čtvrtek 28. dubna 2011

Sladká Francie...

Nějak nemám čas vůbec psát i když se toho u nás zase děje spousta. Jak jinak že? Dneska odjíždím na dovolenou. V práci jsem si vyřvala dva dny dovolený a odjíždím s kámoškou do Francie. Budeme se toulat Paříží, kochat se krásami tohoto romantického města a taky máme v plánu obkouknout nějaké ty francouzské krasavce. Obě jsme jestě mladé, krásné a " šťastně " vdané tak co. Doma jsem pohrozila, že jestli mě budou všichni tři pořád tak zlobit, tak si tam nějakého frantíka najdu a odstěhuju se tam. A víte co mi ta moje vypečená rodinka řekla? Všichni tři si mnuli ruce a prý: Když se daří tak se daří! Tak asi tolik o lásce mé rodiny ke mě.
Včera jsem si nakoupila nějaké sladkosti a jídlo na cestu a s přísným nákazem NEŽRAT! ponechala nákup cca 3 hodky o samotě. Samozřejmě starší dcera když viděla to nepřeberné množství laskomim neodolala a s myšlenkou " Tohle všechno předci mamka nemůže sama sníst" mi od části jídla pomohla. I kdybych si koupila ho.....tak ona ho prostě musí mít taky. Tahle její vlastnost mě na ní mrzí. Vždy jim kupuju vše stejně ale i přesto ona musí mít to co si koupím já.Jak si rodinka poradí 5 dní beze mě toť otázka. Na samolepící papírky po celém bytě jsem jim rozvěsila úkoly. Hlavně nezapomenout na psa a zalívat kytky! Nechodit do hospody a nekouřit ( to pro starší dceru!) Budu ráda, když barák najdu aspoň ve stejném stavu v jakém jsem ho opustila.
Tak se tady všichni mějte. Pááááááá

pátek 22. dubna 2011

Mám doma hrdinu...

Posledních několik dní vůbec nic nestíhám. Nevím čím to je ale jsem jako zpomalený film. Tak chvilku k víkendu. Docela ušel. Sobota byla uklízecí, vařící a pečící a večer mě napadl docela blbej nápad dojít si s manželem na pivko. Já dala tři malý on šest velkejch. A měl vymalováno a já taky. Ještěže ta hospůdka je od naší haciendy vzdálená tak sto metrů. V hospodě hulákal ( strhla se tam roztržka mezi mongolkou a místním  vožralou- on se do ní pustil kvůli barvě její pleti ale ona se nenechala a seřvala ho tak, že schlípl uši a radši odešel) až jsem se za něj styděla. Naneštěstí polovina mongolské komunity nacházející se právě v hospodě byli manželovi podřízení takže se mu v pondělí v práci postarali o hezkou ostudu. No zaslouží si jí. Nemá tolik pít a pak blábolit.Možná si myslíte že jsem na něj zlá....ale jeho každovíkendové pijácké akce mě už pěkně štvou.
V neděli jsme opět vyrazili do Prahy tentokráte s dcerou starší. Manžel chtěl navštívit teraristickou burzu chtěje rozšířit naši malou Zoo o další exemplář a to agamu. Bohužel pro něj a bohudík pro mě se nekonala a tak jsme nakonec skončili v OC Letňany. Dcera se snažila ulovit nějakou módní novinku a manžel zase běžecký boty. Já seděla na zadku v jakési kavárně a pozorovala tamní cvrkot, nic nepotřebuji tak nenakupuji. Teda některé ženské by měly být soudnější. Vypadat jako soudek na pivo a narvat se do legín a krátkého trička je dosti odvážná kombinace. A to i pro moje krátkozraké oko.Za chvilku si to přihasil manžel objímaje běžecké boty a s šťastným úsměvem na tváři. Najít dceru bylo obtížnější v tom nepřeberném množství obchodů ale nakonec jsme byli úspěšní a dcera šťastná, že si obohatila svůj " skromný" šatník. Mladší dcera si válela šunky v aquaparku v Jihlavě. O velké vzrušení v naší střediskové vísce se nám postaral nějaký " dobrák" a nahlásil v Tescu bombu. To bylo něco. Ještě několik dní potom si důchodci měli celé hodiny o čem povídat.
Včera, to byla středa, jsem uprosila mého zahraničního šéfa doslova se slzama v očích, aby mě pustil už ve dvanáct hodin, že musím k lékaři ( teda prosila jsem ho už v úterý). A ten dobrák jeden mě teda pustil. Místo aby přijel do práce dřív( ve středu) aby stíhal mi osvětlit pracovní situaci přisvištěl si to ve čtvrt na dvanáct jako by se nechumelilo a hned hystericky spustil že jdu domů dřív a on mi nestihne nastínit pracovní situaci a že to je " terrible" ...ale aby přijel dřív to by ho ani ve snu nenapadlo. Tudíž ihned po příjezdu musel hodně přemýšlet co mi chtěl vlastně tak důležitýho říct a v půl dvanáctý mě zavalil tolika prací že by to normálnímu člověku trvalo hodku. Jenže já nejsem normální člověk a přesně za pět minut dvanáct jsem měla hotovo. Čímž se na jeho čele objevila vráska že se mu nepodařilo mě zdržel aspoň o půl hodku dýl ještě v práci jak je jeho zvykem. Než stačil něco plácnout zvedla jsem kotvy a tradááá k " doktorovi". Nemohla jsem na něj vybalit, že jedu s manželem na velkou akci s následným rautem. To by mě nepustil ale doufám, že tato milosrdná lež mi bude odpuštěna. Kdo mé články četl od začátku ví, jaké s mým zahraničním šéfem mám velké problémy. Můj manžel je hrdina! Teda tak to o něm a ještě několika dalších lidech včera v Rytířském sále v Kutné Hoře prohlásila jakási postarší ženština. Jako dárce krve mu byla včera slavnostně předána stříbrná plaketa Jánského. To jsem si zase pořvala. Kdybych nedělala osobní asistentku tomu mýmu zahraničnímu prdloušovi docela dobře bych se uživila jako plačka na svatbách, pohřbech, reklamách...nedělá mi vůbec problém začít cedit kdekoliv i kdykoliv. Ale nebyla jsem sama. Po chvíli se ke mě přidal asi mesíční kojenec, kterého zřejmě probudil dosti hlasitý projev jakéhosi nahluchlého staříka ( chvílemi jsem ho podezřívala že je to dokonce sám Jánský), který taktéž děkoval všem přítomným dárcům krve a jejich rodinám. Tedy nevím za co děkoval zrovna mě. Možná za to, jak jsem hezky plakala a rychle zlikvidovala úžasné kuřecí miniřízečky na následném rautu. Když skončilo předávání měl následovat raut. Jenže lidi se zřejmě styděli udělat první krok do dalšího sálu, kde byla bašta nachystána a tak to zase zbylo na mě. I když se mě manžel snažil zadržet vpadla jsem do místnosti jako první a ukořistila tak nejlepší kousky, neb po mě se všichni rázem přestali stydět a u rautových stolů vypukla pěkná tlačenice. Zatímco já si pěkně v koutečku vychutnávala různé delikatesy manžel nadával jako špaček, že už na něj čekaly jenom poloprázdné mísy...Jó kdo pozdě chodí...a stydí se....že? Následovala ještě rychlá přepadovka Obi v Kolíně pro sekačku na trávu a reklamace mýho dotykovýho miláčka, který ze dne na den přestal fungovat. Ještě že jsem tak inteligentní a všechny telefonní čísla si ukládám právě do telefonu a ne na simku že? Takže dneska, když jsem potřebovala zavolat holkám z jiného telefonu, kam jsem si dala jenom mojí simku měla jsem smůlu. A protože mám paměť jako slon a nepamatuju si ani vlastní číslo měla jsem smůlu dvojnásobnou. Holkám jsem se nedovolala a tudíž je neotravovala s úklidem a jinýma pro ně blbostma.Takže jsem zase musela zavodnit zrak, rozepnout jeden knoflíček u blůzky a s pohledem oddanýho štěnete požádat šéfa o zapůjšení jeho služebního přibližovadla, abych mohla zkontrolovat svoje milovaný dcerušky. A jelikož on má moje holky moc rád a moc se mu líbí ( dědek jeden chlípnej) na to vždy slyší. Tak jsem udělala doma takovou přepadovku na kterou nezapomenou nejenom ty dvě moje dvě pubertální zlatíčka ale i ten domov důchodců, kteří obývají okolní baráčky. No aspoň se nenudili. A holky taky ne. V půl dvanáctý a když jsem se objevila doma vystřelily z postelí takovou rychlostí jako by jim hořelo za těma jejích hezkejma prdelkama. Že pes má plnej močák a prázdnou misku a od rána nebyl venku jim vůbec nevadilo i když jsem jim to asi tak 100 x den předtím opakovala aby na to nezapomněly. Začaly brblat že mají prázdniny a já je nutím makat. Můj pohled alá šavle je uzemnil obě, dokonce i tu starší. Prázdniny neprázdniny uklízet se musí. Tak jsem zvědavá jak se s tím svinčíkem jemněji nazývaným pokojíkem popraly. Zítra nás čeká večeře s mým taťkou. Našel si dva roky po smrti mamky novou přítelkyni, prej fajn roštěnku jak se vyjádřila má 17 letá dcera. Ona se už s ní setkala.  Předpokládala jsem že půjdeme celá rodina tudíž i s manželem, ale ten hrdina má zase pijatyku. Totálně mi zase zkazil náladu i celý den. No co se dá dělat užijem si to i bez něj. Všem přeji krásné Velikonoce a bohatou pomlázku. Já je ráda nemám a  tak v pondělí zdrhám i s holkama na pouť.

pátek 15. dubna 2011

Jak mi (ne) došla řeč....

To se sice stává málokdy ale stává. Díky mým předkům mi byla dána do vínku upovídanost. Zdědila ji i má starší dcera. Prostě jsme obě strašně ukecaný a mluvíme rychleji než vůbec dýcháme. Když spustíme, je to koncert jak říká manžel. To vždycky stáhne uši a utíká do bezpečí  nejbližší hospody neb 100% ví, že tam nikdy nevkročím. Naše slovní potyčky se starší dcerou trvají někdy i hodiny a to se teprve vyřádíme.A tak tomu bylo i o víkendu. Starší se totiž rozhodla, že mi vypije i ten zbytek krve, co mi v těle ještě zbyl.Já vím, že za to nemůže, hold puberta je puberta. Nebudu tady popisovat jak mě málem odvezli na rekreaci all exclusive do  Bohnic a dcerku na úrazové a traumatické oddělení ( jsem myslela, že ji fakt už zmlátím, jak prudila a držkovala) ale jistý pud sebezáchovy vyhrál nad mými rozbouřenými emocemi a já to rozdýchala, párkrát jsem si venku kopla do psí boudy, hlavou ( svojí) mrskla o zeď a bylo dobře. To se stalo v pátek. Abych se něčím zaměstanala, dělala jsem nepečený jahodový dort. Mladší dcera seděla u počítače ( kde taky jinde) a moje lepší, hezčí a chytřejší polovička se rozhodla, že si pojede zaházet hlavou na koncert Kabátů se svýma kámošema, mnou láskyplně nazývaní "exoti". Příjemné odpoledne, kolem desáté večer se mi z vandru vrátila také zamilovaná a s hlavou v oblacích starší dcera, takže jsme měla holčičí stádečko doma. Manžel o sobě dal vědět krátkou sms typu: Už jedeme domů a ještě si skočíme na jedno! Tou dobou, kdy psal tuto sms už dávno seděl na " jednom", což mě zase pěkně nažhavilo a nočním chladem jsem mu vyslala sms typu: Jestli okamžitě v minutě nebudeš doma, nechám klíče v zámku a spi si kde chceš! Což jsem si teda dovolila dost a obratem mi příběhla sms že si přespí kde bude chtít. Tak jo! Klíče v zámku a já usnula spánkem dobře nakojeného batolete z něhož mě probudil jakýsi monotónní zvuk. Jukla jsem na hodinky a uběhlo sotva deset minut co jsem usnula. Takže manžel skutečně ihned sprintoval z hospody domů jenže smůla! já už spala. Onen monotónní zvuk bylo bušení na naše červotočem prolezlé vchodové dveře ( se divim, že se nerozpadly). Šla jsem otevřít a teď byl zase do ruda rozpálen manžel. No nic. Sice něco mlel ale s několika pivy v krvi mu to moc nešlo tak jsem ho čapla za flígr, vtiskla na gauč na jeho plešatou hlavu vlepila polibek a zanechala ho svému nočnímu osudu. Během chvilky  spal. A já v bezpečí a tichu ložnice taky. Neb do ložnice se to jeho pivní chrápání nedostalo. Ale chudáci holky, mají pokojík přímo nad obývákem. Někdy nad ránem manžel došel do ložnice neb při mém rozlepení očí se kolem mě ovíjel jako liána a bylo vidět, že se kaje. Předpokládal, že bude tichá domácnost a já uražena až na půdu. Omyl. Vyplivla jsem pár milých slov k jeho nočnímu tahu a plánovala, cože budeme dělat v sobotu. Bylo vidět že je rád. Jenže zřejmě netuší, že to byl zase další hřebíček do pomyslné rakve....V sobotu jsem se sebrali a že zase trošku obohatíme náš zahradní lazaret o nějakej ten přírůstek, jen v rychlosti jsem najukla do pokojíku a vyslala ke starší dceři holou větu o našem příštím pobytu typu: Jedeme pryč. Dcera přilepená na židli u počítače cosi neurčitého zavrčela, tak jsem vyslala souvětí o několika větách s prosbou o udržení pořádku v pokojíku a umytí ty haldy nádobí. Starší mrskla pohledem na mající půlnoc mladší dcerku ( což znamenalo že mám dcery dvě a nejenom tu starší) a tím považovala denní slovní zásobu adresovanou mě za vyčerpanou.
V sobotu byla pěkná zima, což jsem jaksi přehlédla a pak cvakajíc zubama a jen v prďácký a v nejkratší mikině co doma mám oslňovala v zahradnictví zachumlané zákazníky svým promodralým obličejem s červeným hejlem na nose. Jsem nejenom krásná ale jak je vidět i velice chytrá osoba.Manžel, dobře oblečen se pořád obracel ke mě s rozhodnutím, jestli má koupit tenhle stromek nebo tamten, tento keřík nebo onen a naprosto ignoroval mé zimou tuhnoucí tělo. Bylo mi šumafuk co koupí, klidně ať si koupí i ten traktor co tam stál, hlavně abych už byla někde v teple. Nakonec, po dlouhém rozhodování, vybral jeden stromek broskvoně a jeden strom sakura a já ještě k tomu přihodila nějaký malý keříčky, kterým v tom ostrym větru byla jistě taky pěkná kláda. Manžel spokojeně vyplázl těžký peníz, narval do auta mě, pak keříky a nakonec i stromky. Že sedím jen na jedný půlce a 5 centimetrů před mým krátkozrakým okem mi kvete broskvoň mu ani zbla nevadilo. Ještě že jsme to měli domů jen 10 km. Cestou se ještě zastavil pro nějaké zahradnické nářadí a pak už hurá domů. Doma se ještě starší dcera neodlepila od židle a mladší právě právě snídala. Bylo jedenáct hodin. V rychlosti jsem udělala bramboráky, neb na odpo jsme měli naplánovaný pěší výlet. Bydlíme v krásném Posázaví na trase Světlá n. Sázavou-Čerčany a cca 10-15 km od nás se nachází víska, kde se každoročně koná ( tedy letos poprvé nebude) velký a známý hudební festival. A tato destinace byla právě cílem našeho pěšího výšlapu. A ještě bych zapomněla. Nachází se zde sice málo známý ale přesto výborný pivovar. Takže jistě chápete, proč s tímto výletem manžel tak okatě souhlasil! A jelikož bydlíme v dolíku takže pokud se chceme někam dohrabat tak musíme do kopce. A tak si předtavte, venku zima, na zádech batoh a v žaludku tři bramboráky velký jako kolo od vozu a na vodítku psa a přede mnou kopec jako na Kilimanžáro. Manžel měl pivní motivaci ale co já? Nakonec jsme došli, dali si pivko a k mé radosti i jídlo, šopák a kuřecí křídla v nějakým pálivým humusu ale bylo to moc dobrý. Nazpátek jsme jeli radši vlakem z čehož měl asi největší radost náš pes. S očima jako pulec štěkal na vše živé i neživé co se přiblížilo k nám na vzdálenost menší než tři metry. Chudák průvodčí! Lístek mi málem musel poslat mailem jak se bál toho našeho přerostlého morčete. A proč prý nemá košík. Manžel ho uchlácholil , že v případě nebezpečí schováme psa do batohu. Zbytek dne uplynul poklidně. Starší dcera odjela k dědovi na drby s tím, že se vrátí až druhý den takže nám doma zbyla nakrku jen mladší. Ta je v poho, kam ji před počítač nebo televizi posadím, tam jí za několik hodin najdu. Manžel naplánoval romantický večer ale naštěstí usnul dřív, než  stačil rozvinout myšlenku, jakou romantikou bychom se obohatili. Takže jsme s mladší dcerou koukaly na telku. V neděli ráno měl manžel ještě po předešlém výšlapu v krvi vyloučen nějaký ten endorfin ( hormon štěstí) protože jen co otevřel oči navrhl výlet. Počasí má být hezké a i teplo.A že by chtěl do Zoo. Vždyť jsme tam byli před měsícem v Praze. Nevadí, pojedeme do Dvora Králové. Mladší dcerka byla nadšená ale chtěla do Prahy. Já už byla nadšená méně ale byla mi přislíbena manželova kreditní karta i s pinem a její neomezené použití po dobu návštěvy obchodního centra, kde chtěl manžel podniknout jakési pochůzky. Tak jsme teda vyjeli. Sice nad námi bděl černý mrak v podobě starší dcery, která právě dlela u dědy ve vesnici vzdálené cca 10 km.. Jaksi jsem neměla odvahu jí zavolat že jedeme do Prahy a ještě k tomu bez ní. Odvahu jsem našla až v Průhonicích. Horor. Dčeřin srdcerivný patnáctiminutový nářek utnul až manžel, který prudce zabrzdil tak, až jsem oblízla sklo  a obtiskla na něm svůj makeup, vytrhl mi telefon a umlčel dceru tak, že ani necekla. Chtěla jet taky ale moc dobře vím, že jí nějaká Zoo nezajímá, jen by prudila a v každym obchodě otravovala, co chce koupit. Tak jsme si radši vypnuli telefony. Nakoupili jsme v Obi vše, co jsme potřebovali, mladší si udělala radost v H&M nějakým hadříkem a já hot wings menu v KFC. Nějak jsem neměla na nákupy náladu.Po dobrém obědě hurááá do Zoo. Jelikož bylo hezky, stejný nápad jako my mělo spousta lidí. Takže jsme museli parkovat dosti daleko od Zoo. Bylo to fajn, bylo teplo, pohoda. Akorát ty ceny mě šokovaly. Na zpáteční cestě jsme starší dceři koupili v KFC kyblík s 30 hot wing křidélky, které miluje ona i já i manžel. Sice byla naštvaná že s náma nejela ale kyblík jí udělal radost. Do toho nám přijeli končně vyměřit střechu a slíbili mi, že až v září!!!! konečně na mě nebude v noci pršet. V tom shonu jsme jaksi zapomněli na vypnuté telefony které nám po spuštění oznámily spoustu nepřijatých hovorů a sms od jakéhosi neznámého čísla s podpisem Jarka, že můj otec si hrál na supermana , spadl z dvoumetrové výšky z lesení a obtiskl svůj obličel do čerstvě posekané trávy. Kontaktovala jsem onu Jarku a dozvěděla se, že můj dva roky ovdovělý otec si našel anděla strážného jménem Jarka, která nad ním bděla a když ho na chvilku opustila odběhnouvši si uvařit kafe, můj otec, myslíc si že je ještě mladý " Jura" a vylezl na zchátralé lešení a pak volným pádem plachtil obličejem napřed jako rogalo.Nehoda vypadal hrozivě, zadek jsem měla stažený jako gumu v kalhotech ale už při příjezdu k nemocnici jsme viděla tátu vykuřovat hned vedle recepce, tak jsem věděla, že nebude tak zle. Sice nebylo ale taťka se nechal hýčkat jako malé děcko. A tak jsem se neplánovaně dozvěděla, že děda už nějaký měsíc randí s Jaruš, babčou, která jezdí na raftu a zbožňuje formule. A můj táta kouká na Šehrezádu a sport nesnáší. No protiklady se přitahují. Dědula jeden šikovnej. On se na starý kolena ještě zamiluje!
Dneka už je pátek a tak mám vcelku dobrou náladu. Sice to počasí nic moc ale to mě nezlomí. Včera místo mě přišel domů vodník, zastihly mě kroupy při cestě domů, z vlasů mi tekla barva, z očí řasenka, v jedný ruce taška, v druhý ruce taška a v zubech pytlík brambor a deštník si spokojeně trůnil v druhé kabelce doma. A starší dcera s nevinnou tváří se mě zeptala? Hele mami ono jako venku prší??? No není milá? Přeji všem hezký víkend.

pátek 8. dubna 2011

Bolí to...au au

Myslím, že narodit se jako ženská má velké výhody neboť my ženy, jsme bytosti téměř nadlidské. Jen si vemte, co vše musíme vydržet, dělat, bylo nám dáno do vínku rodit děti, starat se o ně, uklízet, vařit, pracovat...ukažte mi jinou živou bytost, která zvládne aspoň tolik to co my. Jedno odpoledne jsem ležela s pochroumanou rukou a se zájmem sledovala jak se mi málem zhroutila rodina. To bylo pořád: Mamíííí, kde máme tohle, Mamíííí co bude k večeři, a vona jako teplá večeře nebude mami? jak si mám umíchat vajíčka? na másle nebo na oleji? mamííí mě je zima proč se netopí? mamííí Max nechce jít domů co mám dělat? . To že je doma i tatínek a tudíž by všechny dotazy mohly směrovat na jeho osobu je nijak nezajímalo. Ale nakonec je musím pochválit, protože nakonec vše ( tedy kromě topení) zvládly na výbornou.
Jinak já jsem totální lazar. Ale pěkně od začátku. Zranila jsem si ruku ( viz minulý článek) a šéf mě dovezl domů. Ihned jsem zapadla do postele, vzala nějakou tu protibolestní piruli a usnula. Vzbudilo mě strachání v ložnici a manžel se snažil zadělat tu díru, kdy mi spadla garniž a vzala sebou omítku, cement i kus cihly. Po očku jsem ho sledovala jak se snaží tu hrůzu zadělat. Docela se mu to povedlo. Ruka přestala po prášku bolet a já se cítila líp ale s postele nevylezla. Jenže po chvilce povalování, čtení a koukání na telku mě to přestalo bavit a šla jsem omrknout co dělají dětičky. Jedna nehnutě seděla před televizí a druhá před počítačem. Večer pokročil a moje domácnost ulehla. Ruka začala zase bolet a odpolední spánek si vybral daň za večerní absolutní nespavost. Oči jsem měla jako talíře a ani násilím nešly zaklapnout. Otevřela jsem proto lékárničku snažíc se najít něco, co by mi zárověň ulevilo od bolesti a na několik hodin i pevně zaklaplo víka. Dva roky prošlý Paralen, kapky do nosu, kapky do očí, půlka náplasti, prášky na průjem, kapky na kašel-toť jediné, co jsem našla v naší rodinné lékárničce. Aspoň kousek Ibalginu. Nic. Poslední záchranný kruh jsem zbaštila odpoledne a už doma nic nemám ( několikrát jsem si slíbila že lékárničku doplním). Představa, že mě bud ruka bolet a cukat mě v ní celou noc mě přivodila lehčí střevní neurózu. A tak jsem v paměti marně pátrala po receptech naších babiček proti nespavosti. Horké mléko s medem? S rumem? s vejce? Já fakt nevím. Pak mě napadlo, loknout si nějakýho alkoholu, po tom spim jako zabitá. Ani prohlídka našeho baru mě nijak neuspokojila. Jedna nenačatá flaška vína, vyschlá becherovka, kapka rumu a punč. Takže se spát asi nebude. Tak jsem to zkusila jinak. Půjdu si lehnout a prostě se budu snažit usnout! Cha cha. Po 45 minutách, kdy jsem měla spočítáné všechny ovečky, kravičky, včeličky, pavoučky v okruhu 1 km dokonce i kačenky plující na mé noční košilce se situace nijak nezměnila prostě se mi absolutně spát nechtělo! Tak zase dolů do patra a snažit se zabavit jinak. Bylo půl dvanáctý, já seděla před ledničkou, ruku vraženou v mrazáku aby nebolela, byla jsem pěkně zmrzlá. A tak mě napadla televize. Na ruku jsem si připlácla zmrzlou kotletu, zabalila do ručníku a usadila se k televizi. I když máme asi 160 programů ( z toho více než polovina zakodované) ani z té nabídky většinou silně stupidních programů jsem si nevybrala. Chvilku jsem poslouchala písničky, pak koukala na zvířátka a když už nevěděla coby, jen tak na jedno očko mrkla na nějakou tu érotiku. Hrůza. A tak jsem se zase vrátila ke zvířátkům. A hodiny vesele utíkaly. Byla jedna hodina když jsem se rozhodla že pokud se fakt nechci zbláznit asi půjdu na procházku. Zkusila jsem vzbudit psa abych venku neprudila jako blázen sama. Dělal že hluboce spí. Tak jsem zapadla na gauč a zkusila se začíst do knížky s tím, že třeba usnu. A takhle jsem se po bytě bincala do půl čtvrtý. Pak jsem to odpískala. Vstávám v šest a tak nemá cenu spát. Odešla jsem do ložnice s tím, že si zalezu pod peřinu a vezmu sluchátka a počkám do šesti. Jen jsem zalehla, usnula jsem. A asi hodně tvrdě, neb mě starší dcera nemohla ani vzbudit. V šest mě doslova vytáhla z postele. Nevěděla jsem kdo jsem, kde jsem, co je za den. A kdyby mě dcera nechytla za zraněnou ruku asi bych se ani neprobrala. Ruka mě zabolela a já rázem věděla i kdo jsem i kde jsem. A jak se mi chtělo spát. Celou noc chodim a čumim a když mám čumět tak bych spala. Naneštěstí bolavá ruka byla pravá, já jsem pravák takže holky si musely udělat sami svačinu a ještě mi pomoci s oblékáním. Horší bylo, když jsem si potřebovala namalovat nějaký lepší obličej. Nééé že bych to potřebovala, jsem předci mladá a krásná holka , ale v práci mě nikdy nenamalovanou neviděli a tak jsem nechtěla riskovat jejich zdraví. Normálně má moje pokožka lehce bílý až nazelenalý odstín ale díky moderním kosmetickým přípravkům moje pleť přímo překypuje zdravím.A levou rukou se fakt nalíčit nedokážu. Teda...nakonec jsem si na pusu něco naplácala a výsledek byl docela dobrý. Sice ne oslňující ale ušlo to. A docela jsem se cítila fajn a při síle. Dokonce jsem ráno zvládla nákup, což se mi při normálním zdravotním stavu stává málokdy. No aspoň je vidět, že moje nemoc je nemoc jen v mé hlavě. Protože když mě bolela ruka myslela jsem na to a nakoupila v pohodě i za většího množství lidí. V práci jsem si hezky uvařila kafíčko, naplnila bříško, jako moučník dala ibalgin a že půjdu něco dělat. Ze začátku to bylo v pohodě ale už kolem devátý hodiny jsem spíš ležela než seděla. Taky jsem asi vařila, neb mé tvářičky byly červené jako jablíčka což u mě není normální a signalizuje to, že mám teplotu.Do oběda jsem to v práci nějak doklepala a poo se mi udělalo docela líp.  Odpoledne a večer proběhl pro mě v odpočívacím duchu a v noci jsem i líp spala. Dneska je pátek a jeden prstík trůni v sádře. Dostala jsem vynadáno, že jsem nepřijela do nemocnice ihned. Jak jsem stará tak jsem houpá ale mě ta ruka už pak moc nebolela ale prstík je přeražený. Je mi to líto a šéfovi ještě víc. Pořád si to dává za vinu.
Kdybych nestrkala prsty tam, kam nemám....že?

středa 6. dubna 2011

Huráááááá....už mluvíme..

Nezasvěcený člověk by jsi mohl myslet, že jsem maminou nějakého malého bambina, které právě začalo mluvit. Omyl! Mluvit začal můj manžel. Po 14 dnech. Trošku jsem tomu sice napomohla ale s úspěchem. Proč nemluvil jsem popsala v článku " Tichá domácnost". Je jako malý děcko. Určitě to znáte. Něco dvacetkrát mu řeknete, prosíte a nic. Tak si to uděláte radši sami a hádka je na světě. Pak se zabejčí, urazí a nemluví a dělá naschvály. Ale svou chybu nepřizná. Takže já, baba, obvolávám, zajišťuju novou střechu a okna a on, chlap, sedí a kouká. Dneska má k nám domů přijet firma a vše vyměřit a zkalkulovat. A manžel? Prý ať si to zařídím sama když on je tak neschopný a nic nezařídí. Takže já ještě budu kmitat kolem nějakýho chlapa a diskutovat s ním o střeše a oknech o čemž nemám ani nejmenší páru. Jo jo tak to chodí v naší rodné hroudě. Ale alespoň se už rozmluvil. Nemám ráda doma napjatou atmosféru, škodí to i holkám. Musím se prostě smířit s tím, že mám doma tři děti. 17, 14 a 40 let :-D
A cože je u nás nového? Stali jsme se hrdými majiteli popelnice na bioodpad. Manžel zavelel, vyrobil dvě krabice a bude se u nás více třídit odpad. Vše pečlivě popsal, sednul do křesla a usnul. A já pak hodinu vysvětlovala dcerám, že se taťkovi opravdu nic nestalo ale že musíme třídit odpad a cože mají do jednotlivých krabic házet. Jsem zvědavá jak a jestli vůbec ten můj hodinovej třídící monolog pochopily a poslouchaly.
Psychika zase se mnou mává. Jednou jsem dole a jednou nahoře a od včerejška padám strmě dolů. Asi to taky znáte ale jsem ufňukaná , ubrečená a protivná i sama sobě. Kdyby šlo jenom o to dalo by se to vydržet ale mám unavený celý tělo, ruce , nohy a zasedla si na mě velká nervozita. Nevím proč ale je to tak nepříjemný. Manžel mě dneska pozval na kolo, sice jsem souhlasila ale jenom proto, že musím udělat něco s tou pneomatikou místo břicha. Ale jinak bych nejraději zalezla někam hodně daleko a hluboko kde bych byla sama. Za tři týdny jedu na poznávací zájezd do Francie, s kamarádkou tak se už  těším. Sice nevím jak moje panická porucha a fobie na uzavřené prostory zvládne vše tak daleko od domova ale kamarádka o mé nemoci ví a taky ví, že ji nebudu do muzeí, kostelů, zámků doprovázet. Já vím, že toho z tý Paříže moc neuvidím ale i venku je předci krásně ne? Když už jsem se zmínila o mojí PP ( panické poruše) musím se také zmínit o tom, jak mi znepříjemňuje život. Kdo se někdy s touto chorobou setkal at už na vlastní kůži nebo u někoho jiného ví, že postižený člověk žije opravdu krušný život. Já mám tuto nemoc šmrnclou ještě depresemi což je teda opravdu lábuš. Jistě mohla bych lítat po psychiatrech, baštit antidepresiva  a uklidňující prášky po kilech ale...byl by ze mě díky tomu robot ničeho neschopný. Asi 2 měsíce jsem AD brala a bylo mi ještě hůř pak mi pomohly na chvilku uklidňující prášky ale na těch se dá vypěstovat závislost. Tak jsem vše vysadila a tak rok nežila ale přímo živořila a snažila se vše zvládnout jen silou vůle. V tomto období mi zemřela mamka a byla jsem s holkama sama. Možná i to mě nakoplo bojovat. Můj nynější život není ještě to pravý ořechový ale neustále pracuju na zlepšení. A čímže se PP projevuje u mě? Třeba že nedokážu vystát frontu na poště, nakoupit sama ve větším obchodě kde je více lidí, zámky a hrady jsou pro mě tabu ( minule mě vezla záchranka z Konopiště s podezřením na infarkt a ona to byla jenom PP).  Pokud se do nějaké takovéto situace dostanu ( nakupovat musím a pokud není nikdo po ruce MUSÍM to zvládnou sama) a chytně mě ataka tak se začnu potit, klepou se mi ruce a nohy, motá se mi hlava nemůžu dýchat a srdce mi bije tak rychle že chvílemi snad i nebije, bolí mě na prsou, nedokážu se soustředit. Nikomu bych tohle nepřála ani mému největšímu nepříteli. Zkuste si představit Tesco. Já s nákupním vozíkem, přede mnou fronta jako prase a na mě přijde ataka. Tak nechám košík kde je, přeskakuju turniket a letím ven. To bylo. Proto se nedivte když píšu že pro mě jsou nákupy ať potravin nebo oblečení přímo horor. Nebo kdybyste někde takového exota viděli tak vězte že jsem to já. Jinak zcela normální děvče.
Odpoledne už se cítím líp a plánuju co vše budu dělat. Bohužel. Jak tak stojim u kolegyně u dveří a moudře se držím za futra s prsty vraženými mezi futry a dveřmi a melu pantem můj český šéf zřejmě přehlédl za co se držím a vší silou zavřel dveře.  Teda se snažil zavřít dveře a nějak mu to nešlo. Až můj řev ho vyrušil s přemýšlení, jakáže to překážka brání zavření dveří. MOJE PRSTY!!! Himlhergotdonevetrkrucajzelement to byla bolest!!! Oči mi málem vylezly z důlků a přemýšlela jsem jestli omdlím na zem nebo šéfovi do náruče. Kmital kolem mě jako čmelák kolem pampelišky. A řeknu vám, že dva porody co jsem absolvovala plus následující šití bez umrtvení bylo proti tomu procházka růžovou zahradou. Seběhlo se ke mě několik lidí, hladili mě, litovali a mě to dělalo táááák dobře. Naštěstí jsem zvyklá dost věcí překonat silou vůle a tak i bolest jsem zmobilizovala do snesitelnější hladiny. Šéf mě s velkou pompou odvezl domů a předal do milující ( cha cha cha) náruče manžela. Ten samozřejmě zase nevěděl vo co go, i když jsem ho na to upozornila sms. Trošku jsem si zahysteričila čímž mě manžel poslal do postele a zprostil veškerých dnešních povinností ( večeře, nádobí, úklid, sex.....:-D) a tak si ležím v postýlce a klafu jednou rukou tento článek. Prsty bolí ale mohu s nima hýbat tak snad zlomený nejsou. A co z toho vyplývá? Že v pracovní době se má pracovat a ne někde mlejt hubou!!!

pondělí 4. dubna 2011

Uklízecí maniak....

Kdo? No předci prý já. Někdo je sexuální maniak, jiný pracovní maniak a já jsem uklízecí maniak. Toto o mě do statusu na facebooku práskla moje milovaná starší dcera a ani pod různými mými výhružkami to nesmazala. Co jí k tomu vedlo?
Jednou jsem nechtíc vyslechla její rozhovor s jejím přítelem. Kluk jeden šikovnej si vždycky vybere k návštěvě čas, kdy většinou šůruju barák, od někud pořád vykukuji s uklízecím šátkem na hlavě nebo mám vraženou ruku v záchodové míse snažíc se jí dokonale vyčistit. Když sedím na gauči jako pecka a nic nedělám kluk nikdy na návštěvu nepřijde. Ale k tomu rozhovoru. Prosím tě dělá taky tvoje matka něco jinýho než pořád uklízí? ptal se klučina mojí dcery.Ale jo dělá, zabručela moje dcera. V noci spí. Teda snad! dodala. A na facebook vyvěsila: Všichni se rodí s holým zadkem a moje matka se narodila s prachovkou v ruce! No není roztomilá dceruška moje milovaná??? A to jenom proto, že se snažím udržovat naší rodnou hroudu v jakžtakt čistém stavu jak se to snažila děla i moje mamka. Do pokojíku už od vánoc nechodím a pokud tam vysloveně musím tak nerozsvěcuju a pokud je světlo zaklapnu víka a srdnatě klopítám přes ten bordel. Úlevu mi nepřineslo ani nové dvojlůžko stojící na nožičkách, protože vše co se nyní válelo vedle postelí teď putuje pod tento moderní monument. Takže pokud potřebuju druhou páru ponožek, spodní prádlo, mikinu nebo triko, bobon, knížku, kofolu, rtěnku, nabíječku na mobil, kus rohlíku atd, vše to najdu na jendom místě. Hádejte kde? Do skříní nekoukám ani nesmím protože jakmile dcery slyší, že jdu do patra radši tychle zamykají dveře a ani za úplatek mě nechtějí pustit dovnitř. A pokud nejsou doma já zase nenajdu odvahu skříň otevřít protože vím, že by to se mnou švihlo. Kolikrát se ptám, proč já jim vlastně peru a žehlim. Pokud chtěji ten svůj pokojíčkový binec dokonat, vypustí krakena, teda morče a psa a vesele si všichni hrají na honěnou. Jednou jsem hledala svůj oblíbený hrneček na kávu. Děvčata mě chtěla zřejmě překvapit a ušetřit mi peníze  a vypěstovala mi v něm antibiotikum penicilín v takové míře, že jsem se s ním musela rozloučit. A do toho všeho se nestydí přivést kamarádky nebo přítele. Jenže já potom vypadám jako že mám doma nepořádek. Nepomáhají ani úplatky a moje siréna, prostě nic. Víte jak probíhá jejích úklid? K řádnému úklidu jako první potřebují notebook! Velice důležitý prvek. Nejdříve se na facebook musí napsat, že se musí uklidit pokojík. Pak se rozvine veliká diskuze, jakéže ty moje holky jsou chudinky. To dcerám zabere nějaký čas. Jelikož jsou dvě, tak jedna " uklízí" na noťasu a druhá na počítači. A ostatní účastníci diskuze je litují a litují. V mezičase sfouknou prách na stolech, polechtají koštětem podlahu nebo přemístí binec z jednoho šuplíku do šuplíku druhého. A zase na facebook. Ve finále je v pokojíku ještě vetší binec než předtím ale dcerky spokojeny a ujištěny že nejenom jejich matka je praštěná uklízecí mašina. Jak jednou bude vypadat jejich vlastní domácnost ani radši nechci vědět.  Starší dcera mě ujistila že se ve stáří nemusím bát že mě klidně na poloviční úvazek na úklid zaměstná. Můra jedna.
Ani manžel mé snahy o čistou domácnost nechápe. Nedávno mě vpálil otázku proč se prý doma o víkendu a při úklidu pohybuju po baráku neučesaná, nenamalovaná a oblečená v teplákách. Zvedla jsem unavený zrak od čištění záchodové mísy, praštila štětkou a konstatovala, že záchodvé míse je šumafuk že nemám makeup, nádobí si nikdy neštěžovalo že mám mastné vlasy a sklokeramické desce je opravdu jedno, jestli jí drhnu v šatech nebo v teplákách. A jestli on bude nadále prudit, namaluju se , učešu, hezky oblíknu ale k obědu dostane zrní pro morče nebo granule pro psa a ještě si je může zalejt mlékem aby mu lépe chutnalo. Anebo ať je z ticha a dostane poctivou českou svíčkovou s osma knedlama. Tak at si vybere. Od té doby je zticha. Prudí i na intimnější téma a to oblékání na spaní. Nedokáže totiž unést mé oblíbené noční košilky s žirafkama a kravičkama. Tak dostal taky na výběr... a je taky radši zticha :-D
Mám na úklid asi jiný úhel pohledu než ostatní. Jakmile totiž odemknu vchodové dveře už vidím, kolik písku a hlíny je u botníku, kolik vlasů leží v koupelně na zemi, drobků v kuchyni a chuchvalce prachu na plovoucí podlaze v obýváku, prách na televizi, nevysypaný koš. No předci to takhle nemůžu nechat. A tak holky kroutí hlavama nad mým každodenním zametáním, leštěním skleněných povrchů stolu. Možná jsem fakt nenormální.
A jak se mám? Docela to jde. V práci mladýho samozřejmě nepustili a zaplácli mu ústa finanční náplastí. Tak je z něho beránek. A co já chudinka? Nikde to neříkejte ale i já mám hubu zalepenou, A docela dobře.Měli jsme tady vedení ze zahraničí a při oslavě odchodu kolegy do důchodu jsme se docela cool rozjeli. Z uhlazených dědulů se stali docela fajn kluci. Jen kdybych se více šprtala cizí jazyky a rozumněla jim.
Víkend byl nádherný a pro mě jako obvykle pracovní. Tichá domácnost u nás přetrvává a manžel se snaží dokázat, že umí vzít za práci. O víknedu makal jako barevnej, udělal resty, který odkládal snad rok. Sice garniž mi pořád nevisí ale na tu taky přide. Aspon dělám radost tomu domovu důchodců co naproti nám bydlí. Každý večer po desátý hodině šmírujou, jak se před oknem bez záclony převlíkám. No co ať se podívaj na hezkou holku ne?
V sobotu večer jsem byla sama doma. Starší byla u svého přítele a mladší u kámošky. Manžel, nemluvící a uražen absolvoval poznávací exkurzi po našich hospodách. Takhle se chová vždy, když si dovolím říct něco, co strašně raní jeho přímo gigantickou ješitnost. Kdy přišel domů nevím, protože jsem na poslední chvíli šla ven se svým kamarádem, kterého jsem neviděla 10 roků akorát jsme v písemném styku. Pracovali jsme spolu ještě v Praze a i po tolika letech si měli co říct. Manželovi se konečně, když se vrátil domů a nenašel mě, rozsvítilo neb dneska dorazila mailem i jeho omluva za jeho prý nevhodné chování. Prý se choval jako malé děcko. Kdyby nám bylo dvacet na jeho chováním bych mávla rukou. Ale je nám mnohem víc a v našem věku bychom se měli chovat jako dospělí a rozumní lidé. A ještě se musím pochlubit. Už mi lezou ředkvičky v mém novém skleníku.Pro někoho přirozená věc ale pro radost neb je to poprvé v životě co jsem se dala na zahradničení. A včera jsem se pěkně spálila. Sedla jsem si na zahradní houpačku s tím, že si jen vypiju kafčo a půjdu dát první pomoc květinkám na mém jediném květinovém záhonku. Jako dobrej nápad jsem si vzala na oči velké sluneční brýle. Možná dvakrát jsem se zhoupla a vytuhla tak na 40 minut. Výsledek je super! Vypadám jako čerstvě pomalovaný indiánský válečník. Polovinu obličeje červenou, polovinu bílou. Výstřih rudý jen s bílým křížem, kde jsem měla přívěšek ve tvaru křížku. Ruce a nohy jako zebra. Hezký pohled. Nakonec místo kytiček málem večer křísili mě protože mi bylo z toho slunka jaksi blbě. Ani ted to ještě není ono. Dneska se mi to určitě nestane neb tady pěkně prší. Jelikož mi manžel vyrobil na zahrádce jakési lochneské monstrum jím nazývané záhon, půjdu pustit chlup za nějaké bylinky abych to měla na zahrádce pěkné. Co tím básník teda manžel chtěl říct nevím. Záhonek vyprojektoval skoro pod sušákem na prádlo jako na nejnevhodnějším místě,takže pokud chci pověsit prádlo skáču jako kamzík přes moji okrasnou skalčiku, nadechnu se vyhnu skleníku nadechnu přeskočim nový záhonek i se škopíkem s prádlem a jsem pod sušákem. A tam už si to prádlo konečně můžu pověsit. Proč to dělat jednouduše když to jde složitě že?