Pozdrav z domácího lazaretu....

Tak už jsem doma. Ale pěkně po pořádku.
strávila jsem nedobrovolně týden v kutnohorské nemocnici po úrazu na dětském hřišti. Pustili by mě možní i dříve ale moje životodárná tekutina pořád nevykazovala hodnoty, které by mě umožnily návrat do rodné hroudy. A tak jsem obšťastnila svou přítomností většinu lékařů z různých oddělení. Kromě psychiatrie snad všechny. Přehazovali si mě všude jako horký brambor snažíc se zjistit cože moji těleśnou schránku vlastně trápí. Nejvíc se asi vyznamenal můj dutý sval, srdce, který při EKG dělal všechno možné, jen nééé normálně tloukl. Takže šelest, palpitace ( nepravidelná srdeční činnost, pocit jakoby vynechání , aritmie) no bylo toho na celou a4 stránku. Marně jsem se snažila pánům doktorům naznačit, že jsem trošku nervově labilnější a možná nepravidelná srdeční činnost pramení odtud ale bylo to marné ( mám panickou hrůzu ze všech bílých plášťů, vyjma veterinářů). Jednoho bystřejšího lékaře taky napadlo, jestli nemám nemocnou štítnou žlázu a zeptal se mě na rodinnou anamnézu. když jsem mu vyjmenovala snad všechny možné dostupné nemoci, které existují ( moje mamka jich měla spoustu a pokud nějakou neměla měl jí pro změnu taťka) tak jen zakroutil hlavou a doporučil mě na jiné nemocniční oddělení.
Pacient jsem byla velice ukázněný a myslím, že ze mě měli jak sestry tak doktoři radost. Ne že bych byla v nemcnic ráda to ne ale zas tak zle mi nebylo, celý den jsem odpočívala, četla, spala nebo něco baštila, popřípadě navštívila nějakého fešného doktora na vyšetření. Na stravu si stěžovat taky nemůžu, mě chutnalo, pravda jedla jsem i lepší ale co....kde se najíte a vyspíte za šedesát korun???Steskem po domově jsem taky netrpěla, holky mi psaly a volaly v pravidelných hodinových intervalech a i manžel se nejméně jednou denně ozval a poptal se jakže mi je a jestli už nepojedu dom. V pátek se konečně dočkal. S několika stránkovou propouštěcí zprávou mě vyšoupli po osmé ráno ven z nemocnice a nazdar bazar, o mé lůžko se již prali další pacienti . Chvilku jsem si pohrávala s myšlenkou, že pojedu domů busem nebo vlakem ale byla jsem potom otřesu nějaká slabá tak jsem radši zvolila variantu alá manžel. Přijel. Ani nevylezl z auta aby mi pomohl s  taškou, což nevěstilo nic dobrého. A taky že jo. V práci si prý pohnul se zádama a nemůže se hýbat. že mu není dobře bylo evidentní ale aspoň jak je mě po týdenním pobytu v nemocnici se mohl zeptat. Nezeptal. Musel řídit ( já mám po otřesu ještě zhoršené periferní vidění, takže nemůžu)trpěl. Byla jsem ráda, když jsme dorazili domů. Byla potřeba nakoupit ale on by to nezvládl ( sotva jsem ho dostala z auta) a já sama nenakoupím, takže zbyly holky v záloze. Doma byl jakžtakž pořádek, manžel ihned omdlel na gauč a do večera nevstal. Já dojela z holkama nakoupit, což mě dokonale unavilo a omdlela jsem vedle manžela. Lazaři hadr.Starší začala večer chřipkovat a horečkovat takže na obsluhu zbyla pouze mladší dcera, která však byla plnně vytížena facebookem. Takže hádejte kdo chtě nechtě musel zvednout kostru a postarat se aspoň o nějakej žvanec k večeři? Ano správně, manžel to doopravdy nebyl.
Sobotní probuzení nebylo jedno z nejlepších, protože manžel moc toho nenaspal, pořád sebou mlel jak hledal vhodnou polohu kdy by ho záda nebolela, tudíž jsem toho moc nenaspala ani já. A starší do toho všeho čtyřicítkovala. A tak jsem najela na normální sobotní režim, tedy normální režim jako když jsem zdravá. Ze začátku to šlo, ale brzy jsem se unavila takže jsem měla mírný skluz. ve finále jsem zjistila, že nemám olej na smažení ( i když vím, že jsem ho 100% kupovala nebo že bych byla už tak blbá?)  a tak jsem ještě musela narychlo dojet do tesca. Řídilo se mi teda fakt blbbě mozek mi nějak nebral. V Tescu fronta dlouhá jak babské řeči stála jsem na konci na trubka jen s olejem totálně naštvaná, proč nejsou v provozu další pokladny. Můj vztek byl vyslyšen, já vyplázla šedesát kaček za olej a mazala domů dosmažit bramboráky a dodělat štrůdl. Zajímavý je, že jakmile se jednalo o jídlo byl manžel úplně mobilní, bolest v zádech mu v žádném případě nevzala chu´t k jídlu.
Po obědě se odporoučel do své svatyně do ložnice, kde tráví poslední víkeńdy (nejdřív nachlazení, pak chřipka, pak angína a ted záda) veškerý volný čas ležením v posteli a sledováním TV. Já douklidila, vytřela a šla žehlit. Že by někdo bral ohledy na to, že jsem se den před tím vrátila čerstvě z nemoccnice a že opravdu nejsem fit, to tedy ne. Ještě že se mi otřásl jen mozek a ne něco jinýho, ten k žehlení zas tak nepotřebuju. Byla mi zima ale na topení jsem si netroufala, pořád jsem doufala, že se manželova záda umoudří a dovolí mu zatopit. Nedovolila. tedy prý. Tak jsem s mladší nadělala třísky a nakonec i úspěšně zatopila. Jééé to je teplíčko liboval si manžel a plánoval, co všechno musí udělat, až mu bude dobře. Vzteky jsem bublala. Kdyby udělal vše, co pusou namele....ani náhodou.
Večer jsem strávila na počítači, četla blogy...Nedělní ráno bylo stejné jako sobotní, jen s tím rozdílem, že jsem spala líp a starší dcera už toliko nehorečkovala. Manželova záda pořád stávkovala, tteda prý, ale všimla jsem si, že už po schodech mu to běhá líp. Co mi na to odpověděl? Že prý to není pravda že je mu hůř a hůř. Odvoz na pohotovost však striktně odmítal!
Jsem ve stavu nemocných a do práce opravdu nepospíchám. Zahraniční šéf sice brblal, ale má to marný. Dokud nebudu v rychtyku, do práce nemůžu.