úterý 1. března 2011

Manuál na manžela aneb umění diplomacie

Soužití muže a ženy není vždy jednoduché a celý život se učíme poznávat jeden druhého. Podle mého názoru jsou muži vesmě všichni stejní.  Pracuji v mužském kolektivu, jednoho mám doma tak můžu srovnávat. Chlap je především ješita a to bez vyjimky. Velice rád je chválen za každou maličkost avšak chválí jen málokdy. Všechno ví, všechno zná, všude byl všechno četl ( nebo aspoň u nás to tak je).
Když jsem se vdala vše se dělalo jak jsem chtěla já, kupovalo se co jsem chtěla prostě vše bylo po mém. Účet jsme měli společný a já ho pečlivě každý měsíc vymetla do mrtě, neušetřila ani korunku. Každý měsíc jsme jeli na doraz a jelikož jsem to uměla dobře prodat byli jsme velice často zváni na oběd po celém príbuzenstvu čímž bychom čistě teoreticky měli dosti ušetřit.Opak byl pravdou. Ale abych pořád jenom nekafrala, manžel v té době vydělával opravdu pár korun, moje mateřská byla zanedbatelná a uživit v té době dvě malé děti, manželku, krmit auto a byt nebylo jednoudché. S postupem času se začala měnit jak finanční situace tak naše soukromá. Manžel pomalu dozrával a uznal, že ne vše, co dělám, je tak báječné, jako se mu jevilo po svatbě. Po té přišly nějaké problémy o kterých se nechci raději rozepisovat a my si dali druhou šanci. Jenže v té době už manžel nebyl tvárný jako modelína a mě začaly krušné chvíle, jak na něj. Trvalo mi to několi let než jsem ho poznala natolik dobře abych mohla s ním vycházet ke spokojenosti nás obou. Dosti mi pomáhaly mé kamarádky, které si touto periodou taky prošly a radily a radily.Strávily jsme spolu spoustu času kde jsme rozebíraly různé situaci a jak se následně zachovat. A tak jsem si vytvořila jakýsi manuál nebo nádvod jak jednat a žít s vlastním manželem. Mám v hlavě barometr, který hlídá jeho nálady, citové rozpoložení, únavu nebo naopak nadměrnou aktivitu. Předcházím situacím, kdy by doma docházelo ke střetům, mezi manželem a starší pubertální dcerou, vím, že když přijde z práce a nemluví, tak musím počkat až se rozmluví sám, protože kdybych na něj naléhala byla by z toho hádka, vím, že ho nesmít nutit do práce, protože ji pak stejně neudělá a tak se ze mě stal ještě ke všemu diplomat. Když po něm něco chci, cokoliv musím jednat diplomaticky.A hlavně chválit a chválit a chválit.... Prostě jsem pořád ve střehu. Díky tomuto mému chování máme doma klid, nelítají nám tam talíře a pokud někdy někdo uslyší můj ječák intenzity sirény, pak jsou důvodem mé pubertální dcery, paličatý psík, vynalézavý a pořád utíkající z terárka had, nebo cvrčkové, hajzlíci vyčůraní, kteří dokáží uniknout snad z každé krabice ( zkusili jste někdy lovit cvrčky po celém bytě???).
Tak třeba nákupy. Pokud potřebuji někam zajet na nákupy chce to taky velkou částku diplomacie. Tak nejdříve musít najít vhodný termín, přiklonit se k manželově náladě a hlavně k jeho permanentní nechuti nakupovat ( já zase mám permanentní chuť :-D). Dopředu, tak 14 dní, ho s tím pomalu začnu seznamovat. Osonduju, jak to přijme, jestli už nemá nějaké jiné plány a hlavně jak je ochoten pustit nějakou tu tisícovku z účtu ( na mé přání máme každý svůj účet, kde já zajišťuji obživu a ošacení pro nás a on zase větší výdaje spojené s barákem, složenky atd). Postupně a pomaloučku ho připravuju co je potřeba koupit, když se jedná o něco co podle něj není potřeba( jako je oblečení, obutí pro manželku ). Když už je takto připraven, musím připravit podmínky KDE nakupovat, což taky není tak jednoduché. Pokud nákupy, musím ho motivovat nebo zaujmout obchodama, které jsou pro něj zajímavé. Takže když potřebuju něco v OBI, Baumaxu, Bauhausu atd. to je pro něj motivace, to má rád takže to je v poho. Obráží se mnou kytičky, květináče, koberečky, polštářky, záclonky, sice nadává ale dá se to. Já na oplátku kamením hodiny u vrtaček, pilníků, rozbrušovaček, slintám nad šroubečkama, matičkama, kleštičkama a podobnýma nesmyslama. A jsme spokojený oba. Pokud se jedná o nákup oblečení, k tomu potřebuju diplomacie víc, neb to manžel nesnáší. Takže když oblečení, musím najít nějaké obch. centrum, kde v okolí mých butiků se nachází sport, kniha nebo elektronika, zajímavé obchody to pro manžela. Ještě musím přihlédnout k mé PP( panické poruše) takže předem škrtám OC Chodov a musím najít něco menšího. Taky fuška skloubit toto vše dohromady. Pokud konečně najdu OC které splňuje vše zaplesám a těšímse na nákup!. Velice také záleží na rozpoložení, v kterém se manžel po ránu kdy jedem na nákupy nachází. Pokud je vesel, mám vyhráno a vím, že kromě nějakých nezbytností, přibyde do mého šatníku nějaký pěkný a jistě nezbytný kabátek na jaro, už takhle přeplněný botník obohatím o nějakou módní novinku a samozřejmě vše musím obohatit a sladit nezbytnou kabelkou ( že jich mám asi 15?jenže tuhle fakt potřebuju!) a to vše bez újmy na mém poloprázdném účtě. Pokud manžel není právě vesele rozpoložen, nastává další pravidlo, kdy ho chválím, neustále. Za to , že nejede po dálnici 190 jako obvykle ale jen 170km/hod., za to že nenadává na pomalé řidiče jako obvykle ale pouze se vztekle mračí, za to že konečně po dvou letech opravil kapající kohoutek v kuchyni, že po třetí v našem společném životě vynesl koš, za to, že při čistění zubů nezaplival celou koupelnu jako vždy ale pouze půlku koupelny a zrcadla a za to že po sobě dal prkýnko dolů. Takto nám poklidně plyne cesta. NIKDY neřídím, když jedeme spolu. Asi bych neunesla jeho připomínky k mému řízení ( jako každá ženská řídím předci špatně ne?) a musela bych ho pohladit něčím tvrdším po jeho mozkovně. Takhle vždy vesele se doplazíme před předem určený cíl naší cesty a začíná další  estráda. Nákup oblečení. Většinou umístím manžela do nějakého jeho oblíbeného obchodu a vyrážím do butiku. Pokud je manžel v poho vím, že mám až 45 minut na to, sehnat si vše potřebné, pokud není v poho po pěti minutách mi bude mobil cvičit v kapse kámásutru, jak mi bude manžel vyvolávat žeho to už nebaví. Takže manžel je přikurtován s očima upřenýma na mladou, bloňdatou prodavačku v jeho oblíbeném obchodě a mě nastává honička. Vlítnu do obchodu, s pohledem štvané zvěře skouknu zboží, oči se mi automaticky přilepí na nadměrné velikosti ale mozek hledá mezi  normálem něco do čeho bych se nasoukala a nevypadla mi z toho prsa a břicho, kalhoty slim a bokovky přehlížím jako složenky, neboť nedokáží se shodnout s mýma vypracovanýma pomerančovýma nohama a ještě vypracovanějším rosolem místo břicha a pozadí. V nadzvukové rychlosti beru oblečení ze stojanů, někdy i táhnu stojan za sebou, vlítnu do kabinky, narvu na sebe co se dá i nedá, pokud něco mému oku lahodí šáhnu po všech barvách, co jich tam najdu a mažu k pokladně, cestou přiberu kalhoty do kterých se vejdu i s tím mým ovocem a rosolem, ještě šáhnu po tričku vellikosti dvaceti čtverečních cm pro mladší dceru, nějakou hitovku pro starší, trenky pro manžela zaplatím a přesně podle plánu stepuju před obchodem, kam jsem odložila manžela. Pokud se tam ještě nachází a  spokojen vím, že stihnu ještě jeden obchod. Pokud ho najdu nadávajícího někde na lavičce nastupuje další varianta a tou je jídlo. Usadím ho někam ke stánku, restauračky, KFC atd. zásobím jídlem a pitím nejméně na dalších 45 minut. a supermanskou rychlostí pokračuju v nákupech. Poté zasednu vedle něj, slupnu polovinu nabízejícího se menu na vývěsní tabuli a jsem připravena na další dobrodružství.
Je to asi měsíc, co mi můj šatník a má digitální váha oznámily, že je potřeba vyrazit někam a obohatit mou garderóbu o nějaký ten módní výstřelek a zamaskovat tu spoušť kterou mi zanechala nevázaná konzumace všeho co doma najdu. K mé radosti se manžel zmínil, že zrovna ten víkend je v Praze teraristická burza, na kterou velice rád jezdí ( já už méně raději). Mé srdce zaplesalo protože jsme jeli z manželova popudu a věděla jsem že se na výlet bude těšit. Jelikož rozpočet na obnovu mého šatníku byl trošku větší musela jsem na to připravit živnou půdu. Věděla jsem , že manžel chce hada. Malinkou užovku, pro mě hnus, pro něj záliba. Po večerech jsem nastudovala knížku " Žijeme s hadem" a věděla o nich víc než manžel sám. Podle mého očekávání byl manžel veselý už od rána takže nás čekal příjemný výlet. Zopakovala jsem si své vědomosti o hadech kterými jsme hodlala oslnit přítomné i nepřítomné návštěvníky burzy. Obratně jsem naše kroky nasměrovala k těmto plazům, pak jsem " náhodou" zabrousila k terárkám, pohotově hodila řeč s prodávajícími, se zpocenýma snad i ušima jednoho plaza chytla do ruky. Manžel nevycházel z údivu ale pořád se na mojí udičku nechytal. Jaksi nepochopil, že jsem ochotná mu hada konečně po letech dovolit si pořídit. No nic. Dáme další kolečko. Nechala jsem ho trošku vydýchat a s hrůzou pozorovala tu širokou škálu terarijních příšer, pavouků, švábů, holat, cvrčků.....Zastavili jsme se u jednoho z prodejců, jehož nabídka užovek byla skutečně nepřeberná, různě barevná. Znovu jsem zapředla hovor a manželovi konečně začalo docházel, že nás doma bude o jednoho hada víc. S výběrem hada i terárka si nechal mnou ochotně poradit, ještě jsme přibalili nějakýho cvrčka a červa pro chameleony, holata pro hada a další nezbytnosti pro život hada v terárku a s tím vším mě vyšoupl před burzu ať prý počkám, že ještě pro něco musí skočit. Stála jsem tam, ovešená tou faunou jako bezdomovec na hlavním nádraží a čekala na manžela s čím se přihasí. Tajně jsem se přikláněla k nějaké kytičce, nad kterou jsme smočila oko minule.Asi po 20 minutách, kdy se mi už pomalu odkrvovaly všechny dvě plné ruce a křepčila jsem kolem terárka v rytmu indiánského tance, jak jsem si potřebovala odskočit, manžel přišel s pečlivě zabalenou igelitkou. Zrak se mi zalil slzou( naivně jsem si myslela že opravdu koupil tu kytičku). On skutečně koupil kytičku ale ne pro mě ale do terárka pro chameleony! Ale i tak jsme si výlet užili, já si krásně obohatila ve slevách šatník. Kdybych přišla za manželem a řekla mu, ať si toho hada koupí sám tak by z toho neměl takovou radost jako měl teď.
Není to tak dlouho, co starší dcerka dostala k narozeninám notebook. Byla jsem sice proti, jeden počítač doma máme, ale dívčina je na střední škole, dobře se učí a noťas je prý potřeba. Ví dobře jak zacházet s tatínkem,tam trošku zalichotila, tu zamrkala svýma předlouhýma řasama a támhle vymáčkla ze svého pečlivě zmalovaného oka slzu a tatíček roztál jako zmrzlina od Algidy a koupil svojí holčičce noťas. Dopředu jsem věděla, že to není moc dobrý nápad, protože dcera si jaksi věcí moc neváži a bude jen otázkou času kdy přestane tato technická vymoženost fungovat. Ne však vinou dcery jak tvrdí ona ale vinou nekvality výrobku( jasně když holce notebook spadne cca 20x z postele na dřevěnou podlahu když při sledování nějakého stupidního filmu usne, je to předci vina výrobce ne?) A tak se taky stalo. Notebook přestal nějakým záhadným způsobem fungovat. Tak jsme se rozhodli ho reklamovat. Jenže nastal takový malilinkatý problémek. Manžel nepatří zrovna mezi pořádkumilovné živočichy a tak nemohl si vzpomenout kamže uklidil účtenku. Já samozřejmě věděla kde je, ale nemůžu k němu přijít a říct: Hele miláčku, ta účtenka je tam a tam ale protože jsi sklerotik a bordelář tak nevíš kde je! A tak jsem zase musela uplatnit svou diplomacii a navigovat ho tak, aby si konečně vzpomněl kam ji založil. Nejdřív prohledal kde se co dalo. Peněženku, batoh, šuplík kde máme doklady, obývák, kuchyň prostě všechno. Nic. Pak dlouze přemýšlel. Nic. A přišla moje chvíle. Jen tak nenápadně jsem se ho zeptala, jestli si do svého zápisníku poznamenal ten větší výdaj, který jsme měli( manžel má zvláštní zápisník, do kterého se rozhodl zapisovat " větší výdaje" aby měl přehled, zapsal si tam něco asi jednou a pak na to už jaksi " nebyl čas") sice chtěl něco odseknout ale pak jsem viděla nad jeho hlavou imaginární bublinu jak přemýšlel, náhle vystřelil své 190cm tělo, popadl zápisník a v něm našel několik dní hledanou účtenku. S úsměvem a větou na rtech: Jsem ti říkal že vím, kde ta účtenka je. byl naprosto spokojen, já byla taky spokojena, ještě jsem ho pochválila....a o to tady předci jde ne? Všichni jsme spokojení!

1 komentář:

  1. Akinomo,pěkně sepsáno.Teď jsem "jen"četla:-).Zítra se vrátím,pročtu znovu a komentík bude na světě :-).Momentálně mi to už nemyslí:-).

    OdpovědětVymazat