středa 2. listopadu 2011

Extrakce...

Jsem velká ostuda chodím na blogy denně ale nejsem schopná napsat nový příspěvěk. Nebo spíš nejni nálada. A přitom se toho tolik děje.
Minulé víkendy i týdny byly fajn-manžel marodoval, držel se doma. Jakmile však vyzdravěl, jeho život se vrátil do zajetých kolejí, což v překladu znamená, že přes den koukal na TV a večery trávil v hospodě vraceje se domů za raního kuropění. Když po jednom takovém extempore, kdy mi nad ránem oblečený a hospodským pachem načichlý, padl s pořádnou opicí do čerstvě převlečených voňavých  peřin ,  jsem přestala mluvit, velice se divil, cože zase prý provedl. Neměla jsem sílu mu pořád dokola něco vysvětlovat. Je dost natvrdlý. Nebo spíš si nechce přiznat, že jeho slabost pro chmelovou pochoutku  začíná překračovat rozumnou mez. Toliko o mém manželovi v tomto příspěvku. nervy mám jen jedny.
Prodloužený víken jsme prožili jak jinak než pracovně. Já dodělávala resty, tedy zazimovávala zahrádku, pohrabala listíčko, zryla skleník a pendlovala s prachovkou, vysavačem a vařečkou mezi kuchyní, obývákem a šňůrama na prádlo. Stihla jsem si uklidit a převléknout ložnici a donutit ty dvě kuřátka udělat generální úklid v pokojíku. Trvalo jim to tři dny a výsledek nejni zrovna na výbornou ale zase lepší než pěstí do oka. Starší v sobotu slavila narozeniny, již sedmnácté, teda spíš neslavila, neb jeden děda je v lázních tak nemohl přijít a druhý si ani nevzpomněl, že jeho vnučka má narozky. Musela se mu připomenout . I když jsme ho zvaly, udělala jsem výbornej dortík, chlebíčky...nepřišel. Mrzelo to nejenom mě. Ode mě dostala moje prvorozená zimní 3/4 kabát a nějaké drobnosti, manžel přispěl nějakou korunkou do její vyprahlé peněženky ( má do konce roku pozastaven tok kapesného za nafocení poněkud odvážnějsích fotek) a od sestřičky dostala spoustu sladkostí a blbinek, které miluje. Večer jsem jí povolila ( i když má zaracha) návštěvu " prodloužené" v tanečních její kamarádky. Jak je jejím zvykem, vypravovala se na poslední chvíli a její look tomu i odpovídal. Tenisky adidas k večerním koktejlkám asi není to pravé ořechové na prodlouženou, účes alá uhodil do mě blesk ve spojení s nějakou větví či co to tam měla zapíchnuté taky ne ale jako celek působil celý ten její mišmaš vcelku zajímavě. Mladší měla u nás na víkend kamarádku což ve spojení s naším pidi domečkem není zrovna moc dobrý nápad neb se vyskytla myšlenka " kam s ní" ( myslím kam ji uložit ke spánku). Stan jsem zamítla hned na začátku, předci jenom už je v noci zima, vystěhovat manžela z ložnice a nakýblovat holky tam se mi sice líbilo ale manželovi vůbec nakonec všichni zůstali na svých místech a kamarádku jsme vtěsnali holkám na postel. Ráda k nám jezdí, protože my jsme opravdu nestandartní rodina.
Na pondělí byla mladší dcera objednána na preventivní prohlídku k zubařce. Bohužel se puberta projevuje hlavně na kazivosti jejích zubů.Naposledy tam byla v červenci po sáhodlouhém kolotoči s kazy a váčky kdy nakonec o zub přišla. Od začátku letošního roku jsme byly s ní u zubaře snad 10x, benešovská zubní pohotovost nás z ná jako vlastní boty, s tamníma doktorama si pomalu tykám a o chrupu mojí dcery se jim zdá každou druhou noc. Dcerka chodí u nás v městečku sice k perfektní zubařce přesto má pořád nějaké problémy. O víkendu si začala stěžovat na bolest zubu, jak jinak, ono jí snad ani nic jinýho nebolí. Kouknu jí do hubinky a vedle zubu, směrem k jazyku jí už rostl druhý zub a na druhé straně stejně. A přitom byla u zubařky naposledy před třemi měsíci...a to zubařka neviděla, že jí tam rostou už druhé zuby???
V pondělí musela zubařku zvládnout sama neb já byla objednaná ke kadeřnici. Moje kadeřnice delší dobu marodila a moje objednání už bylo urgentní, svým hárem jsem začala připomínat Johna Lennona v době své největší slávy. Dcerka byla v ordinaci přes hodinu, což se normálně nestává a narušila tím objednací dobu ostatních pacietů. Našli se i tací a pěkně nerudní, samozřejmě to byli naši důchodoví spoluobčané kteří většinou mají nejvíc naspěch, že? Co kdyby jim utekly nějaké drby, které po celý den sbírají, postávaje v rozličných pozicích a na rozličných místech naší rodné hroudy snažíc se pochytit naslouchátkem co nejvíce info.A zatímco mi kamarádka kadeřnice tvořila na hlavě mistrovské dílo, moje mladší dítko trpělo v zubařském křesle.A já to dobře vím " od Růženy z prasečáku " ( kolegyně z práce), která zrovna tou dobou seděla v čekárně zubaře a slyšela, jak se zubařka snaží vytrhnout mojí Lizzi (mladší dcera) zuby bez umrtvení!
Když pak za mnou přišla ke kadeřnici, ustrnulo by se nad ní u to moje vrabčí hnízdo na hlavě. Tisíckrát můžu říkat kamarádce, že to chci jenom TROŠKU zkrátit...ale je to marný...jakmile má nůžky v ruce nezná bratra! no a vlastně ani mě. Pusinu měla nateklou, krvavou, oči jako talíře a přiznala se mi, chudinka malá, že i brečela, když jí zuby trhala a nedala injekci. Se nedivim já bych tý zubařce jedný ošklivý ukousla prst. Jenže to nebylo všechno. Zmatkovitě mi vysvětlovala, že při trhání zubů zůstaly v dásni kořeny a i přes nejpečlivější snahu zubařky o vyndání zůstávaly pevně na svých místech. Moc jsem tomu nerozuměla a radši zavolala zubařce o vysvětlení. A jelikož si holka asi ráda popovídá já se na konci měsíce zase nedoplatim za telefonní účet. Nicméně přesně mi popsala to, co prý za svojí zubařskou kariéru zažila poprvé. Kořeny prvních zubů byly zaklíněny pod druhými zuby, které jí tam rostly. A jelikož se jednalo o stoličky, nebyly to kořínky ale kořeny. Při představě, jak jí to tam rvala až je přetrhla a ještě při plné bolesti mi málen slezly nehty. Proto tam byla dcera tak dlouho. Zubařka nám doporučila extrakci, čili operativní odstranění kořenů v nemocnici při lokálním umrtvení. Chtěla nás rovnou objednat ale už tam nikdo nebyl, tak nám na příští den vypsala urgentní doporučení a nazdar bazar. Domů jsme přišly obě jako zmoklé slepice , na mě ani nebylo vidět, že mám nové háro. Lizzi jsem nacpala ibalginem a ihned radši uložila do postele, měla toho dost. Čekal mě náročnej rozhovor s manželem, s ním nemluvím. Potřebovala jsem na druhý den auto nebo aby s dcerou dojel do nemocnice on. Já mám ještě docela problémy se zrakem. Samozřejmě, jak jsem předpokládala, on se nemůže uvolnit z práce a auto mi taky dát nemůže, musí jezdit do práce dřív  a to autobusem nejde...ledaže...ledaže bych ho do práce prý ráno odvezla a pak si vzala auto domů. No měla jsem snad na vybranou???Moc jsem toho v noci nenaspala a ráno ve po čtvrté vlítl do ložnice ať stávám, že musíme už jet. Nevěděla jsem kde jsem, čí sem, mozek mi v tak brzkou dobu nebral. Oblíkla jsem se, prohrábla ten můj uměleckej výtvor na hlavě a aspoň protřela oči, abych viděla. K mý smůle byla mlha jako prase a i manžel jel krokem a to po laserový operaci očí vidí perfektně. Radši jsem ani nemyslela, jak já pojedu nazpátek, je to sice jen 20 km ale...před prací zaslavil, vyštěkl něco podobného pozdravu a rychlostí blesku zmizel v budově. Nemusím snad vysvětlovat, že cesta byla příšerná, mlha tak hustá a já tak slepá. Držela jsem se jen podle čar nakreslených na silnici, dvakrát jsem přejela odbočku...věděla jsem že " tam někde je" ale mlha byla tak hustá a já se bála zatočit, abych nespadla do škarpy. Tak jsem  si najela asi 7 km.Cestu, kterou normálně zvládám za půl hodky jsem jela padesát minut. V 5.30 jsem dorazila do práce. V životě, co dělám v této firmě v kaneláři, jsem tak brzy v práci nebyla. I dělníci, trousíc se do práce , koukali jako puk. No možná spíše koukali na můj vzhled, byla jsem neupravená, neučesaná, neumytá prostě radost pohledět.Jenže to bylo nezbytné, musela jsem připravit spoustu věcí, protože jsme nevěděla, jak dlouho v nemocnici budeme a jestli se do práce ten den ještě vrátím.
Večer jsme holkám, říkala, ať stávají brzy neb v nemocnici musíme být v půl osmý a 45 minut nám zabere cesta. Starší dcera jela s náma taktéž k zubaři na kontrolu po sundání rovnátek. Měla by nosit vyrovnávací na noc ale jestli je měla za celý rok 5x tak přeháním.No sestava mladší+starší dcera se mi teda zrovna moc nelíbila, věděla jsem že budou problémy....a byly.
 V půl sedmý jsem dorazila domů myslíc, že už budou aspoň umyté. Obě měli ještě půlnoc a vzbudit je byl nadlidský výkon. V půl osmé jsme ještě trůnily doma. Hrůza, děs. Ani jedna se nechtěla vzdát svého obvyklého ranního sprchování , mytí hlavy a malování.......že jo ono i na operaci člověk musí vypadat cool a makeup je nezbytný. Do Ledče n. S.jsme dorazily v půl devátý. Byla sice pořád mlha, ale bylo světlo a já se přesvědčila, že když MUSÍM řídit tak to zvládnu, bylo to jen 20 km. Starší dceru jsem vyhodila před jejím zubařem a s Lizzi odjela do nemocnice. Perfektně upravená a nalíčená dcera vzbudila patřičný rozruch v řadách pubescentů taktéž čekající před zubními ordinacemi ( ordinací tam bylo pět). Horší to bylo s maminkou, tedy se mnou. Ranní hygienu jsem odflákla, namalovat si nový obličej taky a začala na mě doléhat únava z brzkého vstávání. Prostě holka jako lusk. Náš pan doktor měl začít ordinovat v osm. V 8.45 bylo v jeho ordinaci ticho jako v hrobě. V devět přišla od pohledu nesympatická sestra ( pohled kecal, byla fakt fajn) vzala si ode mě doporučení s tím, že se musí domluvit s doktorem jestli nás vlastně vezmou, když nejsme objednané. Doktor, který dorazil v půl desáté! rozhodl, že nás někam vmáčknou ale musíme čekat. No super! Naštěstí prvního pacienta vzal hned a zákrok trval 45 minut. Druhý pacient tam byl déle a to plné dvě hodky. My zatím čekaly na chodbě a po chvilce k nám doklapala i starší dcera, která byla u jiného zubaře. Když byly v létě vedra, chodila ta holka zahalená a nabalená jako muslimská žena. Čím více klesaly teploty tím více se jí zkracovaly sukně. Počítám, že až bude -20 C holka bude chodit v kraťasech. Jakmile dosedla už spustila, že má hlad, že je jí vedro atd. Jelikož jsem byla značně nervozní, upustila jsem jí do dlaně drobnou korunu at si jde koupit něco do bufetu a je chvilku klid. Nebyl. Během minutky byla zpátky, že mají zavřeno a prudila dál. Vrcholem bylo zjištění a naprostá hrůza, že v nemocnici NEMAJÍ WIFI a ona nemůže na notebook. To už jsem vylítla, chytla jí za flígr a s notebookem a kabelkou ji vyšoupla ven s tím, ať si někde ve městě sedne na zadek, chytne si wifi a počká na nás.Tam  předvedla divadýlko chtěje být středem pozornosti. Tak tohle po mě teda nemá.
Během chvilky vyšla sestra a Lizzi šla dovnitř. Až mi ukápla slza, byla jako vyplašené zvířátko, to moje čtyřicetikolový, okatý zlato.Doufala jsem, že operace nebude trvat dlouho, předci jenom už bylo půl jedné, my od rána nic nejedly a nervozita stoupala. A tak jsem chodila po chodbě, přečetla všechny provozní řády, letáky, obrazy, vývěsky snad 100x. V jednu chvíli, když jsem si četla ordinační hodiny jednoho zubaře se dveře otevřely a sestra myslíc, že k nim jdu na vyšetření, mě málem vtáhla dovnitř. Juj to jsem se lekla. A moje holčička byla pořád uvnitř. Lizzina operace nakonec trvala plných 90 minut. Když mi jí vyšoupli, ještě celou omámenou a s nateklou pusou ven, začala jsem brečet, neb jsem ten pohled neunesla. Byla jak hadrová panenka, oči jako dva talíře, nemohla mluvit jen se na mě koulala,....opatrně jsem jí posadila na lavičku, utřela si nudli a šla za doktorem. Opravdu tak vlídný přístup jak sestry tak doktora jsme nečekala a dlouho se s tím nesetkala. Dopodrobna mi vše vysvětlil. Dcerce musel odstranit kořeny obou zubů, což nebylo prý vůbec jednoduché, musel odstarnit i jeden druhý zub, co jí tam rostl, protože byl napaden z velké části zánětem, zánětové ložisko také vyčistil. Dcera mi pak vyprávěla, že po celou dobu operace jí vykládal co zrovna dělá, pořád se jí ptal, jestli jí to nebolí, že kdyby ano, tak jí píchne ještě jednu injekci, sestra jí držela za ruku a hladila po čele. Ona má prostě takové fluidum každý si ji ihned oblíbí. To teda po mě nezdědila. Lizzi dostala celkem 6 injekcí a má na každé straně dva stehy. Jeden zub jí doroste druhý jí museli vzít. Dostala silná antibiotika, léky na bolest, peroxid vodíku  a ústní vodu na výplachy + speciální kartáček a pastu. Cirka jsem vyplázla pětikilo v lékárně ale jsem ráda, že byla tak statečná a že jsme měli takové štěstí na báječného doktora a sestru!Díky!
Měla jsem trošku problémy jí dopravit do auta, nohy jí neposlouchaly a i když váží 40 kg mě připadala jako stokilová. Ve městě jsme ještě odchytla moji prvorozenou, která konečně chytla wifi a vesele si užívala přízně jakýchsi individuí, obědvajícíh vedle ní u stolu. Vzala jsem jí sebou do Bily, udělaly skromný nákup za další pětikilo a i jí usadila do auta s tím, že ještě skočím do papírnictví. Radši bez ní. Cesta vedla kolem butiku, jednou nožkou jsem vkročila, jedním očkem omrkla  a rázem jsem byla lehčí o další tisícikorunu a bohatší o rifle a svetr. Ten mi sice moc na mém pneomatikovém těle nesedí ale dám ho starší dceři k vánoců. Hurááá mám první dárek. Holky jsem vyložila doma a ještě na chvilku mazala do práce. Tam byl docela rozruch, kde jsem tak dlouho. Naštěstí i jinak natvrdlý italský šéf pochopil kde jsme byla, protože něco podobného absolvoval před dvěma měsíci. Po návratu domů měla Lizzi skoro čtyřicet horečky a pusa jí začala přicházet k sobě. Uvařila jsem jí bramborovou kaši, sekanou a snad hodinu jí krmila. Od rána chuděrka nic nejedla, měla hlad ale nemohla jíst, bála se, tak jsem jí pomalinku krmila. Pila brčkem. Po jídle se prý cítila lépe.V noci jsme obě spaly jako špalek, únava zvítězila nad bolestí.
Dneska dcerka zůstala doma. Poctivě vyplachuje pusu, čistí si zbývající zuby, polyká antibio a léky na bolest. Je to moje statečná holčička!

2 komentáře:

  1. Já se svou zubní peripetií..která ostatně nikdy neskončí jí naprosto chápu a moc s ní cítím...

    OdpovědětVymazat
  2. Chudinka malá. Kolik jí je??? Úplně mi leze mráz po zádech, bojím se zubařů, brrrr.

    OdpovědětVymazat