Já, má rodina a jiná zvířena: Víkendové zmatky nervní matky....

Nevím, jestli na mě působí tak negativně počasí či co, ale poslední dobou to jde se mnou fakt z kopce.
V pátek jsem si vzala do práce auto. Bydlím sice kousek ale zkuste tahat výkendovej nákup pěšky. A tak si pracuji a přemýšlím, cože uvařím a napeču. Musela jsem navařit už v pátek neb v sobotu jsem svištěla do Benešova na pochod. Vše jsem měla vymyšleno a naplánováno do posledního puntiku, kde co v jakym obchodě koupim, abych se nemusela přetahovat s železnejma holema ( důchodcema) o poslední mléko v akci z původních 10,50 na 10,20 Kč..
Padla čtvrtá, sbalila jsem svoje stárnoucí kosti, houkla do všech dvou kanceláří pozdrav a mazala domů. V hlavě mi kynulo těsto na báječné jablkové koláčky, právě čerstvě vytisklé z internetu. Přemýšlela jsem , jestli mám doma všechny potřebné ingredience, hlavně nezapomenout koupit skořici, neměla jsem jí na seznamu. Přišla jsem domů, sbalila dceru a že pojedeme nakoupit do Tesca. Otevřu garáž a krve by se ve mě nedořezal! Byla prázdná! Okamžitě jsem začala panikařit, ruce i nohy se mi rozklepaly, zuby mi cvakaly jako kostlivci. Někdo nám ukradl auto!!! Už jsem chtěla letět domů pro marodícího manžela když se mě mladší dcera zeptala : Hele mami a nebrala jsi si auto ráno do práce??? No jasně že brala ale úúúúplně pozapomněla, že mi parkuje před prací. Zsinalou barvu obličeje vystřídala červeň, za mírný úplatek požádala dceru o taktní pomlčení o této mojí indispozici. Nákup dopadl dobře a koláčky ještě líp byly famózní prostě eňo ňuňo.
V sobotu ráno jsem vstávala časně, protože jsme s kámoškou jely do Benešova na pochod Benešovské toulky. Sami bez manželů, bez dětí. A rozhodly jsme se , že si to náležitě užijeme. Počasí bylo krásné, rozhodly jsme se pro pouze 15 km, neb kamarádka musela být do sedmi do večera doma. Manžel nakázal. Už takhle těžce nesl, že jde se mnou a ne s ním. Start pochodu byl u školní jídelny ( pro ty kdo to tam zná) a šlapalo se směrem ke Konopišti, kolem golfových polí ( čuměla jsem jako puk, kolik " zlaté" mládeže se tam vyskytovalo) a ještě takový oblouk. A tak jsme šlapaly a kecaly a kecaly a šlapaly a najednou tu byl cíl. A protože jsme měly ještě čas a nechtělo se nám jít domů, stavily jsme se ve Vlašimi v zámeckém parku, lehly si na trávu a jen tak koukaly na oblohu a relaxovaly. Bylo to moc fajn. Hladové oko v autě na mě blikalo, tak se ještě zajelo pro benzín. Samozřejmě, já zblblá z té krásy kolem, jsem vesele vzala hadici od nafty a strčila ji do nádrže. Normálně beru natural, ale když je tak hezkej den, že?....naposlední chvíli jsem se probrala z toho euforického kómatu a načepovala natural. Radši si ani nechci představit, jak by naše felda tu naftu ztrávila.
Doma mě čekal churavějící manžel a grilování. Večer jsem slíbila těm dvěma labutím, že pro ně dojedu do Ledče ( cca 20 km od naší rodné hroudy) kde byly na nějakém diovadle či co ( no řekněme to asi takhle, pro mě byly v divadle, ale normálně pro veřejnost měla každá rande, a protože starší dcera změnila stáj a nabrnkla si rozmazlenýho milionářskýho klučíka, z čehož teda vůbec nejsem odvázaná, tak že je radši vyzvednu osobně, aby se dívčina " náhodou" nezzapomněla v jeho rodné haciendě tak přibližně 15+3+kk+3 garáže). Tuhle cestu jsem jela snad už milionkrát, zvládla bych jí i poslepu. To bych ovšem nesměla jet v půl jedenáctý v noci a ještě k tomu úsek asi 10 km byl nesměl být totálně rozfrézovaný. A tuto maličkost mi jaksi někdo pozapomněl říct ( dcera, jezdí tam do školy), na silnici pouze upozornění na snížení rychlosti na 30 km a značka práce na silnici, nikde žádná cedule: Mončo dávej si bacha, frézujeme tady silnici!!! A tak jsem hned do první díry samozřejmě vlítla, až jsem si trošku překousla jazyk a hlavně jsem feldě málem urvala spodek. Chudinka, už je to starší dáma, dýchavičná, celá rozlámaná a já jí ještě proženu dírama. A tak jsem pak jela pomalu, oka přilepený na předním skle, docela slušně po....od much, střídala dálkovky a parkovačky abych vůbec viděla. No byl to horor i pro tak ostřílenýho silničního piráta jako já! Nakonec jsem dojela, uklidnila klepající se údy a jala se hledat ten můj potěr. Na to, že bylo krátce po jedenácté, to tam žilo jako na václaváku. Samej ožrala, feťák...naštěstí holky mezi nima nebyly, ty jsem odchytila na nábřeží, naštěstí už byli sami, bez těch jejich idolů ( bych to musela pomlátit všechno na jednu kupu, puberťáky). Zpáteční cesta se samozřejmě neobešla bez peprného komentu od starší dcery ( jeď matko, se vlečeš jako sopel, dělej mám hlad, pak jí bylo zle z jízdy, pak zase měla žízeň a když jsem konečně minula ceduli od rodného města, tak usnula). Až doma jsem si uvědomila, že kobereček z auta, kterej jsem si vyklepala a následně položila vedle auta, že ho tam jako za chvilku, než dohulim, vložim zpátky, tak chudák zůstal ležet.
Neděle proběhla v poklidu mého obletování rodinky především těžce chřipkujícího manžela. Celým následujícím týdnem jsme prosvištěla s jazykem na mém novém kardiganu z Tchiba, protože můj mladej kolega si odjel válet šunky na Mallorcu a mě tady nechal se zahraničním šéfem samotnou! Když řeknu, že jsme fakt lítala, tak jsem fakt lítala. Někdy v polovině týdne jsem hned po ránu asi řekla něco, co jsem neměla a churavé manželátko na mě přestalo mluvit. A to tak, že fakt. Nejsem si sice vědoma, že bych z úst vypustila nějakou zlobotu, ale na druhou stranu u chlapa nikdy nevíte, co ho urazí. A tak se ještě s problémama s těma mýma dvěma holubičkama přidala tichá domácnost. Musím přiznat, že čím jsem starší, tím mi to víc vadí. Hlavně taky proto, že holky si ze mě nic nedělají a pokud je tichá domácnost, platí to dvojnásobně. Táta na ně platí. Zrovna včera vřeštěly v pokojíku, že tam mají pod postelí pavouka. Tak manžel chtě nechtě ho musel jít zabít, neb já jsem vřeštěla s nimi. Vlezl pod postel, jedinou mohutnou ranou toho chudáka rozmázl a když vylezl, neubránila jsem se úsměvu. Pyžamem jim vytřel ten bordel ( a to mi tvrdily že tam zrovna uklízely), co měly pod postelí, skýtající nějaké papírky, žvýkačku a další nepublikovatelné věci. Tak ještě v půl jedenáctý večer u nás bylo veselo a holky musely uklízet. Bohužel ráno tak byl binec naprosto stejný. Možná vás napadne proč jim tam neuklízím já? To už jsem vzdala.
A tak v sobotu u nás bylo ticho, starší si vyrazila do Europarku utratit nějakou korunu a já asi hodku přemlouvala mladší, aby se mnou šla na další pochod tentokráte kolem Bohdanče. Nakonec jsem jí ukecala na minimum 6 km. No pro mě nic moc, ale byla jsem ráda že se mi jí podařilo ukecat. Když však na startu viděla u cedule 6 km že tam stojí její spolužák a zapisuje, začala vřeštět, že k němu nepůůůjde, že je to trapný, že jde na pochod, že se jí budou všichni ve třídě smát že je trapka atd. A tak jsem zamířily ke stanovišti 10 km, kde byly nějaké holčiny a ty nijak mou dceru nepobuřovaly. A na startu jsem si všimla, že jsem doma zapomněla svačinu. No neva. Dcera po pár metrech začala fˇnukat, že má hlad. Snažila jsem se jí upokojit, že ještě 9,50 km a budeme v cíly a dá si hranolky. Celou cestu si musela s něčím hrát, aby šlapala. Nakonec jsme to zvládly, dojely si na báječnej oběd, kde se k nám připařila i starší a po přivítání: nazdár vy stařeny a ostré výměně názorů mezi oběma typu ty krávo, ty pí.... jsem radši rychle zaplatila, narvala je do auta a vyplivla až doma. Tak byl stejný klid jako ráno. Ráno jsem dala prát tmavé prádlo. A jelikož jsem frajerka, číslice moc neovládám, dala jsem ho vyprat rovnou na 60 C ( normálně peru na 40), pejska jsem sice vypustila ven ale zapomněla mu dát vodu, manžela doma zamkla ( protože marodí) jak chtěl ale vzala si jeho klíče a on si neměl čím odemknout když chtěl jít zkontrolovat psa a ve finále jsem nezavřela okýnko do sklepa jak mi manžel několikrát připomínal a kočky si tam uděla mejdan. Což bylo asi nejhorší, protože sousedi mají snad 20 koček a když se vám to dostane do sklepa a zaneřáděj vám ho tak, že se tam nedá dýchat....hrůza. Teda pro mě která chudinka to musela uklízet :-(
Neděle byla poklidná, manžel se rozmluvil a s velkou pompou mi předal fungl nový notebook, jen pro nás dva, abychom si po večerech mohli pouštět filmy s surfovat na internetu. Co na to, že máme nornální počítač a každá holka má svůj netbook? Ale rozhodla jsem se, že se na vše budu koukat s pozitivní stránky a děkuji tím to manželovi, že mi chtěl udělat radost.
Ono to není moc poznat ale to je golfové pole u Benešova