Uf...dnesní den nezačal zrovna nejlépe. Obě dvě dcerušky zase marodí, což je hlavně u té starší , která má dosti silné hypochondrické stavy , dosti nesnesitelné. Včera jsem jí poslala k doktorce a předpokládala, že 17 letá slečna toto zvládne. Oh jak jsem se mýlila. Smočila oko, dostala hysterák za který by se nemusela stydět ani Naomi Campbel a že prý tam nepůjde. Diskutovat s ní nemá cenu ale nakonec jsem jí ručně přesvědčila že tam půjde a dokonce bude muset načůrat do zkumavky, aby pan doktor mohl určit tu správnou diagnózu, kterou si ona sama stanovila. No zvládla to a dokonce dostala tolik očekávaná antibiotika. Strašně ráda si své nemoci hýčká. Pan doktor udělal velkou radost i mě neb 14 dní jí nechal doma.Ach jo! Mladší dcera je jen nachlazená, nemoce zvládá v poho a nijak je nevyhledává.
Dneska mě v práci čekala dosti vážená návštěva z poloviny států zeměkoule. Již několik dní dopředu oprašuji svou chabou angličtinu, učím se fráze které bych mohla upotřebit. Dalším problémem je co si vzít na sebe. V riflích nikoho neoslnim a není to vhodný hadr na takovou návštěvu a moje trošku lepší oblečení se nějak od podzimu srazilo sice se do něj se zatajeným dechem nasoukám ale nevím co se stane až vydechnu. A dýchat jaksi musím že? Navštívila jsem včera obchod místního větnamského bosse a udělala mu radost malou tržbu za krásný svetřík. Nějak jsem neodhadla velikost a nechtěla si připustit, že doby kdy jsem nosila velikost 36 jsou nenávratně pryč. Sice na mě drží ale musela jsem trošku přemluvit knoflíky aby při výdechu zůstaly na svých místech. Zvolila jsem kombinaci hnědého vršku a šedých kalhot, kterou mám ráda..a myslím že mi sluší. Sice to bylo lepší před několika lety a dvaceti kily, ale co.Celou noc jsem nespala, jak jsem byla nervozní. ráno jsem byla jako mátoha i na psa mluvila anglicky, chudinka malej, ani nevěděl co po něm chci. Ještě štěstí, že mě nikdo po ránu nezkřížil cestu, ten by si to slíznul.
Kolem desáté přijeli. Vymátí, zmrzlí, nezvyklí na naší zimu. Zatímco já byla vyklepaná jako rosol oni sršeli dobrou náladou. Olíbali mě, oslintali, usadili se mi v kanceláři. Po povinném kafi jsem radši utekla pro poštu, přemohla všechny možné příznaky mé PP a dokonce vystála i kilometrovou frontu u přepážky. Už jsem zpět. Venku -13 já zpocená jako dveře od chlíva.Odpo mě čeká zbytek návštěvy.Což bude ještě horší. Japonsky opravdu neumim. Jsem strašně unavená. Jak se snažim sedět rovně, pořád se usmívat, nešťourat se prstem v puse, neokusovat tužku, neudělat chybu...a hlavně pořád něco dělat. Polijeme mě pot když se nedejbože některý z nich obrátí svůj zrak na mě a vyplivne směrem k mé židli nějakou otázku v angličtině, italštině, francouzštině, japonštině...v češtině by něco nebylo prosím? Přecvaknu si v hlavě jazyky a Plynnou angličtinou odpovídám yes! ještě plynnější italštinou Sí a perfektní francouzštinou qui...víc ze mě nikdo nedostane. Bodrý japonec ke mě vysílá další otázku. Jediné čemu rozumín je coffee. Se spocenými fleky v podpaží spočítám ruce nad hlavou a jdu vařit kafe.Musím se trochu zchladit. Jedno kafe, druhé.....osmé. Co kafe to úsměv. Sugar?( cukr?) milk? ( mléko?). Povinnost splněna a já usedám zpět do svého důlku na židli. Atmosféra tady houstne. Dostavil se zbytek návštěvy. Znovu jsem olíbaná, oslintaná. Další kafe. Nohy mě bolí z vysokých podpatků, potřebovala bych si odskočit. Neodvažuju se ani pohnout abych na sebe zbytečně neupozorňovala. Hypnotizuju hodiny, popoháním ručičky.Marně. Jeden ( ani nevím národnost) vstává a jde ke mě. Ježí se mi i šňůrka u kozaček. Osloví mě angličtinou. Svým bystrým úsudkem zjišťuju, že konečně někdo s kým bych si mohla pokecat. Položí mi otázku. Světe div se! já rozumím a odpovídám.Dokážu dát dohromady i větu o čtyř slovech. Paráda. Nakonec jsem si docela dobře zašvitořila anglicky. Dotyčný byl Francouz, fešák. Hodiny odbily čtvrtou. Zvedám se nahlas zahlaholim Good bye, mávnu rukou a uháním domů. To byl zase den. Zítra tady ještě návštěva bude ale mám tam francouzského spojence. On umí deset slov anglicky, já třináct.A přece jsme si o sobě řekli téměř vše....hezký den
Parádní článek. Díky za úsměv na mé tváři.. I když bych nechtěla být ve Tvé kůži. Anglicky zvládnu možná 20 - 30 slůvek. :-)Tak asi prvních 10 lekcí v knize.
OdpovědětVymazatMilá Amélie, co je moje dvoudenní návštěva cizinců proti tvojí každodenní dřivě s Jeníkem, máš můj hluboký obdiv. Mám radost že manžel jel s tebou takovou dálku a udělali jste si prima den. Já plánuju na víkend s manželem taky výlet ale už dopředu vím, že skončí fiaskem jako vždy. Leze na mě jaro a chci nějaký skleníček a semínka abych si je mohla zasadit. Už potřebuju být venku a ne se pořád nudit zavřená doma. Drž se
OdpovědětVymazatAkinomo,to se ti povedlo.
OdpovědětVymazatJá se sice AJ učila,ale neumím zhola nic :-).Jsi šikovná:-).
Miško, já se učila anglicky 8 let tak bych měla něco umět. Ale stačí když na mě někdo cizí( a kort když je to cizinec) houkne a nevzpomenu si ani jak se jmenuju natož něco anglicky. Ale pevně věřím, že než půjdu v 70 do důchodu bude líp:-D
OdpovědětVymazat