Tak krásný začátek...ale ten konec...

 Jelikož článek dopisuju s pomalu 14 denním zpoždění tak se jedná o první adventní víkend:
Po tom pátečním večerním leknutí se ráno budím v nějakém zvláštním rozpoložení...nevím co to. Dcera během noci odešla do pokojíku ( ani o tom nevím) a manžel vedle mě ještě spal. Zrovna když jsem ho chtěla probudit, rozeřval se mu u ucha mobil...volali mu z práce, měl tam na chvilku jet. Nakonec to ukecal tak, že zůstane doma a pojede v pondělí o trošku dřív. A já zase přemýšlela co podnikneme, protože uklízet a baletit mezi kuchyní, pračkou a šnůrama na prádlo se mi tedy opravdu nechtělo. Pak jsem si vzpomněla, že na Staromáku se zrovna v sobotu rozsvěcí stromek a že taky by neuškodilo koupit nějakej dárek.Jenže jak manžela přesvědčit? S pomocí dobře volených slov a ruky šmátralky :-) s mi to nakonec povedlo. Potichu, abychom nevzbudili holky jsme vstali. Chtěli jsme jet sami, protože s holkama je to jako vždy infarktový stav a já si to chtěla užít. Naše malá lest se nám povedla. Posnídali jsme, vypravili se a to vše, aniž by se ty dvě labutě probudili. Když už manžel seděl v autě a já měla na sobě bundu, holky jsem vzbudila, rychle jim sdělila, že jedeme pryč a radší rychle vypadla, aby náhodou nechtěly je s námi. Byly však tak rozespalé, že ani nechápaly, co jim to vlastně říkám. A tak jsem fičeli směr Praha. Začínala jsem se těšit i když jsem pociťovala příznaky úzkosti, což nevěstilo nic dobrýho.  První zastávkou byly Letňany. Uvítal nás obrovský vánoční strom, hezky i nazdoben ale kolem něj se vznášely zlatá prasátka, což působilo dost kýčovitě...co tím chtěl básník říct nevím...přesně podle taháku jsme obíhali obchody a snažili se koupit nějaké dárky. Zadařilo se, tedy jen něco. Sehnat takovou žehličku na vlasy, přesně podle dceřinýho přání se ukázalo jako nadlidský výkon a ani ve sebevětších elektro je neměli. Hodinky dle jejich přání jsem sice objevila, ale zrovna neměli ty správné barvy. V drogerii mi čelist poklesla nad cenou jakéhosi speciálního holícího dámského strojku, který si holky vysnily, násobeno dvěma...k tomu nějakej pičifuk aby voněly ( jmenovitě parfém Playboy) taky zajímavá cena, nějaký to maskáro na řasy, na oči, něco blyštivého na pusu, něco na vlasy, na pleť a vše to násobeno dvěma...kolena se mi podlomily. Najít tu správnou tašku adidas pro jednu a nike pro druhou se nám podvedlo až v třetím sportu ale jejich ceny jsem nemohla rozdýchat, tak holčičky budou bez tašek. To fakt nedám. Nakonec jsem objevila cenově dostupné ale zase nevím, jestli jsou pro ně dost cool. No budou muset. Pak jsem ještě narychlo mazali do Šterbohol, kde jsme se najedli v KFC ( no jsem málo tlustá, že) a ještě jsem v rychlosti proběhla Takko a H&M snažíc se sehnat pro Zuzku legíny a Lizzi mikinu. Zadařily se jenom legíny. Lítala jsem jakohadr na koštěti, abych vše postíhala a manžel na mě nemusel dlouho čekat. S jazykem na kozačkách jsem dorazila na místo a na manžela čekala já. Pak rychle najít to naše přibližovadlo, najít cestu na chodov, tam ho nechat na parkovišti, pamatovat si v kterém patře parkujem a hurá metrem na Staromák. Problém! Nemůžeme najít na OC Chodov metro. Potím se, manžel se vzteká, nervozita stoupá, začíná se mi dosti urgentně chtít na WC. Když už nemůžu pomalu ani jít manžel uvidí vstup do metra. Hurááá. Tak metro máme. Teď ještě záchody....po chvilce nalezeny, jsou v hrozném stavu, močák se odmítá vyprázdnit naopak žaludek se zvedá. Vysílám nahoru modlitbičku, močák poslouchá a mě je konečně fajn. Jede metro, rychle nastoupíme, samozřejmě špatný směr, vystupujeme a nastupujeme do správnýho. Konečně Staromák. Všude plno lidí, stánky, kýčovité vánoční ozdoby, svařák, medovina a " 100%" kožené rukavice za 250 Kč, mladá paní. Jsem zklamaná, stánky se mi nelíbí, strom taky moc ne. Za pade kupuju jednu palačinku dáme si ji napůl, za další pade kafe a horkou čokoládu. 100% kožené rukavice ukecám na dvě kila a hned je dávám na ruku. Tyhle rukavice neviděly kůži ani z padesáti metrů. Ale perlim, na ruce vypadají cool. Po chvilce jdeme pěškom na Váslavák. Všude davy lidí, hrůza. Na václaváku stánky a stejné nic jako na staromáku. Zaujme mě stánek se sušenými bylinami, vybírám si krásnou kytici v košíku na stůl. Juknu na cenu a zamrazí mě. Kytici vracím, už se mi nelíbí, za tu cenu si dáme super večeři . Jsem unavena, makáme zpátky na Chodov, rychle najít auto. Manžel potřebuje WC a tak další hodku lítáme po chodově, skouknem pár obchodů, ceny vskutku " lidové". Auto nalezeno na první pokus, pak ještě Průhonice a Bauhaus a jsem bohatší o vánoční růži a nějakou tu ozdobu na stromek a manžel chudší o další pětikilo. A domů. Čeká mě další akce. Večeře s kamarádkama na kterou se už moc těším. Nebude probíhat standartně v naší rodné hroudě ale v restauraci jednoho nóbl hotelu francouzského ( nikomu to neříkejte, ale ulila jsem si na to pěkný prašulky) kde není zrovna nejlevněji. Cesta z Prahy domů se nese v duchu naprostého ticha, jsme oba znavení. U mě to až zase tak nevadí ale manžel řídí. Když ho vidím, jak za volantem usímá, velim k zatávce u nejbližsí benzínky a výměně stráží-domů to dořídim já. Ani neprotestoval což už je co říct.  Během minuty usne a já se snažím nezalomit to taky. Předci jenom jsem ještě mladá a na tomto světě ještě chvilku chci otravovat. A tak si zpívám, pouštím si studenou klimošku a kdybych mohla udělám i stojku, jen abych neusnula. Konečně v dálce vidím světélko, známka to blížící se naší rodné vísky. Za chvilku parkuju před naší haciendou, doma letmo se zdravím s holkama, obě valej pryč, jedna na bruslení a druhá hodit hrbem na disco. Vyvalim s auta nákupy, vzbudim manžu a rychlostí blesku házim na sebe nějakej ten lepší obleček a opravuju fasádu, která lítáním po Praze utrpěla mírné změny. Celá krásná, voňavá a zmrzlá stepuju před barákem a čekám na kámošku, která nás dopraví do hotýlku." Mírné" zpoždění ospravedlňuje tankováním benzínu což jí věřím, ve svýhc čtyřiceti letech se má ještě s tankováním problémy. Ještě nabíráme třetí do počtu a už se šineme vstříc dobrodružství.
Večer to byl nádhernej," jídlo výborné", ceny astronomické a obsluha k nakousnutí. Po první decentní sklence Chardoné začínáme rozvazovat, po třetí máme chuť kouřit. Letmým pohybem mé ladné ručky volám číšníka a šeptnu mu do ouška mé přání. S mírnou uklonou mizí a za chvilku se objevuje s " cigaretovým" lístkem. Inteligentně koukám na lístek ( nechceme v tak nóbl prostředí působit jak blbci) a snažím se vybrat nějaké kuřivo. Za chvilku se mi orosí čelo a následně i celej člověk když můj azurový zrak spočine na cenách. Rosím se ještě víc když čtu názvy, neb jsou vyvedeny v jazyce, který neovládám ani vzdáleně. Absolutně nevím, zda se jedná o cigarety, pití, jídlo a mám strach, abych si místo cigaret neobjednala třeba hranolky navíc. Pohledem prosím zkušenější kamarádku at převezme žezlo ona. Přivolá číšníka a umně se ho ptá, že bychom si přály cigarety. Předloží před ní lístek a naznačí, že si stačí jen vybrat. Diplomaticky si objednává nějaké slabé, dámské cigarety, jedno jaké a číšník s úklonou mizí. Jsme zpocené všechny tři. Máme hlad. Jídelní lístek je pro nás španělská vesnice, nerozumím ani slovu. Nakonec se rozhodnu pro buď a nebo. Zabodnu gelový nehet do jakéhosi názvu, který mi připomíná kuře, Stejně tak spolutrpitelky. Vůbec nevíme co jsme si objednaly. A nechceme se ptát a vypadat jako blbky. Donesou cigarety. Zapalujeme si. Po třetí cigaretě se mi začínají kamarádky podivně houpat a je mi tak nějak lehce a do zpěvu. Jak tak pozoruju, stejně se daří i kamarádkám. Přemýšlím, jestli jsme si neobjednaly nějakýho jointa bo co. Za půl hodky nám donesou jídlo. Z talíře se na mě něco šklebí. Jako kuře to  nevypadá ani vzdáleně. Radši si sundavám brýle.Zvedá se mi žaludek. Mořské plody tedy do huby fakt nestrčim. Dopadla jsem ještě skoro nejlíp. Jedna kamarádka si objednala tvora podobného humrovi a druhá jakýsi kopeček rýže, z níž na ní mrkaly malilinkaté bílé chobotničky s černýma očkama. "Jdu blejt  velebnosti " bychom mohly říct všechny tři. Jídla jak pro mateřskou školku. Snažím se tvářit normálně a statečně polykám sousta. Moc nekousám. Sousedka se nemůže nějak poprat s humrem, číšník přináší jakési kleště a a decentně ukazuje, jak tu povoru zkrotit. Třetí pořád nevěřícně zírá na kopeček rýže. Jíme nebo se o to snažíme. Humr je přeprán, rýže mizí  a moje mořské plody jsou odsunuty na kraj talíře a zakryty velkým listem salátu. Číšník odnáší talíře a my si slibujeme, že příště radši navštívíme tu naši oblíbenou hospůdku a dáme si guláš. Platíme, Není to zas tak strašné, podezřívám obsluhu, že nám za slib, že už sem znova nepáchneme, dala 50% slevu. Jedeme domů. Je mi blbě. A to tak, že fakt. Hysterický žaludek se bouří. Doma zvracím, nespím celou noc tedy jen zbytek noci. Celý následující den ležím. Paráda. Tak krásný začátek dne... a takový konec:-)