíce moje chuťové kalíšky avizujou hlad po pivku a nic naplat, hlad se musí uhasit. Ale zase tak odvážná, abych sama zasedla mezi tu sortu pivních mozolů, nejsem takže nějakýho křena sebou potřebuju. Byť už jsem 40+3 fousky stará a uvadající pořád se stydim jako čerstvě rozkvetlá šestnáctka. Kdo mě čte moc dobře ví, že jsem téměž abstinent ale dobré červené vínko nebo pivko si občas dám. A tak jsme se s křenem, tedy manžou vydali do místní nálevny nasát trošku toho hospodskýho smradu, zavlažit hrdlo a naakumulovat do mozku nové drby a podobné opilecké " chytrosti". Sedíme, akumulujeme manža dal dvě velký a já dvě malý. Ještě jsem vyslala sms posla naší čerstvě šestnáctileté dceři, aby nezapomněla občas zvednou zrak a pozadí od notebooku, facebooku nebo na čem to tráví svůj drahocený, pubertální čas a postarala se o rodinný krb vhozením nějakého pěkného polínka slibujícího dlouhodobé teplo v našem baráčku. I o takovéto náročné úkony musím tento šestnáctiletý skvost upomínat cca 16x denně sms (pokud nejsme doma, pokud jsem doma , přikládám si radši sama) nebo by nám vesele pomrzla všechna voda v trubkách. Jak jsem předpokládala, na moji sms žádná odpověď. Bylo půl desátý a tak si říkám, dopijeme a v deset jsme doma...hohohooo...když jsem v půl čtvrtý ráno za kuropění a hlaholu mého manžela odemykala, svět byl prostě nádhernej, báječnej...krbovky už sice nehořely ale teplo doma bylo. Šikovná holka předci jenom přiložila. Akorát zapomněla ustájit na noc naše dva psy( jednoho do ložnice a druhého k sobě do pokojíku), kteří ted´chudinky seděli v obýváku na dlažbě ( greenpísáci nebojte, máme podlahu vyhřívanou, tudíž psíkům nehrozila žádná újma) jako dvě trubky a čučeli na ty dvě rozzářený bytosti co poletovali a halekali po obýváku. Byli jsme jako zhulený, oba ( manžel nekouří a já si dám spíše příležitostně ale v ten den jsem nekouřila). Ne opilý ale tak nějak veselý. A jelikož starší dcera jistě neúmyslně nechala pohozen mezi osatníma knihama svůj valentýnský dárek velice čtivou knihu " Hubneme s Kámásůtrou" rozhodli jsme se s manžou nějaký to kilčo shodit. Tak rychle dočista očista, vyhrabat nějakej ten saténovej vohoz, oblejt se feromonama, šipku do našeho královského lože a čekat na manžela, kterej právě v koupelně válčil se sprchou...ta mrška evidentně vyhrávala podle toho, co se z koupelny ozývalo...probrala mě až zima...a světlo...ležela jsem nahá s mladším psem v posteli...do postele nesmí, to ví, ale zkusil to, nikdo ho nevyhodil tak toho využil...tak letěl jako vlaštovka ted´, chudák ani nevěděl, kolikátá bije. A já teda taky. Vzpomněla jsem si jen, že když jsme dopíjeli poslední pivko, přisedl si k nám společný známýs flaškou tequily...a tak abychom neurazili, tak jsme ochutnali..a zřejmě nám chutnalo.. ale měla jsem jen tři panáky...tady něco nehraje.
Chtěla jsem vstát ale zřejmě se začala probouzet hlava a mě to hodilo zpět. V tom okamžiku procitl žaludek s tequilou a začalo peklo. Ještěže máme wc hned naproti ložnici cca tři kroky...a ještěže nám pán bůh nadělil jen dvě tělní únikové cesty-vrchní a spodní, jinak bych to fakt nedala. A tak jsem si vesele sprintovala sem a tam a tam a sem..a abych na to nebyla sama, mladší pes mi dělal předvoj..a jelikož se mozek sportem okysličuje i mě při tom sprintu napadlo, kdeže je teda vlastně manžel?? v koupelně nebyl...tak jsem se vydala na průzkumnou expedici po stopách mého manžela, což ovšem nebyla žádná sranda, protože nohy se mi klepaly jako ratlíkovi a žaludek mě každou chvilku navigoval zpět na wc. Nakonec jsem předci jen dosáhla pomyslného vrcholu( obývacího pokoje) a našla manžela ležet na zemi oblečeného!!( to se sprchoval v kalhotech nebo co?) na dece, kde obvykle si lebeděj pejskové. Nadklonila jsem se nad něj abych zjistila jestli náhodou nejni ze mě vdova ( nejni) ale tento pohyb se vůbec nelíbil žaludku a už jsem zase svištěla zpět. Nebudu to prodlužovat, manželovi bylo stejně zle ( vlastně jemu víc, protože je to chlap) jako mě a ve sprintu jsme se šikovně na wc prostřídali. Seděli jsme pak na gauči každej v poloze takové, která vyhovovala jeho žaludku a tu mě osvítila myšlenka, že v domě nejsme sami, v patře v pokojíku spí mladší plod naší lásky a bude vyžadovat nějakou krmi k obědu. Uvařit? To nedám!. Kolem půl dvanáctý se pokojík žadal probouzet a za chvilku kolem proběhla dcera. Ani si těch dvou trosek na gauči nevšimla. Hele co bude k obědu? nasměrovala směrem k mému uchu a poprvé zaregistrovala moji zdravou zelenkavou barvu. Na moje tiché protesty, že nám nejni moc dobře ať si usmaží vajíčka, vykulila ty svoje kukadla a ťala do živého, že nemáme chlastat a že chce teplej oběd. Co teď? Bety a nechtěla by jsi pizzu? Na to moje dcera slyší a vivat naší pizzerii, které bych tímto chtěla veřejně poděkovat za záchranu dceřinýho nedělního oběda.
Odpoledne proběhlo v našem domácím lazaretu ve stejném duchu jako dopoludne. Horší bylo, že jsme druhý den museli narukovat do práce. Ale co, ráno moudřejší večera. Ve čtyři ráno se manželovi rozštěkal budík, pokyn to k tomu, aby honem rychle vstal a jel do práce. Odpověd na štěkání budíku bylo manželovo sténání a mě bylo jasné, že dnes ho v práci neuvidí. Pracně jsme naklofali centrálnímu mozku manželova podniku že dnes nepřijde a vysíleni padli zpět do peří. Když jsem se probrala podruhý, bylo již světlo, neblahý to důkaz toho, že je již pokročilé dopoledně a já místo v peří bych se měla povalovat na stole v práci. Několik sms a nepřijatých hovorů od šéfa mě přesvědčilo, že mám zcela pravdu. Zavolala jsem zpět, omlouvala se až za roh a že za deset min jsem v práci. Jenže můj odraz v zrcadle mě zase utvrdil, že deset minut bude žalostně málo na to, udělat ze mě aspoň trochu něco lidského. Nicméně přesně za 15 min jsem byla v práci. Pranýřována za to, že jsem poprvé v životě trošku zaspala. Nicméně šéf s očima upřenýma na moje přirodní trojky mávl velkoryse rukou a celou tuto kauzu nakonec smazal. Do konce pracovní doby jsem jela jako fretka, bez oběda a jakéhokoli požití čehokoliv. Hůře však dopadl manžel. Z pozice práce schopen pomalu přešel do pozice práce absolutně neschopen a týden si poležel v nádherném prostředí naší ložnice za téměř nulové finanční podpory zaměstnavatele. Pointou toho všeho bylo ne naše neúměrné pití ( dobře jsem si pamatovala, že jsem měla dvě malá piva a tři panáky tequily a manže dvě velká piva a také tři panáky a z toho člověk normálně nemůže být předci týden naprosto vyloučen z pracovního procesu) ale nekvalitní a zřejmě na černém trhu zakoupený alkohol, který udělal zle nejenom nám ale ještě i našemu kamarádovi a dalším několika lidem, kteří stejně jako my požili alkohol zakoupený v této putice. Následně zde byla provedena razie a kontrola a majitel byl obviněn nejenom z ublížení na zdraví ale i z prodeje bůhvíjakých sajrajtů. A tak jsem byla fakt ráda, že jsme nedopadli mnohem hůř!
a jednomu anonymnímu fanaticky věřícímu, který mi doporučil, abych se obrátila na víru v Pána Boha a všechny moje manželské problémy se tím vyřeší. On je věřící již prý dvacet let a za ta dlouhá léta byl již prý svědkem mnoha zázraků, které jeho Pán udělal. Pomohl mu vyřešit složitou rodinnou situaci, vyléčit těžkou nemoc atd. Děkuji milý věřící anonyme, ale já jsem nevěřící, což však neznamená že bych proti věřícím něco měla. A když mi chceš tak moc pomoci, jak píšeš, tak promluv s tvým Pánem a pomož a ulev především těm všem unaveným maminkám, které se tak obětavě starají o svě postižené nebo jinak nemocné děti, když jak píšeš Tvůj Pán umí zázraky.
A teď trochu na vysvětlenou pro čtenáře/ky, které si myslí, že moje příspěvky jsou vymyšlené. Můžu vás ujistit, že vše, o čem píši je pravdivé, pouze jsem to hodila do takové řekněme odlehčenější, nadnesenější a humornější formy protože články plné hrůz a slz si můžete přečíst na internetu kdekoliv.
Dostat mého manžela Z hospody byl ještě před pár měsíci nadlidský úkol. Dostat ho nyní DO hospody je nadlidský úkol ještě větší. Aspoň jednou do měsíce moje chuťové kalíšky avizujou hlad po pivku a nic naplat, hlad se musí uhasit. Ale zase tak odvážná, abych sama zasedla mezi tu sortu pivních mozolů, nejsem takže nějakýho křena sebou potřebuju. Byť už jsem 40+3 fousky stará a uvadající pořád se stydim jako čerstvě rozkvetlá šestnáctka. Kdo mě čte moc dobře ví, že jsem téměž abstinent ale dobré červené vínko nebo pivko si občas dám. A tak jsme se s křenem, tedy manžou vydali do místní nálevny nasát trošku toho hospodskýho smradu, zavlažit hrdlo a naakumulovat do mozku nové drby a podobné opilecké " chytrosti". Sedíme, akumulujeme manža dal dvě velký a já dvě malý. Ještě jsem vyslala sms posla naší čerstvě šestnáctileté dceři, aby nezapomněla občas zvednou zrak a pozadí od notebooku, facebooku nebo na čem to tráví svůj drahocený, pubertální čas a postarala se o rodinný krb vhozením nějakého pěkného polínka slibujícího dlouhodobé teplo v našem baráčku. I o takovéto náročné úkony musím tento šestnáctiletý skvost upomínat cca 16x denně sms (pokud nejsme doma, pokud jsem doma , přikládám si radši sama) nebo by nám vesele pomrzla všechna voda v trubkách. Jak jsem předpokládala, na moji sms žádná odpověď. Bylo půl desátý a tak si říkám, dopijeme a v deset jsme doma...hohohooo...když jsem v půl čtvrtý ráno za kuropění a hlaholu mého manžela odemykala, svět byl prostě nádhernej, báječnej...krbovky už sice nehořely ale teplo doma bylo. Šikovná holka předci jenom přiložila. Akorát zapomněla ustájit na noc naše dva psy( jednoho do ložnice a druhého k sobě do pokojíku), kteří ted´chudinky seděli v obýváku na dlažbě ( greenpísáci nebojte, máme podlahu vyhřívanou, tudíž psíkům nehrozila žádná újma) jako dvě trubky a čučeli na ty dvě rozzářený bytosti co poletovali a halekali po obýváku. Byli jsme jako zhulený, oba ( manžel nekouří a já si dám spíše příležitostně ale v ten den jsem nekouřila). Ne opilý ale tak nějak veselý. A jelikož starší dcera jistě neúmyslně nechala pohozen mezi osatníma knihama svůj valentýnský dárek velice čtivou knihu " Hubneme s Kámásůtrou" rozhodli jsme se s manžou nějaký to kilčo shodit. Tak rychle dočista očista, vyhrabat nějakej ten saténovej vohoz, oblejt se feromonama, šipku do našeho královského lože a čekat na manžela, kterej právě v koupelně válčil se sprchou...ta mrška evidentně vyhrávala podle toho, co se z koupelny ozývalo...probrala mě až zima...a světlo...ležela jsem nahá s mladším psem v posteli...do postele nesmí, to ví, ale zkusil to, nikdo ho nevyhodil tak toho využil...tak letěl jako vlaštovka ted´, chudák ani nevěděl, kolikátá bije. A já teda taky. Vzpomněla jsem si jen, že když jsme dopíjeli poslední pivko, přisedl si k nám společný známýs flaškou tequily...a tak abychom neurazili, tak jsme ochutnali..a zřejmě nám chutnalo.. ale měla jsem jen tři panáky...tady něco nehraje.
Chtěla jsem vstát ale zřejmě se začala probouzet hlava a mě to hodilo zpět. V tom okamžiku procitl žaludek s tequilou a začalo peklo. Ještěže máme wc hned naproti ložnici cca tři kroky...a ještěže nám pán bůh nadělil jen dvě tělní únikové cesty-vrchní a spodní, jinak bych to fakt nedala. A tak jsem si vesele sprintovala sem a tam a tam a sem..a abych na to nebyla sama, mladší pes mi dělal předvoj..a jelikož se mozek sportem okysličuje i mě při tom sprintu napadlo, kdeže je teda vlastně manžel?? v koupelně nebyl...tak jsem se vydala na průzkumnou expedici po stopách mého manžela, což ovšem nebyla žádná sranda, protože nohy se mi klepaly jako ratlíkovi a žaludek mě každou chvilku navigoval zpět na wc. Nakonec jsem předci jen dosáhla pomyslného vrcholu( obývacího pokoje) a našla manžela ležet na zemi oblečeného!!( to se sprchoval v kalhotech nebo co?) na dece, kde obvykle si lebeděj pejskové. Nadklonila jsem se nad něj abych zjistila jestli náhodou nejni ze mě vdova ( nejni) ale tento pohyb se vůbec nelíbil žaludku a už jsem zase svištěla zpět. Nebudu to prodlužovat, manželovi bylo stejně zle ( vlastně jemu víc, protože je to chlap) jako mě a ve sprintu jsme se šikovně na wc prostřídali. Seděli jsme pak na gauči každej v poloze takové, která vyhovovala jeho žaludku a tu mě osvítila myšlenka, že v domě nejsme sami, v patře v pokojíku spí mladší plod naší lásky a bude vyžadovat nějakou krmi k obědu. Uvařit? To nedám!. Kolem půl dvanáctý se pokojík žadal probouzet a za chvilku kolem proběhla dcera. Ani si těch dvou trosek na gauči nevšimla. Hele co bude k obědu? nasměrovala směrem k mému uchu a poprvé zaregistrovala moji zdravou zelenkavou barvu. Na moje tiché protesty, že nám nejni moc dobře ať si usmaží vajíčka, vykulila ty svoje kukadla a ťala do živého, že nemáme chlastat a že chce teplej oběd. Co teď? Bety a nechtěla by jsi pizzu? Na to moje dcera slyší a vivat naší pizzerii, které bych tímto chtěla veřejně poděkovat za záchranu dceřinýho nedělního oběda.
Odpoledne proběhlo v našem domácím lazaretu ve stejném duchu jako dopoludne. Horší bylo, že jsme druhý den museli narukovat do práce. Ale co, ráno moudřejší večera. Ve čtyři ráno se manželovi rozštěkal budík, pokyn to k tomu, aby honem rychle vstal a jel do práce. Odpověd na štěkání budíku bylo manželovo sténání a mě bylo jasné, že dnes ho v práci neuvidí. Pracně jsme naklofali centrálnímu mozku manželova podniku že dnes nepřijde a vysíleni padli zpět do peří. Když jsem se probrala podruhý, bylo již světlo, neblahý to důkaz toho, že je již pokročilé dopoledně a já místo v peří bych se měla povalovat na stole v práci. Několik sms a nepřijatých hovorů od šéfa mě přesvědčilo, že mám zcela pravdu. Zavolala jsem zpět, omlouvala se až za roh a že za deset min jsem v práci. Jenže můj odraz v zrcadle mě zase utvrdil, že deset minut bude žalostně málo na to, udělat ze mě aspoň trochu něco lidského. Nicméně přesně za 15 min jsem byla v práci. Pranýřována za to, že jsem poprvé v životě trošku zaspala. Nicméně šéf s očima upřenýma na moje přirodní trojky mávl velkoryse rukou a celou tuto kauzu nakonec smazal. Do konce pracovní doby jsem jela jako fretka, bez oběda a jakéhokoli požití čehokoliv. Hůře však dopadl manžel. Z pozice práce schopen pomalu přešel do pozice práce absolutně neschopen a týden si poležel v nádherném prostředí naší ložnice za téměř nulové finanční podpory zaměstnavatele. Pointou toho všeho bylo ne naše neúměrné pití ( dobře jsem si pamatovala, že jsem měla dvě malá piva a tři panáky tequily a manže dvě velká piva a také tři panáky a z toho člověk normálně nemůže být předci týden naprosto vyloučen z pracovního procesu) ale nekvalitní a zřejmě na černém trhu zakoupený alkohol, který udělal zle nejenom nám ale ještě i našemu kamarádovi a dalším několika lidem, kteří stejně jako my požili alkohol zakoupený v této putice. Následně zde byla provedena razie a kontrola a majitel byl obviněn nejenom z ublížení na zdraví ale i z prodeje bůhvíjakých sajrajtů. A tak jsem byla fakt ráda, že jsme nedopadli mnohem hůř!
úterý 21. ledna 2014
Silvestr...
Vánoční svátky uběhly, slevy byly zdolány, gauč plnně každodenně obsazen nic nedělající Moničkou a za dveřmi Silvestr. Starší dcera měla již své plány a i mladší tvrdošíjně odmítala trávit poslední den v roce ve společnosti stárnoucích, nudných rodičů. Ani my neměli žádné plány( nikde kupodivu snad poprvé žádný silvestr nebyl), než se placatit u televize u trapných estrád. Zkusila jsem vyslat SOS kámošce, zdali i oni jsou na tom podobně a nechtěli by se nudit s náma, ale měla tichou domácnost a tak šlapala jako hodinky, aby si to ticho nepřenesla do nového roku...tak jsem nadělala pár chlebíčků, pro manžela jednohubky, namíchla " Sex on the beach" ( koktejl, né erotické hrátky) a jako dvě trubky jsme se opékali u nicnedávající TV a pak u Cimrmanů na kompu. V půlnoci jsme si přiťukli, obesemeskovali známé s přáním do Nového roku, zkontrolovala jsem holky jestli jsou ještě při smyslech ( byly) a v jednu za zvuků dělobuchů a ječení mladšího psa, usnuli. Nad ránem jsem v polospánku zaznamenala příchod mladší dcery a pak ráno podle bot spočítala, kolik silvestrovsky unavených zombie ( byla na zombie party-silvestru) u nás nocuje. Naštěstí všechny boty byly dámské...ranní vstávání bylo v pohodě a vcelku častné. Musím ještě poznamenat, že celé vánoční svátky, místo abych hnípala do poledních hodin, jsem se pravidelně probouzela v půl šestý a v sedm už měla i navařeno a uklizeno:-D
A tak se stalo, že na Nový rok v 8.30 hod. už jsme drkotali zubama pod Blaníkem, ve složení já, manža a mladší pes.Rozhodnutí jet si vyšlápnout Blaník ( bližší info si vygooglete pokud budete chtít) bylo rychlé a spontánní. Blaník je od nás vzdálen cca 25 km a pět km 5 Vlašimi, kde pobývá moje starší dcera. Chtěla jsem ji vzít sebou ale v častných, ranní hodinách nového roku, kdy já vstávala, ona slavila ještě Silvestra. A tak jsme pobalili sebe, psa, do batohu strčili nějakou mňamku a pití a chtěla jsem ještě vzít pár zbyvších chlebíčků, které se na mě ještě ráno krásně okorale usmívaly, ale nenašla jsem je. Něco mi našeptávalo, že to moje ranní setkání s nimi nebylo poslední. Mladší pes Vily byl přímo nadšený když mu docvaklo podle hodobóžového postroje, že vyrážíme někam na na špacír...a když viděl, že balím i jeho nadevše milované piškoty, samou radostí mi občůral moje zánovní kozačky. Venku při pohledu na auto mu už sklaplo. Cestování nesnáší dobře a tak ranní ptáčata veřejné informační služby ( důchodci) mohli brzy po ránu sledovat můj sprint za mrštným a velice hbitým jack russel teriérem Vildou, kdy jsem viditělně prohrávala. Nakonec se do tý komedie vložil manža, na psa zařval povel " ke mě" a ta trubka bílá, chlupatá se k němu přihnala a sedla mu u nohy. A já za ním lítala jak pošuk a vyčerpala tak zbytek energie, kterou jsem šetřila na náročný výstup na Blaník. V autě jsme se snažili Vildu přikurtovat kšírama do auta ale byl to boj s větrnými mlýny, tak jsem si ho vrazila pod nohy s tím, že pokud bude blbnout, dostane ode mně povel, piškot a bude klid...hohohoo...pes mě měl zcela na háku a na moje povely hodil na moje nový trekingový adidasky takovou chlebíčkovou šavli...sem věděla že ty malý, okoralý chlebíčky nevidím ráno naposledy...a tak musel manža zastavit, neb ho taky natahovalo, vyndat poblitýho psa i mě a pak já následně musela vyčistli interiér auta a psa a exteriér mých nových botek. Jediný, kdo byl po tomto šavlovym tanci byl v pohodě byl ten příslušník zvířecí říše. Ještě že takovéto situace předvídám a bez utěrky a vlhkých kapesníků necestuji.
Bohužel podobný nápad s dobytím Blaníku mělo cca dalších 100 lidí a nejméně polovina z nich měli ještě lepší nápad a stejně jako my si přibalili sebou psa. A jak jsem po chvíli zjistila, většina těch psů nebyli psi ale feny. A když k tomu připočtu našeho 1,5 roku starýho psího playboye dohrabu se k velice zajímavýmu výsledku. Hned z kraje, když jsem na parkovišti pod Blaníkem byla psem z auta vyrvána a jen taktak jsem zachovala noblesu a nevyryla čumákem v blátě svůj monogram, aby si mohl označkovat cca 20 krtin v blízkém okolí jsem s hrůzou zjistila, že nás s velkým potěšením pozorují hned dva, 2x tak větší psi, feny. Netrvalo dlouho a náš seladon se poškubem vodítka na jehož druhém konci zůstala moje ruka vydal hodit řeč s těmito krasavicemi. Než jsem si uvědomila vo co go už jsem byla násilně představena majitelům těchto psích krasavic a následně jsem měla co dělat abych našeho psa udržela ve vzdálenosti jak se sluší a patří při prvním setkání s psí dámou. Manža nás pozoroval od auta a řehtalse jako kůň. Po prvotních nesmělých seznamovacích krůčcích došla majitelům fen trpělivost a vydali se pokořit Blaník. Já zarytá po kotníky v bahně usměrňovala našeho zamilovanýho psa, aby neletěl i s vodítkek a mojí rukou za hlasem svýho srdce. Podruhé musel manžel zakročit a psa velice důražně seřvat. Když nám feny a majitelé zmizeli z dohledu, vyrazili jsme i my. Jenže ty mršky psí byly pěkně vyčůraný a značkovaly jako o závod, jedna vlevo cesty a druhá vpravo, tak já vlála vlevo a vpravo a vlevo a vpravo atd s vykloubenou rukou za psem jako fáborek. A protože cesta vede do kopce, do prudkého kopce, za chvilku už jsem to vlátí neudejchala a psa předala do milující ruky manžela. Feny jsme neviděli ale přesně podle našeho lítajícího psa věděli, kudy prošly. Výstup byl pro mě dosti náročný díky mé neexistující fyzičce. Na vrcholu jsem bokem od lidí ještě chvilku čekala, než se mi doplazej plíce a najednou na nějakej pravidelnej dýchací rytmus ( a tento kopec manža pravidelně v lednu běhává- Běh na Blaník ( z Vlašimi cca 18 km). Sestup byl již rychlý a pokojný, Vilda poslouchal i mě a v autě usnul jako mimino. Nápad(můj) zastavit se někde na nějakou dobrotu k obídku se ukázal taky jako dosti pitomývzhledem k tomu, že hlad jsme měli nejenom my ale i Vilda a nějakým pro mě nepochopitelným způsobem se vyvlekl z popruhů ( o čemž jsem nevěděla a myslela že spokojeně odpočívá pod stolem) a začal otravovat a házet smutný, hladový kukuče u stolu vedle nás tak dlouho, dokud nerudná rodinka požádala číšníka at´je toho otrapy zbaví. To už jsem se snažila zachránit situaci já, vystartovala od výbornýho guláše, sbalila vzpouzejícího se psa a celá vzteklá čekala na manžu v autě, než dohoduje a zaplatí. Ale jinak výlet to byl krásný a pokud se říká jak na Nový rok tak po celý rok tak potěš koště:-)
A tak se stalo, že na Nový rok v 8.30 hod. už jsme drkotali zubama pod Blaníkem, ve složení já, manža a mladší pes.Rozhodnutí jet si vyšlápnout Blaník ( bližší info si vygooglete pokud budete chtít) bylo rychlé a spontánní. Blaník je od nás vzdálen cca 25 km a pět km 5 Vlašimi, kde pobývá moje starší dcera. Chtěla jsem ji vzít sebou ale v častných, ranní hodinách nového roku, kdy já vstávala, ona slavila ještě Silvestra. A tak jsme pobalili sebe, psa, do batohu strčili nějakou mňamku a pití a chtěla jsem ještě vzít pár zbyvších chlebíčků, které se na mě ještě ráno krásně okorale usmívaly, ale nenašla jsem je. Něco mi našeptávalo, že to moje ranní setkání s nimi nebylo poslední. Mladší pes Vily byl přímo nadšený když mu docvaklo podle hodobóžového postroje, že vyrážíme někam na na špacír...a když viděl, že balím i jeho nadevše milované piškoty, samou radostí mi občůral moje zánovní kozačky. Venku při pohledu na auto mu už sklaplo. Cestování nesnáší dobře a tak ranní ptáčata veřejné informační služby ( důchodci) mohli brzy po ránu sledovat můj sprint za mrštným a velice hbitým jack russel teriérem Vildou, kdy jsem viditělně prohrávala. Nakonec se do tý komedie vložil manža, na psa zařval povel " ke mě" a ta trubka bílá, chlupatá se k němu přihnala a sedla mu u nohy. A já za ním lítala jak pošuk a vyčerpala tak zbytek energie, kterou jsem šetřila na náročný výstup na Blaník. V autě jsme se snažili Vildu přikurtovat kšírama do auta ale byl to boj s větrnými mlýny, tak jsem si ho vrazila pod nohy s tím, že pokud bude blbnout, dostane ode mně povel, piškot a bude klid...hohohoo...pes mě měl zcela na háku a na moje povely hodil na moje nový trekingový adidasky takovou chlebíčkovou šavli...sem věděla že ty malý, okoralý chlebíčky nevidím ráno naposledy...a tak musel manža zastavit, neb ho taky natahovalo, vyndat poblitýho psa i mě a pak já následně musela vyčistli interiér auta a psa a exteriér mých nových botek. Jediný, kdo byl po tomto šavlovym tanci byl v pohodě byl ten příslušník zvířecí říše. Ještě že takovéto situace předvídám a bez utěrky a vlhkých kapesníků necestuji.
Bohužel podobný nápad s dobytím Blaníku mělo cca dalších 100 lidí a nejméně polovina z nich měli ještě lepší nápad a stejně jako my si přibalili sebou psa. A jak jsem po chvíli zjistila, většina těch psů nebyli psi ale feny. A když k tomu připočtu našeho 1,5 roku starýho psího playboye dohrabu se k velice zajímavýmu výsledku. Hned z kraje, když jsem na parkovišti pod Blaníkem byla psem z auta vyrvána a jen taktak jsem zachovala noblesu a nevyryla čumákem v blátě svůj monogram, aby si mohl označkovat cca 20 krtin v blízkém okolí jsem s hrůzou zjistila, že nás s velkým potěšením pozorují hned dva, 2x tak větší psi, feny. Netrvalo dlouho a náš seladon se poškubem vodítka na jehož druhém konci zůstala moje ruka vydal hodit řeč s těmito krasavicemi. Než jsem si uvědomila vo co go už jsem byla násilně představena majitelům těchto psích krasavic a následně jsem měla co dělat abych našeho psa udržela ve vzdálenosti jak se sluší a patří při prvním setkání s psí dámou. Manža nás pozoroval od auta a řehtalse jako kůň. Po prvotních nesmělých seznamovacích krůčcích došla majitelům fen trpělivost a vydali se pokořit Blaník. Já zarytá po kotníky v bahně usměrňovala našeho zamilovanýho psa, aby neletěl i s vodítkek a mojí rukou za hlasem svýho srdce. Podruhé musel manžel zakročit a psa velice důražně seřvat. Když nám feny a majitelé zmizeli z dohledu, vyrazili jsme i my. Jenže ty mršky psí byly pěkně vyčůraný a značkovaly jako o závod, jedna vlevo cesty a druhá vpravo, tak já vlála vlevo a vpravo a vlevo a vpravo atd s vykloubenou rukou za psem jako fáborek. A protože cesta vede do kopce, do prudkého kopce, za chvilku už jsem to vlátí neudejchala a psa předala do milující ruky manžela. Feny jsme neviděli ale přesně podle našeho lítajícího psa věděli, kudy prošly. Výstup byl pro mě dosti náročný díky mé neexistující fyzičce. Na vrcholu jsem bokem od lidí ještě chvilku čekala, než se mi doplazej plíce a najednou na nějakej pravidelnej dýchací rytmus ( a tento kopec manža pravidelně v lednu běhává- Běh na Blaník ( z Vlašimi cca 18 km). Sestup byl již rychlý a pokojný, Vilda poslouchal i mě a v autě usnul jako mimino. Nápad(můj) zastavit se někde na nějakou dobrotu k obídku se ukázal taky jako dosti pitomývzhledem k tomu, že hlad jsme měli nejenom my ale i Vilda a nějakým pro mě nepochopitelným způsobem se vyvlekl z popruhů ( o čemž jsem nevěděla a myslela že spokojeně odpočívá pod stolem) a začal otravovat a házet smutný, hladový kukuče u stolu vedle nás tak dlouho, dokud nerudná rodinka požádala číšníka at´je toho otrapy zbaví. To už jsem se snažila zachránit situaci já, vystartovala od výbornýho guláše, sbalila vzpouzejícího se psa a celá vzteklá čekala na manžu v autě, než dohoduje a zaplatí. Ale jinak výlet to byl krásný a pokud se říká jak na Nový rok tak po celý rok tak potěš koště:-)
Vánoce, slevy a strasti i slasti s nimi spojené....
Pokud byly holky malé, vánoce jsem měla ráda. Nyní už to tak neberu a jediné plus co na vánocích vidím , je volno. Nejsem sice stará, ale ani už žádná mladice, a tak když mám volno, tak opravdu myslím volno. Relax s knížkou, oddych u šití, dobré jídlo, dělám co mě baví, chodím kdy a kam se mi líbí a když se mi po obědě chce spát, tak si jdu lehnout, však ono mi to nádobí a vytíráni nikam neuteče, že jo milé dámy. A takto jsem pojala i loňské vánoce. Baby u mě v práci lamentovaly, že nemají umytá okna, napečeno, nakoupeno, vánoční výzdobu...ani jedna tato položka mě absolutně nestresesovala...přes okna ještě bylo ven vidět, obligádních pět druhů cukroví jsem taky zvládla ( a později s nimi na krmila ne rodinu ale labutě a kachny), do okna vrazila v květináči nějaký vřes a smrkovou větěv, umotala adventní věnec a věnec na dveře, který mi při menším větříku odletěl k sousedům a poté jim ozdobil vchodové dvěře a na nákupy jezdila pouze s manželem, aby ta dobrá duše taky veděla a měla něco z toho ženskýho předvánočního stresu a mumraje. Ani necekl a rád se mnou absolvoval bitku s důchodcema o košíky a zlevněný rum. Takže pohoda.
I dárky jsme pojali poněkud sportovněji. Po zkušenostech z předloni, kdy holky nešťastně kvokaly nad neznačkovými tablety, nad necool oblečením atd. jsme letos vyhlásili obálkovou metodu, čímž jsme se holkám strefili do vkusu. Nějakou drobnou kosmetiku jsem jim koupila, starší dceří spíchla podle mé oblíbené rosa mitnik jednu kabelku+toaletku, uštrikovala oběma módní duté šály a oběma nadělila do obálky nějakou tu korunku. Starší méně ( byl jí již zaplacen pod stromeček žurnalistický kurz, příprava to na vysokou školu) a mladší více. Ta na vysokou 200% nepůjde.A spokojenost byla na všech frontách. S manžou jsme se dohodli, že se nebudeme obdarovávat ale přesto po mě chtěl něco co bych si přála. A tak jsem plácla, že bych teda spíš než materiální věc chtěla nějaký požitek nebo zážitek přičemž manžovi zasvítila očka a začal nenápadně gestikulovat a ukazovat směrem k ložnici. No, takový zážitek jsem teda opravdu neměla na mysli. Naštěstí si mladší dcera, která byla přitomna této diskuze jeho gestikulace nevšimla čímž ani pointu nepochopila. Pak na mě při jednom mém "náročném pracovním dni" při surfováni na netu vykoukl krásný čajový servis ( rozuměj kávová konvice, džbáneček na mléko a doźička na cukr) přesně kterej by se mi hodil domů na pult a když jsem ještě vygooglila, že ho mají v nedalekém městečku, rozhodla jsem se pro radikální řez a to nenápadně nabídnout tento servis manžovi tak, aby to vypadalo jako jeho geniální nápad. Zdařilo se, servis nenápadně putoval z obchodu do kufru auta a ještě jsem nemohla nemít krásnou keramickou cukřenku a tak jsem nad ní tak dlouho jojkala, až i to mužské plémě konečně pochopilo, že bych jí zřejmě počebovala a za nemalý peníz i jí přemístil do kufru auta.I já jemu zakoupila dárek, praktický a mě líbivý a potřebný a to krbové nářadí. Mladší dcera mě obdarovala knihou a ač jsem z romatického období po pár letech manželství teda fakt vyrostla a dospěla, román od Daniely Steelové jsem si přečetla s chutí. Nic nového jsem se nedozvěděla, zlo bylo potrestáno, hlupáci zemřeli a dobro uzavřelo sňatek. Kdysi čtení pro mě, teď už jen nostalgie.Takže štědrý den byl poměrně vydařený, zahráli jsem si celá rodina i nové aktivity a zase po dlouhé době bylo fajn. Hned po svátcích se mladší dcera vrhla přímo do sebevraždy, sbalila kamarádku a pod ještě rouškou tmy vyrazily busem rozfofrovat obálkový dárek v avizovaných slevách. Sedm hodin strávených v OC Chodov ( mě by už odvezli) přineslo svoje ovoce a obě krásky si za opravdu směšný peníz pořídily spoustu nové garderoby bohužel velikosti 34 což nejni nic pro mě já se honosim poměrně vyššími velikostními čísly:-D. Slevy byly obrovské a spokojenost puberťaček také. Na každého jednou dojde a protože i mě ježíšek nadělil obálku a v lednu nás čeká maturitní ples, bylo záhodno navštívit nějaké pražské OC také. Když vám řeknu, že naposledy jsem šaty kupovala před 20 lety a 25 kily a to ještě svatební, tak neuvěříte. Ale je to pravda. A tak jsem měla oprávněný strach, že na sebe žádné šaty neseženu. Nejsem zrovna příkladem anorexie. Po poslední úporné dietě jsem přibrala další dvě kila. I přibalila jsem do auta kamarádku aby mi nebylo smutno a abych ji provětrala a vyrazily jsme směr OC Letňany, kde se poměrně slušně orientuju. Kamarádka měla celou dobu zavřený víka, neb cesta po dálnici v ní vyvolává záchvaty paniky. Víka otevřela až v garážích OC. A hurááá do butiků. Smích mě přešel už ve druhém, kdy mé tělo navlečeno v různých šatech vypadalo a stále připomínalo nevzhledný, čokoládový, anglický puding. Jinou barvu než černou jsem radši ani neoblíkala. Celou hrůzu ještě dodělalo to příšerný světlo v kabinkách, které místo aby ubíralo tak pěkně přidávalo ( do budoucna bych preferovala větší přítmí v kabinkách a uvidítě že rázem vzrostou i tržby). Zkusila jsem obyč butiky i lepší butiky, kde sice střih byl dobrý ale dát patnáct tisíc za šifonový nic, ze které vám nahoře lezou prsa a dole vrásčitý kolena, to teda fakt ne. Po dvou hodinách marný námahy jsem měla toho dost. Kámoška už na slevy ulovila poměrně slušný vybavení šatníku a já ještě neměla ani kapesník. Nezdar ve mě spustil stres, stres zase pocení...ke konci třetí hodiny našeho pobytu v OC, kdy kámoška už měla takových věcí, že jsme obě vypadaly jako přestárlý vánoční stromeček se nade mnou nebesa ustrnula a postavila mi do cesty butiček, kde černý,koktejlový obyč šatičky, který jsem si představovala a ještě ke všemu v mé velikosti a s výraznou slevou mě doslova praštily přes hubu. Vlezla jsem do nich a do písmene čuměla na obraz v zrcadle. Teda sakra Mončo, jsi kost ( sice pod ně budu muset použít stahovací prádlo) ale fakt super. Dokonce i kámošce vypadla z pusy taška, kterou jsem jí tam vrazila, když jsem šla do kabinky...což byl pokyn, že šaty sluší a mohou být zaplaceny. Stres odpadl, vlezla jsem do první obuvi a zakoupila černé botky na mírném podpatku a pak už jsem brala obchody útokem a za pár šlupek také ukořistila nějakou tu parádu. Obě naprosto spokojené jsme odnesli cca 20 tašek do auta a daly si výborné kafčo za příšerných 80 kč!! A tu kamarádku napadlo, že by ještě ke svým pěti zimním bundám počebovala ještě jednu a tak jsme fičeli do Europarku ve Šterboholech. Tam jsem jí zatáhla do C&A, pověsila na ní první bundu a jinak tak nerozhodná kamarádka zaplesala, vyplázla dva tisíce ( po slevě) a rozšířila svůj bundový park o další skvost. Nabízí se otázka, zdali toliko bund v letošní super zimě využije:-)Poslední tečkou za naším shopingováním k mé velké radosti, měla být opulentní večeře, kdy jsem chtěla naprosto ignorovat cifru, kterou mi ráno vyplivla má dávná nepřítelkyně, digi váha, s varovánim , at už nežeru. Když jsem slastně projížděla jídelní lístek, rozštěkal se mi mobil a na druhém konci mě zemdlelým hlasem žádal manžel, že při jeho cca 70 km pěším výletu ( o jeho nové vášni napíšu později) jaksi nepobral turistické značení na stromech a nachází se někde v okruhu 50 km od naší rodné hroudy nevěda kde přesně a´t ho vyzvednu a ještě jako bonus se ho pokusím najít. Jelikož byla tma, jemu přestala svítit svítilna, mobil mlel z posledních sil a nacházel se v hlubokých lesích, tudíž mi nemohl osvětlit bližší souřadnice své polohy. A ted´babo rad´. Tak jsem mu poradila at´se pokusí držet cesty nebo vylízt na nejbližší strom, zdali v dáli neuvidí nějaké světélko. Bylo mi odvěceno, že po 70 km chůze+běh není schopný se sám vyčůrat natož vylízt na strom...nakonec podle různých indícií jsme vydedukovali jeho možnápolohu a nedalekou hospodu, kam se doplazil, zasedl a bez peněz jal čekat na mě, než ho vyzvednu. Já v Praze, hladová s kufrem naloženým hadrama a on cca 70 km daleko v lokalitě kde jsem v životě nebyla. Tak jsem nakopla feldu, přikurtovala kámošku s tím, ať víka radši v příští hodce neotvíra a největší možnou rychlostí mazala k rodné hroudě. Kamarádku jsem vysadila u jejího baráčku celou nazelenavou z mojí F1 jízdy, z kufru vylovila několik tašek o níž jsem myslela, že jsou její a upalovala hledat manžela, aby mi tam nepropil díru do účtu. Řídím ráda a poměrně dobře ale řízení v noci mi dělá problémy i tam, kde to znám. Natož tam, kde to neznám. Bloudila jsem, bloudila až jsem nakonec nějakým zázrakem našla jak vesnici, tak hospodu, tak manžu, zaplatila jeho dvě piva!!( světe div se 3 hodky v hospodě a jen dvě piva) a naprosto grogy nád dopravila domů. Ale holky heč, šaty i boty mám!!!
I dárky jsme pojali poněkud sportovněji. Po zkušenostech z předloni, kdy holky nešťastně kvokaly nad neznačkovými tablety, nad necool oblečením atd. jsme letos vyhlásili obálkovou metodu, čímž jsme se holkám strefili do vkusu. Nějakou drobnou kosmetiku jsem jim koupila, starší dceří spíchla podle mé oblíbené rosa mitnik jednu kabelku+toaletku, uštrikovala oběma módní duté šály a oběma nadělila do obálky nějakou tu korunku. Starší méně ( byl jí již zaplacen pod stromeček žurnalistický kurz, příprava to na vysokou školu) a mladší více. Ta na vysokou 200% nepůjde.A spokojenost byla na všech frontách. S manžou jsme se dohodli, že se nebudeme obdarovávat ale přesto po mě chtěl něco co bych si přála. A tak jsem plácla, že bych teda spíš než materiální věc chtěla nějaký požitek nebo zážitek přičemž manžovi zasvítila očka a začal nenápadně gestikulovat a ukazovat směrem k ložnici. No, takový zážitek jsem teda opravdu neměla na mysli. Naštěstí si mladší dcera, která byla přitomna této diskuze jeho gestikulace nevšimla čímž ani pointu nepochopila. Pak na mě při jednom mém "náročném pracovním dni" při surfováni na netu vykoukl krásný čajový servis ( rozuměj kávová konvice, džbáneček na mléko a doźička na cukr) přesně kterej by se mi hodil domů na pult a když jsem ještě vygooglila, že ho mají v nedalekém městečku, rozhodla jsem se pro radikální řez a to nenápadně nabídnout tento servis manžovi tak, aby to vypadalo jako jeho geniální nápad. Zdařilo se, servis nenápadně putoval z obchodu do kufru auta a ještě jsem nemohla nemít krásnou keramickou cukřenku a tak jsem nad ní tak dlouho jojkala, až i to mužské plémě konečně pochopilo, že bych jí zřejmě počebovala a za nemalý peníz i jí přemístil do kufru auta.I já jemu zakoupila dárek, praktický a mě líbivý a potřebný a to krbové nářadí. Mladší dcera mě obdarovala knihou a ač jsem z romatického období po pár letech manželství teda fakt vyrostla a dospěla, román od Daniely Steelové jsem si přečetla s chutí. Nic nového jsem se nedozvěděla, zlo bylo potrestáno, hlupáci zemřeli a dobro uzavřelo sňatek. Kdysi čtení pro mě, teď už jen nostalgie.Takže štědrý den byl poměrně vydařený, zahráli jsem si celá rodina i nové aktivity a zase po dlouhé době bylo fajn. Hned po svátcích se mladší dcera vrhla přímo do sebevraždy, sbalila kamarádku a pod ještě rouškou tmy vyrazily busem rozfofrovat obálkový dárek v avizovaných slevách. Sedm hodin strávených v OC Chodov ( mě by už odvezli) přineslo svoje ovoce a obě krásky si za opravdu směšný peníz pořídily spoustu nové garderoby bohužel velikosti 34 což nejni nic pro mě já se honosim poměrně vyššími velikostními čísly:-D. Slevy byly obrovské a spokojenost puberťaček také. Na každého jednou dojde a protože i mě ježíšek nadělil obálku a v lednu nás čeká maturitní ples, bylo záhodno navštívit nějaké pražské OC také. Když vám řeknu, že naposledy jsem šaty kupovala před 20 lety a 25 kily a to ještě svatební, tak neuvěříte. Ale je to pravda. A tak jsem měla oprávněný strach, že na sebe žádné šaty neseženu. Nejsem zrovna příkladem anorexie. Po poslední úporné dietě jsem přibrala další dvě kila. I přibalila jsem do auta kamarádku aby mi nebylo smutno a abych ji provětrala a vyrazily jsme směr OC Letňany, kde se poměrně slušně orientuju. Kamarádka měla celou dobu zavřený víka, neb cesta po dálnici v ní vyvolává záchvaty paniky. Víka otevřela až v garážích OC. A hurááá do butiků. Smích mě přešel už ve druhém, kdy mé tělo navlečeno v různých šatech vypadalo a stále připomínalo nevzhledný, čokoládový, anglický puding. Jinou barvu než černou jsem radši ani neoblíkala. Celou hrůzu ještě dodělalo to příšerný světlo v kabinkách, které místo aby ubíralo tak pěkně přidávalo ( do budoucna bych preferovala větší přítmí v kabinkách a uvidítě že rázem vzrostou i tržby). Zkusila jsem obyč butiky i lepší butiky, kde sice střih byl dobrý ale dát patnáct tisíc za šifonový nic, ze které vám nahoře lezou prsa a dole vrásčitý kolena, to teda fakt ne. Po dvou hodinách marný námahy jsem měla toho dost. Kámoška už na slevy ulovila poměrně slušný vybavení šatníku a já ještě neměla ani kapesník. Nezdar ve mě spustil stres, stres zase pocení...ke konci třetí hodiny našeho pobytu v OC, kdy kámoška už měla takových věcí, že jsme obě vypadaly jako přestárlý vánoční stromeček se nade mnou nebesa ustrnula a postavila mi do cesty butiček, kde černý,koktejlový obyč šatičky, který jsem si představovala a ještě ke všemu v mé velikosti a s výraznou slevou mě doslova praštily přes hubu. Vlezla jsem do nich a do písmene čuměla na obraz v zrcadle. Teda sakra Mončo, jsi kost ( sice pod ně budu muset použít stahovací prádlo) ale fakt super. Dokonce i kámošce vypadla z pusy taška, kterou jsem jí tam vrazila, když jsem šla do kabinky...což byl pokyn, že šaty sluší a mohou být zaplaceny. Stres odpadl, vlezla jsem do první obuvi a zakoupila černé botky na mírném podpatku a pak už jsem brala obchody útokem a za pár šlupek také ukořistila nějakou tu parádu. Obě naprosto spokojené jsme odnesli cca 20 tašek do auta a daly si výborné kafčo za příšerných 80 kč!! A tu kamarádku napadlo, že by ještě ke svým pěti zimním bundám počebovala ještě jednu a tak jsme fičeli do Europarku ve Šterboholech. Tam jsem jí zatáhla do C&A, pověsila na ní první bundu a jinak tak nerozhodná kamarádka zaplesala, vyplázla dva tisíce ( po slevě) a rozšířila svůj bundový park o další skvost. Nabízí se otázka, zdali toliko bund v letošní super zimě využije:-)Poslední tečkou za naším shopingováním k mé velké radosti, měla být opulentní večeře, kdy jsem chtěla naprosto ignorovat cifru, kterou mi ráno vyplivla má dávná nepřítelkyně, digi váha, s varovánim , at už nežeru. Když jsem slastně projížděla jídelní lístek, rozštěkal se mi mobil a na druhém konci mě zemdlelým hlasem žádal manžel, že při jeho cca 70 km pěším výletu ( o jeho nové vášni napíšu později) jaksi nepobral turistické značení na stromech a nachází se někde v okruhu 50 km od naší rodné hroudy nevěda kde přesně a´t ho vyzvednu a ještě jako bonus se ho pokusím najít. Jelikož byla tma, jemu přestala svítit svítilna, mobil mlel z posledních sil a nacházel se v hlubokých lesích, tudíž mi nemohl osvětlit bližší souřadnice své polohy. A ted´babo rad´. Tak jsem mu poradila at´se pokusí držet cesty nebo vylízt na nejbližší strom, zdali v dáli neuvidí nějaké světélko. Bylo mi odvěceno, že po 70 km chůze+běh není schopný se sám vyčůrat natož vylízt na strom...nakonec podle různých indícií jsme vydedukovali jeho možnápolohu a nedalekou hospodu, kam se doplazil, zasedl a bez peněz jal čekat na mě, než ho vyzvednu. Já v Praze, hladová s kufrem naloženým hadrama a on cca 70 km daleko v lokalitě kde jsem v životě nebyla. Tak jsem nakopla feldu, přikurtovala kámošku s tím, ať víka radši v příští hodce neotvíra a největší možnou rychlostí mazala k rodné hroudě. Kamarádku jsem vysadila u jejího baráčku celou nazelenavou z mojí F1 jízdy, z kufru vylovila několik tašek o níž jsem myslela, že jsou její a upalovala hledat manžela, aby mi tam nepropil díru do účtu. Řídím ráda a poměrně dobře ale řízení v noci mi dělá problémy i tam, kde to znám. Natož tam, kde to neznám. Bloudila jsem, bloudila až jsem nakonec nějakým zázrakem našla jak vesnici, tak hospodu, tak manžu, zaplatila jeho dvě piva!!( světe div se 3 hodky v hospodě a jen dvě piva) a naprosto grogy nád dopravila domů. Ale holky heč, šaty i boty mám!!!
V Novém roce...
...se cítím ale úplně jako ve starém. Pořád pravidelně čtu mé oblíbené blogy, občas zanechám koment, ale moc ne. Nabíjím se u maminek, které ač mají nemocné jedno či více dětí, jsou úžasně pozitivní, nefňukají, nelitují se, neškemrají o pomoc, jejich příspěvky jsou zajímavě, čtivě napsané, upoutají...tyto maminy velice, velice obdivuji s jakou pompou a sebehrdostí vše zvládají. Bohužel zde existují i tací rodičové, kteří nemoc svého dítěte přijímají jako trest a utápí se v sebelítosti a přesvědčení, že hůř než oni se nikdo jiný nemá. Od okolí se samozřejmostí vyžadují max pomoc, ať už finanční nebo materiální, kterou velice umně zakomponují do svých příspěvků. A cítí se velice ublíženi, když někdo smýšlí jinak než oni. To jsem odbočila.
Minulý rok jsem ukončila svojí marodící anabázi a doufám, že už budu mít od všelijakých moribundusů pokoj. Jak jednou člověk navštíví lékaře, byť i v dobré míře si jen změřit tlak, odchází s půlkilometrovým seznamem žádanek na různá vyšetření. Já doktory nemusím a přiznávám, že o své zdraví nepečuji prevencí jak bych měla. Mám z jakéhokoliv bílého pláště panickou hrůzu a vůbec nechápu, jak jsem mohla kdy porodit, dokonce 2x. Zubař to je taky kapitola sama o sobě.V tomto směru se musím hodně moc polepšit!
A jak se máme? Děkuji za optání, vcelku dobře. Pořád jsme v sestavě já, manžel, mladší dcera, dva psi a naše mikrozoologická zahrada. Starší dcera pobývá již rok a půl u svého přítele v 20 km vzdáleném městečku zvaném Vlašim. Je spokojená a po velikých bojích se svým otcem, mým ještěmanželem, jsem tomu i ráda.
Kdo mě pravidelně čte a zná blíže tak ví, že moje manželství není šťastné a to díky manželově slabosti pro dvě věci- alkohol a kočky, dvounohé. Situace vygradovala na podzim, kdy si svým "románkem" vystřihl takovou ostudu nejen v podniku kde pracuje ale i v našem městečku, kde se díky tajné informační službě nazývané " drbny" nic neutají. Bohužel situace vygradovala ve velmi vysoký stupeň stalkingu ( ze strany dotyčné zamilované roštěnky) který musela řešit i policie a na manželovi to zanechalo nejen velice hluboký citový otřes ale zcela to změnilo jeho celého jako člověka, Ono když vás několik týdnu pronásleduje zamilovaná ženská ve dne v noci, čeká na vás ráno v půl pátý před podnikem kde pracujete, před barákem kde bydlíte, neustále vám posílá sms, volá, dokonce psala i mě a když oslovila i moji mladší dceru, musela jsem si vzít na pomoc služby policie...celá tato situace se velice dotkla mě i holek a především manžela ale tomu dobře tak. Stala se s ním veliká změna. Alkoholu se nedotkne, ženský pro něj neexistují a taky zjistil, že existuju já i holky. Určitě vás napadne proč s takovým člověkem zůstávám...to není přesné, já s ním jen bydlím, máme každý svůj pokoj, společné příjmení ale bohužel i společnou vysokou hypotéku a jiné menší závazky, které bychom každý sólo fakt neutáhli. A ke všemu v létě jeho podnik končí, čímž z něj bude nezaměstaný a najít zaměstnání s finančním ohodnocením jako doposud nebude vůbec snadné. Nemůžeme klesnout pod hranici našich nynějších financí...v září nám nastoupí dcera na vysokou atd atd. Ale nefňukám, nelituju se, jsem pořád veselá, ironická, pichlavá...každej pád na držku mě posune dál...něco pravdy na tom je. A tak jsem si k manželovi vytvořila jakýsi kamarádský vztah, spolu platíme složenky, spolu nakupujeme, jezdíme na výlety a hlavně nehádáme se. Vzduch se u nás pročistil, je klid a mír. Jen s ním nežiju manželským životem, nemusím snad vysvětlovat co to znamená:-) I když se manžel moc snaží. To se ale snažit může, odpustila jsem ale nezapomínám. To jen pro vysvětlení situace u nás.
Minulý rok jsem ukončila svojí marodící anabázi a doufám, že už budu mít od všelijakých moribundusů pokoj. Jak jednou člověk navštíví lékaře, byť i v dobré míře si jen změřit tlak, odchází s půlkilometrovým seznamem žádanek na různá vyšetření. Já doktory nemusím a přiznávám, že o své zdraví nepečuji prevencí jak bych měla. Mám z jakéhokoliv bílého pláště panickou hrůzu a vůbec nechápu, jak jsem mohla kdy porodit, dokonce 2x. Zubař to je taky kapitola sama o sobě.V tomto směru se musím hodně moc polepšit!
A jak se máme? Děkuji za optání, vcelku dobře. Pořád jsme v sestavě já, manžel, mladší dcera, dva psi a naše mikrozoologická zahrada. Starší dcera pobývá již rok a půl u svého přítele v 20 km vzdáleném městečku zvaném Vlašim. Je spokojená a po velikých bojích se svým otcem, mým ještěmanželem, jsem tomu i ráda.
Kdo mě pravidelně čte a zná blíže tak ví, že moje manželství není šťastné a to díky manželově slabosti pro dvě věci- alkohol a kočky, dvounohé. Situace vygradovala na podzim, kdy si svým "románkem" vystřihl takovou ostudu nejen v podniku kde pracuje ale i v našem městečku, kde se díky tajné informační službě nazývané " drbny" nic neutají. Bohužel situace vygradovala ve velmi vysoký stupeň stalkingu ( ze strany dotyčné zamilované roštěnky) který musela řešit i policie a na manželovi to zanechalo nejen velice hluboký citový otřes ale zcela to změnilo jeho celého jako člověka, Ono když vás několik týdnu pronásleduje zamilovaná ženská ve dne v noci, čeká na vás ráno v půl pátý před podnikem kde pracujete, před barákem kde bydlíte, neustále vám posílá sms, volá, dokonce psala i mě a když oslovila i moji mladší dceru, musela jsem si vzít na pomoc služby policie...celá tato situace se velice dotkla mě i holek a především manžela ale tomu dobře tak. Stala se s ním veliká změna. Alkoholu se nedotkne, ženský pro něj neexistují a taky zjistil, že existuju já i holky. Určitě vás napadne proč s takovým člověkem zůstávám...to není přesné, já s ním jen bydlím, máme každý svůj pokoj, společné příjmení ale bohužel i společnou vysokou hypotéku a jiné menší závazky, které bychom každý sólo fakt neutáhli. A ke všemu v létě jeho podnik končí, čímž z něj bude nezaměstaný a najít zaměstnání s finančním ohodnocením jako doposud nebude vůbec snadné. Nemůžeme klesnout pod hranici našich nynějších financí...v září nám nastoupí dcera na vysokou atd atd. Ale nefňukám, nelituju se, jsem pořád veselá, ironická, pichlavá...každej pád na držku mě posune dál...něco pravdy na tom je. A tak jsem si k manželovi vytvořila jakýsi kamarádský vztah, spolu platíme složenky, spolu nakupujeme, jezdíme na výlety a hlavně nehádáme se. Vzduch se u nás pročistil, je klid a mír. Jen s ním nežiju manželským životem, nemusím snad vysvětlovat co to znamená:-) I když se manžel moc snaží. To se ale snažit může, odpustila jsem ale nezapomínám. To jen pro vysvětlení situace u nás.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)