pondělí 28. listopadu 2011

Adventní čas...

V pátek jsem se vážně zamyslela nad tématem: Co rodině pod stromeček? Oprášila jsem mozkové závity, přidala hoĺek vánoční seznamy, provedla přísnou eliminaci ( skútr ,plazmovku a nový HTC telefon teda opravdu kupovat nebudu) , koukla jak je na tom moje anorektické konto a poté na papír vyplivla tři sloupce, připsala jména holek a manžela a ke každému načrtla seznam dárků. Jak jsem psala v minulém příspěvku, letosšní vánoce budou maličkostech.
Středa, čtvrtek a pátek jsem měla v práci zase vedení s Itálie. Poslední dobou k nám jezdí poměrně často, skoro každý týden. A aby tentokráte provedli nějakou změnu, vzal  jeden s sebou i manželku. V životě jsem jí neviděla a vzhledem k jejich milionům ulitých na kontech v různých zemích jsem očekávala platinovou blondýnu, s ńadrama většíma než rozum, zahalenou v nekřesťansky drahém kožichu. Byla jsem mile překvapena naprosto obyčejnou dámou, oblečenou v riflích a svetru, na nohou válenky, na hlavě brýle Gucci..jediným záporem, který jí mohu vytknout byla snaha o aglickou konverzaci se mnou. N a otázky typu? kolik mám dětí, kde bydlím, jak se mám jsem horkotěžko vykoktala odpověď ale když zabředla do hlubších vod, moje chudá angličtina jen zaplakala a já nevydala ani hlásku. Bylo mi trapně, jako asistentka itala bych měla anglicky jen mrskat s hubou od ucha k uchu....jenže realita je jiná. A tak mi věnovala poslení pohled a když s uspokojením zjistila, že z mé strany jí v souvislosti s jejím atraktivním horkokrevným italským manželem nehrozí žádné nebezpečí, odkráčela do vedlejší kanceláře. Byly to poměrně náročné tři dny jak doma tak v práci. Zuzka zase začala zvracet. Když mi to volala, málem to se mnoou švihlo ale asi to bylo jen chvilkové, už je dobře.
Ve čtvrtek mi mělo dorazit objednané zboží dopravcem PPL. A tím začala moje nová anabáze-mám nového nápadníka. PPL nám do firmy jezdí denně, bud něco přiveze nebo odveze. Poslední půl rok se změnil řidič, místo veselého mladíka k nám začal jezdít takovej postarší, zanedbanej, téměř bezzubej  ale ukrutně sebevědomej stařík. Vždy se snažím chovat ke všem řidičům slušně ( bohužel né vždy to jde). Ve čtvrtek mi tento člověk ráno volal na můj soukromej telefon ( dostal ho od firmy, která mě balík posílala, standartní to postup, dopravce vždy volá, aby byla dotyčná osoba doma), že mi veze balík, požádala jsem ho, ať mi ho místo domů hodí do firmy. Hodil a připojil ve stručnosti monolog, co dělá ve svém volném čase, jaké má záliby atd. Tohle já nemám ráda, nezajímá mě to ale ze slušnosti jsem ho vyslechla, což se ukázala jako chyba. Ve čtvrtek navečír patlám něco v kuchyni a najednou sms. A to rovnou zamilovaná, typu jak jsem krásná, mám sexy postavu, nádherné oči....v první chvíli jsem si myslela, že se jedná o omyl, neb jediným superlativem, kterým oplývám, jsou velké oči. O omyl se nejednalo. Sms přibývalo a byly čím díl odvážnější. Dostat je od nějakého normálního člověka nebo manžela, byla bych v sedmém nebi neb byly opravdu krásné i když s hrubkami. A tak jsem v jeho očích byla krásná bohyně....cha cha cha. Já a krásná? sexy? no nasmála jsem se...v pátek, když jsem viděla, že nám zase něco veze jsme radši rychle zdrhla a pověřila kolegyni, ať za mě balíky přebere, že jí pak vše vysvětlím. Ani to ho neodradilo. Na pracovní stole mi zanechal růži a celý den zasypával sms. Nevím, proč přitahuju vždy samý takovýhle typy...jedním z nich byl i můj italský šéf .....v pátek mě už začaly jeho sms iritovat a nejdřív jemně( to nepochopil) pak drsněji ( to moc taky ne) jsem mu naznačila, aby mě nechal na pokoji. Na to mi přišla odpověd, že mě zve na večeři ale příští týden nemůže. Natvrdo jsem mu odepsala, že na žádnou večeři s ním nepůjdu a ani to nikdy do budoucna nemám v plánu...a on mi odepsal, že se mu moc líbí, jaký dělám cavyky a že už se  moc těší, až mě pozve do nějaké luxusní restaurace. No prostě blbec. Celý víkend mi pak psal a vůbec mu nevadilo, že jsem mu ani jednou už neodepsala. Zítra až k nám zase přijede, mu to tedy řeknu ústně.
Jak říkám, na chlapy jsem měla, mám a vždy budu mít smůlu:-) V pátek večer si takhle ležím v posteli s notebookem když slyším, jak v jedenáct přijel manžel z práce. Obvykle, když vidí že v ložnici svítím, tak mě přijde pozdravit. Teď se doel v patře štrachal a nešel. Tak si píšu a po chvilce slyším, jak jde nahoru, otevírá dveře, já píšu a když jsem na něj jukla, srdce se mi zastavilo a mě obešel infark. Místo manžela stál ve dveřích mikuláš a vyřvával(vůbec mu nevadilo, že je skoro 23.15 hod), jestli jsem pý byla celý rok hodná a že pokud mu neřeknu básničku tak mě vezme do pekla. Jak jsem  se lekla a byla jsme zblblá, tak jsem mu tu básničku málem i řekla. Fuj! Manžel bude letos chodit za mikuláše a objednal si masku a musím říct, že  velice zdařilou. Nepoznala bych ho. Když viděl, jaký měla maska úspěch, bafl ještě na holky v pokojíku, velká se sice lekla ale mladší byla vyvalená jako pulec a když ještě manžel zavolal do vzduchoprázdna : čerte, čerte pojd sem!...dostala hysterickej záchvat úplně. Byť jí je 14 let, čerta i mikuláše se pořád bojí ( a bůhvi jestli na ně i nevěří!). Dobře ti tak, vyplivla jsem na manžela, když protáhl obličej, protože mladší se nakýblovala k nám doložnice, protože se bála. Někdy má fakt dost pitomý nápady . Jako onehdy, když holkám dával nějaké peníze a aby bylo veselo, bankovky sroloval a strčil je do terárka k hadovi a myslel si, bůhví jak není vtipný. holky ječely, já řvala a on se smál. Přestal až v okamžiku, kdy jsem odvážně strčila ruku do terárka a peníze vyndala, nějaká 25 cm dlouhá tkanička do bot ( tak vypadá jeho had) mě nerozhodí. A takhle bych mohla ve výčtu jeho nápadů pokračovat. Třeba když konečně spravil po dvou měsících váhu...mladší se radovala, že přibrala, starší ze zhubla, on, že váhu spravil a já? já na ní radši ani nevlezla. Aby mi nevyplivla vzkaz: vstupujte na váhu jednotlivě....váha si mě prostě neváží...už dávno nešahám po oblečení velikosti S, M...když mám dobrý den, nasoukám se do L ale většinoú musím šáhnout do velikostí začínající X...mám problémy...mám nestardatní postavu, pas mi někam zmizel před léty a místo něho mě obepnuly mišelinky. Ale já jsem holka chytrá, tak jsem udivila unuděnou, sotva dvacetiletou prodavačku s našem jediném nevětnamském obchůdku s prosbou o stahovací prádlo. A to je jako co? zeptala se mě dělaje bubliny ze zvýkačky. Radši jsem odešla a nechala to střívko mladý přemýšlet, co to asi může být. Jak někdo " tohle " může zaměstnat? V Praze mi už prodavačka rozumněla, něco podobného stanu mi položila na pult, podala návod, jak se do toho vůbec leze a po ujištění, že ze mě bude Twiggy přijala ode mě větší obnos. No Twiggy ze mě opravdu byla ale museli byste se na mě dívat tak z 100 metrů. Problém prádla byl, že odsahoval malé háčky a když jsem si potřebovala odskočit a než jsem se zase zaháčkovala, mohla jsem začít znovu. A to nemluvím o tom, že jsem se nemohla pořádně ani nadechnout a žila jsem na kyslíkový dluh a tak při další návštěvě hlavního města jsem opět navštívila jeden boutique a prodavačce šeptla do oučka přání kalhot s vysokým pasem.Zadařilo se a já opět odcházela s obchodu s vidinou postavy Twiggy. Jenže kalhoty sice měly vysoký pas ale byly určeny pro jinou sortu žen. Pas jsem měla sice štíhlý ale střih mě dokonale rozšiřoval v jiných partiích. A tak jsem si řekla, že nejlepší jak znovu objedvit můj ztracený pas je poslední möje možnost -cvičení. A jelikož mi pánbůh do vínku nadělil i lenost co se pohybu týče, svůj kdysi štíhlý pas už asi nikdy nenajdu :-(  Napsala jsem ježíškovi o nějaký rotoped ( do posilovny sama nejdu, spinning neudýchám a když náhodou ano tak mě chytají křeče do lýtek a mám vystaráno) a on mi odepsal, že musí šetřit, rotopedy jsou drahé a že se musím spokojit s voňavkou jako každý rok. Jak ale pomocí voňavky zhubnu mi už nevysvětlil...
V televizi se mě snažili přesvědčit, že nastal první adventní víkend. Nálada ani počasí tomu zatím neodpovídá ale aby se neřeklo, vytáhla jsem ze skříně umělý adventní věnec na dveře a stůl ( živě věnce už nedělám nějak mě to nebaví), přežehlila zmačkané mašle, vyměnila svíčky, venku ozdobila tu naší chudinku thujku nějakýma blikátkama, do podzimní výzdoby na okně zapíchla nějaký to jehličí, vyměnila haloweenskou dýni za stoletýho sněhuláka a advent může nastat.I když vánočně se teda vůbec necítím.

úterý 22. listopadu 2011

Slavime svátek

Po zmatkovitém pátku se budím  a přemýšlím, co budu dělat. Nemám nakoupeno, nevím co budu vařit, nic...padá na mě depka ještě v posteli. A tak přemýšlím, jak z toho ven. Dneska moje mladší dcera slaví na Alžbětu  svátek. Tak co kdybychom někam vyrazili? Hned ožiju a budím manžela a sponzora zároveň co on na to? Jelikož on pro Lizzi dárek nemá, radši souhlasí se vším...a já hned namáhám mozek naplno, co by se tý mý holčičce mohlo líbít? Vím, že na výlety typu-návštěva hradu, zámku, výšlap třeba na Blaník nebo Sněžku-dobře neslyší ani jedna ale když zavelim aquapark, nákupy, multikino, jejich sluch se rázem o 200% zlepší. Nákupy už jsme absolvovali, koupat se dvě třetiny ženského osazenstva naší rodiny nemůžeme, v kině nic zajímavého nejde....tak snad jedině bowling! Chytla jsem se téhle myšlenky jako klíště a kula pikle dál. Starší dcera byla u mýho bráchy, cestou bychom jí vyzvedli a celá rodinka zašla spořádaně na bowling. Hurááá no to je ono! Jediná nadšená jsem byla já, Lizzi ani pomalu nevěděla co to bowling je a manžovi se nechtělo ale radši statečně držel ústa. Oběd byl rychlý a chudý...aspoň podle manžela - maso v mrkvi. Já se nacpala, Lizzi olízala brambory a manžel štítivě třídil mrkev nalevo talíře a maso do žaludku. Dopředu jsem avizovala starší dceru, at je v půl jedný připravena, je jí vyzvedneme. Ovšem to se ukázalo jako pomalu nemožné. Abych to vysvětlila...můj bratr je poměrně movitý člověk, který peníze obrací vidlema. Vybudouval si sídlo do kterého se jen tak někdo nedostane, jedině snad pokud zvládne bariéru moderní techniky a dva 80 kilové psí " miláčky". Sama jsem navštívila jeho příbytek pouze jednou ( nevycházíme spolu dobře) a i já, se svým výborně vyvinutých smyslem pro orientaci, bych tam zabloudila i s buzolou. A tak tam v předem domluveném čase stepuju, křením se jako magor do kamery, mačkám zvonky bo co to je a čekám na nějaký náznak života spoza plotu, teda kromě těch jejich dvou psích bestií, které štěkají jako o závod a slintají tak, že mám strach, aby nepřeskočily plot mě nesluply jako předkrm ke granulím. Nakonec vzdávám boj o snahu dostat se přes nejmodernější techniku dovnitř a snažím se dovolat dceři na mobil at kouká mazat ven. Jééé mami vy už jste tady? Já už jdu a my dalších 15 minut čekáme než se dorazí. Návštěvy u mého bratra miluje, má ráda přepych a pohodlí, které jeho bydlení skýtá. A taky bratrovo snobství....bratr se nakonec taky ukázal, jediným povelem odvolal psi a sdělil nám, že kdyby dopředu veděl, že jedeme hrát bowling, jeli by s náma. Obyčejně si prý zamlouvá všechny čtyři dráhy, nemá rád, když vedle něho hraje někdo cizí. A to já zase budu ráda když vedle nás bude hrát někdo cizí, stejné poleno jako já. Pak nás velkoryse pozval na drink, což jsem stejně velkoryse a hlavně rychle odmítla a Lizzi věnoval k svátku poměrně velkou bankovku....Lizzi za ním nejezdí ráda, je jiná než Zuzka, okázalost a bohatství jí nic neříká. A můj bratr taky ne...ale bankovku sbalila rychlosti blesku . Bowling zas tak jednoduchý není jak se zdálo. Hrála jsem ho poprvé a už moc dobře vím nebo si spíš budu pamatovat, že:
že brát si bokové kalhoty není zrovna ten nejlepší nápad, neboť ukáží i to, co má být vzhledem k mým proporcím taktně radši skryto
že pokud si nechci zase vykloubit rameno, musím si vzít nejlehčí kouli
že radost z toho, že se mi konečně podařilo shodit několik kuželek se dá vyjádřit i tižším způsobem, než výskotem a jekotem a poskakováním
že čára, dělící dráhu od posezení se nesmí překročit, protože jinak se rozezní dosti hlasitý signál znamenající přešlap čili faul a pozornost všech se stočí právě na vás
že ve svých čtyřiceti letech opravdu nemůžu dostat na dráhu zábranu, ta je určena jen malým dětem, aby se jim koule vůbec dokutálela do cíle
že občas není na škodu shodit nějakou tu kuželku a ne pořád posílat kouli do žlábku
že dlouhé nehty jsou sice pěkné ale na bowling zcela nevhodné, po pár hodech hrozí jejich ulámání, někdy až do masa že Mončo?
že soustředění s vyplazeným jazykem není moc estetické na pohled především u dospělého člověka ale především hrozí jeho překousnutí nebo v jiném případě kousnutí že Mončo?
že pití byť i nealko nápojů běhěm bowlingu především u močopudných lidí se nedoporučuje, zdržují tím hru
že posadit se na první viditelnou plochu není tak dobrým nápadem, protože hrozí, že to není židle ale odkládací stolek na pití že Mončo?
že chlapi jsou páni tvorstva a snažit se je porazit je téměř nemožné
že našeptávat chlapovi, aby nechal vyhrát taky mladší je stejné jako říct mu : koukej vyhrát!
že koule se musí koulet a ne házet, hrozí tím zničení celé dráhy
Po hře, z jejichž výsledkem holky nebyly spokojeny, jak by také ne, manžel pořád vyhrával, objevili jakýsi jubox který vám po vhození dvacetikoruny vyřvával čtyři vámi vybrané písničky. A tato bedýnka se stala hitem dnešního dne, ještě zajímavější než celý bowling. A tak jsme byli nejenom my, ale i ostatní hosté, nuceni poslouchat Kabáty, Tři sestry, mojí oblíbenou Abbu, Beatles, Bee Gees, nějakou tu modernu na jejichž názvem bych si zauzlovala jazyk. Když zazněl Justin Bieber nebo jak se to píše, zavelela jsem k odchodu, neboť tuhle rychlokvašku, byt i mojí mladší dcerou plně zbožňovanou, nesnáším. Manžel vyplázl litra za bowling a pohoštění, protáhl panenky a na dlouhou dobu se odmlčel. Takovou pálku asi nečekal. Já potřebovala skočit ještě do Billy " jen" pro rohlíky. Nechala jsem tam 600 kč. Za co? Ani pořádně nevím. Nějaká kolekce na stromek, rum na pečení, 6 kávových lžiček, pár drobností....na rohlíky jsem samozřejmě zapomněla. Po příjezdu domů měl manžel nějakou výbornou náladu a navrhnul, abychom zašli navštívit mamky. Jak mojí tak jeho. Leží na hřbitově kousek od sebe. Mladší dcera měla nějakou svátkovou párty tak s náma nešla a starší se kupodivu k nám přímo vnutila. Normálně na hřbitov moc nechodí. A po hřbitově že si skočíme na pivko. Docela jsme měla chuť a tak jsme se stavili v " country baru" jak je nazývána jedna místní hospoda. Budiž jí k dobru, že se tam cítím dobře. Většinou tam není moc ožralů ani nakouřeno. Manža dal velký pivko, já malý a Zuzka musela čaj, je ještě na dietě. A tak nějak jsme tlachali o všem možnym. Až manžel najel na téma : Silvestr. Já jsem se letos rozhodla, že ho strávím v klidu bez manžela jen s kámoškou, jejíž manžel bude mít na silvestra službu, za což je ona velice ale velice ráda. Taky nemají zrovna moc dobré vztahy. Plánovaly jsme, jak si naděláme chlebíčky a jednohubky, zatopíme si u ní v krbu a prožijeme příjemný večer. Už jednou jsme strávili asi před 15 lety lety silvestra společně i s manželama, jenže od té doby se oba dosti změnili, jeden je cholerik, druhý ( ten můj) rejpal a velký macho a spolu se moc nemusí.Jenže...člověk míní a pánbůh mění...než jsem ze sebe stačila něco vykoktat, manžel zamluvil silvestra právě v této hospodě. Byli jsme tam před dvěma lety a bylo to docela fajn...jenže od té doby uplynulo v řece hodně vody a hodně se změnilo....nechtěla jsem dělat zle, to jsem si nechala až na doma a tam manželovi oznámila, že hodlám oslavit silvestra jinak, než on naplánoval. A světe div se, on mě přemlouval, abych oslavila silvestra s ním! Jsem na vážkách, ještě nevím.
Dneska ráno, vlastně už včera navečír mě začala podivně pobolívat krční páteř. Jsem s tím už delší dobu lazar, ale asi poslední půl rok byl klid. Až včera. Vzala jsem si pilulku ale moc nezabrala, ráno se mi motala a bolela hlava, bylo mi na zvracení a jako bonus jsem nemohla otočit krkem. Prostě paráda. A ta migréna. Teď se mi trochu ulevilo, potřebovala bych sebou praštit do postele ale nemám na to , vysvětlovat to tomu mýmu Italovi. Radši to tady nějak přetrpim. No ono asi zas tak zle nejni, když píšu na blog že ? :-) Zabral mi prášek tak je líp.
Dneska máme třídní schůzky u starší, ale jede manžel. Máme tam nějaký problém ( netýká se dcery, ale škola vymýšlí takový blbosti, které my rodiče nechceme a nebudeme akceptovat a protože je manžel tvrdší, já měkota, musí to vyřídit on, jakoby nestačilo že platíme srpdš 500!!! Kč, ještě po nás chtěj takový věci). Já pojedu na třídní schůzku Lizzi, kam se teda taky moc netěším ale to zvládnu i jako totální měkota. Holka se totiž nechce učit a tak přemýšlíme o přestupu z osmiletého gymnázia na učební obor, což dcera nechce, ale bude muset, učivo prostě nezvládá. To zase bude boj!

pondělí 21. listopadu 2011

A dny plynou....

...a brzy budou vánoce. Nasávám již tuto atmosféru, oči mi přecházejí do japonských rozměrů nad kýčovitou vánoční výzdobou obchodů, nestíhám si ukládat do mozku tu nepřebernou škálu vánočního zboží a zároveň na mě padá smutek a neradost z tohoto nejhezčího období v roce, které už mám natrvalo spojené se smrtí osoby mě velice blízké...
Procházím obchody a přemýšlím, čím svou rodinku obdaruju, aby jim to vykouzlilo úsměv na tváři. U dcer to bude obtížné jako vždy. Moje fantazie při nákupu dárků pro ně se zastavila před nějakými čtyřmi lety...jasně, sice mi už přišel mailem jejich vánoční seznam, ale obě jaksi pozapomněli, že jejich nároky značně převyšují výši mého zcela vypleněného konta. Letos budou vánoce jen o maličkostech. Nad hlavou máme novou střechu, a dáli pánbůh nebo spíš banka, rozšíříme náš vozový park i o novější prskolet, než jen 15 starou felicii, dva kočárky, čtyři kola, dvoje kolečková brusle, dvě koloběžky a jedno odrážedlo žlutá kačenka. Potřebovala bych poradit nějakou " maličkost" pro dvě pubertální labutě...
Minuý týden proběhl až tak moc poklidně což u naší rodiny nejni až zas tak normální.Nikdo nikam nespadl, nic si nezlomil nezvraceli jsme ani nestrávili chvile na zubní pohotovisti. Holky byly vcelku v poho, možná to i bylo tím, že starší byla po nemoci ještě doma a mladší měla od středy prázdniny, já i manžel jsme byli v práci, takže je nikdo neprudil. Já jsme si v práci zamluvila palety na topení ale když si pro ně manžel přijel, nebyly tam. Někdo je ukradl. Nechápu to. Jak může někdo ukrást a provézt cca 80 palet přes přísně střeženou vrátnici? Nebo aspoň tak se mě prezentovali ty flákači na naší vrátnici. Prý ty palety určitě jsou někde v areálu firmy, přes vrátnici by je nikdo nepřevezl, to by si všimli. Jo všimli. Kolikrát, když jdu kolem, tak tam koukaj na telku nebo spěj! a an i si mě nevšimnou. Tak jsem udělala trošku bugr jak ve firmě tak i na vedení vrátnice a světe div se...šéf mi někde vykouzlil dalších 50 palet na topení a chlapci na vrátnici budou mít chudé vánoce díky strženým prémiím...koledovali si o to. Není to první případ kdy si nevšimli odcizení věcí...v mém případě to byly jen palety ale v jiných případech se jednalo i o důležitější věci, jako např. poměrně nákladné produkty z jedné firmy, nacházející se v areálu, což zavánělo i policií.
Totálně mě zmátl čtvrteční svátek.marně jsem se snažila italskýmu šéforvi vysvětlit, abychom ve svátek pracovali a pátek, sobotu a neděli měli volnou. Vykulil na mě ty jeho krátkozraký kukadla a hodinovým monologem, se mě snažil vysvětlit proč to není možné. Převedeno do zkrácené podoby: protože on to tak nechce, nehledě nat o, že všichni, ja my kancelářký, tak dělníci by to brali. Ale to by nesměla naše firma stát na jednom italskym " kretino živočicharo". A tak jsem ve čtvrtek uléhala do postele s naprogramovaným mozkem, že druhý den, tedy v pátek je volno. Proč jsem byla takto zblblá nevím. V pátek jsem se probudila s tím a něco se mi nezdálo. Jasně, venku je světlo. No a co, že je světlo. Jenže když já vstávám do práce tak je ještě tma! Jukla jsme na hodinky a bylo půl osmý!!! což většinou už hákuju v práci. Já poprvé, za posledních 10 let jsem zaspala. Nikdy nepoužívám budíka, toho mámv hlavě a podle toho se i budím. A najednou takhle zaspím. Vymrštila jsme se z postele, což normálně taky nedělám a celá rozklepaná přemýšlela, co udělat první...vzbudit holky do školy- neee vždyt jsou prázdniny, pokorně zavolat českýmu šéfovi a zahuhlat omluvu o zaspání-neee vždyt on má dovolenou, zavolat mladýmu kolegovi-taky ne toho bych nevzbudila, poslední možností byla kolegynka, která obvykle je v práci už od sedmi. Telefon dlouze vyzváněl a její rozespalé haló mě ujistilo, že i ona ještě spí. Jani, je půl osmý, ty jsi zaspala, já jsem zaspala, jeden šéf má dovču a druhej jezdí až v jedenáct, kanceláře jsou prázdný! Podle nadávek jsem poznala, že už i kolegyňka je zcela probuzena....Byla jsem tak rozklepaná, že jsem měla problém  se oblíknout o namalování nového obličeje nemluvě. Hold půjdu nenamalovaná. S kolegyní jsme se srazily na chodníku a mazaly do práce. Teda ona šla, já za ní vlála. Předci jenom ona se svou výškou 205 cm udělá krok a já čtyři...do práce jsme dorazily v 8.15. Normálně chodíme na sedmou.Jak jsem předpokládala, mladší kolega taky zaspal a v práci byl docela binec. Přijela pošta a musela na nás čekat, klíče od pokladny mám já, balíky můžu přebírat taky jedině já a já doma chrápu. Celý den jsem byla jako praštěná, ani jsem nenakoupila, dokonce jsem  ani neměla připraveno, co budu vařit. A když večer manžel, místo aby šel jako vždy do hospody, projevil přání být se mnou doma, mě odrovnal úplně. Vytuhla jsem už v osm a kdyby mě ukradli  i s barákem, spala jsem jako poleno.

Doma z nemocnice

Je to přesně týden, co jsme Zuzku dovezli domů z nemocnice. Tam byla převezena kvůli úpornému zvracení, kdy v sobě týden neudržela vůbec nic. Skončila na kapačkách.
Odjezd do nemocnice byl velice rychlý a já musela oběhnout naše všechny dva obchody a nakoupit jí pyžama, župan, pořádné bačkory, spray aby voněla a další propriety do nemocnice. Byla mi až hamba. Samozřejmě pyžama i župan doma má, ale ne v takovém stavu, aby se v nich mohla vystavovat v nemocnici. A můj účet to odlehčilo o nemalou částku. Byla jsem až všoku, kolik stojí takový župan!
Dceru musel odvézt manžel ( byl v práci, takže se musel uvolnit, přijet 20km domů, odvézt dceru 40 km do nemocnice a pak zase 30 km do práce), mě bylo pouze dovoleno ( jak jinak než mým italským šéfem) vyběhnout do obchodu a zakoupit jí výše uvedené vybavení, na což jsem dostala 30 minut. A to jsem stíhala s vyplazeným jazykem a mokrým zadkem. V obouch obchodech bylo lidí jako na prvního máje a když jsem se proboxovala k pokladně dcera si zase nechtěla nic vyzkoušet ( bylo jí zle). Tak jsem musela nakoupit podle oka a doufat, že se v tom neztratí nebo naopak to na ní nepopraská ve švech ( oko mám dobré vše ji padlo).
Doteď nevíme, co jí vlastně bylo. Všechny výsledky, výtěry, odběry, sona atd. byly v pořádku. Jeden " bystřejší" doktor s ještě mokrým diplomem přišel s myšlenkou ( nevím kde to vyhrabal), že Zuzka ovuluje a proto tyhle problémy, čehož se ostatní chytli a dcera byla kompletně protažena gynekologií, kde se zjistilo stejný kulový jako na předešlém oddělení. Žádná ovulace, žádné těhotenství ( díky bohu). Takže co jí vlastně bylo nám nedokázal vysvětlit ani jeden z doktorů. Zuzku si tam nechali na " pozorování" skoro celý týden, pak už měli její vitality plný kecky a nestíhali ( dcera je zvyklá se každý den sprchovat a mýt si hlavu, což si neodpustila ani v nemocnici, na čímž kroutily sestry těma svýma nadělanýma hlavičkama, a doktoři přemýšleli, jak vedení vysvětlí tu zvýšenou  spotřebu vody), když nemusí vstávat neprobudí ji ani rána z kanonu, natož nějaká sestra snažíc se jí v sedm ráno změřit teplotu a tlak.
Na návštěvě jsme za ní byli jenom jednou a radši jsem si měla nafackovat, protože zrovna neměla svůj den a podle toho taky návštěva vypadala. Vydržela jsem 45 minut, pak jsem vyvěsila bílou vlajku, stáhla půlky, zamáčkla slzy a radši rychle vypadla ven. Vím, nebylo jí dobře...dveře se u ní na pokoji návštěvama netrhly, hold umí si to zařídit. A aby se nenudila, projevila přání promluvit si s psycholožkou a svěřit jí naší rodinnou anamnézu a nastínit situaci,kterak jsme na ní zlý, postěžovat si, že ani v sedmnácti jí nedovolíme kouřit a pít a doma musí být " už" ve dvě ráno, i když ostatní můžou do pěti...chudinka moje malá....takový teror. Psycholožka z ní asi byla div živa protože si jí ještě pozvala na jednu návštěvu, zřejmě aby jí dcera dovyprávěla veselé historky z našeho rodinného života.Provedla jí nějaké testy, změřila IQ a jako všichni ostatní se přesvědčila o nadprůměrnosti a vyjímečnosti a vypravěčském talentu mé starší dcery. O čemž nás taktéž rozsáhle informovala.
Dceru nám po týdnu ochotně předali a přibalili ještě návod, jak se o ní následující týden starat a čím jí krmit. A aby byla poslušna, veškeré instrukce přednesli ještě v její přítomnosti zdůrazněje, že brambůrky, popcorn a cocacola je zcela vyjmuta z jejího dietního jídelníčku. A TO TAK, že fakt.
A co teda budu jíst?
Striktně dodržujíc jídelníček , jsem jí vařila nemastné, neslané " humusy" zatím co my se nacpávali kvalitní českou ne moc zdravou stravou. Byl to záhul vařit na dvakrát a pořád kontrolovat, aby to snědla, čaj vypila...nesměla vykonávat žádnou větší fyzickou námahu, takže de facto se celý týden válela v posteli, zatímco já fungovala i za ní, teda musela vykonávat její " normální" práce, tedy práce, které doma musí dělat a nedržkovat. Po týdnu se uvolila a vstala. Byla avizovaná návštěva obchodního centra Letňany za účelem přezutí na nnastupující zimní období. Přezutí bylu nutné, neb i v mínusových teplotách nosila lodičky. Manžel nás chytře vyhodil v Letňanech a sám si odjel užívat klid na burzu do Ládví. Vidina nákupů a pruzení vybičovala dceru k takovým výkonům, že by to odrovnalo i jinak  nezničitelného Chucka Norisse, co potom chudinku mě.Dala jsem jí jasné a stručné instrukce- kožašky musí být kožené, aby nepropouštěly vodu, musí být bez podpatku aby se nepřerazila a mít takovou podrážku, aby neklouzali. Po dvouch hodinách dorazila se semišovýma kozačkama na podpatku s úplně hladkou podrážkou a kožešinovou ozdobou. Super boty do sněhu a vody! A za zbytek peněz, mami, jsem si koupila dvoje leginy. Že jí jsou jaksi malé, okatě přehlížela.
Její žaludek se pomalu dostává do formy, dokázal dokonce už strávit i, v mnou nestřeženém okamžiku, dcerou pozřený párek. Dneska byla poprvé po 14 dnech ve škole a hned donesla dvě jedničky. Mladší má opačný problém. Takovéto známky se v jejím hodnocení vyskytují pouze v souvislosti s chováním, jinak převládají známky nápadně připomínající židličku. Ach jo, obě ze stejné matky a každá tak jiná.

středa 9. listopadu 2011

Na kapačkách...

Ještě jsem nestihla dopsat minulý příspěvek a teď zase tohle.
Minulý týden jsem si užila zubní anabázi s Lizzi a tento týden žaludkujem se Zuzkou. Už čtvrtý den zvrací a ani po čípkách v sobě nic neudrží - verdikt doktorky - do nemocnice na kapačky. Takže už podruhé za uplynulých 14 dní jsme jeli do benešovské nemocnice. Tentokráte jsme tam ale Zuzku nechali. Zrejmě mi není souzeno mít aspoň pár klidných dnů. Ale doufám, že bude líp a Zuzka se brzy vrátí domů. Myslete na nás!

pátek 4. listopadu 2011

Vy už jste tady zase???

Nějak poslední dobou se ke mě štěstí točí zadkem a smůla rozprostírá svoji náruč. Hrůza na poli manželském, nikomu bych to nepřála. Jelikož máme malý domeček nemáme kam před tím druhým zalízt, když jsem v obýváku on zaleze do ložnice nebo naopak. Oba jsme berani a ani jeden neudělá první krok, a hospoda to když tak jistí. Zrovna jako dneska. V deset večer se zničeho nic sebere a jde pryč. Jak já tohle nesnáším a tomu kdo vynalezl hospody bych nejraději rozbila ústa...ach jo to zase bude noc.
Jsem ráda, že už je konečně pátek na jednu stranu ale na druhou se děsím toho, co zase bude, co zase kde vyvede, kdo ho dovede domů...žiju v neustále úzkosti a panice a léta poznamenaná těmito dvěma mě neustále doprovázejícími negativy si začínající vybírat dań po stránce zdravotní. mám v nepořádku srdce, bije si jak se mu zachce, někdy buší tak rychle, jindy zase jakoby vynechá...jsem asi magor.kolikrát se přistihnu, že si pro sebe něco mumlám, i holky si toho všimly. Ale chovat se normálně mě stojí staršně moc sil, jsem tak unavená, tak sama...holky jsou v pubertě, mají svůj svět, kdo máte pubertální děti, víte o čem mluvím. Jejich hádky, řev, sourozenecká rivalita mě leze na nervy. Každé ráno vstáváne s křikem, bojujeme o koupelnu, fén, nechtějí vstávat a pak nic nestíhají, berou si navzájem věci, starší m bere oblečení......chjoooooooo
Včera byl zase den . Ráno začal vcelku fajn. Rychle jsem vypadla do práce abych je nemusela poslouchat. Lizzi je ještě doma po té operaci a Zuzku provokovala, že musí do školy a ona nejde. Jak to dopadlo nevím a radši ani nechci vědět. V práci jsem byla po ránu nezvykle činná, dodělávala jsem resty, které odkládám týdny. Jenže pak na mě přišla řada s  cestou na poštu. Tím, že se zhoršuje počasí, zhoršuje se i moje panická porucha. Na poště byla fronta jako prase a ně mě přišel po dlouhé době záchvat úzkosti a paniky( nesnáším pošty , obchody, čekání ve frontách). Kdo to zná, ví o čem mluvím. Přesně učebnicový infarktový stav se vším všudy. Musela jsem na vzduch a rozdýchávat.  Tep tak 300, tlak 190/120....Ještě jsem musela něco koupit kolegyni k obědu a představa jít do obchodu ve mě vyvolala další atak. Kolegyně se musela spokojit s nudlemi od čongů zakoupených venku u stánku, to mi problémy nedělá. Zbytek pracovního dne nestál za nic. Trochu mi pomohl oběd ale pořád jsem cítila dozvuky dopoledního záchvatu. Domů jsem dorazila s jazykem na vestě. Tak co mám dělat dřív? Nějak jsem neměla náladu fakt na nic. Ale ten nahoře rozhodl za mě. chvilku jsem tady seděla na gauči  a relaxovala, když jsem z pokojíku jsem zaslechla smích, spíš řehot. Lizzi se něčemu srdečně smála, tak nahlas, tak dlouho...zrovna jsem se chystala , že půjdu dám bublat nějakou večeři, když  do kuchyně vlítla Lizzi celá od krve. Tekla jí z pusy, po rukou, tričku...za ní letěla hysterická Zuzka ( starší) a něco nesouvisle mlela. Nikdy mi pohled na krev nevadil ale ted se o mě pokoušely mdloby. Vůbec jsem nevěděla, co se děje. Lizzi se tak smála, že jí popraskaly stehy v puse!!! a rány začaly festovně krvácet. Co teď? Když člověk musí tak funguje. Moje problémy s panikou musely stranou. Nacpala jsem dceři tampony do pusy ( bylo to náročný, zvedal se jí žaludek) bafla peněženku, doklady, klíče od auta a děkovala bohu, že auto mám v garáži, narvala obě holky, jednu v šoku a druhou už dosti hysterickou do auta a vyrazila směr benešovská pohotovost. Auto neřezutý, snad jsem byla připoutaná, ani pořádně nevím a o tom, že do Benešova na zubní pohotovost letos už jedu po šestý jsem radši ani nepřemýšlela. A pořád se stejnou dcerou. Vy už jste tady zase? Tuto otázku nám položila nám dobře známá pohotovostní sestra. Ale na nějaký pokec a srandičky nebylo času, Lizzi krvácela a bylo potřeba celou tu hrůzu uvést do pořádku. Takže rychle na křeslo, injekce, vyčistit a zašít. Dcera během jednoho týdne dostala do pusy snad 8 injekcí, podstoupila trhání, dvakrát šití...za chvilku bylo hotovo, a já podruhé v tomto týdnu ji táhla jako hadrovou panenku do auta. Předtím jsem však vyplázla ještě nějaký větší peníz a vlastně ani nevím za co. Radši jsem se neptala. Domů jsme dorazily kolem deváté večer. Mladší i starší usnuly téměř okamžitě, což se nestalo už několik let, aby usnuly takhle brzy. Já vytuhla za chvilku po nich. Ani jsem si nevšimla, že jsem nechala ve dveřích klíče, tudíž manžel se nemohl dostat domů. Zkoušel nám volat, ale díky přemíře zážitků a hlavně z únavy jsme spaly všechny tři jako dřeva. Ráno mi ani nebylo divný, že vedle mě neleží ale podle počtu nepřijatých hovorů jsme poznala, že se něco stalo. Nechtějte ani vědět kde musel spát a co jsem si vyslechla! To byl zase den!
Tož tak mi vesele žijeme. Zítra musíme do Prahy přezout holky do zimního obutí a jelikož jedeme všichni čtyři, můžete se brzy těšit na další veselé historky z naší praštěné rodinky. hezký víkedn.

středa 2. listopadu 2011

Extrakce...

Jsem velká ostuda chodím na blogy denně ale nejsem schopná napsat nový příspěvěk. Nebo spíš nejni nálada. A přitom se toho tolik děje.
Minulé víkendy i týdny byly fajn-manžel marodoval, držel se doma. Jakmile však vyzdravěl, jeho život se vrátil do zajetých kolejí, což v překladu znamená, že přes den koukal na TV a večery trávil v hospodě vraceje se domů za raního kuropění. Když po jednom takovém extempore, kdy mi nad ránem oblečený a hospodským pachem načichlý, padl s pořádnou opicí do čerstvě převlečených voňavých  peřin ,  jsem přestala mluvit, velice se divil, cože zase prý provedl. Neměla jsem sílu mu pořád dokola něco vysvětlovat. Je dost natvrdlý. Nebo spíš si nechce přiznat, že jeho slabost pro chmelovou pochoutku  začíná překračovat rozumnou mez. Toliko o mém manželovi v tomto příspěvku. nervy mám jen jedny.
Prodloužený víken jsme prožili jak jinak než pracovně. Já dodělávala resty, tedy zazimovávala zahrádku, pohrabala listíčko, zryla skleník a pendlovala s prachovkou, vysavačem a vařečkou mezi kuchyní, obývákem a šňůrama na prádlo. Stihla jsem si uklidit a převléknout ložnici a donutit ty dvě kuřátka udělat generální úklid v pokojíku. Trvalo jim to tři dny a výsledek nejni zrovna na výbornou ale zase lepší než pěstí do oka. Starší v sobotu slavila narozeniny, již sedmnácté, teda spíš neslavila, neb jeden děda je v lázních tak nemohl přijít a druhý si ani nevzpomněl, že jeho vnučka má narozky. Musela se mu připomenout . I když jsme ho zvaly, udělala jsem výbornej dortík, chlebíčky...nepřišel. Mrzelo to nejenom mě. Ode mě dostala moje prvorozená zimní 3/4 kabát a nějaké drobnosti, manžel přispěl nějakou korunkou do její vyprahlé peněženky ( má do konce roku pozastaven tok kapesného za nafocení poněkud odvážnějsích fotek) a od sestřičky dostala spoustu sladkostí a blbinek, které miluje. Večer jsem jí povolila ( i když má zaracha) návštěvu " prodloužené" v tanečních její kamarádky. Jak je jejím zvykem, vypravovala se na poslední chvíli a její look tomu i odpovídal. Tenisky adidas k večerním koktejlkám asi není to pravé ořechové na prodlouženou, účes alá uhodil do mě blesk ve spojení s nějakou větví či co to tam měla zapíchnuté taky ne ale jako celek působil celý ten její mišmaš vcelku zajímavě. Mladší měla u nás na víkend kamarádku což ve spojení s naším pidi domečkem není zrovna moc dobrý nápad neb se vyskytla myšlenka " kam s ní" ( myslím kam ji uložit ke spánku). Stan jsem zamítla hned na začátku, předci jenom už je v noci zima, vystěhovat manžela z ložnice a nakýblovat holky tam se mi sice líbilo ale manželovi vůbec nakonec všichni zůstali na svých místech a kamarádku jsme vtěsnali holkám na postel. Ráda k nám jezdí, protože my jsme opravdu nestandartní rodina.
Na pondělí byla mladší dcera objednána na preventivní prohlídku k zubařce. Bohužel se puberta projevuje hlavně na kazivosti jejích zubů.Naposledy tam byla v červenci po sáhodlouhém kolotoči s kazy a váčky kdy nakonec o zub přišla. Od začátku letošního roku jsme byly s ní u zubaře snad 10x, benešovská zubní pohotovost nás z ná jako vlastní boty, s tamníma doktorama si pomalu tykám a o chrupu mojí dcery se jim zdá každou druhou noc. Dcerka chodí u nás v městečku sice k perfektní zubařce přesto má pořád nějaké problémy. O víkendu si začala stěžovat na bolest zubu, jak jinak, ono jí snad ani nic jinýho nebolí. Kouknu jí do hubinky a vedle zubu, směrem k jazyku jí už rostl druhý zub a na druhé straně stejně. A přitom byla u zubařky naposledy před třemi měsíci...a to zubařka neviděla, že jí tam rostou už druhé zuby???
V pondělí musela zubařku zvládnout sama neb já byla objednaná ke kadeřnici. Moje kadeřnice delší dobu marodila a moje objednání už bylo urgentní, svým hárem jsem začala připomínat Johna Lennona v době své největší slávy. Dcerka byla v ordinaci přes hodinu, což se normálně nestává a narušila tím objednací dobu ostatních pacietů. Našli se i tací a pěkně nerudní, samozřejmě to byli naši důchodoví spoluobčané kteří většinou mají nejvíc naspěch, že? Co kdyby jim utekly nějaké drby, které po celý den sbírají, postávaje v rozličných pozicích a na rozličných místech naší rodné hroudy snažíc se pochytit naslouchátkem co nejvíce info.A zatímco mi kamarádka kadeřnice tvořila na hlavě mistrovské dílo, moje mladší dítko trpělo v zubařském křesle.A já to dobře vím " od Růženy z prasečáku " ( kolegyně z práce), která zrovna tou dobou seděla v čekárně zubaře a slyšela, jak se zubařka snaží vytrhnout mojí Lizzi (mladší dcera) zuby bez umrtvení!
Když pak za mnou přišla ke kadeřnici, ustrnulo by se nad ní u to moje vrabčí hnízdo na hlavě. Tisíckrát můžu říkat kamarádce, že to chci jenom TROŠKU zkrátit...ale je to marný...jakmile má nůžky v ruce nezná bratra! no a vlastně ani mě. Pusinu měla nateklou, krvavou, oči jako talíře a přiznala se mi, chudinka malá, že i brečela, když jí zuby trhala a nedala injekci. Se nedivim já bych tý zubařce jedný ošklivý ukousla prst. Jenže to nebylo všechno. Zmatkovitě mi vysvětlovala, že při trhání zubů zůstaly v dásni kořeny a i přes nejpečlivější snahu zubařky o vyndání zůstávaly pevně na svých místech. Moc jsem tomu nerozuměla a radši zavolala zubařce o vysvětlení. A jelikož si holka asi ráda popovídá já se na konci měsíce zase nedoplatim za telefonní účet. Nicméně přesně mi popsala to, co prý za svojí zubařskou kariéru zažila poprvé. Kořeny prvních zubů byly zaklíněny pod druhými zuby, které jí tam rostly. A jelikož se jednalo o stoličky, nebyly to kořínky ale kořeny. Při představě, jak jí to tam rvala až je přetrhla a ještě při plné bolesti mi málen slezly nehty. Proto tam byla dcera tak dlouho. Zubařka nám doporučila extrakci, čili operativní odstranění kořenů v nemocnici při lokálním umrtvení. Chtěla nás rovnou objednat ale už tam nikdo nebyl, tak nám na příští den vypsala urgentní doporučení a nazdar bazar. Domů jsme přišly obě jako zmoklé slepice , na mě ani nebylo vidět, že mám nové háro. Lizzi jsem nacpala ibalginem a ihned radši uložila do postele, měla toho dost. Čekal mě náročnej rozhovor s manželem, s ním nemluvím. Potřebovala jsem na druhý den auto nebo aby s dcerou dojel do nemocnice on. Já mám ještě docela problémy se zrakem. Samozřejmě, jak jsem předpokládala, on se nemůže uvolnit z práce a auto mi taky dát nemůže, musí jezdit do práce dřív  a to autobusem nejde...ledaže...ledaže bych ho do práce prý ráno odvezla a pak si vzala auto domů. No měla jsem snad na vybranou???Moc jsem toho v noci nenaspala a ráno ve po čtvrté vlítl do ložnice ať stávám, že musíme už jet. Nevěděla jsem kde jsem, čí sem, mozek mi v tak brzkou dobu nebral. Oblíkla jsem se, prohrábla ten můj uměleckej výtvor na hlavě a aspoň protřela oči, abych viděla. K mý smůle byla mlha jako prase a i manžel jel krokem a to po laserový operaci očí vidí perfektně. Radši jsem ani nemyslela, jak já pojedu nazpátek, je to sice jen 20 km ale...před prací zaslavil, vyštěkl něco podobného pozdravu a rychlostí blesku zmizel v budově. Nemusím snad vysvětlovat, že cesta byla příšerná, mlha tak hustá a já tak slepá. Držela jsem se jen podle čar nakreslených na silnici, dvakrát jsem přejela odbočku...věděla jsem že " tam někde je" ale mlha byla tak hustá a já se bála zatočit, abych nespadla do škarpy. Tak jsem  si najela asi 7 km.Cestu, kterou normálně zvládám za půl hodky jsem jela padesát minut. V 5.30 jsem dorazila do práce. V životě, co dělám v této firmě v kaneláři, jsem tak brzy v práci nebyla. I dělníci, trousíc se do práce , koukali jako puk. No možná spíše koukali na můj vzhled, byla jsem neupravená, neučesaná, neumytá prostě radost pohledět.Jenže to bylo nezbytné, musela jsem připravit spoustu věcí, protože jsme nevěděla, jak dlouho v nemocnici budeme a jestli se do práce ten den ještě vrátím.
Večer jsme holkám, říkala, ať stávají brzy neb v nemocnici musíme být v půl osmý a 45 minut nám zabere cesta. Starší dcera jela s náma taktéž k zubaři na kontrolu po sundání rovnátek. Měla by nosit vyrovnávací na noc ale jestli je měla za celý rok 5x tak přeháním.No sestava mladší+starší dcera se mi teda zrovna moc nelíbila, věděla jsem že budou problémy....a byly.
 V půl sedmý jsem dorazila domů myslíc, že už budou aspoň umyté. Obě měli ještě půlnoc a vzbudit je byl nadlidský výkon. V půl osmé jsme ještě trůnily doma. Hrůza, děs. Ani jedna se nechtěla vzdát svého obvyklého ranního sprchování , mytí hlavy a malování.......že jo ono i na operaci člověk musí vypadat cool a makeup je nezbytný. Do Ledče n. S.jsme dorazily v půl devátý. Byla sice pořád mlha, ale bylo světlo a já se přesvědčila, že když MUSÍM řídit tak to zvládnu, bylo to jen 20 km. Starší dceru jsem vyhodila před jejím zubařem a s Lizzi odjela do nemocnice. Perfektně upravená a nalíčená dcera vzbudila patřičný rozruch v řadách pubescentů taktéž čekající před zubními ordinacemi ( ordinací tam bylo pět). Horší to bylo s maminkou, tedy se mnou. Ranní hygienu jsem odflákla, namalovat si nový obličej taky a začala na mě doléhat únava z brzkého vstávání. Prostě holka jako lusk. Náš pan doktor měl začít ordinovat v osm. V 8.45 bylo v jeho ordinaci ticho jako v hrobě. V devět přišla od pohledu nesympatická sestra ( pohled kecal, byla fakt fajn) vzala si ode mě doporučení s tím, že se musí domluvit s doktorem jestli nás vlastně vezmou, když nejsme objednané. Doktor, který dorazil v půl desáté! rozhodl, že nás někam vmáčknou ale musíme čekat. No super! Naštěstí prvního pacienta vzal hned a zákrok trval 45 minut. Druhý pacient tam byl déle a to plné dvě hodky. My zatím čekaly na chodbě a po chvilce k nám doklapala i starší dcera, která byla u jiného zubaře. Když byly v létě vedra, chodila ta holka zahalená a nabalená jako muslimská žena. Čím více klesaly teploty tím více se jí zkracovaly sukně. Počítám, že až bude -20 C holka bude chodit v kraťasech. Jakmile dosedla už spustila, že má hlad, že je jí vedro atd. Jelikož jsem byla značně nervozní, upustila jsem jí do dlaně drobnou korunu at si jde koupit něco do bufetu a je chvilku klid. Nebyl. Během minutky byla zpátky, že mají zavřeno a prudila dál. Vrcholem bylo zjištění a naprostá hrůza, že v nemocnici NEMAJÍ WIFI a ona nemůže na notebook. To už jsem vylítla, chytla jí za flígr a s notebookem a kabelkou ji vyšoupla ven s tím, ať si někde ve městě sedne na zadek, chytne si wifi a počká na nás.Tam  předvedla divadýlko chtěje být středem pozornosti. Tak tohle po mě teda nemá.
Během chvilky vyšla sestra a Lizzi šla dovnitř. Až mi ukápla slza, byla jako vyplašené zvířátko, to moje čtyřicetikolový, okatý zlato.Doufala jsem, že operace nebude trvat dlouho, předci jenom už bylo půl jedné, my od rána nic nejedly a nervozita stoupala. A tak jsem chodila po chodbě, přečetla všechny provozní řády, letáky, obrazy, vývěsky snad 100x. V jednu chvíli, když jsem si četla ordinační hodiny jednoho zubaře se dveře otevřely a sestra myslíc, že k nim jdu na vyšetření, mě málem vtáhla dovnitř. Juj to jsem se lekla. A moje holčička byla pořád uvnitř. Lizzina operace nakonec trvala plných 90 minut. Když mi jí vyšoupli, ještě celou omámenou a s nateklou pusou ven, začala jsem brečet, neb jsem ten pohled neunesla. Byla jak hadrová panenka, oči jako dva talíře, nemohla mluvit jen se na mě koulala,....opatrně jsem jí posadila na lavičku, utřela si nudli a šla za doktorem. Opravdu tak vlídný přístup jak sestry tak doktora jsme nečekala a dlouho se s tím nesetkala. Dopodrobna mi vše vysvětlil. Dcerce musel odstranit kořeny obou zubů, což nebylo prý vůbec jednoduché, musel odstarnit i jeden druhý zub, co jí tam rostl, protože byl napaden z velké části zánětem, zánětové ložisko také vyčistil. Dcera mi pak vyprávěla, že po celou dobu operace jí vykládal co zrovna dělá, pořád se jí ptal, jestli jí to nebolí, že kdyby ano, tak jí píchne ještě jednu injekci, sestra jí držela za ruku a hladila po čele. Ona má prostě takové fluidum každý si ji ihned oblíbí. To teda po mě nezdědila. Lizzi dostala celkem 6 injekcí a má na každé straně dva stehy. Jeden zub jí doroste druhý jí museli vzít. Dostala silná antibiotika, léky na bolest, peroxid vodíku  a ústní vodu na výplachy + speciální kartáček a pastu. Cirka jsem vyplázla pětikilo v lékárně ale jsem ráda, že byla tak statečná a že jsme měli takové štěstí na báječného doktora a sestru!Díky!
Měla jsem trošku problémy jí dopravit do auta, nohy jí neposlouchaly a i když váží 40 kg mě připadala jako stokilová. Ve městě jsme ještě odchytla moji prvorozenou, která konečně chytla wifi a vesele si užívala přízně jakýchsi individuí, obědvajícíh vedle ní u stolu. Vzala jsem jí sebou do Bily, udělaly skromný nákup za další pětikilo a i jí usadila do auta s tím, že ještě skočím do papírnictví. Radši bez ní. Cesta vedla kolem butiku, jednou nožkou jsem vkročila, jedním očkem omrkla  a rázem jsem byla lehčí o další tisícikorunu a bohatší o rifle a svetr. Ten mi sice moc na mém pneomatikovém těle nesedí ale dám ho starší dceři k vánoců. Hurááá mám první dárek. Holky jsem vyložila doma a ještě na chvilku mazala do práce. Tam byl docela rozruch, kde jsem tak dlouho. Naštěstí i jinak natvrdlý italský šéf pochopil kde jsme byla, protože něco podobného absolvoval před dvěma měsíci. Po návratu domů měla Lizzi skoro čtyřicet horečky a pusa jí začala přicházet k sobě. Uvařila jsem jí bramborovou kaši, sekanou a snad hodinu jí krmila. Od rána chuděrka nic nejedla, měla hlad ale nemohla jíst, bála se, tak jsem jí pomalinku krmila. Pila brčkem. Po jídle se prý cítila lépe.V noci jsme obě spaly jako špalek, únava zvítězila nad bolestí.
Dneska dcerka zůstala doma. Poctivě vyplachuje pusu, čistí si zbývající zuby, polyká antibio a léky na bolest. Je to moje statečná holčička!