Nějak se mi nedaří....

Nějak se mi poslední dobou nedaří a dochází mi šťáva.Po krásném víkendu na me padlo něco neidentifikovatelného, jsem unavená, ospalá a protivná i sama sobě. V práci nic moc a doma ještě hůř.
Mladší dcera marodí. Po slunečném víkendu a samozřejmě nedostatečném oblečení na ni sedl zase nějaký bacil a bacil jí tak že jejích celých 40 kg (165cm, jo jo je to cvalík) živé váhy nereagovalo ani na počítač ani na TV což u ní značí vážné problémy. V pondělí jsme vstávaly všechny tři zase v plném počtu( starší dcera šla po nemoci a prázdninách po 3 týdnech do školy) a nastalo každodenní ranní šílenství, kdy jsem se aspoň jednou rukou snažila dostat do koupelny. Nakonec jsme se předci jenom nějakým zázrakem vypravily. Mladší dceru jsem poslala k doktorce s tím, že až bude hotová, ať se staví za mnou v práci. Než jsem stačila nakoupit a doklopítat do práce už tam na mě chudinka čekala. Dětská doktorka se na ní prý podívala ze 2 metrů a oznámila jí, že má chřipku.Standart. Takhle naše dětská doktorka léčí. Doběhla jsem do lékárny, kde by mě měli již dávat slevu neb jsem tam pečená vařená, vyplázla tři kila za směs coldrexů,bromhexinů a bůhví čeho ještě a mazala zpátky do práce. Další dny nebylo líp. V úterý nám sice dorazil objednaný skleník ale vůbec jsem z něho neměla radost. Není totiž kdo by ho přikurtoval k zemi a udělal záhon. Manžel je velice šikovný na takovéto věci pusou ( povykládá mi, co je všechno potřeba udělat, jak to on udělá, jak všechno opraví a postaví...doteď jsem viděla jen opravdu málo plodů jeho šikovnosti). Takže skleník zřejmě stát nebude. Ach jo. Jak mě tohle tak strašně mrzí. A když mu řeknu, aby něco doma taky udělal, vyplivne ze sebe tolik výmluv nebo se strašně urazí. Vždyt on předci chodí do práce! Ale to já taky a ještě vařím, uklízím, peru, žehlím, pleju atd. V úterý jsem se sotva dovlekla domů. Vůbec nevím co mi bylo. Srdce bušilo jako blázen, nohy se mi klepaly a byla jsem tak unavená...v jednu chvíli jsem myslela že to fakt odpískám. Zkusila jsem sebou praštit na gauč a aspoň na hodinku omdlít ale ani to mi nešlo. Tak jsem si parkrát lokla nějakého fujtajblu, asi whiska...a světě div se ten podivný stav zmizel! Jestli to nebyl nízký tlak. Jenže po tom alkoholu ( opravdu nejsem zvyklá pít) jsem měla hlavu jako na kolotoči. Takhle jsem se mátořila celý večer. Prostě hrůza. Druhý den to bylo lepší. Včera mě zase dojal ten můj zahraniční šéf. Mám dva-českého-normálního a zahraničního-nenormálního.V naší firmě je to zařízené tak, že všichni musíme dodržovat pracovní dobu. Všichni až na našeho zahr. šéfa. On sice bydlí v Praze, ale po dálnici je to z Prahy k nám 60 km a při jeho prasečím způsobu řízení a absolutním nedodržování předpisů je taky za 20 minut.Ale i tak jezdí do práce zásadně na 11 hodinu. Zásadně nedodržuje předpisy a odměnou mu za to jsou poslední tři bodíky, které mu zůstaly. ON předci nebude dodržovat rychlost, telefonovat si může kdy chce, a omezená rychlost ve vesnici? no to je předci nesmysl a vesele si to hasí i 80km/hod. A po mě pak chce abych mu platila pokuty z firemních peněz. Nepochopí, že nežije ve své zemi ale v Česku a tady se musí chovat podle našich zákonů. Bydlí tady už 7 let, manželka se s ním rozvedla, se jí nedivím, neb on neumí ani vyměnit žárovku. Vlastně neumí vůbec nic akorát poukazuje na to že je jiné národnosti a tak k němu musíme zhlížet jako na boha. Po šesti letech spolupráce ho mám fakt už akorát tak dost. Ten jeho perfekcionalismus a puntičkářství. A tak nás tady dusí blbostma jako dvojtečka nebo pomlčka? žlutě zvýrazněno nebo zeleně apodobně. Kromě pustění počítače, odeslání mailu a přijetí mailu nic jiného neovládá. I takový tisk na tiskárně je pro něho činnost na půl hodky. neřekne já to neumim ale já na to nemám čas! No a k tomu včerejšku. Došly nám kapky do nosu. Tak jsem si naplánovala, že až půjdu z práce tak skočím do lékárny a koupím je.Sice tam mají do čtyř a já ve čtyři končím ale když vyvinu trošku rychlejší chůzi tak tam někoho jistě zastihnu Jenže to bych nesměla mít šéfa .....Ve čtyři končím a on pravidelně za pět minut nebo tři minuty čtyři hodiny mi začně dávat práci. Ale pravidelně každý den. Kdybych náhodou chtěla odejít dříve tak mě nepustí, neb ve svém harmonogramu má že právě v 15.55 hod mi musí dát práci ( on totiž nejdřív musí zdlouhavě přemýšlet jestli vůbec nějaká práce je potřeba, nemůžu na něj vybafnout dej mi práci, to by ho šlehlo, o všech musí přemýšlet). A tak včera, když už jsem startovala směr lékárna jsem slyšela jeho obligádní : Máš minůt( což znamená máš chvilku?) Přikývla jsem a z hrůzou sledovala jak si to ke mě šine asi s třiceti papíry. Jemu nestačí mi říct: hele M. je potřeba udělat 300 ks tohodle, instrukce přišly dne toho a toho a končíme. On ke mě musí přijít, minutu mi čumět do výstřuhu, další to rozdýchávat a pak spustí. Nejdřív česky ( no teda jestli se to dá nazvat čestina) ukazuje mi řádek po řádku, hlasitě koktá, můj vztek roste. Kouknu na hodinky 16.10 a loučím se s lékárnou. A on koktá dál a dokola a pořád dokola něco vysvětluje a slintá. Uf. První práce je za náma. Zvedám se že jako už půjdu. Nesmím jelikož nebyl se svým výkladem zřejmě spokojen tak mi ho asi 30x zopakuje ještě v angličtině ( no i já anglicky umím líp). Ručička hodinek se šine k půl pátý. Blahoslaveně mi sdělil že budou vývozy. No dobře tak se vyžvejkni a já mizím, myslím si a zapínám si zip svetru až ke krku. Má po ptákách. A začne. Jeden vývoz. Dokola tři druhy zboží. Vidím co budeme posílat, mám to před sebou napsáno ale to ne to on mi to musí vysvětlit. A dokonce ho napadne, že bych to do druhého dne mohla zapomenout tak si musím vzít papír a zapisovat si. Grrrrrrrr. Já ho snad přerazim. A následuje druhý vývoz. Panicky pohlížím na dva A4 papíry hustě popsané zbožím. Každý  řádek mi přečtě česky, anglicky a kdybych nechápala ještě italsky. Těch řádků je tam 186!!!!!!!!!Začínám se potit a propadat se v mym důlku na židli níž a níž. Ruce mám sevřené v pěst. Tak tohle už nedám! Asi po dvacátým řádku se zvednu a s větou na rtech: už jdu domů chci odejít. Mám smůlu. Spustí scénu a mé k smůle začne číst řádky od začátku. Dělá to schválně a ve své důležitosti si ani to neuvědomuje. Nemá rodinu, nemá děti a strašně se diví, proč tak spěchám domů. V 16.45 se zvedám a odcházím. Běží za mnou, něco plácá. Neposlouchám ho. Vše co je potřeba udělám i bez jeho hodinového výkladu, sama si to přečtu, spočítám .Nejsem blbec. Telefon mi v kapse zaszvoní 3x než dojdu domů. Nereaguju. Večer zvoní 2x. Vypínám ho. Druhý den přijdu do práce. Uvařim kafe, pustim počítač a .....zvoní telefon. Je sedm hodin ráno a ON už zase volá. Otravuje.Když je teda v sedm už kvůli takový prkotině vzhůru může přijet do práce brzy. NE! Zahájí 45 min. monolog. Neposlouchám ho. Na stole najdu papír popsaný jeho písmem kde mi ZASE vysvětluje co mám dělat. Zřejmě jsem si to podle něj dost dobře nezapsala. Vzteky roztrhám papír a třísknu telefonem. Za pět minut mi zvoní mobil....zvednu ho. Chyba. Zase volá. Vypínám mobil. Když dorazí první ke mě letí jeho věta: M. udělala jsi vše ok? Rozumíš všemu OK? Nepotřebuješ moji pomoc? Neeeeeeeeeeeee. Neeeeeeeee. A ještě jednou  NE. No a v 15.55...vše začíná na novo. A takhle denně už 6 let! Takže i když mi pracovní doba končí ve čtyři domů se málokdy dostanu před pátou. Krásný víkend.