pátek 26. srpna 2011

Vedro...

V takových vedrech nejsem absolutně ničeho schopna, nemůžu ani psát. Tak až pominout, napíšu pokračování naší dovolené. Mějte se všichni fajn a neroztop te se!

pondělí 22. srpna 2011

Dovolená aneb jak si jí užít...I. díl

Dovolená je věc, kterou milují snad všichni lidi. Toto slůvko pro někoho z nás znamená pohodu, klídek, lehárko, pro jiné moře, palmy, romantiku, pro další hory, adrenalin prostě každý se zařídí po čem  touží a hlavně co jeho peněženka dovolí.
Když byly holky malé, jezdily jsme často na dovolené po naší krásné zemičce a dovolené to byly až na malé výjimky, vždy příjemně strávené. S přibývajícími léty holek a nástupem puberty se z dovolených stávaly horory, holky prudily, ničím jsme se jim nezavděčili a tak jsme společné dovolené s nimi před rokem odpískali. Letos jsem žádnou dovolenou neplánovala a to hlavně kvůli vyhrocené situaci mezi mnou a manželem. Jenže člověk míní a pánbůh mění....když jsem se jakžtak vylízala z angíny začal manžel lehce předhazovat téma " dovolená". Několikrát jsem mu naznačila, že opravdu nechci nikam jet. Buď to nepochopil nebo mu opravdu záleželo, abychom někam vyrazili, jasné je to, že mě nakonec překecal. A ať se o nic nestarám, prý vše zařídí. No potěš koště! Když něco zařizuje chlap.... Jedinou podmínku jsem si zadala a to že nechci moře a spát ve stanu. Úplně mi postačí naše rodná hrouda. A tak se manžel jedno odpoledne vyzbrojil tužkou, papírem, mapkou s turistickými známkami ( je jejich vášnivým nákupčím), vyhnal potěr z pokojíku( právě tam máme internet) a na dvě hodky jsme o něm nevěděly ( to byl klid!). Byla jsem zvědavá co z něho vypadne, jakou destinaci vybere. Za dvě hodky vítězně ,jako Napoleon po bitvě ,vstoupil do obýváku a hrdě mi představil romantické zákoutí naší dovolené. Jižní Čechy - Lipno. Tam je prý spousta turistickýcj známek , které mu chybí a pěkná příroda. To byla neděle večer. A v pondělí dopo jsme měli vyrazit, prostě taková dovolená " last moment". Vypráno i vyžehlíno jsem vyjímečně měla, zbývalo jen udat holky a uprosit kartu, aby nám po totálním vyplenění účtu za střechu, poskytla nějakou drobnou tisícovku na skromné ubytování a kus žvance. Sice se nechala dlouho, předlouho přemlouvat ale nakonec nám nějaký ten krejcar vydala. Zbývalo jen udat holky. Starší se udala sama a mladší jsme poskytli naprostý luxus  pro 14-letou puberťačku a to celý barák pro ní a její kamarádky s plnou penzí ( navařila jsem), plnou ledničkou ( nakoupila jsem) a omezenou volností ( souhlasila jsem, ale žádní kluci, cigarety a alkohol) a do slamníčku jsem jim vložila nějakou korunku kdyby jim došly nakoupené zásoby s tím, že každou utracenou korunku mi doloží účtem ( neplatí pro účty hospodské!!! to jsem jim zdůraznila ) A tak mladší vyvěsila na facebook inzerát na bezva dovolenou, all exclusive, jídlo, ubytování zdarma. Zájemců bylo plno ale do nejužšího výběru prošly jen čtyři puberťačky.
V den odjezdu, ihned po probuzení jsem věděla, že zas tak dobře nebude. Známé křeče v podbřišku signalizovaly mou měsíční návštěvu. Fakt zajímavý. Jindy si dává načas, chodí si jak se jí namane, mívá zpoždění až se mi ježej chlupy na nohách( když si je zapomenu oholit) ale jakmile vyrazim na dovču je přesná jako hodinky! A aby se hlava nedala zahambit rozhodly se taky stávkovat zuby nebo spíš dásně, prostě mě bolela celá huba a já nedokázala určit jestli jsou to zuby bo co. No super začíná to pěkně! A tak místo snídaně jsem zdlábla růžový Ibalgin a vyslala modlitbičku nahoru, že když mě huba přestane bolet, půjdu dobrovolně k zubaři ( kecám). Bohužel tato zázračná pilulka ( tedy aspoň pro mě, zažene každou bolest) se vůbec nesnese s mým hysterickým žaludkem a bojují spolu. Takže když mě konečně huba přestala bolet nastoupil žaludek se svými salty.Ale manželovo nadšení se přeneslo i na mě takže jsem na chvíli na šarvátky žaludku a pusy zapomněla. První zastávkou na naší cestě byla Vlašim. Tak jsme se rozhodli doplnit autíčku bříško, neb cena benzínu je tam příznivá a taky v bankomatu příslušné banky vybrat korunky. Další zastávkou byla Soběslav ani ne tak pro potěšení z krásy samotného města ale hlavně k úlevě mého močového měchýře v místních veřejných záchodcích a ke koupi turistické známky.
Soběslav
Veselí nad Lužnicí - další zastávka na turistickou známku a zvěčnění manžela s jakýmsi " slavným strejdou"
Blížil se čas oběda. A když manžel sledoval jak místo bagety pěkně v koutečku do sebe láduju dva růžový zázraky ( Ibalginy), musela jsem s pravdou ven a bonznout na pusu a jiné části těla jak mi znepříjemňují začátek dovolené. A zároveň jsem jedním dechem vyplivla, že neuslyší ode mě žádné kňourání ani fńukání ( jak je to jeho zvykem ale to jsem na hlas radši neřekla), budu trpět tiše a se zaťatými zuby jako to dělaly kdysi soudružky na Sibiři.
Nakonec pusa přestala jakžtakž bolet, žaludek rezignoval na dvojitou dávku medikamentů a mě se znatelně ulevilo. Vrátila se mi moje životní síla, vybílila jsem tašku ze svačinou a vše zalila přeslazenou, teplou Tesco limonádou ( ať si s tím ten hysterickej žaludek poradí jak chce) . V autě mi bylo vedro k padnutí protože klimatizaci ( vějíř) jsem si zapomněla doma, seděla jsem přilepená na sedadle jako vosa na bonbonu a s očima přibitýma na ukazetele sledovala, kdy už konečně uvidím naši příští zastávku - Hluboká nad Vltavou. Manžel potřeboval ulovit další turistickou známku a já zase latrínu, kde bych ulevila nutkavému hlasu přírody ( jsem v tomhle hrozná, vždy když cestuju, musím si ulevovat každou chvilku, takže na dálnici směr moje městečko- Praha a zpět jsem dobře známá naskoro všech benzínkách a kde mě ještě neznají tam mě jistě brzy poznají). Konečně Hluboká! Město je to krásné, všede plno tůristů a draho jak na Hradě. Za parkovný po mě chtěli 90 kč a potože jsem známá držgrešleradši jsme zaparkovali o nějaký tem metr dál a zadarmo než platit takovouhle pálku. Pravda, bylo to víc než dál, byla to teda pěkná dálka a než jsme vyšplhali ( nebo já spíš vyplazila) do kopce na zámek v tom vedru, nemluvily se mnou ani jedna část těla a především plíce držkovaly ze všeho nejvic, o srdci ani nemluvim, to pomalu ani nestíhalo. Jedinej kdo se mnou hodil řeč byl manžel, jenže měl smůlu. Nestíhala jsem dýchat a natož mluvit. To byl teda kopec! Nahoře náš čekal nádherněj zámek a mě ještě hezčí WC. A zadarmo!Manžel se rozhodl pro prohlídku, bratru za dvě kila, a já že na něj počkám venku, hodim siestu, něco pofotim a dám odpočinout mému chátrajícímu tělu. Na prohlídky nechodím, vlastně nemůžu i kdybych chtěla kvůli mé fobii. Naposledy jsem riskla Konopiště a odváželi mě rychlou do nemocnice s podezřením na srdeční příhodu. Takže takhle. Práskla jsem sebou na travičku, zula boty ( chudáci mravenečkové a okolní havěť), nafotila Hlubokou a jala se pozorovat cvrkot.
Hluboká



Asi po hodce a něco mě oslnil záblesk ( paprsek odrážející se od jeho plešky), znamení to, že prohlídka skončila a ten můj poklad se ke mě vrací. Prohlídkou byl nadšen a krátce, asi půlhodinovým monologem se se mnou podělil o dojmy. Mrzí mě, že na prohlídky nemůžu protože bych chodila ráda. Ještě rychle koupil do sbírky turistickou známku a hurááá k autu. Dolů se to šlapalo lépe nicméně jsem byla i tak mokrá jako vodník. V autě bylo asi něco kolem 100C což usuzuju z toho, že nám tam i málem bublala ta " výtečná" Tesco limonáda.Tak vyvětrat a nasměrovat se na konečnou naší trasy - kemp Olešná. Až posléze jsem zjistila, že přesně před rokem jsem do stejné destinace, tedy Olešná vezla moji mladší dceru na tábor ( jela jsem sama a z cesty přes České Budějovice jsem měla tiky ještě týden potom). Konečně jsme přibrzdili před Černou v Pošumaví ukrývající náš kemp, kde jsme MĚLI mít zamluvenou chatku ( ale stan jsem radši vzala s sebou, což se pak ukázalo jako vynikající nápad - můj nápad). Na recepci nás přivítal příjemný mladík, napsal si naše iniciály, v rychlosti osvětlil co v kempu můžeme a co ne a zavolal jakousi mladou, vnadnou krásku aby nám ukázala chatku. Manžel, s pohledem upřeným na její mohutnou hruď rázem pozapomněl, že vedle něj se svýma dvojkama stojím jako trubka a kdybych ho nechytla za flígr a nevrátila do reality, stál by tam jak solnej sloup doteď. Já ty chlapy fakt nechápu. To toho doma nemají dost? Se mnou by ta prsatice napřídklad vůbec nehla.Chatka, která pro nás byla připravena, připomínala vše možné jenom ne chatku. Ani se nedivim, že byla volná a že tam nikdo nechtěl bydlet. Takže díky prsatice ale radši složim své stárnoucí kosti ve stanu než chytnout nějakýho hmyzího padoucha v tom binci. Manžel kupodivu se mnou souhlasil, odtrhl svůj laserovou operací vylepšení zrak od té krásky a se zalíbením spočinul na mě. Chvilku jsme manévrovali po kempu ale pak jsme objevili romantické místo několik metrů od vody pro náš stan. Po chvilce dohadů kam nasměrujeme východ jsme postavili to naše luxusní letní sídlo, vyndali stoleček a židličky a zapadli do nich jako chlapi do hospody. Manžel v mnou nestřeženém okamžiku rozmnožil náš pitný režim o několik plechovek Gambáče, vyndal bulvár a následoval relax.

 Po chvilce oddychu jsme chtěli prozkoumat okolí. Bylo potřeba najít nějakou vývařovnu, kde bychom si každodenně plnili žaludky. V kempu sice něco bylo, ale výběrová škála jídel malá. Na hledání hospod je odborník manžel a tak jsme posléze opravdu hned čtyři našli. V jedné, která vypadala nóbl, jsme i hned usadili zadky a že ochutnáme nějakou českou špecialitku, tabule hlásala " lidová jídla za lidové ceny". Což o to výběr měli pestrý, jídla skutečně lidová ,ale ceny nás přibily k podlaze. Bratru pizza s kečupen a sýrem za sto páďo, sýr a hranolky za sto třicet, šopák za devadesát na chvilku skutečně umlčely naše vyhrávající žaludky. Ale co, pravil manžel, máme dovču tak se rozšoupnem anebo si dáme pivo protože hlad je předci převlečení žízeň ( manželovo oblíbené přísloví) ne? Nakonec jsme se rozhodli obětovat pěníze a dali si napůl jednu sýrovou pizzu. Po dojedení svého dílu jsem měla ještě větší hlad a tak jsme radši pokračovali dál. U stanu jsme se ještě docpali oschlýcma bagetama z domova a zalehli k zaslouženému spánku.
Musím říct, že jsem spala jako mimino, což u mě v cizím prostředí je neobvyklé. Ráno manžel dobrovolně povinně běžel do vesničky pro snídaní s tím, že já uvařím kafčo. Jenže to bych nesměla být hlava děravá a musela bych ho vzít s sebou. Takže manžel doběhl s nákupem, otočil se a svištěl ještě pro kafe. Jo jo to byly snídaně, ne jako doma. To bylo medíček a džemíček a šunčička pro Moničku, a jeden rohlíček a druhej rohlíček a třetí rohlíček...a nakonec ještě koláček a koblížek. Takhle jsme jedli nebo spíše ŽRALI celý týden. Moje představy o zhubnutí na dovolené vzali za své a tak se ručička váhy  zase posunula. Bohužel výše. Už nevypadám jako velryba ale spíš vorvaň. Na druhý den naplánoval manžel návštěvu města Lipna vzdáleného cca 20km. Byla jsem zvědavá ale skutečnost předčila moje očekávání. Nebudu tady slintat nad každým domečkem, řeknu to jedním slovem- prostě nádhera. Byla jsem nadšena a unesena. Přehrada, na ní parkující lodě, plachetnice, sportovní areál, moderní ubytování, kolonáda, všude čisto...jenom to úmorný vedro. První atrakcí, která nám zkřížila cestu byla bobová dráha. Už do předu jsem švitořila, že na ní nevlezu ani za super nový kozačky Gucci. tohle musí stačit!

Manžel se se mnou nepáral a než jsem se nadála nechali jsme se za sto pade vytáhnout kilometr nahoru a pár minut svištěli dolů. Naštěstí mě nikdo nefotil, adrenalin nejni zrovna moje záliba a podle toho vypadá i můj výraz ve tváři. Pár fotek, které fotil manže, já se ho držela jako klíště a řvala ( ale jenom potichu!).


Nakonec jsem to přežila a kozačky Gucci stejně nedostanu. Hned vedle bobovky vedla lanovka na Kramolín. V zimě je to sjezdovka. A tak bez keců Kelišová a musela jsem na lanovku ( taky bojim bojim, jsme prostě holka odvážná. Pár foteček foceno jak jinak než manželem.






 Nahoru jsme jeli lanovkou, dolů šlapali pěšky.
O další zpestření dne se postarala půjčovna kol, bruslí, loděk. Manžela jenom tak mimochodem napadlo, že by si půjčil brusle ( já jsem totál nebruslící) a já kolo a projeli bychom tamnější cyklostezku.A pak že si půjčíme plachetnici a trochu se projedeme. Tento nápad jsem zavrhla ještě v plenkách, Za prvé chtěli po nás litra za hodku a za druhé kdybych vyvalila svoje vnady na palubu, mohli by si mě ochránci přirody splést s velrybou a co pak. O mé mořské nemoci pomalu i ve vaně radši pomlčím. Ale brusle a kolo -dobrý nápad.
Cyklosteska, kolonáda, přehrada a manžel





 Manžel byl na bruslích nejistý, stál na nich podruhé v životě ( myslím na inlajnech) ale jako každej chlap si nechtěl připustit, že něco neumí a tak se snažil vyrovnat bruslařům na cyklostezce. Po rovince machroval, z kopce se mě držel kola a do kopce taky. Lidí bylo na cyklostezce plno, ukáznění i neukáznění. Malé děti vám běhali pod kolama a bylo obtížné zastavit pro mě natož pro manžela. A tak, při jedné zastávce na pití a upravení suchého zipu na botě, kdy jsem seděla na bobku, najel do mě jakýsi chlapeček na kole a já obtiskla design chodníku na svoji levou část obličeje. Dítko bylo malé, snad tříleté a jeho maminka spustila náležitou sirénu doprovázející dosti silnýma slovama na adresu toho robátka, plácla ho i po zadku. Snažila jsem se vyhrabat ze země ( díky mým bolavým kolenům a nadváze mi to tak rychle nešlo) a uklidnit tu hysterickou matku, že se nic nestalo vždyť dítko bylo malé a rozhodně to neudělalo schválně. Ale asi jsem vypadala vážně zraněně neb se uklidnila až za dosti dlouhou dobu. A aby manžel nezůstal pozadu, spálil si festovně při brždění ( když manželka se mu válela na zemi) o zábradlí ruku. Vypadali jsme oba moooc sexy. Do půjčovny šel věci vrátit radši jen manžel ( já byla až moc nápadná), ruku ukrytou v rukávu u mikyny ( venku bylo tak 40 C) a já se snažila uvést do pořádku můj obličej. Nádhera. Odhadla jsem, že rekontrukce obličeje nějaký ten den potrvá. Ale na toho maléko klučíka jsem se vůbec nezlobila. Takže sportu zdar. Manžel mě jako bolestné pozval na česnečku kterou miluju, koupil mi výbornou zmrzku a na večeři našel parádní venkovní restauračku, kde jsme si pochutnali na grilovaných žebírkách, ovarovém kolínku, těstovinách s nivou a slaninkou a později večer ještě na bramborákách a samozřejmě na pivku a kávičce. A za celou tuto hostinu jsme zaplatili 189 Kč! Holčina, která nás kasírovala, zřejmě nebyla dobrá na matiku a ošidila se nejméně o 200-250 kč. Tak to jo, tady se nám líbí a sem budeme chodit baštit! A jak to bylo dál?


úterý 16. srpna 2011

Tak nějak o všem....

Tak už jsem zpět v práci. Ještě tento týden bude havaj neb šéfíkové mají ještě dovolenou. Válejí si chudáci svoje přestárlé šunky někde na jachtě v destinaci, jejíž jméno ani neumím vyslovit ale jedno vím jistě-a to, že se nacházejí hodně ale opravdu hodně daleko od naší rodné hroudy. Tak daleko, kam já se nedostanu ani ve snu natož ve skutečnosti!
Tak kde jsem skončila? U mé spálové angíny. Někde spoza rohu na mě skočila, mrcha jedna a tím paralyzovala celou mojí rodinu neb, jak jsem zjistila, bez mé láskyplné péče si ty šikulkové ani neuprdnou. Ale museli. Několik dní jsem byla přímo přibita k posteli a vyhrabala jsem se z ní pouze na čůrání a očistu chrupu. Manžela jsem vystěhovala z ložnice, což nebyl žádný problém, a okupovala tuto obří místnost velikosti 3x3metry zcela sama. Když prášky konečně trochu zabraly a já už mohla vykonávat aspoň trochu běžné domácí práce, s velkou radostí na mě chodili chod celé domácnosti ti moji milánkové, zdekovali se jeden do práce a druhá ke kámošce a třetí dlela na táboře. Věrným kámošem mi byl a pořád je ten náš rozmazlenej psí puberťák, kterej mě ani v nemoci ani posléze téměř neopouštěl. Za to mu platí můj velký dík a má u mě buřtíky jak jsem mu slíbila.
Ještě před angínou jsem stihla s kámoškou konečně pořádnou oslavu těch našich kulatin, nakopla jsem našeho dýchavičného bouráka, nabrala kámošku a vyrazily jsme za naší třetí kámoškou do Prahy na dlouho avizovanou oslavičku. Druhá kámoška ( ta velice přepečlivá) nebyla líná a při venkovních teplotách přesahujících 35 C uplácala chlebíčky a jednouhubky prý aby jsme v Praze měly...jo jo už se vidím, jak někde společensky unaveny na Václaváku cpeme do sebe oschlé chlebíčky a zbytkem podarujeme místní houmlisáky ( bezdomovce). Nicméně si to nenechala vymluvit a tak jsem do feldy kromě spacáku, deky, karimatky, oblečení, sladkostí, kosmetiky ( ano, to vše si s sebou brala kamarádka na víkend do Prahy jako by měla spát pod širákem někde na staromáku a ne v pohodlný posteli u naší třetí kámošky) nacpala ještě autoledničku a mohly jsme vyrazit. Kamarádka skoukla mojí skromnou výbavu na víkend skládající se z 1 ponožek, 1 spodního prádla a kartáčku na zuby a několika flašek alkoholu trochu skepticky ale taktně mlčela. Cesta do Prahy utíkala příjemně za neustálého mého kecání a mlčení kamarádky, neb se nedostala ke slovu. Má panickou hrůzu z dálnice a to i když neřídí, nepochopím proč. Barva do tváře se jí vrátila po překročení značky Praha a pomalu vyprchávala z mé tváře při spatření asi kilometrové kolony aut...nakonec jsme asi po hodině dopopojížděly a doposkákaly do OC Letňany, kde jsme chtěly aspoň trochu ulevit přetýkajícím kontům našich " životních jistot " ( manželům). Kamarádka nešetřila chválou nad mými řidičskými dovednostmi v oblasti průjezdu totálně zacpanou Prahou a snadným nalezením příslušného OC. Vrhly jsme se do víru slev. Já byla úspěšnější a za pětikilo obohatila můj skromný šatník bundičkou, maxitrikem a košilí a bříško nacpala milovaným hot wings menu v blízkém KFC. Nějak jsme pozapomněly na čas a až telefonát třetí kámošky, kdeže tak dlouho smrdíme nás vrátil do reality. No jo ono se  jí řekne přijeďte za mnou do Hostivaře ale jak se tam dostat už nám neřekla. A tak jsme si udělaly s druhou kamarádkou pěknou okružní jízdu Prahou, než jsme našly malou, za stromem krčící se odbočku na Hostivař. Ale stále jsme neměly vyhráno. Pravda, třetí kamarádka bydlela v Hostivaři, ale Hostivař je poměrně velká na to, abychom v ní kamarádku našly i když nám laskavě sdělila ulici a poznávací bod Penny market. Což byl dobrý nápad neb Penny marketů je v Praze jako hub po dešti a v Hostivaři nejmíň tři. Samozřejmě jsme přibrzdily u toho nesprávnýho a ještě jsme skončily místo v Hostivaři v Hájích. Ale to neva to je taky od H ne? Třetí kamarádka musela vynaložit hodně sil aby nás našla. Ani se j nedivim když jí druhá kamarádka na telefonickou otázku kdeže to vlastně jsme odpověděla: Stojíme před penny, vlevo jsou žlutý baráky, vpravo zelený baráky, je tady socha nějaký pani a děravá silnice. Po této odpovědi by i rodilý pražan skočil z mostu. Žlutejch a zelenejch baráků jsou v Praze miliony o dírách na silnici ani nemluvim...ale naše třetí kámojda je třída a nakonec nás našla.Od šesti jsme měly zamluven bowling a jelikož bylo 5.45 hod. musely jsme šlápnou do pedálů. Rychle ke třetí kámošce domů, vyložit věci a hlavně chlebíčky jejíchž konzistence se během jízdy změnila z pevné na totální mišmaš, dát chladit alkohol a rychle na bowling. Ani jsem si v tý rychlosti nevšimla, že jsem nechala stažené okýnko u mého auta.To jsem zjistila až druhý den ráno-naštěstí pro mě auto zůstalo nedotčeno. Bowling jsme si teda užily, koule ( bowlingové) jsem držela poprvé v ruce ale jsem šikulka a docela mi to šlo. Pak za námi přišla další kámoška s pětitýdenní dcerou a bowling šel dosti stranou. Šišlaly jsme na mimčo jak prdlý. Kámoška má třetí dítě, je jí 41 let...klobouk dolů. Když jsem jí chtěla objednat pití poručila si velký pivo. Ty nekojíš, Zeptala jsem se? Kojím a co? Odpověděla. Před sebou pivo, malou u prsu...pěkný pohled pro nějaký bulvár. Abyste si nemyslely, kamarádka má titulů víc než já razítek v pasu, není žádná hlupačka. Jen ty děti vychovává jinak než je obvyklý standart. Ale večer to byl příjemný,doma u třetí kamarádky jsme si ještě pěkně pokecaly, trochu popily a ve dvě ráno padly za vlast. Další den jsme zmákly průhonický park a pak náš čekala cesta domů. Tam mě nikdo nečekal, nepotřeboval, neuvítal.
V době, kdy mě skolila angína se rozhodla stavební firma, že nám udělají konečně novou střechu. Sice nám slíbili přijet až v září ale dobře.Lepší termín si fakt už nemohli vybrat. Já ležela jako mesíc stará mrtvola, manžel se kvůli dovoleným doslova nakvartýroval do práce a ty moje dvě labutě velice " zaneprázdněné" péčí o domácnost odmítaly navíc jakoukoliv práci nad rámec standartu.Což znamená co jsem jim neřekla to neudělaly. A to doslova. Tak třeba jsem mladší, Lizzi řekla: Dej Maxovi ( pes) vodu. Dcerka přeochotně nalila do misky vodu a strčila mu jí do jeho místnosti nehledě na to, že pes byl celý den venku. Když jsem to zjistila, Max žížní šilhal, řvu na dcerku, proč mu vodu nedala ven. A ten poklad na to: Ale ty jsi mi to neřekla! A v tomto duchu se odehrávalo vše. Holky udělejte sobě i tátovi k obědu špagety. A holky udělaly špagety tak jak jsem jim řekla, JEN špagety, žádnou omáčku. Když jsem řekla špagety myslela jsem špagety se vším všudy ale to ony nechápou. Holky vyneste koš. Tak ho vynesly ale nechaly u popelnice protože jsem jim neřekla aby ho vzaly zpátky domů! Ale to jsem odbočila. Chlapi začínali s prací ráno od sedmi hodin což znamenalo ještě před sedmou vyvenčit psa protože potom musel být zavřený doma, neb na ně nejenom štěkal ale i trhal obránce jeden velkej dvaceticentimetrovej. A tak jsem musela chtě nechtě vstát a unavená, unudlená jsem stála v noční košili na schodech a čekala, než se ten malej vztekloun vyčůrá. Hezký pohled. Pejskovi se očividně venčit moc nechtělo, lítal po zahradě jako pošuk, štěkal na vše ale jinak nic. Moje povely aby sebou koukal hodit, dosti okatě ignoroval. A když se konečně vyvenčil zase se mu nechtělo domů.A nahánět ho po zahradě bylo opravdu to poslední, na co jsem měla náladu a sílu. Nakonec jsem ho domů  nalákala na čerstvou vysočinu. Takhle to fungovalo celé tři dny, co nám dělali střechu. Možná Vás napadlo, proč psa nevyvenčila dcerka, když já byla nemocná. To by bylo úplně stejné, jako kdybyste chtěly po kočce aby mečela. Takže střechu máme hotovou, dali jsme za ní jako za nové auto  a neptejte se mě, co je na tom tak drahého! Přesně týden, co jsem začala marodit, se měla vrátit mladší dcerka z tábora. A protože nebyl nikdo, kdo by ji v Praze vyzvedl ( manžel nemohl, byl v práci sám, jeho kolega měl dovolenou) tak jsem se toho úkolu musela zhostit sama. Což o to, kdybych byla zdravá byla by to brnkačka...ale bylo mi pořád blbě a po antibio i slabo, malátno a blujno. Ale nedalo se nic dělat. Sbalila jsem si celou svojí apatyku, zbaštila dvojnásobnou dávku léků na povzbuzení, přibalila starší dceru jako navigaci a obveselení a vyrazila směr Praha-Černý Most. Tuto trasu se absolvovala již několikrát, ale vždy pasivně, což znamená na sedadle spolujezdce. Vesele jsem kafrala manželovi do řízení ( stejně jako to dělá on mě), za což se urazil, neb on předci jezdí výborně! Jasně že jo ( kecám). Rychlost nedodržuje, což každou chvilku vede k tomu, že musí prudce zabrzdit a já pak následně mám obtisklou dálniční známku na čele, nadává jako dlaždič atd. Dneska mě však čekala tato cesta aktivně a to na sedadle řidiče. Matně jsem vytahovala z paměti směry a odbočky ( v Praze)kudy asi tak jet, nějaké záchytné body, které mě utkvěly v paměti a nakonec po vypocených dvou litrech potu jsme konečně v dáli spatřila zábavní centrum Černý Most. Ale to bych nebyla já, abych špatně neodbočila a pak jen smutně sledovala, jak mi zábavní centrum vesele mizí po levici a já nemůžu zabočit. Sice jsme si trochu zajely ale nakonec jsme zastavily před Makrem na Černým Mostem, naší konečnou. Bylo vedro, až dusno, dceřina nálada klesala závratnou rychlostí a tak jsem jí bleskově vyhodila u KFC, který hlásal, že u něj najdete wifi zdarma. Dcerka se usadila i s notebookem, já jí donesla oblíbené hot wings menu a nebylo spokojenějšího člověka.Já zblajzla svojí dávku medikamentů a čekaly jsme, než nám dorazí mladší dcerka z tábora. To bylo vítání! Nějak nám tam holka jedna dospěla a dokonce jí povyrostla i prsa. Cesta domů proběhla bez problémů, akorát jsem byla hodně unavená. Ale i tak jsem se musela poplácat po rameni se slovy: Mončo jsi dobrá! :-D.Doma jsem okamžitě padla za vlast.V tomto období jsme s manželem zase začali trochu komunikovat. Několikrát padlo z mých úst slovo rozvod ale na manžela to viditelnou změnu nezanechalo. Zrejmě si myslí, že to je jen můj rozmar ale situace je opravdu vážná.

pondělí 8. srpna 2011

Už jsem zpět....

Tak už jsem zpět po dovolený i nemoci...14 dní uteklo jako voda a obohatilo můj život o spoustu nových zážitků. Až se trochu zaklimatizuju tak písnu.