Vy už jste tady zase???

Nějak poslední dobou se ke mě štěstí točí zadkem a smůla rozprostírá svoji náruč. Hrůza na poli manželském, nikomu bych to nepřála. Jelikož máme malý domeček nemáme kam před tím druhým zalízt, když jsem v obýváku on zaleze do ložnice nebo naopak. Oba jsme berani a ani jeden neudělá první krok, a hospoda to když tak jistí. Zrovna jako dneska. V deset večer se zničeho nic sebere a jde pryč. Jak já tohle nesnáším a tomu kdo vynalezl hospody bych nejraději rozbila ústa...ach jo to zase bude noc.
Jsem ráda, že už je konečně pátek na jednu stranu ale na druhou se děsím toho, co zase bude, co zase kde vyvede, kdo ho dovede domů...žiju v neustále úzkosti a panice a léta poznamenaná těmito dvěma mě neustále doprovázejícími negativy si začínající vybírat dań po stránce zdravotní. mám v nepořádku srdce, bije si jak se mu zachce, někdy buší tak rychle, jindy zase jakoby vynechá...jsem asi magor.kolikrát se přistihnu, že si pro sebe něco mumlám, i holky si toho všimly. Ale chovat se normálně mě stojí staršně moc sil, jsem tak unavená, tak sama...holky jsou v pubertě, mají svůj svět, kdo máte pubertální děti, víte o čem mluvím. Jejich hádky, řev, sourozenecká rivalita mě leze na nervy. Každé ráno vstáváne s křikem, bojujeme o koupelnu, fén, nechtějí vstávat a pak nic nestíhají, berou si navzájem věci, starší m bere oblečení......chjoooooooo
Včera byl zase den . Ráno začal vcelku fajn. Rychle jsem vypadla do práce abych je nemusela poslouchat. Lizzi je ještě doma po té operaci a Zuzku provokovala, že musí do školy a ona nejde. Jak to dopadlo nevím a radši ani nechci vědět. V práci jsem byla po ránu nezvykle činná, dodělávala jsem resty, které odkládám týdny. Jenže pak na mě přišla řada s  cestou na poštu. Tím, že se zhoršuje počasí, zhoršuje se i moje panická porucha. Na poště byla fronta jako prase a ně mě přišel po dlouhé době záchvat úzkosti a paniky( nesnáším pošty , obchody, čekání ve frontách). Kdo to zná, ví o čem mluvím. Přesně učebnicový infarktový stav se vším všudy. Musela jsem na vzduch a rozdýchávat.  Tep tak 300, tlak 190/120....Ještě jsem musela něco koupit kolegyni k obědu a představa jít do obchodu ve mě vyvolala další atak. Kolegyně se musela spokojit s nudlemi od čongů zakoupených venku u stánku, to mi problémy nedělá. Zbytek pracovního dne nestál za nic. Trochu mi pomohl oběd ale pořád jsem cítila dozvuky dopoledního záchvatu. Domů jsem dorazila s jazykem na vestě. Tak co mám dělat dřív? Nějak jsem neměla náladu fakt na nic. Ale ten nahoře rozhodl za mě. chvilku jsem tady seděla na gauči  a relaxovala, když jsem z pokojíku jsem zaslechla smích, spíš řehot. Lizzi se něčemu srdečně smála, tak nahlas, tak dlouho...zrovna jsem se chystala , že půjdu dám bublat nějakou večeři, když  do kuchyně vlítla Lizzi celá od krve. Tekla jí z pusy, po rukou, tričku...za ní letěla hysterická Zuzka ( starší) a něco nesouvisle mlela. Nikdy mi pohled na krev nevadil ale ted se o mě pokoušely mdloby. Vůbec jsem nevěděla, co se děje. Lizzi se tak smála, že jí popraskaly stehy v puse!!! a rány začaly festovně krvácet. Co teď? Když člověk musí tak funguje. Moje problémy s panikou musely stranou. Nacpala jsem dceři tampony do pusy ( bylo to náročný, zvedal se jí žaludek) bafla peněženku, doklady, klíče od auta a děkovala bohu, že auto mám v garáži, narvala obě holky, jednu v šoku a druhou už dosti hysterickou do auta a vyrazila směr benešovská pohotovost. Auto neřezutý, snad jsem byla připoutaná, ani pořádně nevím a o tom, že do Benešova na zubní pohotovost letos už jedu po šestý jsem radši ani nepřemýšlela. A pořád se stejnou dcerou. Vy už jste tady zase? Tuto otázku nám položila nám dobře známá pohotovostní sestra. Ale na nějaký pokec a srandičky nebylo času, Lizzi krvácela a bylo potřeba celou tu hrůzu uvést do pořádku. Takže rychle na křeslo, injekce, vyčistit a zašít. Dcera během jednoho týdne dostala do pusy snad 8 injekcí, podstoupila trhání, dvakrát šití...za chvilku bylo hotovo, a já podruhé v tomto týdnu ji táhla jako hadrovou panenku do auta. Předtím jsem však vyplázla ještě nějaký větší peníz a vlastně ani nevím za co. Radši jsem se neptala. Domů jsme dorazily kolem deváté večer. Mladší i starší usnuly téměř okamžitě, což se nestalo už několik let, aby usnuly takhle brzy. Já vytuhla za chvilku po nich. Ani jsem si nevšimla, že jsem nechala ve dveřích klíče, tudíž manžel se nemohl dostat domů. Zkoušel nám volat, ale díky přemíře zážitků a hlavně z únavy jsme spaly všechny tři jako dřeva. Ráno mi ani nebylo divný, že vedle mě neleží ale podle počtu nepřijatých hovorů jsme poznala, že se něco stalo. Nechtějte ani vědět kde musel spát a co jsem si vyslechla! To byl zase den!
Tož tak mi vesele žijeme. Zítra musíme do Prahy přezout holky do zimního obutí a jelikož jedeme všichni čtyři, můžete se brzy těšit na další veselé historky z naší praštěné rodinky. hezký víkedn.