Co v tý hlavě vlastně mám?

Pořád maroduju a pořád doopravdy ani nevím, cože mi to vlastně je.
V pátek to budou tři týdny, co jsem po opření o stoletý plot zahučela do jakési výkopové jámy. Výsledkem byl otřes mozku a dotlučení poloviny těla. I když krev již vykazuje všechny správné hodnoty, měla bych být tudíž v pořádku, i nadále mě trápí rozostřené vidění, bolesti hlavy a závratě. Řídit auto nemůžu, pohybuju se pouze pěškom ale i to mi dělá problémy, stačí ujít větší vzdálenost ( cca 300-500 metrů) a jsem grogy, hlava se mi motá jako po opici. Zkoušela jsem zasednout v práci a vyvíjet jakousi činnost ( jelikož mladý kolega je pln dojmů z koupi nového bytu byla jsem poprošena abych na jeden den zaskočila do práce a udělala měsíční uzávěrku) ale už jen cesta tam ( zpátky mě naštěstí odvezli) mě vyčerpala a nedokázala jsem se plně soustředit tudíž totálně k nepotřebě.
Rodinný život plyne vcelku poklidně, manžel měsíc a půl marodoval a tudíž se držel doma, cholesterol nám pozvedla starší dcera, která zase provedla něco, na co by mi při mém způsobu a délce psaní nestačily ani tři blogy. Nechala se fotit....střevo jedno... Může být vůbec ráda, že z´toho vyvázla ze zdravou kůží. Byla jsem totálně hysterická když jsem zjistila, že mi lže, a když z ní vypadlo, co provedla seřvala jsem na tři doby i toho fotografa, dokonce jsem mu pohorzila i policií. Fakt jsem viděla rudě, copak ta holka nevidí, co se to všude děje? Znásilnění, vraždy...to je toho málo? A ona jede fotit s úplně neznámým fotografem a dokonce do nějakého hotelového apartmá. Jediné plus v její prospěch bylo, že si vzala s sebou kamarádku. Husy jedny. Když jsem trochu vychladla, okamžitě jsem vložila fotografovi iniciály do kompu a čekala, co mi vypadne. Naštěstí to byl vlašimský fotograf, s vlastním atelierem i webovkami, moje kolegyně z práce ho zná. Ale i tak, fotit sedmnáctiletou holku v dosti odvážných pózách a bez souhlasů rodičů je snad i trestné. Mladší je taky v pubertě ale takhle pitomý nápady nemá.
V sobotu jsem byla nucena navštívit s manželem Prahu za účelem návštěvy jednoho mudr a následně se mě snažil manžel nalákat na nákupy. Mudr mi truchu poodhalil odpověď na otázku v názvu dnešního příspěvku a manžel se mě snažil následně rozptýlit návštěvou nákupního centra. Neměla jsem náladu ale jako obvykle, když nic vysloveně nesháním, jsem natrefila v prvním butiku na rifle s vysokým pasem, který mi dokonale schoval to, co se mi normálně do bokovek nevejde a přetéká mi na všech stranách. Kalhoty super, do Twiggy mám ještě dosti daleko ale už se na mé problematické partie kouká lépe. Takže jsem vlezla do prvního butiku, koupila kalhoty a sms oznámila manželovi, že na něj počkám v první kavárně, měla jsem totiž dost. Ještě jsme udělali zastávku v Průhonicích v Bauhausu nebo baumaxu nebo co to tam je, chtěla jsem nějaké křoví do truhlíku na podzimní výzdobu. Měli tam orchideje za sto paďo a protože byla levná, udělal manžel "velké gesto" a že mi jí zaplatí. Žádná se mi nelíbila  a tak nakonec vybral jednu sám. Jenže místo sto pade stála třista pade, neb měla šlahouny dva a ne jeden. Manželovi se při placení cukala ruka a  poté mi oznámil, že ho musím mít hodně ráda když do mě investoval toliko peněz. Měla jsem chuť jí dojít vrátit. Celý zbytek dne jsme jí měla na talíří. Tolik peněz prý za jednu kytku!
A cože to mám v tý hlavě? Prý nějakou malinkatou krevní sraženinku vzniklou mým pádem a ten malý hajzlík mi způsobuje ty moje problémy. Není to nic vážného prý a samo se to ztratí. Za měsíc týden další kontola a nazdar bazar.
A jelikož se tedy flákám doma, v pokojíku pod postelí jsem našla pečlivě " ukrytý" a dlouho hledaný foťák a tak jsem zkusila taky zvěčnit pár objektů.

Moje podzimní výzdoba, dýně je moje práce 

Dceřina dýně

Naše óbr zahrádka s květenou

Schody do patra + "ona dotyčná" orchidej

Náš " trhač" poprvé

Náš " trhač" podruhé, za ním terárko s chameleonama a v pravo stolek a vespod terárko s hadem

Moje óbr předzahrádka

Hezký večer!

Pozdrav z domácího lazaretu....

Tak už jsem doma. Ale pěkně po pořádku.
strávila jsem nedobrovolně týden v kutnohorské nemocnici po úrazu na dětském hřišti. Pustili by mě možní i dříve ale moje životodárná tekutina pořád nevykazovala hodnoty, které by mě umožnily návrat do rodné hroudy. A tak jsem obšťastnila svou přítomností většinu lékařů z různých oddělení. Kromě psychiatrie snad všechny. Přehazovali si mě všude jako horký brambor snažíc se zjistit cože moji těleśnou schránku vlastně trápí. Nejvíc se asi vyznamenal můj dutý sval, srdce, který při EKG dělal všechno možné, jen nééé normálně tloukl. Takže šelest, palpitace ( nepravidelná srdeční činnost, pocit jakoby vynechání , aritmie) no bylo toho na celou a4 stránku. Marně jsem se snažila pánům doktorům naznačit, že jsem trošku nervově labilnější a možná nepravidelná srdeční činnost pramení odtud ale bylo to marné ( mám panickou hrůzu ze všech bílých plášťů, vyjma veterinářů). Jednoho bystřejšího lékaře taky napadlo, jestli nemám nemocnou štítnou žlázu a zeptal se mě na rodinnou anamnézu. když jsem mu vyjmenovala snad všechny možné dostupné nemoci, které existují ( moje mamka jich měla spoustu a pokud nějakou neměla měl jí pro změnu taťka) tak jen zakroutil hlavou a doporučil mě na jiné nemocniční oddělení.
Pacient jsem byla velice ukázněný a myslím, že ze mě měli jak sestry tak doktoři radost. Ne že bych byla v nemcnic ráda to ne ale zas tak zle mi nebylo, celý den jsem odpočívala, četla, spala nebo něco baštila, popřípadě navštívila nějakého fešného doktora na vyšetření. Na stravu si stěžovat taky nemůžu, mě chutnalo, pravda jedla jsem i lepší ale co....kde se najíte a vyspíte za šedesát korun???Steskem po domově jsem taky netrpěla, holky mi psaly a volaly v pravidelných hodinových intervalech a i manžel se nejméně jednou denně ozval a poptal se jakže mi je a jestli už nepojedu dom. V pátek se konečně dočkal. S několika stránkovou propouštěcí zprávou mě vyšoupli po osmé ráno ven z nemocnice a nazdar bazar, o mé lůžko se již prali další pacienti . Chvilku jsem si pohrávala s myšlenkou, že pojedu domů busem nebo vlakem ale byla jsem potom otřesu nějaká slabá tak jsem radši zvolila variantu alá manžel. Přijel. Ani nevylezl z auta aby mi pomohl s  taškou, což nevěstilo nic dobrého. A taky že jo. V práci si prý pohnul se zádama a nemůže se hýbat. že mu není dobře bylo evidentní ale aspoň jak je mě po týdenním pobytu v nemocnici se mohl zeptat. Nezeptal. Musel řídit ( já mám po otřesu ještě zhoršené periferní vidění, takže nemůžu)trpěl. Byla jsem ráda, když jsme dorazili domů. Byla potřeba nakoupit ale on by to nezvládl ( sotva jsem ho dostala z auta) a já sama nenakoupím, takže zbyly holky v záloze. Doma byl jakžtakž pořádek, manžel ihned omdlel na gauč a do večera nevstal. Já dojela z holkama nakoupit, což mě dokonale unavilo a omdlela jsem vedle manžela. Lazaři hadr.Starší začala večer chřipkovat a horečkovat takže na obsluhu zbyla pouze mladší dcera, která však byla plnně vytížena facebookem. Takže hádejte kdo chtě nechtě musel zvednout kostru a postarat se aspoň o nějakej žvanec k večeři? Ano správně, manžel to doopravdy nebyl.
Sobotní probuzení nebylo jedno z nejlepších, protože manžel moc toho nenaspal, pořád sebou mlel jak hledal vhodnou polohu kdy by ho záda nebolela, tudíž jsem toho moc nenaspala ani já. A starší do toho všeho čtyřicítkovala. A tak jsem najela na normální sobotní režim, tedy normální režim jako když jsem zdravá. Ze začátku to šlo, ale brzy jsem se unavila takže jsem měla mírný skluz. ve finále jsem zjistila, že nemám olej na smažení ( i když vím, že jsem ho 100% kupovala nebo že bych byla už tak blbá?)  a tak jsem ještě musela narychlo dojet do tesca. Řídilo se mi teda fakt blbbě mozek mi nějak nebral. V Tescu fronta dlouhá jak babské řeči stála jsem na konci na trubka jen s olejem totálně naštvaná, proč nejsou v provozu další pokladny. Můj vztek byl vyslyšen, já vyplázla šedesát kaček za olej a mazala domů dosmažit bramboráky a dodělat štrůdl. Zajímavý je, že jakmile se jednalo o jídlo byl manžel úplně mobilní, bolest v zádech mu v žádném případě nevzala chu´t k jídlu.
Po obědě se odporoučel do své svatyně do ložnice, kde tráví poslední víkeńdy (nejdřív nachlazení, pak chřipka, pak angína a ted záda) veškerý volný čas ležením v posteli a sledováním TV. Já douklidila, vytřela a šla žehlit. Že by někdo bral ohledy na to, že jsem se den před tím vrátila čerstvě z nemoccnice a že opravdu nejsem fit, to tedy ne. Ještě že se mi otřásl jen mozek a ne něco jinýho, ten k žehlení zas tak nepotřebuju. Byla mi zima ale na topení jsem si netroufala, pořád jsem doufala, že se manželova záda umoudří a dovolí mu zatopit. Nedovolila. tedy prý. Tak jsem s mladší nadělala třísky a nakonec i úspěšně zatopila. Jééé to je teplíčko liboval si manžel a plánoval, co všechno musí udělat, až mu bude dobře. Vzteky jsem bublala. Kdyby udělal vše, co pusou namele....ani náhodou.
Večer jsem strávila na počítači, četla blogy...Nedělní ráno bylo stejné jako sobotní, jen s tím rozdílem, že jsem spala líp a starší dcera už toliko nehorečkovala. Manželova záda pořád stávkovala, tteda prý, ale všimla jsem si, že už po schodech mu to běhá líp. Co mi na to odpověděl? Že prý to není pravda že je mu hůř a hůř. Odvoz na pohotovost však striktně odmítal!
Jsem ve stavu nemocných a do práce opravdu nepospíchám. Zahraniční šéf sice brblal, ale má to marný. Dokud nebudu v rychtyku, do práce nemůžu.

Ikarův pád

Tento název jsem si vypůjčila z českého filmu a plně vystihuje můj příspěvek.
Nepíšu ani z domova ani z práce. Stala jsem se nedobrovolnou návštěvnicí zdravotnického zařízení a jak to tak vypadá ještě několik dní z tohoto týdne tu budu strašit. Nemám moc času, hodná sestřička za mírnou úplatu mi na chvilku půjčila svůj notebook tak musím v rychlosti dát vědět, cože mi zase je.
V pátek mě navštívila moje kamarádka s překrásnou dvouletou holčičkou. Vzala jsem je na naše nové, dětské hřiště a ve chvilce nepozornosti jsem se opřela o vpravdě stoletý plot a zahučela se vším všudy do výkopu kanalizace nebo elektřiny nebo nevím co to tam naši rómští spoluobčané vlastně kopou. Všude cedule jako ( s odpuštěním) krávy abychom dávali na plot pozor, neopírali se, za plotem probíhají výkopové práce. Ale byla jsem zaneprázdněna kamarádčinou holčičkou a nějak nedávala pozor.
Výsledkem mé nepozornosti je otřes mozku a různé stupně dotlučenosti. Žebra to odnesla asi nejvíve, ty mi to nejvíc dábají najevo,naštěstí jsem si nic tím volným pádem nezlomila. Dneska mi už mi to kecá ale v sobotu mi bylo moc moc ouvej. Nesmím vstávat z postele a to ani na WC ale poněvadž bych mísu asi těžko jen přežila, pod rouškou mé ješitnosti se na záchod vždy nějak doplazím.
Odpočívám, čumim z okna a snažím se na nic nemyslet. jídlo je tu vcelku dobré, doktoři fešáci. Rodinka tu za mnou byla, všichni neuvěřitelně milí a když si uvědomím, že manžel musel vážit tak dalekou cestu i s antibiotikama na krku ( zase marodí) tak je mi dobře na duši.
Zase jsem sarkastická je vidět že se uzdravuju a mohla bych domů. Ale moje vnitřní orgány ( pod neustálým dohledem ultrazvuku) a životodárná krev zatím nejeví známky známky potřeby jít domů, protože nevykazují hodnoty při kterých bych mohla být propuštěna. Ani zdaleka. Tak uvidíme.
Mějte se krásně.