Další den jako malovaný...

Včera jsme si z práce domů daly s kolegyní v místní jediné fungující cukrárně zmrzku. Jelikož jsem byla na řadě s placením ,objednala jsem dvě velký zmrzky ať nežeru a s hrůzou sledovala ten půlmetrovej kopec co nám sympatická dívčina natočila do kornoutku. Tak nějak jsme se s kolegyní shodly že jestli tohle slížeme tak se z toho i hezky po.......Dotáhla jsem se v tom vedru domů, ověšená jako vždy nákupem, kabelkou a zmrzlinou. S tou jsem se ještě venku rozdělila s pejskem, který si rád v horku schladil čumáček. Doma na mě čekalo podivné ticho. Ahááá už vím! Manžel v práci, holky mají dlouhou tudíž přijedou jedna v pět a druhá v půl šestý. Jupíííí. Hodila jsem taškou do kuchyně, rozplácla se na gauči a do mého hluchého ucha natáhla to božské ticho. Rajská hudba! Nikdo nevřeští, neječí, nevzteká se, neštěká a NIC po mě nechce ( kecám, pejsek venku mlátil miskou snažíc se někoho upozornit že je potřeba mu doplnit tekutiny!). Musí počkat. Ležela jsem tam  natažená jako lívanec na pánvi asi půl hodky než se rozlítly venkovní dveře a......bylo po rajské hudbě, po tichu. Mamííííí, ahojjjjjjj, jááá mááám hlad, jo a dostala jsem jedničku z matiky! Kde je Zuzkaaa ( starší dcera)? Jak jsi se měla? Co jsi mi koupila dobrýho a co bude k večeři? Můj zpomalený mozek ani nestačil tu palbu otázek zkonzumovat jen mu tam utkěla ta skvělá zpráva o jedničce z matiky. Tyhle známky se naposledy vyskytovaly u Lizzi ( mladší dcera) hodně dávno, nejlépe řečeno tak na prvním stupni ZŠ. Nyní je v tercii ( teda jakoby v osmičce zš)osmiletého gymnázia ( nechápu kterej " chytrák" ( já) jí tam dovolil studovat!) a každá jednička ( nejenom z matiky)je takový malý zázrak. Tak jsem se vykopala z gauče, náležitě vychválila dcerku a rychle chytla do ruky nějakou práci ( koště) abych náhodou zase nezapadla na gauč. Práce mi šla od ruky a na plotně dokonce bublaly špagety a vedle se vesele připalovala na ně omáčka. Nachytala jsem večeři, zasedly jsme venku na houpačku a ignorovaly psa, kterak se snažil na sebe upozornit a vyžebrat aspoń trošku té dobroty, kterou jsme měly na talíři. Marně. I když sám od sebe předvedl celou plejádů povelů, nahodil smutnej kukuč nic neobměkčilo moje kamenné srdce. V půl sedmý jsem si uvědomila, že jaksi postrádám jekot starší dcery. Vzala jsem mobila snažíc se jí dovolat. Nic. Začalo to ve mě bublat ( ne ta zmrzlina ale vztek). Jasně jsem jí ráno říkala, že ze školy domů a PAK teprve může jít ven! Je to marný, je to marný! Na podruhý mi to naštěstí ( pro ní) zvedla se svojím otráveným : No? Kde jsi? vyštěkla jsem. Se koupu u přítele, pokračovala, sem ti to ráno říkala ( kecá). Právě jsme měli siestu, dali jsme si banánovej šejk a chystáme se do bazénu, pustím si vlnobití...pokračovala. Začala jsem vidět rudě. Tak já jako magor doma poletuju s koštětem, sprintuju s důchodcema k pumpě abych si napumpovala aspoň trochu vody na zalévání, dokonce vařim teplou večeři a " dáma" si válí šunky někde u bazénu s vlnobitím a nechá chuděru starou matku
se takhle z kraje večera uštvat. Tak koukej vyplavat z bazénu a v pěti minutách ať jsi doma,  ještě jsem jí stačila říct. A skutečně byla. Za hodku přišla jakoby se nechumelilo, pohodila svojí hřívou, shodila oblečení ( měla na sobě plavky) čímž rozčeřila nudnou hladinu života sousedních důchodců a probudila v nich i jiný zájem než krmení holubů v parku, šíření drbů a vražedné sklony v našem hypermarketu při slevách mlíka z 10,90 kč na 10,50 kč. Vyměnili brýle na čtení za brýle na dálku a se svým šedým zákalem se snažili zaostřit na mládí, právě se válící na lehátku. Byla pěkně nafouklá neb ráno se jí stala strašná křivda. Jaká??? Jelikož se jedná o mojí starší dceru tak to byla zase obrkřivda, jako vždy. Ráno si dělala svačinu do školy. Proč jim nedělám svačiny já jsem popisovala v jednom z mých minulých článků. A zrovna dostala chuť na okurku. Což se ukázalo jako tragédie neb jí tatínek večer zbaštil. A tak přišla za mnou do obýváku a v šest hodin ráno svým " tichým" hláskem zahřímala: Kde je ta okurka? Já se zrovna snažila si vytvořit na obličeji nějaký zkrášlující makeup tak jsem jen odpověděla že jí snědl asi táta. No to si teda dovolil dost! Zbaštit holčičce okurku která tam byla nejmíň tři dny a nikdo si jí ani nevšimnul zrovna když ona má na ní chuť. Dcera okamžitě nasadila uražený výraz s tím, že mu sní salát, který měl mít k obědu.No a přidala k tomu ještě jako návdavek gejzír její uražené peprnější samomluvy směřované hlavě rodiny. Obě jsme jaksi přehlídly, že manžel sešel z patra a jako Arés ( bůh války) vstoupil do obýváku a vše slyšel. Dceři spadla čelist a následně i svačina a já si vytvořila nádhernou oční linku v místech, kde mi začíná můj rozkošný nosík. Byl na něj úžasný pohled. Slunce se odráželo od jeho bejčí šíje, div že mu z nozder nestoupal dým, hlava, která potřebovala přeleštit, se leskla ve slunečních paprscích.....Co jsi to teď říkala? zeptal se dcery. A ta dobrá duše, jinak měřící 179 cm byla najednou malinká tak pět centimetrů. Nic, pípla. Sebraje svačinu a čelist a rychle se uchýlila do bezpečí pokojíku. Manžela se bojí mě má na háku. Musela jsem se smát. Za chvilku prosvištěla kolem nás rychlostí světla, obávaje se aby nějakou nechytla a mazala do školy. Mladší dcera dlela jako vždy v tuto dobu v koupelně. Dobře věděla proč. Když už jsem se chystala že konečně půjdu do práce jen tak prohodila, že si teda objednala ten dárek k narozkám a že asi ten den přijde. OK. Moje fantazie se při výběru dárků k narozeninám pro holky zastavila tak před pěti lety a tak si většinou dárky vybírají sami a my je jenom zaplatíme a odsouhlasíme. A tak si sedím v práci, zasněná, hlavu podepřenou koukám z okna...Přijela pošta. Dobrý den paní L. máme tady pro vás balíček, pravila pošťačka, vezmete si ho nebo ho máme nechat na poště. Jasně že si ho vezmu. Kolik platím? Vyslovená částka mi rozklepala rukou tak, že mi spadla hlava a já jsem si málem obtiskla klávesnici na tvář. Moje ubohá tisícovka ( tolik mi sdělila dcera že bude balíček stát) osamoceně se krčící v peněžence byla jenom pouhým zlomkem skutečné ceny! Začala jsem koktat něco v tom smyslu, že se pro to radši později stavím na poště a hned jsem žhavila T-Mobile abych za prvé vynadala dceři a za druhé pumpla manžela o nějakou drobnou tisícovku. Dcera mi vzala telefon hned po prvním zazvonění a hned když slyšela jak vztekle funím pravila: Jééé mami jak tak slyším balíček už přišel co? já jsem si tam ještě přiobjednala nějakou maličkost. MALIČKOST??? Za dva tisíce? Nakonec jsme se dohodly, že už nic jinýho k narozkám nedostane. Ale mami já si ještě objednala tu žehličku na vlasy, pípla.  Takže když za dva dny se v práci zase objevila pošta s tím, že mám balíček, už jsem tak překvapená nebyla. I když peněženka zase plakala. Ihned jsem si vzala kalendář dychtivě hledaje datum příští výplaty a s hrůzou jsem zjistila, že výplata byla před týdnem. Ajajaj. :-D Maminka mi vždy říkávala: Kdo šetří má za tři!

To chce klid....

Rozhodla jsem se, že se už nebudu pořád zlobit, žít v pernamentní zlosti na vše a každýho a začnu být velkorysá.Ve středu jsem měla spycha s kamarádkou, která se už zase rozvádí. Dělá to takhle pravidelně několikrát do měsíce, teda spíš její manžel. Místo toho by mohl být rád, že má hezkou, pracovitou a báječnou ženu. I když je pravda, že její pečlivost a neustálá starostlivost občas leze na nervy i mě ( třeba když jsem se chtěla zakousnout do jablka a ona se mě zeptala, jestli jsem si ho pořádně umyla!!!nebo když jsme grilovali, já donesla buřtíky a ona mě napomenula že to je nezdravé a nutila mi jíst nějakej sojovej fujtajbl) A tak jsem jí zkusila poradit ať se na chvíli na manžela a děti ( 18 a 16 let) vyprdne. Proč jim každý den vařit teplé večeře? Dělat jim dopoledne i odpoledne svačinu? Nutit je pít aby měli denní pitný režim aspoň dva litry? Kmitat pořád kolem nich jako vosa kolem bonbonu?Jsou to všechno už vesměs dospělí lidi a ono jim neuškodí když  k večeři místo každodenních teplých jídel si namažou chleba.Jsou zhýčkaní a rozmazlení, zvyklí že kolem nich pořád kmitá, všechno mají přímo před nosem. To já  mám na tyhle věci trochu jiný náhled. Pokud my doma máme tichou domácnost nebo mě holky pruděj do nepříčetnosti tak přes týden nevařím ( ať si každej uloví co chce, vždyť oni hladem nepomřou) vyperu ale nežehlim, holky jsou velký, žehlit umí, manžel taky, a nakonec mě taky nikdo nežehlí, nestelu a dělám jen to, co mě baví zrovna tak jako zbytek mojí rodiny. Je taky moc nezajímá, že já kolikrát vařím, peču, uklízím a nebaví mě to zatímco oni se válí, jsou na kompu nebo koukají na telku.V tomhle asi se mnou  souhlasit nebudete ale já už prostě taková jsem. A jak tak rozebíráme s kamarádkou naše životní situaci, ona se najednou vymrští a že už musí domů vařit teplou večeři! Nic, co jsem se jí snažila nacpat do tý její hezký hlavičky nepochopila.
V pátek jsem dorazila domů ověšená nákupníma taškama jako ruský generál medailema. Manžel samozřejmě nedbá mých vytahaných rukou a jazyku až u kolen a zase mi vzal auto. Byla jsem pěkně naštvaná. Jak se tak snažím odemknout vchodové dveře drže v jedné ruce asi 6 tašek a v zubech kabelku, nečekaně se mi pod nohama propletl ten náš hafan a já se tak lekla, že jsem upustila tašku se zeleninou a pečivem a spadla ze schodů.. Najednou se dveře rozlítly starší dcera v nich s větou na rtech: Proboha matko co tady trapčíš? když viděla brambory rozkutálený po celé zahrádce spolu s rajčatama a jablkama a psa jak umně vytahuje a oblizuje rohlíky a chleba a mě roztaženou na betonu jako žába.. Moje předcevzetí že nebudu nadávat, zůstanu za každé situace klidná a nebudu se vztekak vzala za své. Vytočila jsem svůj ječák do takových decibelových obrátek, že jsem přehlušila i cirkulárku důchodce řezajícího dřevo na nadcházející zimu! Seřvala jsem každýho, kdo se okolo mě objevil na vzdálenost pěti metrů, psa, dceru...do reality mě vrátil až její přítel, který vykoukl, cože za sirénu to venku vřeští. Ach jo teď si pomyslí, že jsem hysterka. Vrazila jsem dceři i jejímu příteli tašky, posbírala zeleninu a ovoce, chleba a některé rohlíky od psa olízené vyhodila a snažila se rychle uklidnit. I když na psa se zlobim ještě teď ( kecám). Večer mě čekal babinec, což je posezení v hospůdce s kolegyněmi z práce. Bylo to moc fajn. Seděly jsme venku, popíjely pivko a já si dala i cigárko. Za chvilku se k nám přidala i matka přítele mé dcery ( která jela na kole jen tak kolem a zná se s mojí pracovní kolegyní), se kterou se sice od vidění známe, ale nikdy jsme spolu nemluvily. Když se objevila tak jsem se lekla, že jsem málem spolkla tu cigaretu, nechtěla jsem, aby věděla, že si občas zapálím.Ona to však nijak neřešila, dosedla na židli, z batohu vytáhla cigarety a zapálila si taky. Teď jsem zase jaku puk čučela já. Ona, taková sportovkyně, decentní dáma....tak jsme kecaly a popíjely a v jedenáct už jsem byla doma. Manžel zůstat sám doma neboť v sobotu ráno musel do práce a ten náš potěr měl svůj program a doma se taky nezdržoval.
Sobotní den byl jako vymalovaný, slavila jsem svátek. Doma byla jenom starší dcera a evidentně už od rána pěkně načuřená (fakt nekecám).Radší jsem rychle vypadla z pokojíku a šla dělat snídani. Za chvilku se ona dobrá duše přivlekla něco si mrmlajíc pod fousy, tak jsem beze slova před ní mrskla snídaní a raději mlčela. O monolog se postarala ona a já se jen držela abych nevybuchla. Vytrvalé bušení na dveře nás obě překvapilo. Kdo by to mohl být? Mladší dcera spala u kámošky a manžel měl být v práci. Otevřít se nám nechtělo ani jedný. Po ránu nejsem fakt kočka ( nekecám). A ještě moje antisexy noční košile s žirafkama...taky nic moc. Nakonec se odhodlala dcera. Jako velká voda vpadl dovnitř manžel a už od dveří halekal: Všéééé nejlééépšíííííííííí k sváááátkůůůů mamkoooo, dej mi hubanááááá....stála jsem tam jako tvrdý Y, nenamalovaná, neučesaná, neschopná slova....přišel ke mě, popřál mi, olíbal a do ruky vrazil dárky. Mezitím i dcera mě málem vykloubila ruku jak mi s ní třásla a taktéž mi do druhé ruky vrazila nějaký balíček. Překvapení jsem ani nemusela hrát, bylo na mě vidět. Nejdřív jsem koukla na dárky od manžela. Rumový pralinky, mňam, moje oblíbená zmrzlina, a pak cosi , co jsem nemohla identifikovat. Několik dlouhých vteřin jsem na to vejrala, snažíc se přijít na to, co to vlastně je. Jako hodinky to nevypadalo, computer na kolo jsem dostala vloni...sakra co to je? Obrázek mému zaseknutému mozku moc nenapověděl a psaný text vyvedený snad ve všech světových jazycích ( která neovládám) kromě angličtiny ( kterou ovládám, fakt nekecám) mi taky neporadil.Abych zakryla mojí nevědomost snažila jsem se vypustit z úst něco inteligentního hodící se k situaci. Asi radši jsem měla mlčet. Najednou do mě musel udeřit blesk, jinak si to nedovedu vysvětlit a mě napadl krokoměr. Bingooo! Byl to skutečně krokoměr umně vyvedený pro dámské pohlaví, celý vymazlený s designem vypadající jako tomagoši ( svého času dosti  "IN" digitální hračka, kdy jste se o jakousi postavičku na displeji museli starat pomalu jako o dítě, nakrmit, zabavit a bůhvícoještě jinak by vám to zemřelo). Dárek mě potěšil. Začali jsme chodit na pochody a tak si můžu přesně změřit, kolik našlapeme. V sobotu mě kamarádka přemlouvala na pochod Praha-Prčice, kdybychom neměli v plánu oslavu, určitě bych šla. Šlape se přes Vrchotovy Janovice a okolí, kde mám známé a příbuzné. Tak příští rok.A tak jsme s manželem kmitali, já doma a on venku, abychom pak mohli usadit svá pozadí venku na židle, hodit masu na gril a už jenom nic nedělat.
V neděli nás čekal pochod na nově otevřenou rozhlednu v Bohdanči. Starší dcera spala u kamarádky a mladší k nám v noci do ložnice s tím, že si přečetla, že bude konec světa a ona se bojí a chce spát s náma. Praštila sebou vedle mě a vytuhla. Já musela jít spát do pokojíku neb jsem na manželských postelích byla jaksi přebytečná. Ráno jsme vstávali poměrně brzo a mladší dcerku jsem jemně vzbudila s tím, že jdeme na pochod, že má umýt nádobí a oběd má v ledničce. Rozespalá kývala. Pochod se vydařil, počasí také, našlapali jsme 14 km a 22500 kroků ( nekecám já to vím naprosto přesně mám totiž krokoměr :-D) a vše zakončili lehkým obídkem v tamnější skvělé hospůdce.
Tento týden má manžel na odpolední takže jsme odpo s holkama sami doma. A musím přiznat že nadělám více práce než když je doma. Jen to velký horko mě dost unavuje. Dneska si půjdu dát zmrzku.

Hrozná matka a báječný pochod....a gladiátorky za čtyři tisíce

Po skoro katastrofálním pátku třináctého jsem se v sobotu vzbudila s né tím správným pochodovým nasazením. Manžel dlel jak v sobotu tak v neděli v práci a tak jsem byla domluvená na pochodu se starší dcerou. Ráno vstávala v poměrně dobré náladě a vypadalo to na příjemný den. Mladší dcera trošku marodovala, rýma a kašílek nic světoborného. Vše probíhalo spokojeně do doby, než jsem starší dceři řekla aby sebou hejbla, neb nám za chvilku jede vlak. To byl první hřebíček do rakvičky. Pak jsem to ještě zatloukla otázkou ohledně jejího přítele ( nevěděla jsem že se pohádali) a dílo zkázy dovršila " nevhodnou poznámkou" na její pochodnické oblečení ( no uznejte bílé minišortky, které jí sotva zakryly pozadí a jakési nic nazývané dcerou tričko není to pravé ořechové na pochod nehledě na to, že byla i docela zima). Veškeré moje dobře mířené rady ohledně vhodnějšího a teplejšího oblečení padly vedle a já se stala zapovězenou a hroznou matkou. Zabejčila se, že se mnou nepůjde a přidala k tomu dosti zlostný komentář. To je ona. Anděl s ďáblem v těle.

Tak mě nezbylo nic jinýho než buď jít sama nebo zkusit uprosit Lizzi, mojí mladší dceru. I když na ní bylo vidět že jí není dobře, po nezbytné hygieně jako sprchování, mytí hlavy, malování, vonění a oblékání jsme mohly vyrazit. Lizzi by z fleku mohla vyrazit na přehlídková mola, taktéž jsem jí nedokázala vysvětlit, že tepláky a mikina by byly nejlepší. Akorát ona při tom tolik nevyváděla. Trasu jsme si trošku upravily ale i tak to byl opravdu báječný pochod strávený s mojí báječnou dcerou. Ani se nepamatuju kdy naposledy jsme takhle spolu byly, povídaly se a blbly. Moje mladší dcera, s obarvenými a vyžehlenými vlasy. Přírodně je kudrnatá blondýna.

  

Za odměnu jsme se stavily v Kácovském pivovaru, nabaštily se skvělou krmí, popily pivečko ( jenom já) a jako třešinku na dortu jsem si objednala velký pohár, který jsem sama a bez pomoci sežrala až mi byla hamba. Vždyť mi to taky váha vytíkala celý víkend a moje oblíbené kalhoty se včera nechtěly nechat dopnout.Prostě bezva výlet. Starší dcera trucovala doma a v pravidelných půlhodinových intervalech nám posílala prudící sms. Tak nějak jsem měla dobrou náladu a nakonec jsem jí povolila nějaký mejdan. Přišla přesně což jsem opravdu ocenila. Neděle byla uklízecí a vařící. Manžel opět odjel do práce a na mě padlo cosi nedefinovatelně těžkého tak jsem si odpoledne udělala líno. Prostě jsem sebou praštila na gauč, pustila telku a neudělala lautr nic. Teda občas jsem se obrátila z jedné strany na druhou. Někdy kolem třetí přijel manžel z práce a že si na " chvilku" odskočí do hospody na hokej. Z chvilky se stalo pět hodin a z manžela potácející se a vyřvávající přízrak:  Jsme třetíííí. To jsme jim to natřeliiiii. Koukala jsi se mamkoooo. Dej mi pusůůůůů mamkoooo. Halekal jako na lesy. Tak jsem s ním radši vyměnila místo na gauči a šla do ložnice. Vím, že když je takhle " upravený" radši si ho nevšímat. Ještě v půl dvanácté v noci ležel na stejném místě a dosti nahlas " přemýšlel". V pondělí se manžel kál a po práci navrhnul sám od sebe výlet do Kolína do obchodního centra. Blíží se totiž můj svátek a tak se chce blýsknout. A já zase potřebovala letní boty pro ten náš potěr tak se mi to hodilo. Holky celou cestu dosti nahlas "diskutovaly ( hádaly se) "jaký botky si vyberou , manžel přemýšlel co mi koupí a já zase přemýšlela, jestli i já nepotřebuju něco na sebe. Po příjezdu do OC ( obchodního centra) jsem pozapomněla holkám udělit pokyny ohledně obchodů kde si mají boty vybrat a hlavně ohledně financí, které do nich hodlám investovat. Manžel se zdejchnul než jsem se rozkoukala, mladší si to vyrazila do finančně rozumných obuví a starší dcera, nikterak neomezená si to namířila do Stival obuvi, kde boty opravdu nejsou nejlevnější. Klopýtala jsem za ní cítíc zase nějakou bouřku. Vyhlédla si tam kožené nic v kuloárech nazývané gladiátorky, velice módní, prý za velice příznivou cenu, za téměř čtyři tisíce. Šly na mě mrákoty.Prodavačka je vychválila až do nebe snažíc se jich taktně zbavit. Slušně jsem poděkovala, bafla dceru a táhla jí do normálnějšího obchodu. Sice trošku prskala ale pod výhružkou že jí nic nekoupím přestala. Jako malý děcko. Mladší na nás již čekala s botkama za fakt rozumnou cenu a ještě k tomu moc pěknýma. Starší dcera prošla tři obchody ale nenašla nic, co by se podobalo jejím představám designovým a mým představám finančním. Manžel strávil hodinu ve sportu, kde mi i s významnými pohledy a velkou pompou koupil dárek. Mě a ve sporu? Vždyť nesportuju. Oblečení ani boty mi koupit nedokáže, vybavení na kolo mám tak jsem zvědavá co to bude. Záchrannou síť nám hodila obuv Deichmann kde si dcera nakonec vybrala botky dle jejího i mého gusta. A byly i kožené. Sice k Deichmannovi moc důvěru nemám ale holka má boty a to je hlavní. Manžel si mezitím stačil ulovit riflový kraťasy a spokojenost byla na všech stranách. Já si nepořídila nic nového což mě vůbec nevadilo. Co mě vadilo byla ostrá bolest v krku a zimnice. Celou noc jsem nespala, ráno byla jako po opici. Nějak jsem v práci přečkala a doma se nadopovala směsicí slivovice, paralenu a horkého čaje. Což se zase ukázalo jako bezva nápad  neb jsem byla z toho mišmašu mírně oblblá. Dneska ráno mi bylo dost zle ale zmobilizovala jsem síly a kulhala do práce. Před chvilkou mi volala moje kamarádka že se zase rozvádí asi po miliontý tak jdeme na kafe a budeme řešit jak z toho ven.

Pátek třináctého...

Nikdy jsem pověrčivá nebyla ale poslední dobou na pátky třináctého fakt trpím.Jako ten poslední.
Ráno jsme měly vstávat jako vždy na etapy. Jinak není možnost se u nás v koupelně ráno vystřídat. Jenže holkám se nějak vstávat nechtělo a tak jsme lezly s postele všechny najednou. Než jsem stačila zasprintovat do koupelny, uvelebila se tam nejstarší dcera, nedbaje bouchání na dveře ať sebou hodí, neb jsme já i mladší dcera potřebovaly si odskočit.Po dvaceti minutách vyplula a vklouzla tam mladší dcera. Já zase nic. Aby toho zmatku nebylo málo vstával i manžel, který měl být v práci ale vzal si dovolenou. Tak jsme před koupelnou stepovali spolu. Když už to vypadalo že mladší dcera konečně vyleze proklouzla tam zase starší s tím, že si potřebuje rychle vyfénovat vlasy protože jí za chvilku jede autobus. Pak zase mladší že jí jede vlak. Ani jedný nevadilo že nemají svačinu, hlavní je že byly dokonale oblečeny, namalovány a učesány, že jejich rodiče starý, chudinky malý mají plný močáky...svačiny jim už nedělám od doby, kdy mladší dcera za mnou přišla s tím, že měla celý den hlad a můžu za to já, protože jsem jí připravila malou svačinu. Tak jsem jí poradila, aby si svačinu připravila sama, když ví, že má školu déle, já si nemůžu všechno pamatovat. Jako odpověď mi bylo něco podobného zahuhlání, že mám sklerózu a že já jsem matka tak svačiny musím připravovat já. Tak jsem s tím skončila a pokud chtějí hold musí vstát o chvilku dřív nebo se musí odlepit od zrcadla o deset minut dřív a něco k jídlu si uplácat. Tak konečně obě odpluly na vlak a autobus a i já mohla si udělat ranní hygienu a mazat do práce. Ještě rychlá zastávka pro pečivo...bohužel peněženka sice trůnila v přihrádce jí určené ale byla prádzná jako moje hlava. Chtěla jsem si vybrat peníze ale nějak jsem pozapomněla. Několikrát jsem se prodavačce omluvila a jako vítr svištěla do bankomatu vzdáleného 100 metrů. Strčila kartu, vyťukala PIN a ...nic. Zkusila to znovu a znovu nic. Napotřetí se bankomat pěkně naštval a nejenom že mi nevydal ani korunu ale mi umně sežral i kartu. Jsme myslela, že mě klepne. Až po chvilce jsem si uvědomila, že jsem tam sice rvala kartu správnou ale s jiným pinem. A protože nejsem žádnej troškař vybalila jsem kartu druhou a už s úspěchem vybrala to málo, co mi tam po nákupní horečce zbylo. Zaplatila jsem nákup a sprintovala do práce. Normálně chodím na sedmou nyní bylo už osm. Potřebovala jsem udělat to co nejvíc spěchalo a jít na poštu aby mi vyvobodili mojí chudinku kartu ze spárů bankomatu. Jenže zase tak jednouchý to nebylo, museli si na to přízvat všechny vedoucí, která naše pošta pojme, pak volali ještě vyšším vedoucím co mají dělat? Což mě přestalo fakt bavit, načmárala jsem vzteky svoje telefonní číslo s tím, že až budou vědět něco bližšího ať mě kontaktují a vzteky málem srazila jakousi babku, která si šla zřejmě vybrat důchod. V práci mi dal šéf dosti nelibě najevo, že se mu můj výlet na poštu nelíbil ale rychle ho umlčel můj vzteklý pohled. Asi za půl hodky kolem oken prosvištěla naše zrezlá plechovka s manželem za volantem. Lehce jsem se orosila cože se zasse děje? Manžel mě ujistil že nic jen že viděl ve stánku převislý jahody a protože ví, jak po nich prahnu, přijel mi to oznámit. Proč je rovnou nekoupil nechápu doteď! A tak jsem vyslala pohled smutného štěněte směrem k šéfovi s tím, že si potřebuju na chvilku něco zařídit jsem radši rychle zmizela než se šéf stačil vzpamatovat a protestovat. Sazeničky jahůdek byly pěkné, velké, jedna bratru za 50,- Kč.Rychle jsem spočítala kolik jich budu potřebovat a přilepila poslední pětikilo na upracovanou dlaň snědému prodejci. V rychlosti jsem manželovi sdělila mojí ranní anabázi s kartou a pro velký úspěch a manželův naprosto nechápající výraz v obličeji jsem to ještě několikrát musela trpělivě zopakovat než konečně pochopil, že v blízké době budu bez peněz a od něj se očekává nějaký finanční sponzorský dar.
Dorazila jsem do práce splavená a už od vrátnice se šéfovi omlouvala. Naštěstí jeho mysl zaměstnávala kontrola z finančního úřadu tak mou nepřítomnost nikterak nekomentoval. Zatím.Před obědem mi pípl můj novej mobilní kámoš a trvalo mi dobrých pět minut, než jsem z něho vypáčila, že mě manžel zve na oběd. Nový telefon mám týden a ještě jsem se s ním nestačila pořádně seznámit, tudíž mám problém i s sms. A tak jsem potřetí ten den uháněla ven z práce. Objednali jsme si s manželem řízek a doufali, že si v klidu pochutnáme. V nejlepším manželovi zavolali z práce, že musí okamžitě přijet neb se tam vyskytly problémy. A tak odjel mě zanechaje v hospodě. Oba jsem pozapomněli, že nemám ani korunu a tudíž nevím, jak útratu zaplatím. A tak jsem musela chtě nechtě zavolat kolegyni aby mě vyzvedla i s příslušnou finanční částkou na zaplacení oběda. Že si k tomu potřebovala půjčit od šéfa služební auto radši ani nechci říkat. A že jsem dostala vynadáno snad taky ne. Až do konce pracovní doby jsem seděla  na své židli, ve svém dolíčku jako oukropek a makala jako pruhovaná.
Ke konci pracovní doby mě můj mobilní kámoš zase upozornil, že bude potřeba vyzvednout manžela, neb spolu s tou naší károu zůstal někde viset. Jaksi jí zapomněl naplnit bříško a ona stávkovala. Teď jsem nechápala pro změnu já protože měl být v práci do 22 hod. Ale jak se za ním dostanu a hlavně za co koupím tekutou krmi pro tu naši 4-kolovou popelnici mi nesdělil. Než jsem stačila vypracovat strategický plán na manželovu záchranu, zastavil pře naší skromnou haciendou bourák a z něj vylezla ta moje životní jistota. Prý mu zastavila nějaká fešanda a dopravila ho domů.Kvokal kolem slečny jako kouhout na smetišti a mě jediný pohled na onu krásku stačil v ní rozpoznat dceru našich známých.Už mi bylo jasné proč mu ona slečna zastavila.Chudák manžel...on si myslel, že se té dobré duši líbil a nechtěl mi věřit že je to skutečně ten kdysi malý a kudrnatý poklad našich dobrých známých. A tak, značně zklamán vzal do batohu kanystr, sedl na kolo a ujížděl pro naše autíčko. Za hodku a půl byl zpátky v podstatně lepší náladě. Tak jsem mu ji zase zkazila víkendovým nákupem v našem mini Tecsu. Brblal jako motor ve škodovce ale co naplat musel jako sponzor s náma. Starší dcera vycítila příležitost a jala se otravovat se zdravou výživou. UŽ týden se snaží jíst zdravě, nebo spíš nejí skoro nic a pokud něco pozře ihned si počítá kalorie aby nepřibrala. Je mi jasné že to dlouho nevydrží neb je celá po mě a já, než se cpát obilím a podobnýma fujtajblama si radší dám pořádnou flákotu (ale nemyslete si, taky vařím zdravě a lehce). A tak  ihned po příchodu do Tesca já zkameněla u zeleniny a ona zase u zdravé výživy. Asi po patnácti minutách si to k nám přihasila s náručí plnou snad všech rádoby zdravých potravin, co jich naše Tesco mělo. Bylo mi jasné, že jakmile ochutná nějaký ten racio chleba nebo zrní bude dělat jak jí to chutná a doma to pak vesele splesnivý ve spižírně. Tak jsem se jí snažila tu její krmni zkorigovat na menší množství jmenovitě na dvě musli tyčinka a jeden knackebrod. Nadávala jako dlaždič a já zaslechla že jsem hrozná matka když ji nechci proplatit " pár" věcí zdravé výživy ale přítomnost manžela a zároveň jejího otce jí v dalším hysterickým záchvatu rychle zabránila. Košík byl naplněn, manžel srdnatě zaplatil a hurááá domů. Už jsem se těšila jak ta moje holka se zakousne do toho vybraného chleba. No co vám budu povídat. Snědla jeden a už se to válí doma. Její zdravá výživa vzala za své a už zase baští vše na co má její mlsný jazýček chuť a peněženka stačí. Po nákupu jsme si ještě zdravě zanadávali u hokeje, teda manžel řval a nadával a já kmitala kolem a pouze přizvukovala. Šla jsem brzo spáte neb další den, tedy v sobotu mě čekal avizovaný pochod do Českého Šternberka se starší dcerou!

Jak lehce (ne) zabloudit v Paříži....

Tak už jsem zpátky z mé kratičké dovolené. Bylo to super. Minulý pátek jsem vysloveně musela zdrhnout z práce dřív aby nás ( mě a kamarádku) manžel dopravil do Prahy a bezpečně nás vyplivl na Hlaváku. Díky velkým pochybnostem mé kamarádky že Praha bude zasekaná, že tam musíme být dostatečně s předstihem jsme tam jako dvě trubky stepovaly už dvě hodiny před příjezdem našeho autobusu. Nééé vůbec nebyla zima, vůbec, nééé vůbec se mi nechtělo čůrat...nervy dělaly své. Konečně si to přihasil autobus s nápisem naší cestovky a my jako dvě borkyně automaticky hodily zavazadla do kufru a zasedly na sedadla. Že autobus nejede do Paříže ale do Provence nám jaksi ušlo a nevadilo. Ještěžě nás bodrý průvodce upozornil, že přijede ještě jeden autobus přímo směrovaný do Paříže.Takže jsem se vykulily se vší tou batožinou ven a počkaly si na správný autobus. Z venku vypadal dost dobře,  horší to bylo uvnitř. Né že by nebyl hezký to ne ale bylo tam jaksi málo místa. Cítila jsem se na sedadle jako sardinka v oleji. Ať jsem totiž dělala co chtěla nějak jsem nemohla vtěsnat své vnadné, dlouhé, štíhlé a celulitidou zkrášlené nohy do omezeného prostoru. A vydržet v jedné pozici déle než půl hodky bylo téměř nemožné. Představa 14 hodinové cesty ve mě vyvolávala paniku. Naštěstí autobus stavěl každé tři hodky a tak jsem mohla své, do paragrafu, zkroucené tělo, aspoň na chvilku narovnat. Příjezd do Pařížě byl poznamenán moji dosti velkou únavou. V autobuse nikdy nespím a ani tato cesta nebyla vyjímka. Ke špatné náladě notně přispěla moje kamarádka. Já tu holku mám fakt moc ráda ale občas mě pěkně točí. Je až úzkostlivě čistotná  a každou zastávku u benzínky by se nejraději sprchovala a čistila zuby a myla ruce. A pokaždý jsem se musela vyhrabat ze sedadla a musela jít s ní neb měla strach že se nedomluví. Na záchodě??? Vždyť tam se domluvit nepotřebuje!!! Takže cestou tam jsem " takhle pročůrala" 4 eura. Takže po dosti perné noci nám autobus vyplivl veprostřed Paříže s tím, že v půl sedmý večer nás tam zase nabere. Bylo půl osmé ráno. Vypotáceli jsme se všichni notně unavení a ospalí. Představa, že budu s batohem naloženým jídlem a pitím brázdit město až do večera takhle unavená mě úplně oddělala. Takže jsme jako mátohy se motaly za naší průvodkyní která byla čilá jako rybička. Počasí bylo nádherné a jelikož jsem šikulka tak se můžete pokochat nejenom krásami Paříže ale i pohledem na moji maličkost. Neumím totiž sem vkládat fotografie, hraju si tady s tím už od půl sedmý ( teď je deset)a kdyby mě tady v práci pořád s něčím neotravovali tak už to mám hotový. Takže tohle jsem já, totál unavená v Lucemburských zahradách.

 

Pěkná holka že? Průvodkyně nás vždycky někam dovedla, pověděla o památce to nejzajímavější a dala nám rozchod hodku, dvě abychom si dáchli a vše zdokumentovali. Nebudu popisovat vše dopodrobna jen vložím pár fotografií.
Sorbona...

Louvre...

Archa...

Louvre podruhé...

Notre Dame...

Eiffelovka...

Chantily...

Eiffelovka podruhé...

 Ještěže mě příroda obdařila poměrně slušnou orientační schopností, která mě vždy neomylně dovedla do správného místa. Několikrát jsem se místo povinných prohlídek ( zanechaje mojí kamarádku v bezpečí rukou naší průvodkyně) vydala na obhlídku pařížských zákoutí sama a vždy jsem se bezpečně vrátila. To se nedá říct o mojí kamarádce, ke které matka příroda tak štědrá nebyla a když jsem jí na chvilku spustila z očí dokázala zabloudit i v hotelu. Otevřela bohužel jiné dveře než měla a ocitla se ve vedlejších soukromých bytech, které sousedily s hotelem a byly spojeny právě těmito dveřmi. Neznaje jazyka tam chudinka bloudila než jí nějaká dobrá francouzská duše dovedla zpátky do recepce našeho hotelu.
První den jsem vytuhly už kolem osmé hodiny večerní. Během druhého dne mě dosti silně poznamenala má panická porucha a znemožnila mi návštěvu muzea parfémů. Lidi na mě koukali jako na blázna když jsem venku rozdýchávala infarktový stav po návštěvě uzavřených prostor zámku Chantily. Kdo se s touto nemocí nesetkal jen těžko porozumí. Třetí a poslední den byl poznamenám dosti chladným počasím a vyjížďku lodí po Séně jsem odnesla třídenní virózou. Takže rekapitulace výletu je taková:
Našlapali jsme spoustu kilometrů, vypotili spostu potu, viděli mnoho krásných památek ale žít bych tam nemohla. Spousta lidí, hektičnost jejich života není nic pro mě ( zlatá naše vesnička středisková). Předci jenom " doma je doma".