Holky se mi vrátily se školního výletu. Kvůli stávce o den dřív. Nehledě na to, že jsme za výlety dali nemálo peněz a šanci na vrácení peněz za zkrácení výletu jsou prý mizivé. Takže díky stávko!
A jak se máme? Vcelku dobře. Akorát málo času na psaní. Doma se k počítači nedostanu neb sídlí v pokojíku u holek a tam já buď sama bez doprovodu ( aby to se mnou v tom binci neseklo) nechodím anebo tam mám strikně vstup holkama zakázán abych na ně pořád neřvala. A v práci toho taky už moc nenapíšu neb nám navalili před dovolenou tolik práce že se mi o ní i zdá.
Minulý víkend se nesl ve znamení hasičů. Manžel, jakožto dobrovolný hasič, který nesmí samozřejmě nikde chybět se doma vyskytoval jen sporadicky, abych to upřesnila, chodil se domů jen vyspat. Už dlouho otravuju, že chci do kina. Pořád se ustupuje kvůli manželovým aktivitám a když jsem minulý pátek zase spustila a byla jsem odmítnuta kvůli hasičskému tréninku ( po jehož skončení následuje vydatné pivní občerstvení, jak jinak) sbalila jsem první kámošku která se mi připletla do cesty a vyrazily jsme do Kutné Hory do kina od níž bydlíme cca 30 km. Cestou mi kámoška špitla, že v Kutné Hoře v kině ještě nikdy nebyla (!) a ani neví, kde se nachází. Ještě že mě má! Bravurně jsem zaparkovala před kinem, zakoupila lístky, posadila kámošce i mě na nos 3D brýle a kino mohlo začít.V 3D jsem byla poprvé i já. Byly jsme na tolik avizovaném filmu " V peřině". No, byly jsme tam kol dokola( jak jsem si bystře všimla) jediný " starší" . Jinak se věkový průměr osazenstva motal tak kolem 13 let. Nebylo to zas tak špatný ale podruhý bych to vidět už nemusela na tom jsme se snesly s kámoškou obě. Po kině jsem chtěla zajít do víru města ale kamarádka musela zkontrolovat děti ( bylo 19.15 hod.)jestli už jsou doma chudinky jedny malý ( holce je 16 a klukovi 18 let) a jestli si ohřáli večeři. Já jen vedle ní kvetla! Děcka doma byli, večeři si ohřáli a spořádaně sledovali TV tak jsem se mohly vydat obhlídnout místní krasavce. Musím říct že v tu dobu v Hoře chcíp pes. Pomalu nikde nikdo. Nic zajímavýho, nic pro zlahodnění oka. Tak jsme usedly na náměstí do jakéhosi BarCafé kde nám tuze otrávená a poněkud prostorově širší číšnice kvalitně popletla objednávky ze široké, asi pětibodové škály kafí. Radši jsem rychle zaplatila a udobřila jsem si můj hysterický žaludek výbornou večeří v další vesničce. Večer to byl příjemný jako ostatně pokaždé, když si vyjdu s někým jiným, než s vlastním manželem. Po příjezdu domů se mnou nemluvila ani klika od dveří, že jsem si dovolila "odjet do kina". Manžel naštvanej že jsem nepočkala až "ON" bude mít čas a pojede se mnou a holky že jsem si dovolila odjet bez nich.V sobotu jsme se vypravili do nedalekého městečka koupit něco k 70. narozeninám přítelkyni mého tchána. Nebudu lhát když řeknu, že tu bábu nesnáším, pořád na mě i holkách něco vidí, špatně vařím ( nenacpávám rodinu kachnama a husama jak ona preferuje), prostě ona je nejlepší a my ostatní póvl ( ale svoje děti a vnoučata miluje a dává nám je za příklad - dvě z jejích vnoučat fetují, kradou, nepracují......dobrý příklad).Kdybyste hledali prototyp čarodejnice ráda Vám zašlu její fotku. Dokonce i kocoura má! A tak jsme bloumali po městě a přemýšleli co jí asi tak koupit. Už předem bylo jasné, že náš dárek skončí se slovy ( jako ostatně vždy): No hezké ale Ilonka ( dcera) a Michálek ( syn) mi koupil tohle a to bylo drahý a je to i krásný že ?a náš dárek zmizí v propadlišti dějin! Vybrali jsme jí hodinky, moc hezké, zlaté ( teda ne pravé zlato) široký pásek prostě cool . Byla jsem zvědavá. co na to řekne, ale na poslední chvíli musela do nemocnice, takže oslava se nekonala. Čeká nás to příští týden. Po příjezdu domů se manžel zdejchl na hasičskou soutěž a mě nastala obvyklá uklízecí honička. A jak tak tancuju s koštětem tak mé hluché ucho zaslechne: Tohle tělo předci nemůže zůstat ležet ladem!!! v první chvíli jsem si myslela, že se jedná o mé celulitidové tělo ale starší dcera se vlnila před zrcadlem a takhle nahlas uvažovala. Nejdřív jsem nechápala a pak mi dcera osvětlila svojí pětibodovou slovní zásobou, kterou mi denně věnuje, že se po roční známosti rozešla s přítelem. Byla jsem mírně řečeno " out of order " tedy mimo provoz. Tak hodný kluk, hezký, milý, chytrý, bohatý :-) holce splnil každý její rozmar a ona ho pošle k vodě! Kdyby byl jen o dvacet let starší ihned bych ho brala. Snažila jsem se jí domluvit ale její : Nech si svoje předpotopní rady matko! mě uzemnilo. Nehledě na jejich rozchod klučík příští den přišel a ten další taky...a je u nás zase pečenej vařenej. když se zeptám dcery a ona má dobrou náladu tak mi odpoví, že oficiálně spolu nechodí. A jak se to pozná? No na facebooku mají ve statusu " nezadaný a nezadaná" ale jinak spolu chodí . Jsme asi blbá ale moc to nechápu. No uvidíme!
pondělí 27. června 2011
úterý 14. června 2011
Víkend...romantika, Praha
Víkend sám o sobě byl po dlouhé době klidný a příjemný. Možná tomu napomohl i fakt, že holky spaly jak v pátek tak v sobotu mimo domov. Ale popořádku.
V pátek jsem měla nějaký nervózní den, nikde jsem neměla stání nebylo mi nějak dobře. V břiše se mi chystala vybuchnout sopka či co. V práce to ještě ušlo ale to nejhorší mě čekalo doma. Na čtvrtou hodinu jsem byla domluvená s tou naší sádrou, že dojedeme na větší nákup do Tesca ( pro neznalé, trpím panickou poruchou a nákup ve vetším obchodě dokážu absolvovat JEN za pomoci někoho druhého).Moje vždy nedochvilná dcera přišla o půl hodky dříve s tím, že si na pomoc vzala toho svého hocha abychom to zvládli. No nadšením jsem zrovna nechrochtala ale byla jsem ráda, že se mnou půjdou.Z práce se mi povedlo nějakým zázrakem vypadnout už před čtvrtou což se mi nestalo už hodně dlouho. V Tescu tolik lidí, jakoby tam dávali něco zadarmo, v předních frontách důchodci ( a to ani nebyly slevy) a v zadní linii ten zbytek, tedy normální lidi. Dcera se neobtěžovala ani vzít košík, natož mi nějak pomoc, jako klíště se držela svého přítele a v pravidělných dvouminutových intervalech ho pusinkovala a hladila a oplácávala. A on aby samozřejmě nebyl pozadu dělal to samé. No byl na nás moc hezký pohled. Já vpředu s košíkem a seznamem dlouhým jak babské řeči ( bez seznamu nekoupím ani rohlík) a za mnou ty dva pokladi. Nakonec jsme i přes všechny možné projevy lásky nakoupili, já rvala nákup do auta a mládež se loučila, jako by se neměli vidět nejmíň měsíc. Měla jsem v plánu objet ještě pár obchodů a pak už huráááá domů. To nám trvalo tak 40 minut, No a doma na nás čekal, světe div se, zase dceřin přítel. Ten náš psí " hlídač" ho oblizoval div že mu ještě neotevřel domovní dveře. Sem myslela, že mě trefí. Před 40 minutama se rozloučili a on že se mu zase stýská a tak byl u nás. Teda nic proti, mám ho ráda, ale zase tak často ho fakt vidět nemusim. Tak nic no hodila jsem mu tašky s nákupem ať je teda taky užitečnej když už je u nás skoro víc než doma. Kam co má vyložit moc dobře ví, orientuje se v kuchyni ještě líp než dcera.
Udělala jsem si malou radost a koupila si novou barvičku na tu mojí kebuličku. Zlomenej prstík si pobalil věci, šminky, jídlo, spacák a přítele a se vším tím bordelem odsvištěla směr na nějakou kalbu či co a následným spaním u kámošky. A já osaměla. Takže udělat dceři na druhý den šopák ( jeli jsme do Prahy a bez ní!!!! což signalizovalo zase nejmíň sunami, tak šopák měl být na sklidnění situace), nabarvit si kebuli a pak už jen pohoda, klídek a cigárko. Oho hó to určitě! Hlava a i polovina obličeje zapatlaný od barvy, oblečená spíš neoblečená, v jedný ruce nůž v druhý cigárko ( kdyby mě tak viděl manžel že doma hulim, naštěstí měl na odpolední) svíjela jsem se v rytmu beatlesáků( oni to nebyli ani tak beatlesáci ale spíš ta tragédie, která mi bublala ve střevech) snažíc se připravit šopák. A právě tuto nejnevhodnější chvíli si připravila mladší dcera aby mi oznámila, že zase bude spát u tý svojí opiercingovaný kámošky, že už je sbalená, za deset minut jí jede vlak, ať neječím že ráno přijede a pojedeme do Prahy. Vlepila mi pusu na moje rubínově zapatlaný čelo a radši rychle upalovala z baráku, abych se náhodou nevzpamatovala dřív, než ona odejde.Do reality mě vrálily úporné křeče v břiše a následný sprint na wc. Porod proti tomu byla procházka růžovou zahradou. Ten šopák jsem nakonec dělala asi 45 minut s přestávkama na okupaci záchodové mísy. Teda mě bylo zle! Takže až do večera jsem se po baráku ploužila jako přizrak neustále šilhající po wc kdyby náhodou....na náladě mi nepřidal ani manžel, který po příjezdu domů a následném zjištění že jsme celou noc sami ( teda psa nepočítaje) doma ihned skočil šipku do našeho manželského lože pln očekávání bouřlivé romantiky :-D Sklidnil se teprve po poznání, že to bublání není potůček pod našimi okny ale výsledek nezřízeného splácání všeho možného i nemožného jídla ve střevech jeho manželky. A tak bylo po romantice!
Ráno mě bylo o poznání lépe. Jak by taky ne když jsme jeli do Prahy a mě bylo přislíbeno neomezené použití kreditní karty manželova nikdy nevysychajícího účtu ( fakt a nekecám a dokonce dobrovolně mi byl sdělen i PIN, i když ten já znám !) Manžel potřeboval zajet na teraristickou burzu do Ládví pro stravu pro naši zoo, já jela jako ozdoba a mladší dcera a její kámoška potřebovaly obměnit letní šatník. Starší dceru jsem plánovaně nechala doma, protože její prudění a hádky bylo opravdu to poslední, po čem jsem v Praze toužila. Co jsem si vyslechla, když jsem jí oznámila že s náma do Prahy nepojede je možné publikovat pouze tak maximálně v japonském jazyce a po 22 hodině. Ráno holky dorazily jak slíbily a nastal u nás obvyklý ranní mumraj. Co si vzít na sebe? Stála jsem před skříní a přemýšlela. Do ložnice vešel manžel z nepřeberného množství dvou 3/4 kalhot vybral ty méně roztrhané, očuchal asi tři trička ( vždy si vezme čisté tričko, pak ho mrskne zpátky do skříně, další den další čisté atd. a pak z toho chuchvalce hledá nejméně smradlavé) jedno na sebe navlékl, na nohy žabky, přeleštil plešku, zahalil se do oblaka vůně Lamborghini a radši šel čekat ven do auta. Vědel, že to bude ještě nadlouho.Já skoukla půmetrovou hromadu asi patnácti kalhot a kraťasů, vybrala si jedny o dvě čísla menší ( abych byla v Praze sexy) s nádechem do nich narvala vše co se dalo aby s výdechem mi to zase nahoře vše vylezlo, tento " drobný nedostatek" zamaskovala bílým tričkem, namalovala se ( v mém věku se už neodvažuju vylízt ven nenamalovaná), navoněla a byla ready. Vyrazili jsme. Diky mé " indispozici" z předešlého dne mi musel manžel několikrát přibrzdit u benzínky a nepohrdla jsem ani nějakým zaplivaným odpočivadlem...znáte to. Když se vám chce....
V Praze jsme vyložily natěšené holky v OC Letňany s nějakým drobným penízem na útratu a mazali do Ládví. Je to sice kousek ale...manželova orientace zase tak dobrá není ( i když on samozřejmě tvrdí opak), bez navigace najde tak maximálně všechny hospody v naší rodné hroudě a tak jsem si zase obtiskla můj pečlivě naplácaný makeup na přední sklo auta když prudce zabrzdil a zařval abych přestala pořád něco mluvit a radši mu řekla kam má jet. Ještě jsem si stačila všimnout, že mládí, které za námi řídilo prvotřídní kabriolet, po prudkém zabrzdění mého manžela nějakým zázrakem ztratil cigáro, které mu viselo ze smyslných úst. Radši ani nechci domyslet, kde ona neřest skončila ale gesta, která na mého manžela při následném předjíždění ukazoval hovořila za své. Manžel byl vytočen do maximálních otáček a já je ještě zvýšila tím, že jsem mu odsekla, že když řídí on tak já se o cestu nestarám, pokud se mu to nelíbí ať zastaví a já cestu na burzu odřídím sama a taky se sama postarám o cestu a nebudu otravovat život spolujezdcům. Chvilku si sice něco brblal pod vousy ale pak pak byl klid. A myslíte, že se omluvil?...Odpověď ne je správná.
Na burze nebyla ani fronta ano milion lidí jako vždy a tak jsme koupili jen potřebnou krmi ( kobylky, cvrčky, červy, holata a jiný humáč), manžel si zaslintal nad několika hady, ještěry jako jsou agamy, chameleoni...pavouky a jako bonus mi koupil masožravou rostlinu za to že, jsem ani jednou za celou burzu neomdlela jako se to málem minule stalo.No, co na to říct? Snad že orchidej by mi udělala větší radost. Na otázku čím " tu Adélu" mám krmit se mi dostalo udiveného pohledu od prodavačky, zlého pohledu od manžela a smíchu od ostatních čumilů. Asi si museli myslet , že jsem magor. Ale já fakt myslela, že masožravé rostliny se krmí muškama. A ono ne. Dostali jsme zvláštní rašelinu a hlavně příkaz NEKRMIT! Nikomu to neříkejte ale jednu mušku jsem jí dala a myslím, že byla spokojená ( ta rostlina ). Manžel mi pak v autě ještě mírně vyčinil, že bych mohla projevil trochu více pochopení pro ta nebohá zvířátka ( kobylky, červi atd) vždyt prý nad každým děťátkem se rozplývám hodiny. Ano, to má pravdu, nad každým malým človíčkem dokážu šišlat hodiny ale ať se na mě nikdo nezlobí, ale opravdu nedokážu najít žádnou lichotku nebo hezké slovo nad červem, švábem, cvrčkem ať se snažím jak chci! To mám jako šišlat na tou potvorou, jak má klásný nožičky, a klásný tykadýlka a prdýlku a jak hezky cvrká nebo co? Fuj hnus jeden fialovej!
Cestu zpátky do Letňan manžel našel již ok a po vydatném obědě jsem převzala jeho kartu, skontrolovala ty dvě krasavice jak jsou na tom s nákupama manželovi na rozloučenou poslala adie a na další dvě hodky po mě nebylo vidu ani slechu. Opravdu se mi zadařilo a já ulovila několik pokladů, nad nimiž moje srdce plesá ještě teď...kalhoty ( mám jich málo, původně jsem chtěla sukni ale žádná mé postavě nelichotila), 3 trička ( fakt in jak řekla moje dcera), botky, pár nezbytností v drogerii a hlavně hodinky Svarowski, opravdu skvost ( k mým kulatinám mi na ně věnovali mý spolupracovníci většinu svých výplat :-D). Vše mám fotograficky zdokumentováno bohužel MUJ fotoaparát si dnes tajně vyjel na školní výlet do Prahy aniž bych o tom věděla, vyrazil si spolu s jedním z mých nových triček, mou kabelkou a mými botami zatímco já spala! Však až se to všechno večer vrátí domů, bude zase veselo o to se postarám!!!
Holky si taky nakoupily co potřebovaly a dokonce i manžel ulovil triko a knížku o psech. Sice jednoho doma máme, ale pořád sní o dalším. Před měsícem to byl bernský salašnický, pak madarský ohař, pak ridgeback a teď se ho drží vlkodav. Jasně, je to krásnej pes, podle knížky moc hodnej, milej, poslušnej atd atd ale má jednu menší vadu...je velikej. Náš pidi domek a ještě menší zadrádečka pojme sotva toho našeho rozmazlenýho gaučáka v kohoutku velkýho 15 cm. Kam bych však ubytovala vlkodava opravdu nevím.Po příjezdu domů z Prahy na nás čekala starší dcera a nadherný binec po celém domě. Jak to zvládla za jedno dopoledne udělat fakt netušim ( kecám, tušim, udělala to naschvál). Nechalo mě to chladnou, udělala jsem si kafe, dala cígo, hodila nohy na stůl s výrazem : Všichni mě můžete milovat, k večeři si udělejte co chcete a dejte mi pokoj! sledovala v altánu jak venku krásně prší. Mladší dceru jsme vyložily zase u kamarádky, zase tam měla spát a nafrněná starší dcera že s náma doma taky nebude, že přespí u přítele. OK. Ještě tak někde udat manžela.....:-D.( kecám). Večer jsme si zašli do hospůdky " V rákosí" ( nevím proč se tak jmenuje, po rákosí tam není vidu ani slechu) a prožili příjemný večer. Sice mi pak byla zima, měla jsem jen tričko, manžel měl mikinu ale co myslíte? je to gentleman? půjčil mi jí? Odpověď ne ...je správná.
A jelikož celý den byl krásný tak i večer jsme krásně zakončili. Hodili jsme si švédskou trojku! Jelikož pejskovi se nikdo celý den nevěnoval tak usoudil, že prostě s náma v posteli bude spát ( jsme zásadně proti ale ten den jsem přimhouřila oko) a tak jsem ležela veprostřed, vlevo chrápal manžel a v pravo zase pes a já se marně snažila usnout. Ráno pes letěl z postele jako holubička, když se manžel probudil a zjistil, že nejsme sami!
Neděle byla taky vcelku fajn, uklidila jsem ten bordel za úporného povzbuzování zbytka rodiny, uvařila fleky s úzeným a přemožena velkou únavou po obědě usnula spánkem batolete. Manžel měl hasičský trénink. Po probuzení jsme zjistila, že jsem jako jediná bdělá, jedna dcera spala v pokojíku, druhá v obýváku, pes venku na trávě. Manžel, když se pak dobelhal domů usnul taky a vstával až v sedm večer. Pak se mu zase nechtělo spát a..... zbytek až někdy přístě :-D
V pondělí odjela mladší dcera na výlet, v úterý starší. A já zase řešila s kamarádkou její rozvod. Pokolikáté už. Po dvouch malých pivech jsme vše viděly v trochu lepším světle. Jo a abych nezapomněla. Holky jsou na výletě až do zítřka a my s manželem zase sami doma...že by další švédská trojka?
V pátek jsem měla nějaký nervózní den, nikde jsem neměla stání nebylo mi nějak dobře. V břiše se mi chystala vybuchnout sopka či co. V práce to ještě ušlo ale to nejhorší mě čekalo doma. Na čtvrtou hodinu jsem byla domluvená s tou naší sádrou, že dojedeme na větší nákup do Tesca ( pro neznalé, trpím panickou poruchou a nákup ve vetším obchodě dokážu absolvovat JEN za pomoci někoho druhého).Moje vždy nedochvilná dcera přišla o půl hodky dříve s tím, že si na pomoc vzala toho svého hocha abychom to zvládli. No nadšením jsem zrovna nechrochtala ale byla jsem ráda, že se mnou půjdou.Z práce se mi povedlo nějakým zázrakem vypadnout už před čtvrtou což se mi nestalo už hodně dlouho. V Tescu tolik lidí, jakoby tam dávali něco zadarmo, v předních frontách důchodci ( a to ani nebyly slevy) a v zadní linii ten zbytek, tedy normální lidi. Dcera se neobtěžovala ani vzít košík, natož mi nějak pomoc, jako klíště se držela svého přítele a v pravidělných dvouminutových intervalech ho pusinkovala a hladila a oplácávala. A on aby samozřejmě nebyl pozadu dělal to samé. No byl na nás moc hezký pohled. Já vpředu s košíkem a seznamem dlouhým jak babské řeči ( bez seznamu nekoupím ani rohlík) a za mnou ty dva pokladi. Nakonec jsme i přes všechny možné projevy lásky nakoupili, já rvala nákup do auta a mládež se loučila, jako by se neměli vidět nejmíň měsíc. Měla jsem v plánu objet ještě pár obchodů a pak už huráááá domů. To nám trvalo tak 40 minut, No a doma na nás čekal, světe div se, zase dceřin přítel. Ten náš psí " hlídač" ho oblizoval div že mu ještě neotevřel domovní dveře. Sem myslela, že mě trefí. Před 40 minutama se rozloučili a on že se mu zase stýská a tak byl u nás. Teda nic proti, mám ho ráda, ale zase tak často ho fakt vidět nemusim. Tak nic no hodila jsem mu tašky s nákupem ať je teda taky užitečnej když už je u nás skoro víc než doma. Kam co má vyložit moc dobře ví, orientuje se v kuchyni ještě líp než dcera.
Udělala jsem si malou radost a koupila si novou barvičku na tu mojí kebuličku. Zlomenej prstík si pobalil věci, šminky, jídlo, spacák a přítele a se vším tím bordelem odsvištěla směr na nějakou kalbu či co a následným spaním u kámošky. A já osaměla. Takže udělat dceři na druhý den šopák ( jeli jsme do Prahy a bez ní!!!! což signalizovalo zase nejmíň sunami, tak šopák měl být na sklidnění situace), nabarvit si kebuli a pak už jen pohoda, klídek a cigárko. Oho hó to určitě! Hlava a i polovina obličeje zapatlaný od barvy, oblečená spíš neoblečená, v jedný ruce nůž v druhý cigárko ( kdyby mě tak viděl manžel že doma hulim, naštěstí měl na odpolední) svíjela jsem se v rytmu beatlesáků( oni to nebyli ani tak beatlesáci ale spíš ta tragédie, která mi bublala ve střevech) snažíc se připravit šopák. A právě tuto nejnevhodnější chvíli si připravila mladší dcera aby mi oznámila, že zase bude spát u tý svojí opiercingovaný kámošky, že už je sbalená, za deset minut jí jede vlak, ať neječím že ráno přijede a pojedeme do Prahy. Vlepila mi pusu na moje rubínově zapatlaný čelo a radši rychle upalovala z baráku, abych se náhodou nevzpamatovala dřív, než ona odejde.Do reality mě vrálily úporné křeče v břiše a následný sprint na wc. Porod proti tomu byla procházka růžovou zahradou. Ten šopák jsem nakonec dělala asi 45 minut s přestávkama na okupaci záchodové mísy. Teda mě bylo zle! Takže až do večera jsem se po baráku ploužila jako přizrak neustále šilhající po wc kdyby náhodou....na náladě mi nepřidal ani manžel, který po příjezdu domů a následném zjištění že jsme celou noc sami ( teda psa nepočítaje) doma ihned skočil šipku do našeho manželského lože pln očekávání bouřlivé romantiky :-D Sklidnil se teprve po poznání, že to bublání není potůček pod našimi okny ale výsledek nezřízeného splácání všeho možného i nemožného jídla ve střevech jeho manželky. A tak bylo po romantice!
Ráno mě bylo o poznání lépe. Jak by taky ne když jsme jeli do Prahy a mě bylo přislíbeno neomezené použití kreditní karty manželova nikdy nevysychajícího účtu ( fakt a nekecám a dokonce dobrovolně mi byl sdělen i PIN, i když ten já znám !) Manžel potřeboval zajet na teraristickou burzu do Ládví pro stravu pro naši zoo, já jela jako ozdoba a mladší dcera a její kámoška potřebovaly obměnit letní šatník. Starší dceru jsem plánovaně nechala doma, protože její prudění a hádky bylo opravdu to poslední, po čem jsem v Praze toužila. Co jsem si vyslechla, když jsem jí oznámila že s náma do Prahy nepojede je možné publikovat pouze tak maximálně v japonském jazyce a po 22 hodině. Ráno holky dorazily jak slíbily a nastal u nás obvyklý ranní mumraj. Co si vzít na sebe? Stála jsem před skříní a přemýšlela. Do ložnice vešel manžel z nepřeberného množství dvou 3/4 kalhot vybral ty méně roztrhané, očuchal asi tři trička ( vždy si vezme čisté tričko, pak ho mrskne zpátky do skříně, další den další čisté atd. a pak z toho chuchvalce hledá nejméně smradlavé) jedno na sebe navlékl, na nohy žabky, přeleštil plešku, zahalil se do oblaka vůně Lamborghini a radši šel čekat ven do auta. Vědel, že to bude ještě nadlouho.Já skoukla půmetrovou hromadu asi patnácti kalhot a kraťasů, vybrala si jedny o dvě čísla menší ( abych byla v Praze sexy) s nádechem do nich narvala vše co se dalo aby s výdechem mi to zase nahoře vše vylezlo, tento " drobný nedostatek" zamaskovala bílým tričkem, namalovala se ( v mém věku se už neodvažuju vylízt ven nenamalovaná), navoněla a byla ready. Vyrazili jsme. Diky mé " indispozici" z předešlého dne mi musel manžel několikrát přibrzdit u benzínky a nepohrdla jsem ani nějakým zaplivaným odpočivadlem...znáte to. Když se vám chce....
V Praze jsme vyložily natěšené holky v OC Letňany s nějakým drobným penízem na útratu a mazali do Ládví. Je to sice kousek ale...manželova orientace zase tak dobrá není ( i když on samozřejmě tvrdí opak), bez navigace najde tak maximálně všechny hospody v naší rodné hroudě a tak jsem si zase obtiskla můj pečlivě naplácaný makeup na přední sklo auta když prudce zabrzdil a zařval abych přestala pořád něco mluvit a radši mu řekla kam má jet. Ještě jsem si stačila všimnout, že mládí, které za námi řídilo prvotřídní kabriolet, po prudkém zabrzdění mého manžela nějakým zázrakem ztratil cigáro, které mu viselo ze smyslných úst. Radši ani nechci domyslet, kde ona neřest skončila ale gesta, která na mého manžela při následném předjíždění ukazoval hovořila za své. Manžel byl vytočen do maximálních otáček a já je ještě zvýšila tím, že jsem mu odsekla, že když řídí on tak já se o cestu nestarám, pokud se mu to nelíbí ať zastaví a já cestu na burzu odřídím sama a taky se sama postarám o cestu a nebudu otravovat život spolujezdcům. Chvilku si sice něco brblal pod vousy ale pak pak byl klid. A myslíte, že se omluvil?...Odpověď ne je správná.
Na burze nebyla ani fronta ano milion lidí jako vždy a tak jsme koupili jen potřebnou krmi ( kobylky, cvrčky, červy, holata a jiný humáč), manžel si zaslintal nad několika hady, ještěry jako jsou agamy, chameleoni...pavouky a jako bonus mi koupil masožravou rostlinu za to že, jsem ani jednou za celou burzu neomdlela jako se to málem minule stalo.No, co na to říct? Snad že orchidej by mi udělala větší radost. Na otázku čím " tu Adélu" mám krmit se mi dostalo udiveného pohledu od prodavačky, zlého pohledu od manžela a smíchu od ostatních čumilů. Asi si museli myslet , že jsem magor. Ale já fakt myslela, že masožravé rostliny se krmí muškama. A ono ne. Dostali jsme zvláštní rašelinu a hlavně příkaz NEKRMIT! Nikomu to neříkejte ale jednu mušku jsem jí dala a myslím, že byla spokojená ( ta rostlina ). Manžel mi pak v autě ještě mírně vyčinil, že bych mohla projevil trochu více pochopení pro ta nebohá zvířátka ( kobylky, červi atd) vždyt prý nad každým děťátkem se rozplývám hodiny. Ano, to má pravdu, nad každým malým človíčkem dokážu šišlat hodiny ale ať se na mě nikdo nezlobí, ale opravdu nedokážu najít žádnou lichotku nebo hezké slovo nad červem, švábem, cvrčkem ať se snažím jak chci! To mám jako šišlat na tou potvorou, jak má klásný nožičky, a klásný tykadýlka a prdýlku a jak hezky cvrká nebo co? Fuj hnus jeden fialovej!
Cestu zpátky do Letňan manžel našel již ok a po vydatném obědě jsem převzala jeho kartu, skontrolovala ty dvě krasavice jak jsou na tom s nákupama manželovi na rozloučenou poslala adie a na další dvě hodky po mě nebylo vidu ani slechu. Opravdu se mi zadařilo a já ulovila několik pokladů, nad nimiž moje srdce plesá ještě teď...kalhoty ( mám jich málo, původně jsem chtěla sukni ale žádná mé postavě nelichotila), 3 trička ( fakt in jak řekla moje dcera), botky, pár nezbytností v drogerii a hlavně hodinky Svarowski, opravdu skvost ( k mým kulatinám mi na ně věnovali mý spolupracovníci většinu svých výplat :-D). Vše mám fotograficky zdokumentováno bohužel MUJ fotoaparát si dnes tajně vyjel na školní výlet do Prahy aniž bych o tom věděla, vyrazil si spolu s jedním z mých nových triček, mou kabelkou a mými botami zatímco já spala! Však až se to všechno večer vrátí domů, bude zase veselo o to se postarám!!!
Holky si taky nakoupily co potřebovaly a dokonce i manžel ulovil triko a knížku o psech. Sice jednoho doma máme, ale pořád sní o dalším. Před měsícem to byl bernský salašnický, pak madarský ohař, pak ridgeback a teď se ho drží vlkodav. Jasně, je to krásnej pes, podle knížky moc hodnej, milej, poslušnej atd atd ale má jednu menší vadu...je velikej. Náš pidi domek a ještě menší zadrádečka pojme sotva toho našeho rozmazlenýho gaučáka v kohoutku velkýho 15 cm. Kam bych však ubytovala vlkodava opravdu nevím.Po příjezdu domů z Prahy na nás čekala starší dcera a nadherný binec po celém domě. Jak to zvládla za jedno dopoledne udělat fakt netušim ( kecám, tušim, udělala to naschvál). Nechalo mě to chladnou, udělala jsem si kafe, dala cígo, hodila nohy na stůl s výrazem : Všichni mě můžete milovat, k večeři si udělejte co chcete a dejte mi pokoj! sledovala v altánu jak venku krásně prší. Mladší dceru jsme vyložily zase u kamarádky, zase tam měla spát a nafrněná starší dcera že s náma doma taky nebude, že přespí u přítele. OK. Ještě tak někde udat manžela.....:-D.( kecám). Večer jsme si zašli do hospůdky " V rákosí" ( nevím proč se tak jmenuje, po rákosí tam není vidu ani slechu) a prožili příjemný večer. Sice mi pak byla zima, měla jsem jen tričko, manžel měl mikinu ale co myslíte? je to gentleman? půjčil mi jí? Odpověď ne ...je správná.
A jelikož celý den byl krásný tak i večer jsme krásně zakončili. Hodili jsme si švédskou trojku! Jelikož pejskovi se nikdo celý den nevěnoval tak usoudil, že prostě s náma v posteli bude spát ( jsme zásadně proti ale ten den jsem přimhouřila oko) a tak jsem ležela veprostřed, vlevo chrápal manžel a v pravo zase pes a já se marně snažila usnout. Ráno pes letěl z postele jako holubička, když se manžel probudil a zjistil, že nejsme sami!
Neděle byla taky vcelku fajn, uklidila jsem ten bordel za úporného povzbuzování zbytka rodiny, uvařila fleky s úzeným a přemožena velkou únavou po obědě usnula spánkem batolete. Manžel měl hasičský trénink. Po probuzení jsme zjistila, že jsem jako jediná bdělá, jedna dcera spala v pokojíku, druhá v obýváku, pes venku na trávě. Manžel, když se pak dobelhal domů usnul taky a vstával až v sedm večer. Pak se mu zase nechtělo spát a..... zbytek až někdy přístě :-D
V pondělí odjela mladší dcera na výlet, v úterý starší. A já zase řešila s kamarádkou její rozvod. Pokolikáté už. Po dvouch malých pivech jsme vše viděly v trochu lepším světle. Jo a abych nezapomněla. Holky jsou na výletě až do zítřka a my s manželem zase sami doma...že by další švédská trojka?
středa 8. června 2011
Narozeniny, sádra, pochod a zase ta puberta....
Zase se toho semlelo tolik, že nevím kde začít. Tak předně jsem si musela zamknout blog kvůli dcerám. Nevadí mi, že mi ho čtou ale že k čtení přizvaly své spolužáky, spolužačky, kamarády, kamarádky a bůhví koho ještě. Tak jsem jim udělala čáru přes rozpočet.
Minulý čtvrtek měl manžel narozeniny tak jsem ho pozvala na večeři. Jenže se nám tam nakýblovaly i holky a bylo po romantice. Jedna vřeštěla že chce tohle druhá že tohle nechce a já je mlátila ( teda jenom v duchu). Trošku klidu přinesla až skupinka mladíků skýtající mládí ve věku tak 15-20 let čímž se očima namlsaly obě moje dcery ( i já, ba ne kecám) a nakonec zbaštily vše, co před ně servírka položila a ani neprotestovaly. A byl klid. Jak málo stačí dvěma pubertálním dívčinám! S očima na stopkách sledovaly každý pohyb mladíků, hltaly jejich pro mě prostoduchou mluvu a červenaly se jako rajčata když nějaký zbloudilý pohled těch krasavců na nich utkvěl. A jelikož jsou to holky nejenom krásné ale i šikovné ve finále si starší odnášela telefonní číslo jednoho z nich. Jak to ten můj starší anděl dokázal mi zůstává záhadou a nic na tom nemění fakt že už rok má svého ťutínka, kornoutka, čumáčka, bublinku, prdelku ( mohla bych pokračovat do alelujá) prostě svého přítele.
V pátek mě čekala náročná šichta v práci a jak se později ukázalo i doma. U od rána ( teda od 11 hodin)mě tak prudil můj zahraniční šéf, že jsem zavodňovala zrak pravidelně snad každou hodinu ( fakt nekecám). Vzteky jsem mlátila na záchodě hlavou o zeď a slíbila jsem mu, čestný pionýrský na hrob neznámého vojína , krutou pomstu. A jak tak sedím a kuju pikle můj mobilní kámoš ve spolupráci s T-Mobilem mi zvedl adrenalin v mém už takhle nakvašeném tělním oběhu na maximum. SMS typu : Ahoj maminko ( toto oslovení od starší dcery samo o sobě znamená katastrofu, normálně a zásadně mě oslovuje matko) jakpak se máš? ( další praktická ukázce blížící se hrůzy, normálně mě ani nepozdraví natož aby se mě ptala jak se mám). Tady jsem ve čtení udělala přestávku, zhluboka se nadechla, hodila do sebe panáka matonky na povzbuzení a jala se vstoupit do jámy lvové, v duchu jsem si představovala že ta holka je snad těhotná nebo mi jí unesli ( to je blbost to by mi nepsala) avšak nejpravděpodobnější byl nějaký úraz. Na to je moje dcera přeborník, dokáže zakopnout i bosa na naprosté rovině o vzduchoprázdno a zlomit si třeba prst na noze. A jako vždy ( teda skoro vždy) jsem měla pravdu. Dcera hrála volejbal a nějak nešťastně si přisedla palec na ruce a v sms lkala že ho má zlomenej, strašně jí v tom cuká, má ho strašně nateklej, modrá jí že asi brzo zkolabuje a co má dělat ( abych to přeložila do normální lidské mluvy- holka si trošku vykloubila prst, mírně ji otekl kloub, po modrání ani památky a o mdlobách četla tak max v červené knihovně ale jelikož to s maminkou umí pojala to takto). A já, husa jedna starostlivá jsem ihned ten můj kolabující zlomenej prst ujistila, a´t sebou praští na nejbližší lavičku, obloží se ledem a počká, než její servaná matka ve spolupráci s našim dýchavičnym bourákem ji vyzvedne. Takže pomsta šla stranou a já si musela pomocí mého bujného dekoltu a vodnatého azurového pohledu vybojovat volno po zbytek dne což u mého šéfa není nic jednoduchého. Osvětlit mu situaci v perfektní češtině ( jako vždy nechápal) pak v chatrné angličtině ( začal pomalu chápat) a nakonec v mé silně kulhající italštině ( konečně pochopil!). Po deseti minutách vysvětlování jsem byla na pokraji kolapsu já ale volno jsem měla. Dcera na mě za asistence poloviny spolužáků a učitelského sboru čekala natažená a silně sténající na jedné ze dvou laviček v atriu její školy. Popadla jsem dceru do jedné ruky, její tašku, pití, věci na tělocvik do druhé a notebook do pusy a takto ovešená a dceru podpírající jsem všechen ten cirkus tlačila do auta. Ještě že jsem si prozřetelně zaparkovala auto co nejdál od školy ( na tohle jsem fakt kádr) abych po každém metru stála dýchala jako lokomotiva, ovívala omdlívající dceru a kontrolovala abych nestratila nějakou tašku nebo nedejbože notebook. Totálně splavená jsem vše přikurtovala na sedadla a vyrazily jsme směr Kutná Hora do nemocnice. Venku 30 stupňů v autě tak 50, dcera, která se obdivuhodně rychle vzpamatovala, mlela pátý přes devátý že ani chvilema nevěděla, kterej prst to má vlastně zlomený, já modlíc se, abychom už byly v nemocnici. Tam jsme se musely chvilku orientovat nebo od mé poslední návštěvy v chirurgické ambulanci dostála nemocnice náročných změn. Pomocí barevných šipek na zemi nakreslených jsme se měly přemístit na jednotlivá oddělení. A tak jsme tam stály jako dvě trubky a hledaly příslušnou barevnou šipečku která by nás zavedla do chirurgické ambulance. S očima přilepenýma na zem jsem se vrátila do dětství kdy jsme hráli na stopovanou a došla do cíle s vítěznou tabulkou chirurgická ambulance. Nejdříve jsem skoukla bilboardy nalepené na dveřích typu: Neklepejte, sestra pravidlně vychází ( za 30 minut nevyšla ani jednou), v prípadě nutnosti zvoňte a vyčkejte příchodu sestry ( to bychom se načekaly), dnes od...do...nepoteče teplá voda ( tak to vám nezávidim), doktor ten a ten dnes neordinuje protože má dovolenou ( tak to mu závidim) atd. No než jsem to všechno přečetla, uteklo příjemných 30 minut. Po doktorovi nebo sestře ani vidu ani slechu. Nedbaje nápisů na dveřích jsem po 40 minutách zabušila na dveře. Otrávená sestra vyšla téměř okamžitě a ještě otrávenějsí doktorka se nás zeptala co chceme ( nic, měla jsem chuť odpovědět, jen jsme přišly na kafe asi!) Doktorka poměrně rychle nacvakala žádanku na rentgen a nás zase čekaly barevné šipečky. Našly jsme ho docela rychle. A jak si tak sedíme v čekárně a snažíme se upozornit na naši přítomnost najednou dcera zahřímá: MATKO, jak takhle můžeš mezi lidi ,koukaje na můj třimilimetrový porost na nohách ( tak pokud chtěla upozornit na naši přítomnost tak se jí to teda povedlo). I špendlík by bylo slyšet kdyby spadl a zrak všech přítomných se upřel na moje tvarohové" zarostlé" nožky ( kutnohorské noviny budou mít o čem psát). Jako byly moje nožky bílé tak můj obličej připomínal přezrálý meloun. Ach jo. Naštěstí sympatický zdravotní bratr mě na chvilku zbavil dcery, nafotil si její hlavní příčinu návštěvy zdejšího ústavu a s fotkama nás poslal zpět po šipečkách za paní doktorkou. Ta dobrá duše ( moje dcera) mezi focením prstíku stačila zdravotnímu bratrovi ( fakt fešákovi) vykvokat celý náš rodokmen sahající až do doby husitské, výši mého a manželova platu a ještě jako třešinku na dortu přidala kód našeho domácího sejfu. Ta holka se prostě neztratí! Doktorka moudře pokyvovala hlavou, podívala se na fotky ze všech stran a pak uznala, že moje udřená a neustále pracující dcera potřebuje trochu zvolnit a odpočinout si a vystavila jí žádanku na nový módní doplněk - sádru. A protože zrejmě byla v dobré náladě a já jí asi nebyla moc sympatická dala dceři sádru( abych to upřesnila na pravou ruku a decra je pravák) na celý měsíc jinak si to totiž nedokážu vysvtělit. Dcera jí málem líbala ruce radujíc se, že celý měsíc nebude muset na práci šáhnout ( ne že by se předtím předřela) a já nadávala jako špaček ( ale jen v duchu) že mi na měsíc vzala tak levnou pracovní sílu :-D.
Stejný sympatický zdravotní bratr dceři vykouzlil ten zázrak na ruce ona mu na oplátku dovyprávěla veselé historky z naší rodinky a oblíbené šipečky nás dovedly zpět k naší zaparkované popelnici jevící známky úpalu. Fuj tam bylo vedro. Tak ještě nákup v Bille a hurá domů. I v Bille se během chvilky všichni dozvěděli, že dcera má sádru ( což se v 30 stupních těžko dalo přehlédnout a snad jen slepec by tuto událost nezaregistroval) ale pro všechny případy k tomu podala tak hlasitý komentář, že by se i plechovka vepřovýho masa nad ní ustrnula.. V autě naštěstí usnula, zmožena prožitými událostmi a já si vychutnala chvilku naprostého klidu. Pár kilometrů před rodnou hroudou procitla a plačtivě informovala asi 100 sms ( jak jinak než z mého mobilu) všechny přátelé, o jejím dnešním utrpení. Vše zakončila srdce ryvným telefonátem ( zase z mého mobilu) svému příteli, kterak je na tom zle a potřebuje pofoukat sádru. Takže jsem jí po zbytek pátečního dne svěřila do ozdravující náruče jejího přítele ( teda spíš jeho mamky) a svištěla domů makat. Když je u nás nejvíc práce doma jako již standartně ani noha. Jakmile jsem dodělala poslední řízek a vyndala buchtu z trouby, začalo se to domů trousit se silným pocitem hladu. Mladší dcera si přivedla jakýsi opiercinkovaný přízrak na návštěvu a následné spaní ve stanu. V sobotu jsme měli pochod s manželem a tak jsem musela dětičky opatřit po stránce stravovací.
Jak poznamenala ta naše sádra, žijeme si s manželem nad poměry, když si můžeme dovolit jet 90 km do Tábora a 90 km zpět jenom kvůli tomu, abychom tam jako pitomci obešli v 25 kilometrovém okruhu Tábor, pokochali s e přírodními krásami a jeli zase domů ( no něco málo pravdy na tom je). Každopádně to bylo super!Ono takhle pochodovat při 30 stupních a většinou po silnici a před sluncem nekrytých místech je teda to pravé ořechové a jen pro silné nátury. Krásně jsem se opálila, teda spálila, bohužel fotodokumentaci nemám, foťák jsem sice nezapomněla ale kartu do něj ano, zrovna tak krokoměr. Ale i tak jsem byla po návratu domů ještě při síle vydat se po krásách okolních vesniček, tu vyložit Lizzinu kámošku, tam nabrat náš zlomenej prstík otravující svou návštěvou našeho nerudného dědu a zase jako již tradičně bloudit v místech, kde lišky dávají dobrou noc. Zdravotní stav starší dcery se zlepšil natolik, že dokonce mohla navštívit místní diskotéku, na kterou jsme jí radši pustila. Byla jsem příliš unavená na nějaké diskuze. Neděle utekla až podezřele klidně a v naprosto líné atmosféře.
V pondělí jela dcera s manželem na dotočení sádry a mě se něchtělo do práce tak jsem se vnutila s nima. Potřebovala jsem koupit ještě něco Lizzi k narozkám.Já vím, že puberta je těžké období ale já už opravdu nevím, jak ze starší dcerou vyjít v klidu a ne pořád v hádkách. Ty nás neminuly ani v nemocnici ani v přítomnosti manžela, a že v té si dcera dává pozor na ústa. Takže jsme domů jeli zase nakvašení a bez dárku pro mladší dceru. Manžela a starši dceru jsem vyhodila u baráku a jela do práce s tím, že až do večera už fakt nechci nikoho z rodiny vidět.Bylo mi přáno, manžel odjel do práce, dcery zalezly do pokojíku a já měla trošku vytouženého klidu! A v úterý ráno vše nanovo. Opravdu se mi nechce popisovat co se zase stalo ( zase jsem se dozvěděla jak jsem hrozná matka, jak nesnáší celou naší rodinu, že s náma skončila a v osmnácti odejde a nikdy se nevrátí!). Jedno je jisté. Hlavním aktérem byla starší dcera, její paličatost, puberta a já. Jediné štěstí že manžel nebyl doma jel darovat krev. A zrovna ten den měla mladší dcera krásných 14 let. Dovlekla jsem se do práce ve stavu, kdy jsem myslela, že to odpískám, Fakt už jsem nemohla. Paradoxně mě trochu vzchopil článek o těžkém dospívání v jedné rodině a já si uvědomila, že i jinde mají problémy a možná větší. Toto mě nakoplo na další půl hodky, kdy mi ji zkazila nečekaná návštěva. 30 minut jsem se utěšovala že vše bude dobré a vyplavovala zlost a hněv ze svého mozku. Najednou kolem oken prosvištěla černá hlava a bílá sádra. Udělalo se mi mdlo neb měla být ve škole! A jako by se nechumelilo, práskla taškou a notebookem o stůl a jen tak mezi vodopádem její mluvy se zmínila, že jí ujel autobus do školy. Kdybych měla auto dovezla bych jí tam ale manžel jel na krev...kdybych jí poslala domů, manžel by jí po příjezdu přerazil a tak mě nezbylo nic jiného, než si jí nechat v práci což signalizovalo problémy a její oblečení mezi zdejší hordou proutníků ještě větší Silně se začala nudit a prudit ihned když se jí vybil notebook, dožadovala se puštění kolegova počítače. Tak jsem vyrazily na poštu. Cestou jsem se jí snažila zabavit jako malé děcko...ale bavte 17-letou kozu. Nakonec jsme přežily dopoledne my dvě i všichni kolem vcelku bez úhony. Holčička se nadlábla, nasměrovala jsem jí do úctihodné vzdálnosti od mých nadřízených ,do skladu. Co tam dělala nevím ( a ani nechci vědět) ale pomalu dvě hodky tam byl klid a mír. Kolem druhé hodiny, když si můj zahraniční šéf začal všímat více jejích bílých minišortek a vnad deroucích se z téméř neexistujícího tílka než MĚ, poslala jsem jí archivovat staré zakázky. Mile mě překvapil její zápal se kterým tuto práci zvládla, nehledě na její momentální handicap a to sádru na pravé ruce. Ve čtyři hodiny jsme obě vypadly co nejrychleji a celou tu smečku včele s manželem jsem pozvala na zmrzku. Mladší dcera měla narozky. A na její počest ( ona sama se potila na Zumbě a starší se od nás odpojila před barákem s tím, že za chvilku bude doma, po třech hodinách nám místo jejího výskytu zůstalo i nadále utajeno)jsme místo výletu na kolech, zapadli s manželem do jedné z " mnoha" našich hospůdek s venkovním posezením na jedno pivko.Měla jsem jedno velké a jedno malé. Vzdálenost od hospůdky domů jsem zvládla s pouze dvěma zastávkama na čůrání. Jendou jsem si od kopřiv popálila ehm ehm .... a pozadí a podruhé jsem si dřepla tak šikovně, že moji prdelku mohli obdivovat chataři a chlupáři za keřem, který tak vždycky byl a zrovna včera ho pokáceli. V té rychlosti jsem tuto maličkost jaksi přehlédla. No co, místo Ordinace v růžové zahradě tak mohli chataři sledovat můj Zadek v zelených kopřivách. Taky dobrý ne?
Minulý čtvrtek měl manžel narozeniny tak jsem ho pozvala na večeři. Jenže se nám tam nakýblovaly i holky a bylo po romantice. Jedna vřeštěla že chce tohle druhá že tohle nechce a já je mlátila ( teda jenom v duchu). Trošku klidu přinesla až skupinka mladíků skýtající mládí ve věku tak 15-20 let čímž se očima namlsaly obě moje dcery ( i já, ba ne kecám) a nakonec zbaštily vše, co před ně servírka položila a ani neprotestovaly. A byl klid. Jak málo stačí dvěma pubertálním dívčinám! S očima na stopkách sledovaly každý pohyb mladíků, hltaly jejich pro mě prostoduchou mluvu a červenaly se jako rajčata když nějaký zbloudilý pohled těch krasavců na nich utkvěl. A jelikož jsou to holky nejenom krásné ale i šikovné ve finále si starší odnášela telefonní číslo jednoho z nich. Jak to ten můj starší anděl dokázal mi zůstává záhadou a nic na tom nemění fakt že už rok má svého ťutínka, kornoutka, čumáčka, bublinku, prdelku ( mohla bych pokračovat do alelujá) prostě svého přítele.
V pátek mě čekala náročná šichta v práci a jak se později ukázalo i doma. U od rána ( teda od 11 hodin)mě tak prudil můj zahraniční šéf, že jsem zavodňovala zrak pravidelně snad každou hodinu ( fakt nekecám). Vzteky jsem mlátila na záchodě hlavou o zeď a slíbila jsem mu, čestný pionýrský na hrob neznámého vojína , krutou pomstu. A jak tak sedím a kuju pikle můj mobilní kámoš ve spolupráci s T-Mobilem mi zvedl adrenalin v mém už takhle nakvašeném tělním oběhu na maximum. SMS typu : Ahoj maminko ( toto oslovení od starší dcery samo o sobě znamená katastrofu, normálně a zásadně mě oslovuje matko) jakpak se máš? ( další praktická ukázce blížící se hrůzy, normálně mě ani nepozdraví natož aby se mě ptala jak se mám). Tady jsem ve čtení udělala přestávku, zhluboka se nadechla, hodila do sebe panáka matonky na povzbuzení a jala se vstoupit do jámy lvové, v duchu jsem si představovala že ta holka je snad těhotná nebo mi jí unesli ( to je blbost to by mi nepsala) avšak nejpravděpodobnější byl nějaký úraz. Na to je moje dcera přeborník, dokáže zakopnout i bosa na naprosté rovině o vzduchoprázdno a zlomit si třeba prst na noze. A jako vždy ( teda skoro vždy) jsem měla pravdu. Dcera hrála volejbal a nějak nešťastně si přisedla palec na ruce a v sms lkala že ho má zlomenej, strašně jí v tom cuká, má ho strašně nateklej, modrá jí že asi brzo zkolabuje a co má dělat ( abych to přeložila do normální lidské mluvy- holka si trošku vykloubila prst, mírně ji otekl kloub, po modrání ani památky a o mdlobách četla tak max v červené knihovně ale jelikož to s maminkou umí pojala to takto). A já, husa jedna starostlivá jsem ihned ten můj kolabující zlomenej prst ujistila, a´t sebou praští na nejbližší lavičku, obloží se ledem a počká, než její servaná matka ve spolupráci s našim dýchavičnym bourákem ji vyzvedne. Takže pomsta šla stranou a já si musela pomocí mého bujného dekoltu a vodnatého azurového pohledu vybojovat volno po zbytek dne což u mého šéfa není nic jednoduchého. Osvětlit mu situaci v perfektní češtině ( jako vždy nechápal) pak v chatrné angličtině ( začal pomalu chápat) a nakonec v mé silně kulhající italštině ( konečně pochopil!). Po deseti minutách vysvětlování jsem byla na pokraji kolapsu já ale volno jsem měla. Dcera na mě za asistence poloviny spolužáků a učitelského sboru čekala natažená a silně sténající na jedné ze dvou laviček v atriu její školy. Popadla jsem dceru do jedné ruky, její tašku, pití, věci na tělocvik do druhé a notebook do pusy a takto ovešená a dceru podpírající jsem všechen ten cirkus tlačila do auta. Ještě že jsem si prozřetelně zaparkovala auto co nejdál od školy ( na tohle jsem fakt kádr) abych po každém metru stála dýchala jako lokomotiva, ovívala omdlívající dceru a kontrolovala abych nestratila nějakou tašku nebo nedejbože notebook. Totálně splavená jsem vše přikurtovala na sedadla a vyrazily jsme směr Kutná Hora do nemocnice. Venku 30 stupňů v autě tak 50, dcera, která se obdivuhodně rychle vzpamatovala, mlela pátý přes devátý že ani chvilema nevěděla, kterej prst to má vlastně zlomený, já modlíc se, abychom už byly v nemocnici. Tam jsme se musely chvilku orientovat nebo od mé poslední návštěvy v chirurgické ambulanci dostála nemocnice náročných změn. Pomocí barevných šipek na zemi nakreslených jsme se měly přemístit na jednotlivá oddělení. A tak jsme tam stály jako dvě trubky a hledaly příslušnou barevnou šipečku která by nás zavedla do chirurgické ambulance. S očima přilepenýma na zem jsem se vrátila do dětství kdy jsme hráli na stopovanou a došla do cíle s vítěznou tabulkou chirurgická ambulance. Nejdříve jsem skoukla bilboardy nalepené na dveřích typu: Neklepejte, sestra pravidlně vychází ( za 30 minut nevyšla ani jednou), v prípadě nutnosti zvoňte a vyčkejte příchodu sestry ( to bychom se načekaly), dnes od...do...nepoteče teplá voda ( tak to vám nezávidim), doktor ten a ten dnes neordinuje protože má dovolenou ( tak to mu závidim) atd. No než jsem to všechno přečetla, uteklo příjemných 30 minut. Po doktorovi nebo sestře ani vidu ani slechu. Nedbaje nápisů na dveřích jsem po 40 minutách zabušila na dveře. Otrávená sestra vyšla téměř okamžitě a ještě otrávenějsí doktorka se nás zeptala co chceme ( nic, měla jsem chuť odpovědět, jen jsme přišly na kafe asi!) Doktorka poměrně rychle nacvakala žádanku na rentgen a nás zase čekaly barevné šipečky. Našly jsme ho docela rychle. A jak si tak sedíme v čekárně a snažíme se upozornit na naši přítomnost najednou dcera zahřímá: MATKO, jak takhle můžeš mezi lidi ,koukaje na můj třimilimetrový porost na nohách ( tak pokud chtěla upozornit na naši přítomnost tak se jí to teda povedlo). I špendlík by bylo slyšet kdyby spadl a zrak všech přítomných se upřel na moje tvarohové" zarostlé" nožky ( kutnohorské noviny budou mít o čem psát). Jako byly moje nožky bílé tak můj obličej připomínal přezrálý meloun. Ach jo. Naštěstí sympatický zdravotní bratr mě na chvilku zbavil dcery, nafotil si její hlavní příčinu návštěvy zdejšího ústavu a s fotkama nás poslal zpět po šipečkách za paní doktorkou. Ta dobrá duše ( moje dcera) mezi focením prstíku stačila zdravotnímu bratrovi ( fakt fešákovi) vykvokat celý náš rodokmen sahající až do doby husitské, výši mého a manželova platu a ještě jako třešinku na dortu přidala kód našeho domácího sejfu. Ta holka se prostě neztratí! Doktorka moudře pokyvovala hlavou, podívala se na fotky ze všech stran a pak uznala, že moje udřená a neustále pracující dcera potřebuje trochu zvolnit a odpočinout si a vystavila jí žádanku na nový módní doplněk - sádru. A protože zrejmě byla v dobré náladě a já jí asi nebyla moc sympatická dala dceři sádru( abych to upřesnila na pravou ruku a decra je pravák) na celý měsíc jinak si to totiž nedokážu vysvtělit. Dcera jí málem líbala ruce radujíc se, že celý měsíc nebude muset na práci šáhnout ( ne že by se předtím předřela) a já nadávala jako špaček ( ale jen v duchu) že mi na měsíc vzala tak levnou pracovní sílu :-D.
Stejný sympatický zdravotní bratr dceři vykouzlil ten zázrak na ruce ona mu na oplátku dovyprávěla veselé historky z naší rodinky a oblíbené šipečky nás dovedly zpět k naší zaparkované popelnici jevící známky úpalu. Fuj tam bylo vedro. Tak ještě nákup v Bille a hurá domů. I v Bille se během chvilky všichni dozvěděli, že dcera má sádru ( což se v 30 stupních těžko dalo přehlédnout a snad jen slepec by tuto událost nezaregistroval) ale pro všechny případy k tomu podala tak hlasitý komentář, že by se i plechovka vepřovýho masa nad ní ustrnula.. V autě naštěstí usnula, zmožena prožitými událostmi a já si vychutnala chvilku naprostého klidu. Pár kilometrů před rodnou hroudou procitla a plačtivě informovala asi 100 sms ( jak jinak než z mého mobilu) všechny přátelé, o jejím dnešním utrpení. Vše zakončila srdce ryvným telefonátem ( zase z mého mobilu) svému příteli, kterak je na tom zle a potřebuje pofoukat sádru. Takže jsem jí po zbytek pátečního dne svěřila do ozdravující náruče jejího přítele ( teda spíš jeho mamky) a svištěla domů makat. Když je u nás nejvíc práce doma jako již standartně ani noha. Jakmile jsem dodělala poslední řízek a vyndala buchtu z trouby, začalo se to domů trousit se silným pocitem hladu. Mladší dcera si přivedla jakýsi opiercinkovaný přízrak na návštěvu a následné spaní ve stanu. V sobotu jsme měli pochod s manželem a tak jsem musela dětičky opatřit po stránce stravovací.
Jak poznamenala ta naše sádra, žijeme si s manželem nad poměry, když si můžeme dovolit jet 90 km do Tábora a 90 km zpět jenom kvůli tomu, abychom tam jako pitomci obešli v 25 kilometrovém okruhu Tábor, pokochali s e přírodními krásami a jeli zase domů ( no něco málo pravdy na tom je). Každopádně to bylo super!Ono takhle pochodovat při 30 stupních a většinou po silnici a před sluncem nekrytých místech je teda to pravé ořechové a jen pro silné nátury. Krásně jsem se opálila, teda spálila, bohužel fotodokumentaci nemám, foťák jsem sice nezapomněla ale kartu do něj ano, zrovna tak krokoměr. Ale i tak jsem byla po návratu domů ještě při síle vydat se po krásách okolních vesniček, tu vyložit Lizzinu kámošku, tam nabrat náš zlomenej prstík otravující svou návštěvou našeho nerudného dědu a zase jako již tradičně bloudit v místech, kde lišky dávají dobrou noc. Zdravotní stav starší dcery se zlepšil natolik, že dokonce mohla navštívit místní diskotéku, na kterou jsme jí radši pustila. Byla jsem příliš unavená na nějaké diskuze. Neděle utekla až podezřele klidně a v naprosto líné atmosféře.
V pondělí jela dcera s manželem na dotočení sádry a mě se něchtělo do práce tak jsem se vnutila s nima. Potřebovala jsem koupit ještě něco Lizzi k narozkám.Já vím, že puberta je těžké období ale já už opravdu nevím, jak ze starší dcerou vyjít v klidu a ne pořád v hádkách. Ty nás neminuly ani v nemocnici ani v přítomnosti manžela, a že v té si dcera dává pozor na ústa. Takže jsme domů jeli zase nakvašení a bez dárku pro mladší dceru. Manžela a starši dceru jsem vyhodila u baráku a jela do práce s tím, že až do večera už fakt nechci nikoho z rodiny vidět.Bylo mi přáno, manžel odjel do práce, dcery zalezly do pokojíku a já měla trošku vytouženého klidu! A v úterý ráno vše nanovo. Opravdu se mi nechce popisovat co se zase stalo ( zase jsem se dozvěděla jak jsem hrozná matka, jak nesnáší celou naší rodinu, že s náma skončila a v osmnácti odejde a nikdy se nevrátí!). Jedno je jisté. Hlavním aktérem byla starší dcera, její paličatost, puberta a já. Jediné štěstí že manžel nebyl doma jel darovat krev. A zrovna ten den měla mladší dcera krásných 14 let. Dovlekla jsem se do práce ve stavu, kdy jsem myslela, že to odpískám, Fakt už jsem nemohla. Paradoxně mě trochu vzchopil článek o těžkém dospívání v jedné rodině a já si uvědomila, že i jinde mají problémy a možná větší. Toto mě nakoplo na další půl hodky, kdy mi ji zkazila nečekaná návštěva. 30 minut jsem se utěšovala že vše bude dobré a vyplavovala zlost a hněv ze svého mozku. Najednou kolem oken prosvištěla černá hlava a bílá sádra. Udělalo se mi mdlo neb měla být ve škole! A jako by se nechumelilo, práskla taškou a notebookem o stůl a jen tak mezi vodopádem její mluvy se zmínila, že jí ujel autobus do školy. Kdybych měla auto dovezla bych jí tam ale manžel jel na krev...kdybych jí poslala domů, manžel by jí po příjezdu přerazil a tak mě nezbylo nic jiného, než si jí nechat v práci což signalizovalo problémy a její oblečení mezi zdejší hordou proutníků ještě větší Silně se začala nudit a prudit ihned když se jí vybil notebook, dožadovala se puštění kolegova počítače. Tak jsem vyrazily na poštu. Cestou jsem se jí snažila zabavit jako malé děcko...ale bavte 17-letou kozu. Nakonec jsme přežily dopoledne my dvě i všichni kolem vcelku bez úhony. Holčička se nadlábla, nasměrovala jsem jí do úctihodné vzdálnosti od mých nadřízených ,do skladu. Co tam dělala nevím ( a ani nechci vědět) ale pomalu dvě hodky tam byl klid a mír. Kolem druhé hodiny, když si můj zahraniční šéf začal všímat více jejích bílých minišortek a vnad deroucích se z téméř neexistujícího tílka než MĚ, poslala jsem jí archivovat staré zakázky. Mile mě překvapil její zápal se kterým tuto práci zvládla, nehledě na její momentální handicap a to sádru na pravé ruce. Ve čtyři hodiny jsme obě vypadly co nejrychleji a celou tu smečku včele s manželem jsem pozvala na zmrzku. Mladší dcera měla narozky. A na její počest ( ona sama se potila na Zumbě a starší se od nás odpojila před barákem s tím, že za chvilku bude doma, po třech hodinách nám místo jejího výskytu zůstalo i nadále utajeno)jsme místo výletu na kolech, zapadli s manželem do jedné z " mnoha" našich hospůdek s venkovním posezením na jedno pivko.Měla jsem jedno velké a jedno malé. Vzdálenost od hospůdky domů jsem zvládla s pouze dvěma zastávkama na čůrání. Jendou jsem si od kopřiv popálila ehm ehm .... a pozadí a podruhé jsem si dřepla tak šikovně, že moji prdelku mohli obdivovat chataři a chlupáři za keřem, který tak vždycky byl a zrovna včera ho pokáceli. V té rychlosti jsem tuto maličkost jaksi přehlédla. No co, místo Ordinace v růžové zahradě tak mohli chataři sledovat můj Zadek v zelených kopřivách. Taky dobrý ne?
pátek 3. června 2011
Od Tábora až knám...cestička jako mlat....
Tak zítra nás čeká další pochod, tentokráte kolem Tábora nazvaný pochod Husitským krajem.
Je to sice od nás daleko ale...ve zdravém těle zdravý duch ne? Tak přeji hezký víkend a v pondělí vám písnu.
Je to sice od nás daleko ale...ve zdravém těle zdravý duch ne? Tak přeji hezký víkend a v pondělí vám písnu.
čtvrtek 2. června 2011
Depréééésia....a zase pochod
Dlouho jsem zvažovala, jestli mám nebo ne šířit na vás mou povíkendovskou depresivní náladu. Tahle mrcha se mě drží už tolik let a já se jí nemůžu zbavit. Jsem večně jako na houpačce, O víkendu jsem se zase zhoupla až na samé dno, div že jsem si neodřela moje sexy pozadí.
V pátek vše ( teda kromě počasí) vypadalo fajn. Holky si domluvily spaní u kamarádek a na mě čekalo volné odpo. Manžel měl na odpolední což normálně znamená návrat domů až v půl jedenáctý v noci. Jakmile se dozvěděl, že potěr bude mimo barák, zavalil mě spoustou sms ať na něj večer počkám, že si uděláme nějakej ten rómantickej večer s vínem( teda v jeho případě pivem) a nějakým sexy oblečkem ( v mém případě s mou oblíbenou noční košilkou s žirafkama). Nebyla jsem v tom správným romantickým rozpoložení a tak jsem mu navrhla ať si radši skočí na pivko( já blbec!). Na to on slyší a slyší dobře.. V půl jedenáctý mi přišla sms že je na jednom pivku. V jednu ráno dorazil on sám. Společnost mu dělala jedna smyslná a dobře vyvinutá nebo spíš rozvinutá OPICE. A to byl počátek mojí depky.
V sobotu byl naplánovaný pochod. Pochod kutnohorských havířů, cca 20km.Ráno jsem manžela nemohla ani vzbudit, nakonec když jsem z něho málem vytřásla duši se probudil, posadil na posteli a díky velké motolici zase klesl zpátky do peřin. Mě je zléééé, lkal do polštáře, snažíc se schovat před mojí lomcující rukou ( dobře ti tak, bublala jsem v duchu). Nezájem, koukej vstávat, vyčůrat, vyčistit zuby, oblíknout, udělat svačinu a mažeme na pochod. Chvilku tam ještě kňoural ale nakonec vstal a dovrávoral do kuchyně. Kaféééé, ječel potřebuju kaféééé. Uvařila jsem mu smrťáka, práskla před něj hrnečkem a šla do koupelny. Ani necekl! Vypil kafe, snažil se srovnat točící hlavu a udělat ranní povinnosti a svačinu. Nepomohla jsem mu. Jediné, co jsem udělala, že jsem vyvezla naší popelnici z garáže, hodila mu klíčky, zasedla na místo spolujezdce a čekala. Hodil na mě smutnej kukuč s tím, že on předci řídit nemůže ( potřebovali jsme dojet do Kutné Hory, kde se pochod konal). A tedˇ jsem zase sputila já. Byli jsme totiž domluvení, že bude řídit protože já mám problémy s očima ( teda abych to upřesnila, nejsem nejmladší, už blbě vidim ale dělám frajerku, že vidim dobře a brýle nepotřebuju! kecám, já je potřebuju, neb fakt nevidim dál než na metr). Co jiného mi zbývalo, než si nasadit na nos moje zánovní cvikry a vyrazit. Manžel se vedle mě chechtal, když viděl ten středověk na mých očích, ale volnou rukou jsem ho rychle umlčela a ještě stačila řídit. A to dost rychle na to, aby v zatáčkách kňučel že je mu blbě ať zpomalim. Konečně jsme dojeli do Kutné Hory a začala anabáze s hledáním startu. Já vyčetla, že má být na nádraží. Takže zaparkovat, vytáhnou batoh a zelenajícího a kvičícího manžela a hodit na záda ( batoh samozřejmě). Na nádraží hafo lidí ale nějaká cedule se startem nikde. No nic, start bude asi na hlavním nádraží. Takže zpátky k autu, do kufru hodit batoh, manžela přikurtovat vedle sebe a hurá na hlavák. Tam pracně zastavit do téměř neexistující mezery mezi dvěma auty, vytáhnout batoh a manžela a ....na hlaváku ani noha, ani vlak ani jeden bezdomovec. Do pr.....ulevila jsem si posadila manžela s batohem na lavičku a požádala T-Mobile aby mi vzbudil dceru a ta se jukla na internet, kdeže ten start vlastně je. Dcera, jinak tak chytrá a inteligentní, nevěděla kolikátá bije, a asi na desátý pokus se mi podařilo jí vysvětlit, co po ní vlastně chci. Ježíš matko co po mě zase chceš, to byla její první slova. Ale mé přání splnila do puntíku. Start byl tam, kde jsme hledali poprvé, tedy na zastávce. Tak zase do jedný ruky batoh, za flígr manžela a hurááá zpátky. Nakonec jsme se zaregistrovali a vyšli.Do kopce přes celou Kutnou Horu. Pochod byl fajn, mě bylo fajn jen manžel pořád skučel a závodil s pejsky, kdo očůrá více patníků. Jo jo tolik vypitých piv předci musí být někde vidět.A teď pár foteček z pochodu:
Moje maličkost s jakýmsi fešákem uprostřed polí
Zvířátka
Rozhledna Vysoká
Pohled z rozhledny, fotil manžel, já se dotáhla sotva tak do půlky a při pohledu dolů jsem si málem ukrupla do kalhot
Zvláštní dům
Když tohle " zlatíčko" na nás baflo byli jsme oba orosený až na vlasech, teda manžel na plešce
Místo, které již vystřízlivěný a rozdováděný manžel chtěl vybrat k " érotickým" hrátkám, rychle jsem ho pohledem alá jseš normální? vrátila do reality sobotního pochodu
Další pokus o " romantiku" a zase bez úspěchu:-D
Konečně Kutná Hora-Barbora
...a konečně kus chlapa - Jaroušek Vrchlický
Do cíle jsme došli bez úhony, dali si oběd, ze kterého je mi zle ještě teď a odfičeli domů. Neb byl nejvyšší čas, aby se manžel připravil na jeho další pijáckou akci Sraz třídy po dvaceti letech. To zase bude! A bylo!
Holky byly pryč, já sama doma je ve společnosti psa a naší mini zoo, večer strávený na kompu a sladké spaní u holek v pokojíku. Budila jsem se často a poslouchla, jestli neuslyším podezřelý šramot a hlahol, první to vlaštovky svědčící o manželově návratu. Nic kromě venku se mrouskajících koček a zpívajících ptáčků. Ve čtyři ráno se mě do sna kromě zpěvu ptáčku přikradlo ještě něco rušivého, halasného. Á manžel se vrací! Jukla jsem z okna a ten pohled mi utkví navždy v paměti. Manžel ( plešatý) v objetí jakéhosi individua ( po podrobnějším prozkoumání náš dobrý kamarád, vlasy dlouhé, rozevláté) pěli písně a skákali panáka, kterého si tak pracně vytvořila sousedovic dcerka.No potěš koště. Po několika neuspěšných skocích a polibcích! ( jen tak z legrace)se kluci rozešli do svých domovů. Příjemně mě překvapil manželův skoro střízlivý stav. Budˇnepil ( málo pravděpodobné) nebo vystřízlivěl ( pravděpodobnější).
V neděli jsem se ho nepokoušila budit, dala bublat oběd, trošku se pomazlila s koštětem a prachovkou a jela posbírat do okolních vísek ten náš potěr. Jednu jsem odchytla u dědy, právě se s bráchou snažili spravit výfuk a podle nadávek linoucí se celou vesnici až zas tak úspěšní nebyli. Pat a Mat hadr. Radši jsem rychle naložila dceru a svištěly jsme pro druhou. Pravda, trochu jsem zabloudila ( kecám,bloudily jsme snad půl hodky) trochu zanadávala a tak nám příjemně utekla cesta do další vesnice pro mou druhou dceru. Sice to nemám vědět protože bych řvala ale ve čtrnácti letech byla poprvé na disco a poprvé ochutnala jakýsi alkoholický blivajz. Doma na nás čekal vyspalý manžel, oběd a sladké nicnedělání. Bohužel vše nějak vyústilo v hádku a jelikož máme s manželem zase " rozváděcí" období, šlo do tuhého. Hezky jsme si pokřičeli, zanadávali, poslali vzduchem pár talířů, prostě pohoda, jazz a piánko nedělního odpoledne. Máme dosti italské manželství za jehož dobu ( bratru 20 let)jsem si musela zvyknout na mnoho věcí ( hlavně na ten rušivý element známější pod pojmem CHLAP) a mnoho věcí se také naučit ( jako třeba občas držet hubu). Takže následující dny se táhly v bouřkovém napětí nejenom venku.Zataženo bylo doma i na nebi, kapky padali z oblohy i mého nosu ( mám rýmu). Teprve včera se blýsklo na lepší časy neb dneska, to je čtvrtek, slaví manžel narozeniny a pokud by bouřkoval, nedostal by žádné dárky! Ano, před 39 lety se narodil. A udělal dobře! Jinak bych neměla ty moje dvě věčně ukvákaný a nafoukaný ropušky, mnou však rozmazlovány a bezmezně milovány, sice mi občas ( kecám, pořád) ničící nervy ale jinak paprky mého života ( teda to je tak dojemný a krásný). Díky němu jsem poznala opravdový život, žádnou pohádku, realitu všedních dní, bolestný rozchod, samotu, beznaděj, pláč, depku ale i spoustu krásných okamžiků jako porody dcer, dovolené pod stanem, první vypadané zuby a odřená kolena holek, jejich první lásky a manželovy ranní návraty z hospod:-D. Vše nej....Martine!
V pátek vše ( teda kromě počasí) vypadalo fajn. Holky si domluvily spaní u kamarádek a na mě čekalo volné odpo. Manžel měl na odpolední což normálně znamená návrat domů až v půl jedenáctý v noci. Jakmile se dozvěděl, že potěr bude mimo barák, zavalil mě spoustou sms ať na něj večer počkám, že si uděláme nějakej ten rómantickej večer s vínem( teda v jeho případě pivem) a nějakým sexy oblečkem ( v mém případě s mou oblíbenou noční košilkou s žirafkama). Nebyla jsem v tom správným romantickým rozpoložení a tak jsem mu navrhla ať si radši skočí na pivko( já blbec!). Na to on slyší a slyší dobře.. V půl jedenáctý mi přišla sms že je na jednom pivku. V jednu ráno dorazil on sám. Společnost mu dělala jedna smyslná a dobře vyvinutá nebo spíš rozvinutá OPICE. A to byl počátek mojí depky.
V sobotu byl naplánovaný pochod. Pochod kutnohorských havířů, cca 20km.Ráno jsem manžela nemohla ani vzbudit, nakonec když jsem z něho málem vytřásla duši se probudil, posadil na posteli a díky velké motolici zase klesl zpátky do peřin. Mě je zléééé, lkal do polštáře, snažíc se schovat před mojí lomcující rukou ( dobře ti tak, bublala jsem v duchu). Nezájem, koukej vstávat, vyčůrat, vyčistit zuby, oblíknout, udělat svačinu a mažeme na pochod. Chvilku tam ještě kňoural ale nakonec vstal a dovrávoral do kuchyně. Kaféééé, ječel potřebuju kaféééé. Uvařila jsem mu smrťáka, práskla před něj hrnečkem a šla do koupelny. Ani necekl! Vypil kafe, snažil se srovnat točící hlavu a udělat ranní povinnosti a svačinu. Nepomohla jsem mu. Jediné, co jsem udělala, že jsem vyvezla naší popelnici z garáže, hodila mu klíčky, zasedla na místo spolujezdce a čekala. Hodil na mě smutnej kukuč s tím, že on předci řídit nemůže ( potřebovali jsme dojet do Kutné Hory, kde se pochod konal). A tedˇ jsem zase sputila já. Byli jsme totiž domluvení, že bude řídit protože já mám problémy s očima ( teda abych to upřesnila, nejsem nejmladší, už blbě vidim ale dělám frajerku, že vidim dobře a brýle nepotřebuju! kecám, já je potřebuju, neb fakt nevidim dál než na metr). Co jiného mi zbývalo, než si nasadit na nos moje zánovní cvikry a vyrazit. Manžel se vedle mě chechtal, když viděl ten středověk na mých očích, ale volnou rukou jsem ho rychle umlčela a ještě stačila řídit. A to dost rychle na to, aby v zatáčkách kňučel že je mu blbě ať zpomalim. Konečně jsme dojeli do Kutné Hory a začala anabáze s hledáním startu. Já vyčetla, že má být na nádraží. Takže zaparkovat, vytáhnou batoh a zelenajícího a kvičícího manžela a hodit na záda ( batoh samozřejmě). Na nádraží hafo lidí ale nějaká cedule se startem nikde. No nic, start bude asi na hlavním nádraží. Takže zpátky k autu, do kufru hodit batoh, manžela přikurtovat vedle sebe a hurá na hlavák. Tam pracně zastavit do téměř neexistující mezery mezi dvěma auty, vytáhnout batoh a manžela a ....na hlaváku ani noha, ani vlak ani jeden bezdomovec. Do pr.....ulevila jsem si posadila manžela s batohem na lavičku a požádala T-Mobile aby mi vzbudil dceru a ta se jukla na internet, kdeže ten start vlastně je. Dcera, jinak tak chytrá a inteligentní, nevěděla kolikátá bije, a asi na desátý pokus se mi podařilo jí vysvětlit, co po ní vlastně chci. Ježíš matko co po mě zase chceš, to byla její první slova. Ale mé přání splnila do puntíku. Start byl tam, kde jsme hledali poprvé, tedy na zastávce. Tak zase do jedný ruky batoh, za flígr manžela a hurááá zpátky. Nakonec jsme se zaregistrovali a vyšli.Do kopce přes celou Kutnou Horu. Pochod byl fajn, mě bylo fajn jen manžel pořád skučel a závodil s pejsky, kdo očůrá více patníků. Jo jo tolik vypitých piv předci musí být někde vidět.A teď pár foteček z pochodu:
Moje maličkost s jakýmsi fešákem uprostřed polí
Zvláštní dům
Další pokus o " romantiku" a zase bez úspěchu:-D
Holky byly pryč, já sama doma je ve společnosti psa a naší mini zoo, večer strávený na kompu a sladké spaní u holek v pokojíku. Budila jsem se často a poslouchla, jestli neuslyším podezřelý šramot a hlahol, první to vlaštovky svědčící o manželově návratu. Nic kromě venku se mrouskajících koček a zpívajících ptáčků. Ve čtyři ráno se mě do sna kromě zpěvu ptáčku přikradlo ještě něco rušivého, halasného. Á manžel se vrací! Jukla jsem z okna a ten pohled mi utkví navždy v paměti. Manžel ( plešatý) v objetí jakéhosi individua ( po podrobnějším prozkoumání náš dobrý kamarád, vlasy dlouhé, rozevláté) pěli písně a skákali panáka, kterého si tak pracně vytvořila sousedovic dcerka.No potěš koště. Po několika neuspěšných skocích a polibcích! ( jen tak z legrace)se kluci rozešli do svých domovů. Příjemně mě překvapil manželův skoro střízlivý stav. Budˇnepil ( málo pravděpodobné) nebo vystřízlivěl ( pravděpodobnější).
V neděli jsem se ho nepokoušila budit, dala bublat oběd, trošku se pomazlila s koštětem a prachovkou a jela posbírat do okolních vísek ten náš potěr. Jednu jsem odchytla u dědy, právě se s bráchou snažili spravit výfuk a podle nadávek linoucí se celou vesnici až zas tak úspěšní nebyli. Pat a Mat hadr. Radši jsem rychle naložila dceru a svištěly jsme pro druhou. Pravda, trochu jsem zabloudila ( kecám,bloudily jsme snad půl hodky) trochu zanadávala a tak nám příjemně utekla cesta do další vesnice pro mou druhou dceru. Sice to nemám vědět protože bych řvala ale ve čtrnácti letech byla poprvé na disco a poprvé ochutnala jakýsi alkoholický blivajz. Doma na nás čekal vyspalý manžel, oběd a sladké nicnedělání. Bohužel vše nějak vyústilo v hádku a jelikož máme s manželem zase " rozváděcí" období, šlo do tuhého. Hezky jsme si pokřičeli, zanadávali, poslali vzduchem pár talířů, prostě pohoda, jazz a piánko nedělního odpoledne. Máme dosti italské manželství za jehož dobu ( bratru 20 let)jsem si musela zvyknout na mnoho věcí ( hlavně na ten rušivý element známější pod pojmem CHLAP) a mnoho věcí se také naučit ( jako třeba občas držet hubu). Takže následující dny se táhly v bouřkovém napětí nejenom venku.Zataženo bylo doma i na nebi, kapky padali z oblohy i mého nosu ( mám rýmu). Teprve včera se blýsklo na lepší časy neb dneska, to je čtvrtek, slaví manžel narozeniny a pokud by bouřkoval, nedostal by žádné dárky! Ano, před 39 lety se narodil. A udělal dobře! Jinak bych neměla ty moje dvě věčně ukvákaný a nafoukaný ropušky, mnou však rozmazlovány a bezmezně milovány, sice mi občas ( kecám, pořád) ničící nervy ale jinak paprky mého života ( teda to je tak dojemný a krásný). Díky němu jsem poznala opravdový život, žádnou pohádku, realitu všedních dní, bolestný rozchod, samotu, beznaděj, pláč, depku ale i spoustu krásných okamžiků jako porody dcer, dovolené pod stanem, první vypadané zuby a odřená kolena holek, jejich první lásky a manželovy ranní návraty z hospod:-D. Vše nej....Martine!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)