Štědrý večer...a následující

Pravda je, že když byly holky menší, měly vánoce svoje kouzlo. Vždy jsem se těšila na jejich rozzářené obličeje a jejich opravdovou radost z dárků. Mívala jsem vánoce ráda. Posledních několik roků pro mě tento nejkrásnější den v roce ztratil svoje kouzlo ( v tento čas mi zemřela tchýně, dvoje vánoce jsme byly s holkama sami, jejich otec si na dva roky od nás " odskočil " a aby toho nebylo málo, rok nato zemřela moje mamka). Proto pro mě nejsou tyto svátky nejšťastnější.
Letos se o tu " správnou" vánoční náladu postaral jediný mužský element v naší rodině - manžel. Tři týdny marodil, měl těžkou rýmičku, teplotku 37,5 a chtěl psát závěť, neboť tato nemoc prý bývá pro muže smrtelná. Když se jakžtakž z rýmy dostal a já radostí zaplesala, začal kašlat a prokašlal se až do nemocice, kde ho po důkladném vyšetření propustili domů s tím, ať užívá Bromhexin a bude dobře. S tím se ten náš rodinný hypochondr však nechtěl smířit a při další návštěvě lékaře mu byl nějakým zázrakem objeven zánět ledvin. Celá tato anabáze trvala tři týdny. Nejhorší pro něj asi bylo to, že musel být doma a musel hodně pít, ale bohužel ne jeho životadárné pivo, ale čaje. A tak den před štědrým dnem, tedy v pátek, že půjde předat dárek jeho bratrovi a ženě, lidem, se kterými se za ceý rok nestýkáme, nerozumíme si ale na vánoce nás vždy obdaří nějakou zbytečností. Néjinak tomu bylo i letos, i když jsme si s manželem několikrát řekli, že jim dárek kupovat už nebudeme. Předávačka se konala v hospodě, na čož on slyší. Marně jsem ho prosila, ať přijde včas a střízlivý, marně. Probrečela jsem polovinu noci, hezké probuzení na štědrý den. Ráno se snažil bavit, vtipkoval...jen s největším sebezapřením jsem se s ním bavila normálně, abych nezkazila holkám den, i když už mě znají a věděly, jak mi je. Jídlo jsem měla připraveno, zbývalo jen obalit řízky, a tak jsem trávila den u televize a pohádkách. Neměla jsem náladu. Manžel se sice snažil, dokonce obalil i řízky...marně. Po třetí hodině přišel můj táta s přítelkyní, dali jsme si kafe a šli na hřbitov. To je náš takový rituál...pak následovalo smažení řízků, večeře a rozbalování dárků. Od holek jsem dostala krásnou, koženou kabelku, znají mě dobře a vědí, co mi udělá radost. A že jsem radost měla! Manžel si s výběrem dárků pro mě moc velké starosti nedělal, ostatně jako vždy a já to neřešila. Věděla jsem, že na poslední chvíli oběhne pár našich obchodů a něco koupí nehledě na to, jestli mi tím udělá radost. Po rozbalení dárků jsme koukali na pohádku, no moc mě nenadchla. Zuzce jsem povolila návštěvu půlnoční, čímž jsem se nechtěně málem nominovala na pobyt all enxlusive v Bohnicích. Moje starší slečna totiž pojala půlnoční jaksi extravagantně a s nějakýma kamarádama se nakýblovala do jediného místního baru( o čemž jsem nevěděla a naivně myslela, že je na půlnoční), otevřeného i na štědrý den. Jelikož je bar v podzemí, tudíž neměla signál a na mých 20 pokusů o volání nijak nereagovala. V jednu hodinu v noci, když už jsem byla na pokraji hysterického bouchnutí, jsem se oblíkla a vyrazila to moje zlato hledat. První zastávkou byl místní kostel, kde měla být údajně na půlnoční. Lidí všude plno, jen moje dcera nikde. Prolítla jsem ještě rychlostí blesku zámecký park, kde se nachází jak kostel, tak zámek...za dne je tu nebezpečno...a co teprve v půl druhý nad ránem. Děvče nikde. Tak jsem to otočila a hajdy domů vymyslet další strategický plán. A jak tak kráčím parkem, najednou vidím skupinku mládeže, jak si to šine pár metrů ode mě. Mezi nimi, jako hvězda zářila moje starší dcera.Adrenalin se mi vlil do mozku...Zuzanooooo zaječela jsem do noci...přicupitala ke mě...jééé mami co taady děláš? Neměla jsi se mi náhodou ozvat děvenko??? Já zapomněla mami...a jak bylo na půlnoční? Jo mami bylo to hezký? A jaký farář vedl mši ( máme tady dva)?  Nooo mami byl to tenhle? Opravdu Zuzko? No jistě mami...a nelžeš náhodou? Ne mami? Viděla jsem rudě. Mši vedl druhý farář a holka v kostele vůbec nebyla. A tak si ihned na na místě naležitě vyslechla ve dvě ráno můj adrenalinem podbarvený názor na její lhaní. A spolu s ní si můj monolog vyslechli i ty její kámoši, kteří na mě koukali s otevřenýma hubama. Ta si to teda slízla. A takový jsem zažila hezký začátek 25. prosince. Když jsme dorazily domů, nemohla jsem usnout. Já se o ní bojím a ona je naprosto v pohodě...a to jsem ji chtěla pochválit, jak se poslední týdny chová vzorně a rozumně, už jsem plesala, že puberta u ní konečně doznívá! Holčička dostala zaracha.
Následující dny plynuly docela v poklidu. Mladší dcerka vyrazila poprvé na zábavu, domů se vrátila v předem domluvený čas a spokojená. Chodili jsme na procházky, koukali na telku...v úterý manžel šel do práce a my si uvědomily s holkama, jaký je doma klid. Ve středu taky. Ve čtvrtek jsme měli jet do divadla do Bránického do Prahy, koupila jsem pod stromeček. Těšila jsem se. Jenže to by manžel nesměl být můj manžel  zase něco neprovést. Ve středu navečír neklidně poposedával  nakonec z něho vylezlo, že jde do hospody, že ho pozvali kámoši...obcházeli mě mrákoty...fakt už mám toho plný zuby, jeho, jeho pití, jeho lenost, nezodpovědnst, hrubost...řekla jsem mu, že pokud přijde zase nalitej, do divadla a na silvestra bude muset jít s někým jiným...asi si myslel, že si dělám srandu, kámoši jsou pro něj vždy přednější...samozřejmě přišel úplně zpitej a já zase probrečela půlku noci. Vzteky...proč zrovna já? A takovýho b....? Tohle je už konec...definitivní...ráno osuším slzy, vezmu holky na velkej nákup, jdeme pěšky, obě držkujou....nemluvím s  ním...čeká že pojedu do divadla, je o tom přesvědčen...jenže já nežertovala...s ním končím...nakonec jela do divadla starší dcera. Nevadí mi to. Na silvestra budu doma...sama...taky mi to nevadí...čeká mě tvrdý boj!