Jak jsme si pořídili první zvířátko....

Když jsem ještě bydlela doma s rodiči, mamka nám žádné zvíře dovolit nechtěla. Byla velice pořádkumilovná ( na rozdíl od nás) a prý jí stačí uklízet po nás a ještě do toho prý nějaké zvíře...Taťka si vydupal aspoň akvárko, krásně si ho vyšperkoval, mělo vše co jsme si tenkrát dokázali představit, samo se zapínalo topení, světlo, rybičky byly nádherné, prostě radost pohledět....jenže pro mě s bratrem žádné dobrodružství. A tak, aby moje pořádkumilovná mamka nevěděla ( mami kdyby jsi tak věděla, že přesně totéž mi udělala dcerka) jsem si tajně pořídila křečka, uzavřela ho do pětilitrové flašky od okurek a přecpávala vším možným i nemožným. Křeček Žofinka utěšeně tloustl, měla jsem ho schovaného pod postelí kam mamka nikdy nekoukala. Velice rychlý obrat poklidně plynoucích dní přinesla spásná myšlenka mého bystrého bratra.Co kdybychom ho na chvilku pustili? Nápad se mi zdál docela dobrý kam by nám mohl tlustý křeček v uzavřené místnosti utéct? Ó jak jsem se mýlili! Jakmile ucítila Žofinka pod nohama něco jiného než piliny, její tlusté tělo se dalo do pohybu takovou rychlostí, že jsem ani nestačila sledovat kudy vlastně z uzavřené místnosti zmizela natož abych jí v té rychlosti chytila. Teda to byl opravdu vynikající nápad! Křeček si to instiktivně a neomylně namíříl k trubkám od topení ( jak ta mrška mohla vědět že se tudy protáhne?) nějakým nám záhadným způsoběm se protáhl a zmizel kdesi v kuchyni pod náma. A mě zbyly pouze oči pro pláč a prázdná flaška od okurek. A hrůza až se to mamka dozví!
Naneštěstí si Žofinka vybrala za místo svého nového působiště maminčinu nejoblíbenější místnost-a to spižírnu. Měla se tam jako v ráji. O tom není pochyb neb maminka byla správná hospodyňka a jak s oblibou říkávala: musíme mít všeho hojnost co kdyby přišla válka? a tak naplnila spižírnu vším co jí tehdejší socialistický režim povolil sehnat. A protože mamka nikdy nebyla troškař všeho měla hned od každého druhu několikakilové zásoby. Nebylo možné v takovém nepřeberném množství potravin křečka najít a už vůbec ne chytit.Nebudu dopodrobna popisovat anabázi s jeho odchytem do kterého se zapojila celá rodina ani ten následný výprask který si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Mamčinu dlaň jsem měla na tváři obtisklou jako razítko několik dní.
Další zvířátko, pejska, jsem si pořídila už jako maminka dvou malých dětiček. Byl to opravdu " dobrý " nápad. Holčičky byly živé ( zvláště ta starší, o tom jsem již psala), pejsek byl ještě živější a  náš panelákový 3+1 se začal pomalu ale jistě měnit ve skládku. V noci jsem nevěděla ke komu dříve vstávat a přes den koho dřív venčit. Mladší dcera vytrvale čůrala do plínky a pejsek zase vytrvale kde se mu zachtělo a starší dcerka z toho všeho měla takovou radost že na potkání vyprávěla on-line každému jak to u nás právě vypadá. Co byl pejsek do živosti to postrádal do inteligentnosti. Vůbec nic nechápal nebo nechtěl chápat.Nic. V té době jsme kupovali takovej malej baráček. A náš milej pejsek putoval ven do boudy. Byl s námi tři roky než někde snědl návnadu na krysy a umřel. A tak jsme si pořídili pejska druhého. Do týdne. Šla jsem s holkama na procházku a u jednoho polorozpadlého baráku jsem viděla venku nádherná štěňátka. Jejich majitel známý milovník alkoholu se mi sice snažil namluvit že jsou to štěňata papírová ( byli to obyčejní voříškové) a požadoval za jedno 2000 kč. Koupila jsem mu flašku rumu, na čelo přilepila pětistovku a odnášela si našeho druhého pejska. Tento byl s námi dva roky a pak nějací výrostci ho nešťastnou náhodou postřelili vzduchovkou a zemřel.
Jak holky rostly, střídali se u nás jako na běžícím pásu křečkové, morčata, zakrslý králíci a rybičky. Vždycky si vybrečely nějaký nový zvířecí přírůstek s tím, že se o něj budou starat. Věděli že jsem měkká a pokud nebudou chtít slona nebo žirafu menší zvířátko koupíme.Prvních několik dní se o zvířátko staraly příkladně pak jejich nadšení pomalu opadávalo a opadávalo až opadlo úplně. Pak přišla moje chvíle a já se musela starat. Krmit, pojit, čistit. Vždycky jsem si říkala že další zvířátko už NE!!! ale vždycky nějaké přibylo. Jenže nic na světě není věčně a každé naše zvířátko bylo po smrti řádně pohřbeno a zakopáno na naší zahradě ( teda spíš zahrádce, no vlastně zahrádečce). Ještě teď mám úplně hrůzu někde kopat abych nevykopala nějakou kostřičku našeho domácího miláčka. Vše zatravním a bude pokoj.
V současné době jsme majitele " značkového " pejska, králíčka, morčete a menší teraristické zoologické zahrady. Pejska jsem chtěla už nějakého lepšího takže jsem do počítače zadala moje představy a čekala. Za chvilku mi vyplivl několik nabídek a variant. Vlkodava jsem odepsala hned, takhle o sebe doma zakopáváme a kdyby se mi natáhl v obýváku hlavu by měl na dvorku a nohy v kuchyni. Nakonec jsem se rozhodla pro pinče středního vzrůstu. Našla jsem nádherná šťěňátka na internetu, udělala rodinnou finanční sbírku, vymetla konto, před manželem radši snížila cenu za štěňátko na polovinu ( nechtěla jsem riskovat jeho infarkt) , roztlačila naše luxusní vozítko a fičela si to pro mě naprosto neznámý směr jižní Čechy. Samozřejmě jsem měla sebou navigaci ( dceru). Jenže zrovna ten den byla děsně nafouknutá a uražená, že jsem jí nechtěla něco koupit že stávkovala celou cestu. Tak já sama musela jedním okem pozorovat cestu, druhým sledovat mapu, jednou rukou držela volant a druhou řadila a fackovala ty moje dvě holčičky, které už byly v pubertě a tudíž se neustále hádaly. Když už jsem fakt nevěděla kde jsme zavolala jsem majitelce štěněte a ta nás dovedla až k ní. Štěňátko bylo nádherné, dostali jsme ještě nějaké krmení, deku a hračku a huráááá domů. Holky se dohadovaly která ho bude držet na klíně a pak když vytrvale zvracel jsem ho musela držet na klíně já. A ještě při tom řídit! Doma měl už vše připraveno.Nyní jsou našemu pejsánkovi již tři roky. Je to nesmírně vyčůrané zvířátko ( pokud v ruce nedržím něco masového nebo uzeninového) veškeré moje povely naprosto ignoruje( a ještě kouká pohledem říkajícím: ten povel je jako na mě jo?) Naopak pokud nějakého toho buřtíka v ruce třímám náš pejsek by byl ochoten snad i mluvit. To předvede i vše co umí. Po těžkých bojích kdo z koho ( nakonec jsem vyhrála) se naučil ( nebo spíš se rozhodl) že bude lepší chodit čůrat ven. Ne že to doma nebyla sranda. Hlavně když jsem pokaždé ječela jako siréna a vytírala několikrát denně ten náš palác. Ale časem ho to přestalo bavit. Zrovna jako ohryzávat nábytek, kousat nové botky adidas určené ten večer na diskotéku, vyhrabávat moje kytičky, sladce se zavrtat do čistě převlečených peřin a ještě je počůrat, skákat na kuchyňskou linku a zbaštit co tam panička omylem zapomněla dobrého ( třeba večeři pro 4-člennou rodinu), štěkat na každého většího psa, bezpečně se ukrývajícího na druhé straně plotu a pak následně se strachy počůrat když onen pes štěkl na našeho pejsánka atd. Stal se z něho dokonalý gaučák, rozmazlený až hrůza, neustále by se jen nosil, choval a mazlil. Dalším naším mazlíčkm je zakrslý králík( toho jsem dostalla od dcery k narozkám, i když zrovna nevim proč já, ba ne vím,já jí ho nechtěla koupit tak to řešila takhle), který má rozměry normálního králíka a proto musel putovat ven do králíkárny a morče, které také dcera darovala tentokráte k vánocům sve sestře. Dárky se předci neodmítají ne? Už se o něj nestará ani jedna.A vesele smrdí holkám v pokojíku. Ani jedné to nevadí.
Naší, teda spíše manželovu teraristickou mini zoo tvoří dva chameleoni, hadi a krmení pro tyto zvířata, což jsou cvrčci, červy, myši a myší holata. Myši a holata musely putovat do garáže neb na to jsem neměla fakt žaludek. Cvrčci a červy prý nemůžou být v komoře neb jsou to zvířata společenská a bylo by jim smutno ( to mi řekl manžel) a cvrčky umístil na ledničku do kuchyně( samozřejmě jsou v řádně uzavřené nádobě) a červy mi dal do obýváku do komody! Mýt nádobí a poslouchat ten řev cvrčků jsem vydržela den a pak letěli do komory ať je jim tam smutno jak chce. A červíci taky. Jednou za den tam manžel může chodit a dělat jim společnost když jsou to zvířata společenská. Jediné co jsem snesla v obýváku jsou chameleoni a to jen pokud jsou v terárku. Pokud je manžel vyndá aby se " proběhli " trávím čas přilepená na gauči nebo v křesle v poloze ostražité šelmy a sleduju aby se ke mě nepřiblížili na vzdálenost menší než 1 metr což je vzdálenost při které panikařím a mizím z obýváku. O hadech ani psát nechci a kde je máme radši taky ne. Ale jedno Vám řeknu od té doby co je máme v noci velice špatně spím.:-)