Letos poprvé....

Co? Včera jsem vyjela na kole. Jak jsem psala v minulém článku, pohled do těch hrozných zrcadel ve zkoušecích kabinkách v buticích mě přiměl něco ze sebou dělat. Kdo mě zná blíž ví, že se sportem se moc nekamarádím a jediné co zvládnu s aspoň kapkou radosti se jízda na kole nebo pochody.
Jako každý den, než jdu domů z práce si vždy pečlivě naplánuju, co budu po příchodu domů dělat. Jelikož zbytek rodiny o práci moc nestojí , odpoledne bych se opravdu nenudila kdybych....kdybych po příchodu domů sebou neplácla na gauč a tam nevydržela do pozdních nočních hodin. Někdy se mi stane, že přijdu domů a kmitám jako včelka od jedné práci ke druhé ale většinou se zapomenu na gauči a horko těžko uvařím večeři a jdu spát. Pokud má manžel na odpolední musím ještě zatopit.Starší dcera 3x do týdne jezdí ze školy až kolem šesté a pak se jde učit a mladší má různé sportovní a i mimo sportovní aktivity takže jí vídám také až večer. Jediné na čem nekompromisně a každodenně trvám je mytí nádobí. V tom se každý den střídají a vyjimku udělám akorát v případě nemoci nebo když mají opravdu hodně učení. Jsem ráda, že aspoň tato domácí práce se u nás zavedla a holky ji bez většího reptání plní.
A tak jsem se včera už v práci rozhodla, že přesadím konečně papriky, vyžehlím zase tu dvoumetrovou horu prádla. Tak zněl můj plán. Smskou jsem se manželovi připomněla ať mě vyzvedne z práce. Bylo tak nádherně, že jsem na poslední chvíli změnila plány. Co kdybychom se jeli projet na kole? Manžel viditelně nebyl ve své kůži. Jak sám říká, nedávno z něj slezla zimní únava a už zase na něj hupsla únava jarní. Nicméně s výletem souhlasil. Práskla jsem taškou s nákupem na kuchyňskou linku, nasoukala se do nových prďáckých cyklistických kalhot, bundy, na oči nasadila cool brýle a byla ready. Že jsem vypadala jako papoušek Kakadu, tak barevná, mi  ani zbla nevadilo. Manžel musel vzbudit kola ze zimního spánku, trochu jim dofouknout dušičky a vyjeli jsme. Nějak jsem doma pozapomněla nechat vzkaz, kde jsme. Jelikož se naše městečko nachází v dolíku, ať jedeme kamkoliv všude musíme do kopce. Včera jsme si dali mírnější trasu cca na začátek 8 km a musím říct, že i když mám po zimě zase nějaké to kilo navíc tak jsem ty kopečky zvládla bravurně. Až jsem se divila. Jasně, byla jsem udýchaná jako prase ale ani jednou jsem netlačila ( kolo).Pro manžela to byla brnkačka. Na kole jezdí i závodně a ani 300 km pro něj no problem. Jeli jsme krásnou přirodou kolem řeky Sázavy akorát po 17 hodině už byla na kole pěkná zima.
Horší to bylo po příjezdů domů. Na gauči, jako dvě ropuchy, seděly ty manželovy dvě nejrychlejší spermie, a byly pěkně načuřený. Ihned jakmile nás starší spatřila, tak spustila kde jsme byli a proč jsme jim tam nenechali vzkaz. Jako by jim na tom jindy záleželo. Vetšinou jsou rádi když jsme z domu. Měla štěstí, že jsem byla ještě tak zadýchaná, že jsem nemohla mluvit. Za chvilku se vzduch pročistil a jako kompenzaci jsem nabídla k večeři langoše. Všichni nadšeně kývali a rozutekli se do svých koutků. Udělala jsem teda těsto přiměřeně pro čtyři hladové krky a zapadla do svého důlku na gauči. Po dostatečném vykynutí volám rodinku ať sdělí, jak veliký mají hlad a čím chtějí langoše vyzdobit. Jeden koutek odpověděl, že nějak nemá hlad, druhý že na langoše moc nemá chuť a třetí že právě spolykal 5 rohlíků s čímsi a je sytý. Myslela jsem, že mě klepne. A co jako budu s tím těstem dělat? Hlavně že se jich ptám, jestli všichni chtějí langoše a všichni si mohli hlavu ukývat. Je vidět, jak mě poslouchjí. Příště se na ně vyprdnu a at si večeří podle hesla: co si chytneš to budeš jíst. Ale to říkám vždycky a pak se patlám s teplou večeří abych ji následně dojídala celý týden. Nakonec se nad mým těstem slitovala starší dcera a jeden miniaturní langoš slupla. Víte co dneska budu mít k obědu?