Mít dcery je myslím krásná věc. Užiju si s nimi spoustu legrace. Jako onehdy když má starší dcera usoudila, že už nechce být sama a je potřeba s tím něco udělat. Svolala si svou dámskou gardu a dumaly který to budoucí lapený nešťastník by dokázal nosit na rukách a rozmazlovat mojí krásnou dceru. Nakonec uznaly, že kol dokola není žádný dostupný, věkem stejný, dost dobrý tuto výsadu plnit. Tak moje holčička požádala o radu někoho zkušenějšího, strejdu facebooka, naklofala svoje chudé nároky a přání, rozhodila sítě a čekala. A protože to je děvče v této oblasti velice podnikavé rozhodla se zároven zalovit v mělkých i hlubokých vodách naší říčky. Zasekla návnadu v podobě velice zdařilé fotky a čekala a čekala. Několik dnů byl klid.Až nakonec se kapřík předci jenom lapil. No kapřík. Byl to přímo solokapr. Bylo svoláno konzilium ( kamarádky a věrné rádkyně mé dcery) a provedeno bližší obeznámení s oním mladíkem i když zatím pouze teoreticky. Strejda facebook vyplivl celkem uspokojivé informace i fotografie a konzilium se usneslo že by to mohl být ten pravý! Dcerka si ještě s pomocí místní " detektivní kanceláře" ověřila jeho rodinné poměry, bydlení, zaměstnání svých potencionálních tchánů a plna spokojenosti nad výsledkem kula pikle dál.Musím se přiznat že i já jsem se malilinko poptala a taktéž jsem byla plně spokojena. Rodinka obývá velice hezký baráček v satelitním městečku, rodičové mají dobrá zaměstnání je to slušná rodina. Nedívejte se na mě nijak špatně ale předci nedovolím dceři aby se stýkala s nějakým grázlem.
I když jsem od přírody strašlivě zvědavá manžel mě držel za uzdu a já se nesměla ani jedinou otázečkou se dcerky zeptat jak pokračuje její známost. A ona ani nebyla ochotna mi něco vyjevit. Snad zvědavostí jsem měla i horečku. Týdny plynuly a jeden vlahý letní večer nám dcerka oznámila, že nám přivede za hodku představit svého přítele. Rychlostí blesku jsem vysmejčila celej baráček, naleštila okna i kliky, vytáhla hodobožovej servis, namalovala trošku lepší obličej,natřela plot, manžela i psa postříkala pitralonem ( voňavka používaná tak před 150 lety) a ještě při tom všem stačila uplácat nějakou tu dobrotu. Hošík byl příjemný, moc toho nenamluvil ( o to se postrala dcera) a když došla slova i jí ( což se nestává tak často) seděli jsme tam jak čtyři trubky. Víno, jak se pak ukázalo, byl velice můj dobrý nápad neb rozvázalo jazyk jak hošíkovi tak i manželovi.Nakonec si vystačili sami dva a mě a dceru, totálně střízlivé, přehlíželi jako náš pes povely. Ani jsem do té doby nevěděla, že můj manžel umí anglicky:-D Návštěva se vydařila přesně podle očekávání. Od té doby se u nás doma skloňovalo jméno mého potencionálního zeťáka ( říkejme mu třeba Pavel) ve všech pádech. Jeho jméno jsem slyšela denně snad milionkrát. Až se mi o tom i zdálo. Začínala jsem být na toto jméno alergická.
Ke všemu mému trápení se můj český šéf rozhodl omladit náš dvoučlenný kolektiv. Bylo mi jasné, že pokud by byl výběr na něm tak by jistě vyhrála nějaká blondýnka s čím většími vnady tím lépe. Bohužel nová funkce spíš vyžadovala nějaké mužské pohlaví a také znalost nějakého světového jazyka, neb si nedokážu představit blondýnku vykládající nebo nakládající kamion. Několik adeptů se skutečně objevilo a já netrpělivě čekala kterýže mi to nakonec bude do budoucna lahodit mému krátkozrakému oku. Dokonce se nám sem propašovala nějaká děvčina, že prý by se na tu funkci hodila. Na otázku kolik zná jazyků odpověděla že jen češtinu ale že je velice učenlivá na jazyky má nadání a tudíž se ho velice snadno doučí. Vzhledem k tomu, že měla ukončenou pouze základní školu,bydlela spolu s matkou, otčímem, 10 sourozenci, babičkou dědečkem a bůhvi ještě s kým v 2+1, jsem tomu až tak nevěřila. Naštěstí můj šéf taky ne. Konkurz nakonec vyhrál velice mladý a pohledný adept s perfektní angličtinou. Druhý den měl rovnou nastoupit. Jelikož šéfstvo právě dlelo na nějakém veletrhu či co nezbývalo přivítat nového kolegu na nikom jiném než na mě. Vidina setkání s tak mladým mužem ve mně probudila mladého ducha ( pracuji totiž se samými staršími " kmety" doufám že se nikdy na můj blog nedostanou!) a já se zachtěla líbit. Pečlivě jsem se oblékla, nanesla makeup, účes zpevnila půl kilogramem laku na vlasy, zápěstí a bujný dekolt pokropila chanelem č.5 a do růžova vyspaná odfičela do práce. Byl to takový světlý okamžik neb mě dcera s tím svým amantem a pořád a dokola omílajícím jeho jménem doslova už lezla na nervy. Klučík přišel první den do práce na minutu přesně ( a to bylo také poprvé a zároveň naposledy). Obtáhla jsem rty leskem, žvýkačku osvěžující dech přilepila na patro a vycenila na něj svůj pokřivený, pravidelným rozmazlováním nikotinem lehce zažloutlý chrup, podala mu ruku a čekala co z něj vypadne. Jakoby to filuta věděl, lehce na mě mrknul a jeho věta: "Já jsem PAVEL" mě málem katapultovala mezi potencionální čekatele na infarkt. Tím, jak se mi rozklepala ruka a v obličeji jsem měnila barvu z temně červené a sněhově bílou seznal že něco není v pořádku. Když se mi po chvilce uklinily životní funkce a já mu vysvětlila svojí reakci oba jsme se tomu zasmáli. Od té doby na jménoPavel už tak alergická nejsem ale pro jistotu ho oslovuji zcela jinak.
Tento mladík se ze začátku ukázal jako velice šikovný a pracovitý.S datumem ukončení jeho pracovní smlouvy na dobu určitou jeho pracovní nasazení gradovalo. Jakmile se na pracovní smlouvě objevila slovíčka" doba neurčitá" pracovní nasazení postupně sláblo až se již po několik měsíců ustálilo na velmi omezené pracovní činnosti sestávající se převážně v bravurní obsluze jednoho com. portálu. I já jsem byla mladá ale pracovitá. Ale většině dnešní mládeži práce jaksi smrdí. Takže vzhůru do práce! A proč? Protože práce šlechtí!
pondělí 24. ledna 2011
pátek 21. ledna 2011
Stárnu, stárneš, stárneme......
Všichni stárneme....teda až na mého manžela, který se s velikou oblibou prohlíží v zrcadle a pokaždé nezapomene jen tak prohodit: Ale po dvou dětech vypadám dobře ne? Pokaždé souhlasně pokyvuju hlavou. Jak by také nevypadal? Sportuje, doma se skoro nepředře ( teda abych mu nekřivdila mačkání ovladače taky spotřebuje nějakou tu energii a obracení se na gauči taky za něco vydá a občas když mám narozeniny nebo svátek tak mě překvapí umytým si po sobě hrnečkem po kafi nebo dokonce! vložením špinavého prádla tam kam patří, tedy do koše do koupelny ) v práce se vypracoval na pozici " rozděl a panuj" ( on panuje) a když zrovna televize, tedy spíš všechny sportovní kanály které máme( a že jich je teda dost) nevykazují pro něj žádný zajímavý sport zvedne své po 2 dětech vymakané tělo a rozhodne se navštívit zdejší restauraci ( no teda spíš hospodu) s tím že " skočím si na jedno". Na to jeho " jedno" už jsem si zvykla ( trvalo mi to velice krátce asi 15 let). Manžel nebyl asi nikdy na matiku dobrej protože jinak si nedokážu vysvětlit jeho dosti pozdní příchody( vždyt po jednom se neopiju ani já zapřísáhlý abstinent) v dosti podhrouženém stavu doprovázeném veselým halekáním známých lidových písniček, od kterých pozvolna přechází k tvrdší muzice a to vše zakončí nějakým peprnějším slovem ( když se mu třeba ztratí vypínač ze stěny na které předpokládá že byl a on tam není, no kdyby se podíval vedle na stěnu, tak ho tam najde, už 12 let na stejném místě) a usne jako špalek tam kde se právě nachází. Máme hodně loajální sousedy, neb komu by se líbila nad ránem takováhle diskotéka pro starší a pokročilé?Budiž mu k dobru že tyto instituce nenavštěvuje zase tak často a spokojí se s basou lahodného zlatavého moku chladícího se permanentně na sedmém schodu a nikdy nevysychající ho. Teď přes zimu udivuje všechny ochotné zraky nechat se udivit svou vymakanou postavou v posilce ( vážně nemá na sobě ani gram tuku navíc) a pokud to počasí dovolí, brázdí české luhy a háje na kole ( jezdí na něm i na kole do cca 20 km vzdálené práce) a občas přibere i mě. Pak už se to nedá nazvat brázdění ale spíš trpění. No co prostě na sport nejsem. A ujet na kole pár kilometrů je pro mě horší než sníst houby( brrrrr nesnáším je!). Ne že bych na něm nejezdila ráda, to ne, ale jaksi mému tělu tento pohyb nedělá dobře, vlastně nejvíc mým plícím, ty stávkují , jakmile se silnice mírně i velice mírně zvedne do kopečka, už protestují. A můžu jim domlouvat jak chci, ty mršky mi nedovolí ujet víc jak 20 km ( jednou dovolily i 50 km vesměs po rovince ale pak to vzdaly moje záda a trasnportovaly mě do mé oblíbené okresní nemocnice , kde jsem strávila velice "příjemné "dva týdny v pozici ležmo a při každém pohybu mi záda dávaly najevo těch ušlapaných 50 km). Ale už vím jak na ty moje plíce! utáhnu jim kohoutek, žádnej nikotin a pak se uvidí kdo z koho!:-D
Před nějakým časem jsem sledovala nějakou reality show kde se utkávaly manželské páry o dosti zajímavý peníz ( v dolarech) za cenu dosti nechutných až žaludek zvedajících disciplín. Ty samotné mi byly šumafuk zaujalo mě však něco docela jiného.Všechny manželské páry byly vesměs mladí a velice hezcí lidé. Jeden pár byl spolu 9 let ( teda jestli jsem si to s mou chatrnou, 9 let studující angličtinou přeložila dobře) a měli spolu 3 děti. Tak to by nebylo nic udivujícího. Jediné co mě udivovalo byla ta nežnější polovička spíše její postava. Ať jsem se snažila jak jsem chtěla( a že jsem se snažila dokonce brýle jsem si na to vzala) ty tři děti jsem na její postavě jaksi nikde neviděla. Bříško jako dno od lavoru, prsa prý kojením( podle mého rentgenového zraku spíš silikonem) pevná, tuk neměla snad ani na zadečku, a obličej měla vyžehlený jako já ručníky, opálená. Na to že už byla spíše za horizontem fakt kočka . Jelikož já jsem mladší ihned jsem uháněla se poradit se zrcadlem co ono na to, jestli ty moje dvě holčičky jsou na mě vidět. No zrcadlo nejdřív taktně mlčelo a pak ostýchvě přikývlo že ano, no a možná že i tři děti by se tam našly a ....tak dobře teda i čtyři děti ale to je FAKT už definitivní číslo!:-D Asi budu muset navštívit taky nějakou reality show.
Není to tak dávno, co mě na internetu zaujal článek a hlavně fotografie jedné naší bývalé spoluobčanky, která však měla více štěstí než polovina žen v naší krásné zemi a utáhla na vařenou nudli miliardáře, čímž si vysloužila doživotní životní veget, který rozmnožila ještě dosti dobrým rozvodovým vypořádáním, více než tučnými alimenty pro svoje tři děti a abych jen nepomlouvala vše okořenila svou schopností dobře investovat a tím množit své těžce bulvárem proprané korunky ( teda spíš dolárky). Tato osoba vystoupila v reality show a mladými a krásnými lidmi. Na tom by nebylo nic divného kdyby neměla blíže spíš na hřbitov než k maturitě. A ještě k tomu se tam nestyděla vystavit jen tak ve spodním prádle, ve vyzývavé póze. Mezi tolika mladými těly to byl opravdu " krásný " pohled. Tělo, připomínající Tutanchámonovu můmii, obličej připomínající jeho posmrtnou masku, účes alá vanilková zmrzlina, obličej opíchaný botoxem, kde jediným svalem, kterým dokázala ovládaně pohybovat byl sval oční, Hollywoodský úsměv opepřen keramickými zuby v hodnotě našeho hypotékou zatíženého domečku.Nechutné. Tato dáma se nechala vyfotit se svojí 30 letou dcerou ve stejných šatech a vypustila ze svého holywoodského úsměvu perlu, že vypadá stejně, né-li líp než její dcera. Než jsem zaostřila svůj šedým zákalem a neustálým a zakazovaným čtením při baterce po peřinou zatížený zrak holky vypadaly opravdu úplně stejně ( dvě černé šmouhy). Po chvilce a 100% zaostření mi již bylo jasné kde stojí dcera a kde její umělá matka. Když tento pokus strhnout v maldém kolektivu na sebe pozornost nevyšel, zkusila plnit přední stránky bulváru jiným, zajímavějším způsobem. Muži. Čím byla starší tím se objevovala ve společnosti s mladšími koloušky a některé si i vzala za muže. Prý z velké lásky! Tak maximálně z její strany. Ze strany koloušků to bylo spíše z velikosti jejího konta. To teda musela být láska. A pokud nevyšla nalepila na kolouškovu bolístku náplast v podobě nějaké maličké chatičky ( nic velkého, 30 pokojů, tenisové kurtíky, nějakej ten malinkej bazének) na břehu moře, auta za pár melounku a doživotní téměř zanedbatelné milionové doživotní gáže aby měl chudáček v té polorozpadlé chatičce za co živořit. Když ani toto nevyšlo, byla spatřena ve společnosti přestárlého playboje s postavou Asterixe, kterak spolu laškují na uměle vytvořeném ostrově v Dubaji na dovolené za pár drobných eur.
Nemám nic prosti plastickým operacím ale podle mého názoru by ženy měli umět stárnou s grácií. Když vidím, jak si v dnešní době ty vycházející pseudogotické mladičké modelky a hvezdičky nechávají přifouknout prsa a napíchat botox kam se dá a pak vykřikují že ty jejich " šestky" jsou přírodní ( i když na fotkách z minulého týdne měli pouze" jedničky")je mi z toho dosti smutno. A proto....když bojovat se stářím....tak ne plastickými operacemi....ale s grácií!
Před nějakým časem jsem sledovala nějakou reality show kde se utkávaly manželské páry o dosti zajímavý peníz ( v dolarech) za cenu dosti nechutných až žaludek zvedajících disciplín. Ty samotné mi byly šumafuk zaujalo mě však něco docela jiného.Všechny manželské páry byly vesměs mladí a velice hezcí lidé. Jeden pár byl spolu 9 let ( teda jestli jsem si to s mou chatrnou, 9 let studující angličtinou přeložila dobře) a měli spolu 3 děti. Tak to by nebylo nic udivujícího. Jediné co mě udivovalo byla ta nežnější polovička spíše její postava. Ať jsem se snažila jak jsem chtěla( a že jsem se snažila dokonce brýle jsem si na to vzala) ty tři děti jsem na její postavě jaksi nikde neviděla. Bříško jako dno od lavoru, prsa prý kojením( podle mého rentgenového zraku spíš silikonem) pevná, tuk neměla snad ani na zadečku, a obličej měla vyžehlený jako já ručníky, opálená. Na to že už byla spíše za horizontem fakt kočka . Jelikož já jsem mladší ihned jsem uháněla se poradit se zrcadlem co ono na to, jestli ty moje dvě holčičky jsou na mě vidět. No zrcadlo nejdřív taktně mlčelo a pak ostýchvě přikývlo že ano, no a možná že i tři děti by se tam našly a ....tak dobře teda i čtyři děti ale to je FAKT už definitivní číslo!:-D Asi budu muset navštívit taky nějakou reality show.
Není to tak dávno, co mě na internetu zaujal článek a hlavně fotografie jedné naší bývalé spoluobčanky, která však měla více štěstí než polovina žen v naší krásné zemi a utáhla na vařenou nudli miliardáře, čímž si vysloužila doživotní životní veget, který rozmnožila ještě dosti dobrým rozvodovým vypořádáním, více než tučnými alimenty pro svoje tři děti a abych jen nepomlouvala vše okořenila svou schopností dobře investovat a tím množit své těžce bulvárem proprané korunky ( teda spíš dolárky). Tato osoba vystoupila v reality show a mladými a krásnými lidmi. Na tom by nebylo nic divného kdyby neměla blíže spíš na hřbitov než k maturitě. A ještě k tomu se tam nestyděla vystavit jen tak ve spodním prádle, ve vyzývavé póze. Mezi tolika mladými těly to byl opravdu " krásný " pohled. Tělo, připomínající Tutanchámonovu můmii, obličej připomínající jeho posmrtnou masku, účes alá vanilková zmrzlina, obličej opíchaný botoxem, kde jediným svalem, kterým dokázala ovládaně pohybovat byl sval oční, Hollywoodský úsměv opepřen keramickými zuby v hodnotě našeho hypotékou zatíženého domečku.Nechutné. Tato dáma se nechala vyfotit se svojí 30 letou dcerou ve stejných šatech a vypustila ze svého holywoodského úsměvu perlu, že vypadá stejně, né-li líp než její dcera. Než jsem zaostřila svůj šedým zákalem a neustálým a zakazovaným čtením při baterce po peřinou zatížený zrak holky vypadaly opravdu úplně stejně ( dvě černé šmouhy). Po chvilce a 100% zaostření mi již bylo jasné kde stojí dcera a kde její umělá matka. Když tento pokus strhnout v maldém kolektivu na sebe pozornost nevyšel, zkusila plnit přední stránky bulváru jiným, zajímavějším způsobem. Muži. Čím byla starší tím se objevovala ve společnosti s mladšími koloušky a některé si i vzala za muže. Prý z velké lásky! Tak maximálně z její strany. Ze strany koloušků to bylo spíše z velikosti jejího konta. To teda musela být láska. A pokud nevyšla nalepila na kolouškovu bolístku náplast v podobě nějaké maličké chatičky ( nic velkého, 30 pokojů, tenisové kurtíky, nějakej ten malinkej bazének) na břehu moře, auta za pár melounku a doživotní téměř zanedbatelné milionové doživotní gáže aby měl chudáček v té polorozpadlé chatičce za co živořit. Když ani toto nevyšlo, byla spatřena ve společnosti přestárlého playboje s postavou Asterixe, kterak spolu laškují na uměle vytvořeném ostrově v Dubaji na dovolené za pár drobných eur.
Nemám nic prosti plastickým operacím ale podle mého názoru by ženy měli umět stárnou s grácií. Když vidím, jak si v dnešní době ty vycházející pseudogotické mladičké modelky a hvezdičky nechávají přifouknout prsa a napíchat botox kam se dá a pak vykřikují že ty jejich " šestky" jsou přírodní ( i když na fotkách z minulého týdne měli pouze" jedničky")je mi z toho dosti smutno. A proto....když bojovat se stářím....tak ne plastickými operacemi....ale s grácií!
středa 19. ledna 2011
Jak jsme si pořídili první zvířátko....
Když jsem ještě bydlela doma s rodiči, mamka nám žádné zvíře dovolit nechtěla. Byla velice pořádkumilovná ( na rozdíl od nás) a prý jí stačí uklízet po nás a ještě do toho prý nějaké zvíře...Taťka si vydupal aspoň akvárko, krásně si ho vyšperkoval, mělo vše co jsme si tenkrát dokázali představit, samo se zapínalo topení, světlo, rybičky byly nádherné, prostě radost pohledět....jenže pro mě s bratrem žádné dobrodružství. A tak, aby moje pořádkumilovná mamka nevěděla ( mami kdyby jsi tak věděla, že přesně totéž mi udělala dcerka) jsem si tajně pořídila křečka, uzavřela ho do pětilitrové flašky od okurek a přecpávala vším možným i nemožným. Křeček Žofinka utěšeně tloustl, měla jsem ho schovaného pod postelí kam mamka nikdy nekoukala. Velice rychlý obrat poklidně plynoucích dní přinesla spásná myšlenka mého bystrého bratra.Co kdybychom ho na chvilku pustili? Nápad se mi zdál docela dobrý kam by nám mohl tlustý křeček v uzavřené místnosti utéct? Ó jak jsem se mýlili! Jakmile ucítila Žofinka pod nohama něco jiného než piliny, její tlusté tělo se dalo do pohybu takovou rychlostí, že jsem ani nestačila sledovat kudy vlastně z uzavřené místnosti zmizela natož abych jí v té rychlosti chytila. Teda to byl opravdu vynikající nápad! Křeček si to instiktivně a neomylně namíříl k trubkám od topení ( jak ta mrška mohla vědět že se tudy protáhne?) nějakým nám záhadným způsoběm se protáhl a zmizel kdesi v kuchyni pod náma. A mě zbyly pouze oči pro pláč a prázdná flaška od okurek. A hrůza až se to mamka dozví!
Naneštěstí si Žofinka vybrala za místo svého nového působiště maminčinu nejoblíbenější místnost-a to spižírnu. Měla se tam jako v ráji. O tom není pochyb neb maminka byla správná hospodyňka a jak s oblibou říkávala: musíme mít všeho hojnost co kdyby přišla válka? a tak naplnila spižírnu vším co jí tehdejší socialistický režim povolil sehnat. A protože mamka nikdy nebyla troškař všeho měla hned od každého druhu několikakilové zásoby. Nebylo možné v takovém nepřeberném množství potravin křečka najít a už vůbec ne chytit.Nebudu dopodrobna popisovat anabázi s jeho odchytem do kterého se zapojila celá rodina ani ten následný výprask který si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Mamčinu dlaň jsem měla na tváři obtisklou jako razítko několik dní.
Další zvířátko, pejska, jsem si pořídila už jako maminka dvou malých dětiček. Byl to opravdu " dobrý " nápad. Holčičky byly živé ( zvláště ta starší, o tom jsem již psala), pejsek byl ještě živější a náš panelákový 3+1 se začal pomalu ale jistě měnit ve skládku. V noci jsem nevěděla ke komu dříve vstávat a přes den koho dřív venčit. Mladší dcera vytrvale čůrala do plínky a pejsek zase vytrvale kde se mu zachtělo a starší dcerka z toho všeho měla takovou radost že na potkání vyprávěla on-line každému jak to u nás právě vypadá. Co byl pejsek do živosti to postrádal do inteligentnosti. Vůbec nic nechápal nebo nechtěl chápat.Nic. V té době jsme kupovali takovej malej baráček. A náš milej pejsek putoval ven do boudy. Byl s námi tři roky než někde snědl návnadu na krysy a umřel. A tak jsme si pořídili pejska druhého. Do týdne. Šla jsem s holkama na procházku a u jednoho polorozpadlého baráku jsem viděla venku nádherná štěňátka. Jejich majitel známý milovník alkoholu se mi sice snažil namluvit že jsou to štěňata papírová ( byli to obyčejní voříškové) a požadoval za jedno 2000 kč. Koupila jsem mu flašku rumu, na čelo přilepila pětistovku a odnášela si našeho druhého pejska. Tento byl s námi dva roky a pak nějací výrostci ho nešťastnou náhodou postřelili vzduchovkou a zemřel.
Jak holky rostly, střídali se u nás jako na běžícím pásu křečkové, morčata, zakrslý králíci a rybičky. Vždycky si vybrečely nějaký nový zvířecí přírůstek s tím, že se o něj budou starat. Věděli že jsem měkká a pokud nebudou chtít slona nebo žirafu menší zvířátko koupíme.Prvních několik dní se o zvířátko staraly příkladně pak jejich nadšení pomalu opadávalo a opadávalo až opadlo úplně. Pak přišla moje chvíle a já se musela starat. Krmit, pojit, čistit. Vždycky jsem si říkala že další zvířátko už NE!!! ale vždycky nějaké přibylo. Jenže nic na světě není věčně a každé naše zvířátko bylo po smrti řádně pohřbeno a zakopáno na naší zahradě ( teda spíš zahrádce, no vlastně zahrádečce). Ještě teď mám úplně hrůzu někde kopat abych nevykopala nějakou kostřičku našeho domácího miláčka. Vše zatravním a bude pokoj.
V současné době jsme majitele " značkového " pejska, králíčka, morčete a menší teraristické zoologické zahrady. Pejska jsem chtěla už nějakého lepšího takže jsem do počítače zadala moje představy a čekala. Za chvilku mi vyplivl několik nabídek a variant. Vlkodava jsem odepsala hned, takhle o sebe doma zakopáváme a kdyby se mi natáhl v obýváku hlavu by měl na dvorku a nohy v kuchyni. Nakonec jsem se rozhodla pro pinče středního vzrůstu. Našla jsem nádherná šťěňátka na internetu, udělala rodinnou finanční sbírku, vymetla konto, před manželem radši snížila cenu za štěňátko na polovinu ( nechtěla jsem riskovat jeho infarkt) , roztlačila naše luxusní vozítko a fičela si to pro mě naprosto neznámý směr jižní Čechy. Samozřejmě jsem měla sebou navigaci ( dceru). Jenže zrovna ten den byla děsně nafouknutá a uražená, že jsem jí nechtěla něco koupit že stávkovala celou cestu. Tak já sama musela jedním okem pozorovat cestu, druhým sledovat mapu, jednou rukou držela volant a druhou řadila a fackovala ty moje dvě holčičky, které už byly v pubertě a tudíž se neustále hádaly. Když už jsem fakt nevěděla kde jsme zavolala jsem majitelce štěněte a ta nás dovedla až k ní. Štěňátko bylo nádherné, dostali jsme ještě nějaké krmení, deku a hračku a huráááá domů. Holky se dohadovaly která ho bude držet na klíně a pak když vytrvale zvracel jsem ho musela držet na klíně já. A ještě při tom řídit! Doma měl už vše připraveno.Nyní jsou našemu pejsánkovi již tři roky. Je to nesmírně vyčůrané zvířátko ( pokud v ruce nedržím něco masového nebo uzeninového) veškeré moje povely naprosto ignoruje( a ještě kouká pohledem říkajícím: ten povel je jako na mě jo?) Naopak pokud nějakého toho buřtíka v ruce třímám náš pejsek by byl ochoten snad i mluvit. To předvede i vše co umí. Po těžkých bojích kdo z koho ( nakonec jsem vyhrála) se naučil ( nebo spíš se rozhodl) že bude lepší chodit čůrat ven. Ne že to doma nebyla sranda. Hlavně když jsem pokaždé ječela jako siréna a vytírala několikrát denně ten náš palác. Ale časem ho to přestalo bavit. Zrovna jako ohryzávat nábytek, kousat nové botky adidas určené ten večer na diskotéku, vyhrabávat moje kytičky, sladce se zavrtat do čistě převlečených peřin a ještě je počůrat, skákat na kuchyňskou linku a zbaštit co tam panička omylem zapomněla dobrého ( třeba večeři pro 4-člennou rodinu), štěkat na každého většího psa, bezpečně se ukrývajícího na druhé straně plotu a pak následně se strachy počůrat když onen pes štěkl na našeho pejsánka atd. Stal se z něho dokonalý gaučák, rozmazlený až hrůza, neustále by se jen nosil, choval a mazlil. Dalším naším mazlíčkm je zakrslý králík( toho jsem dostalla od dcery k narozkám, i když zrovna nevim proč já, ba ne vím,já jí ho nechtěla koupit tak to řešila takhle), který má rozměry normálního králíka a proto musel putovat ven do králíkárny a morče, které také dcera darovala tentokráte k vánocům sve sestře. Dárky se předci neodmítají ne? Už se o něj nestará ani jedna.A vesele smrdí holkám v pokojíku. Ani jedné to nevadí.
Naší, teda spíše manželovu teraristickou mini zoo tvoří dva chameleoni, hadi a krmení pro tyto zvířata, což jsou cvrčci, červy, myši a myší holata. Myši a holata musely putovat do garáže neb na to jsem neměla fakt žaludek. Cvrčci a červy prý nemůžou být v komoře neb jsou to zvířata společenská a bylo by jim smutno ( to mi řekl manžel) a cvrčky umístil na ledničku do kuchyně( samozřejmě jsou v řádně uzavřené nádobě) a červy mi dal do obýváku do komody! Mýt nádobí a poslouchat ten řev cvrčků jsem vydržela den a pak letěli do komory ať je jim tam smutno jak chce. A červíci taky. Jednou za den tam manžel může chodit a dělat jim společnost když jsou to zvířata společenská. Jediné co jsem snesla v obýváku jsou chameleoni a to jen pokud jsou v terárku. Pokud je manžel vyndá aby se " proběhli " trávím čas přilepená na gauči nebo v křesle v poloze ostražité šelmy a sleduju aby se ke mě nepřiblížili na vzdálenost menší než 1 metr což je vzdálenost při které panikařím a mizím z obýváku. O hadech ani psát nechci a kde je máme radši taky ne. Ale jedno Vám řeknu od té doby co je máme v noci velice špatně spím.:-)
Naneštěstí si Žofinka vybrala za místo svého nového působiště maminčinu nejoblíbenější místnost-a to spižírnu. Měla se tam jako v ráji. O tom není pochyb neb maminka byla správná hospodyňka a jak s oblibou říkávala: musíme mít všeho hojnost co kdyby přišla válka? a tak naplnila spižírnu vším co jí tehdejší socialistický režim povolil sehnat. A protože mamka nikdy nebyla troškař všeho měla hned od každého druhu několikakilové zásoby. Nebylo možné v takovém nepřeberném množství potravin křečka najít a už vůbec ne chytit.Nebudu dopodrobna popisovat anabázi s jeho odchytem do kterého se zapojila celá rodina ani ten následný výprask který si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Mamčinu dlaň jsem měla na tváři obtisklou jako razítko několik dní.
Další zvířátko, pejska, jsem si pořídila už jako maminka dvou malých dětiček. Byl to opravdu " dobrý " nápad. Holčičky byly živé ( zvláště ta starší, o tom jsem již psala), pejsek byl ještě živější a náš panelákový 3+1 se začal pomalu ale jistě měnit ve skládku. V noci jsem nevěděla ke komu dříve vstávat a přes den koho dřív venčit. Mladší dcera vytrvale čůrala do plínky a pejsek zase vytrvale kde se mu zachtělo a starší dcerka z toho všeho měla takovou radost že na potkání vyprávěla on-line každému jak to u nás právě vypadá. Co byl pejsek do živosti to postrádal do inteligentnosti. Vůbec nic nechápal nebo nechtěl chápat.Nic. V té době jsme kupovali takovej malej baráček. A náš milej pejsek putoval ven do boudy. Byl s námi tři roky než někde snědl návnadu na krysy a umřel. A tak jsme si pořídili pejska druhého. Do týdne. Šla jsem s holkama na procházku a u jednoho polorozpadlého baráku jsem viděla venku nádherná štěňátka. Jejich majitel známý milovník alkoholu se mi sice snažil namluvit že jsou to štěňata papírová ( byli to obyčejní voříškové) a požadoval za jedno 2000 kč. Koupila jsem mu flašku rumu, na čelo přilepila pětistovku a odnášela si našeho druhého pejska. Tento byl s námi dva roky a pak nějací výrostci ho nešťastnou náhodou postřelili vzduchovkou a zemřel.
Jak holky rostly, střídali se u nás jako na běžícím pásu křečkové, morčata, zakrslý králíci a rybičky. Vždycky si vybrečely nějaký nový zvířecí přírůstek s tím, že se o něj budou starat. Věděli že jsem měkká a pokud nebudou chtít slona nebo žirafu menší zvířátko koupíme.Prvních několik dní se o zvířátko staraly příkladně pak jejich nadšení pomalu opadávalo a opadávalo až opadlo úplně. Pak přišla moje chvíle a já se musela starat. Krmit, pojit, čistit. Vždycky jsem si říkala že další zvířátko už NE!!! ale vždycky nějaké přibylo. Jenže nic na světě není věčně a každé naše zvířátko bylo po smrti řádně pohřbeno a zakopáno na naší zahradě ( teda spíš zahrádce, no vlastně zahrádečce). Ještě teď mám úplně hrůzu někde kopat abych nevykopala nějakou kostřičku našeho domácího miláčka. Vše zatravním a bude pokoj.
V současné době jsme majitele " značkového " pejska, králíčka, morčete a menší teraristické zoologické zahrady. Pejska jsem chtěla už nějakého lepšího takže jsem do počítače zadala moje představy a čekala. Za chvilku mi vyplivl několik nabídek a variant. Vlkodava jsem odepsala hned, takhle o sebe doma zakopáváme a kdyby se mi natáhl v obýváku hlavu by měl na dvorku a nohy v kuchyni. Nakonec jsem se rozhodla pro pinče středního vzrůstu. Našla jsem nádherná šťěňátka na internetu, udělala rodinnou finanční sbírku, vymetla konto, před manželem radši snížila cenu za štěňátko na polovinu ( nechtěla jsem riskovat jeho infarkt) , roztlačila naše luxusní vozítko a fičela si to pro mě naprosto neznámý směr jižní Čechy. Samozřejmě jsem měla sebou navigaci ( dceru). Jenže zrovna ten den byla děsně nafouknutá a uražená, že jsem jí nechtěla něco koupit že stávkovala celou cestu. Tak já sama musela jedním okem pozorovat cestu, druhým sledovat mapu, jednou rukou držela volant a druhou řadila a fackovala ty moje dvě holčičky, které už byly v pubertě a tudíž se neustále hádaly. Když už jsem fakt nevěděla kde jsme zavolala jsem majitelce štěněte a ta nás dovedla až k ní. Štěňátko bylo nádherné, dostali jsme ještě nějaké krmení, deku a hračku a huráááá domů. Holky se dohadovaly která ho bude držet na klíně a pak když vytrvale zvracel jsem ho musela držet na klíně já. A ještě při tom řídit! Doma měl už vše připraveno.Nyní jsou našemu pejsánkovi již tři roky. Je to nesmírně vyčůrané zvířátko ( pokud v ruce nedržím něco masového nebo uzeninového) veškeré moje povely naprosto ignoruje( a ještě kouká pohledem říkajícím: ten povel je jako na mě jo?) Naopak pokud nějakého toho buřtíka v ruce třímám náš pejsek by byl ochoten snad i mluvit. To předvede i vše co umí. Po těžkých bojích kdo z koho ( nakonec jsem vyhrála) se naučil ( nebo spíš se rozhodl) že bude lepší chodit čůrat ven. Ne že to doma nebyla sranda. Hlavně když jsem pokaždé ječela jako siréna a vytírala několikrát denně ten náš palác. Ale časem ho to přestalo bavit. Zrovna jako ohryzávat nábytek, kousat nové botky adidas určené ten večer na diskotéku, vyhrabávat moje kytičky, sladce se zavrtat do čistě převlečených peřin a ještě je počůrat, skákat na kuchyňskou linku a zbaštit co tam panička omylem zapomněla dobrého ( třeba večeři pro 4-člennou rodinu), štěkat na každého většího psa, bezpečně se ukrývajícího na druhé straně plotu a pak následně se strachy počůrat když onen pes štěkl na našeho pejsánka atd. Stal se z něho dokonalý gaučák, rozmazlený až hrůza, neustále by se jen nosil, choval a mazlil. Dalším naším mazlíčkm je zakrslý králík( toho jsem dostalla od dcery k narozkám, i když zrovna nevim proč já, ba ne vím,já jí ho nechtěla koupit tak to řešila takhle), který má rozměry normálního králíka a proto musel putovat ven do králíkárny a morče, které také dcera darovala tentokráte k vánocům sve sestře. Dárky se předci neodmítají ne? Už se o něj nestará ani jedna.A vesele smrdí holkám v pokojíku. Ani jedné to nevadí.
Naší, teda spíše manželovu teraristickou mini zoo tvoří dva chameleoni, hadi a krmení pro tyto zvířata, což jsou cvrčci, červy, myši a myší holata. Myši a holata musely putovat do garáže neb na to jsem neměla fakt žaludek. Cvrčci a červy prý nemůžou být v komoře neb jsou to zvířata společenská a bylo by jim smutno ( to mi řekl manžel) a cvrčky umístil na ledničku do kuchyně( samozřejmě jsou v řádně uzavřené nádobě) a červy mi dal do obýváku do komody! Mýt nádobí a poslouchat ten řev cvrčků jsem vydržela den a pak letěli do komory ať je jim tam smutno jak chce. A červíci taky. Jednou za den tam manžel může chodit a dělat jim společnost když jsou to zvířata společenská. Jediné co jsem snesla v obýváku jsou chameleoni a to jen pokud jsou v terárku. Pokud je manžel vyndá aby se " proběhli " trávím čas přilepená na gauči nebo v křesle v poloze ostražité šelmy a sleduju aby se ke mě nepřiblížili na vzdálenost menší než 1 metr což je vzdálenost při které panikařím a mizím z obýváku. O hadech ani psát nechci a kde je máme radši taky ne. Ale jedno Vám řeknu od té doby co je máme v noci velice špatně spím.:-)
pátek 14. ledna 2011
Jak jsem si zlomila nohu......chvála našemu zdravotnictví
Jelikož pracuji na poctu kde se ode mě očekává že budu trochu elegantně vypadat jednou do týdne se snažím obléci i něco jiného než oblíbené rifle a triko. Pokud mi to právě vyprané a vyžehlené prádlo a především má starší dcera dovolí zahalím svou pravidelným posedáváním u televize vymakanou postavu do společenských kalhot a halenky. Teda pokud si toto moje jedinné " lepší " oblečení nevypůjčí ( samozřejmě bez dovolení) má dcerka. Dělá to velice často a dosti ráda a ještě radši toto oblečení pak zpocené a občas o ušpiněné vrací do mé skříně. Abych nevěděla! Jenže já moc dobře vím, řvu a křičím tak, že to druhý den udělá znova. Jsme telesně stejně stavěné tak co bych si něco " občas" nevypůjčila mami! to jistě musím pochopit ne?
Zrovna asi tak před 1,5 měsícem, když naše městečko pokryla vrstva ledu jsem ihned po probuzení dostala tu báječnou myšlenku že udivím spolupracovníky svým " lepším" oblečením. A k tomu musí být i příslušné botky na mírném podpatečku aby byl dojem dokonalý. Ovšem jsem jaksi přehlédla tu maličkost v podobě ledem pokrytého chodníku a silnice.No co vezmu si naše autíčko. Vyjímečně odpočívalo v garáži. Bohužel na prosby a pak i nadávky na nastartování nijak nereagovalo tak mě nezbylo nic jinýho než se vypravit do cca 500 metrů vzdálené práce pěšky. Normálně je to pohoda. Ne však na podpatcích a náledí. Moje chůze připomínala miminko , které se právě naučilo chodit. S tím rozdílem že já se na nohou zatím udržela. Nejkritičtějším úsekem byla ještě velice pevná, za socialismu položená a dosud držící dlažba před obchodem s českými potravinami, který vlastní větnamci.Jelikož jsem neměla žádnou svačinu chtě nechtě( spíš nechtě) jsme musela prodejnu navštívit. Ochotný, 1,30 metru vysoký pohledný větnamec s ještě pohlednější čestinou mi pomohl jak do obchodu tak i z něho( přes kritickou dlažbu). Kdyby tak ochotné byly i prodavačky v místních potravinách!
Nakonec jsem se úspěšně doklouzala do práce a byla spokojena jak jsem vše zvládla na jedničku. Čas uběhl jako voda a přiblížila se hodina mého odchodu domů. Venku přituhlo. Opatrně jsme našlapovala a uvědomila si že ještě musím skočit na poštu. Fronta byla vystána, složenka zaplacena ( moje PP opět udělala své, tep aspoň 190, celá zpocená s hlavou motající se jako po opici) a se pomalu sunula směr domov. Avšak na neudržovaných schodech mi podjela moje ladná nožka a já se natáhla jak dlouhá tak široká. Nákup se mi rozkutálel po okolí, taktéž obsah kabelky. Jediným obětavým člověkem se ukázal pán staršího data narození s hůlčičkou v ruce. Ochotně mi posbíral celý nákup, naskládal do tašky, taktéž peněženku, mobil a ostatní ženské nezbytnosti které nosíme v kabelce. Mě však na nohy nepostavil. nešlo to. S úsměvem se rozloučil a odešel domů. Hřálo mě u srdce že se najde člověk, který jen nečumí s výrazem " teda ta si namlátila kokos" jako to dělala většina čumilů ale pomůže v nesnázích. Když se mi končně ruka trochu uklidnila a já dokázala vyťukat číslo a trochu normálně uvažovat přemýšlela jsem jestli mám zavolat záchranku nebo manžela. Manžel vyhrál. A měla jsem i štěstí že měl dobrou náladu. Zahuhlal že za chvilku je u mě. A skutečně byl. Za 25 minut( musel dokouknout nějaký důležitý hokej), když už jsem v pozici sedoleh přimrzala k chodníku( v jiné pozici jsem nemohla sestávat), necítila prsty na rukou i nohou a nadávala jako dlaždič. Noha mě příšerně bolela. Auto zastavilo co nejblíže chodníku a tedy i mě , dveře se otevřely a zevnitř na mě houkl známý hlas: Tak si nastup ne? V tu chvili jsem viděla opravdu rudě. Tak já tady jako d.....ležim přes půl hodiny na chodníku, neschopná se pohnout a on na mě ať si nastoupim! A můžeš mi poradit jak asi? Odsekla jsem. Noha bolela a já potřebovala odtesat od chodníku. Docela rychle pochopil že to se mnou je asi vážné a já už jen chvilku čekala než uloží nákup, kabelku a posléze i mě do našeho auta. Není na slzy u mě zvyklý, před ním nebrečím a to mu zaplo v hlavě alarm že je skutečně zle. Ani se nevyptával a sám od sebe mazal ( samozřejmě i se mnou)do okresního města na chirurgickou pohotovost. Mému utrpení nebyl však konec jak se mohou někteří domnívat. Chirurgická ambulance nás přivítala narvaná přímo k prasknutí. Musím podotknou že manžel nemocnice nesnáší! a už jen cesta sem se mnou pro něj musela být velkou obětí.Slzy mi oschly a už mi to zase začalo myslet. Poslala jsem manžela pro nějaký vozík. Chvilku sice nadával ale pak, světe div se , ho někde splašil. Vjeli jsme do čekárny, kde na vozíku seděla jedna starší paní ( na 2x zlomená noha jak jsem se později dozvěděla)a několik dalších, díky náledí, invalidů. Ordinovali dva lékaři. A jak je jejich zvykem vůbec nikam nepospíchali. A tak jsem mohla sledovat. kolikrát za ty dvě hodky než jsem přišla na řadu, šli na WC, uvařit si kafe atd. Konečně byl přede mnou jen jeden invalida a měla jsem jí na řadu já. manžel už to nevydržel a odešel do bufetu s tím, že se za cca 30 minut vrátí ( 30 minut cca trvalo ošetření jednoho pacienta), aby mě setřička nepřehlídla postavil mě i s vozíkem přímo před dveře. Byla jsem prostě nepřehlídnutelná! ( poprvé v životě). Za chvilku se do čekárny přišourala babka. Skoliozou ohnutá záda, rozcuchané vlasy, téměř bílý makeup se šourala co noha nohu mine. S povzdechem se posadila a sledovala kdo si jejího příchodu všimnul. Jedinej kdo na ní zíral jsem byla já. Od malička jsem outlocitná a se strarýma lidma obzvlášť. A ta paní vypadala že příští vánoce už bude trávit někde jinde než doma a hrát se svatým Petrem karty. A protože bylo krátce před vánocemi což mi zamotalo mozek nahlas jsem jí pustila ve frontě invalidů před sebe. Paní mi vřele poděkovala. Zato ostatní churavějící by mě nejradši přerazili ( zřejmě tuto osobu znali lépe než já) a já pak sebe taky. Dveře do ordinace se otevřely a zírala jako sůva s nudlí. Babča vyskočila z lavičky, najednou rovná jako pravítko, tváře jí zčervenaly a rázným krokem fičela do ordinace. Než jsem se vzpamatovala a zavřela pusu byla vevnitř. A dalších 50 minut jsme nevěděli ani o ní ani o doktorech v ordinaci. Manžel přišel přesně jak slíbil a mrtvolná atmosféra a já sedící pořád na stejném místě před ordinací mu napovědělo že něco není v pořádku. Jedna nervozní babča mu situaci osvětlila. Najednou jsem byla takhle malinká. A manžel zase obr. Neměl daleko mě zadupat do země. Ta chromá babka byla tchýně jednoho z doktorů a šla si s ním prodiskutovat zřejmě něco hodně důležitého. takhle to prý dělává běžně. Konečně se po necelé hodce otevřely dveře a vzpřímená, usměvavá, na svlůj věk dobře vypadající tchýně vyplula ven. S úsměvem mi poděkovala nedbajíce na mé blesky, které mi švihaly z očí. Konečně mě zavolala sestra dovnitř. Mladý doktor se na mě podíval přes brýle a ptal se cože se mi stalo. Než jsem stačila cokoliv říct zazvonil mu telefon. Mladá, bloňďatá, dobře vyvinutá sestra s nejmíň dvoucentimetrovými gelovými nehty se snažila otevřít jakousi vytrínu. Počínala si tak "šikovně a obratně", že mě hnedka napadlo, že svůj diplom získala v Plzni. Mrzutý doktor přijal hovor a po chvilce se mu čelo rozjasnilo volalo něco co nazýval " veverkou". Zakryl si sluchátko a směrem ke mě prohodil: Omluvte mě na chviličku a chtěl odejít. V tu chvíli se otřásla ordinace řevem mého manžela: Ne neomluvíme! Dvě hodiny tady čekáme v čekárně, pak ještě než se vypovídáte s tchýní a ted ještě budeme čekat než se vycukrujete s nějakou veverkou? Nevidíte, že manželka má zlomenou nohu, je jí špatně a po třech hodinách strávených tady čekáním je pokraji nervového zhroucení? Máte léčit! Vděčně jsem se na manžela podívala ještě nikdy nic takového neudělal. Doktor polkl nasucho, okamžitě zavěsil, sestře vypadlo leknutím cosi z ruky. Zřejmě se jim něco takového ještě nestalo. Sice jsem ještě čekala asi 10 minut než nadatlovat moje jméno, adresu a další nezbytnosti ( psaní všema deseti mu zřejmě nic neříkalo), pak mi juknul z jednoho metru na moji mohu, sestra vypsala žádanku na rentgen ( sotva v těch nehtech udržela tužku a a ještě stačila napsat hrubku) a fičeli jsme směr čekárna rentgenu. naštěstí již šlo vše rychle. Nožka byla zlomená, příjemný zdravotní bratr ( snad jediný sympatický a milý člověk v tomto zdrarvotnickém zařízení) mi daroval sádru a jeli jsme domů. Vivat našemu okresnímu zdravotnímu ústavu!
Zrovna asi tak před 1,5 měsícem, když naše městečko pokryla vrstva ledu jsem ihned po probuzení dostala tu báječnou myšlenku že udivím spolupracovníky svým " lepším" oblečením. A k tomu musí být i příslušné botky na mírném podpatečku aby byl dojem dokonalý. Ovšem jsem jaksi přehlédla tu maličkost v podobě ledem pokrytého chodníku a silnice.No co vezmu si naše autíčko. Vyjímečně odpočívalo v garáži. Bohužel na prosby a pak i nadávky na nastartování nijak nereagovalo tak mě nezbylo nic jinýho než se vypravit do cca 500 metrů vzdálené práce pěšky. Normálně je to pohoda. Ne však na podpatcích a náledí. Moje chůze připomínala miminko , které se právě naučilo chodit. S tím rozdílem že já se na nohou zatím udržela. Nejkritičtějším úsekem byla ještě velice pevná, za socialismu položená a dosud držící dlažba před obchodem s českými potravinami, který vlastní větnamci.Jelikož jsem neměla žádnou svačinu chtě nechtě( spíš nechtě) jsme musela prodejnu navštívit. Ochotný, 1,30 metru vysoký pohledný větnamec s ještě pohlednější čestinou mi pomohl jak do obchodu tak i z něho( přes kritickou dlažbu). Kdyby tak ochotné byly i prodavačky v místních potravinách!
Nakonec jsem se úspěšně doklouzala do práce a byla spokojena jak jsem vše zvládla na jedničku. Čas uběhl jako voda a přiblížila se hodina mého odchodu domů. Venku přituhlo. Opatrně jsme našlapovala a uvědomila si že ještě musím skočit na poštu. Fronta byla vystána, složenka zaplacena ( moje PP opět udělala své, tep aspoň 190, celá zpocená s hlavou motající se jako po opici) a se pomalu sunula směr domov. Avšak na neudržovaných schodech mi podjela moje ladná nožka a já se natáhla jak dlouhá tak široká. Nákup se mi rozkutálel po okolí, taktéž obsah kabelky. Jediným obětavým člověkem se ukázal pán staršího data narození s hůlčičkou v ruce. Ochotně mi posbíral celý nákup, naskládal do tašky, taktéž peněženku, mobil a ostatní ženské nezbytnosti které nosíme v kabelce. Mě však na nohy nepostavil. nešlo to. S úsměvem se rozloučil a odešel domů. Hřálo mě u srdce že se najde člověk, který jen nečumí s výrazem " teda ta si namlátila kokos" jako to dělala většina čumilů ale pomůže v nesnázích. Když se mi končně ruka trochu uklidnila a já dokázala vyťukat číslo a trochu normálně uvažovat přemýšlela jsem jestli mám zavolat záchranku nebo manžela. Manžel vyhrál. A měla jsem i štěstí že měl dobrou náladu. Zahuhlal že za chvilku je u mě. A skutečně byl. Za 25 minut( musel dokouknout nějaký důležitý hokej), když už jsem v pozici sedoleh přimrzala k chodníku( v jiné pozici jsem nemohla sestávat), necítila prsty na rukou i nohou a nadávala jako dlaždič. Noha mě příšerně bolela. Auto zastavilo co nejblíže chodníku a tedy i mě , dveře se otevřely a zevnitř na mě houkl známý hlas: Tak si nastup ne? V tu chvili jsem viděla opravdu rudě. Tak já tady jako d.....ležim přes půl hodiny na chodníku, neschopná se pohnout a on na mě ať si nastoupim! A můžeš mi poradit jak asi? Odsekla jsem. Noha bolela a já potřebovala odtesat od chodníku. Docela rychle pochopil že to se mnou je asi vážné a já už jen chvilku čekala než uloží nákup, kabelku a posléze i mě do našeho auta. Není na slzy u mě zvyklý, před ním nebrečím a to mu zaplo v hlavě alarm že je skutečně zle. Ani se nevyptával a sám od sebe mazal ( samozřejmě i se mnou)do okresního města na chirurgickou pohotovost. Mému utrpení nebyl však konec jak se mohou někteří domnívat. Chirurgická ambulance nás přivítala narvaná přímo k prasknutí. Musím podotknou že manžel nemocnice nesnáší! a už jen cesta sem se mnou pro něj musela být velkou obětí.Slzy mi oschly a už mi to zase začalo myslet. Poslala jsem manžela pro nějaký vozík. Chvilku sice nadával ale pak, světe div se , ho někde splašil. Vjeli jsme do čekárny, kde na vozíku seděla jedna starší paní ( na 2x zlomená noha jak jsem se později dozvěděla)a několik dalších, díky náledí, invalidů. Ordinovali dva lékaři. A jak je jejich zvykem vůbec nikam nepospíchali. A tak jsem mohla sledovat. kolikrát za ty dvě hodky než jsem přišla na řadu, šli na WC, uvařit si kafe atd. Konečně byl přede mnou jen jeden invalida a měla jsem jí na řadu já. manžel už to nevydržel a odešel do bufetu s tím, že se za cca 30 minut vrátí ( 30 minut cca trvalo ošetření jednoho pacienta), aby mě setřička nepřehlídla postavil mě i s vozíkem přímo před dveře. Byla jsem prostě nepřehlídnutelná! ( poprvé v životě). Za chvilku se do čekárny přišourala babka. Skoliozou ohnutá záda, rozcuchané vlasy, téměř bílý makeup se šourala co noha nohu mine. S povzdechem se posadila a sledovala kdo si jejího příchodu všimnul. Jedinej kdo na ní zíral jsem byla já. Od malička jsem outlocitná a se strarýma lidma obzvlášť. A ta paní vypadala že příští vánoce už bude trávit někde jinde než doma a hrát se svatým Petrem karty. A protože bylo krátce před vánocemi což mi zamotalo mozek nahlas jsem jí pustila ve frontě invalidů před sebe. Paní mi vřele poděkovala. Zato ostatní churavějící by mě nejradši přerazili ( zřejmě tuto osobu znali lépe než já) a já pak sebe taky. Dveře do ordinace se otevřely a zírala jako sůva s nudlí. Babča vyskočila z lavičky, najednou rovná jako pravítko, tváře jí zčervenaly a rázným krokem fičela do ordinace. Než jsem se vzpamatovala a zavřela pusu byla vevnitř. A dalších 50 minut jsme nevěděli ani o ní ani o doktorech v ordinaci. Manžel přišel přesně jak slíbil a mrtvolná atmosféra a já sedící pořád na stejném místě před ordinací mu napovědělo že něco není v pořádku. Jedna nervozní babča mu situaci osvětlila. Najednou jsem byla takhle malinká. A manžel zase obr. Neměl daleko mě zadupat do země. Ta chromá babka byla tchýně jednoho z doktorů a šla si s ním prodiskutovat zřejmě něco hodně důležitého. takhle to prý dělává běžně. Konečně se po necelé hodce otevřely dveře a vzpřímená, usměvavá, na svlůj věk dobře vypadající tchýně vyplula ven. S úsměvem mi poděkovala nedbajíce na mé blesky, které mi švihaly z očí. Konečně mě zavolala sestra dovnitř. Mladý doktor se na mě podíval přes brýle a ptal se cože se mi stalo. Než jsem stačila cokoliv říct zazvonil mu telefon. Mladá, bloňďatá, dobře vyvinutá sestra s nejmíň dvoucentimetrovými gelovými nehty se snažila otevřít jakousi vytrínu. Počínala si tak "šikovně a obratně", že mě hnedka napadlo, že svůj diplom získala v Plzni. Mrzutý doktor přijal hovor a po chvilce se mu čelo rozjasnilo volalo něco co nazýval " veverkou". Zakryl si sluchátko a směrem ke mě prohodil: Omluvte mě na chviličku a chtěl odejít. V tu chvíli se otřásla ordinace řevem mého manžela: Ne neomluvíme! Dvě hodiny tady čekáme v čekárně, pak ještě než se vypovídáte s tchýní a ted ještě budeme čekat než se vycukrujete s nějakou veverkou? Nevidíte, že manželka má zlomenou nohu, je jí špatně a po třech hodinách strávených tady čekáním je pokraji nervového zhroucení? Máte léčit! Vděčně jsem se na manžela podívala ještě nikdy nic takového neudělal. Doktor polkl nasucho, okamžitě zavěsil, sestře vypadlo leknutím cosi z ruky. Zřejmě se jim něco takového ještě nestalo. Sice jsem ještě čekala asi 10 minut než nadatlovat moje jméno, adresu a další nezbytnosti ( psaní všema deseti mu zřejmě nic neříkalo), pak mi juknul z jednoho metru na moji mohu, sestra vypsala žádanku na rentgen ( sotva v těch nehtech udržela tužku a a ještě stačila napsat hrubku) a fičeli jsme směr čekárna rentgenu. naštěstí již šlo vše rychle. Nožka byla zlomená, příjemný zdravotní bratr ( snad jediný sympatický a milý člověk v tomto zdrarvotnickém zařízení) mi daroval sádru a jeli jsme domů. Vivat našemu okresnímu zdravotnímu ústavu!
úterý 11. ledna 2011
Jak jsem dostala pokutu....
Nevím, jak se na policajty tváříte vy, ale já z pohledu na červenou plácačku (a to jen z pozice řidičky, když neřídím plácačka mi nevadí) dostávám střevní potíže. Majitelkou řidičského průkazu jsem už nějaký ten pátek, jsem slušnou řidičkou, nenadávám, předpisy dodržuju a přesto jsem před lety dostala pokutu...no vlastně nakonec nedostala.
Bylo krátce před vánocemi. V garáži se nám leskl ojetý hunday, v peněžence odpočívaly 4 Smetany (1000 korunová bankovka s obrázkem B.Smetany- na tu dobu 4 tisíce- skvělý peníz) a mě čekala cesta do naší stověžaté matičky pro dárky. Díky své movitější kamarádce jsem objevila kouzlo tenkrát právě vznikajícíh hypernov a obchodních center ( když mě kamarádka vzala poprvé do hypernovy koukala jsem jako puk, z místního obchůdku jsem znala pouze jednu pokladnu a tady jich bylo deset!) a rozhodla se utratit nějakýho toho Smetanu za vánoční dárky. A abych nad sebou měla kontrolu nabídl se( no spíš vnutil ve strachu o těžce ušetřené 4 tisíce)
můj manžel jako opora, kontrola a dobrý rádce. Moc dobře věděl, že nakupování patří mezi moje hobby ( to jsem ještě PP netrpěla a asi jsem ji pak dostala za trest). A tak jsem vyrazila. Nejdřív pro manžela do práce vzdálené cca 20 km od našeho domova a pak...hypernovo třes se!
Dřív jsem se však třásla já. Jako osika a ratlík dohromady. Jedu si to takhle zasněženou krajinou, z rádia mi vyřvával tehdy myslím Paul Mc Cartney svoji Yesterday a já se cítila nádherně. Už jsem si malovala jaké dárky koupím dětem a mým blízkým a ještě zbyde nějaká ta korunka na nějaký pěkný hadřík pro mě-tenkrát frčely baloňáky ( dlouhé kabáty čím delší tím lepší). Až červené světýlko míhající se mi před očima mě vrátilo do reality. Policajti. Moje dobrá nálada a zdravé seběvedomí se rozplynuly a do rukou se vkradl známý třes. Poslušně jsem zastavila auto, otevřela okénko a pohledem smutného štěněte vykulila své tmavě modré oči na příslušníka policie a čekala co se bude dít. Po obvyklých frázích jako je občanka, řidičák a techničák policista pokyvoval mudře hlavou, něco si pro sebe brblal a chodil kolem auta jako kolem horké kaše. Trochu jsem se uklidnila když mi podával zpět doklady. Už jsem se chystala zavřít okénko a roztřesenou rukou najít klíčky a zapalování když jeho zívajícího kolegu, zřejmě o nějakej ten rok zkusenějšího a bystřejšího napadlo omrknout samolepky týkající se technické kontroly. Stáli vzadu u auta o něčem živě diskutovali a mé tělo, zahaleno do několika vrstev oblečení zakončené péřovou bundou , se polilo potem.Potem se mi začal bortit i můj pečlivě nanesený makeup. Věděla jsem, že něco není v pořádku. O technické kontrole jsem sice z povzdálí něco slyšela ale byla v kompetenci mého manžela takže jsem věřila, že je vše ok. Nebylo. Celý rok jsme jezdili s prošlou technickou!!! Manžel jaksi na ni zapomněl.Tak to bude za tři tisíce paní řidičko! pravil policista a jal se vypisovat jakýsi lístek. V tom momentě se mi vybavil celý můj život a můj na mateřské dovolené téméř nepoužívaný mozek začal makat na plné obrátky. Nakonec z něho vypadlo zkusit ohromit příslušníky policie svými kojením vymakanými přednostmi. Vylezla jsem z auta, hodila smutný kukuč a narovnala skoliozou poznamenanou páteř a snažila se vystavit své přednosti na obdiv. Jenže jsem jaksi pozapomněla že moje přednosti jsou uvězněny pod péřovou bundou a proto neviditelné ( časem a roky mé přednosti dospěly do takových parametrů že se vystavují na obdiv již sami, pod péřovou bundou je nepřehlédnete a at se snažím jak chci jsou vidět ještě dřív než já sama:-D). Bohužel na policisty moje marná snaha neměla sebemenší vliv a já se v duchu loučila jak s dárkama tak baloňákem. Nakonec můj unavený a vysílený mozek přece jenom nahodil poslední otáčky a vyslal signál očím ze kterých se začaly řinout slzy jako hrachy. A to policisty obměkčilo tak že jsem odjela a se všemi čtyřmi Smetany odpočávajícími v mé peněžence.
Před dvěma měsící se mi tato příhoda stala znova. Fičim si to takhle v půl deváté večer padesátkou naším městečkem do bankomatu vybrat nějakou tu almužnu na jídlo a jiné nezbytnosti. Nikde nikdo jen pár bezdomovců popíjelo krabicové víno u místní putyky nonstop otevřené a všem živlům a individuím zcela přístupné. V tom se mi před očima roztančilo červené světýlko a bodrý policista se svýma padesáti kily mi zastoupil cestu. Málem jsem ho smetla tlakovou vlnou od svého nadupanehé autíčka. Když se mi moje fáro podařilo konečně zastavil a ujistila se že policista je v pořádku aniž bych čekala na vyzvání dala jsem tomu mladému všechny potřebné ( i nepotřebné doklady).Moudře kýval hlavou a pozval si na pomoc kolegu ukazujíc mu podezřele dlouho můj řidičský průkaz. Kývali hlavama oba a vysílali ke mě udivené pohledy. Orosilo mě a já znovu tušila nějakou katastrofu. Technická byla tentokráte v pořádku ale můj řidičský průkaz již dosluhoval a zbývaly mu pouhé dva týdny kdy s konečnou platností pozbyde svoji platnost.O tom jsem však neměla ani ponětí. Jak jsem byla zase vystresovaná, jaksi jsem zapomněla zatáhnout ruční brzdu a díky policistovi opřenemu plnou vahou o auto se ono dalo na kluzkém povrchu pomalu do pohybu a o milimetry minulo kvalitní boty padesátikilového policisty stále kývajícího hlavou nad mým řidičákem. Hanbou jsem se málem propadla obzvláště po poznání, že onen mladý policista je synem jedné velice akčně založené upovídané paní z mé práce, tedy mé podřízené o které vím, že si tuto delikátní historku nenechá jen pro sebe. Než jsem přišla do práce, historka od jejího syna v jejím podání se dostala ke mě ( díky mým pravidelným informátorům) v opravdu gigantické podobě. Ale bude líp! Věřte!
Bylo krátce před vánocemi. V garáži se nám leskl ojetý hunday, v peněžence odpočívaly 4 Smetany (1000 korunová bankovka s obrázkem B.Smetany- na tu dobu 4 tisíce- skvělý peníz) a mě čekala cesta do naší stověžaté matičky pro dárky. Díky své movitější kamarádce jsem objevila kouzlo tenkrát právě vznikajícíh hypernov a obchodních center ( když mě kamarádka vzala poprvé do hypernovy koukala jsem jako puk, z místního obchůdku jsem znala pouze jednu pokladnu a tady jich bylo deset!) a rozhodla se utratit nějakýho toho Smetanu za vánoční dárky. A abych nad sebou měla kontrolu nabídl se( no spíš vnutil ve strachu o těžce ušetřené 4 tisíce)
můj manžel jako opora, kontrola a dobrý rádce. Moc dobře věděl, že nakupování patří mezi moje hobby ( to jsem ještě PP netrpěla a asi jsem ji pak dostala za trest). A tak jsem vyrazila. Nejdřív pro manžela do práce vzdálené cca 20 km od našeho domova a pak...hypernovo třes se!
Dřív jsem se však třásla já. Jako osika a ratlík dohromady. Jedu si to takhle zasněženou krajinou, z rádia mi vyřvával tehdy myslím Paul Mc Cartney svoji Yesterday a já se cítila nádherně. Už jsem si malovala jaké dárky koupím dětem a mým blízkým a ještě zbyde nějaká ta korunka na nějaký pěkný hadřík pro mě-tenkrát frčely baloňáky ( dlouhé kabáty čím delší tím lepší). Až červené světýlko míhající se mi před očima mě vrátilo do reality. Policajti. Moje dobrá nálada a zdravé seběvedomí se rozplynuly a do rukou se vkradl známý třes. Poslušně jsem zastavila auto, otevřela okénko a pohledem smutného štěněte vykulila své tmavě modré oči na příslušníka policie a čekala co se bude dít. Po obvyklých frázích jako je občanka, řidičák a techničák policista pokyvoval mudře hlavou, něco si pro sebe brblal a chodil kolem auta jako kolem horké kaše. Trochu jsem se uklidnila když mi podával zpět doklady. Už jsem se chystala zavřít okénko a roztřesenou rukou najít klíčky a zapalování když jeho zívajícího kolegu, zřejmě o nějakej ten rok zkusenějšího a bystřejšího napadlo omrknout samolepky týkající se technické kontroly. Stáli vzadu u auta o něčem živě diskutovali a mé tělo, zahaleno do několika vrstev oblečení zakončené péřovou bundou , se polilo potem.Potem se mi začal bortit i můj pečlivě nanesený makeup. Věděla jsem, že něco není v pořádku. O technické kontrole jsem sice z povzdálí něco slyšela ale byla v kompetenci mého manžela takže jsem věřila, že je vše ok. Nebylo. Celý rok jsme jezdili s prošlou technickou!!! Manžel jaksi na ni zapomněl.Tak to bude za tři tisíce paní řidičko! pravil policista a jal se vypisovat jakýsi lístek. V tom momentě se mi vybavil celý můj život a můj na mateřské dovolené téméř nepoužívaný mozek začal makat na plné obrátky. Nakonec z něho vypadlo zkusit ohromit příslušníky policie svými kojením vymakanými přednostmi. Vylezla jsem z auta, hodila smutný kukuč a narovnala skoliozou poznamenanou páteř a snažila se vystavit své přednosti na obdiv. Jenže jsem jaksi pozapomněla že moje přednosti jsou uvězněny pod péřovou bundou a proto neviditelné ( časem a roky mé přednosti dospěly do takových parametrů že se vystavují na obdiv již sami, pod péřovou bundou je nepřehlédnete a at se snažím jak chci jsou vidět ještě dřív než já sama:-D). Bohužel na policisty moje marná snaha neměla sebemenší vliv a já se v duchu loučila jak s dárkama tak baloňákem. Nakonec můj unavený a vysílený mozek přece jenom nahodil poslední otáčky a vyslal signál očím ze kterých se začaly řinout slzy jako hrachy. A to policisty obměkčilo tak že jsem odjela a se všemi čtyřmi Smetany odpočávajícími v mé peněžence.
Před dvěma měsící se mi tato příhoda stala znova. Fičim si to takhle v půl deváté večer padesátkou naším městečkem do bankomatu vybrat nějakou tu almužnu na jídlo a jiné nezbytnosti. Nikde nikdo jen pár bezdomovců popíjelo krabicové víno u místní putyky nonstop otevřené a všem živlům a individuím zcela přístupné. V tom se mi před očima roztančilo červené světýlko a bodrý policista se svýma padesáti kily mi zastoupil cestu. Málem jsem ho smetla tlakovou vlnou od svého nadupanehé autíčka. Když se mi moje fáro podařilo konečně zastavil a ujistila se že policista je v pořádku aniž bych čekala na vyzvání dala jsem tomu mladému všechny potřebné ( i nepotřebné doklady).Moudře kýval hlavou a pozval si na pomoc kolegu ukazujíc mu podezřele dlouho můj řidičský průkaz. Kývali hlavama oba a vysílali ke mě udivené pohledy. Orosilo mě a já znovu tušila nějakou katastrofu. Technická byla tentokráte v pořádku ale můj řidičský průkaz již dosluhoval a zbývaly mu pouhé dva týdny kdy s konečnou platností pozbyde svoji platnost.O tom jsem však neměla ani ponětí. Jak jsem byla zase vystresovaná, jaksi jsem zapomněla zatáhnout ruční brzdu a díky policistovi opřenemu plnou vahou o auto se ono dalo na kluzkém povrchu pomalu do pohybu a o milimetry minulo kvalitní boty padesátikilového policisty stále kývajícího hlavou nad mým řidičákem. Hanbou jsem se málem propadla obzvláště po poznání, že onen mladý policista je synem jedné velice akčně založené upovídané paní z mé práce, tedy mé podřízené o které vím, že si tuto delikátní historku nenechá jen pro sebe. Než jsem přišla do práce, historka od jejího syna v jejím podání se dostala ke mě ( díky mým pravidelným informátorům) v opravdu gigantické podobě. Ale bude líp! Věřte!
Ach ta puberta.....
Ať dělám co dělám nějak nedokážu pochopit myšlení dnešní pubertální mládeže. Moje starší dcera se v ní nachází již 4 roky mladší je teprve na začátku.
Moc dobře si pamatuju, jak mi moje maminka říkala když jsem byla v těchto telecích letech já: " Počkej holka až budeš mít jednou děti pak pochopíš že jsem to s tebou myslela dobře." A po letech zjišťuju že skoro ve všem měla naprostou pravdu. Jenže tenkrát moje hlava, ozdobená příšernou krepatou trvalou, jaksi její dobře míněné rady vůbec nevnímala a nepřijímala. Moje týdenní kapesné činilo 50 Kč( bydlela jsem na intru a z těchto peněz jsem si platila autobus) a ještě jsem do dokázala ušetřit 2x týdně na kino. To byla moje vášeň. Naše mozky, zvyklé, vycvičené a zblblé sovětskými filmy, chrochtaly blahem nad " Angelikou" a podobnými oplodňováky( teda ono jich zase tak moc nebylo). Od malička jsem velice citlivý typ, v těhotenství mě rozplakalo i když se na mě někdo usmál a i nyní řvu i při trošku vydařnější reklamě na známou minerální vodu. Angelikou jsem "žila" celou střední školu, mým vysněným princem byl Joffrey (tenkrát byla jsem 100% přesvědčená, že to je ten pravý muž a že takového hrdinu si také jednou vezmu...ooo jak jsem se velice ale velice mýlila). Co se týče oblečení nebyla jsem také nikterak náročná. Mamka dělala ve velkém podniku takže mě občas překvapila nějakým " módním" ulovkem od našich polských nebo už i tenkrát větnamských spoluobčanů. Že byl krásný dvoubarevný mohérový svetr menší? To nevadilo, po deseti minutách jsme ho na mě narvaly a držel beze změn celý den. Že kousal? Mamce to nevadilo a já?co bych pro krásu neudělala, že?Že ho měla polovina třídy? Že moje první, mrkváčové rifle byly o dvě čísla větší neb mojí velikost ( tenkrát jsem byla hubená dnes se tomu říká anorektička- ale nebojte vše jsem po letech dohnala:-D dřív děti byly ve škole prostě hloupé nebo blbé dnes to jsou disgrafici nebo deslektici) neměli a tak mě, dobře stažené páskem provázely celým druhým stupňěm základní školy. S kombinací s mým jediným moherovým svetrem a dederonovou košilí(jinak jsem nosila velice nemódní pletené svetry) jsem byla prostě děvče k pomilování. Abych nezapomněla na hit té doby-digitální hodinky. Tato technická, na tu dobu velice vyspělá vymoženost ( kdybychom tenkkrát byť i tušili že jednou se dožijeme, notebooků, mobilů , Iphonů...) měla spoustu plusů i mínusů. Předně-moje alergie na jakkýkoliv jiný než zlatý povrch hodinek a náramků způsobovala dosti ošklivou vyrážku. Takto si vypěstoval můj velice zdatný a přemýšlivý a vynalézavý bratr " modrou knížku" ( pro ty co nevědí-modrá knížka znamenala že dotyčný nemusel nastoupit na povinnou základní vojenskou službu, většinou jí dostávali ti, kteří měli nějaký vážný zdravotní problém, v případě mého bratra to byla tato vyrážka rozlezlá po celém břiše-naschvál použil nekvalitní sponu pásku a po celé paži což způsobily digitální hodinky, tuto vyrážku vyšperkoval jakýmsi bacilem a modrá knížka byla na světě-vynalézavost tehdejších mladých mužů neznala mezí). Tyto hodinky většinou pípaly v učební hodině což tenkrát bylo téměř neomluvitelné ( a dneska dítka o hodině esemeskují, jedí, pijí, fotí...)a koledovalo si to o pěkný výprask nejen od rodičů po upozornění příslušným " soudruhem učitelem"! Když jsem mým dětem vyprávěla, jak se za mého mládí stály fronty na ledničky, pračky, banány a pomeranče nám mamka kupovala po jednom a musela jsem se rozdělit s bratrem, nevěděla jsem co to je značkové oblečení, hambugery, žvýkačky jsme dostávali jen na mikuláše, moje první šminky mi donesl Ježíšek v mých šestnácti letech!!!( byla to jednoduchá řasenka bez kartáčku, příšerné tmavé stíny a červená rťěnka alá ruská matrona) a jakou jsem z nich měla radost tak si myslely že jsem vyrostla na jiné planetě.
Moje dcerky, pokud nemají na oblečení malou fajfku ( Nike) nebo tři pruhy ( adidas) tak takovéto oblečení odmítají.O botech ani nemluvím. A nakupovat u větnamců? No to by nepřežily! Obloukem se těmto obchodům vyhýbají aby je tam nedejbože náhodou nezahlídl nějaký z jejích přátel nebo kamarádek. Holky však mají co se týče značkového oblečení smůlu, nejsme žádní milionáři a já mám zase smůlu, protože v naší střediskovém městečku jiné, než větnamské oblečení, nekoupíte. Takže musíme podnikat výlety do blízkých i vzdálených obchodních center. Což pro mě, s PP nemocí ( panická porucha na uzavřené prostory, obchody, pošty, fronty, větší množství lidí...je téměř nadlidský výkon). Už jen když slyším ochodní centrum Chodov jsem blízka infarktu. Kdo se s touto nemocí nesetkal( jako třeba můj manžel, prostě mi jí nevěří) jen těžko pochopí co já musím prožívat. Vždyt jen každodenní nákupo potravin ve zdejší malé prodejničce je pro mě horror. A do Tesca zásadně musím s holkama...ale o tom v jiné kapitole. Co se týče kosmetiky také nejsou žádně troškařky. Používají zásadně značkovou kosmetiku a pokud zrovna nemají-no problém. Maminka ji má a tak si jí prostě " vypůjčí". Marně jim vysvětluju že používám kosmetiku na zralou pleť.Marně.
Takže velké nákupy oblečení se snažím zkorigovat na jednou za dva měsíce. Vždy se na to dopředu připravuju a pokud je to nutné použiju i nějakou tu berličku v podobě růžové pilulky ( Lexaurin). Nákup se starší dcerou je scifi, thiler a horor dohromady a když tomu přiberu i dceru mladší jsem zralá si zabuknout 14 denní pobyt v Bohnicích. Jak už jsem psala, starší dcerka má takovou maličkou chybičku a to že nezavře pusu. Mluví skoro pořád ( i ze spaní) a pokud není po jejím dokáže svůj hlas vyšroubovat až do několikanásobných vysokých tonin s přidáním několika decibelů. Pro ty kteří si to neumí představit to upřesním- prostě ječí. Kolikrát ji ještě ani nevidím když jde ze školy ale slyším jí ( a to jsem od mala díky ušní nemoci , na kterou mi bystrý doktor přišel až před 5 lety, poněkud hůře slyšící). A takhle vyřvává i v obchodech, občas to opepří nějakou nadávkou nebo zjištěním že ty kalhoty za 1500 jsou fakt hnusný, bunda za 2000 je na h.... apod. a to před zraky a sluchy prodavaček a nakupujících. Což o to ve větších nákup. centrech mi to zase tak nevadí tam nás neznají ale u nás.....když na vás ráno v 6.45 hod. řve vaše 16 letá dcera před zraky prodavaček a zároveň největších drben v okolí 20 km: Sakra mami dělej. Slyšíš dělejjjjj nebo mi ujede autobus. a budu muset zůstat doma a bude to tvoje vina a když si to dáte do ostřejšího až sprostýho tónu, připočtěte k tomu jejích 16 let a mých .....let tak tady máte názornou ukázku puberty. A jak mě ujišťuje kolegyně z práce, která si to prožila třikrát ( má tři dcery) bude ještě hůř!
Moc dobře si pamatuju, jak mi moje maminka říkala když jsem byla v těchto telecích letech já: " Počkej holka až budeš mít jednou děti pak pochopíš že jsem to s tebou myslela dobře." A po letech zjišťuju že skoro ve všem měla naprostou pravdu. Jenže tenkrát moje hlava, ozdobená příšernou krepatou trvalou, jaksi její dobře míněné rady vůbec nevnímala a nepřijímala. Moje týdenní kapesné činilo 50 Kč( bydlela jsem na intru a z těchto peněz jsem si platila autobus) a ještě jsem do dokázala ušetřit 2x týdně na kino. To byla moje vášeň. Naše mozky, zvyklé, vycvičené a zblblé sovětskými filmy, chrochtaly blahem nad " Angelikou" a podobnými oplodňováky( teda ono jich zase tak moc nebylo). Od malička jsem velice citlivý typ, v těhotenství mě rozplakalo i když se na mě někdo usmál a i nyní řvu i při trošku vydařnější reklamě na známou minerální vodu. Angelikou jsem "žila" celou střední školu, mým vysněným princem byl Joffrey (tenkrát byla jsem 100% přesvědčená, že to je ten pravý muž a že takového hrdinu si také jednou vezmu...ooo jak jsem se velice ale velice mýlila). Co se týče oblečení nebyla jsem také nikterak náročná. Mamka dělala ve velkém podniku takže mě občas překvapila nějakým " módním" ulovkem od našich polských nebo už i tenkrát větnamských spoluobčanů. Že byl krásný dvoubarevný mohérový svetr menší? To nevadilo, po deseti minutách jsme ho na mě narvaly a držel beze změn celý den. Že kousal? Mamce to nevadilo a já?co bych pro krásu neudělala, že?Že ho měla polovina třídy? Že moje první, mrkváčové rifle byly o dvě čísla větší neb mojí velikost ( tenkrát jsem byla hubená dnes se tomu říká anorektička- ale nebojte vše jsem po letech dohnala:-D dřív děti byly ve škole prostě hloupé nebo blbé dnes to jsou disgrafici nebo deslektici) neměli a tak mě, dobře stažené páskem provázely celým druhým stupňěm základní školy. S kombinací s mým jediným moherovým svetrem a dederonovou košilí(jinak jsem nosila velice nemódní pletené svetry) jsem byla prostě děvče k pomilování. Abych nezapomněla na hit té doby-digitální hodinky. Tato technická, na tu dobu velice vyspělá vymoženost ( kdybychom tenkkrát byť i tušili že jednou se dožijeme, notebooků, mobilů , Iphonů...) měla spoustu plusů i mínusů. Předně-moje alergie na jakkýkoliv jiný než zlatý povrch hodinek a náramků způsobovala dosti ošklivou vyrážku. Takto si vypěstoval můj velice zdatný a přemýšlivý a vynalézavý bratr " modrou knížku" ( pro ty co nevědí-modrá knížka znamenala že dotyčný nemusel nastoupit na povinnou základní vojenskou službu, většinou jí dostávali ti, kteří měli nějaký vážný zdravotní problém, v případě mého bratra to byla tato vyrážka rozlezlá po celém břiše-naschvál použil nekvalitní sponu pásku a po celé paži což způsobily digitální hodinky, tuto vyrážku vyšperkoval jakýmsi bacilem a modrá knížka byla na světě-vynalézavost tehdejších mladých mužů neznala mezí). Tyto hodinky většinou pípaly v učební hodině což tenkrát bylo téměř neomluvitelné ( a dneska dítka o hodině esemeskují, jedí, pijí, fotí...)a koledovalo si to o pěkný výprask nejen od rodičů po upozornění příslušným " soudruhem učitelem"! Když jsem mým dětem vyprávěla, jak se za mého mládí stály fronty na ledničky, pračky, banány a pomeranče nám mamka kupovala po jednom a musela jsem se rozdělit s bratrem, nevěděla jsem co to je značkové oblečení, hambugery, žvýkačky jsme dostávali jen na mikuláše, moje první šminky mi donesl Ježíšek v mých šestnácti letech!!!( byla to jednoduchá řasenka bez kartáčku, příšerné tmavé stíny a červená rťěnka alá ruská matrona) a jakou jsem z nich měla radost tak si myslely že jsem vyrostla na jiné planetě.
Moje dcerky, pokud nemají na oblečení malou fajfku ( Nike) nebo tři pruhy ( adidas) tak takovéto oblečení odmítají.O botech ani nemluvím. A nakupovat u větnamců? No to by nepřežily! Obloukem se těmto obchodům vyhýbají aby je tam nedejbože náhodou nezahlídl nějaký z jejích přátel nebo kamarádek. Holky však mají co se týče značkového oblečení smůlu, nejsme žádní milionáři a já mám zase smůlu, protože v naší střediskovém městečku jiné, než větnamské oblečení, nekoupíte. Takže musíme podnikat výlety do blízkých i vzdálených obchodních center. Což pro mě, s PP nemocí ( panická porucha na uzavřené prostory, obchody, pošty, fronty, větší množství lidí...je téměř nadlidský výkon). Už jen když slyším ochodní centrum Chodov jsem blízka infarktu. Kdo se s touto nemocí nesetkal( jako třeba můj manžel, prostě mi jí nevěří) jen těžko pochopí co já musím prožívat. Vždyt jen každodenní nákupo potravin ve zdejší malé prodejničce je pro mě horror. A do Tesca zásadně musím s holkama...ale o tom v jiné kapitole. Co se týče kosmetiky také nejsou žádně troškařky. Používají zásadně značkovou kosmetiku a pokud zrovna nemají-no problém. Maminka ji má a tak si jí prostě " vypůjčí". Marně jim vysvětluju že používám kosmetiku na zralou pleť.Marně.
Takže velké nákupy oblečení se snažím zkorigovat na jednou za dva měsíce. Vždy se na to dopředu připravuju a pokud je to nutné použiju i nějakou tu berličku v podobě růžové pilulky ( Lexaurin). Nákup se starší dcerou je scifi, thiler a horor dohromady a když tomu přiberu i dceru mladší jsem zralá si zabuknout 14 denní pobyt v Bohnicích. Jak už jsem psala, starší dcerka má takovou maličkou chybičku a to že nezavře pusu. Mluví skoro pořád ( i ze spaní) a pokud není po jejím dokáže svůj hlas vyšroubovat až do několikanásobných vysokých tonin s přidáním několika decibelů. Pro ty kteří si to neumí představit to upřesním- prostě ječí. Kolikrát ji ještě ani nevidím když jde ze školy ale slyším jí ( a to jsem od mala díky ušní nemoci , na kterou mi bystrý doktor přišel až před 5 lety, poněkud hůře slyšící). A takhle vyřvává i v obchodech, občas to opepří nějakou nadávkou nebo zjištěním že ty kalhoty za 1500 jsou fakt hnusný, bunda za 2000 je na h.... apod. a to před zraky a sluchy prodavaček a nakupujících. Což o to ve větších nákup. centrech mi to zase tak nevadí tam nás neznají ale u nás.....když na vás ráno v 6.45 hod. řve vaše 16 letá dcera před zraky prodavaček a zároveň největších drben v okolí 20 km: Sakra mami dělej. Slyšíš dělejjjjj nebo mi ujede autobus. a budu muset zůstat doma a bude to tvoje vina a když si to dáte do ostřejšího až sprostýho tónu, připočtěte k tomu jejích 16 let a mých .....let tak tady máte názornou ukázku puberty. A jak mě ujišťuje kolegyně z práce, která si to prožila třikrát ( má tři dcery) bude ještě hůř!
Jak jsme rodili podruhé.... a rostly
Když jsem byla podruhé těhotná cítila jsem se velice dobře. Žádné nevolnosti, nic. Usoudila jsem tedy, že druhé miminko bude kluk a s tím i počítala. První návštěva mojí gynekoložky, po zjištění že asi jsem podruhé těhotná, ve mě vyvolala opět žaludeční neurozu. Musím dopředu řící že jsem asi dědičně trochu nervově labilnější jak s oblibou říkává má obvodní doktorka. Kdo by taky nebyl když mi zjistili, že čekám dvojčátka. Proto ta žaludeční neuroza. Miniaturní byt, doma již 1,5 leté děvčátko, manžel špatně placenou práci a do toho dvojčata. Trochu mě to vše děsilo. Situace se však vyřešila sama. Na konci druhého měsíce jsem měla nějaké problémy a pak se ukázalo na ultrazvuku že už tam je jen jedno miminko.
Těhotenství probíhalo perfektně, nevěděla jsem co je to nevolnost. I porod byl bez problémů, byla jsem obklopena samými inteligentními lidmi ( rodila jsem jinde než poprvé) tak jsem bez problémů porodila druhou dceru. Byla nádherná. Od malička byla pravý opak mé starší dcery. Ráda se mazlila, večně jsem jí měla přilepenou na noze, sice byla taky moc šikovná ale také moc rozmazlená. Školkou jsme se vysloveně prořvaly až do první třídy kde si učitelky a učitele podmanila svým modrým kukučem, velkýma modrýma očima a bloňďatýma kudrnatýma vláskama ( nemůžu pochopit jak mohou mít dva tmavovlasý s rovnými vlasy, tmavoocí lidé modrookoou, bloňďatou kudrnatou dceru :-D). A takhle proplouvá základní školou. Nyní v osmé třídě je v celém ročníku jednou z nejhezčích dívek. O jejím prospěchu se to však říct nedá. ten silně pokulhává ba přímo kulhá. Ale stačí jediný pohled, zamrkání očima a ze čtyřek jsou najednou na vysvědčení trojky. Vůbec jí nevadí že při anglické konverzaci používá ruská slovíčka a naopak. Stoprocentně ví, že hlavní město ČR je Praha ale o Bratislavě tvrdí že je hlavním městem Moravy. Jediné o čem má absolutní a stoprocentní přehled jsou kluci do 14 let v blízkém okolí 20 km. Ty vám vysype z rukávu i o půlnoci ( se znalostí anglických slovíček by to bylo horší). Její bloňďaté, vyžehlené , každodenně myté vlasy musí držet ve správném tvaru, jinak není schopna odejít do školy. Spotřeba laku na vlasy prudce stoupá neb první co mladší dcerka udělá když vstane je, že se češe a lakuje vlasy nehledě na to, že si je za hodku půjde umýt a celá procedura začne na novo. Jsme vlastníky miniaturního baráčku a ve všední den vstáváme všechny tři ve stejnou domu tudíž nastávají boje o naší 2x2 metry velkou koupelnu. Kolikrát mám tendenci si odskočit se vyvenčit ven s naším pejskem neb už mi močák poskakuje vedle mě ale koupelna je stále obsazená. I čistění zubů zvládám na chodbě protože se u umyvadla právě dodělává makeup mé starší dcery a to je předci priorita. Kolikrát s pusou plnou zubní pasty a se zvedajícím se žaludkem mlátím na dveře koupelny aby aspoň na chvilku mohla vyplivnout pastu do umyvadla, umýt si obličej a vzít si toaletní potřeby. O tom, že se musím upravovat při mimiaturní zrcátku neb všechna naše velká zrcadla jsou obsazena snad nemusím ani mluvit. Nevím jak to holky dělají ale doma dáme cca 5 zrcadel a pokud chci nějaké použit zrovna se před ním jedna nachází. Museli jsme dokoupit druhý fén. Ten jeden absolutně nestíhal. Nejvíce nepříjemným prvkem naší holčičí domácnosti je teplá voda. Ta se nám ohřívá na noční proud, bohužel však absolutně nestačí. Pravidelně večer co večer s manželem cvakáme zubama při studené vodě ( zkoušeli jsme si někdy mýt hlavu nebo se dokonce sprchovat ve studené vodě?) Každodenní ranní sprchování holek a mytí nádobí ( naše kuchyň cca 3x2 metry už nepojme myčku) a vytírání vyčerpá teplou vodu tak dokonale, že večer co večer s manželem nadáváme, že musíme koupit bojler na více vody . Takhle nadáváme už pět let a pořád nic. Ale určitě bude líp. Je to moje oblíbené heslo:-D. A než půjdu do důchodu budu vědět co je to při sprchování teplá voda.
Těhotenství probíhalo perfektně, nevěděla jsem co je to nevolnost. I porod byl bez problémů, byla jsem obklopena samými inteligentními lidmi ( rodila jsem jinde než poprvé) tak jsem bez problémů porodila druhou dceru. Byla nádherná. Od malička byla pravý opak mé starší dcery. Ráda se mazlila, večně jsem jí měla přilepenou na noze, sice byla taky moc šikovná ale také moc rozmazlená. Školkou jsme se vysloveně prořvaly až do první třídy kde si učitelky a učitele podmanila svým modrým kukučem, velkýma modrýma očima a bloňďatýma kudrnatýma vláskama ( nemůžu pochopit jak mohou mít dva tmavovlasý s rovnými vlasy, tmavoocí lidé modrookoou, bloňďatou kudrnatou dceru :-D). A takhle proplouvá základní školou. Nyní v osmé třídě je v celém ročníku jednou z nejhezčích dívek. O jejím prospěchu se to však říct nedá. ten silně pokulhává ba přímo kulhá. Ale stačí jediný pohled, zamrkání očima a ze čtyřek jsou najednou na vysvědčení trojky. Vůbec jí nevadí že při anglické konverzaci používá ruská slovíčka a naopak. Stoprocentně ví, že hlavní město ČR je Praha ale o Bratislavě tvrdí že je hlavním městem Moravy. Jediné o čem má absolutní a stoprocentní přehled jsou kluci do 14 let v blízkém okolí 20 km. Ty vám vysype z rukávu i o půlnoci ( se znalostí anglických slovíček by to bylo horší). Její bloňďaté, vyžehlené , každodenně myté vlasy musí držet ve správném tvaru, jinak není schopna odejít do školy. Spotřeba laku na vlasy prudce stoupá neb první co mladší dcerka udělá když vstane je, že se češe a lakuje vlasy nehledě na to, že si je za hodku půjde umýt a celá procedura začne na novo. Jsme vlastníky miniaturního baráčku a ve všední den vstáváme všechny tři ve stejnou domu tudíž nastávají boje o naší 2x2 metry velkou koupelnu. Kolikrát mám tendenci si odskočit se vyvenčit ven s naším pejskem neb už mi močák poskakuje vedle mě ale koupelna je stále obsazená. I čistění zubů zvládám na chodbě protože se u umyvadla právě dodělává makeup mé starší dcery a to je předci priorita. Kolikrát s pusou plnou zubní pasty a se zvedajícím se žaludkem mlátím na dveře koupelny aby aspoň na chvilku mohla vyplivnout pastu do umyvadla, umýt si obličej a vzít si toaletní potřeby. O tom, že se musím upravovat při mimiaturní zrcátku neb všechna naše velká zrcadla jsou obsazena snad nemusím ani mluvit. Nevím jak to holky dělají ale doma dáme cca 5 zrcadel a pokud chci nějaké použit zrovna se před ním jedna nachází. Museli jsme dokoupit druhý fén. Ten jeden absolutně nestíhal. Nejvíce nepříjemným prvkem naší holčičí domácnosti je teplá voda. Ta se nám ohřívá na noční proud, bohužel však absolutně nestačí. Pravidelně večer co večer s manželem cvakáme zubama při studené vodě ( zkoušeli jsme si někdy mýt hlavu nebo se dokonce sprchovat ve studené vodě?) Každodenní ranní sprchování holek a mytí nádobí ( naše kuchyň cca 3x2 metry už nepojme myčku) a vytírání vyčerpá teplou vodu tak dokonale, že večer co večer s manželem nadáváme, že musíme koupit bojler na více vody . Takhle nadáváme už pět let a pořád nic. Ale určitě bude líp. Je to moje oblíbené heslo:-D. A než půjdu do důchodu budu vědět co je to při sprchování teplá voda.
pátek 7. ledna 2011
Jak jsme rostli... a školkovali...
Obě moje děti jsou vyjímečné i když každá trochu jinak.
Má starší dcera, dneska 16-letá byla od malička velice šikovná takový živel. Ihned po narození vydatně řvala a to ji vydrželo dodnes. Dnes ji částečně omlouvá puberta.
Od malička se nechtěla moc mazlit. Měla vyšláplou svojí cestičku a po té neuhnula ani krůček.Velice brzy začala mluvit a už nepřestala. Mluvila pořád a s každym. Od roku a 3/4 chodila přes den na nočník a nesnášela když jí někdo krmil.Dudlík od dvou let vzal čert a pití z lahvičky bylo pod její úroveň. Seděla ve své židličce a snažila se jíst sama. Kuchyň pak vypadala jako po výbuchu to však nic na celé věci neměnilo.A tak jsem od jejího prvního roku jí všechno jídlo nakrájela na malé kousky a pak trpělivě čekala než je malou vidličkou a rukama nastrká do pusinky.Většina jídla sice skončila všude možně jen ne v žaludku ale dcerka byla baculatá a prospívala dobře. Odčas, když byla unavená se nakrmit nechala ale jinak vše dělala sama. Jakýkoliv pokus o pomoc odmítala a řvala jako na lesy. Horší situace nastávala, když jsme byli někde na celodenní návštěvě. Doma mi nevadilo několikrát za den uklízet kuchyň byla jsem na to zvyklá ale návštěvám jsem jen horko těžko vysvětlovala, že moje jeden a 3/4 stará dcera odmítá při jídle jakoukoliv pomoc.A tak jsme sebou na delší pobyt mimo náš byt vozili dceřinu židličku a vše potřebné.
Ve třech letech, to už jsme měli druhé miminko, jsme se rozhodli starší dcerku dát do školky. Ani v nejmenším jsem nepochybovala že by se jí tam nelíbilo. A opět nezklamala. Jiné děti řvaly jen uslyšely školka a naše květinka byla pravý opak. Už při první návštěvě, která měla pro začátek trvat dvě hodky, se projevila její naprostá samostatnost. podotýkám že jí byly tři roky a tři měsíce! Ihned ráno v den nástupu do školky sama vstala, umyla se ( měla v koupelně malou stoličku, kartáček a pastu vše v dosahu), zabalila do batůžku zástěrku a bačkůrky, oblékla se a sama si připravila snídani ( housku se šunkou nic těžkého). Nás probudila kolem půl sedmé že už musíme jít do školky že už tam na ní čekají. Rozlepila jsem oči a zírala. Moje tříleté dítě bylo kompletně připravené, oblečené, culíčky učesané a zbalené.Popoháněla nás abychom to stihli ( byla takový malý generál). Nevím jak u ostatních ale u nás se první návštěva školky neobešla bez účasti všech babiček, dědečků a prababičky. Paní učitelka nás již čekala a s úsměvem sledovala náš malý poklad ( zřejmě si myslela: to zase bude řevu). Čekala uplakané, vztekajíc se dítě, neschopné se svléknout a obléknout. ó jak hluboce se mýlila. Naše beruška k ní přišla, pozdravila a jala se přezouvat. Paní učitelce spadla čelist. Další překvapení jí čekalo, když se dítko ( jen s malou pomocí s knoflíčkama) převléklo do zástěrky obulo správně bačkory zašveholilo pozdrav rodičům a babičkám a dědečkům ( bylo nás tam jako much) a s povelem " tak už běžte domů" nás dosti netaktně vyšouplo ze šatny, chytlo učitelku za ruku a táhlo do třídy. Musela jsem se smát. S manželem jsme se ale vrátili a skrz okno sledovali jak naše holčička staví do latě nejenom učitelky ale i ostatní dětičky. Věděla jsem, že to s ní nebudou mít lehké. Už první problém se objevil hned první den. Nechtěla jít po dvou hodkách domů ( prý že paní učitelce ještě nevypověděla vše) a neměli pro ní oběd. Tak jsem šly s křikem domů. Ostatní dny probíhaly ve stejně režii. Ráno dirigovala vše co se nechalo a dalo, pomáhala stejně starým dětem s použitím záchodu a mytím ručiček, o každém věděla jaký má obrázek a tudíž kde jim visí ručník, vysvětlovala jak si správně obout botičky a obléknout punčocháče nic pro ni nebyl problém. Velikým překvapením pro učitelky byl bojkot lžíce při obědě. Všechny děti měly kolem krku bryndáky a baštily lžíci jen ta naše musela jíst bez bryndáku a obratně používala svůj malý příbor ( samozřejmě tvrdší kousky jako maso jí učitelky musely nakrájet). Po obědě odnášela talíře a kuchařky v kuchyni bavila historkami ( měla obrovskou fantazii a už tenkrát si vymýšlela pohádky a příběhy). Na procházce musela jít VŽDY první, při spaní chtěla číst pohádku místo paní učitelky, sice číst neuměla ale vyprávěla ty svoje vymyšlené pohádky. Ráda a velice nahlas zpívala.Kolikrát jí vyklouzlo i slovíčko o jehož existenci neměly ostatní děti ani tušení ( a nejenom děti ale i učitelky) a někdy bylo i sprostší. Velice ráda učitelkám vypravovala co se u nás doma děje, kolik tatínek má penízků, co jsme papali k obědu, co dělali přes víkend a další tajnosti naší rodinky. Učitelky o nás věděly prakticky vše. Ne ale všem učitelkám se tento malý sebevědmý človíček zamlouval. Když byla o rok starší přestoupila do jiné školky( ta stará se rušila) kde takovýchto šikulek bylo víc a tak tam dokonale zapadla a soupeřila s ostatními o prvenství.Tato její šikovnost a ochota se vším pomáhat jako mávnutím proutku skončila nástupem puberty.
Má starší dcera, dneska 16-letá byla od malička velice šikovná takový živel. Ihned po narození vydatně řvala a to ji vydrželo dodnes. Dnes ji částečně omlouvá puberta.
Od malička se nechtěla moc mazlit. Měla vyšláplou svojí cestičku a po té neuhnula ani krůček.Velice brzy začala mluvit a už nepřestala. Mluvila pořád a s každym. Od roku a 3/4 chodila přes den na nočník a nesnášela když jí někdo krmil.Dudlík od dvou let vzal čert a pití z lahvičky bylo pod její úroveň. Seděla ve své židličce a snažila se jíst sama. Kuchyň pak vypadala jako po výbuchu to však nic na celé věci neměnilo.A tak jsem od jejího prvního roku jí všechno jídlo nakrájela na malé kousky a pak trpělivě čekala než je malou vidličkou a rukama nastrká do pusinky.Většina jídla sice skončila všude možně jen ne v žaludku ale dcerka byla baculatá a prospívala dobře. Odčas, když byla unavená se nakrmit nechala ale jinak vše dělala sama. Jakýkoliv pokus o pomoc odmítala a řvala jako na lesy. Horší situace nastávala, když jsme byli někde na celodenní návštěvě. Doma mi nevadilo několikrát za den uklízet kuchyň byla jsem na to zvyklá ale návštěvám jsem jen horko těžko vysvětlovala, že moje jeden a 3/4 stará dcera odmítá při jídle jakoukoliv pomoc.A tak jsme sebou na delší pobyt mimo náš byt vozili dceřinu židličku a vše potřebné.
Ve třech letech, to už jsme měli druhé miminko, jsme se rozhodli starší dcerku dát do školky. Ani v nejmenším jsem nepochybovala že by se jí tam nelíbilo. A opět nezklamala. Jiné děti řvaly jen uslyšely školka a naše květinka byla pravý opak. Už při první návštěvě, která měla pro začátek trvat dvě hodky, se projevila její naprostá samostatnost. podotýkám že jí byly tři roky a tři měsíce! Ihned ráno v den nástupu do školky sama vstala, umyla se ( měla v koupelně malou stoličku, kartáček a pastu vše v dosahu), zabalila do batůžku zástěrku a bačkůrky, oblékla se a sama si připravila snídani ( housku se šunkou nic těžkého). Nás probudila kolem půl sedmé že už musíme jít do školky že už tam na ní čekají. Rozlepila jsem oči a zírala. Moje tříleté dítě bylo kompletně připravené, oblečené, culíčky učesané a zbalené.Popoháněla nás abychom to stihli ( byla takový malý generál). Nevím jak u ostatních ale u nás se první návštěva školky neobešla bez účasti všech babiček, dědečků a prababičky. Paní učitelka nás již čekala a s úsměvem sledovala náš malý poklad ( zřejmě si myslela: to zase bude řevu). Čekala uplakané, vztekajíc se dítě, neschopné se svléknout a obléknout. ó jak hluboce se mýlila. Naše beruška k ní přišla, pozdravila a jala se přezouvat. Paní učitelce spadla čelist. Další překvapení jí čekalo, když se dítko ( jen s malou pomocí s knoflíčkama) převléklo do zástěrky obulo správně bačkory zašveholilo pozdrav rodičům a babičkám a dědečkům ( bylo nás tam jako much) a s povelem " tak už běžte domů" nás dosti netaktně vyšouplo ze šatny, chytlo učitelku za ruku a táhlo do třídy. Musela jsem se smát. S manželem jsme se ale vrátili a skrz okno sledovali jak naše holčička staví do latě nejenom učitelky ale i ostatní dětičky. Věděla jsem, že to s ní nebudou mít lehké. Už první problém se objevil hned první den. Nechtěla jít po dvou hodkách domů ( prý že paní učitelce ještě nevypověděla vše) a neměli pro ní oběd. Tak jsem šly s křikem domů. Ostatní dny probíhaly ve stejně režii. Ráno dirigovala vše co se nechalo a dalo, pomáhala stejně starým dětem s použitím záchodu a mytím ručiček, o každém věděla jaký má obrázek a tudíž kde jim visí ručník, vysvětlovala jak si správně obout botičky a obléknout punčocháče nic pro ni nebyl problém. Velikým překvapením pro učitelky byl bojkot lžíce při obědě. Všechny děti měly kolem krku bryndáky a baštily lžíci jen ta naše musela jíst bez bryndáku a obratně používala svůj malý příbor ( samozřejmě tvrdší kousky jako maso jí učitelky musely nakrájet). Po obědě odnášela talíře a kuchařky v kuchyni bavila historkami ( měla obrovskou fantazii a už tenkrát si vymýšlela pohádky a příběhy). Na procházce musela jít VŽDY první, při spaní chtěla číst pohádku místo paní učitelky, sice číst neuměla ale vyprávěla ty svoje vymyšlené pohádky. Ráda a velice nahlas zpívala.Kolikrát jí vyklouzlo i slovíčko o jehož existenci neměly ostatní děti ani tušení ( a nejenom děti ale i učitelky) a někdy bylo i sprostší. Velice ráda učitelkám vypravovala co se u nás doma děje, kolik tatínek má penízků, co jsme papali k obědu, co dělali přes víkend a další tajnosti naší rodinky. Učitelky o nás věděly prakticky vše. Ne ale všem učitelkám se tento malý sebevědmý človíček zamlouval. Když byla o rok starší přestoupila do jiné školky( ta stará se rušila) kde takovýchto šikulek bylo víc a tak tam dokonale zapadla a soupeřila s ostatními o prvenství.Tato její šikovnost a ochota se vším pomáhat jako mávnutím proutku skončila nástupem puberty.
čtvrtek 6. ledna 2011
Jak jsme rodili....
Jako vše v mém životě i mé těhotenství bylo velice divoké. Ranní nevolnosti pozvolna přecházely v odpolednní a ty zase ve večerní. Bylo mi zle prakticky pořád. Byla jsem alergická na různé vůně, jídlo, nákupy jsem absolvovala v poklusu neb i pohled na určité potraviny mi způsoboval silné žaludeční neurozy zvracela jsem i na jezdícíhc schodech. Od přírody jsem světlý typ ale v době mého prvního těhotenství jsem barvou pleti i její kvalitou připomínala chameleona. Bědary mě v pubertě úspěšně minuly zato v těhotenství se snažily vše dohnat. Vypadala jsem jako přerostlá, těhotná puběrťačka ( to mi bylo 23 let!). Začátkem osmého měsíce se vše změnilo. Najednou jsem zkrásněla. Aspoň v očích mé mamky. Její rentgenový pohled zaznamenal změnu a se 100% jistotou mi předpověděla holčičku ( ultrazvuk 100% předpověděl chlapečka a ted babo raď). K neutrálním barvám oblečků pro miminko během několika dnů dokoupila spoustu nádherných miniaturních růžových dupaček, čepiček, košilek, kabátků jako bych čekala čtyřčata a ne jedno mimčo. Na moje protesty, že to může být kluk nebrala ohledy. Nevím, kdo se na mimi těšil víc, jestli ona nebo já. Týden před plánovaným termínem mi po návštěvě toalety bylo jasné, že už brzy tu budeme tři. Měla jsem prostudované všechny možné těhotenské knihy, věděla jsem jak prodýchávat kontrakce, jak probíhá porod tudíž jsem si myslela, že mě nic nemůže překvapit. Ó jak jsem se mýlila. Bolesti jsem měla malé, lehce jsem vzbudila manžela a velice jemně jsme mu sdělila že " UŽ " to bude. Bohužel nebyl na takovou zprávu po ránu připraven ( den předem vydatně zapíjel kolegovy narozeniny) a tudíž byl k absolutní nepotřebě. Zaskočilo ho to tak, že se nedokázal ani obléci. Celého roztřeseného a vystresovaného jsem ho odvedla k mým rodičům, vzala si od nich auto, manžela jemně přivázala na sedadlo a s kontrakcemi jela domů. Ještě podle mýho němělo smyls jet do porodnice, bolesti nebyly velké a manžel byl tak mimo že bych si to stejně musela odřídit sama. Poslala jsem ho ještě si lehnout a čekala, až to přijde doopravdy. Manžel se po několika hodinkách vzpamatoval a mě začali opravdu krušné chvilky. Bolesti zesílily a už to opravdu bolelo! Úderem jedenácté hodiny večer, když jsem už bolestí lezla po stropě a nadávala jako dlaždič jsem dala pokyn k odjezdu do porodnice. Teď jsem zase byla pro změnu mimo já. Nedokázala jsem si vzpomenou kde mám všechny potřebné věci k příjmu a jak se vůbec jmenuju natož jak správně dýchat. Moje předcevzetí že nebudu ješet bolestí jako ty hysterky z TV seriálu vzaly za své. V autě jsem bolestí ohryzala první tužku, která mi přišla pod ruku, na sedadle jsem nadskakovala jako pingpongový míček...ještě že to bylo jen 20 km. Manžel byl perfektní, neustále ke mě klidně promlouval. Těch sprostých slov co tenkrát utržil.Sotva jsme dojeli na parkoviště před porodnicí a zavolali nějakou dobrou duši, která by mě vyprostila z auta a na vozíku odvezla dovnitř, jako mávnutím kouzelného proutku bolesti přestaly.Sestra, kterou jsme jistě vzbudili, byla dosti nepříjemná, cože tam děláme, když nemám kontrakce. Marně jsem se jí snažila vysvětlit, že mi na parkovišti přestaly. Po vyšetření však změnila názor. Rychle klystýr, sprcha a už jen čekat. Absolvovala jsem vše co jsem měla a ve vynikající náladě čekala s manželem na " hekárně". V televizi zrovna dávali nějakou komedii s Menšíkem. Tolik jsme se nasmáli. Zrovna když jsme chtěla vstát z postele praskla mi voda a začalo peklo. Přišla na mě taková bolest, že jsem nemohla ani dýchat. Manžel doletěl tychlostí blesku pro sestru která mě po vyšetření poslala na porodní sál s tím, že musí vzbudit paní doktorku. S pomocí manžela jsem se doslova doplazila na sál, vylezla na lehátko a nevěděla co mám dělat. Bolesti přicházeli po minutě. A doktorka asi spala velice tvrdě protože uběhlo 15 min a ona nikde. Když už jsem viděla všechny svatý i nesvatý zařvala jsem na manžela at chytne miminko...nucení na tlačení bylo velké. První bolest-hlavička, druhá bolest-ramínko a při třetí boelsti manžel držel našeho podle ultrazvuku 100% klučíka, kterýmu ale jaksi chyběl pinďík protože to byla holčička! Pani doktorka přišla v tu chvíli také a všichni se rozplývali na miminkem jak je krásné a jak krásně řve. Mě si v tu chvíli nikdo nevšímal. Musela jsem se až připomenout. Sestra s manželem odnesli miminko zvážit a změřit a paní doktorka se jala šít. Spíš tedy vyšívat neb si jinak neumím vysvětlit, co tam tak dlouho šila.Pusu nezavřela a vyprávěla mi veselé historky ze své lékařské praxe. Marně jsem se jí snažila naznačit že mě před šitím jaksi zapomněla píchnou injekci na umrtvení čímž jsem opravdu ale opravdu cítila každý steh. Bylo dovyšíváno. Paní doktorka se se mnou rozloučila a popřála hodně štěstí. To jsem potřebovala. Nějak na mě všichni pozapomněli . Ležela jsem na sále ještě dlouhé tři hodky než mě tam už silně nadávající našla sestra a velice inteligentně se mě zeptala coože tam dělám. Co bych asi dělala na porodním sále, s tříkilových pytlíkem na břiše? Po chvilce jí napadlo mě odvézt na pokoj. Byla velice bystrá. Malou jsem viděla až po dalších několika hodinách. Sama jsem se musela doplazit na sesternu a několikrát urgovat, že jsem ještě neviděla svoje dítě. Sestřičky byly velice " příjemné" a asi na pátý pokus mi ukázaly jakýsi zámotek ze kterého se monotónně ozýval řev rovnající se zvuku startujícího letadla. Byla to naše milovaná holčička. Dosti neuváženě jsem si vydupala aby toto zlatíčko bylo se mnou na pokoji po celý den. Byla tak krásná. Akorát měla jednu maličkou chybičku-nespinkala. Po pěti hodinách permanentního řevu byla na pokraji zhroucení nejenom já ale i polovina nemocnice. Nakonec nějakého bystřejšího doktora napadlo dát maličké lžičku čehosi a rázem jako když utne. Malá usnula a s ní i já a celé novorozenecké oddělení. A takhle to probíhalo celé 4 dny než si nás hrdý taťka odvezl domů. Tyto hlasové projevy vydržely mé krásné dcerce do současnoti tedy do jejích šestnácti let. Od svého narození prakticky svojí pusinku nezavřela. Což je teď ve spojení s její bouřlivou pubertou poněkud k nevydržení.....
......a pokračovalo....
Můj život se změnil jednoho podzimního večera, když jsem vyrazila na zábavu v naší střediskové vísce. Nevím jestli mám napsat k lepšímu nebo horšímu. Když se na to dívám zpětně tak je to tak fiffty fiffty. Prostě já, pražské děvče( už jsem se tak cítila) jsem navštívila ještě s kamarádkou zábavu. Poprvé. Místní chlapci s " máničkami ( účes té doby)" v rytmu tvrdého bigbeatu mlátili hlavami div že ne o zem, cigaretu v koutku úst, lahváče v ruce, prostě borci. Já mezi nimi byla jako zjevení z vesmíru se svými kozačkami nad kolena (velký hit té doby, v holešovické tržnici jste je koupili za 550 Kč což byla tehdy moje záloha na 14 dní), legínách a dlouhém svetru.Byla jsem zvyklá na diskotéky, decentní popíjení vína...takže jsem se svým zjevem neušla pozormosti místních borců, ozvláště jedné místní dobře známe firmy. Kamarádka mě opustila ihned po příchodu do sálu a tak se mě toto individuum, o kterém jsem nevěděla jestli je to muž nebo žena, ujalo. A díky němu jsem poznala svého manžela. Znali jsme se z dřívějška a tak celá šťastná, že vidím jedinou známou tvář, byť i společensky unavenou, nalepila jsem se na něj jako vosa na bonbon no a už se neodlepila.Začali jsme spolu chodit. Moje maminka byla celá šťastná, neb věřila, že když jsem se do dvaceti nevdala už se nedám vůbec. Mojí předností bylo budování kariéry nikoliv vdavky. A tak jsem to měla u ní dobré. Vidina spokojené rodinky a vnoučátek v ní rozdmýchala oheň a po měsíci našeho jsme měli kompletně zařízené místečko lásky včetně výbavičky pro budoucí miminko. Sama jsem si připadala jako děcko a o nějakém mimi jsem zatím neuvažovala ani ve snu. Měla jsem dobře našláplou kariéru, milujícího přítele, byt... jenže člověk míní a pánbůh mění. Matčiny prosby byly vyslyšeny a než jsem se vzpamatovala byla jsem těhotná, než se vzpamatoval manžel byl ženatý a než jsme se vzpamatovali oba měli jsme doma řvoucí a vztekající se uzlíček ( a to jí vydrželo do dnes). Během jednoho roku se ze mě stala manželka a matka. Pro mě tenkrát hrozná představa. A jak to bylo dál......
Jak to všechno začalo....
Narodila jsem se před několika málo lety, jak už to bývá z velké lásky mým rodičům. Děctví jsem prožila celkem v pohodě. Naši byli velice benevolentní a tak jsme vyrůstali s bratrem jako dříví v lese. Nejhorším obdobím byla asi puberta a i když se naši velice ale velice snažili nás usměrnit, moc úspěšný nebyli. A tak jsem si prošla vším, co se v té době mládeži nabízelo. Trsala jsem s pudličí trvalou na hlavě a mrkváčích( kalhoty) na ruce digitálky, triko s tenkrát populárními chlapci ze skupiny Bee Gees v rytmu hitovek Michala Davida, hulila jako tovární komín, lila do sebe litry alkoholu a snažila se být " in". To bylo mé studijní období. Po úspěšné maturitě jsem se vzhlédla v jedné PZO( pro nezasvecence Podnik zahtaničního podniku) a já holka z vesnice, s taškou narvanou jídlem od maminky, ručně pletenýma svetrama, džínama z Tuzexu se vypravila na cestu do " velkého světa". Praha pro mě byla opravdu jiný svět. Bylo zde vše o čem jsem na vesnici jen snila. Diskotéky, kina, divadla, obchody a pro mě tenkrát velice důležitý faktor - krásní chlapci. Moje nová práce sídlila na luxusní adrese a sama budova byla famozní. Už tenkrát jsme při příchodu do práce používali čipové karty, což před 20 lety nebylo vůbec samozřejmostí.Výplaty se dávali přímo na ruku, účty měli jen ty movitější.Byla to krásná doba. V listopadu 1989 jsem cinkala klíči aniž bych vůbec věděla proč, na bundě nosila trikoloru aniž bych tomu rozumněla ( jen protože to nosili i ostatní)a v naší střediskové vísce platila za velkou hvězdu z Prahy. Čas šel dál a já si prošla včemi možnými obdobími než se stalo něco co mi dokonalo změnilo a poznamenalo můj do té doby poklidně plynoucí život. Ale o tom mé milé dámy až zase někdy jindy :-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)