pátek 14. ledna 2011

Jak jsem si zlomila nohu......chvála našemu zdravotnictví

Jelikož pracuji na poctu kde se ode mě očekává že budu trochu elegantně vypadat jednou do týdne se snažím obléci i něco jiného než oblíbené rifle a triko. Pokud mi to právě vyprané a vyžehlené prádlo a především má starší dcera dovolí zahalím svou pravidelným posedáváním u televize vymakanou postavu do společenských kalhot a halenky. Teda pokud si toto moje jedinné " lepší " oblečení nevypůjčí ( samozřejmě bez dovolení) má dcerka. Dělá to velice často a dosti ráda a ještě radši toto oblečení pak zpocené a občas o ušpiněné vrací do mé skříně. Abych nevěděla! Jenže já moc dobře vím, řvu a křičím tak, že to druhý den udělá znova. Jsme telesně stejně stavěné tak co bych si něco " občas" nevypůjčila mami! to jistě musím pochopit ne?
Zrovna asi tak před 1,5 měsícem, když naše městečko pokryla vrstva ledu jsem ihned po probuzení dostala tu báječnou myšlenku že udivím spolupracovníky svým " lepším" oblečením. A k tomu musí být i příslušné botky na mírném podpatečku aby byl dojem dokonalý. Ovšem jsem jaksi přehlédla tu maličkost v podobě ledem pokrytého chodníku a silnice.No co vezmu si naše autíčko. Vyjímečně odpočívalo v garáži. Bohužel na prosby a pak i nadávky na nastartování nijak nereagovalo tak mě nezbylo nic jinýho než se vypravit do cca 500 metrů vzdálené práce pěšky. Normálně je to pohoda. Ne však na podpatcích a náledí. Moje chůze připomínala miminko , které se právě naučilo chodit. S tím rozdílem že já se na nohou zatím udržela. Nejkritičtějším úsekem byla ještě velice pevná, za socialismu položená a dosud držící dlažba před obchodem s českými potravinami, který vlastní větnamci.Jelikož jsem neměla žádnou svačinu chtě nechtě( spíš nechtě) jsme musela prodejnu navštívit. Ochotný, 1,30 metru vysoký pohledný větnamec s ještě pohlednější čestinou mi pomohl jak do obchodu tak i z něho( přes kritickou dlažbu). Kdyby tak ochotné byly i prodavačky v místních potravinách!
Nakonec jsem se úspěšně doklouzala do práce a byla spokojena jak jsem vše zvládla na jedničku. Čas uběhl jako voda a přiblížila se hodina mého odchodu domů. Venku přituhlo. Opatrně jsme našlapovala a uvědomila si že ještě musím skočit na poštu. Fronta byla vystána, složenka zaplacena ( moje PP opět udělala své, tep aspoň 190, celá zpocená s hlavou motající se jako po opici)  a se pomalu sunula směr domov. Avšak na neudržovaných schodech mi podjela moje ladná nožka a já se natáhla jak dlouhá tak široká. Nákup se mi rozkutálel po okolí, taktéž obsah kabelky. Jediným obětavým člověkem se ukázal pán staršího data narození s hůlčičkou v ruce. Ochotně mi posbíral celý nákup, naskládal do tašky, taktéž peněženku, mobil a ostatní ženské nezbytnosti které nosíme v kabelce. Mě však na nohy nepostavil. nešlo to. S úsměvem se rozloučil a odešel domů. Hřálo mě u srdce že se najde člověk, který jen nečumí s výrazem " teda ta si namlátila kokos" jako to dělala většina čumilů ale pomůže v nesnázích. Když se mi končně ruka trochu uklidnila a já dokázala vyťukat číslo a trochu normálně uvažovat přemýšlela jsem jestli mám zavolat záchranku nebo manžela. Manžel vyhrál. A měla jsem i štěstí že měl dobrou náladu. Zahuhlal že za chvilku je u mě. A skutečně byl. Za 25 minut( musel dokouknout nějaký důležitý hokej), když už jsem v pozici sedoleh přimrzala k chodníku( v jiné pozici jsem nemohla sestávat), necítila prsty na rukou i nohou a nadávala jako dlaždič. Noha mě příšerně bolela. Auto zastavilo co nejblíže chodníku a tedy i mě , dveře se otevřely a zevnitř na mě houkl známý hlas: Tak si nastup ne? V tu chvili jsem viděla opravdu rudě. Tak já tady jako d.....ležim přes půl hodiny na chodníku, neschopná se pohnout a on na mě ať si nastoupim! A můžeš mi poradit jak asi? Odsekla jsem. Noha bolela a já potřebovala odtesat od chodníku. Docela rychle pochopil že to se mnou je asi vážné a já už jen chvilku čekala než uloží nákup, kabelku a posléze i mě do našeho auta. Není na slzy u mě zvyklý, před ním nebrečím a to mu zaplo v hlavě alarm že je skutečně zle. Ani se nevyptával a sám od sebe mazal ( samozřejmě i se mnou)do okresního města na chirurgickou pohotovost. Mému utrpení nebyl však konec jak se mohou někteří domnívat. Chirurgická ambulance nás přivítala narvaná přímo k prasknutí. Musím podotknou že manžel nemocnice nesnáší! a už jen cesta sem se mnou pro něj musela být velkou obětí.Slzy mi oschly a už mi to zase začalo myslet. Poslala jsem manžela pro nějaký vozík. Chvilku sice nadával ale pak, světe div se , ho někde splašil. Vjeli jsme do čekárny, kde na vozíku seděla jedna starší paní ( na 2x zlomená noha jak jsem se později dozvěděla)a několik dalších, díky náledí, invalidů. Ordinovali dva lékaři. A jak je jejich zvykem vůbec nikam nepospíchali. A tak jsem mohla sledovat. kolikrát za ty dvě hodky než jsem přišla na řadu, šli na WC, uvařit si kafe atd. Konečně byl přede mnou jen jeden invalida a měla jsem jí na řadu já. manžel už to nevydržel a odešel do bufetu s tím, že se za cca 30 minut vrátí ( 30 minut cca trvalo ošetření jednoho pacienta), aby mě setřička nepřehlídla postavil mě i s vozíkem přímo před dveře. Byla jsem prostě nepřehlídnutelná! ( poprvé v životě). Za chvilku se do čekárny přišourala babka. Skoliozou ohnutá záda, rozcuchané vlasy, téměř bílý makeup se šourala co noha nohu mine. S povzdechem se posadila a sledovala kdo si jejího příchodu všimnul. Jedinej kdo na ní zíral jsem byla já. Od malička jsem outlocitná a se strarýma lidma obzvlášť. A ta paní vypadala že příští vánoce už bude trávit někde jinde než doma a hrát se svatým Petrem karty. A protože bylo krátce před vánocemi což mi zamotalo mozek nahlas jsem jí  pustila ve frontě invalidů před sebe. Paní mi vřele poděkovala. Zato ostatní churavějící by mě nejradši přerazili ( zřejmě tuto osobu znali lépe než já) a já pak sebe taky. Dveře do ordinace se otevřely a zírala jako sůva s nudlí. Babča vyskočila z lavičky, najednou rovná jako pravítko, tváře jí zčervenaly a rázným krokem fičela do ordinace. Než jsem se vzpamatovala a zavřela pusu byla vevnitř. A dalších 50 minut jsme nevěděli ani o ní ani o doktorech v ordinaci. Manžel přišel přesně jak slíbil a mrtvolná atmosféra a já sedící pořád na stejném místě před ordinací mu napovědělo že něco není v pořádku. Jedna nervozní babča mu situaci osvětlila. Najednou jsem byla takhle malinká. A manžel zase obr. Neměl daleko mě zadupat do země. Ta chromá babka byla tchýně jednoho z doktorů a šla si s ním prodiskutovat zřejmě něco hodně důležitého. takhle to prý dělává běžně. Konečně se po necelé hodce otevřely dveře a vzpřímená, usměvavá, na svlůj věk dobře vypadající tchýně vyplula ven. S úsměvem mi poděkovala nedbajíce na mé blesky, které mi švihaly z očí. Konečně mě zavolala sestra dovnitř. Mladý doktor se na mě podíval přes brýle a ptal se cože se mi stalo. Než jsem stačila cokoliv říct zazvonil mu telefon. Mladá, bloňďatá, dobře vyvinutá sestra s nejmíň dvoucentimetrovými gelovými nehty se snažila otevřít jakousi vytrínu. Počínala si tak "šikovně a obratně", že mě hnedka napadlo, že svůj diplom získala v Plzni. Mrzutý doktor přijal hovor a po chvilce se mu čelo rozjasnilo volalo něco co nazýval " veverkou". Zakryl si sluchátko a směrem ke mě prohodil: Omluvte mě na chviličku a chtěl odejít. V tu chvíli se otřásla ordinace řevem mého manžela: Ne neomluvíme! Dvě hodiny tady čekáme v čekárně, pak ještě než se vypovídáte s tchýní a ted ještě budeme čekat než se vycukrujete s nějakou veverkou? Nevidíte, že manželka má zlomenou nohu, je jí špatně a po třech hodinách strávených tady čekáním je pokraji nervového zhroucení? Máte léčit! Vděčně jsem se na manžela podívala ještě nikdy nic takového neudělal. Doktor polkl nasucho, okamžitě zavěsil, sestře vypadlo leknutím cosi z ruky.  Zřejmě se jim něco takového ještě nestalo. Sice jsem ještě čekala asi 10 minut než nadatlovat moje jméno, adresu a další nezbytnosti ( psaní všema deseti mu zřejmě nic neříkalo), pak mi juknul z jednoho metru na moji mohu, sestra vypsala žádanku na rentgen ( sotva v těch nehtech udržela tužku a a ještě stačila napsat hrubku) a fičeli jsme směr čekárna rentgenu. naštěstí již šlo vše rychle. Nožka byla zlomená, příjemný zdravotní bratr ( snad jediný sympatický a milý člověk v tomto zdrarvotnickém zařízení) mi daroval sádru a jeli jsme domů. Vivat našemu okresnímu zdravotnímu ústavu!

5 komentářů:

  1. Akinomo,děkuji za koment umě na blogu.

    Jak to vypadá teď u vás doma? Obletuje tě rodina?...Musí,viď:-).

    OdpovědětVymazat
  2. Bohužel neobletuje. Vyfasovala jsem berle takže jsem mobilní takže prý můžu fungovat normálně a taky funguju. Než se jich doprošovat....si vše radši udělám sama. No co jiného ženským zbývá?

    OdpovědětVymazat
  3. Už je dobře. Kost srostla a už zase lítám jako fretka. :-D

    OdpovědětVymazat