Jak jsem se poprvé opila....

Možná předpokládáte, že moje první větší zkušenost s alkoholem proběhla ještě před 18 rokem. Ne ne.Ani na oslavě mých osmnáctin. Do tajů zvracení, pořádné kocoviny a jiných poalkoholických libůstek mě zasvětil až můj slovenský strýc. Jelikož jsem byla čerstvá osmáctka, alkoholem ještě pořádně nepolíbená, strejda prolil moje panenské abstinující tělo několika panáky pravé a nefalšované slovenské slivovice. Výsledek se dostavil asi po 10 panáku, kdy jsem po čtyřech vylezla schody do baráku, ustlala si na nejbližším schodu a dva dny o sobě nevěděla. Nějakej dobrej anděl vytáhl mé tenkrát ještě tak 45 kg vážící tělo do nejbližší postele, obložil mě kýblama a zanechal svému osudu. Z těchto dvou dnů si toho moc nepamatuju, spíš vůbec nic vlastně jen to, že mamka ze svým bratrem, mým strejdou nemluvila více než rok. Mě bylo zle po zbytek dovolené . Toť moje první opravdu větší zkušenost s alkoholem. V průběhu dalších let se sice nějaké ty příležitosti naskytly ale nebylo to nic bombastického. Můj hysterický žaludek snese opravdu málo. Druhá moje zkušenost a slibuji už poslední začala tak nevinně. Moje kamarádka slavila kulatiny. Abych trošku nastínila situaci. Jsme tři nerozlučné kamarádky jejichž počátky spojení pupeční šňůrou spadají do jeslí, kdy jsme všechny tři seděly vedle sebe na nočníku a řvaly jak na lesy. Teda že jsme řvaly je vidět na fotce a že jsme řvaly jako na lesy mi vyprávěla mamka.A od té doby jsme spolu proplouvaly životem na základce i na střední škole, osvědčily jsme si navzájem svatby a prolily potoky slz při vítání občánků našich ratolestí. Každá máme po dvou, jedné se dokonce podařil i jeden kluk. O štěstí našich manželství bychom mohly diskutovat týdny, o poslušnosti našich dětí měsíce. Jediná já jsem zůstala v našem rodném městečku, jedna kámojda je 5km daleko a druhá v Praze. Tak zpátky k těm kulatinám. Už dřívě jsme se domluvily, že se navzájem podarujeme bílým zlatým řetízkem s příveškem Swarovski ( připadala jsem si jako v tom pro mě stupidnim seriálu o mořských pannách H2O stačí přidat vodu, který moje holky zbožňovaly, ty taky měly na krku stejné řetízky). Kamarádka pojala oslavu ve velkém stylu a pozvala nás na rodinnou oslavu skýtající cca 30 lidí. Já vzala auto s tím, že pít prostě nebudu a třetí kamarádku pak odvezu k rodičům. Poněkud jsme se zdržely a na oslavu přijely až v půl deváté večer tedy do nejlepšího. Uslzená a už i docela nametená oslavenkyně nás představila jako " zlatý hřeb večera" jako její nejvěrnější celoživotní kamarádky. Pěkně jsme si do začátku pořvaly. Pak mě čísi ruka usadila mězi trojici jakýchsi stréců z Moravy a než jsem se nadála, přistály mi v žaludky tři fernety. Fůůůůůůůůůj. Manžel oslavenkyně bedlivě sledoval každého rádoby řidiče a jakmile se mé rty dotkly fernetu okamžitě mi odebral klíčky od mého prskoletu. Sám nepil neb na sebe vzal úlohu rozvážet pak opilce domů. Ještě musím podotknout, že manžel oslavenkyně pracuje jako záchranář! Až jsem se divila jak si můj žaludek s tolika fernety poradil a jelikož si každý chtěl připít s těmi zlatými hřeby umíte si předtavit jak jsem po chvilce asi vypadala. A druhá kamarádka taky. I když ona je předce jenom trošku odolnější než já. Všechno probíhalo výborně, já se cítila skvěle a dokonce jsme po hlasitém pobízení spustila nějakou pěveckou odrhovačku. Hezky totiž zpívám:-D a jsem skromná. :-D Kolem půl dvanácté, tedy pouhé tři hodiny po našem příjezdu se se mnou podivně zhoupl obývák a prapodivný obsah mého žaludku se rozhodl, že omrkne co se to tam nahoře děje. Ještě jsem záchranáři stačila říct, že už chci jet domů, cestou čapla druhou, taky již dosti silně zelenající kamarádku a jak to jen nejrychleji šlo se motala ven z baráku. První, kdo moje fernetové řádění odnesla, byla rohožka. Trošku se mi sice ulevilo ale ne na dlouho. Oslavenkyně manžel nás obě opřel o barák, do ruky vrazil pytle a s větou " zvracejte do pytlíku" mazal vyjet s autem. Ono se řekne, zvracejte do pytlíků ale strefte se tam. Podruhé jsem oslavenkyni trošku pohnojila kytičky. Nakonec nás její manžel naložil do auta, a jak jen to rychle šlo se nás chtěl zbavit. Bylo mi lépe. Teď pro změnu se netrefila kamarádka a vyzdobila jejich forda grilovanou kýtou, kdysi možná před tím množstvím alkoholu i chutnou.Už se přesně nepamatuju v jakém pořadí nás vysadil ale moc dobře si pamatuju jak jsem pak doma seděla hodinu na gauči a snažila se polykat a zhluboka dýchat abych nezvracela. Pak jsem padla do postele a usnula jako zabitá. Jak jsem zdolala naše dosti strmé schody do patra je pro mě záhadou stále. Ráno se mi vstávalo báječně. Nic mi nebylo, nic mě nebolelo. Jo, říkala jsem si pro sebe, kdo umí pít ten umí a přisadila k tomu samolibý úsměv. Tuto větu jsem vyplivla směrem k spícímu manželovi a chtěla tím naznačit jak jemu je vždy po flámu strašně zle. Všichni ještě spali, uvařila jsem si kafe ( první dosti ne zrovna dobrej nápad) dala si vydatnou snídani ( druhej ještě horší nápad) a šla pověsit prádlo. V tu chvíli se mi zdálo být na světě báječně. Tak si tak věsím venku prádlo, z balkonu na mě mává manžel...a najednou se mi tak zamotala šiška až jsem sebou švihla pod sušák. V tu chvíli mi začalo peklo na zemi. Sotva jsem se doplazila domů, padla na gauč a dalších několik hodin strávila v jedné pozici s hlavou vraženou v kýblu. Mě bylo tak strašně zle ale tak strašně, že jsem myslela, že je to moje poslední hodinka. Později mi manžel vysvětlil, že jak jsem se cítila fajn, to jsem byla ještě nametená ale jak jsem začala střízlivět, začalo mi být tak špatně. Po obědě, který si musel zbytek rodiny připravit sám , neb já " rodila " na gauči mi psala oslavenkyně SMS že mi s jedním ze svých švagrů doveze auto. Zmobilizovala jsem svoje poslední síly, uprosila žaludek a uchlácholila hlavu aby mě ušetřily že už nikdy nebudu pít a s pokřiveným úsměvem klopýtala ven pro klíčky od auta. Nenamalovaná, zelená...prostě prima pohled. Kamarádka zrovna taky nebyla jako reklama na zdraví a jeden její švagr nám visel přes  branku jako uschlej fikus.Stála jsem tak opřená o koště abych nespadla  v rychlosti a beze slov  převzala klíčky od auta a jak jen mi to třeštící hlava dovolila rychle mazala zpět do bezpečí svého gauče. Bohužel mám od té doby žaludek citlivý i na sebemenší množství alkoholu. Jo hold kdo umí pít ten umí, že?

Tichá domácnost...

Máme doma tichou domácnost. Proč? Dovolila jsem si manželoví říct, že nedokáže nic zařídit a vše musím zařídit já. " Tak to jsi vážně přehnala" hysterickým tonem mlel a přidal i pár peprnějších slov.  Abych podala vysvětlení. Už rok se chystáme udělal novou střechu. Občas, když hodně prší mám spaní spojené i s nočním zavlažováním. Bohužel jenom já. Nad manželovou půlkou postele je střecha bez viditelných kazů. Nejdřív nebyl čas ( teda podle manžela), pak nebylo dostatek financí a teď když už je oboje zase není nikdo, kdo by objednal příslušnou firmu. Jasně mohla bych to jako vše ostatní udělat já ale to je chlapská práce. Já taky po něm nechci aby mi šel koupit záclony.
A přitom stačí tak málo. Zjistit si telefonní číslo a zavolat na firmu a objednat lidi, co tu práci udělají. Pořád o tom mluví, jak si dojde večer na internet, jak si najde číslo, jak tam zavolá...a po měsící nic. Přitom čekací doba tady u nás je i půl roku, což on nechápe, myslí si, že když ON tam zavolá tak hned druhý den firma naběhne a střechu nám udělá. Tak kvůli tomuhle máme doma ticho. Ale na druhou stranu se mi snaží dokázat kolik toho najednou zařídí a tak pomalu mizí hromada dřeva, která nám venku  vesele plesniví už z podzima a včera se nám vylíhl na zahradě nový skleník o jehož postavení žebrám už třetí týden. Kdyby se Vám v létě po větším větru na zahradě objevily z ničeho nic papriky, rajčata a okurky tak vězte, že jsou to výsledky mé zahradnické činnosti, neb manžel sice skleník postavil ale bez základů jenom ho kolíkama přibouchal do trávy a tak počítám, že při větším větru budu skleník shánět až na Moravě a plody po celé ČR.
A jaký byl víkend? Pracovní jako vždy. V pátek jsem měla schůzku s kamarádkou, že si dojdeme na pivko. Jenže manžel kamarádky nám udělal čáru přes rozpočet když jí vybavil autem s tím, že pro ni nemůže přijet( kamarádka bydlí cca 5km od našeho městečka). Má jistě v živé paměti tu ostudu, když jednou nechal svojí naprostou abstinentskou manželku v mojí péči ( já taky nejsem na alkohol zvyklá) a po několika malých pivech jsme trošku oživily noční směnu jinak nic nedělající městské policie tím, že jsme jim v ruském jazyce hulákaly národní písničky a hymnu. Službu měl zrovna jeden náš spolužák ze základky který si moc dobře pamatoval jak ráda a hezky zpívám, Jenže v půl třetí v noci to zrovna asi moc hezké nebylo....já pak chodila do práce kanálama ještě nekolik dní. No co nikdo nejsme svatej ne?
V sobotu jsem se snažila zpacifikovat svoje týdenní uklízecí resty, prostě vše co přes týden nestíhám. A jelikož manžel se zrovna kamarádil se sekyrkou a holky byly pryč tudíž doma klid a mír práce mi šla dobře od ruky. Nejdřív uklidit ložnici a umýt okna. Zrovna jsem chtěla odtáhnout záclonu když strašná rána až se mi zatmělo před očima. Na hlavu mi spadla garniž, ne dřevěná ale kovová a aby toho nebylo málo vzala s sebou i kus zdi. Řeknu vám, že v tu chvíli jsem byla tak vzteklá až jsem se rozbrečela. Seděla jsem tam na zemi mezi peřinama, povlečením vysavačem, garniží a vypadlou zdí jako hromádka neštěstí. Je mi jasné, že bez garniže a zádlony v ložnici budu měsíce né-li roky protože díra je veliká a nebude mít kdo mi to opravit. Odpoledne jsem se snažila oživit mojí okrasnou zadrádku, pravidelně přihnojovánou naším psíkem, což se ukázalo jako marná snaha. Ani květena ani chudinky všechny dva stromečky na moje umělé dýchaní ani zbla nereagovaly. Budu muset přemluvit kreditku o nějakou to korunu a trochu ten můj květinový lazaret obohatit. Večer jsem prožila jen ve společnosti Bílé Masajky, holky už mají každá svůj program a manžel trucoval v obýváku u televize. Neděle proběhla v pracím a vytíracím duchu. Před oběděm jsem zakopla v chodbě o basu s pivama, což byl signál, že se něco u nás bude dít. Vždycky, když manžel kupuje basu znamená to, že plánuje něco většího, s čím potřebuje pomoct od svých pivních kámošů. A taky jo, stavěl se skleník. A protože u nás vládne ticho a já o ničem nevěděla , neměla jsem doma ani v plánu přípravu nějakého většího občerstvení. Makali celé odpo a jistě museli mít hlad tak jsem nakonec namazala pár chlebů vším, co mi v ledničce zbylo. Podle vymetených talířů chlapcům chutnalo asi i to. Takový chleba s džemem zalitý oroseným pivem musí být pro žaludek to pravé ořechové. Kdyby manžel nebyl takový beran a řekl něco odpředu, mohla jsem připravit hostinu větší. Bohužel. On se nezmění.Jenže mě už to začíná opravdu vadit.
V práci je situace pořád napjatá. Do všeho toho bince mi zítra zase dorazí nějaká zahraniční návštěva tak zase oprašuju moje bídné jazykové znalosti. Snad to nedopadne jako minule.

Jsem pěkně naštvaná....

Proč? Co se děje u nás ve firmě už nemá obdoby. Pracuju tady šest let téměř bez marodící absence. Pokud mě nějaký bacil skolí tak to řeším jedno nebo dvoudenní dovolenou. Pracovní dobu dodržuju, makám až se ze mě kouří, na oběd mám půl hodinu a plat tak malý, že ho stačím utratit za několik minut. A můj mladej kolega? Líný to je jako veš, do práce si to přijde kdy chce, hodinový oběd není vyjimka a ještě když se dneska dokulil v půl devátý do práce a já na něj kde že byl ( každý den si takhle pozdě chodí) seřval mě jako malýho psa co je mi do toho. Samozřejmě by mi nic do toho nebylo kdyby moje práce nenavazovala na tu jeho. A já nemusela čekat než se milostivě dovalí do práce. Matku bych mu mohla dělat.Strašně ho to urazilo a hodil šéfovi výpověď. Fakt jsem byla ráda. Jenže zahraniční šéf s tím nesouhlasí a mladíčkovi zacpali hubu prachama o kterých mě se ani nezdá a je ticho po pěšině. Kdybych já dala výpovědˇ tak by mě vyhodili a  nepřidali peníze. Taková nspravedlivost!!! Musela jsem zbaštit velkou Margotku abych se uklidnila. To zase budu vypadat!
Včera jsem konečně přesadila papriky. Holčičky moje zlatý už mě o to prosily jakou dobu. Vždyť taky se tetelily blahem, když jsem každou šoupla do vlastního kelímku.Pak jsem šla na procházku. Sama. Teda vlastně s pejskem, což se později ukázalo nebyla zase tak dobrý nápad. Ráda chodím kolem řeky Sázavy ale včera jsem si chtěla osvěžit oko a vzala jsem to naším satelitním městečkem na čumendu. A pak že lidi nemají peníze. Takové paláce! U jednoho baráčku mě zaujal pejsek. Přilepila jsem se na pletivový plot a pejsánek velikosti menšího telete ihned přiletěl ke mě. Z dálky se zdál teda menší ale jistota pro mě byla v pletivě které nás dělilo. Maxík ( můj pes) byl novým kamarádek tady nadšen. Slintali jsme tam na sebe přes plot, psi vesele štěkali jen však do té doby než ten tele-pes velice elegantně udělal packou jakýsi pro mě okem nezachytitelný pohyb, nadzvedl pletivo a než jsem se nedála stál přede mnou tak na 20 cm a vypadalo to že by mě radostí nejraději sežral. Já se už tak neradovala. Zkameněla jsem jako socha, Max hrůzou protáhl ocásek mezi nožky a kdybych nějaký měla protáhla bych ho ještě dál. Klepala jsem se jako ratlik . To psí telátko se postavilo na zadní a svým maxi jazykem mi poopravilo makeup i účes. Vypadala jsem, jako bych právě opustila nějakou slizovou sprchu. Naštěstí se přihnal jeho majitel, shodou okolností můj spolužák a s větou : Neboj je to ještě štěně mě teda opravdu upokojil. Serval ze mě tu obludu a pozval mě na kafe abych se prý vzpamatovala. Pejsánek byl štěně vlkodava. Hodili jsme docela příjemnou řeč osvěženou hrátkama mého mini psíka ( který se už přestal bát) a té lochneské obludky.Prima odpoledne. Doma na mě čekaly ty moje koťátka puberťácký, starší dcera včera šlápla do pedálů 20 km a pak byla k nepoužití na celý zbytek dne a mladší mě překvapila piercingem v nose, který jsem jí kdysi a asi v pomatení smyslů slíbila. Horší to bylo když přišel manžel domů a uviděl u mladší dcerky tu nádheru. Holka nejenom že si nám vyžehlila svoje nádherný, kudrnatý vlásky ale ještě si je přetáhla jakýmsi hnědým přelivem, který jí vytvořila na hlavě jakousi prazvláštní barvu připomínající no jak bych to slušně nazvala ...hovínko. Se silně podmalovanýma očima vypadala jako osmý sněhurčin trpaslík. Tak ono nestačí že nám blbne starší dcerka už začíná i mladší.Na dovolenou si zajistím 14 denní all exclusive v Bohnicích.Manžel byl standartně blbě naladěn což ještě upevnil Bětčin ( dcera) piercing, tak jsem vzala žehličku a Bílou masajku a zavřela jsem se s nima v ložnici. Poslední dobou na jeho pruzení nemám fakt náladu. A jak takhle čumim na telku, při tom stíhám číst a žehlím, vypálila jsem si prima dirku na manželově Adidas tričku. Ach jo! Jdu radši spát.
Ráno se mi stávalo dobře neb je pátek. Velký víkendový nákup jsem zvládla včera a dneska odpo mám pijatyku s kámoškou. Já si dám malý pivo, ona velký a budeme rádi, když trefíme domů. Minule si kamarádka po dvou pivech spletla panelák a dobývala se do jiného bytu. Jelikož je to osoba pracující na úřadu práce a tudíž v naší obci velice známá hlavně rómskými spoluobčany držela se na prvním místě populariry a drbů ještě několik týdnů poté. V práce s mladším kolegou nemluvím, čumí sice jako vyvoranej krtek ale ani to mě neobměkčí. Hezký víkend!

Letos poprvé....

Co? Včera jsem vyjela na kole. Jak jsem psala v minulém článku, pohled do těch hrozných zrcadel ve zkoušecích kabinkách v buticích mě přiměl něco ze sebou dělat. Kdo mě zná blíž ví, že se sportem se moc nekamarádím a jediné co zvládnu s aspoň kapkou radosti se jízda na kole nebo pochody.
Jako každý den, než jdu domů z práce si vždy pečlivě naplánuju, co budu po příchodu domů dělat. Jelikož zbytek rodiny o práci moc nestojí , odpoledne bych se opravdu nenudila kdybych....kdybych po příchodu domů sebou neplácla na gauč a tam nevydržela do pozdních nočních hodin. Někdy se mi stane, že přijdu domů a kmitám jako včelka od jedné práci ke druhé ale většinou se zapomenu na gauči a horko těžko uvařím večeři a jdu spát. Pokud má manžel na odpolední musím ještě zatopit.Starší dcera 3x do týdne jezdí ze školy až kolem šesté a pak se jde učit a mladší má různé sportovní a i mimo sportovní aktivity takže jí vídám také až večer. Jediné na čem nekompromisně a každodenně trvám je mytí nádobí. V tom se každý den střídají a vyjimku udělám akorát v případě nemoci nebo když mají opravdu hodně učení. Jsem ráda, že aspoň tato domácí práce se u nás zavedla a holky ji bez většího reptání plní.
A tak jsem se včera už v práci rozhodla, že přesadím konečně papriky, vyžehlím zase tu dvoumetrovou horu prádla. Tak zněl můj plán. Smskou jsem se manželovi připomněla ať mě vyzvedne z práce. Bylo tak nádherně, že jsem na poslední chvíli změnila plány. Co kdybychom se jeli projet na kole? Manžel viditelně nebyl ve své kůži. Jak sám říká, nedávno z něj slezla zimní únava a už zase na něj hupsla únava jarní. Nicméně s výletem souhlasil. Práskla jsem taškou s nákupem na kuchyňskou linku, nasoukala se do nových prďáckých cyklistických kalhot, bundy, na oči nasadila cool brýle a byla ready. Že jsem vypadala jako papoušek Kakadu, tak barevná, mi  ani zbla nevadilo. Manžel musel vzbudit kola ze zimního spánku, trochu jim dofouknout dušičky a vyjeli jsme. Nějak jsem doma pozapomněla nechat vzkaz, kde jsme. Jelikož se naše městečko nachází v dolíku, ať jedeme kamkoliv všude musíme do kopce. Včera jsme si dali mírnější trasu cca na začátek 8 km a musím říct, že i když mám po zimě zase nějaké to kilo navíc tak jsem ty kopečky zvládla bravurně. Až jsem se divila. Jasně, byla jsem udýchaná jako prase ale ani jednou jsem netlačila ( kolo).Pro manžela to byla brnkačka. Na kole jezdí i závodně a ani 300 km pro něj no problem. Jeli jsme krásnou přirodou kolem řeky Sázavy akorát po 17 hodině už byla na kole pěkná zima.
Horší to bylo po příjezdů domů. Na gauči, jako dvě ropuchy, seděly ty manželovy dvě nejrychlejší spermie, a byly pěkně načuřený. Ihned jakmile nás starší spatřila, tak spustila kde jsme byli a proč jsme jim tam nenechali vzkaz. Jako by jim na tom jindy záleželo. Vetšinou jsou rádi když jsme z domu. Měla štěstí, že jsem byla ještě tak zadýchaná, že jsem nemohla mluvit. Za chvilku se vzduch pročistil a jako kompenzaci jsem nabídla k večeři langoše. Všichni nadšeně kývali a rozutekli se do svých koutků. Udělala jsem teda těsto přiměřeně pro čtyři hladové krky a zapadla do svého důlku na gauči. Po dostatečném vykynutí volám rodinku ať sdělí, jak veliký mají hlad a čím chtějí langoše vyzdobit. Jeden koutek odpověděl, že nějak nemá hlad, druhý že na langoše moc nemá chuť a třetí že právě spolykal 5 rohlíků s čímsi a je sytý. Myslela jsem, že mě klepne. A co jako budu s tím těstem dělat? Hlavně že se jich ptám, jestli všichni chtějí langoše a všichni si mohli hlavu ukývat. Je vidět, jak mě poslouchjí. Příště se na ně vyprdnu a at si večeří podle hesla: co si chytneš to budeš jíst. Ale to říkám vždycky a pak se patlám s teplou večeří abych ji následně dojídala celý týden. Nakonec se nad mým těstem slitovala starší dcera a jeden miniaturní langoš slupla. Víte co dneska budu mít k obědu?

Už je líp....

Minulý pracovní týden byl katastrofální. V pátek se situace trošku zlepšila, manžel měl na odpolední a po příchodu z práce na mě čekali na gauči 3 hladový krci. Starší dcera, její přítel a mladší dcera. Není mi jasné, proč se prostě nezvednou, neudělají 5 kroků do kuchyně a tam si něco nepřipraví. Starší dcera mi oznámila, že prý v ledničce nic není tak co si mají vzít? Omejte mě! Den před tím, s rukama vytahanýma až ke kotníkům táhnu v každý ruce dvě tašky plný jídla a ona mi řekne že tam nic není! Prý mají chuť na hranolky. A ty v ledničce nejsou. A dívala jsi se do mrazáku? Proč do mrazáku, ptá se dcera. Protože hranolky dávám  pokaždý do mrazáku, protože i v obchodu jsou hranolky v mrazáku! Aha, odpoví ona, tak do mrazáku mě nenapadlo se podívat, pokračuje. A jsou hamburgery? ptá se mě dál,já je v ledničce nemohla najít. Koukla jsi se do mrazáku? ptám se. Proč do mrazáku?...už jsem neměla sílu odpovídat. A takto to u nás chodí denně. Naštěstí se dcera s přítelem rozhodli že se skočí najíst ven což jsem přijala s povděkem a doma zůstala jen s mladší dcerkou. Ta nemá nejmenší problém cokoliv kdekoliv najít. Takže jsem v klidu něco ukuchtila, napekla a večer že kouknu na telku. Nevím, jestli je chyba ve mě ne bo v TV ale poslední dobou tam opravdu nic nedávají. Tak jsem zalezla do postele s knížkou. Když mi šla dát mladší dcera za pět minut dobrou noc, já už plula do říše spánku. Takže kdy se dostavil domů zbytek rodiny,nevím. A kdyby mě někdo ukradl i s postelí, nevěděla bych taky. V sobotu nás čekala návštěva tchána, jež měl svátek.Byli jsme pozvaný na oběd. To by samo o sobě nebylo nic stresujícího kdyby si po smrti své manželky nenašel novou přítelkyni. No přítelkyni. Babu. Ježibabu. Kdykoliv mám k nim jet, mám zkažený celý den, jsem v depresi. Ta osoba dokáže být tak zlá a dokáže přesně vystřelit a zacílit svůj jedový šíp.Jenže tentokrát jsem se nedala. Jakmile spustila ty svoje tyáry utřela jsem jí tak, že si ani neškrtla. Spolu s tchnánem bydlí v domku s velikou zahradou. Domek je její a tak neustále vyžaduje, abychom jí tam s manželem něco pomáhali, hrabali, uklízeli. Jako bychom neměli svojí práce dost a dost. Podle ní nemáme. Máme předsi malej domek, malou zahrádku a tak nemáme nic na práci. V sobotu pořád mlela, že potřebuje pohrabat. Tak si pohrabte, povídá můj manžel. Nemůžu, ona na to, víš že jsem měla zlomenou nohu. Ale to moje žena ( jako já) Měla taky, odpoví manžel. Ale já ji měla zlomenou hůř, odpoví ona. Ale moje manželka měla zlomenou nohu na dvakrát, odpoví manžel. A takhle s ní můžete diskutovat celé dny. Takže jsem přijeli, tchánovi popřáli, snědli svíčkovou, chtěla abychom jí to pochválili ale po pravdě jsem řekla, že svíčkovou dělám jinak a i ta moje mi víc chutná.Jakmile nám to zdvořilost dovolila zvedli jsme kotvy a tradá domů.Manžel měl domluvenou nějakou sportovní aktivitu  já se rozhodla pro návštěvu Starkla. Máme to za humny. Ne něco kupovat ale jen tak potěšit oko. A vzala jsem s sebou i ten náš potěr. Výstava kytiček byla krásná, hned se mi zlepšila nálada. Holky tam chvilku vydržely se mnou ale potom odešly odkouknout obchody do nedalekého OC. Vydržela jsem se kochat kytkama dvě hodky. Nic jsem nekupovala, Starkl se mi zdá předražený. Pak jsem šla holky zkontrolovat do OC. Nevím ale zrejmě úplňkem ty dvě kočandy byly tak hodný ale tak moc že jsem ani nevěřila, že jsou to ty moje. Žádný hádky, žádný křik. Nálada byla dobrá, manžel s námi nebyl, nemusela jsem tedy spěchat a tak jsem se rozhodla i já omrknout něajký ten sexy hadřík.Pokud jsem jen omrkávala, bylo vše v pořádku. Horší situace nastala když jsem vlezla do kabinky, že si něco vyzkouším.Shodila jsem ze sebe svetr a koketně mrkla na svůj obraz v zrcadle. To co jsem viděla snad nemůžu být já! Teda byla jsem to já ale jenom hlava. Ten zbytek jsem nepoznávala, hlavně moje vymakaný bříško a pozadí!Dosahovalo jaksi větších rozměrů než u našeho domácího zrcadla. Okamžitě jsem se zase rychle oblíkla a zařekla se že už si nikdy nic v kabince zkoušet nebudu. Mají tam nějaký špatný zrcadla, nějak rozšiřují a ještě k tomu to ostré světlo....až jsem se styděla.Okamžitě jsem psala manželovi sms že večer jdeme do posilovny. Byl z toho paf a hlavně z představy, jak někde makám na rotopedu ( doposud jsem se posilce úspěšně vyhýbala). Byla jsem tak naštvaná, že když mladší dcera nakoukla bez zaklepání do kabinky at se jim ukážu chytla takovou facku až se zastavila o stojan s tričkama.Chudinka moje malá. Omlouvala jsem se jí ještě dva dny. Ale i tak jsem si udělala malou radost, no teda malou....skoro 700 kč, koupila jsem si trilogii od Corinne Hoffman-Bílá Masajka. Kdysi jsem tuto trilogii četla a vždy mě nabila energii. Cesta domů proběhla v naprostém tichu. Holky klimbaly.  Já se těšila až si s knížkou zalezu do postele. Cha cha. Doma jsme zanechaly manžela a předpoklad, že bude zatopíno a aspoň trochu uklizeno. Bylo. Všude možně jen ne u nás doma. Přivítalo mě "příjemných 17C", topení studený jako psí čumák, náš psí čumák zahrabanej v peřinách! ( jak se tam dostal nevím, vlastně možná tuším) všude strašněj binec a manžel nikde ( a to jsem ho samotnýho nechala jen 5 hodin). Jediná stopa po jeho nedávné přítomnosti byla ještě teplá televize. Holky radši rychle zdrhly do pokojíku abych po nich nedejbože něchtěla pomoc a já šla zatopit. Jak jsem předpokládala, nikde ani tříska, žádné naštípané dřevo...mít tak manžela po ruce....grrrrr. Se sekyrkou se zrovna moc nekamarádím. Párkrát mi zanechala svoji náklonost v podobě nějakého menšího zranění na ruce jednou jsem s monoklem přímo na mym levy zraku chodila týden-rozsekla jsem polínko tak šikovně, že ani nevím jak ale vlítlo mi přímo do oka. Asi za půl hodky nějaká ta tříska se mi díky mé šikovnosti povedla a tak jsem zatopila. Paráda. Chytlo mi to hned na první sirku. Nacpala jsem tam ještě pár polen a adijééé. Šla jsem udělat pořádek mezi zvěř a holky. Pes letěl z pěřin jako nakopnutej míč, holkám jsem asi 50x opakovala ať se převlíknou a něco hoděj do žaludku. Jasně mami zněla odpověď a za chvilku ani nevěděly že jsem byla v pokojíku. Nechtělo se mi už uklízet tak že dojdu přiložit a půjdu si číst. Otevřela jsem dveře do sklepa a vyvalil se na mě kouř. Než jsem v té bílé mlze slezla schody, než jsem našla kotel a než jsem trochu spacifikovala kouř, z očí mi tekly slzy a nadávala jsem jako dlaždič.Po chvilce si však kotel nechal říct a poslal kouř tam kam se má-do komína. Ze sklepa místo mě vylezla uzená makrela.Co s tím? Sprcha. Pustím vodu, čekám , čekám...tekla jen studená. Příčina, teda obě dvě příčiny se právě dohadovaly, která bude na počítači. Jakmile slyšely můj řev, velice rychle a potichu se zdekovaly. Mají ve zvyku se každý den sprchovat a mýt si hlavu a vyplácají všechnu teplou vodu. Tak tomu bylo i v sobotu.
Na neděli jsem se naplánovala úklid a praní. Byla jsem jediná, která u nás v neděli něco dělala. Představte si. Puštěná televize, na gauči tři osoby a já vlaju mezi kuchyní, obývákem, koupelnou, šnůrama na prádlo, v jedný ruce vařečku, v druhý utěrku a v zubech vysavač....myslíte že někoho napadlo mi byť jen oloupat brambory k obědu? V ten nejnevhodnější okamžik manžel dostal nápad. Poslední dobou se jeho nápadů fakt děsím. Ještě pořád mám v paměti ten bezva nápad s hadem.....Tak ho napadlo, žebycom si udělali výlet na Blaník. Sami dva+pes. Musela jsem uznat že tentokráte to nebyla ( ten nápad) taková hrůza jako minule. Blanik je od nás vzdálen coby Železný oštěpěm dohodil. A tak se vyjelo. Holky s náma nechtěly, mladší se šlechtila ven a starší usnula poobědním spánkem. Vyplivla jsem do vzduchu prosbu o umytí nádobí doufajíc, že se v uchu některé z nich uchytí. Cesta autem proběhla dobře. Maxe( psa) sice trochu natahovalo ale naštěstí nezvracel. Rozhodli jsme se , že tentokráte vylezeme na Blaník trošku jinou, mírnější cestou. Ta co znám a několikrát jsem jí absolvovala, mě vždycky vyřadila z provozu nejmíň na dva dny. Začátek pohoda. Pejsek vesele štěkal na vše co se hýbalo, očůrával vše co se nehýbalo a my šlapali jako divý. Po pár stech metrech jsem musela uznat že moje fyzička dosti silně pokulhává. V polovině cesty už se sotva vlekla. Za chvilku začaly stávkovat plíce. Pak nohy. Poslední úsek jsem lezla stejně jako náš pes-po čtyrech. První co jsem nahoře viděla byla rodinka s kočárkem a 4 dětmi ve věku 5,4,3 roky a 6 měsíců. Znám je jsou ze stejného městečka jako my. Jak se tam mohli vydrápat s kočárem a ještě s tím potěrem fakt nechápu. Když jsem si vydechla, srovnala plíce, zapila to kafem a sušenkou a šli jsme zpátky. Cesta dolů byla lehčí. Ale i tak jsem byla ráda když jsem stála vedle našeho žihadla. Našlapali jsme cca 7 km, což za normálních okolností nic moc. Ale toto byl trošku extrém, vzhledem k náročnosti terénu a mé dřímající fyzičce. Ale i tak se mi vyloučil nějakej ten hormón radosti a já pustila chlup v Lídlu za cyklistický kalhoty a batoh. Doma nás přivítala hluboce spící dcera, zima, neumyté nádobí. Kde se právě nacházela dcera druhá jsme nevěděli. Bylo to náročné, bylo to fajn. Příště máme v plánu Český Šternberk. A proto jde dneska trénovat. abych všem ukázala že ještě nepatřím do starého železa!

Nějak se mi nedaří....

Nějak se mi poslední dobou nedaří a dochází mi šťáva.Po krásném víkendu na me padlo něco neidentifikovatelného, jsem unavená, ospalá a protivná i sama sobě. V práci nic moc a doma ještě hůř.
Mladší dcera marodí. Po slunečném víkendu a samozřejmě nedostatečném oblečení na ni sedl zase nějaký bacil a bacil jí tak že jejích celých 40 kg (165cm, jo jo je to cvalík) živé váhy nereagovalo ani na počítač ani na TV což u ní značí vážné problémy. V pondělí jsme vstávaly všechny tři zase v plném počtu( starší dcera šla po nemoci a prázdninách po 3 týdnech do školy) a nastalo každodenní ranní šílenství, kdy jsem se aspoň jednou rukou snažila dostat do koupelny. Nakonec jsme se předci jenom nějakým zázrakem vypravily. Mladší dceru jsem poslala k doktorce s tím, že až bude hotová, ať se staví za mnou v práci. Než jsem stačila nakoupit a doklopítat do práce už tam na mě chudinka čekala. Dětská doktorka se na ní prý podívala ze 2 metrů a oznámila jí, že má chřipku.Standart. Takhle naše dětská doktorka léčí. Doběhla jsem do lékárny, kde by mě měli již dávat slevu neb jsem tam pečená vařená, vyplázla tři kila za směs coldrexů,bromhexinů a bůhví čeho ještě a mazala zpátky do práce. Další dny nebylo líp. V úterý nám sice dorazil objednaný skleník ale vůbec jsem z něho neměla radost. Není totiž kdo by ho přikurtoval k zemi a udělal záhon. Manžel je velice šikovný na takovéto věci pusou ( povykládá mi, co je všechno potřeba udělat, jak to on udělá, jak všechno opraví a postaví...doteď jsem viděla jen opravdu málo plodů jeho šikovnosti). Takže skleník zřejmě stát nebude. Ach jo. Jak mě tohle tak strašně mrzí. A když mu řeknu, aby něco doma taky udělal, vyplivne ze sebe tolik výmluv nebo se strašně urazí. Vždyt on předci chodí do práce! Ale to já taky a ještě vařím, uklízím, peru, žehlím, pleju atd. V úterý jsem se sotva dovlekla domů. Vůbec nevím co mi bylo. Srdce bušilo jako blázen, nohy se mi klepaly a byla jsem tak unavená...v jednu chvíli jsem myslela že to fakt odpískám. Zkusila jsem sebou praštit na gauč a aspoň na hodinku omdlít ale ani to mi nešlo. Tak jsem si parkrát lokla nějakého fujtajblu, asi whiska...a světě div se ten podivný stav zmizel! Jestli to nebyl nízký tlak. Jenže po tom alkoholu ( opravdu nejsem zvyklá pít) jsem měla hlavu jako na kolotoči. Takhle jsem se mátořila celý večer. Prostě hrůza. Druhý den to bylo lepší. Včera mě zase dojal ten můj zahraniční šéf. Mám dva-českého-normálního a zahraničního-nenormálního.V naší firmě je to zařízené tak, že všichni musíme dodržovat pracovní dobu. Všichni až na našeho zahr. šéfa. On sice bydlí v Praze, ale po dálnici je to z Prahy k nám 60 km a při jeho prasečím způsobu řízení a absolutním nedodržování předpisů je taky za 20 minut.Ale i tak jezdí do práce zásadně na 11 hodinu. Zásadně nedodržuje předpisy a odměnou mu za to jsou poslední tři bodíky, které mu zůstaly. ON předci nebude dodržovat rychlost, telefonovat si může kdy chce, a omezená rychlost ve vesnici? no to je předci nesmysl a vesele si to hasí i 80km/hod. A po mě pak chce abych mu platila pokuty z firemních peněz. Nepochopí, že nežije ve své zemi ale v Česku a tady se musí chovat podle našich zákonů. Bydlí tady už 7 let, manželka se s ním rozvedla, se jí nedivím, neb on neumí ani vyměnit žárovku. Vlastně neumí vůbec nic akorát poukazuje na to že je jiné národnosti a tak k němu musíme zhlížet jako na boha. Po šesti letech spolupráce ho mám fakt už akorát tak dost. Ten jeho perfekcionalismus a puntičkářství. A tak nás tady dusí blbostma jako dvojtečka nebo pomlčka? žlutě zvýrazněno nebo zeleně apodobně. Kromě pustění počítače, odeslání mailu a přijetí mailu nic jiného neovládá. I takový tisk na tiskárně je pro něho činnost na půl hodky. neřekne já to neumim ale já na to nemám čas! No a k tomu včerejšku. Došly nám kapky do nosu. Tak jsem si naplánovala, že až půjdu z práce tak skočím do lékárny a koupím je.Sice tam mají do čtyř a já ve čtyři končím ale když vyvinu trošku rychlejší chůzi tak tam někoho jistě zastihnu Jenže to bych nesměla mít šéfa .....Ve čtyři končím a on pravidelně za pět minut nebo tři minuty čtyři hodiny mi začně dávat práci. Ale pravidelně každý den. Kdybych náhodou chtěla odejít dříve tak mě nepustí, neb ve svém harmonogramu má že právě v 15.55 hod mi musí dát práci ( on totiž nejdřív musí zdlouhavě přemýšlet jestli vůbec nějaká práce je potřeba, nemůžu na něj vybafnout dej mi práci, to by ho šlehlo, o všech musí přemýšlet). A tak včera, když už jsem startovala směr lékárna jsem slyšela jeho obligádní : Máš minůt( což znamená máš chvilku?) Přikývla jsem a z hrůzou sledovala jak si to ke mě šine asi s třiceti papíry. Jemu nestačí mi říct: hele M. je potřeba udělat 300 ks tohodle, instrukce přišly dne toho a toho a končíme. On ke mě musí přijít, minutu mi čumět do výstřuhu, další to rozdýchávat a pak spustí. Nejdřív česky ( no teda jestli se to dá nazvat čestina) ukazuje mi řádek po řádku, hlasitě koktá, můj vztek roste. Kouknu na hodinky 16.10 a loučím se s lékárnou. A on koktá dál a dokola a pořád dokola něco vysvětluje a slintá. Uf. První práce je za náma. Zvedám se že jako už půjdu. Nesmím jelikož nebyl se svým výkladem zřejmě spokojen tak mi ho asi 30x zopakuje ještě v angličtině ( no i já anglicky umím líp). Ručička hodinek se šine k půl pátý. Blahoslaveně mi sdělil že budou vývozy. No dobře tak se vyžvejkni a já mizím, myslím si a zapínám si zip svetru až ke krku. Má po ptákách. A začne. Jeden vývoz. Dokola tři druhy zboží. Vidím co budeme posílat, mám to před sebou napsáno ale to ne to on mi to musí vysvětlit. A dokonce ho napadne, že bych to do druhého dne mohla zapomenout tak si musím vzít papír a zapisovat si. Grrrrrrrr. Já ho snad přerazim. A následuje druhý vývoz. Panicky pohlížím na dva A4 papíry hustě popsané zbožím. Každý  řádek mi přečtě česky, anglicky a kdybych nechápala ještě italsky. Těch řádků je tam 186!!!!!!!!!Začínám se potit a propadat se v mym důlku na židli níž a níž. Ruce mám sevřené v pěst. Tak tohle už nedám! Asi po dvacátým řádku se zvednu a s větou na rtech: už jdu domů chci odejít. Mám smůlu. Spustí scénu a mé k smůle začne číst řádky od začátku. Dělá to schválně a ve své důležitosti si ani to neuvědomuje. Nemá rodinu, nemá děti a strašně se diví, proč tak spěchám domů. V 16.45 se zvedám a odcházím. Běží za mnou, něco plácá. Neposlouchám ho. Vše co je potřeba udělám i bez jeho hodinového výkladu, sama si to přečtu, spočítám .Nejsem blbec. Telefon mi v kapse zaszvoní 3x než dojdu domů. Nereaguju. Večer zvoní 2x. Vypínám ho. Druhý den přijdu do práce. Uvařim kafe, pustim počítač a .....zvoní telefon. Je sedm hodin ráno a ON už zase volá. Otravuje.Když je teda v sedm už kvůli takový prkotině vzhůru může přijet do práce brzy. NE! Zahájí 45 min. monolog. Neposlouchám ho. Na stole najdu papír popsaný jeho písmem kde mi ZASE vysvětluje co mám dělat. Zřejmě jsem si to podle něj dost dobře nezapsala. Vzteky roztrhám papír a třísknu telefonem. Za pět minut mi zvoní mobil....zvednu ho. Chyba. Zase volá. Vypínám mobil. Když dorazí první ke mě letí jeho věta: M. udělala jsi vše ok? Rozumíš všemu OK? Nepotřebuješ moji pomoc? Neeeeeeeeeeeee. Neeeeeeeee. A ještě jednou  NE. No a v 15.55...vše začíná na novo. A takhle denně už 6 let! Takže i když mi pracovní doba končí ve čtyři domů se málokdy dostanu před pátou. Krásný víkend.

Konečně jaro?

Že by konečně přišlo jaro? Tak se mi zdálo o víkendu. Předpověď hlásala přijemných 15C a já se nemohla dočkat až ráno rozlepim zrak a půjdu vítat sluníčko. Vždycky takhle vítám jednotlivá roční období. Většinou tak několikrát do roka mě mohou sousedi brzy po ránu vidět, jak stojím ve prostřed zahrádky a kochám se na jaře po zimě sluníčkem, na podzim mě fascinují ranní mlhy a plískanice a v zimě první sníh. Mám ráda všechna roční období ale jaro jednodznačne vede. Ne jinak tomu bylo i minulou sobotu. I o víkendu se budím velice brzy a pak mě už nebaví se válet v posteli a tak vstávám. S hrnkem kafe jsem sondovala jestli předpověd opravdu nelhala a jestli už sluníčko má ty správný jarní grády. No vzhledem k tomu že bylo něco málo po sedmé hodině ranní byla teda ještě pěkná kosa. Ale ani to mě neodradilo od mého nadšení. Zhltla jsem k snídani nějaký zřejmě hodně starý a zapomenutý chleba, zalila to kafem a spřádala plány, co budu dělat. Měla jsem toho naplánováno tolik, že by to nestihli ani 4 lidi za den. Když zbytek rodiny začal vylízat z postelí ( teda kromě nejmladší tu o víkendu NIKDY nedokážu vzbudit před desátou), já měla umyté a zazimované kozačky, v pračce se praly zimní bundy, na sporáku bublal oběd a v troubě se vesele připalovala bábovka. Manžel jen zavrtěl hlavou což v překladu znamená jestli jsem normální a starší dcera evidentně vyspalá NE do růžova prudila už od božího rána typu: proč mám černej čaj když mám chuť na ovocnej ( kdybych jí uvařila ovocnej chtěla by černej a kdybych uvařila oba 100% by měla chuť na kafe), víš že paštiku nejim ( asi týden před tím zbodla celou velkou paštiku se 3 chleby a nijak to nevypadalo že paštiku zrovna nedlabe), radši bych si dala šunku, tuhle nejim proč jí kupuješ? ( byla to stejná šunka jakou pravidelně kupuju!) atd atd. Byla jsem ve skvělé náladě. Ani toto mě nerozhodilo. Když jsem začala rozdělovat práci, nebylo po členech rodiny, předtím sedíc a snídajíc, ani vidu ani slechu. Jediným věrným spolubojovníkem zůstal náš pejsek, pro toho jedinýho jsem však zrovna práci neměla. Manžel mi oznámil, že musí jet do práce a přijede až večer. Mají teď toho prý hodně. Sice jsem s ním při práci počítala, ale takhle sama si pojedu svým tempem a jak budu chtít a vyhnu se připomínkám typu, jak to dělám zaručeně špatně. Starší dcera měla náhle moooooc učení a mladší ještě nevěděla o světě.A sluníčko se mnou opravdu udělalo divy. Uvařila jsem, napekla, vytřela, utřela prách, vyprala a pověsila 5 praček, vydrhla koupelnu, umyla asi 3x nádobí, pohrabala 3/4 zahrady, pozametala chodník, kamenama ( 25 kg ozdobných kamínků stálo 300!!!Kč, moje platební karta nebyla k utišení ještě druhý den protože jsem potřebovala těch pytlů několik a ještě několik potřebovat budu ale to až příště) obsypala kdejaký ten záhonek a po půlhodince odpočinku vyžehlila asi dvoumetrovou hromadu prádla ( a další třímetrová se nakupila během praní a volá na mě každý den, ještě že špatně slyšim:-D). Věrným spolubojovníkem byl mi pejsek, který se opravdu tužil mi pokazit každičkou práci. Při vešení prádla sebou bouchl tak 2cm od mé boty na záda, svěsil tlapky a chtěl škrabat. Tak na to zrovna mám tak čas! I když neuspěl, zkusil to aspoň 5x a přidal k tomu ten jeho pohled smutnýho štěněte. Ani to na mě nezabralo. Tak zkusil variantu č.2. Pletl se mi pod nohama. Kolikrát jsem mále upadla jen abych na něj nešlápla, když jsem seděla na bobku a přesazovala kytky nebo dávala kamínky na záhon tak s nadšením na mě skákal myslíc že si s ním chci hrát nebo mě podával packu, odnášel kamínky ze záhonů, když jsem zametala sedl si přímo do centra prachu a pranic mu to nevadilo. Tak jsem ho musela zavřít. Neplynulo ani 20 minut a už zase otravoval. Dcera ho vypustila prý si pochutnával na mých adidaskách....no musel mě předci nějak potrestat ne?
Když manžel přijel večer z práce nic lepšího ho nenapadlo než se zeptat cože jsem celý den dělala jestli teda vůbec něco. Neměla jsem sílu mu něco vysvětlovat, venku si snad musel všimnout, jak je to tam upravené a záhony připravené. Zrejmě si chtěl napravit reputaci anebo fakt nevím ale vypadl z něj nápad! Prý si uděláme hezkou neděli a pojedeme na výlet ( že je potřeba sestavit skleník si hlavu nezatěžoval). Pojedeme bez holek ( stejně s námi nejezdí!) pojedeme do ZOO Praha ( tam jsem byla si tisíckrát) a jako zlatý hřeb večera z něj vypadlo, že vezmeme sebou psa!!! Musí si zvykat na auto. Paráda. Nás pes zvrací jen vidí auto. Dostat ho do něj je nadlidský výkon. Bojí se i myší a hlavně koček. Co asi když se v Zoo na něj špatně koukne tygr? Nebo nedej bože lev? Jak si poradí s velkým náporem lidí? Má panickou hrůzu ze všeho živého co je větší než on ( což je prakticky všechno, nebojí se snad jen mravenců a žížal). Takže taková Zoo je to pravý ořechový jak pro nás tak pro psa. Bohužel si nenechal nápad vymluvit. Jasný on nebude držet pozvracenýho, hysterickýho psa! A tak jsem v neděli ráno vyrazili. Všichni tři. Já vybavena veškerými hygienickými vlhčenými ubrouskami který jsem doma našla kdyby bylo pejsánkovi  špatně, starým ručníkem, pelíškem, miskou na vodu pro psa, jeho oblíbenýma hračkama, vodítkem, kšírama ( obojek on chudáček nemůže)... takhle napakovaný jsme nejezdili ani když byly holky malý. Já v tom fofru doma zapomněla peněženku s dokladama takže veškeré placení zbylo na manželovi. Maxík ( pes) byl z auta vykulený jako pulec, musel a jsem mu stáhnout okýnko a celou cestu měl hlavu vystrčenou ven ( doufám, že nebude mít zánět středního ucha:-D). Návštěva Zoo nakonec proběhla vcelku klidně. Nejvíc unavená jsem byla asi já neustálým hlídaním Maxe, ten si i docela rychle zvykl na opravdu velké množství lidí i zvířat. Jediné co opravdu nemohl rozdýchat byl vláček který vozil děti. Toho se bál jak čert kříže a štěkal jako pominutý. Dostal za to od manžela klobásku . Nakonec to byla příjemná neděle. Na zpáteční cestě jsme zastavili ještě v Obi a zkusili  vzít Maxe dovnitř ale nohama málem udělal rejhu do chodníku jak se mu tam nechtělo tak jsem s ním zůstala venku.Než manžel si nakoupil Max se mi nějakým záhadným způsobem vysmekl z vodítka a právě nabytou svobodou mi zmizel z dohledu. Nemělo cenu na něj volat neb poslouchání je jedno z mála, co se mu nedostáva. Zkusili jste někdo ztratit psa v nákupní zóně v Průhonicích? A ještě ke všemu psa velikosti většího morčete?Naštěstí Max očůral asi tři lampy jak je zvyklý z domova a už jsem ho viděla jak pádí k nám. Byla jsem ráda, že se mu nic nestalo.Manželovi se výlet také líbil a už prý plánuje další. I se psem. To zase bude!:-D

Výlet aneb babinec a blázinec jak má být...

Na minulou sobotu jsem si naplánovala výlet s kamarádkou za naší další kamarádkou do stověžaté matičky Prahy.Dobrovolně jsem převzata otěže řízení jak po dálnici tak Prahou neb moje kamarádka perfektně zvládá úsek mezi jejím domovem a prací cca 5km. Tady ale její 20-leté řidičské schopnosti končí. Dostala jsem "perfektní" nápad ( jak se později ukázalo to byl teda opravdu nápad!) abychom nejely sami, vzít s sebou nějakou tu naší ratolest. Že mi huba neupadla už jen při této myšlence! Vzaly jsme s sebou naše starší dcerky 16,5 a 15,5 roků s tím, že my " báby" jak nás holky nazvaly, půjdeme po stopách historie a romantiky pražských zákoutí a naše holčičky mezitím vyplení naše konta v nějakém tom obchodním centru. Tak bylo domluveno. Podotýkám, že moje starší dcerka je velký hypochodnr, náladová, pusu nezavře a nákupy jsou její třetí láska hned po jejím příteli a jídle.
Ráno v sobotu jsem se probudila poměrně brzy, chtít si vychutnat ten klid a mír, který brzy po ránu v naší rodině většinou vládne když všichni ještě spí.Zkontrolovala jsem zvěř ( teda kromě červů a cvrčků) jestli někdo nepřibyl nebo naopak neubyl . Vše ok.První, kdo mi ten den totálně zkazil náladu byl náš rozmazlený psík. Dala jsem si vařit vodu na kafe a chtěla vypustit pejsánka na pravidelnou ranní toaletu.Nechtěl a dělal že se ho to netýká a že v pelíšku místo něj je někdo jiný. Venku asi byla na něj velká zima, neb než jsem si stačila zalít kafe, občůral mi polovinu dolního patra baráku a spokojeně sebou praštil zpátky do pelíšku. Jelikož bylo brzy ráno a já nechtěla spouštět svůj ječák, zmydlila jsem ho novinama a vyšoupla chtě nechtě ven. Mojí drzostí byl doslova ohromen. Jako naschvál počůral všechny mé dva okrasné stromky a vykadil se přímo doprostřed chodníku a okázale ignoroval mé volání, ať už jde domů. Než jsem stačila vytřít podlahy, totálně mi vystydlo kafe a starší, rozespalá a jak vidno ne právě do růžova vyspinkaná dcerka zabrala koupelnu. Což signalizovalo, že v příští hodince se mi nepodaří byť jen na vteřinku se tam dostat! Na moje , po dvaceti minutách divokého křepčení a bouchání přede dveřmi s kolabujícím močákem, nikterak nereagovala. Co tam celou tu dobu dělá mi zůstává záhadou každý den. Když už jsem myslela, že si budu muset jít ulevit ven na ty moje dvě chudinky , hrdinně nazývané okrasné stromky, dveře se otevřely a v záplavě páry vystoupil ten náš starší zázrak - čisťounký jako voňavý a dožadoval se snídaně. S větou na rtech- mě taky nikdo snídani nedělá- jsem zapadla do koupelny a rychlostí světla dopadla na záchodovou mísu. To byla úleva! A s heslem " Teď jsem tady já!" nehodlala koupelnu jen tak opustit. Při mé ranní hygieně a ostatních ženských nezbytnostech mé krátkozraké oko zaregistrovalo, že se mi , pro mě nějakým neznámým způsobem, vypařuje můj exkluzivní parfém a že má široká škála dekorativní značkové kosmetiky už není ani tak široká ani tak dekorativní. Viník právě dojídal vlastnoručně připravenou snídani sestávající se ze tří kukuřičných lupínku a coca coly ( i když ví, že po tomto nápoji zvrací) a hltal jakési individum v televizi, snažícího se vyloudit kloudný tón ze svého hrdla, ověnčeného větším množstvím masívních řetězů po jejichž prodeji bych do konce života nemusela na nic ani hrábnout,  a jehož mamutí kalhoty zřejmě o několik čísel větší mu padaly ke kolenům, rukama mával jako já když jsem se nedávno natáhla na zledovatělých schodech. Na moje námitky, ať se nají pořádně, že nejsem ochotna utrácet za jídlo hned jakmile nastartuju auto, nijak nereagovala. Budeš teda hladová, pomyslela jsem si. Nebyla jsem ochotná kvůli ní stavět u prvního obchodu s řevem, že má hlad jak je její scénář pokaždý, když někam jedeme na výlet. Už vypravená jsem čekala další věčnost v nastartovaném autě než všechny vlasy a řasy mé dcerky budou na svých místech, následující kvanta laku ztuží nepodajný účes, sluneční brýle budou umístěny přesně v sektoru hlavy k tomu určeném a rovnátkami vylepšený chrup bude osvěžen žvákačkou. Když takto krásná dosedla konečně do auta, pohled na hodinky mi napovídal že kamarádku jsem měla vyzvednout již před deseti minutami a cesta k ní mi bude ještě patnáct minut trvat. Ani tento fakt nijak nedokázal rozhodit mou nedochvilnou dceru. S velkými omluvami a pohledem oddaného štěněte jsem vyplivla pár pochvalných slov směrem k vizáži kamarádčiný dcerce ( v Praze se ten její barevný oblékací mišmaš ztratí jsem doufala) a nic nám nebránilo vyjet vstříc našemu dobrodružství. Hned po pár metrech jsem jaksi přehlédla při couvání nějaký kanál a ozdobila naše fáro dosti nelichotivým škrábancen, naštěstí pouhým okem neviditelným ( to by si manžel musel lehnout na zem a kouknout na auto zespoda aby si toho všimnul, a to on neudělá). Od nás do Prahy je to po dálnici asi 60 km. Cesta probíhala přijemně a dokonce i moje dcera vybočila z normálu a nevztekala se u každé benzínky že má hlad. Pohled na její zelenající obličej mě však objasnil příčinu jejího nechutenství, ta Cola po ránu fakt nebyl nejlepší nápad. Nicméně byla zticha za což jsem jí byla vdečná. Opakem byla moje kamarádka, která svojí pusinku nezavřela a při mojí 80% hluchotě bylo dosti náročné zkloubit řízení a ještě jí odpovídat, když jsem za řevu našeho tichého auta rozuměla tak každému 10 slovu. Další menší konflikt nastal, když holky chtěly vysadit na Chodově v obchodním centru, s čímž moje uvědomělá kamarádka nesouhlasila, že prý nemůžeme nechat děvčata v tak velkém obchoďáku bez dozoru. Zřejmě plánovala, že dvě puberťačky natěšené na nákupy budou s náma oblejzat památky a krmit v parcích holuby. Zažili jste někdy dvě pubertální, totálně nasr....holky v autě v akci? Ne? Tak to vřele nedoporučuju a obzvláště ne na odbočce z dálnice směrem k bydlišti naší další kamarádce. Tak ono nestačilo, že jsem musela řídít po Praze ale ještě za velmi hlasité výměny názorů mezi kamarádkou a holkami. Kamarádka však byla neoblomná. Naštěstí jsme projížděly kolem menšího obch. centra, kde by nezabloudila ani kamarádka a po rychlé dohodě vyplivly holky tam. Ještě jsem jim stačila pošeptat, že na chodov to mají dvě zastávky metrem. V té chvíli mě z " báby" v duchu povýšili na " ta je docela dobrá". Po chvilce bloudění jsme konečně objevily rodnou hroudu naší třetí kamarádky. Paneláček skýtající asi 15 pater. Tajne jsem doufala, že výtah funguje, neb kamarádka si zrovna vybrala k bydlení poslední patro. Jen tak mezi řečí jsem se jí později zeptala, jak tam stěhovala nábytek a co dělá, když výtah zrovna stávkuje. Její výmluvný výraz hovořil za vše a já už raději o funkčnosti či spíš nefunkčnosti výtahu mlčela. Setkání bylo milé až dojemné neb všechny tři jsme povahy labilnější a řveme i u reklamy na zubní pastu. Když jsme osušily oka, přišly na řadu naše hlasivky a téměř bez dýchání jsme skoro tři hodiny sdrbly vše v okruhu 200 km na co si naši mozkové vzpomněly. Jaksi nám uniklo, že ona třetí kamarádka má taky děti, které ještě nic nejedly a to už bylo půl dvanácté. Jogurty jim vynahradily nedělní knedlo, vepřo, zelo a slib, že se později rozšoupnem v KFC. Bylo nádherně i když poměrně chladněji. Rozhodly jsme se, že na zastávku tramvaje půjdeme pěšky a budeme se kochat krásnou scenérii satelitních domků, vyrůstajících v tamnější lokalitě jako houby po dešti. A potom že lidi nemají peníze! Když jsme asi po poctivě našlapaných 5 km konečně stanuly na nějaké zaplivané tramvajové zastávce, byly jsme hladové jako supi už všechny. Chtěla jsem si koupit lístek na tramvaj ale kamarádka nám poradila, že objednat si ho sms je rychlejší. To je tedy vynález. Jenže jaksi můj mobilní miláček nechtěl odeslat sms a ani na třetí pokus nereagoval tak mě musela zachránit kamarádka. Za to jsem se jí bohatě odměnila v KFC kde jsme doslova snědly na co jsme přišly. Měli tam z nás radost! V průběhu celé naší amabáze jsem nenápadně kontrolovala mobilem dceru, jak se jim daří na nákupech. Podle dosti otráveného tónu bylo jasné že nic moc. A když jsme je potkaly na Václaváku její špatná nálada byla okořeněna neúspěchem nákupu a ještě se probudily ty její všechny možné zdravotní neduhy, jako jí bolely nohy, záda, ruce, bylo jí moc teplo, pak zima atd.....prostě prudila a prudila. A jelikož vím, kam až je schopná její pruzení vyšroubovat, rychle jsem se snažila se s ní rozloučit. Podle brunátné tváře mojí kamarádky jsem poznala že její hovor s dcerou se nesl ve stejném duchu jako u nás. Velice rychle jsme se rozloučily a my pokračovaly v procházce a dcerky šly zkusit nákupní štěstí do jiného obchoďáku. Chvilka nepozornosti stačila, abychom  ztratily dalšího člena naší bandy a to 10 letou dcerku pražské kamarádky. Následující hodina nás málem přivedla do Bohnic. Jak najít v Praze, na Václaváku 10-leté dítě, které s sebou nemělo mobil? Děvčátko sice vyrůstalo v Praze ale ted u sebe nemělo žádné peníze, mobil nic a do bydliště by pěšky nedošlo byla to pěkná dálka. Nakonec se nám jí podařilo najít, byly jsme totálně vyčerpané, zpocené, zničené. V tom zmatku si kamarádka dosti neuváženě a na pár vteřin odložila kabelku aby si otřela zpocené čelo a tímto přišla o část obsahu kabelky. Nepochopím, jak se to mohlo stát. Každopádně kámoška byla bez peněženky, brýlí, toaletní taštičky , mobilu a pitího. Naštěstí v Praze několik let studovala a tak byla situace znalá, a v peněžence měla jen několik drobných. Větší bankovky měla ukryté na bezpečnějším místě zrovna tak doklady. Ale ztráta mobilu byla nepříjemné neb si ona nepamatuje ani vlastní číslo natož čísla jejích blízských. Díky naší pražské kamarádce jsme telefon zablokovaly a já hned volala dcerám, co se nám stalo. Moje dcera nebrala telefon a na kamarádky dceru jsem telefon neměla.Tak jsme na Václaváku seděly na lavičce jako 4 hromádky neštěstí a trochu se vzpamatovávaly z toho , co jsme za poslední dvě hodky prožily. Čas pokročil a my potřebovaly sehnat dcerky a pomalu myslet na návrat domů. Volala jsem dcerce snad 100x bohužel nic. Měla mobil na ticho. Volala jsem každou půl minutu. Nic. To už jsem se dostávala do varu i já. Nakonec kolem šestý hodiny mi konečně zavolala zpátky. Šťastná z nákupů a kina. Měla jsem chuť jí přetrhnout ale nechtěla jsem aspoň jí kazit náladu..V půl osmé jsme konečně dorazily k autu za plného počtu a mě čekala ještě cesta za volantem domů. Nakonec jsme zvládly i to ale doma ze mě manžel nedokázal dostat kloudné slovo. Nic proti Praze, ale bydlet tam a vychovávat děti bych asi nemohla, a to mám dosti silnou náturu!

Manuál na manžela aneb umění diplomacie

Soužití muže a ženy není vždy jednoduché a celý život se učíme poznávat jeden druhého. Podle mého názoru jsou muži vesmě všichni stejní.  Pracuji v mužském kolektivu, jednoho mám doma tak můžu srovnávat. Chlap je především ješita a to bez vyjimky. Velice rád je chválen za každou maličkost avšak chválí jen málokdy. Všechno ví, všechno zná, všude byl všechno četl ( nebo aspoň u nás to tak je).
Když jsem se vdala vše se dělalo jak jsem chtěla já, kupovalo se co jsem chtěla prostě vše bylo po mém. Účet jsme měli společný a já ho pečlivě každý měsíc vymetla do mrtě, neušetřila ani korunku. Každý měsíc jsme jeli na doraz a jelikož jsem to uměla dobře prodat byli jsme velice často zváni na oběd po celém príbuzenstvu čímž bychom čistě teoreticky měli dosti ušetřit.Opak byl pravdou. Ale abych pořád jenom nekafrala, manžel v té době vydělával opravdu pár korun, moje mateřská byla zanedbatelná a uživit v té době dvě malé děti, manželku, krmit auto a byt nebylo jednoudché. S postupem času se začala měnit jak finanční situace tak naše soukromá. Manžel pomalu dozrával a uznal, že ne vše, co dělám, je tak báječné, jako se mu jevilo po svatbě. Po té přišly nějaké problémy o kterých se nechci raději rozepisovat a my si dali druhou šanci. Jenže v té době už manžel nebyl tvárný jako modelína a mě začaly krušné chvíle, jak na něj. Trvalo mi to několi let než jsem ho poznala natolik dobře abych mohla s ním vycházet ke spokojenosti nás obou. Dosti mi pomáhaly mé kamarádky, které si touto periodou taky prošly a radily a radily.Strávily jsme spolu spoustu času kde jsme rozebíraly různé situaci a jak se následně zachovat. A tak jsem si vytvořila jakýsi manuál nebo nádvod jak jednat a žít s vlastním manželem. Mám v hlavě barometr, který hlídá jeho nálady, citové rozpoložení, únavu nebo naopak nadměrnou aktivitu. Předcházím situacím, kdy by doma docházelo ke střetům, mezi manželem a starší pubertální dcerou, vím, že když přijde z práce a nemluví, tak musím počkat až se rozmluví sám, protože kdybych na něj naléhala byla by z toho hádka, vím, že ho nesmít nutit do práce, protože ji pak stejně neudělá a tak se ze mě stal ještě ke všemu diplomat. Když po něm něco chci, cokoliv musím jednat diplomaticky.A hlavně chválit a chválit a chválit.... Prostě jsem pořád ve střehu. Díky tomuto mému chování máme doma klid, nelítají nám tam talíře a pokud někdy někdo uslyší můj ječák intenzity sirény, pak jsou důvodem mé pubertální dcery, paličatý psík, vynalézavý a pořád utíkající z terárka had, nebo cvrčkové, hajzlíci vyčůraní, kteří dokáží uniknout snad z každé krabice ( zkusili jste někdy lovit cvrčky po celém bytě???).
Tak třeba nákupy. Pokud potřebuji někam zajet na nákupy chce to taky velkou částku diplomacie. Tak nejdříve musít najít vhodný termín, přiklonit se k manželově náladě a hlavně k jeho permanentní nechuti nakupovat ( já zase mám permanentní chuť :-D). Dopředu, tak 14 dní, ho s tím pomalu začnu seznamovat. Osonduju, jak to přijme, jestli už nemá nějaké jiné plány a hlavně jak je ochoten pustit nějakou tu tisícovku z účtu ( na mé přání máme každý svůj účet, kde já zajišťuji obživu a ošacení pro nás a on zase větší výdaje spojené s barákem, složenky atd). Postupně a pomaloučku ho připravuju co je potřeba koupit, když se jedná o něco co podle něj není potřeba( jako je oblečení, obutí pro manželku ). Když už je takto připraven, musím připravit podmínky KDE nakupovat, což taky není tak jednoduché. Pokud nákupy, musím ho motivovat nebo zaujmout obchodama, které jsou pro něj zajímavé. Takže když potřebuju něco v OBI, Baumaxu, Bauhausu atd. to je pro něj motivace, to má rád takže to je v poho. Obráží se mnou kytičky, květináče, koberečky, polštářky, záclonky, sice nadává ale dá se to. Já na oplátku kamením hodiny u vrtaček, pilníků, rozbrušovaček, slintám nad šroubečkama, matičkama, kleštičkama a podobnýma nesmyslama. A jsme spokojený oba. Pokud se jedná o nákup oblečení, k tomu potřebuju diplomacie víc, neb to manžel nesnáší. Takže když oblečení, musím najít nějaké obch. centrum, kde v okolí mých butiků se nachází sport, kniha nebo elektronika, zajímavé obchody to pro manžela. Ještě musím přihlédnout k mé PP( panické poruše) takže předem škrtám OC Chodov a musím najít něco menšího. Taky fuška skloubit toto vše dohromady. Pokud konečně najdu OC které splňuje vše zaplesám a těšímse na nákup!. Velice také záleží na rozpoložení, v kterém se manžel po ránu kdy jedem na nákupy nachází. Pokud je vesel, mám vyhráno a vím, že kromě nějakých nezbytností, přibyde do mého šatníku nějaký pěkný a jistě nezbytný kabátek na jaro, už takhle přeplněný botník obohatím o nějakou módní novinku a samozřejmě vše musím obohatit a sladit nezbytnou kabelkou ( že jich mám asi 15?jenže tuhle fakt potřebuju!) a to vše bez újmy na mém poloprázdném účtě. Pokud manžel není právě vesele rozpoložen, nastává další pravidlo, kdy ho chválím, neustále. Za to , že nejede po dálnici 190 jako obvykle ale jen 170km/hod., za to že nenadává na pomalé řidiče jako obvykle ale pouze se vztekle mračí, za to že konečně po dvou letech opravil kapající kohoutek v kuchyni, že po třetí v našem společném životě vynesl koš, za to, že při čistění zubů nezaplival celou koupelnu jako vždy ale pouze půlku koupelny a zrcadla a za to že po sobě dal prkýnko dolů. Takto nám poklidně plyne cesta. NIKDY neřídím, když jedeme spolu. Asi bych neunesla jeho připomínky k mému řízení ( jako každá ženská řídím předci špatně ne?) a musela bych ho pohladit něčím tvrdším po jeho mozkovně. Takhle vždy vesele se doplazíme před předem určený cíl naší cesty a začíná další  estráda. Nákup oblečení. Většinou umístím manžela do nějakého jeho oblíbeného obchodu a vyrážím do butiku. Pokud je manžel v poho vím, že mám až 45 minut na to, sehnat si vše potřebné, pokud není v poho po pěti minutách mi bude mobil cvičit v kapse kámásutru, jak mi bude manžel vyvolávat žeho to už nebaví. Takže manžel je přikurtován s očima upřenýma na mladou, bloňdatou prodavačku v jeho oblíbeném obchodě a mě nastává honička. Vlítnu do obchodu, s pohledem štvané zvěře skouknu zboží, oči se mi automaticky přilepí na nadměrné velikosti ale mozek hledá mezi  normálem něco do čeho bych se nasoukala a nevypadla mi z toho prsa a břicho, kalhoty slim a bokovky přehlížím jako složenky, neboť nedokáží se shodnout s mýma vypracovanýma pomerančovýma nohama a ještě vypracovanějším rosolem místo břicha a pozadí. V nadzvukové rychlosti beru oblečení ze stojanů, někdy i táhnu stojan za sebou, vlítnu do kabinky, narvu na sebe co se dá i nedá, pokud něco mému oku lahodí šáhnu po všech barvách, co jich tam najdu a mažu k pokladně, cestou přiberu kalhoty do kterých se vejdu i s tím mým ovocem a rosolem, ještě šáhnu po tričku vellikosti dvaceti čtverečních cm pro mladší dceru, nějakou hitovku pro starší, trenky pro manžela zaplatím a přesně podle plánu stepuju před obchodem, kam jsem odložila manžela. Pokud se tam ještě nachází a  spokojen vím, že stihnu ještě jeden obchod. Pokud ho najdu nadávajícího někde na lavičce nastupuje další varianta a tou je jídlo. Usadím ho někam ke stánku, restauračky, KFC atd. zásobím jídlem a pitím nejméně na dalších 45 minut. a supermanskou rychlostí pokračuju v nákupech. Poté zasednu vedle něj, slupnu polovinu nabízejícího se menu na vývěsní tabuli a jsem připravena na další dobrodružství.
Je to asi měsíc, co mi můj šatník a má digitální váha oznámily, že je potřeba vyrazit někam a obohatit mou garderóbu o nějaký ten módní výstřelek a zamaskovat tu spoušť kterou mi zanechala nevázaná konzumace všeho co doma najdu. K mé radosti se manžel zmínil, že zrovna ten víkend je v Praze teraristická burza, na kterou velice rád jezdí ( já už méně raději). Mé srdce zaplesalo protože jsme jeli z manželova popudu a věděla jsem že se na výlet bude těšit. Jelikož rozpočet na obnovu mého šatníku byl trošku větší musela jsem na to připravit živnou půdu. Věděla jsem , že manžel chce hada. Malinkou užovku, pro mě hnus, pro něj záliba. Po večerech jsem nastudovala knížku " Žijeme s hadem" a věděla o nich víc než manžel sám. Podle mého očekávání byl manžel veselý už od rána takže nás čekal příjemný výlet. Zopakovala jsem si své vědomosti o hadech kterými jsme hodlala oslnit přítomné i nepřítomné návštěvníky burzy. Obratně jsem naše kroky nasměrovala k těmto plazům, pak jsem " náhodou" zabrousila k terárkám, pohotově hodila řeč s prodávajícími, se zpocenýma snad i ušima jednoho plaza chytla do ruky. Manžel nevycházel z údivu ale pořád se na mojí udičku nechytal. Jaksi nepochopil, že jsem ochotná mu hada konečně po letech dovolit si pořídit. No nic. Dáme další kolečko. Nechala jsem ho trošku vydýchat a s hrůzou pozorovala tu širokou škálu terarijních příšer, pavouků, švábů, holat, cvrčků.....Zastavili jsme se u jednoho z prodejců, jehož nabídka užovek byla skutečně nepřeberná, různě barevná. Znovu jsem zapředla hovor a manželovi konečně začalo docházel, že nás doma bude o jednoho hada víc. S výběrem hada i terárka si nechal mnou ochotně poradit, ještě jsme přibalili nějakýho cvrčka a červa pro chameleony, holata pro hada a další nezbytnosti pro život hada v terárku a s tím vším mě vyšoupl před burzu ať prý počkám, že ještě pro něco musí skočit. Stála jsem tam, ovešená tou faunou jako bezdomovec na hlavním nádraží a čekala na manžela s čím se přihasí. Tajně jsem se přikláněla k nějaké kytičce, nad kterou jsme smočila oko minule.Asi po 20 minutách, kdy se mi už pomalu odkrvovaly všechny dvě plné ruce a křepčila jsem kolem terárka v rytmu indiánského tance, jak jsem si potřebovala odskočit, manžel přišel s pečlivě zabalenou igelitkou. Zrak se mi zalil slzou( naivně jsem si myslela že opravdu koupil tu kytičku). On skutečně koupil kytičku ale ne pro mě ale do terárka pro chameleony! Ale i tak jsme si výlet užili, já si krásně obohatila ve slevách šatník. Kdybych přišla za manželem a řekla mu, ať si toho hada koupí sám tak by z toho neměl takovou radost jako měl teď.
Není to tak dlouho, co starší dcerka dostala k narozeninám notebook. Byla jsem sice proti, jeden počítač doma máme, ale dívčina je na střední škole, dobře se učí a noťas je prý potřeba. Ví dobře jak zacházet s tatínkem,tam trošku zalichotila, tu zamrkala svýma předlouhýma řasama a támhle vymáčkla ze svého pečlivě zmalovaného oka slzu a tatíček roztál jako zmrzlina od Algidy a koupil svojí holčičce noťas. Dopředu jsem věděla, že to není moc dobrý nápad, protože dcera si jaksi věcí moc neváži a bude jen otázkou času kdy přestane tato technická vymoženost fungovat. Ne však vinou dcery jak tvrdí ona ale vinou nekvality výrobku( jasně když holce notebook spadne cca 20x z postele na dřevěnou podlahu když při sledování nějakého stupidního filmu usne, je to předci vina výrobce ne?) A tak se taky stalo. Notebook přestal nějakým záhadným způsobem fungovat. Tak jsme se rozhodli ho reklamovat. Jenže nastal takový malilinkatý problémek. Manžel nepatří zrovna mezi pořádkumilovné živočichy a tak nemohl si vzpomenout kamže uklidil účtenku. Já samozřejmě věděla kde je, ale nemůžu k němu přijít a říct: Hele miláčku, ta účtenka je tam a tam ale protože jsi sklerotik a bordelář tak nevíš kde je! A tak jsem zase musela uplatnit svou diplomacii a navigovat ho tak, aby si konečně vzpomněl kam ji založil. Nejdřív prohledal kde se co dalo. Peněženku, batoh, šuplík kde máme doklady, obývák, kuchyň prostě všechno. Nic. Pak dlouze přemýšlel. Nic. A přišla moje chvíle. Jen tak nenápadně jsem se ho zeptala, jestli si do svého zápisníku poznamenal ten větší výdaj, který jsme měli( manžel má zvláštní zápisník, do kterého se rozhodl zapisovat " větší výdaje" aby měl přehled, zapsal si tam něco asi jednou a pak na to už jaksi " nebyl čas") sice chtěl něco odseknout ale pak jsem viděla nad jeho hlavou imaginární bublinu jak přemýšlel, náhle vystřelil své 190cm tělo, popadl zápisník a v něm našel několik dní hledanou účtenku. S úsměvem a větou na rtech: Jsem ti říkal že vím, kde ta účtenka je. byl naprosto spokojen, já byla taky spokojena, ještě jsem ho pochválila....a o to tady předci jde ne? Všichni jsme spokojení!