úterý 8. března 2011

Výlet aneb babinec a blázinec jak má být...

Na minulou sobotu jsem si naplánovala výlet s kamarádkou za naší další kamarádkou do stověžaté matičky Prahy.Dobrovolně jsem převzata otěže řízení jak po dálnici tak Prahou neb moje kamarádka perfektně zvládá úsek mezi jejím domovem a prací cca 5km. Tady ale její 20-leté řidičské schopnosti končí. Dostala jsem "perfektní" nápad ( jak se později ukázalo to byl teda opravdu nápad!) abychom nejely sami, vzít s sebou nějakou tu naší ratolest. Že mi huba neupadla už jen při této myšlence! Vzaly jsme s sebou naše starší dcerky 16,5 a 15,5 roků s tím, že my " báby" jak nás holky nazvaly, půjdeme po stopách historie a romantiky pražských zákoutí a naše holčičky mezitím vyplení naše konta v nějakém tom obchodním centru. Tak bylo domluveno. Podotýkám, že moje starší dcerka je velký hypochodnr, náladová, pusu nezavře a nákupy jsou její třetí láska hned po jejím příteli a jídle.
Ráno v sobotu jsem se probudila poměrně brzy, chtít si vychutnat ten klid a mír, který brzy po ránu v naší rodině většinou vládne když všichni ještě spí.Zkontrolovala jsem zvěř ( teda kromě červů a cvrčků) jestli někdo nepřibyl nebo naopak neubyl . Vše ok.První, kdo mi ten den totálně zkazil náladu byl náš rozmazlený psík. Dala jsem si vařit vodu na kafe a chtěla vypustit pejsánka na pravidelnou ranní toaletu.Nechtěl a dělal že se ho to netýká a že v pelíšku místo něj je někdo jiný. Venku asi byla na něj velká zima, neb než jsem si stačila zalít kafe, občůral mi polovinu dolního patra baráku a spokojeně sebou praštil zpátky do pelíšku. Jelikož bylo brzy ráno a já nechtěla spouštět svůj ječák, zmydlila jsem ho novinama a vyšoupla chtě nechtě ven. Mojí drzostí byl doslova ohromen. Jako naschvál počůral všechny mé dva okrasné stromky a vykadil se přímo doprostřed chodníku a okázale ignoroval mé volání, ať už jde domů. Než jsem stačila vytřít podlahy, totálně mi vystydlo kafe a starší, rozespalá a jak vidno ne právě do růžova vyspinkaná dcerka zabrala koupelnu. Což signalizovalo, že v příští hodince se mi nepodaří byť jen na vteřinku se tam dostat! Na moje , po dvaceti minutách divokého křepčení a bouchání přede dveřmi s kolabujícím močákem, nikterak nereagovala. Co tam celou tu dobu dělá mi zůstává záhadou každý den. Když už jsem myslela, že si budu muset jít ulevit ven na ty moje dvě chudinky , hrdinně nazývané okrasné stromky, dveře se otevřely a v záplavě páry vystoupil ten náš starší zázrak - čisťounký jako voňavý a dožadoval se snídaně. S větou na rtech- mě taky nikdo snídani nedělá- jsem zapadla do koupelny a rychlostí světla dopadla na záchodovou mísu. To byla úleva! A s heslem " Teď jsem tady já!" nehodlala koupelnu jen tak opustit. Při mé ranní hygieně a ostatních ženských nezbytnostech mé krátkozraké oko zaregistrovalo, že se mi , pro mě nějakým neznámým způsobem, vypařuje můj exkluzivní parfém a že má široká škála dekorativní značkové kosmetiky už není ani tak široká ani tak dekorativní. Viník právě dojídal vlastnoručně připravenou snídani sestávající se ze tří kukuřičných lupínku a coca coly ( i když ví, že po tomto nápoji zvrací) a hltal jakési individum v televizi, snažícího se vyloudit kloudný tón ze svého hrdla, ověnčeného větším množstvím masívních řetězů po jejichž prodeji bych do konce života nemusela na nic ani hrábnout,  a jehož mamutí kalhoty zřejmě o několik čísel větší mu padaly ke kolenům, rukama mával jako já když jsem se nedávno natáhla na zledovatělých schodech. Na moje námitky, ať se nají pořádně, že nejsem ochotna utrácet za jídlo hned jakmile nastartuju auto, nijak nereagovala. Budeš teda hladová, pomyslela jsem si. Nebyla jsem ochotná kvůli ní stavět u prvního obchodu s řevem, že má hlad jak je její scénář pokaždý, když někam jedeme na výlet. Už vypravená jsem čekala další věčnost v nastartovaném autě než všechny vlasy a řasy mé dcerky budou na svých místech, následující kvanta laku ztuží nepodajný účes, sluneční brýle budou umístěny přesně v sektoru hlavy k tomu určeném a rovnátkami vylepšený chrup bude osvěžen žvákačkou. Když takto krásná dosedla konečně do auta, pohled na hodinky mi napovídal že kamarádku jsem měla vyzvednout již před deseti minutami a cesta k ní mi bude ještě patnáct minut trvat. Ani tento fakt nijak nedokázal rozhodit mou nedochvilnou dceru. S velkými omluvami a pohledem oddaného štěněte jsem vyplivla pár pochvalných slov směrem k vizáži kamarádčiný dcerce ( v Praze se ten její barevný oblékací mišmaš ztratí jsem doufala) a nic nám nebránilo vyjet vstříc našemu dobrodružství. Hned po pár metrech jsem jaksi přehlédla při couvání nějaký kanál a ozdobila naše fáro dosti nelichotivým škrábancen, naštěstí pouhým okem neviditelným ( to by si manžel musel lehnout na zem a kouknout na auto zespoda aby si toho všimnul, a to on neudělá). Od nás do Prahy je to po dálnici asi 60 km. Cesta probíhala přijemně a dokonce i moje dcera vybočila z normálu a nevztekala se u každé benzínky že má hlad. Pohled na její zelenající obličej mě však objasnil příčinu jejího nechutenství, ta Cola po ránu fakt nebyl nejlepší nápad. Nicméně byla zticha za což jsem jí byla vdečná. Opakem byla moje kamarádka, která svojí pusinku nezavřela a při mojí 80% hluchotě bylo dosti náročné zkloubit řízení a ještě jí odpovídat, když jsem za řevu našeho tichého auta rozuměla tak každému 10 slovu. Další menší konflikt nastal, když holky chtěly vysadit na Chodově v obchodním centru, s čímž moje uvědomělá kamarádka nesouhlasila, že prý nemůžeme nechat děvčata v tak velkém obchoďáku bez dozoru. Zřejmě plánovala, že dvě puberťačky natěšené na nákupy budou s náma oblejzat památky a krmit v parcích holuby. Zažili jste někdy dvě pubertální, totálně nasr....holky v autě v akci? Ne? Tak to vřele nedoporučuju a obzvláště ne na odbočce z dálnice směrem k bydlišti naší další kamarádce. Tak ono nestačilo, že jsem musela řídít po Praze ale ještě za velmi hlasité výměny názorů mezi kamarádkou a holkami. Kamarádka však byla neoblomná. Naštěstí jsme projížděly kolem menšího obch. centra, kde by nezabloudila ani kamarádka a po rychlé dohodě vyplivly holky tam. Ještě jsem jim stačila pošeptat, že na chodov to mají dvě zastávky metrem. V té chvíli mě z " báby" v duchu povýšili na " ta je docela dobrá". Po chvilce bloudění jsme konečně objevily rodnou hroudu naší třetí kamarádky. Paneláček skýtající asi 15 pater. Tajne jsem doufala, že výtah funguje, neb kamarádka si zrovna vybrala k bydlení poslední patro. Jen tak mezi řečí jsem se jí později zeptala, jak tam stěhovala nábytek a co dělá, když výtah zrovna stávkuje. Její výmluvný výraz hovořil za vše a já už raději o funkčnosti či spíš nefunkčnosti výtahu mlčela. Setkání bylo milé až dojemné neb všechny tři jsme povahy labilnější a řveme i u reklamy na zubní pastu. Když jsme osušily oka, přišly na řadu naše hlasivky a téměř bez dýchání jsme skoro tři hodiny sdrbly vše v okruhu 200 km na co si naši mozkové vzpomněly. Jaksi nám uniklo, že ona třetí kamarádka má taky děti, které ještě nic nejedly a to už bylo půl dvanácté. Jogurty jim vynahradily nedělní knedlo, vepřo, zelo a slib, že se později rozšoupnem v KFC. Bylo nádherně i když poměrně chladněji. Rozhodly jsme se, že na zastávku tramvaje půjdeme pěšky a budeme se kochat krásnou scenérii satelitních domků, vyrůstajících v tamnější lokalitě jako houby po dešti. A potom že lidi nemají peníze! Když jsme asi po poctivě našlapaných 5 km konečně stanuly na nějaké zaplivané tramvajové zastávce, byly jsme hladové jako supi už všechny. Chtěla jsem si koupit lístek na tramvaj ale kamarádka nám poradila, že objednat si ho sms je rychlejší. To je tedy vynález. Jenže jaksi můj mobilní miláček nechtěl odeslat sms a ani na třetí pokus nereagoval tak mě musela zachránit kamarádka. Za to jsem se jí bohatě odměnila v KFC kde jsme doslova snědly na co jsme přišly. Měli tam z nás radost! V průběhu celé naší amabáze jsem nenápadně kontrolovala mobilem dceru, jak se jim daří na nákupech. Podle dosti otráveného tónu bylo jasné že nic moc. A když jsme je potkaly na Václaváku její špatná nálada byla okořeněna neúspěchem nákupu a ještě se probudily ty její všechny možné zdravotní neduhy, jako jí bolely nohy, záda, ruce, bylo jí moc teplo, pak zima atd.....prostě prudila a prudila. A jelikož vím, kam až je schopná její pruzení vyšroubovat, rychle jsem se snažila se s ní rozloučit. Podle brunátné tváře mojí kamarádky jsem poznala že její hovor s dcerou se nesl ve stejném duchu jako u nás. Velice rychle jsme se rozloučily a my pokračovaly v procházce a dcerky šly zkusit nákupní štěstí do jiného obchoďáku. Chvilka nepozornosti stačila, abychom  ztratily dalšího člena naší bandy a to 10 letou dcerku pražské kamarádky. Následující hodina nás málem přivedla do Bohnic. Jak najít v Praze, na Václaváku 10-leté dítě, které s sebou nemělo mobil? Děvčátko sice vyrůstalo v Praze ale ted u sebe nemělo žádné peníze, mobil nic a do bydliště by pěšky nedošlo byla to pěkná dálka. Nakonec se nám jí podařilo najít, byly jsme totálně vyčerpané, zpocené, zničené. V tom zmatku si kamarádka dosti neuváženě a na pár vteřin odložila kabelku aby si otřela zpocené čelo a tímto přišla o část obsahu kabelky. Nepochopím, jak se to mohlo stát. Každopádně kámoška byla bez peněženky, brýlí, toaletní taštičky , mobilu a pitího. Naštěstí v Praze několik let studovala a tak byla situace znalá, a v peněžence měla jen několik drobných. Větší bankovky měla ukryté na bezpečnějším místě zrovna tak doklady. Ale ztráta mobilu byla nepříjemné neb si ona nepamatuje ani vlastní číslo natož čísla jejích blízských. Díky naší pražské kamarádce jsme telefon zablokovaly a já hned volala dcerám, co se nám stalo. Moje dcera nebrala telefon a na kamarádky dceru jsem telefon neměla.Tak jsme na Václaváku seděly na lavičce jako 4 hromádky neštěstí a trochu se vzpamatovávaly z toho , co jsme za poslední dvě hodky prožily. Čas pokročil a my potřebovaly sehnat dcerky a pomalu myslet na návrat domů. Volala jsem dcerce snad 100x bohužel nic. Měla mobil na ticho. Volala jsem každou půl minutu. Nic. To už jsem se dostávala do varu i já. Nakonec kolem šestý hodiny mi konečně zavolala zpátky. Šťastná z nákupů a kina. Měla jsem chuť jí přetrhnout ale nechtěla jsem aspoň jí kazit náladu..V půl osmé jsme konečně dorazily k autu za plného počtu a mě čekala ještě cesta za volantem domů. Nakonec jsme zvládly i to ale doma ze mě manžel nedokázal dostat kloudné slovo. Nic proti Praze, ale bydlet tam a vychovávat děti bych asi nemohla, a to mám dosti silnou náturu!

Žádné komentáře:

Okomentovat