Konečně jaro?

Že by konečně přišlo jaro? Tak se mi zdálo o víkendu. Předpověď hlásala přijemných 15C a já se nemohla dočkat až ráno rozlepim zrak a půjdu vítat sluníčko. Vždycky takhle vítám jednotlivá roční období. Většinou tak několikrát do roka mě mohou sousedi brzy po ránu vidět, jak stojím ve prostřed zahrádky a kochám se na jaře po zimě sluníčkem, na podzim mě fascinují ranní mlhy a plískanice a v zimě první sníh. Mám ráda všechna roční období ale jaro jednodznačne vede. Ne jinak tomu bylo i minulou sobotu. I o víkendu se budím velice brzy a pak mě už nebaví se válet v posteli a tak vstávám. S hrnkem kafe jsem sondovala jestli předpověd opravdu nelhala a jestli už sluníčko má ty správný jarní grády. No vzhledem k tomu že bylo něco málo po sedmé hodině ranní byla teda ještě pěkná kosa. Ale ani to mě neodradilo od mého nadšení. Zhltla jsem k snídani nějaký zřejmě hodně starý a zapomenutý chleba, zalila to kafem a spřádala plány, co budu dělat. Měla jsem toho naplánováno tolik, že by to nestihli ani 4 lidi za den. Když zbytek rodiny začal vylízat z postelí ( teda kromě nejmladší tu o víkendu NIKDY nedokážu vzbudit před desátou), já měla umyté a zazimované kozačky, v pračce se praly zimní bundy, na sporáku bublal oběd a v troubě se vesele připalovala bábovka. Manžel jen zavrtěl hlavou což v překladu znamená jestli jsem normální a starší dcera evidentně vyspalá NE do růžova prudila už od božího rána typu: proč mám černej čaj když mám chuť na ovocnej ( kdybych jí uvařila ovocnej chtěla by černej a kdybych uvařila oba 100% by měla chuť na kafe), víš že paštiku nejim ( asi týden před tím zbodla celou velkou paštiku se 3 chleby a nijak to nevypadalo že paštiku zrovna nedlabe), radši bych si dala šunku, tuhle nejim proč jí kupuješ? ( byla to stejná šunka jakou pravidelně kupuju!) atd atd. Byla jsem ve skvělé náladě. Ani toto mě nerozhodilo. Když jsem začala rozdělovat práci, nebylo po členech rodiny, předtím sedíc a snídajíc, ani vidu ani slechu. Jediným věrným spolubojovníkem zůstal náš pejsek, pro toho jedinýho jsem však zrovna práci neměla. Manžel mi oznámil, že musí jet do práce a přijede až večer. Mají teď toho prý hodně. Sice jsem s ním při práci počítala, ale takhle sama si pojedu svým tempem a jak budu chtít a vyhnu se připomínkám typu, jak to dělám zaručeně špatně. Starší dcera měla náhle moooooc učení a mladší ještě nevěděla o světě.A sluníčko se mnou opravdu udělalo divy. Uvařila jsem, napekla, vytřela, utřela prách, vyprala a pověsila 5 praček, vydrhla koupelnu, umyla asi 3x nádobí, pohrabala 3/4 zahrady, pozametala chodník, kamenama ( 25 kg ozdobných kamínků stálo 300!!!Kč, moje platební karta nebyla k utišení ještě druhý den protože jsem potřebovala těch pytlů několik a ještě několik potřebovat budu ale to až příště) obsypala kdejaký ten záhonek a po půlhodince odpočinku vyžehlila asi dvoumetrovou hromadu prádla ( a další třímetrová se nakupila během praní a volá na mě každý den, ještě že špatně slyšim:-D). Věrným spolubojovníkem byl mi pejsek, který se opravdu tužil mi pokazit každičkou práci. Při vešení prádla sebou bouchl tak 2cm od mé boty na záda, svěsil tlapky a chtěl škrabat. Tak na to zrovna mám tak čas! I když neuspěl, zkusil to aspoň 5x a přidal k tomu ten jeho pohled smutnýho štěněte. Ani to na mě nezabralo. Tak zkusil variantu č.2. Pletl se mi pod nohama. Kolikrát jsem mále upadla jen abych na něj nešlápla, když jsem seděla na bobku a přesazovala kytky nebo dávala kamínky na záhon tak s nadšením na mě skákal myslíc že si s ním chci hrát nebo mě podával packu, odnášel kamínky ze záhonů, když jsem zametala sedl si přímo do centra prachu a pranic mu to nevadilo. Tak jsem ho musela zavřít. Neplynulo ani 20 minut a už zase otravoval. Dcera ho vypustila prý si pochutnával na mých adidaskách....no musel mě předci nějak potrestat ne?
Když manžel přijel večer z práce nic lepšího ho nenapadlo než se zeptat cože jsem celý den dělala jestli teda vůbec něco. Neměla jsem sílu mu něco vysvětlovat, venku si snad musel všimnout, jak je to tam upravené a záhony připravené. Zrejmě si chtěl napravit reputaci anebo fakt nevím ale vypadl z něj nápad! Prý si uděláme hezkou neděli a pojedeme na výlet ( že je potřeba sestavit skleník si hlavu nezatěžoval). Pojedeme bez holek ( stejně s námi nejezdí!) pojedeme do ZOO Praha ( tam jsem byla si tisíckrát) a jako zlatý hřeb večera z něj vypadlo, že vezmeme sebou psa!!! Musí si zvykat na auto. Paráda. Nás pes zvrací jen vidí auto. Dostat ho do něj je nadlidský výkon. Bojí se i myší a hlavně koček. Co asi když se v Zoo na něj špatně koukne tygr? Nebo nedej bože lev? Jak si poradí s velkým náporem lidí? Má panickou hrůzu ze všeho živého co je větší než on ( což je prakticky všechno, nebojí se snad jen mravenců a žížal). Takže taková Zoo je to pravý ořechový jak pro nás tak pro psa. Bohužel si nenechal nápad vymluvit. Jasný on nebude držet pozvracenýho, hysterickýho psa! A tak jsem v neděli ráno vyrazili. Všichni tři. Já vybavena veškerými hygienickými vlhčenými ubrouskami který jsem doma našla kdyby bylo pejsánkovi  špatně, starým ručníkem, pelíškem, miskou na vodu pro psa, jeho oblíbenýma hračkama, vodítkem, kšírama ( obojek on chudáček nemůže)... takhle napakovaný jsme nejezdili ani když byly holky malý. Já v tom fofru doma zapomněla peněženku s dokladama takže veškeré placení zbylo na manželovi. Maxík ( pes) byl z auta vykulený jako pulec, musel a jsem mu stáhnout okýnko a celou cestu měl hlavu vystrčenou ven ( doufám, že nebude mít zánět středního ucha:-D). Návštěva Zoo nakonec proběhla vcelku klidně. Nejvíc unavená jsem byla asi já neustálým hlídaním Maxe, ten si i docela rychle zvykl na opravdu velké množství lidí i zvířat. Jediné co opravdu nemohl rozdýchat byl vláček který vozil děti. Toho se bál jak čert kříže a štěkal jako pominutý. Dostal za to od manžela klobásku . Nakonec to byla příjemná neděle. Na zpáteční cestě jsme zastavili ještě v Obi a zkusili  vzít Maxe dovnitř ale nohama málem udělal rejhu do chodníku jak se mu tam nechtělo tak jsem s ním zůstala venku.Než manžel si nakoupil Max se mi nějakým záhadným způsobem vysmekl z vodítka a právě nabytou svobodou mi zmizel z dohledu. Nemělo cenu na něj volat neb poslouchání je jedno z mála, co se mu nedostáva. Zkusili jste někdo ztratit psa v nákupní zóně v Průhonicích? A ještě ke všemu psa velikosti většího morčete?Naštěstí Max očůral asi tři lampy jak je zvyklý z domova a už jsem ho viděla jak pádí k nám. Byla jsem ráda, že se mu nic nestalo.Manželovi se výlet také líbil a už prý plánuje další. I se psem. To zase bude!:-D