23.10.2012 - úterý

Dlouho jsem se neozvala, já vím...stala se toho spousta.
Tak za prvé...holky...já vídím. Už nejsem slepá jako patrona, už nemusím nosit ty otřesný okuláry, už nejezdím po prostředku silnice, už nemžourám frajersky bez brýlí v obchodě abych se následně musela zeptat prodavačky( teda zevlující červené šmouhy, o které jsem se domnívala, že je prodavačka), kdeže mají uskladněn chleba i když třeba stojím metr vedle....a to vše za " pouhých" padesát litrů, tedy za prachy, určené na vybavení naší nové koupelny. Dala jsem doma hlasovat, rozjela předvolební kampaň...buď koupelna nebo moje nový oči. Za všeobecného veselí jak už to při volbách chodí,jednoznačně vyhrála koupelna tři hlasy ku jednomu mému hlasu. A tak jsem pod rouškou noci vycucla manželovi přislušnou částku z účtu, objednala se v jedné nejmenované pražské soukromé klinice a za čtyři dny viděla jako rys...k mé radosti...ne však k radosti potěru, který oplakával naši budoucí koupelnu. Na otázku, kde se budou každý ráno dvě hodiny šlechtit a patlat a matlat ( aby nakonec vylezly v ještě horším stavu než před tím) jsem je odkázala na webové stránky ruční pumpy stojící cca 3 metry od našeho baráku. Voda tam teče celoročně a dokonce, když si v letních mesících přivstanou,, budou tam dřív než důchodci, somrujíc co nejvíce zdarma vody nejenom na zalévání ale i splachodvání a mytí nádobí ( nijak je nevzrušuje, že to není užitková voda!).
Takže první ( a asi jediné) pozitivum, VIDÍM.
V rychlosti ještě obeznámím s novinkami v naší family. Rozvedená ještě stále nejsem, i když žádost je již sesmolena a právnička o této skutečnosti obeznámena. Jenže mi v cestě ke svobodě stojí tolik aspektů, že se bojím, že s tím chlapem, jeho láskou k alkoholu a k ženám budu spjata ještě pěknou řádku let ( teda pokud to mezitím nezapíchnu na krchově).  Ale musím říct, že poslední 3 týdny seká latinu, v hospodě nebyl nejmíň 14 dní a jediná ženská ( prý) pohybující se v jeho zorném poli jsem já ( holky ještě za ženský nepovažuju). Za to přes léto jsem si jeho lásek a vášní užila dosytosti. Snad jediný víkend nebyl doma, za propitý jeho peníze bych se celoročně vohákla, a v jeho intimním životě jsem docela ztratila orientaci. Jasně, že o všem  a o všech lepých děvách vím...vím, že bych měla prchnout...jenže...nejde to. Nesvazuje mě s  ním horoucí láska nebo vášeň....ale něco jinýho. Něco o čem zatím psát nebudu.
Ale díky celé této situaci mi narostla hroší kůže, nesmutním, nepláču, nehysteričím, žiju vedle něho a mám ho na háku. Je mi šumafuk jestli je doma, v hospodě nebo někde úplně jinde, dokážu s ním komunikovat, dohodnout se na zařízení baráku, penězích, jíst s ním u jednoho stolu, spát vedle něho...ale nevážím si ho,...já vím, je to dost drsný...ale...vážím si sama sebe a takový člověk si mě nezaslouží. A holky...slyšíte to? Už pro mě určitě cválá nějakej šohaj na bílým koni...cítím to, věřím tomu.
Můj starší potomek si svojí dosti komplikovanou povahou a naprostou nezávislostí razí cestu ku předu. Čeká, až jí příštítýden bouchne plnoletost a chce nechat školy a zdrhnout za kopečky dělat aur pair. Je přesvědčena, že v 18 si může dělat co chce. Nehledě na to, že nemá ani korunu  a dluhů tři p...... Jak se může ještě ani ne 18-letá holka zadlužit se mě neptejte, ale částka to není rozhodně malá a já jí zaplatím. Nejsem blbá, ale nesmáším dluhy. Do dospělého života vkročí čistá jako lilie, ale pokud si pak udělá nějakou botu, já už nepomůžu. Vím, že nežije v harmonické rodině a že nás nenávidí a nemá to lehké...ale kdo má. Snad se mi jí podaří aspoň přesvědčit, aby dodělala školu. Pak ať si dělá co chce. Práce jí moc nevoní, líná je jako veš což nejni moc dobré pro samostatný život...a já jí nebudu donekonečna dotovat, živit, šatit, prát a do nastavené ruky cpát peníze....
Mladší už taky není co bejvávalo...začala být hysterická, hádavá...o škole ani nemluvím, budu ráda, když doleze aspoň k maturitě. I jí se hodně týká náš rodinný život, manželův bujarý život...to nejde nevidět.
No a nakonec já. Přes lěto jsem dostala od života tak přes držku, pochopila konečně tolik  věcí a zjistila, že jsem byla tak strašně blbá a řekla stop! Zakázala si deprese, slzy...každý ráno se snažím nahodit můj zažloutlej úsměv a myslet na samý příjemný věci. Tož toliko o naší konstalaci hvězd.
Je úterý a já lezu z postele jak zpráskanej pes. Jsme po víkendu utahaná. Jak sobotu tak neděli jsme strávili s manželem v Praze výběrem zařízení do finišujícího baráku. Dokonce jsme se posnažili těch 65 km domů dopravit naší feldou kombíkem předsíňovou stěnu a botník a to tak, že jsem seděla na palubní desce s ksichtem zarytým v předním skle. Ještě že držím dietu, zhubla jsem už 3 kg a tak jsem se tam vešla. Zbytek zařízení jako postele, skříně jsou objednány a čekají roztroušeny po Kika a Ikea až bude ten náš palác dokončen aby se tam mohly utrůnit. Andy byli jsme i na Černém mostě ale nedostatek času a především ten nepříjemný mužský element mi zabránily poctit tě konečně svou návštěvou. Ale nesmutni není všem dnům konec( doufám) a jednou tě stejně překvapím.
Jako každé ráno mě čeká bleskovka se psem, vyčůrat vykadit a domů. Dneska je to však jiný, ještě rozespalá až venku zjistím, že venčím prázdný vodítko a Max zůstal uvězněn ve výtahu. Štěkal a ječel na celý panelák což je v šest ráno opravdu bomba...strachy zaneřádil celej výtah že už jsme ho ani nemuisela venčit.Doma zase ječej a hádaj se o koupelnu holky( ještě že manžel leze z pelechu v 4.15 a hygienu zvládá v klidu a míru.) Holky ani jedna nechce vstávat a pak se řežou jako koně která tam bude první. Já se kolikrát ani nemám kde umejt zuby a hubu, takže v novém domku jsem si vydupala na záchodě umyvadlo, zrcadlo a zásuvku. Jak často se tam dostanu je už věc druhá.
Po těchto ranních bojích, kdy málokdy vycházím z bitvy jako vítěz, namaluju novej obličej, zabalim proviant ( držím dietu a musím jíst zdravě, musli, kefíry, jogurty, zeleninu a jiný blivajzy, který jsem normálně do huby nestrčila...teď strčím, chutnají a dokonce i hubnu) a zdrhám rychlostí Bolta z baráku. Cestou ve stejný čas potkávám stejný lidi...zaskočím k našim větnamským spoluobčanům pro trocha zeleniny ( mají nejčerstvější a nejchutnější z celé naší rodné hroudy) a směřuju si to do práce. Další den, 8 hodin na zadku...kolikrát už mmě to nebaví...ale slušně živí. Ranní nezbytná káva, další fujtajbl k snídaní ( jogurt s lupínky) a následující permanentní celodenní hlad ( sice jím pravidelně ale porce jsou na moje velrybí tělo malé), surfování po vašich blozích a konečně taky trocha té práce. Brzy nastane v našem pracovním životě významná změna, italský šéf přišel o všechny body ( při řízení) a bude muset naklusat zpátky do Itálie. Na jeho místo už byla přijata mladá, vnadná ( to hlavně) a snad i trošku chytrá děvčica a hlavně moje nová konkurence. Nejsem mladá, ani vnadná a moje angličtina je na úrovni výuky školkových bejbat. Ale snad disponuji ještě jinými kvalitami...pracovními. Tak se uvidí. Nerada bych opouštěla můj teplej dolíček v mém kancelářským křesílku. Během dne mě mobil několikrát vyřvává " Teplákovou soupravu" neklamný to znak, že mě moje starší urgentně potřebuje. Což znamená že buď potřebuje peníze anebo jí něco je. Pro dnešní úterý je B. správná odpověd. Ráno ještě zdravá jako rybička s příchodem školního vyučování se její stav rapidně zhoršuje a kolem dvanácté kolabuje bolestí ( další z jejích oblíbených hereckých žánrů). Má bohužel smolíka, nemůžu pro ní těch 20 km do Vlašimi zajet, pro dnešní den nedisponuju autem a ani si nevypůjčím služební. Doporučím klid ve školní lavici, znám jí a vím, že jakoukoliv roli zahraje výborně a simulovat umí na výbornou. K mému údivu ji za hodku vyplivne pře mojí prací jakýsi prskolet a moje skorodospělé poupě vítězně mává jakýmsi papírem, kde si můžu přečíst, že její divadelní představení bylo nehrané ale skutečně zánět  prostoupil jejími vnitřnostmi a zakotvil v močáku. Takže ukončím pracovní nasazení, vymáčknu slzu, vypnu prsa a po schválení volna po zbytek pracovní doby prchám i s kolabujícím 18-letým močákem domů. což není jednoudchý. Naš přechodný domov se nachází na úplném vršku městečka a pokud chci bydlet, musím zdolat 2km kopec jako prase, který se vůbec ale vůbec nesnese s mojí neexistující kondičkou. Kolikrát už v polovině to nemůžu udejchat. Ale povedlo se. Děvče uloženo, ukonejšeho, atb vpraveny do jejího krevního oběhu( neumí polykat prášky a vpravit do ní cokoliv zavánějící zdravotnictvím je stejně jako krotit divoký buvoly), zapůjčen náš notebook aby se mohla vyplakat na vebkameře tomu svýmu objevu a mě nastává honička sestávající se z uklidu, vaření, prádla, venčení maxe a to vše za dvě hodky...zbytek volna ( do příchodu druhé dcery a manžela) chci využít k nejméně dvouhodinovým mdlobám na gauči. Zadaří se vše. Do růžova vyspaná já i dcera, vymydlenej uklizenej byt, uvaříno vítám prvního příchodivšího-manžela. A prej pro mě něco má. Kytek a jiných romantických nesmyslů jsem se vzdala již dávno tak vím, že to bude domáci výroba. Bingo!!! Tak zase prosedím celé odpo na zadku a budu dělat jak mourovatá. A samozřejmě mezi tím budu muset stíhat takový ty maličkosti jako zase vyvenčit, opláchnou nádobí, znova vpravit atb, zaječet na mladší aby se konečně přicucla k učení atd. A ještě dostanu vynadáno, že dělám moc pomalu. Úderem desáté odhodim výrobu, rozestelu,opláchnu nádobí i sebe a zapadnu do postele jako vojáci do krytu. Manžel se tam ještě chvilku motá a zapadne vedle mě. Rozkládací gauč, na kterém ted spíme, moc pohodlí neposkytuje....