Už je líp....

Minulý pracovní týden byl katastrofální. V pátek se situace trošku zlepšila, manžel měl na odpolední a po příchodu z práce na mě čekali na gauči 3 hladový krci. Starší dcera, její přítel a mladší dcera. Není mi jasné, proč se prostě nezvednou, neudělají 5 kroků do kuchyně a tam si něco nepřipraví. Starší dcera mi oznámila, že prý v ledničce nic není tak co si mají vzít? Omejte mě! Den před tím, s rukama vytahanýma až ke kotníkům táhnu v každý ruce dvě tašky plný jídla a ona mi řekne že tam nic není! Prý mají chuť na hranolky. A ty v ledničce nejsou. A dívala jsi se do mrazáku? Proč do mrazáku, ptá se dcera. Protože hranolky dávám  pokaždý do mrazáku, protože i v obchodu jsou hranolky v mrazáku! Aha, odpoví ona, tak do mrazáku mě nenapadlo se podívat, pokračuje. A jsou hamburgery? ptá se mě dál,já je v ledničce nemohla najít. Koukla jsi se do mrazáku? ptám se. Proč do mrazáku?...už jsem neměla sílu odpovídat. A takto to u nás chodí denně. Naštěstí se dcera s přítelem rozhodli že se skočí najíst ven což jsem přijala s povděkem a doma zůstala jen s mladší dcerkou. Ta nemá nejmenší problém cokoliv kdekoliv najít. Takže jsem v klidu něco ukuchtila, napekla a večer že kouknu na telku. Nevím, jestli je chyba ve mě ne bo v TV ale poslední dobou tam opravdu nic nedávají. Tak jsem zalezla do postele s knížkou. Když mi šla dát mladší dcera za pět minut dobrou noc, já už plula do říše spánku. Takže kdy se dostavil domů zbytek rodiny,nevím. A kdyby mě někdo ukradl i s postelí, nevěděla bych taky. V sobotu nás čekala návštěva tchána, jež měl svátek.Byli jsme pozvaný na oběd. To by samo o sobě nebylo nic stresujícího kdyby si po smrti své manželky nenašel novou přítelkyni. No přítelkyni. Babu. Ježibabu. Kdykoliv mám k nim jet, mám zkažený celý den, jsem v depresi. Ta osoba dokáže být tak zlá a dokáže přesně vystřelit a zacílit svůj jedový šíp.Jenže tentokrát jsem se nedala. Jakmile spustila ty svoje tyáry utřela jsem jí tak, že si ani neškrtla. Spolu s tchnánem bydlí v domku s velikou zahradou. Domek je její a tak neustále vyžaduje, abychom jí tam s manželem něco pomáhali, hrabali, uklízeli. Jako bychom neměli svojí práce dost a dost. Podle ní nemáme. Máme předsi malej domek, malou zahrádku a tak nemáme nic na práci. V sobotu pořád mlela, že potřebuje pohrabat. Tak si pohrabte, povídá můj manžel. Nemůžu, ona na to, víš že jsem měla zlomenou nohu. Ale to moje žena ( jako já) Měla taky, odpoví manžel. Ale já ji měla zlomenou hůř, odpoví ona. Ale moje manželka měla zlomenou nohu na dvakrát, odpoví manžel. A takhle s ní můžete diskutovat celé dny. Takže jsem přijeli, tchánovi popřáli, snědli svíčkovou, chtěla abychom jí to pochválili ale po pravdě jsem řekla, že svíčkovou dělám jinak a i ta moje mi víc chutná.Jakmile nám to zdvořilost dovolila zvedli jsme kotvy a tradá domů.Manžel měl domluvenou nějakou sportovní aktivitu  já se rozhodla pro návštěvu Starkla. Máme to za humny. Ne něco kupovat ale jen tak potěšit oko. A vzala jsem s sebou i ten náš potěr. Výstava kytiček byla krásná, hned se mi zlepšila nálada. Holky tam chvilku vydržely se mnou ale potom odešly odkouknout obchody do nedalekého OC. Vydržela jsem se kochat kytkama dvě hodky. Nic jsem nekupovala, Starkl se mi zdá předražený. Pak jsem šla holky zkontrolovat do OC. Nevím ale zrejmě úplňkem ty dvě kočandy byly tak hodný ale tak moc že jsem ani nevěřila, že jsou to ty moje. Žádný hádky, žádný křik. Nálada byla dobrá, manžel s námi nebyl, nemusela jsem tedy spěchat a tak jsem se rozhodla i já omrknout něajký ten sexy hadřík.Pokud jsem jen omrkávala, bylo vše v pořádku. Horší situace nastala když jsem vlezla do kabinky, že si něco vyzkouším.Shodila jsem ze sebe svetr a koketně mrkla na svůj obraz v zrcadle. To co jsem viděla snad nemůžu být já! Teda byla jsem to já ale jenom hlava. Ten zbytek jsem nepoznávala, hlavně moje vymakaný bříško a pozadí!Dosahovalo jaksi větších rozměrů než u našeho domácího zrcadla. Okamžitě jsem se zase rychle oblíkla a zařekla se že už si nikdy nic v kabince zkoušet nebudu. Mají tam nějaký špatný zrcadla, nějak rozšiřují a ještě k tomu to ostré světlo....až jsem se styděla.Okamžitě jsem psala manželovi sms že večer jdeme do posilovny. Byl z toho paf a hlavně z představy, jak někde makám na rotopedu ( doposud jsem se posilce úspěšně vyhýbala). Byla jsem tak naštvaná, že když mladší dcera nakoukla bez zaklepání do kabinky at se jim ukážu chytla takovou facku až se zastavila o stojan s tričkama.Chudinka moje malá. Omlouvala jsem se jí ještě dva dny. Ale i tak jsem si udělala malou radost, no teda malou....skoro 700 kč, koupila jsem si trilogii od Corinne Hoffman-Bílá Masajka. Kdysi jsem tuto trilogii četla a vždy mě nabila energii. Cesta domů proběhla v naprostém tichu. Holky klimbaly.  Já se těšila až si s knížkou zalezu do postele. Cha cha. Doma jsme zanechaly manžela a předpoklad, že bude zatopíno a aspoň trochu uklizeno. Bylo. Všude možně jen ne u nás doma. Přivítalo mě "příjemných 17C", topení studený jako psí čumák, náš psí čumák zahrabanej v peřinách! ( jak se tam dostal nevím, vlastně možná tuším) všude strašněj binec a manžel nikde ( a to jsem ho samotnýho nechala jen 5 hodin). Jediná stopa po jeho nedávné přítomnosti byla ještě teplá televize. Holky radši rychle zdrhly do pokojíku abych po nich nedejbože něchtěla pomoc a já šla zatopit. Jak jsem předpokládala, nikde ani tříska, žádné naštípané dřevo...mít tak manžela po ruce....grrrrr. Se sekyrkou se zrovna moc nekamarádím. Párkrát mi zanechala svoji náklonost v podobě nějakého menšího zranění na ruce jednou jsem s monoklem přímo na mym levy zraku chodila týden-rozsekla jsem polínko tak šikovně, že ani nevím jak ale vlítlo mi přímo do oka. Asi za půl hodky nějaká ta tříska se mi díky mé šikovnosti povedla a tak jsem zatopila. Paráda. Chytlo mi to hned na první sirku. Nacpala jsem tam ještě pár polen a adijééé. Šla jsem udělat pořádek mezi zvěř a holky. Pes letěl z pěřin jako nakopnutej míč, holkám jsem asi 50x opakovala ať se převlíknou a něco hoděj do žaludku. Jasně mami zněla odpověď a za chvilku ani nevěděly že jsem byla v pokojíku. Nechtělo se mi už uklízet tak že dojdu přiložit a půjdu si číst. Otevřela jsem dveře do sklepa a vyvalil se na mě kouř. Než jsem v té bílé mlze slezla schody, než jsem našla kotel a než jsem trochu spacifikovala kouř, z očí mi tekly slzy a nadávala jsem jako dlaždič.Po chvilce si však kotel nechal říct a poslal kouř tam kam se má-do komína. Ze sklepa místo mě vylezla uzená makrela.Co s tím? Sprcha. Pustím vodu, čekám , čekám...tekla jen studená. Příčina, teda obě dvě příčiny se právě dohadovaly, která bude na počítači. Jakmile slyšely můj řev, velice rychle a potichu se zdekovaly. Mají ve zvyku se každý den sprchovat a mýt si hlavu a vyplácají všechnu teplou vodu. Tak tomu bylo i v sobotu.
Na neděli jsem se naplánovala úklid a praní. Byla jsem jediná, která u nás v neděli něco dělala. Představte si. Puštěná televize, na gauči tři osoby a já vlaju mezi kuchyní, obývákem, koupelnou, šnůrama na prádlo, v jedný ruce vařečku, v druhý utěrku a v zubech vysavač....myslíte že někoho napadlo mi byť jen oloupat brambory k obědu? V ten nejnevhodnější okamžik manžel dostal nápad. Poslední dobou se jeho nápadů fakt děsím. Ještě pořád mám v paměti ten bezva nápad s hadem.....Tak ho napadlo, žebycom si udělali výlet na Blaník. Sami dva+pes. Musela jsem uznat že tentokráte to nebyla ( ten nápad) taková hrůza jako minule. Blanik je od nás vzdálen coby Železný oštěpěm dohodil. A tak se vyjelo. Holky s náma nechtěly, mladší se šlechtila ven a starší usnula poobědním spánkem. Vyplivla jsem do vzduchu prosbu o umytí nádobí doufajíc, že se v uchu některé z nich uchytí. Cesta autem proběhla dobře. Maxe( psa) sice trochu natahovalo ale naštěstí nezvracel. Rozhodli jsme se , že tentokráte vylezeme na Blaník trošku jinou, mírnější cestou. Ta co znám a několikrát jsem jí absolvovala, mě vždycky vyřadila z provozu nejmíň na dva dny. Začátek pohoda. Pejsek vesele štěkal na vše co se hýbalo, očůrával vše co se nehýbalo a my šlapali jako divý. Po pár stech metrech jsem musela uznat že moje fyzička dosti silně pokulhává. V polovině cesty už se sotva vlekla. Za chvilku začaly stávkovat plíce. Pak nohy. Poslední úsek jsem lezla stejně jako náš pes-po čtyrech. První co jsem nahoře viděla byla rodinka s kočárkem a 4 dětmi ve věku 5,4,3 roky a 6 měsíců. Znám je jsou ze stejného městečka jako my. Jak se tam mohli vydrápat s kočárem a ještě s tím potěrem fakt nechápu. Když jsem si vydechla, srovnala plíce, zapila to kafem a sušenkou a šli jsme zpátky. Cesta dolů byla lehčí. Ale i tak jsem byla ráda když jsem stála vedle našeho žihadla. Našlapali jsme cca 7 km, což za normálních okolností nic moc. Ale toto byl trošku extrém, vzhledem k náročnosti terénu a mé dřímající fyzičce. Ale i tak se mi vyloučil nějakej ten hormón radosti a já pustila chlup v Lídlu za cyklistický kalhoty a batoh. Doma nás přivítala hluboce spící dcera, zima, neumyté nádobí. Kde se právě nacházela dcera druhá jsme nevěděli. Bylo to náročné, bylo to fajn. Příště máme v plánu Český Šternberk. A proto jde dneska trénovat. abych všem ukázala že ještě nepatřím do starého železa!