sobota 31. prosince 2011

Silvestr je tu....

Budím se s překvapivě dobrou náladou. Podívám se na tu chrápající trosku vedle mě což mě utvrrzuje, že mé rozhodnutí zůstat večer doma sama je správné.
V obýváku najdu na zemi válející se jeho oblečení, jako obvykle když se vrátí z hospody. Neuklízím ho jako obyčejně ale překročím a nechám ležet. Vím co bude následovat. Maxík, když najde cokoliv z našeho oblečení se někde válet, tak si to s velkou radostí přitáhne do svého pelíšku a tam se na tom válí a kouše to. Vzhledem k tomu, že mu dosti padaj chlupy a zoubky má ostré bude mít manžel vekou radost. Vstala jsem poměrně brzy na poslední dny v půl osmé. Čeká mě velký oběd i s polévkou. A žádné flákání pomocí vitany. Knedlíky hezky z brambor, zelíčko zelené i červené, masa rovnou tři druhy, polívka poctivá knedlíčková. Je to poslední letošní oběd tak ať si nacpeme žaludky. Hlavně ten můj vytahanej :=) Kmitám po kuchyni jako včelka a už nestíhám nic jiného. Pak se to stane. Tragédie! Horor! Mladší dcerka potřebuje jít do Tesca a došel jí pudr! No prostě tragédie. Já pudr nepoužívám a starší taky ne...a kde sehnat na silevstra pudr?  Nakonc postačil makeup a děvčata do Tesca odešly. Zůstala jsem sama doma s manželem. Nevím kam se chystá ale šlechtí už se od rána, dokonce se i oholil a mladší ho musela ostříhat, což už je co říct.Holčičky se cestou z Tesca stavily u mého táty a hned mu vyslepičily, že budu sama doma. Ten nelenil a že mám přijít k nim. Nevím, proč nerespektuje, že zůstávám sama protože chci a ne že musím. Ale zajdu k nim...vždycky je tam plno jídla a na silvestra zvlášť...mňam...
Jsme po obědě s koukáme na pohádku Co takhle svatba princi? Nemůžu se nesmát a paní Bohdalová v roli královny a pan Nárožný v roli krále jsou prostě brilantní! No nic..na chvilku musím přerušit psaní, práce volá...ale za chvilku budu zase na drátě....
Silvestr vrcholí...holky odjely pryč a já strávila příjemné chvíle u mého táty a jeho přítelkyně. Manžel mě bombarduje sms ať za nim přijdu do hospůdky at netrávíme silvestra prý každý zvlášť. Zjevně nepochopil, že s ním už opravdu nechci být. U taťky jsem něco málo popila a musím říct, že mi to pěkně stouplo do hlavy. Už jsem doma, s Maxíkem koukáme na telku a baštíme moje báječný chlebíčky. Chce se mi spát ale do půlnoci to musím vydržet.

pátek 30. prosince 2011

Den před silvestrem...

Je pátek večer, sedím u notebooku, jedním okem sleduju telku a druhým obrazovku. Jsme s holkama sami doma, manžel je zase v hospodě. Pláče kamarádům na rameni, jakou má manželku mrchu, že mu zakazuje se " občas " a " trošku" napít.Občas rozumějte 3x týdně a trošku 5-7 piv za večer. No uznejte, nejsem já opravdu zmije?
Celý týden si snažím užívat  dělám jen to co chci a co mě baví. Takže vstanu klidně i v devět, udělám si dobru snídani a kafčo, pustím si telku a pak jdu něco uvařit. Nespěchám. Holky, asi pod vlivem domácí napjaté situace mi pomáhají. Po obědě si jdu lehnout ( což jsem naposledy dělala když byla Lizzi tak tříletá), pak na procházku, kafčo, dobrá večeře a vana. Snažím se  svátky si  prostě užít.
Zítra je už silvestr. Poslední den v roce. Holky mají svůj program. Mladší bude s kamarádkami a starší jede k mýmu bratrovi. Pozvali jí. Manžel domluvil silvestra tady v jedné příjemné hospůdce. Jenže po tom " krásném" týdnu, co mi připravil, s ním odmítám jít. Budu sama doma. A už se těším. Připravila jsem si pomazánky, udělám si chebíčky a jednohubky a užiju si to. Jsem samotář a samota mi nevadí. Možná trošku zaslzím, že si nebudu mít s kým o půlnoci přiťuknout...ale i to přežiju. Budu mít doma Maxíka a jak to tak vypadá, možná mi dorazí kamarádka. Taky se tak "dobře" vdala.  Přeji všem veselého silvestra a vše nej...do Nového roku 2012. Budu jen doufat, že bude lepší než rok 2011 a že i na mě někde čeká trošku toho štěstíčka a lásky.

čtvrtek 29. prosince 2011

Štědrý večer...a následující

Pravda je, že když byly holky menší, měly vánoce svoje kouzlo. Vždy jsem se těšila na jejich rozzářené obličeje a jejich opravdovou radost z dárků. Mívala jsem vánoce ráda. Posledních několik roků pro mě tento nejkrásnější den v roce ztratil svoje kouzlo ( v tento čas mi zemřela tchýně, dvoje vánoce jsme byly s holkama sami, jejich otec si na dva roky od nás " odskočil " a aby toho nebylo málo, rok nato zemřela moje mamka). Proto pro mě nejsou tyto svátky nejšťastnější.
Letos se o tu " správnou" vánoční náladu postaral jediný mužský element v naší rodině - manžel. Tři týdny marodil, měl těžkou rýmičku, teplotku 37,5 a chtěl psát závěť, neboť tato nemoc prý bývá pro muže smrtelná. Když se jakžtakž z rýmy dostal a já radostí zaplesala, začal kašlat a prokašlal se až do nemocice, kde ho po důkladném vyšetření propustili domů s tím, ať užívá Bromhexin a bude dobře. S tím se ten náš rodinný hypochondr však nechtěl smířit a při další návštěvě lékaře mu byl nějakým zázrakem objeven zánět ledvin. Celá tato anabáze trvala tři týdny. Nejhorší pro něj asi bylo to, že musel být doma a musel hodně pít, ale bohužel ne jeho životadárné pivo, ale čaje. A tak den před štědrým dnem, tedy v pátek, že půjde předat dárek jeho bratrovi a ženě, lidem, se kterými se za ceý rok nestýkáme, nerozumíme si ale na vánoce nás vždy obdaří nějakou zbytečností. Néjinak tomu bylo i letos, i když jsme si s manželem několikrát řekli, že jim dárek kupovat už nebudeme. Předávačka se konala v hospodě, na čož on slyší. Marně jsem ho prosila, ať přijde včas a střízlivý, marně. Probrečela jsem polovinu noci, hezké probuzení na štědrý den. Ráno se snažil bavit, vtipkoval...jen s největším sebezapřením jsem se s ním bavila normálně, abych nezkazila holkám den, i když už mě znají a věděly, jak mi je. Jídlo jsem měla připraveno, zbývalo jen obalit řízky, a tak jsem trávila den u televize a pohádkách. Neměla jsem náladu. Manžel se sice snažil, dokonce obalil i řízky...marně. Po třetí hodině přišel můj táta s přítelkyní, dali jsme si kafe a šli na hřbitov. To je náš takový rituál...pak následovalo smažení řízků, večeře a rozbalování dárků. Od holek jsem dostala krásnou, koženou kabelku, znají mě dobře a vědí, co mi udělá radost. A že jsem radost měla! Manžel si s výběrem dárků pro mě moc velké starosti nedělal, ostatně jako vždy a já to neřešila. Věděla jsem, že na poslední chvíli oběhne pár našich obchodů a něco koupí nehledě na to, jestli mi tím udělá radost. Po rozbalení dárků jsme koukali na pohádku, no moc mě nenadchla. Zuzce jsem povolila návštěvu půlnoční, čímž jsem se nechtěně málem nominovala na pobyt all enxlusive v Bohnicích. Moje starší slečna totiž pojala půlnoční jaksi extravagantně a s nějakýma kamarádama se nakýblovala do jediného místního baru( o čemž jsem nevěděla a naivně myslela, že je na půlnoční), otevřeného i na štědrý den. Jelikož je bar v podzemí, tudíž neměla signál a na mých 20 pokusů o volání nijak nereagovala. V jednu hodinu v noci, když už jsem byla na pokraji hysterického bouchnutí, jsem se oblíkla a vyrazila to moje zlato hledat. První zastávkou byl místní kostel, kde měla být údajně na půlnoční. Lidí všude plno, jen moje dcera nikde. Prolítla jsem ještě rychlostí blesku zámecký park, kde se nachází jak kostel, tak zámek...za dne je tu nebezpečno...a co teprve v půl druhý nad ránem. Děvče nikde. Tak jsem to otočila a hajdy domů vymyslet další strategický plán. A jak tak kráčím parkem, najednou vidím skupinku mládeže, jak si to šine pár metrů ode mě. Mezi nimi, jako hvězda zářila moje starší dcera.Adrenalin se mi vlil do mozku...Zuzanooooo zaječela jsem do noci...přicupitala ke mě...jééé mami co taady děláš? Neměla jsi se mi náhodou ozvat děvenko??? Já zapomněla mami...a jak bylo na půlnoční? Jo mami bylo to hezký? A jaký farář vedl mši ( máme tady dva)?  Nooo mami byl to tenhle? Opravdu Zuzko? No jistě mami...a nelžeš náhodou? Ne mami? Viděla jsem rudě. Mši vedl druhý farář a holka v kostele vůbec nebyla. A tak si ihned na na místě naležitě vyslechla ve dvě ráno můj adrenalinem podbarvený názor na její lhaní. A spolu s ní si můj monolog vyslechli i ty její kámoši, kteří na mě koukali s otevřenýma hubama. Ta si to teda slízla. A takový jsem zažila hezký začátek 25. prosince. Když jsme dorazily domů, nemohla jsem usnout. Já se o ní bojím a ona je naprosto v pohodě...a to jsem ji chtěla pochválit, jak se poslední týdny chová vzorně a rozumně, už jsem plesala, že puberta u ní konečně doznívá! Holčička dostala zaracha.
Následující dny plynuly docela v poklidu. Mladší dcerka vyrazila poprvé na zábavu, domů se vrátila v předem domluvený čas a spokojená. Chodili jsme na procházky, koukali na telku...v úterý manžel šel do práce a my si uvědomily s holkama, jaký je doma klid. Ve středu taky. Ve čtvrtek jsme měli jet do divadla do Bránického do Prahy, koupila jsem pod stromeček. Těšila jsem se. Jenže to by manžel nesměl být můj manžel  zase něco neprovést. Ve středu navečír neklidně poposedával  nakonec z něho vylezlo, že jde do hospody, že ho pozvali kámoši...obcházeli mě mrákoty...fakt už mám toho plný zuby, jeho, jeho pití, jeho lenost, nezodpovědnst, hrubost...řekla jsem mu, že pokud přijde zase nalitej, do divadla a na silvestra bude muset jít s někým jiným...asi si myslel, že si dělám srandu, kámoši jsou pro něj vždy přednější...samozřejmě přišel úplně zpitej a já zase probrečela půlku noci. Vzteky...proč zrovna já? A takovýho b....? Tohle je už konec...definitivní...ráno osuším slzy, vezmu holky na velkej nákup, jdeme pěšky, obě držkujou....nemluvím s  ním...čeká že pojedu do divadla, je o tom přesvědčen...jenže já nežertovala...s ním končím...nakonec jela do divadla starší dcera. Nevadí mi to. Na silvestra budu doma...sama...taky mi to nevadí...čeká mě tvrdý boj!

středa 21. prosince 2011

Šťastné a veselé....

Nestíhám. A to vůbec nic. Když si večer vezmu do postele notebook, že bych jako napsala nějaký ten příspěvek, tak v minutě usínám. Tak jenom v rychlosti. Máme se v celku fajn. Manžel už přes tři týdny marodí, holky jsou kupodivu hodné, až podezřívám tu starší, že u ní dochází k ústupu puberty ( kéž by). Dárečky mám skoro všechny nakoupené, zabalené ( což díky mým novým gelovým nehtům nebylo zrovna jednoduché) dneska mi můj " nápadník" z PPL doveze ještě poslední dárky a Vánoce můžou začít. Mého " těžce" churavějícího manžela ( má těžkou rýmu, ale fakt těžkou, takovou jakou nikdo nemá :-))posílám v pátek na velký vánoční nákup do Vlašimi ať taky ví, co to je běhat hodiny po marketu a nakoupit vše, co je potřeba abychom o vánocích nestrádali. Já s ním nepojedu. A neušetřím ho ani takových věcí jako je nákup drogerie, jen ať se chlapeček zapotí.Chtěla jsem Vám poslat nějaké novoroční přání celé naší rodinky, nebo aspoň její hezčí části ale bohužel moje volšové, obě levé ručky to nějak nemohou dokázat. Tak tedy...všem mým věrným minulým, stávajícím i budoucím blogovým kamarádkám přeji štastné a veselé Vánoce, hodně dárečků pod stromeček a do Nového roku hlavně hodně zdravíčka a pevné nervy. Monika, Zuzka, Lizzi, Martin a Maxík Lejnarovi

čtvrtek 15. prosince 2011

Tak krásný začátek...ale ten konec...

 Jelikož článek dopisuju s pomalu 14 denním zpoždění tak se jedná o první adventní víkend:
Po tom pátečním večerním leknutí se ráno budím v nějakém zvláštním rozpoložení...nevím co to. Dcera během noci odešla do pokojíku ( ani o tom nevím) a manžel vedle mě ještě spal. Zrovna když jsem ho chtěla probudit, rozeřval se mu u ucha mobil...volali mu z práce, měl tam na chvilku jet. Nakonec to ukecal tak, že zůstane doma a pojede v pondělí o trošku dřív. A já zase přemýšlela co podnikneme, protože uklízet a baletit mezi kuchyní, pračkou a šnůrama na prádlo se mi tedy opravdu nechtělo. Pak jsem si vzpomněla, že na Staromáku se zrovna v sobotu rozsvěcí stromek a že taky by neuškodilo koupit nějakej dárek.Jenže jak manžela přesvědčit? S pomocí dobře volených slov a ruky šmátralky :-) s mi to nakonec povedlo. Potichu, abychom nevzbudili holky jsme vstali. Chtěli jsme jet sami, protože s holkama je to jako vždy infarktový stav a já si to chtěla užít. Naše malá lest se nám povedla. Posnídali jsme, vypravili se a to vše, aniž by se ty dvě labutě probudili. Když už manžel seděl v autě a já měla na sobě bundu, holky jsem vzbudila, rychle jim sdělila, že jedeme pryč a radší rychle vypadla, aby náhodou nechtěly je s námi. Byly však tak rozespalé, že ani nechápaly, co jim to vlastně říkám. A tak jsem fičeli směr Praha. Začínala jsem se těšit i když jsem pociťovala příznaky úzkosti, což nevěstilo nic dobrýho.  První zastávkou byly Letňany. Uvítal nás obrovský vánoční strom, hezky i nazdoben ale kolem něj se vznášely zlatá prasátka, což působilo dost kýčovitě...co tím chtěl básník říct nevím...přesně podle taháku jsme obíhali obchody a snažili se koupit nějaké dárky. Zadařilo se, tedy jen něco. Sehnat takovou žehličku na vlasy, přesně podle dceřinýho přání se ukázalo jako nadlidský výkon a ani ve sebevětších elektro je neměli. Hodinky dle jejich přání jsem sice objevila, ale zrovna neměli ty správné barvy. V drogerii mi čelist poklesla nad cenou jakéhosi speciálního holícího dámského strojku, který si holky vysnily, násobeno dvěma...k tomu nějakej pičifuk aby voněly ( jmenovitě parfém Playboy) taky zajímavá cena, nějaký to maskáro na řasy, na oči, něco blyštivého na pusu, něco na vlasy, na pleť a vše to násobeno dvěma...kolena se mi podlomily. Najít tu správnou tašku adidas pro jednu a nike pro druhou se nám podvedlo až v třetím sportu ale jejich ceny jsem nemohla rozdýchat, tak holčičky budou bez tašek. To fakt nedám. Nakonec jsem objevila cenově dostupné ale zase nevím, jestli jsou pro ně dost cool. No budou muset. Pak jsem ještě narychlo mazali do Šterbohol, kde jsme se najedli v KFC ( no jsem málo tlustá, že) a ještě jsem v rychlosti proběhla Takko a H&M snažíc se sehnat pro Zuzku legíny a Lizzi mikinu. Zadařily se jenom legíny. Lítala jsem jakohadr na koštěti, abych vše postíhala a manžel na mě nemusel dlouho čekat. S jazykem na kozačkách jsem dorazila na místo a na manžela čekala já. Pak rychle najít to naše přibližovadlo, najít cestu na chodov, tam ho nechat na parkovišti, pamatovat si v kterém patře parkujem a hurá metrem na Staromák. Problém! Nemůžeme najít na OC Chodov metro. Potím se, manžel se vzteká, nervozita stoupá, začíná se mi dosti urgentně chtít na WC. Když už nemůžu pomalu ani jít manžel uvidí vstup do metra. Hurááá. Tak metro máme. Teď ještě záchody....po chvilce nalezeny, jsou v hrozném stavu, močák se odmítá vyprázdnit naopak žaludek se zvedá. Vysílám nahoru modlitbičku, močák poslouchá a mě je konečně fajn. Jede metro, rychle nastoupíme, samozřejmě špatný směr, vystupujeme a nastupujeme do správnýho. Konečně Staromák. Všude plno lidí, stánky, kýčovité vánoční ozdoby, svařák, medovina a " 100%" kožené rukavice za 250 Kč, mladá paní. Jsem zklamaná, stánky se mi nelíbí, strom taky moc ne. Za pade kupuju jednu palačinku dáme si ji napůl, za další pade kafe a horkou čokoládu. 100% kožené rukavice ukecám na dvě kila a hned je dávám na ruku. Tyhle rukavice neviděly kůži ani z padesáti metrů. Ale perlim, na ruce vypadají cool. Po chvilce jdeme pěškom na Váslavák. Všude davy lidí, hrůza. Na václaváku stánky a stejné nic jako na staromáku. Zaujme mě stánek se sušenými bylinami, vybírám si krásnou kytici v košíku na stůl. Juknu na cenu a zamrazí mě. Kytici vracím, už se mi nelíbí, za tu cenu si dáme super večeři . Jsem unavena, makáme zpátky na Chodov, rychle najít auto. Manžel potřebuje WC a tak další hodku lítáme po chodově, skouknem pár obchodů, ceny vskutku " lidové". Auto nalezeno na první pokus, pak ještě Průhonice a Bauhaus a jsem bohatší o vánoční růži a nějakou tu ozdobu na stromek a manžel chudší o další pětikilo. A domů. Čeká mě další akce. Večeře s kamarádkama na kterou se už moc těším. Nebude probíhat standartně v naší rodné hroudě ale v restauraci jednoho nóbl hotelu francouzského ( nikomu to neříkejte, ale ulila jsem si na to pěkný prašulky) kde není zrovna nejlevněji. Cesta z Prahy domů se nese v duchu naprostého ticha, jsme oba znavení. U mě to až zase tak nevadí ale manžel řídí. Když ho vidím, jak za volantem usímá, velim k zatávce u nejbližsí benzínky a výměně stráží-domů to dořídim já. Ani neprotestoval což už je co říct.  Během minuty usne a já se snažím nezalomit to taky. Předci jenom jsem ještě mladá a na tomto světě ještě chvilku chci otravovat. A tak si zpívám, pouštím si studenou klimošku a kdybych mohla udělám i stojku, jen abych neusnula. Konečně v dálce vidím světélko, známka to blížící se naší rodné vísky. Za chvilku parkuju před naší haciendou, doma letmo se zdravím s holkama, obě valej pryč, jedna na bruslení a druhá hodit hrbem na disco. Vyvalim s auta nákupy, vzbudim manžu a rychlostí blesku házim na sebe nějakej ten lepší obleček a opravuju fasádu, která lítáním po Praze utrpěla mírné změny. Celá krásná, voňavá a zmrzlá stepuju před barákem a čekám na kámošku, která nás dopraví do hotýlku." Mírné" zpoždění ospravedlňuje tankováním benzínu což jí věřím, ve svýhc čtyřiceti letech se má ještě s tankováním problémy. Ještě nabíráme třetí do počtu a už se šineme vstříc dobrodružství.
Večer to byl nádhernej," jídlo výborné", ceny astronomické a obsluha k nakousnutí. Po první decentní sklence Chardoné začínáme rozvazovat, po třetí máme chuť kouřit. Letmým pohybem mé ladné ručky volám číšníka a šeptnu mu do ouška mé přání. S mírnou uklonou mizí a za chvilku se objevuje s " cigaretovým" lístkem. Inteligentně koukám na lístek ( nechceme v tak nóbl prostředí působit jak blbci) a snažím se vybrat nějaké kuřivo. Za chvilku se mi orosí čelo a následně i celej člověk když můj azurový zrak spočine na cenách. Rosím se ještě víc když čtu názvy, neb jsou vyvedeny v jazyce, který neovládám ani vzdáleně. Absolutně nevím, zda se jedná o cigarety, pití, jídlo a mám strach, abych si místo cigaret neobjednala třeba hranolky navíc. Pohledem prosím zkušenější kamarádku at převezme žezlo ona. Přivolá číšníka a umně se ho ptá, že bychom si přály cigarety. Předloží před ní lístek a naznačí, že si stačí jen vybrat. Diplomaticky si objednává nějaké slabé, dámské cigarety, jedno jaké a číšník s úklonou mizí. Jsme zpocené všechny tři. Máme hlad. Jídelní lístek je pro nás španělská vesnice, nerozumím ani slovu. Nakonec se rozhodnu pro buď a nebo. Zabodnu gelový nehet do jakéhosi názvu, který mi připomíná kuře, Stejně tak spolutrpitelky. Vůbec nevíme co jsme si objednaly. A nechceme se ptát a vypadat jako blbky. Donesou cigarety. Zapalujeme si. Po třetí cigaretě se mi začínají kamarádky podivně houpat a je mi tak nějak lehce a do zpěvu. Jak tak pozoruju, stejně se daří i kamarádkám. Přemýšlím, jestli jsme si neobjednaly nějakýho jointa bo co. Za půl hodky nám donesou jídlo. Z talíře se na mě něco šklebí. Jako kuře to  nevypadá ani vzdáleně. Radši si sundavám brýle.Zvedá se mi žaludek. Mořské plody tedy do huby fakt nestrčim. Dopadla jsem ještě skoro nejlíp. Jedna kamarádka si objednala tvora podobného humrovi a druhá jakýsi kopeček rýže, z níž na ní mrkaly malilinkaté bílé chobotničky s černýma očkama. "Jdu blejt  velebnosti " bychom mohly říct všechny tři. Jídla jak pro mateřskou školku. Snažím se tvářit normálně a statečně polykám sousta. Moc nekousám. Sousedka se nemůže nějak poprat s humrem, číšník přináší jakési kleště a a decentně ukazuje, jak tu povoru zkrotit. Třetí pořád nevěřícně zírá na kopeček rýže. Jíme nebo se o to snažíme. Humr je přeprán, rýže mizí  a moje mořské plody jsou odsunuty na kraj talíře a zakryty velkým listem salátu. Číšník odnáší talíře a my si slibujeme, že příště radši navštívíme tu naši oblíbenou hospůdku a dáme si guláš. Platíme, Není to zas tak strašné, podezřívám obsluhu, že nám za slib, že už sem znova nepáchneme, dala 50% slevu. Jedeme domů. Je mi blbě. A to tak, že fakt. Hysterický žaludek se bouří. Doma zvracím, nespím celou noc tedy jen zbytek noci. Celý následující den ležím. Paráda. Tak krásný začátek dne... a takový konec:-)

pondělí 28. listopadu 2011

Adventní čas...

V pátek jsem se vážně zamyslela nad tématem: Co rodině pod stromeček? Oprášila jsem mozkové závity, přidala hoĺek vánoční seznamy, provedla přísnou eliminaci ( skútr ,plazmovku a nový HTC telefon teda opravdu kupovat nebudu) , koukla jak je na tom moje anorektické konto a poté na papír vyplivla tři sloupce, připsala jména holek a manžela a ke každému načrtla seznam dárků. Jak jsem psala v minulém příspěvku, letosšní vánoce budou maličkostech.
Středa, čtvrtek a pátek jsem měla v práci zase vedení s Itálie. Poslední dobou k nám jezdí poměrně často, skoro každý týden. A aby tentokráte provedli nějakou změnu, vzal  jeden s sebou i manželku. V životě jsem jí neviděla a vzhledem k jejich milionům ulitých na kontech v různých zemích jsem očekávala platinovou blondýnu, s ńadrama většíma než rozum, zahalenou v nekřesťansky drahém kožichu. Byla jsem mile překvapena naprosto obyčejnou dámou, oblečenou v riflích a svetru, na nohou válenky, na hlavě brýle Gucci..jediným záporem, který jí mohu vytknout byla snaha o aglickou konverzaci se mnou. N a otázky typu? kolik mám dětí, kde bydlím, jak se mám jsem horkotěžko vykoktala odpověď ale když zabředla do hlubších vod, moje chudá angličtina jen zaplakala a já nevydala ani hlásku. Bylo mi trapně, jako asistentka itala bych měla anglicky jen mrskat s hubou od ucha k uchu....jenže realita je jiná. A tak mi věnovala poslení pohled a když s uspokojením zjistila, že z mé strany jí v souvislosti s jejím atraktivním horkokrevným italským manželem nehrozí žádné nebezpečí, odkráčela do vedlejší kanceláře. Byly to poměrně náročné tři dny jak doma tak v práci. Zuzka zase začala zvracet. Když mi to volala, málem to se mnoou švihlo ale asi to bylo jen chvilkové, už je dobře.
Ve čtvrtek mi mělo dorazit objednané zboží dopravcem PPL. A tím začala moje nová anabáze-mám nového nápadníka. PPL nám do firmy jezdí denně, bud něco přiveze nebo odveze. Poslední půl rok se změnil řidič, místo veselého mladíka k nám začal jezdít takovej postarší, zanedbanej, téměř bezzubej  ale ukrutně sebevědomej stařík. Vždy se snažím chovat ke všem řidičům slušně ( bohužel né vždy to jde). Ve čtvrtek mi tento člověk ráno volal na můj soukromej telefon ( dostal ho od firmy, která mě balík posílala, standartní to postup, dopravce vždy volá, aby byla dotyčná osoba doma), že mi veze balík, požádala jsem ho, ať mi ho místo domů hodí do firmy. Hodil a připojil ve stručnosti monolog, co dělá ve svém volném čase, jaké má záliby atd. Tohle já nemám ráda, nezajímá mě to ale ze slušnosti jsem ho vyslechla, což se ukázala jako chyba. Ve čtvrtek navečír patlám něco v kuchyni a najednou sms. A to rovnou zamilovaná, typu jak jsem krásná, mám sexy postavu, nádherné oči....v první chvíli jsem si myslela, že se jedná o omyl, neb jediným superlativem, kterým oplývám, jsou velké oči. O omyl se nejednalo. Sms přibývalo a byly čím díl odvážnější. Dostat je od nějakého normálního člověka nebo manžela, byla bych v sedmém nebi neb byly opravdu krásné i když s hrubkami. A tak jsem v jeho očích byla krásná bohyně....cha cha cha. Já a krásná? sexy? no nasmála jsem se...v pátek, když jsem viděla, že nám zase něco veze jsme radši rychle zdrhla a pověřila kolegyni, ať za mě balíky přebere, že jí pak vše vysvětlím. Ani to ho neodradilo. Na pracovní stole mi zanechal růži a celý den zasypával sms. Nevím, proč přitahuju vždy samý takovýhle typy...jedním z nich byl i můj italský šéf .....v pátek mě už začaly jeho sms iritovat a nejdřív jemně( to nepochopil) pak drsněji ( to moc taky ne) jsem mu naznačila, aby mě nechal na pokoji. Na to mi přišla odpověd, že mě zve na večeři ale příští týden nemůže. Natvrdo jsem mu odepsala, že na žádnou večeři s ním nepůjdu a ani to nikdy do budoucna nemám v plánu...a on mi odepsal, že se mu moc líbí, jaký dělám cavyky a že už se  moc těší, až mě pozve do nějaké luxusní restaurace. No prostě blbec. Celý víkend mi pak psal a vůbec mu nevadilo, že jsem mu ani jednou už neodepsala. Zítra až k nám zase přijede, mu to tedy řeknu ústně.
Jak říkám, na chlapy jsem měla, mám a vždy budu mít smůlu:-) V pátek večer si takhle ležím v posteli s notebookem když slyším, jak v jedenáct přijel manžel z práce. Obvykle, když vidí že v ložnici svítím, tak mě přijde pozdravit. Teď se doel v patře štrachal a nešel. Tak si píšu a po chvilce slyším, jak jde nahoru, otevírá dveře, já píšu a když jsem na něj jukla, srdce se mi zastavilo a mě obešel infark. Místo manžela stál ve dveřích mikuláš a vyřvával(vůbec mu nevadilo, že je skoro 23.15 hod), jestli jsem pý byla celý rok hodná a že pokud mu neřeknu básničku tak mě vezme do pekla. Jak jsem  se lekla a byla jsme zblblá, tak jsem mu tu básničku málem i řekla. Fuj! Manžel bude letos chodit za mikuláše a objednal si masku a musím říct, že  velice zdařilou. Nepoznala bych ho. Když viděl, jaký měla maska úspěch, bafl ještě na holky v pokojíku, velká se sice lekla ale mladší byla vyvalená jako pulec a když ještě manžel zavolal do vzduchoprázdna : čerte, čerte pojd sem!...dostala hysterickej záchvat úplně. Byť jí je 14 let, čerta i mikuláše se pořád bojí ( a bůhvi jestli na ně i nevěří!). Dobře ti tak, vyplivla jsem na manžela, když protáhl obličej, protože mladší se nakýblovala k nám doložnice, protože se bála. Někdy má fakt dost pitomý nápady . Jako onehdy, když holkám dával nějaké peníze a aby bylo veselo, bankovky sroloval a strčil je do terárka k hadovi a myslel si, bůhví jak není vtipný. holky ječely, já řvala a on se smál. Přestal až v okamžiku, kdy jsem odvážně strčila ruku do terárka a peníze vyndala, nějaká 25 cm dlouhá tkanička do bot ( tak vypadá jeho had) mě nerozhodí. A takhle bych mohla ve výčtu jeho nápadů pokračovat. Třeba když konečně spravil po dvou měsících váhu...mladší se radovala, že přibrala, starší ze zhubla, on, že váhu spravil a já? já na ní radši ani nevlezla. Aby mi nevyplivla vzkaz: vstupujte na váhu jednotlivě....váha si mě prostě neváží...už dávno nešahám po oblečení velikosti S, M...když mám dobrý den, nasoukám se do L ale většinoú musím šáhnout do velikostí začínající X...mám problémy...mám nestardatní postavu, pas mi někam zmizel před léty a místo něho mě obepnuly mišelinky. Ale já jsem holka chytrá, tak jsem udivila unuděnou, sotva dvacetiletou prodavačku s našem jediném nevětnamském obchůdku s prosbou o stahovací prádlo. A to je jako co? zeptala se mě dělaje bubliny ze zvýkačky. Radši jsem odešla a nechala to střívko mladý přemýšlet, co to asi může být. Jak někdo " tohle " může zaměstnat? V Praze mi už prodavačka rozumněla, něco podobného stanu mi položila na pult, podala návod, jak se do toho vůbec leze a po ujištění, že ze mě bude Twiggy přijala ode mě větší obnos. No Twiggy ze mě opravdu byla ale museli byste se na mě dívat tak z 100 metrů. Problém prádla byl, že odsahoval malé háčky a když jsem si potřebovala odskočit a než jsem se zase zaháčkovala, mohla jsem začít znovu. A to nemluvím o tom, že jsem se nemohla pořádně ani nadechnout a žila jsem na kyslíkový dluh a tak při další návštěvě hlavního města jsem opět navštívila jeden boutique a prodavačce šeptla do oučka přání kalhot s vysokým pasem.Zadařilo se a já opět odcházela s obchodu s vidinou postavy Twiggy. Jenže kalhoty sice měly vysoký pas ale byly určeny pro jinou sortu žen. Pas jsem měla sice štíhlý ale střih mě dokonale rozšiřoval v jiných partiích. A tak jsem si řekla, že nejlepší jak znovu objedvit můj ztracený pas je poslední möje možnost -cvičení. A jelikož mi pánbůh do vínku nadělil i lenost co se pohybu týče, svůj kdysi štíhlý pas už asi nikdy nenajdu :-(  Napsala jsem ježíškovi o nějaký rotoped ( do posilovny sama nejdu, spinning neudýchám a když náhodou ano tak mě chytají křeče do lýtek a mám vystaráno) a on mi odepsal, že musí šetřit, rotopedy jsou drahé a že se musím spokojit s voňavkou jako každý rok. Jak ale pomocí voňavky zhubnu mi už nevysvětlil...
V televizi se mě snažili přesvědčit, že nastal první adventní víkend. Nálada ani počasí tomu zatím neodpovídá ale aby se neřeklo, vytáhla jsem ze skříně umělý adventní věnec na dveře a stůl ( živě věnce už nedělám nějak mě to nebaví), přežehlila zmačkané mašle, vyměnila svíčky, venku ozdobila tu naší chudinku thujku nějakýma blikátkama, do podzimní výzdoby na okně zapíchla nějaký to jehličí, vyměnila haloweenskou dýni za stoletýho sněhuláka a advent může nastat.I když vánočně se teda vůbec necítím.

úterý 22. listopadu 2011

Slavime svátek

Po zmatkovitém pátku se budím  a přemýšlím, co budu dělat. Nemám nakoupeno, nevím co budu vařit, nic...padá na mě depka ještě v posteli. A tak přemýšlím, jak z toho ven. Dneska moje mladší dcera slaví na Alžbětu  svátek. Tak co kdybychom někam vyrazili? Hned ožiju a budím manžela a sponzora zároveň co on na to? Jelikož on pro Lizzi dárek nemá, radši souhlasí se vším...a já hned namáhám mozek naplno, co by se tý mý holčičce mohlo líbít? Vím, že na výlety typu-návštěva hradu, zámku, výšlap třeba na Blaník nebo Sněžku-dobře neslyší ani jedna ale když zavelim aquapark, nákupy, multikino, jejich sluch se rázem o 200% zlepší. Nákupy už jsme absolvovali, koupat se dvě třetiny ženského osazenstva naší rodiny nemůžeme, v kině nic zajímavého nejde....tak snad jedině bowling! Chytla jsem se téhle myšlenky jako klíště a kula pikle dál. Starší dcera byla u mýho bráchy, cestou bychom jí vyzvedli a celá rodinka zašla spořádaně na bowling. Hurááá no to je ono! Jediná nadšená jsem byla já, Lizzi ani pomalu nevěděla co to bowling je a manžovi se nechtělo ale radši statečně držel ústa. Oběd byl rychlý a chudý...aspoň podle manžela - maso v mrkvi. Já se nacpala, Lizzi olízala brambory a manžel štítivě třídil mrkev nalevo talíře a maso do žaludku. Dopředu jsem avizovala starší dceru, at je v půl jedný připravena, je jí vyzvedneme. Ovšem to se ukázalo jako pomalu nemožné. Abych to vysvětlila...můj bratr je poměrně movitý člověk, který peníze obrací vidlema. Vybudouval si sídlo do kterého se jen tak někdo nedostane, jedině snad pokud zvládne bariéru moderní techniky a dva 80 kilové psí " miláčky". Sama jsem navštívila jeho příbytek pouze jednou ( nevycházíme spolu dobře) a i já, se svým výborně vyvinutých smyslem pro orientaci, bych tam zabloudila i s buzolou. A tak tam v předem domluveném čase stepuju, křením se jako magor do kamery, mačkám zvonky bo co to je a čekám na nějaký náznak života spoza plotu, teda kromě těch jejich dvou psích bestií, které štěkají jako o závod a slintají tak, že mám strach, aby nepřeskočily plot mě nesluply jako předkrm ke granulím. Nakonec vzdávám boj o snahu dostat se přes nejmodernější techniku dovnitř a snažím se dovolat dceři na mobil at kouká mazat ven. Jééé mami vy už jste tady? Já už jdu a my dalších 15 minut čekáme než se dorazí. Návštěvy u mého bratra miluje, má ráda přepych a pohodlí, které jeho bydlení skýtá. A taky bratrovo snobství....bratr se nakonec taky ukázal, jediným povelem odvolal psi a sdělil nám, že kdyby dopředu veděl, že jedeme hrát bowling, jeli by s náma. Obyčejně si prý zamlouvá všechny čtyři dráhy, nemá rád, když vedle něho hraje někdo cizí. A to já zase budu ráda když vedle nás bude hrát někdo cizí, stejné poleno jako já. Pak nás velkoryse pozval na drink, což jsem stejně velkoryse a hlavně rychle odmítla a Lizzi věnoval k svátku poměrně velkou bankovku....Lizzi za ním nejezdí ráda, je jiná než Zuzka, okázalost a bohatství jí nic neříká. A můj bratr taky ne...ale bankovku sbalila rychlosti blesku . Bowling zas tak jednoduchý není jak se zdálo. Hrála jsem ho poprvé a už moc dobře vím nebo si spíš budu pamatovat, že:
že brát si bokové kalhoty není zrovna ten nejlepší nápad, neboť ukáží i to, co má být vzhledem k mým proporcím taktně radši skryto
že pokud si nechci zase vykloubit rameno, musím si vzít nejlehčí kouli
že radost z toho, že se mi konečně podařilo shodit několik kuželek se dá vyjádřit i tižším způsobem, než výskotem a jekotem a poskakováním
že čára, dělící dráhu od posezení se nesmí překročit, protože jinak se rozezní dosti hlasitý signál znamenající přešlap čili faul a pozornost všech se stočí právě na vás
že ve svých čtyřiceti letech opravdu nemůžu dostat na dráhu zábranu, ta je určena jen malým dětem, aby se jim koule vůbec dokutálela do cíle
že občas není na škodu shodit nějakou tu kuželku a ne pořád posílat kouli do žlábku
že dlouhé nehty jsou sice pěkné ale na bowling zcela nevhodné, po pár hodech hrozí jejich ulámání, někdy až do masa že Mončo?
že soustředění s vyplazeným jazykem není moc estetické na pohled především u dospělého člověka ale především hrozí jeho překousnutí nebo v jiném případě kousnutí že Mončo?
že pití byť i nealko nápojů běhěm bowlingu především u močopudných lidí se nedoporučuje, zdržují tím hru
že posadit se na první viditelnou plochu není tak dobrým nápadem, protože hrozí, že to není židle ale odkládací stolek na pití že Mončo?
že chlapi jsou páni tvorstva a snažit se je porazit je téměř nemožné
že našeptávat chlapovi, aby nechal vyhrát taky mladší je stejné jako říct mu : koukej vyhrát!
že koule se musí koulet a ne házet, hrozí tím zničení celé dráhy
Po hře, z jejichž výsledkem holky nebyly spokojeny, jak by také ne, manžel pořád vyhrával, objevili jakýsi jubox který vám po vhození dvacetikoruny vyřvával čtyři vámi vybrané písničky. A tato bedýnka se stala hitem dnešního dne, ještě zajímavější než celý bowling. A tak jsme byli nejenom my, ale i ostatní hosté, nuceni poslouchat Kabáty, Tři sestry, mojí oblíbenou Abbu, Beatles, Bee Gees, nějakou tu modernu na jejichž názvem bych si zauzlovala jazyk. Když zazněl Justin Bieber nebo jak se to píše, zavelela jsem k odchodu, neboť tuhle rychlokvašku, byt i mojí mladší dcerou plně zbožňovanou, nesnáším. Manžel vyplázl litra za bowling a pohoštění, protáhl panenky a na dlouhou dobu se odmlčel. Takovou pálku asi nečekal. Já potřebovala skočit ještě do Billy " jen" pro rohlíky. Nechala jsem tam 600 kč. Za co? Ani pořádně nevím. Nějaká kolekce na stromek, rum na pečení, 6 kávových lžiček, pár drobností....na rohlíky jsem samozřejmě zapomněla. Po příjezdu domů měl manžel nějakou výbornou náladu a navrhnul, abychom zašli navštívit mamky. Jak mojí tak jeho. Leží na hřbitově kousek od sebe. Mladší dcera měla nějakou svátkovou párty tak s náma nešla a starší se kupodivu k nám přímo vnutila. Normálně na hřbitov moc nechodí. A po hřbitově že si skočíme na pivko. Docela jsme měla chuť a tak jsme se stavili v " country baru" jak je nazývána jedna místní hospoda. Budiž jí k dobru, že se tam cítím dobře. Většinou tam není moc ožralů ani nakouřeno. Manža dal velký pivko, já malý a Zuzka musela čaj, je ještě na dietě. A tak nějak jsme tlachali o všem možnym. Až manžel najel na téma : Silvestr. Já jsem se letos rozhodla, že ho strávím v klidu bez manžela jen s kámoškou, jejíž manžel bude mít na silvestra službu, za což je ona velice ale velice ráda. Taky nemají zrovna moc dobré vztahy. Plánovaly jsme, jak si naděláme chlebíčky a jednohubky, zatopíme si u ní v krbu a prožijeme příjemný večer. Už jednou jsme strávili asi před 15 lety lety silvestra společně i s manželama, jenže od té doby se oba dosti změnili, jeden je cholerik, druhý ( ten můj) rejpal a velký macho a spolu se moc nemusí.Jenže...člověk míní a pánbůh mění...než jsem ze sebe stačila něco vykoktat, manžel zamluvil silvestra právě v této hospodě. Byli jsme tam před dvěma lety a bylo to docela fajn...jenže od té doby uplynulo v řece hodně vody a hodně se změnilo....nechtěla jsem dělat zle, to jsem si nechala až na doma a tam manželovi oznámila, že hodlám oslavit silvestra jinak, než on naplánoval. A světe div se, on mě přemlouval, abych oslavila silvestra s ním! Jsem na vážkách, ještě nevím.
Dneska ráno, vlastně už včera navečír mě začala podivně pobolívat krční páteř. Jsem s tím už delší dobu lazar, ale asi poslední půl rok byl klid. Až včera. Vzala jsem si pilulku ale moc nezabrala, ráno se mi motala a bolela hlava, bylo mi na zvracení a jako bonus jsem nemohla otočit krkem. Prostě paráda. A ta migréna. Teď se mi trochu ulevilo, potřebovala bych sebou praštit do postele ale nemám na to , vysvětlovat to tomu mýmu Italovi. Radši to tady nějak přetrpim. No ono asi zas tak zle nejni, když píšu na blog že ? :-) Zabral mi prášek tak je líp.
Dneska máme třídní schůzky u starší, ale jede manžel. Máme tam nějaký problém ( netýká se dcery, ale škola vymýšlí takový blbosti, které my rodiče nechceme a nebudeme akceptovat a protože je manžel tvrdší, já měkota, musí to vyřídit on, jakoby nestačilo že platíme srpdš 500!!! Kč, ještě po nás chtěj takový věci). Já pojedu na třídní schůzku Lizzi, kam se teda taky moc netěším ale to zvládnu i jako totální měkota. Holka se totiž nechce učit a tak přemýšlíme o přestupu z osmiletého gymnázia na učební obor, což dcera nechce, ale bude muset, učivo prostě nezvládá. To zase bude boj!

pondělí 21. listopadu 2011

A dny plynou....

...a brzy budou vánoce. Nasávám již tuto atmosféru, oči mi přecházejí do japonských rozměrů nad kýčovitou vánoční výzdobou obchodů, nestíhám si ukládat do mozku tu nepřebernou škálu vánočního zboží a zároveň na mě padá smutek a neradost z tohoto nejhezčího období v roce, které už mám natrvalo spojené se smrtí osoby mě velice blízké...
Procházím obchody a přemýšlím, čím svou rodinku obdaruju, aby jim to vykouzlilo úsměv na tváři. U dcer to bude obtížné jako vždy. Moje fantazie při nákupu dárků pro ně se zastavila před nějakými čtyřmi lety...jasně, sice mi už přišel mailem jejich vánoční seznam, ale obě jaksi pozapomněli, že jejich nároky značně převyšují výši mého zcela vypleněného konta. Letos budou vánoce jen o maličkostech. Nad hlavou máme novou střechu, a dáli pánbůh nebo spíš banka, rozšíříme náš vozový park i o novější prskolet, než jen 15 starou felicii, dva kočárky, čtyři kola, dvoje kolečková brusle, dvě koloběžky a jedno odrážedlo žlutá kačenka. Potřebovala bych poradit nějakou " maličkost" pro dvě pubertální labutě...
Minuý týden proběhl až tak moc poklidně což u naší rodiny nejni až zas tak normální.Nikdo nikam nespadl, nic si nezlomil nezvraceli jsme ani nestrávili chvile na zubní pohotovisti. Holky byly vcelku v poho, možná to i bylo tím, že starší byla po nemoci ještě doma a mladší měla od středy prázdniny, já i manžel jsme byli v práci, takže je nikdo neprudil. Já jsme si v práci zamluvila palety na topení ale když si pro ně manžel přijel, nebyly tam. Někdo je ukradl. Nechápu to. Jak může někdo ukrást a provézt cca 80 palet přes přísně střeženou vrátnici? Nebo aspoň tak se mě prezentovali ty flákači na naší vrátnici. Prý ty palety určitě jsou někde v areálu firmy, přes vrátnici by je nikdo nepřevezl, to by si všimli. Jo všimli. Kolikrát, když jdu kolem, tak tam koukaj na telku nebo spěj! a an i si mě nevšimnou. Tak jsem udělala trošku bugr jak ve firmě tak i na vedení vrátnice a světe div se...šéf mi někde vykouzlil dalších 50 palet na topení a chlapci na vrátnici budou mít chudé vánoce díky strženým prémiím...koledovali si o to. Není to první případ kdy si nevšimli odcizení věcí...v mém případě to byly jen palety ale v jiných případech se jednalo i o důležitější věci, jako např. poměrně nákladné produkty z jedné firmy, nacházející se v areálu, což zavánělo i policií.
Totálně mě zmátl čtvrteční svátek.marně jsem se snažila italskýmu šéforvi vysvětlit, abychom ve svátek pracovali a pátek, sobotu a neděli měli volnou. Vykulil na mě ty jeho krátkozraký kukadla a hodinovým monologem, se mě snažil vysvětlit proč to není možné. Převedeno do zkrácené podoby: protože on to tak nechce, nehledě nat o, že všichni, ja my kancelářký, tak dělníci by to brali. Ale to by nesměla naše firma stát na jednom italskym " kretino živočicharo". A tak jsem ve čtvrtek uléhala do postele s naprogramovaným mozkem, že druhý den, tedy v pátek je volno. Proč jsem byla takto zblblá nevím. V pátek jsem se probudila s tím a něco se mi nezdálo. Jasně, venku je světlo. No a co, že je světlo. Jenže když já vstávám do práce tak je ještě tma! Jukla jsme na hodinky a bylo půl osmý!!! což většinou už hákuju v práci. Já poprvé, za posledních 10 let jsem zaspala. Nikdy nepoužívám budíka, toho mámv hlavě a podle toho se i budím. A najednou takhle zaspím. Vymrštila jsme se z postele, což normálně taky nedělám a celá rozklepaná přemýšlela, co udělat první...vzbudit holky do školy- neee vždyt jsou prázdniny, pokorně zavolat českýmu šéfovi a zahuhlat omluvu o zaspání-neee vždyt on má dovolenou, zavolat mladýmu kolegovi-taky ne toho bych nevzbudila, poslední možností byla kolegynka, která obvykle je v práci už od sedmi. Telefon dlouze vyzváněl a její rozespalé haló mě ujistilo, že i ona ještě spí. Jani, je půl osmý, ty jsi zaspala, já jsem zaspala, jeden šéf má dovču a druhej jezdí až v jedenáct, kanceláře jsou prázdný! Podle nadávek jsem poznala, že už i kolegyňka je zcela probuzena....Byla jsem tak rozklepaná, že jsem měla problém  se oblíknout o namalování nového obličeje nemluvě. Hold půjdu nenamalovaná. S kolegyní jsme se srazily na chodníku a mazaly do práce. Teda ona šla, já za ní vlála. Předci jenom ona se svou výškou 205 cm udělá krok a já čtyři...do práce jsme dorazily v 8.15. Normálně chodíme na sedmou.Jak jsem předpokládala, mladší kolega taky zaspal a v práci byl docela binec. Přijela pošta a musela na nás čekat, klíče od pokladny mám já, balíky můžu přebírat taky jedině já a já doma chrápu. Celý den jsem byla jako praštěná, ani jsem nenakoupila, dokonce jsem  ani neměla připraveno, co budu vařit. A když večer manžel, místo aby šel jako vždy do hospody, projevil přání být se mnou doma, mě odrovnal úplně. Vytuhla jsem už v osm a kdyby mě ukradli  i s barákem, spala jsem jako poleno.

Doma z nemocnice

Je to přesně týden, co jsme Zuzku dovezli domů z nemocnice. Tam byla převezena kvůli úpornému zvracení, kdy v sobě týden neudržela vůbec nic. Skončila na kapačkách.
Odjezd do nemocnice byl velice rychlý a já musela oběhnout naše všechny dva obchody a nakoupit jí pyžama, župan, pořádné bačkory, spray aby voněla a další propriety do nemocnice. Byla mi až hamba. Samozřejmě pyžama i župan doma má, ale ne v takovém stavu, aby se v nich mohla vystavovat v nemocnici. A můj účet to odlehčilo o nemalou částku. Byla jsem až všoku, kolik stojí takový župan!
Dceru musel odvézt manžel ( byl v práci, takže se musel uvolnit, přijet 20km domů, odvézt dceru 40 km do nemocnice a pak zase 30 km do práce), mě bylo pouze dovoleno ( jak jinak než mým italským šéfem) vyběhnout do obchodu a zakoupit jí výše uvedené vybavení, na což jsem dostala 30 minut. A to jsem stíhala s vyplazeným jazykem a mokrým zadkem. V obouch obchodech bylo lidí jako na prvního máje a když jsem se proboxovala k pokladně dcera si zase nechtěla nic vyzkoušet ( bylo jí zle). Tak jsem musela nakoupit podle oka a doufat, že se v tom neztratí nebo naopak to na ní nepopraská ve švech ( oko mám dobré vše ji padlo).
Doteď nevíme, co jí vlastně bylo. Všechny výsledky, výtěry, odběry, sona atd. byly v pořádku. Jeden " bystřejší" doktor s ještě mokrým diplomem přišel s myšlenkou ( nevím kde to vyhrabal), že Zuzka ovuluje a proto tyhle problémy, čehož se ostatní chytli a dcera byla kompletně protažena gynekologií, kde se zjistilo stejný kulový jako na předešlém oddělení. Žádná ovulace, žádné těhotenství ( díky bohu). Takže co jí vlastně bylo nám nedokázal vysvětlit ani jeden z doktorů. Zuzku si tam nechali na " pozorování" skoro celý týden, pak už měli její vitality plný kecky a nestíhali ( dcera je zvyklá se každý den sprchovat a mýt si hlavu, což si neodpustila ani v nemocnici, na čímž kroutily sestry těma svýma nadělanýma hlavičkama, a doktoři přemýšleli, jak vedení vysvětlí tu zvýšenou  spotřebu vody), když nemusí vstávat neprobudí ji ani rána z kanonu, natož nějaká sestra snažíc se jí v sedm ráno změřit teplotu a tlak.
Na návštěvě jsme za ní byli jenom jednou a radši jsem si měla nafackovat, protože zrovna neměla svůj den a podle toho taky návštěva vypadala. Vydržela jsem 45 minut, pak jsem vyvěsila bílou vlajku, stáhla půlky, zamáčkla slzy a radši rychle vypadla ven. Vím, nebylo jí dobře...dveře se u ní na pokoji návštěvama netrhly, hold umí si to zařídit. A aby se nenudila, projevila přání promluvit si s psycholožkou a svěřit jí naší rodinnou anamnézu a nastínit situaci,kterak jsme na ní zlý, postěžovat si, že ani v sedmnácti jí nedovolíme kouřit a pít a doma musí být " už" ve dvě ráno, i když ostatní můžou do pěti...chudinka moje malá....takový teror. Psycholožka z ní asi byla div živa protože si jí ještě pozvala na jednu návštěvu, zřejmě aby jí dcera dovyprávěla veselé historky z našeho rodinného života.Provedla jí nějaké testy, změřila IQ a jako všichni ostatní se přesvědčila o nadprůměrnosti a vyjímečnosti a vypravěčském talentu mé starší dcery. O čemž nás taktéž rozsáhle informovala.
Dceru nám po týdnu ochotně předali a přibalili ještě návod, jak se o ní následující týden starat a čím jí krmit. A aby byla poslušna, veškeré instrukce přednesli ještě v její přítomnosti zdůrazněje, že brambůrky, popcorn a cocacola je zcela vyjmuta z jejího dietního jídelníčku. A TO TAK, že fakt.
A co teda budu jíst?
Striktně dodržujíc jídelníček , jsem jí vařila nemastné, neslané " humusy" zatím co my se nacpávali kvalitní českou ne moc zdravou stravou. Byl to záhul vařit na dvakrát a pořád kontrolovat, aby to snědla, čaj vypila...nesměla vykonávat žádnou větší fyzickou námahu, takže de facto se celý týden válela v posteli, zatímco já fungovala i za ní, teda musela vykonávat její " normální" práce, tedy práce, které doma musí dělat a nedržkovat. Po týdnu se uvolila a vstala. Byla avizovaná návštěva obchodního centra Letňany za účelem přezutí na nnastupující zimní období. Přezutí bylu nutné, neb i v mínusových teplotách nosila lodičky. Manžel nás chytře vyhodil v Letňanech a sám si odjel užívat klid na burzu do Ládví. Vidina nákupů a pruzení vybičovala dceru k takovým výkonům, že by to odrovnalo i jinak  nezničitelného Chucka Norisse, co potom chudinku mě.Dala jsem jí jasné a stručné instrukce- kožašky musí být kožené, aby nepropouštěly vodu, musí být bez podpatku aby se nepřerazila a mít takovou podrážku, aby neklouzali. Po dvouch hodinách dorazila se semišovýma kozačkama na podpatku s úplně hladkou podrážkou a kožešinovou ozdobou. Super boty do sněhu a vody! A za zbytek peněz, mami, jsem si koupila dvoje leginy. Že jí jsou jaksi malé, okatě přehlížela.
Její žaludek se pomalu dostává do formy, dokázal dokonce už strávit i, v mnou nestřeženém okamžiku, dcerou pozřený párek. Dneska byla poprvé po 14 dnech ve škole a hned donesla dvě jedničky. Mladší má opačný problém. Takovéto známky se v jejím hodnocení vyskytují pouze v souvislosti s chováním, jinak převládají známky nápadně připomínající židličku. Ach jo, obě ze stejné matky a každá tak jiná.

středa 9. listopadu 2011

Na kapačkách...

Ještě jsem nestihla dopsat minulý příspěvek a teď zase tohle.
Minulý týden jsem si užila zubní anabázi s Lizzi a tento týden žaludkujem se Zuzkou. Už čtvrtý den zvrací a ani po čípkách v sobě nic neudrží - verdikt doktorky - do nemocnice na kapačky. Takže už podruhé za uplynulých 14 dní jsme jeli do benešovské nemocnice. Tentokráte jsme tam ale Zuzku nechali. Zrejmě mi není souzeno mít aspoň pár klidných dnů. Ale doufám, že bude líp a Zuzka se brzy vrátí domů. Myslete na nás!

pátek 4. listopadu 2011

Vy už jste tady zase???

Nějak poslední dobou se ke mě štěstí točí zadkem a smůla rozprostírá svoji náruč. Hrůza na poli manželském, nikomu bych to nepřála. Jelikož máme malý domeček nemáme kam před tím druhým zalízt, když jsem v obýváku on zaleze do ložnice nebo naopak. Oba jsme berani a ani jeden neudělá první krok, a hospoda to když tak jistí. Zrovna jako dneska. V deset večer se zničeho nic sebere a jde pryč. Jak já tohle nesnáším a tomu kdo vynalezl hospody bych nejraději rozbila ústa...ach jo to zase bude noc.
Jsem ráda, že už je konečně pátek na jednu stranu ale na druhou se děsím toho, co zase bude, co zase kde vyvede, kdo ho dovede domů...žiju v neustále úzkosti a panice a léta poznamenaná těmito dvěma mě neustále doprovázejícími negativy si začínající vybírat dań po stránce zdravotní. mám v nepořádku srdce, bije si jak se mu zachce, někdy buší tak rychle, jindy zase jakoby vynechá...jsem asi magor.kolikrát se přistihnu, že si pro sebe něco mumlám, i holky si toho všimly. Ale chovat se normálně mě stojí staršně moc sil, jsem tak unavená, tak sama...holky jsou v pubertě, mají svůj svět, kdo máte pubertální děti, víte o čem mluvím. Jejich hádky, řev, sourozenecká rivalita mě leze na nervy. Každé ráno vstáváne s křikem, bojujeme o koupelnu, fén, nechtějí vstávat a pak nic nestíhají, berou si navzájem věci, starší m bere oblečení......chjoooooooo
Včera byl zase den . Ráno začal vcelku fajn. Rychle jsem vypadla do práce abych je nemusela poslouchat. Lizzi je ještě doma po té operaci a Zuzku provokovala, že musí do školy a ona nejde. Jak to dopadlo nevím a radši ani nechci vědět. V práci jsem byla po ránu nezvykle činná, dodělávala jsem resty, které odkládám týdny. Jenže pak na mě přišla řada s  cestou na poštu. Tím, že se zhoršuje počasí, zhoršuje se i moje panická porucha. Na poště byla fronta jako prase a ně mě přišel po dlouhé době záchvat úzkosti a paniky( nesnáším pošty , obchody, čekání ve frontách). Kdo to zná, ví o čem mluvím. Přesně učebnicový infarktový stav se vším všudy. Musela jsem na vzduch a rozdýchávat.  Tep tak 300, tlak 190/120....Ještě jsem musela něco koupit kolegyni k obědu a představa jít do obchodu ve mě vyvolala další atak. Kolegyně se musela spokojit s nudlemi od čongů zakoupených venku u stánku, to mi problémy nedělá. Zbytek pracovního dne nestál za nic. Trochu mi pomohl oběd ale pořád jsem cítila dozvuky dopoledního záchvatu. Domů jsem dorazila s jazykem na vestě. Tak co mám dělat dřív? Nějak jsem neměla náladu fakt na nic. Ale ten nahoře rozhodl za mě. chvilku jsem tady seděla na gauči  a relaxovala, když jsem z pokojíku jsem zaslechla smích, spíš řehot. Lizzi se něčemu srdečně smála, tak nahlas, tak dlouho...zrovna jsem se chystala , že půjdu dám bublat nějakou večeři, když  do kuchyně vlítla Lizzi celá od krve. Tekla jí z pusy, po rukou, tričku...za ní letěla hysterická Zuzka ( starší) a něco nesouvisle mlela. Nikdy mi pohled na krev nevadil ale ted se o mě pokoušely mdloby. Vůbec jsem nevěděla, co se děje. Lizzi se tak smála, že jí popraskaly stehy v puse!!! a rány začaly festovně krvácet. Co teď? Když člověk musí tak funguje. Moje problémy s panikou musely stranou. Nacpala jsem dceři tampony do pusy ( bylo to náročný, zvedal se jí žaludek) bafla peněženku, doklady, klíče od auta a děkovala bohu, že auto mám v garáži, narvala obě holky, jednu v šoku a druhou už dosti hysterickou do auta a vyrazila směr benešovská pohotovost. Auto neřezutý, snad jsem byla připoutaná, ani pořádně nevím a o tom, že do Benešova na zubní pohotovost letos už jedu po šestý jsem radši ani nepřemýšlela. A pořád se stejnou dcerou. Vy už jste tady zase? Tuto otázku nám položila nám dobře známá pohotovostní sestra. Ale na nějaký pokec a srandičky nebylo času, Lizzi krvácela a bylo potřeba celou tu hrůzu uvést do pořádku. Takže rychle na křeslo, injekce, vyčistit a zašít. Dcera během jednoho týdne dostala do pusy snad 8 injekcí, podstoupila trhání, dvakrát šití...za chvilku bylo hotovo, a já podruhé v tomto týdnu ji táhla jako hadrovou panenku do auta. Předtím jsem však vyplázla ještě nějaký větší peníz a vlastně ani nevím za co. Radši jsem se neptala. Domů jsme dorazily kolem deváté večer. Mladší i starší usnuly téměř okamžitě, což se nestalo už několik let, aby usnuly takhle brzy. Já vytuhla za chvilku po nich. Ani jsem si nevšimla, že jsem nechala ve dveřích klíče, tudíž manžel se nemohl dostat domů. Zkoušel nám volat, ale díky přemíře zážitků a hlavně z únavy jsme spaly všechny tři jako dřeva. Ráno mi ani nebylo divný, že vedle mě neleží ale podle počtu nepřijatých hovorů jsme poznala, že se něco stalo. Nechtějte ani vědět kde musel spát a co jsem si vyslechla! To byl zase den!
Tož tak mi vesele žijeme. Zítra musíme do Prahy přezout holky do zimního obutí a jelikož jedeme všichni čtyři, můžete se brzy těšit na další veselé historky z naší praštěné rodinky. hezký víkedn.

středa 2. listopadu 2011

Extrakce...

Jsem velká ostuda chodím na blogy denně ale nejsem schopná napsat nový příspěvěk. Nebo spíš nejni nálada. A přitom se toho tolik děje.
Minulé víkendy i týdny byly fajn-manžel marodoval, držel se doma. Jakmile však vyzdravěl, jeho život se vrátil do zajetých kolejí, což v překladu znamená, že přes den koukal na TV a večery trávil v hospodě vraceje se domů za raního kuropění. Když po jednom takovém extempore, kdy mi nad ránem oblečený a hospodským pachem načichlý, padl s pořádnou opicí do čerstvě převlečených voňavých  peřin ,  jsem přestala mluvit, velice se divil, cože zase prý provedl. Neměla jsem sílu mu pořád dokola něco vysvětlovat. Je dost natvrdlý. Nebo spíš si nechce přiznat, že jeho slabost pro chmelovou pochoutku  začíná překračovat rozumnou mez. Toliko o mém manželovi v tomto příspěvku. nervy mám jen jedny.
Prodloužený víken jsme prožili jak jinak než pracovně. Já dodělávala resty, tedy zazimovávala zahrádku, pohrabala listíčko, zryla skleník a pendlovala s prachovkou, vysavačem a vařečkou mezi kuchyní, obývákem a šňůrama na prádlo. Stihla jsem si uklidit a převléknout ložnici a donutit ty dvě kuřátka udělat generální úklid v pokojíku. Trvalo jim to tři dny a výsledek nejni zrovna na výbornou ale zase lepší než pěstí do oka. Starší v sobotu slavila narozeniny, již sedmnácté, teda spíš neslavila, neb jeden děda je v lázních tak nemohl přijít a druhý si ani nevzpomněl, že jeho vnučka má narozky. Musela se mu připomenout . I když jsme ho zvaly, udělala jsem výbornej dortík, chlebíčky...nepřišel. Mrzelo to nejenom mě. Ode mě dostala moje prvorozená zimní 3/4 kabát a nějaké drobnosti, manžel přispěl nějakou korunkou do její vyprahlé peněženky ( má do konce roku pozastaven tok kapesného za nafocení poněkud odvážnějsích fotek) a od sestřičky dostala spoustu sladkostí a blbinek, které miluje. Večer jsem jí povolila ( i když má zaracha) návštěvu " prodloužené" v tanečních její kamarádky. Jak je jejím zvykem, vypravovala se na poslední chvíli a její look tomu i odpovídal. Tenisky adidas k večerním koktejlkám asi není to pravé ořechové na prodlouženou, účes alá uhodil do mě blesk ve spojení s nějakou větví či co to tam měla zapíchnuté taky ne ale jako celek působil celý ten její mišmaš vcelku zajímavě. Mladší měla u nás na víkend kamarádku což ve spojení s naším pidi domečkem není zrovna moc dobrý nápad neb se vyskytla myšlenka " kam s ní" ( myslím kam ji uložit ke spánku). Stan jsem zamítla hned na začátku, předci jenom už je v noci zima, vystěhovat manžela z ložnice a nakýblovat holky tam se mi sice líbilo ale manželovi vůbec nakonec všichni zůstali na svých místech a kamarádku jsme vtěsnali holkám na postel. Ráda k nám jezdí, protože my jsme opravdu nestandartní rodina.
Na pondělí byla mladší dcera objednána na preventivní prohlídku k zubařce. Bohužel se puberta projevuje hlavně na kazivosti jejích zubů.Naposledy tam byla v červenci po sáhodlouhém kolotoči s kazy a váčky kdy nakonec o zub přišla. Od začátku letošního roku jsme byly s ní u zubaře snad 10x, benešovská zubní pohotovost nás z ná jako vlastní boty, s tamníma doktorama si pomalu tykám a o chrupu mojí dcery se jim zdá každou druhou noc. Dcerka chodí u nás v městečku sice k perfektní zubařce přesto má pořád nějaké problémy. O víkendu si začala stěžovat na bolest zubu, jak jinak, ono jí snad ani nic jinýho nebolí. Kouknu jí do hubinky a vedle zubu, směrem k jazyku jí už rostl druhý zub a na druhé straně stejně. A přitom byla u zubařky naposledy před třemi měsíci...a to zubařka neviděla, že jí tam rostou už druhé zuby???
V pondělí musela zubařku zvládnout sama neb já byla objednaná ke kadeřnici. Moje kadeřnice delší dobu marodila a moje objednání už bylo urgentní, svým hárem jsem začala připomínat Johna Lennona v době své největší slávy. Dcerka byla v ordinaci přes hodinu, což se normálně nestává a narušila tím objednací dobu ostatních pacietů. Našli se i tací a pěkně nerudní, samozřejmě to byli naši důchodoví spoluobčané kteří většinou mají nejvíc naspěch, že? Co kdyby jim utekly nějaké drby, které po celý den sbírají, postávaje v rozličných pozicích a na rozličných místech naší rodné hroudy snažíc se pochytit naslouchátkem co nejvíce info.A zatímco mi kamarádka kadeřnice tvořila na hlavě mistrovské dílo, moje mladší dítko trpělo v zubařském křesle.A já to dobře vím " od Růženy z prasečáku " ( kolegyně z práce), která zrovna tou dobou seděla v čekárně zubaře a slyšela, jak se zubařka snaží vytrhnout mojí Lizzi (mladší dcera) zuby bez umrtvení!
Když pak za mnou přišla ke kadeřnici, ustrnulo by se nad ní u to moje vrabčí hnízdo na hlavě. Tisíckrát můžu říkat kamarádce, že to chci jenom TROŠKU zkrátit...ale je to marný...jakmile má nůžky v ruce nezná bratra! no a vlastně ani mě. Pusinu měla nateklou, krvavou, oči jako talíře a přiznala se mi, chudinka malá, že i brečela, když jí zuby trhala a nedala injekci. Se nedivim já bych tý zubařce jedný ošklivý ukousla prst. Jenže to nebylo všechno. Zmatkovitě mi vysvětlovala, že při trhání zubů zůstaly v dásni kořeny a i přes nejpečlivější snahu zubařky o vyndání zůstávaly pevně na svých místech. Moc jsem tomu nerozuměla a radši zavolala zubařce o vysvětlení. A jelikož si holka asi ráda popovídá já se na konci měsíce zase nedoplatim za telefonní účet. Nicméně přesně mi popsala to, co prý za svojí zubařskou kariéru zažila poprvé. Kořeny prvních zubů byly zaklíněny pod druhými zuby, které jí tam rostly. A jelikož se jednalo o stoličky, nebyly to kořínky ale kořeny. Při představě, jak jí to tam rvala až je přetrhla a ještě při plné bolesti mi málen slezly nehty. Proto tam byla dcera tak dlouho. Zubařka nám doporučila extrakci, čili operativní odstranění kořenů v nemocnici při lokálním umrtvení. Chtěla nás rovnou objednat ale už tam nikdo nebyl, tak nám na příští den vypsala urgentní doporučení a nazdar bazar. Domů jsme přišly obě jako zmoklé slepice , na mě ani nebylo vidět, že mám nové háro. Lizzi jsem nacpala ibalginem a ihned radši uložila do postele, měla toho dost. Čekal mě náročnej rozhovor s manželem, s ním nemluvím. Potřebovala jsem na druhý den auto nebo aby s dcerou dojel do nemocnice on. Já mám ještě docela problémy se zrakem. Samozřejmě, jak jsem předpokládala, on se nemůže uvolnit z práce a auto mi taky dát nemůže, musí jezdit do práce dřív  a to autobusem nejde...ledaže...ledaže bych ho do práce prý ráno odvezla a pak si vzala auto domů. No měla jsem snad na vybranou???Moc jsem toho v noci nenaspala a ráno ve po čtvrté vlítl do ložnice ať stávám, že musíme už jet. Nevěděla jsem kde jsem, čí sem, mozek mi v tak brzkou dobu nebral. Oblíkla jsem se, prohrábla ten můj uměleckej výtvor na hlavě a aspoň protřela oči, abych viděla. K mý smůle byla mlha jako prase a i manžel jel krokem a to po laserový operaci očí vidí perfektně. Radši jsem ani nemyslela, jak já pojedu nazpátek, je to sice jen 20 km ale...před prací zaslavil, vyštěkl něco podobného pozdravu a rychlostí blesku zmizel v budově. Nemusím snad vysvětlovat, že cesta byla příšerná, mlha tak hustá a já tak slepá. Držela jsem se jen podle čar nakreslených na silnici, dvakrát jsem přejela odbočku...věděla jsem že " tam někde je" ale mlha byla tak hustá a já se bála zatočit, abych nespadla do škarpy. Tak jsem  si najela asi 7 km.Cestu, kterou normálně zvládám za půl hodky jsem jela padesát minut. V 5.30 jsem dorazila do práce. V životě, co dělám v této firmě v kaneláři, jsem tak brzy v práci nebyla. I dělníci, trousíc se do práce , koukali jako puk. No možná spíše koukali na můj vzhled, byla jsem neupravená, neučesaná, neumytá prostě radost pohledět.Jenže to bylo nezbytné, musela jsem připravit spoustu věcí, protože jsme nevěděla, jak dlouho v nemocnici budeme a jestli se do práce ten den ještě vrátím.
Večer jsme holkám, říkala, ať stávají brzy neb v nemocnici musíme být v půl osmý a 45 minut nám zabere cesta. Starší dcera jela s náma taktéž k zubaři na kontrolu po sundání rovnátek. Měla by nosit vyrovnávací na noc ale jestli je měla za celý rok 5x tak přeháním.No sestava mladší+starší dcera se mi teda zrovna moc nelíbila, věděla jsem že budou problémy....a byly.
 V půl sedmý jsem dorazila domů myslíc, že už budou aspoň umyté. Obě měli ještě půlnoc a vzbudit je byl nadlidský výkon. V půl osmé jsme ještě trůnily doma. Hrůza, děs. Ani jedna se nechtěla vzdát svého obvyklého ranního sprchování , mytí hlavy a malování.......že jo ono i na operaci člověk musí vypadat cool a makeup je nezbytný. Do Ledče n. S.jsme dorazily v půl devátý. Byla sice pořád mlha, ale bylo světlo a já se přesvědčila, že když MUSÍM řídit tak to zvládnu, bylo to jen 20 km. Starší dceru jsem vyhodila před jejím zubařem a s Lizzi odjela do nemocnice. Perfektně upravená a nalíčená dcera vzbudila patřičný rozruch v řadách pubescentů taktéž čekající před zubními ordinacemi ( ordinací tam bylo pět). Horší to bylo s maminkou, tedy se mnou. Ranní hygienu jsem odflákla, namalovat si nový obličej taky a začala na mě doléhat únava z brzkého vstávání. Prostě holka jako lusk. Náš pan doktor měl začít ordinovat v osm. V 8.45 bylo v jeho ordinaci ticho jako v hrobě. V devět přišla od pohledu nesympatická sestra ( pohled kecal, byla fakt fajn) vzala si ode mě doporučení s tím, že se musí domluvit s doktorem jestli nás vlastně vezmou, když nejsme objednané. Doktor, který dorazil v půl desáté! rozhodl, že nás někam vmáčknou ale musíme čekat. No super! Naštěstí prvního pacienta vzal hned a zákrok trval 45 minut. Druhý pacient tam byl déle a to plné dvě hodky. My zatím čekaly na chodbě a po chvilce k nám doklapala i starší dcera, která byla u jiného zubaře. Když byly v létě vedra, chodila ta holka zahalená a nabalená jako muslimská žena. Čím více klesaly teploty tím více se jí zkracovaly sukně. Počítám, že až bude -20 C holka bude chodit v kraťasech. Jakmile dosedla už spustila, že má hlad, že je jí vedro atd. Jelikož jsem byla značně nervozní, upustila jsem jí do dlaně drobnou korunu at si jde koupit něco do bufetu a je chvilku klid. Nebyl. Během minutky byla zpátky, že mají zavřeno a prudila dál. Vrcholem bylo zjištění a naprostá hrůza, že v nemocnici NEMAJÍ WIFI a ona nemůže na notebook. To už jsem vylítla, chytla jí za flígr a s notebookem a kabelkou ji vyšoupla ven s tím, ať si někde ve městě sedne na zadek, chytne si wifi a počká na nás.Tam  předvedla divadýlko chtěje být středem pozornosti. Tak tohle po mě teda nemá.
Během chvilky vyšla sestra a Lizzi šla dovnitř. Až mi ukápla slza, byla jako vyplašené zvířátko, to moje čtyřicetikolový, okatý zlato.Doufala jsem, že operace nebude trvat dlouho, předci jenom už bylo půl jedné, my od rána nic nejedly a nervozita stoupala. A tak jsem chodila po chodbě, přečetla všechny provozní řády, letáky, obrazy, vývěsky snad 100x. V jednu chvíli, když jsem si četla ordinační hodiny jednoho zubaře se dveře otevřely a sestra myslíc, že k nim jdu na vyšetření, mě málem vtáhla dovnitř. Juj to jsem se lekla. A moje holčička byla pořád uvnitř. Lizzina operace nakonec trvala plných 90 minut. Když mi jí vyšoupli, ještě celou omámenou a s nateklou pusou ven, začala jsem brečet, neb jsem ten pohled neunesla. Byla jak hadrová panenka, oči jako dva talíře, nemohla mluvit jen se na mě koulala,....opatrně jsem jí posadila na lavičku, utřela si nudli a šla za doktorem. Opravdu tak vlídný přístup jak sestry tak doktora jsme nečekala a dlouho se s tím nesetkala. Dopodrobna mi vše vysvětlil. Dcerce musel odstranit kořeny obou zubů, což nebylo prý vůbec jednoduché, musel odstarnit i jeden druhý zub, co jí tam rostl, protože byl napaden z velké části zánětem, zánětové ložisko také vyčistil. Dcera mi pak vyprávěla, že po celou dobu operace jí vykládal co zrovna dělá, pořád se jí ptal, jestli jí to nebolí, že kdyby ano, tak jí píchne ještě jednu injekci, sestra jí držela za ruku a hladila po čele. Ona má prostě takové fluidum každý si ji ihned oblíbí. To teda po mě nezdědila. Lizzi dostala celkem 6 injekcí a má na každé straně dva stehy. Jeden zub jí doroste druhý jí museli vzít. Dostala silná antibiotika, léky na bolest, peroxid vodíku  a ústní vodu na výplachy + speciální kartáček a pastu. Cirka jsem vyplázla pětikilo v lékárně ale jsem ráda, že byla tak statečná a že jsme měli takové štěstí na báječného doktora a sestru!Díky!
Měla jsem trošku problémy jí dopravit do auta, nohy jí neposlouchaly a i když váží 40 kg mě připadala jako stokilová. Ve městě jsme ještě odchytla moji prvorozenou, která konečně chytla wifi a vesele si užívala přízně jakýchsi individuí, obědvajícíh vedle ní u stolu. Vzala jsem jí sebou do Bily, udělaly skromný nákup za další pětikilo a i jí usadila do auta s tím, že ještě skočím do papírnictví. Radši bez ní. Cesta vedla kolem butiku, jednou nožkou jsem vkročila, jedním očkem omrkla  a rázem jsem byla lehčí o další tisícikorunu a bohatší o rifle a svetr. Ten mi sice moc na mém pneomatikovém těle nesedí ale dám ho starší dceři k vánoců. Hurááá mám první dárek. Holky jsem vyložila doma a ještě na chvilku mazala do práce. Tam byl docela rozruch, kde jsem tak dlouho. Naštěstí i jinak natvrdlý italský šéf pochopil kde jsme byla, protože něco podobného absolvoval před dvěma měsíci. Po návratu domů měla Lizzi skoro čtyřicet horečky a pusa jí začala přicházet k sobě. Uvařila jsem jí bramborovou kaši, sekanou a snad hodinu jí krmila. Od rána chuděrka nic nejedla, měla hlad ale nemohla jíst, bála se, tak jsem jí pomalinku krmila. Pila brčkem. Po jídle se prý cítila lépe.V noci jsme obě spaly jako špalek, únava zvítězila nad bolestí.
Dneska dcerka zůstala doma. Poctivě vyplachuje pusu, čistí si zbývající zuby, polyká antibio a léky na bolest. Je to moje statečná holčička!

úterý 18. října 2011

Co v tý hlavě vlastně mám?

Pořád maroduju a pořád doopravdy ani nevím, cože mi to vlastně je.
V pátek to budou tři týdny, co jsem po opření o stoletý plot zahučela do jakési výkopové jámy. Výsledkem byl otřes mozku a dotlučení poloviny těla. I když krev již vykazuje všechny správné hodnoty, měla bych být tudíž v pořádku, i nadále mě trápí rozostřené vidění, bolesti hlavy a závratě. Řídit auto nemůžu, pohybuju se pouze pěškom ale i to mi dělá problémy, stačí ujít větší vzdálenost ( cca 300-500 metrů) a jsem grogy, hlava se mi motá jako po opici. Zkoušela jsem zasednout v práci a vyvíjet jakousi činnost ( jelikož mladý kolega je pln dojmů z koupi nového bytu byla jsem poprošena abych na jeden den zaskočila do práce a udělala měsíční uzávěrku) ale už jen cesta tam ( zpátky mě naštěstí odvezli) mě vyčerpala a nedokázala jsem se plně soustředit tudíž totálně k nepotřebě.
Rodinný život plyne vcelku poklidně, manžel měsíc a půl marodoval a tudíž se držel doma, cholesterol nám pozvedla starší dcera, která zase provedla něco, na co by mi při mém způsobu a délce psaní nestačily ani tři blogy. Nechala se fotit....střevo jedno... Může být vůbec ráda, že z´toho vyvázla ze zdravou kůží. Byla jsem totálně hysterická když jsem zjistila, že mi lže, a když z ní vypadlo, co provedla seřvala jsem na tři doby i toho fotografa, dokonce jsem mu pohorzila i policií. Fakt jsem viděla rudě, copak ta holka nevidí, co se to všude děje? Znásilnění, vraždy...to je toho málo? A ona jede fotit s úplně neznámým fotografem a dokonce do nějakého hotelového apartmá. Jediné plus v její prospěch bylo, že si vzala s sebou kamarádku. Husy jedny. Když jsem trochu vychladla, okamžitě jsem vložila fotografovi iniciály do kompu a čekala, co mi vypadne. Naštěstí to byl vlašimský fotograf, s vlastním atelierem i webovkami, moje kolegyně z práce ho zná. Ale i tak, fotit sedmnáctiletou holku v dosti odvážných pózách a bez souhlasů rodičů je snad i trestné. Mladší je taky v pubertě ale takhle pitomý nápady nemá.
V sobotu jsem byla nucena navštívit s manželem Prahu za účelem návštěvy jednoho mudr a následně se mě snažil manžel nalákat na nákupy. Mudr mi truchu poodhalil odpověď na otázku v názvu dnešního příspěvku a manžel se mě snažil následně rozptýlit návštěvou nákupního centra. Neměla jsem náladu ale jako obvykle, když nic vysloveně nesháním, jsem natrefila v prvním butiku na rifle s vysokým pasem, který mi dokonale schoval to, co se mi normálně do bokovek nevejde a přetéká mi na všech stranách. Kalhoty super, do Twiggy mám ještě dosti daleko ale už se na mé problematické partie kouká lépe. Takže jsem vlezla do prvního butiku, koupila kalhoty a sms oznámila manželovi, že na něj počkám v první kavárně, měla jsem totiž dost. Ještě jsme udělali zastávku v Průhonicích v Bauhausu nebo baumaxu nebo co to tam je, chtěla jsem nějaké křoví do truhlíku na podzimní výzdobu. Měli tam orchideje za sto paďo a protože byla levná, udělal manžel "velké gesto" a že mi jí zaplatí. Žádná se mi nelíbila  a tak nakonec vybral jednu sám. Jenže místo sto pade stála třista pade, neb měla šlahouny dva a ne jeden. Manželovi se při placení cukala ruka a  poté mi oznámil, že ho musím mít hodně ráda když do mě investoval toliko peněz. Měla jsem chuť jí dojít vrátit. Celý zbytek dne jsme jí měla na talíří. Tolik peněz prý za jednu kytku!
A cože to mám v tý hlavě? Prý nějakou malinkatou krevní sraženinku vzniklou mým pádem a ten malý hajzlík mi způsobuje ty moje problémy. Není to nic vážného prý a samo se to ztratí. Za měsíc týden další kontola a nazdar bazar.
A jelikož se tedy flákám doma, v pokojíku pod postelí jsem našla pečlivě " ukrytý" a dlouho hledaný foťák a tak jsem zkusila taky zvěčnit pár objektů.

Moje podzimní výzdoba, dýně je moje práce 

Dceřina dýně


Naše óbr zahrádka s květenou


Schody do patra + "ona dotyčná" orchidej




Náš " trhač" poprvé



Náš " trhač" podruhé, za ním terárko s chameleonama a v pravo stolek a vespod terárko s hadem


Moje óbr předzahrádka

Hezký večer!

neděle 9. října 2011

Pozdrav z domácího lazaretu....

Tak už jsem doma. Ale pěkně po pořádku.
strávila jsem nedobrovolně týden v kutnohorské nemocnici po úrazu na dětském hřišti. Pustili by mě možní i dříve ale moje životodárná tekutina pořád nevykazovala hodnoty, které by mě umožnily návrat do rodné hroudy. A tak jsem obšťastnila svou přítomností většinu lékařů z různých oddělení. Kromě psychiatrie snad všechny. Přehazovali si mě všude jako horký brambor snažíc se zjistit cože moji těleśnou schránku vlastně trápí. Nejvíc se asi vyznamenal můj dutý sval, srdce, který při EKG dělal všechno možné, jen nééé normálně tloukl. Takže šelest, palpitace ( nepravidelná srdeční činnost, pocit jakoby vynechání , aritmie) no bylo toho na celou a4 stránku. Marně jsem se snažila pánům doktorům naznačit, že jsem trošku nervově labilnější a možná nepravidelná srdeční činnost pramení odtud ale bylo to marné ( mám panickou hrůzu ze všech bílých plášťů, vyjma veterinářů). Jednoho bystřejšího lékaře taky napadlo, jestli nemám nemocnou štítnou žlázu a zeptal se mě na rodinnou anamnézu. když jsem mu vyjmenovala snad všechny možné dostupné nemoci, které existují ( moje mamka jich měla spoustu a pokud nějakou neměla měl jí pro změnu taťka) tak jen zakroutil hlavou a doporučil mě na jiné nemocniční oddělení.
Pacient jsem byla velice ukázněný a myslím, že ze mě měli jak sestry tak doktoři radost. Ne že bych byla v nemcnic ráda to ne ale zas tak zle mi nebylo, celý den jsem odpočívala, četla, spala nebo něco baštila, popřípadě navštívila nějakého fešného doktora na vyšetření. Na stravu si stěžovat taky nemůžu, mě chutnalo, pravda jedla jsem i lepší ale co....kde se najíte a vyspíte za šedesát korun???Steskem po domově jsem taky netrpěla, holky mi psaly a volaly v pravidelných hodinových intervalech a i manžel se nejméně jednou denně ozval a poptal se jakže mi je a jestli už nepojedu dom. V pátek se konečně dočkal. S několika stránkovou propouštěcí zprávou mě vyšoupli po osmé ráno ven z nemocnice a nazdar bazar, o mé lůžko se již prali další pacienti . Chvilku jsem si pohrávala s myšlenkou, že pojedu domů busem nebo vlakem ale byla jsem potom otřesu nějaká slabá tak jsem radši zvolila variantu alá manžel. Přijel. Ani nevylezl z auta aby mi pomohl s  taškou, což nevěstilo nic dobrého. A taky že jo. V práci si prý pohnul se zádama a nemůže se hýbat. že mu není dobře bylo evidentní ale aspoň jak je mě po týdenním pobytu v nemocnici se mohl zeptat. Nezeptal. Musel řídit ( já mám po otřesu ještě zhoršené periferní vidění, takže nemůžu)trpěl. Byla jsem ráda, když jsme dorazili domů. Byla potřeba nakoupit ale on by to nezvládl ( sotva jsem ho dostala z auta) a já sama nenakoupím, takže zbyly holky v záloze. Doma byl jakžtakž pořádek, manžel ihned omdlel na gauč a do večera nevstal. Já dojela z holkama nakoupit, což mě dokonale unavilo a omdlela jsem vedle manžela. Lazaři hadr.Starší začala večer chřipkovat a horečkovat takže na obsluhu zbyla pouze mladší dcera, která však byla plnně vytížena facebookem. Takže hádejte kdo chtě nechtě musel zvednout kostru a postarat se aspoň o nějakej žvanec k večeři? Ano správně, manžel to doopravdy nebyl.
Sobotní probuzení nebylo jedno z nejlepších, protože manžel moc toho nenaspal, pořád sebou mlel jak hledal vhodnou polohu kdy by ho záda nebolela, tudíž jsem toho moc nenaspala ani já. A starší do toho všeho čtyřicítkovala. A tak jsem najela na normální sobotní režim, tedy normální režim jako když jsem zdravá. Ze začátku to šlo, ale brzy jsem se unavila takže jsem měla mírný skluz. ve finále jsem zjistila, že nemám olej na smažení ( i když vím, že jsem ho 100% kupovala nebo že bych byla už tak blbá?)  a tak jsem ještě musela narychlo dojet do tesca. Řídilo se mi teda fakt blbbě mozek mi nějak nebral. V Tescu fronta dlouhá jak babské řeči stála jsem na konci na trubka jen s olejem totálně naštvaná, proč nejsou v provozu další pokladny. Můj vztek byl vyslyšen, já vyplázla šedesát kaček za olej a mazala domů dosmažit bramboráky a dodělat štrůdl. Zajímavý je, že jakmile se jednalo o jídlo byl manžel úplně mobilní, bolest v zádech mu v žádném případě nevzala chu´t k jídlu.
Po obědě se odporoučel do své svatyně do ložnice, kde tráví poslední víkeńdy (nejdřív nachlazení, pak chřipka, pak angína a ted záda) veškerý volný čas ležením v posteli a sledováním TV. Já douklidila, vytřela a šla žehlit. Že by někdo bral ohledy na to, že jsem se den před tím vrátila čerstvě z nemoccnice a že opravdu nejsem fit, to tedy ne. Ještě že se mi otřásl jen mozek a ne něco jinýho, ten k žehlení zas tak nepotřebuju. Byla mi zima ale na topení jsem si netroufala, pořád jsem doufala, že se manželova záda umoudří a dovolí mu zatopit. Nedovolila. tedy prý. Tak jsem s mladší nadělala třísky a nakonec i úspěšně zatopila. Jééé to je teplíčko liboval si manžel a plánoval, co všechno musí udělat, až mu bude dobře. Vzteky jsem bublala. Kdyby udělal vše, co pusou namele....ani náhodou.
Večer jsem strávila na počítači, četla blogy...Nedělní ráno bylo stejné jako sobotní, jen s tím rozdílem, že jsem spala líp a starší dcera už toliko nehorečkovala. Manželova záda pořád stávkovala, tteda prý, ale všimla jsem si, že už po schodech mu to běhá líp. Co mi na to odpověděl? Že prý to není pravda že je mu hůř a hůř. Odvoz na pohotovost však striktně odmítal!
Jsem ve stavu nemocných a do práce opravdu nepospíchám. Zahraniční šéf sice brblal, ale má to marný. Dokud nebudu v rychtyku, do práce nemůžu.

neděle 2. října 2011

Ikarův pád

Tento název jsem si vypůjčila z českého filmu a plně vystihuje můj příspěvek.
Nepíšu ani z domova ani z práce. Stala jsem se nedobrovolnou návštěvnicí zdravotnického zařízení a jak to tak vypadá ještě několik dní z tohoto týdne tu budu strašit. Nemám moc času, hodná sestřička za mírnou úplatu mi na chvilku půjčila svůj notebook tak musím v rychlosti dát vědět, cože mi zase je.
V pátek mě navštívila moje kamarádka s překrásnou dvouletou holčičkou. Vzala jsem je na naše nové, dětské hřiště a ve chvilce nepozornosti jsem se opřela o vpravdě stoletý plot a zahučela se vším všudy do výkopu kanalizace nebo elektřiny nebo nevím co to tam naši rómští spoluobčané vlastně kopou. Všude cedule jako ( s odpuštěním) krávy abychom dávali na plot pozor, neopírali se, za plotem probíhají výkopové práce. Ale byla jsem zaneprázdněna kamarádčinou holčičkou a nějak nedávala pozor.
Výsledkem mé nepozornosti je otřes mozku a různé stupně dotlučenosti. Žebra to odnesla asi nejvíve, ty mi to nejvíc dábají najevo,naštěstí jsem si nic tím volným pádem nezlomila. Dneska mi už mi to kecá ale v sobotu mi bylo moc moc ouvej. Nesmím vstávat z postele a to ani na WC ale poněvadž bych mísu asi těžko jen přežila, pod rouškou mé ješitnosti se na záchod vždy nějak doplazím.
Odpočívám, čumim z okna a snažím se na nic nemyslet. jídlo je tu vcelku dobré, doktoři fešáci. Rodinka tu za mnou byla, všichni neuvěřitelně milí a když si uvědomím, že manžel musel vážit tak dalekou cestu i s antibiotikama na krku ( zase marodí) tak je mi dobře na duši.
Zase jsem sarkastická je vidět že se uzdravuju a mohla bych domů. Ale moje vnitřní orgány ( pod neustálým dohledem ultrazvuku) a životodárná krev zatím nejeví známky známky potřeby jít domů, protože nevykazují hodnoty při kterých bych mohla být propuštěna. Ani zdaleka. Tak uvidíme.
Mějte se krásně.

pátek 23. září 2011

Wifi...

Jelikož se naše rodina rozšířila o nový notebook, bylo potřeba také rozšířit internetovou sí´t a tak byla zakoupena nová wifi anténa k mé velké radosti. Takže budu moci konečně psát příspěvky také hezky z domova v jakékoliv denní i noční době a nejenom v pracovním procesu. Přeji Vám všem hezký víkedn.

pondělí 19. září 2011

Víkendové zmatky nervní matky....

Nevím, jestli na mě působí tak negativně počasí či co, ale poslední dobou to jde se mnou fakt z kopce.
V pátek jsem si vzala do práce auto. Bydlím sice kousek ale zkuste tahat výkendovej nákup pěšky. A tak si pracuji a přemýšlím, cože uvařím a napeču. Musela jsem navařit už v pátek neb v sobotu jsem svištěla do Benešova na pochod. Vše jsem měla vymyšleno a naplánováno do posledního puntiku, kde co v jakym obchodě koupim, abych se nemusela přetahovat s železnejma holema ( důchodcema) o poslední mléko v akci z původních 10,50 na 10,20 Kč..
Padla čtvrtá, sbalila jsem svoje stárnoucí kosti, houkla do všech dvou kanceláří pozdrav a mazala domů. V hlavě mi kynulo těsto na báječné jablkové koláčky, právě čerstvě vytisklé z internetu. Přemýšlela jsem , jestli mám doma všechny potřebné ingredience, hlavně nezapomenout koupit skořici, neměla jsem jí na seznamu. Přišla jsem domů, sbalila dceru a že pojedeme nakoupit do Tesca. Otevřu garáž a krve by se ve mě nedořezal! Byla prázdná! Okamžitě jsem začala panikařit, ruce i nohy se mi rozklepaly, zuby mi cvakaly jako kostlivci. Někdo nám ukradl auto!!! Už jsem chtěla letět domů pro marodícího manžela když se mě mladší dcera zeptala : Hele mami a nebrala jsi si auto ráno do práce??? No jasně že brala ale úúúúplně pozapomněla, že mi parkuje před prací. Zsinalou barvu obličeje vystřídala červeň, za mírný úplatek požádala dceru o taktní pomlčení o této mojí indispozici. Nákup dopadl dobře a koláčky ještě líp byly famózní prostě eňo ňuňo.
V sobotu ráno jsem vstávala časně, protože jsme s kámoškou jely do Benešova na pochod Benešovské toulky. Sami bez manželů, bez dětí. A rozhodly jsme se , že si to náležitě užijeme. Počasí bylo krásné, rozhodly jsme se pro pouze 15 km, neb kamarádka musela být do sedmi do večera doma. Manžel nakázal. Už takhle těžce nesl, že jde se mnou a ne s ním. Start pochodu byl u školní jídelny ( pro ty kdo to tam zná) a šlapalo se směrem ke Konopišti, kolem golfových polí ( čuměla jsem jako puk, kolik " zlaté" mládeže se tam vyskytovalo) a ještě takový oblouk. A tak jsme šlapaly a kecaly a kecaly a šlapaly a najednou tu byl cíl. A protože jsme měly ještě čas a nechtělo se nám jít domů, stavily jsme se ve Vlašimi v zámeckém parku, lehly si na trávu a jen tak koukaly na oblohu a relaxovaly. Bylo to moc fajn. Hladové oko v autě na mě blikalo, tak se ještě zajelo pro benzín. Samozřejmě, já zblblá z té krásy kolem, jsem vesele vzala hadici od nafty a strčila ji do nádrže. Normálně beru natural, ale když je tak hezkej den, že?....naposlední chvíli jsem se probrala z toho euforického kómatu a načepovala natural. Radši si ani nechci představit, jak by naše felda tu naftu ztrávila.
Doma mě čekal churavějící manžel a grilování. Večer jsem slíbila těm dvěma labutím, že pro ně dojedu do Ledče ( cca 20 km od naší rodné hroudy) kde byly na nějakém diovadle či co ( no řekněme to asi takhle, pro mě byly v divadle, ale normálně pro veřejnost měla každá rande, a protože starší dcera změnila stáj a nabrnkla si rozmazlenýho milionářskýho klučíka, z čehož teda vůbec nejsem odvázaná, tak že je radši vyzvednu osobně, aby se dívčina " náhodou" nezzapomněla v jeho rodné haciendě tak přibližně 15+3+kk+3 garáže). Tuhle cestu jsem jela snad už milionkrát, zvládla bych jí i poslepu. To bych ovšem nesměla jet v půl jedenáctý v noci a ještě k tomu úsek asi 10 km byl nesměl být totálně rozfrézovaný. A tuto maličkost mi jaksi někdo pozapomněl říct ( dcera, jezdí tam do školy), na silnici pouze upozornění na snížení rychlosti na 30 km a značka práce na silnici, nikde žádná cedule: Mončo dávej si bacha, frézujeme tady silnici!!! A tak jsem hned do první díry samozřejmě vlítla, až jsem si trošku překousla jazyk a hlavně jsem feldě málem urvala spodek. Chudinka, už je to starší dáma, dýchavičná, celá rozlámaná a já jí ještě proženu dírama. A tak jsem pak jela pomalu, oka přilepený na předním skle, docela slušně po....od much, střídala dálkovky a parkovačky abych vůbec viděla. No byl to horor i pro tak ostřílenýho silničního piráta jako já! Nakonec jsem dojela, uklidnila klepající se údy a jala se hledat ten můj potěr. Na to, že bylo krátce po jedenácté, to tam žilo jako na václaváku. Samej ožrala, feťák...naštěstí holky mezi nima nebyly, ty jsem odchytila na nábřeží, naštěstí už byli sami, bez těch jejich idolů ( bych to musela pomlátit všechno na jednu kupu, puberťáky). Zpáteční cesta se samozřejmě neobešla bez peprného komentu od starší dcery ( jeď matko, se vlečeš jako sopel, dělej mám hlad, pak jí bylo zle z jízdy, pak zase měla žízeň a když jsem konečně minula ceduli od rodného města, tak usnula). Až doma jsem si uvědomila, že kobereček z auta, kterej jsem si vyklepala a následně položila vedle auta, že ho tam jako za chvilku, než dohulim, vložim zpátky, tak chudák zůstal ležet.
Neděle proběhla v poklidu mého obletování rodinky především těžce chřipkujícího manžela. Celým následujícím týdnem jsme prosvištěla s jazykem na mém novém kardiganu z Tchiba, protože můj mladej kolega si odjel válet šunky na Mallorcu a mě tady nechal se zahraničním šéfem samotnou! Když řeknu, že jsme fakt lítala, tak jsem fakt lítala. Někdy v polovině týdne jsem hned po ránu asi řekla něco, co jsem neměla a churavé manželátko na mě přestalo mluvit. A to tak, že fakt. Nejsem si sice vědoma, že bych z úst vypustila nějakou zlobotu, ale na druhou stranu u chlapa nikdy nevíte, co ho urazí. A tak se ještě s problémama s těma mýma dvěma holubičkama přidala tichá domácnost. Musím přiznat, že čím jsem starší, tím mi to víc vadí. Hlavně taky proto, že holky si ze mě nic nedělají a pokud je tichá domácnost, platí to dvojnásobně. Táta na ně platí. Zrovna včera vřeštěly v pokojíku, že tam mají pod postelí pavouka. Tak manžel chtě nechtě ho musel jít zabít, neb já jsem vřeštěla s nimi. Vlezl pod postel, jedinou mohutnou ranou toho chudáka rozmázl a když vylezl, neubránila jsem se úsměvu. Pyžamem jim vytřel ten bordel ( a to mi tvrdily že tam zrovna uklízely), co měly pod postelí, skýtající nějaké papírky, žvýkačku a další nepublikovatelné věci. Tak ještě v půl jedenáctý večer u nás bylo veselo a holky musely uklízet. Bohužel ráno tak byl binec naprosto stejný. Možná vás napadne proč jim tam neuklízím já? To už jsem vzdala.
A tak v sobotu u nás bylo ticho, starší si vyrazila do Europarku utratit nějakou korunu a já asi hodku přemlouvala mladší, aby se mnou šla na další pochod tentokráte kolem Bohdanče. Nakonec jsem jí ukecala na minimum 6 km. No pro mě nic moc, ale byla jsem ráda že se mi jí podařilo ukecat. Když však na startu viděla u cedule 6 km že tam stojí její spolužák a zapisuje, začala vřeštět, že k němu nepůůůjde, že je to trapný, že jde na pochod, že se jí budou všichni ve třídě smát že je trapka atd. A tak jsem zamířily ke stanovišti 10 km, kde byly nějaké holčiny a ty nijak mou dceru nepobuřovaly. A na startu jsem si všimla, že jsem doma zapomněla svačinu. No neva. Dcera po pár metrech začala fˇnukat, že má hlad. Snažila jsem se jí upokojit, že ještě 9,50 km a budeme v cíly a dá si hranolky. Celou cestu si musela s něčím hrát, aby šlapala. Nakonec jsme to zvládly, dojely si na báječnej oběd, kde se k nám připařila i starší a po přivítání: nazdár vy stařeny a ostré výměně názorů mezi oběma typu ty krávo, ty pí.... jsem radši rychle zaplatila, narvala je do auta a vyplivla až doma. Tak byl stejný klid jako ráno. Ráno jsem dala prát tmavé prádlo. A jelikož jsem frajerka, číslice moc neovládám, dala jsem ho vyprat rovnou na 60 C ( normálně peru na 40), pejska jsem sice vypustila ven ale zapomněla mu dát vodu, manžela doma zamkla ( protože marodí) jak chtěl ale vzala si jeho klíče a on si neměl čím odemknout když chtěl jít zkontrolovat psa a ve finále jsem nezavřela okýnko do sklepa jak mi manžel několikrát připomínal a kočky si tam uděla mejdan. Což bylo asi nejhorší, protože sousedi mají snad 20 koček a když se vám to dostane do sklepa a zaneřáděj vám ho tak, že se tam nedá dýchat....hrůza. Teda pro mě která chudinka to musela uklízet :-(
Neděle byla poklidná, manžel se rozmluvil a s velkou pompou mi předal fungl nový notebook, jen pro nás dva, abychom si po večerech mohli pouštět filmy s surfovat na internetu. Co na to, že máme nornální počítač a každá holka má svůj netbook? Ale rozhodla jsem se, že se na vše budu koukat s pozitivní stránky a děkuji tím to manželovi, že mi chtěl udělat radost.
Ono to není moc poznat ale to je golfové pole u Benešova


Dcera a za ní rozhledna Bohdanka


 Nějakej rybníček
 Zase rybníček
 Zase dcera a dole já
 Vztekám se tady u toho protože mi to nejde a hlavně mi nejdou otočit fotky. Ale i takhle mi to sluší ne?

pátek 9. září 2011

Ty jsi na mě tak zlá....Nejtěžší mužská nemoc na čtyři

Tuto větu mi před týdnem řekl manžel. K vysvětlení se dostanu za chvilku. Takže popořádku.
Minulý pátek jsme vyrazili pěšky do 15 km vzdálené hospůdky ( o tom jsem informovala v minulém článku) sice jsme trošku zabloudili ( na vině jsem byla já a má " zaručená zkratka") ale nakonec jsme v půl osmé večer dorazili a než nám jel v 23 hodin zpátky vlak ( pěšky bychom to už asi nezvládli) baštili jsme a pili co hrdlo ( a manželova peněženka) ráčí. Byl to fajn večer. Akorát nás ledviny následně  upozornily, že předce jenom to už na nějaké velké venkovní vysedávání není. V sobotu dopoludne jsme byli oba ještě plni pohody z předešlého večera, manžel slíbil opravit svítící zrcadlo v koupelně. To víte jsou nás doma tři baby a proto zrcadel není nikdy dost. A obzvlášť svítících.Já zaklesla do brázdy na trase kuchyň, obývák, koupelna, sušák na prádlo a činila se, aby bylo uklizeno, navařeno, napečeno a vypráno. A ještě jsem musela stíhat přidržovat manželovi zrcadlo, aby ho opravil. Trvalo mu to sice celé dopo ale svítí. Ještě mezitím si stihl hodinovou jízdu mopedů ( máme u nás takové sdružení mopedářů, stačí když napíšu jejich název Motodebils, a každý si udělá o nich svoji představu, když tak jukněte na webovky www.motodebils.cz aby ta představa byla dokonalá, hlavně si všimněte po otevření stránek a kliknutí na Kontakt jejich znaku, což vám taky hodně o těch lidech napoví) naším městečkem na počest jednoho člena, který neunesl směsici alkoholu, nemoci a depresí a oběsil se. Po obědě měl manžel hasičskou soutěž s tím, že vezme auto a odřídí to. Takže žádné pivo. Já zůstala sama doma a udělala jsem si líno, tedy práskla sebou na zahradní houpačku a celé odpo pročetla. Manžel přijel až v sedm večer a byli jsme domluveni, že jeho a ty jeho pubertální kamarády odvezu někam na nějakou zábavu či co a pak pro ně přijedu. Najednou manžel přišel s tím, že nebude pít a kluky tam odveze a přiveze. Koukala jsem jako puk. On a nepít??? V hlavě se mi rozsvítila kontrolka ale byla jsem ráda, že nikam nemusim. Prej maximálně  do dvou bude doma. Tu noc jsem spala s mladší dcerou v pokojíku neb starší byla u dědy a mladší se sama bojí. Ve tři ráno mě vzbudila sms, že prý tam ještě jsou. V půl čtvrtý další sms, že za chvilku pojedou. Ve čtyři že už jedou. Cesta by měla max trvat 30 minut. Přijel v šest hodin. Musím říct, že jsem nespala a měla pěkný strach, že se jim něco stalo! A tak když pak otevřel devře do pokojíku a spustil na mě: Ahoj, tak už jsem doma, más radost?Změnila jsem se v sopku a spustila jsem takovou " radost" že o tom věděla celá ulice. Nechápal. Vůbec mu nedošlo, že jsem měla strach, kde tak dlouho jsou, když psal, že ve čtyři vyjíždějí. a přijeli až v šest. Toliko o manželově větě " Ty jsi na mě tak zlá". Možná to byla zlost ale hlavně úleva, že dorazili v pořádku. Samozřejmě byl celou neděli jako mátoha a k tudíž k nepotřebě, sotva posekal trávu, koukl na formule a projel se na kole. Osud tomu zřejmě chtěl a odměnil ho za to těžkou nemocí. Od středy leží doma, nemohoucí a veškerá péče o něj i zbytek domácnosti je na mě. Jediné, co zvládne a na co má síly je přepínání kanálů televize. A tak si leží v naší manželské posteli, obklopen polštářema jako Máhárádža, dokola přepíná programy a nudí se. A čímže to trpí? Trpí nejtěžší mužskou nemocí na čtyři....RÝMOU!!!
Holky vpluly do školního procesu vcelku v pohodě. Dokonce se u nás ráno už nesprintuje směrem ke koupelně s heslem " Kdo dřív přijde ten dřív čůrá", neprobíhají bitky a křik. Holky se celkem v klidu dohodly v kolik která bude vstávat aby byla volná koupelna, sami si dokonce připravují svačinu. Akorát starší prudí s obědama, prej tam ty blafy nebude jíst a tak hloupá maminka, místo aby dcerku flákla něčím tvrdším přes její pozadí a trochu jí uzemnila, tak jak prdlouš každej den vyváří, aby rozmazlená dceruška měla co o polední přestávce strčit do té svojí nevymáchané, zmalované hubinky. Jenže maminku to nějak začalo bavit a tak v kuchyni tráví opravdu hodně času, místo obvyklého povalování na gauči a sledování stupidních programů. Nejenom ony a manžel té dobré duše jsou překvapeny její náhlou kulinářskou činností ale sama ta dobrá duše byla tím zaskočena. No hlavně aby jí to nějaký čas vydrželo. Včera například sdělávala cukety, které obdržela jako úplatek od jednoho z manželových pubertálních kamarádů. abych se na ně už nezlobila. A tak si naše domácnost mohla pochutnat na výborné buchtě , nádivce a  řízcích z cukety. Tedy abych to upřesnila. Pochutnala jsem si já. Holky jakmile viděly, že připravuju dnešní menu z cukety zmizely jako pára nad hrncem, že nemají hlad. Manžel, že mu není dobře a tak že si jen zobne kousek, sezobl půlku pekáče buchty a odkráčel do svého marodícího království.
Starší dcera změnila stáj. Svého dosavadního oře vyměnila za arabského plnokrevníka, čili přeloženo do češtiny rozešla se se svým movitým přítelem a nabrnkla si nového, ještě movitějšího mladíka. Ihned jsem požádala strejdu google o bližší informace o této rodince a další hodku měla o zábavu postaráno čtením o jejich prospěrujících firmách, pohádkovém majetku a jiných úspěších na poli podnikatelském a finančním. A tak si jenom říkám, proč ta moje bledule si nemůže nají nějakého obyčejného hocha, s obyčejnýma příjmama a obyčejnýma rodičema. Nevím co má na tom, když si to hoch za ní přifičí pokaždé v jiném autě, jehož hodnota se rovná hodnotě naší postarožní haciendy. A to těch aut vlastní pět, aby si chudáček malej mohl vybírat.Takového hodného má pápínka. Jsem z toho docela rozhozená, protože mám strach, že holka nemyslí srdcem ale peněženkou. Protože mezi námi, ten mladík není žádnej Belmondo. Včera jsem s ní byla domluvená, že po škole za mnou přijde do práce, neb potřebovala něco nutně koupit v papírnictví. Končím ve čtyři a dcera nikde. Vylezu ven z firmy, v jedný ruce nákup v druhý deštník, na nádvoří stojí šéf a strašně se rozčiluje, ze na jeho parkovacím místě stojí nějaké auto. Zavostřila jsem svůj krátkozraký pohled směrem na to žihadlo a polil mě studený pot když mi došlo, že ta černá míhající skvrna za kouřovýma sklama auta byla moje dcera a ta nevelká silueta vedle ten její nápadník. Jemně jsem osvětlila šéfovi situaci a radši honem rychle jsme vypadli. Nebylo mi to příjemné.
Dneska je konečně pátek a na zítra mám domluvený pochod s kámoškou. Tou uzkostlivou, musí být do 19 doma. Co k tomu říct? Pošlapem něco kratšího tak 15-20 km v nádherné přírodě benešovska. Pochod se jmenuje Benešovské toulky tak dooufám, že to bude fajn. Jo a mladší dcera dneska začíná svou pěveckou kariéru tak jí držme palečky ať to dotáhne daleko a svým stárnoucím rodičům pořídí nějaký luxusní vejminek. Hezký víkend!