Jak jsem se stala alergickou.....

Mít dcery je myslím krásná věc. Užiju si s nimi spoustu legrace. Jako onehdy když má starší dcera usoudila, že už nechce být sama a je potřeba s tím něco udělat. Svolala si svou dámskou gardu a dumaly který to budoucí  lapený nešťastník by dokázal nosit na rukách a rozmazlovat mojí krásnou dceru. Nakonec uznaly, že kol dokola není žádný dostupný, věkem stejný, dost dobrý tuto výsadu plnit. Tak moje holčička požádala o radu někoho zkušenějšího, strejdu facebooka, naklofala svoje chudé nároky a přání, rozhodila sítě a čekala. A protože to je děvče v této oblasti velice podnikavé rozhodla se zároven zalovit v mělkých i hlubokých vodách naší říčky. Zasekla návnadu v podobě velice zdařilé fotky a čekala a čekala. Několik dnů byl klid.Až nakonec se kapřík předci jenom lapil. No kapřík. Byl to přímo solokapr. Bylo svoláno konzilium ( kamarádky a věrné rádkyně mé dcery) a provedeno bližší obeznámení s oním mladíkem i když zatím pouze teoreticky. Strejda facebook vyplivl celkem uspokojivé informace i fotografie a konzilium se usneslo že by to mohl být ten pravý! Dcerka si ještě s pomocí místní " detektivní kanceláře" ověřila jeho rodinné poměry, bydlení, zaměstnání svých potencionálních tchánů a plna spokojenosti nad výsledkem kula pikle dál.Musím se přiznat že i já jsem se malilinko poptala a taktéž jsem byla plně spokojena. Rodinka obývá velice hezký baráček v satelitním městečku, rodičové mají dobrá zaměstnání je to slušná rodina. Nedívejte se na mě nijak špatně ale předci nedovolím dceři aby se stýkala s nějakým grázlem.
I když jsem od přírody strašlivě zvědavá manžel mě držel za uzdu a já se nesměla ani jedinou otázečkou se dcerky zeptat  jak pokračuje její známost. A ona ani nebyla ochotna mi něco vyjevit. Snad zvědavostí jsem měla i horečku. Týdny plynuly a jeden vlahý letní večer nám dcerka oznámila, že nám přivede za hodku představit svého přítele. Rychlostí blesku jsem vysmejčila celej baráček, naleštila okna i kliky, vytáhla hodobožovej servis, namalovala trošku lepší obličej,natřela plot, manžela i psa postříkala pitralonem ( voňavka používaná tak před 150 lety) a ještě při tom všem stačila uplácat nějakou tu dobrotu. Hošík byl příjemný, moc toho nenamluvil ( o to se postrala dcera) a když došla slova i jí ( což se nestává tak často) seděli jsme tam jak čtyři trubky. Víno, jak se pak ukázalo, byl velice můj dobrý nápad neb rozvázalo jazyk jak hošíkovi tak i manželovi.Nakonec si vystačili sami dva a mě a dceru, totálně střízlivé, přehlíželi jako náš pes povely. Ani jsem do té doby nevěděla, že můj manžel umí anglicky:-D Návštěva se vydařila přesně podle očekávání. Od té doby se u nás doma skloňovalo jméno mého potencionálního zeťáka ( říkejme mu třeba Pavel) ve všech pádech. Jeho jméno jsem slyšela denně snad milionkrát. Až se mi o tom i zdálo. Začínala jsem být na toto jméno alergická.
Ke všemu mému trápení se můj český šéf rozhodl omladit náš dvoučlenný kolektiv. Bylo mi jasné, že pokud by byl výběr na něm tak by jistě vyhrála nějaká blondýnka s čím většími vnady tím lépe. Bohužel nová funkce spíš vyžadovala nějaké mužské pohlaví a také znalost nějakého světového jazyka, neb si nedokážu představit blondýnku vykládající nebo nakládající kamion. Několik adeptů se skutečně objevilo a já netrpělivě čekala kterýže mi to nakonec bude do budoucna lahodit mému krátkozrakému oku. Dokonce se nám sem propašovala nějaká děvčina, že prý by se na tu funkci hodila. Na otázku kolik zná jazyků odpověděla že jen češtinu ale že je velice učenlivá na jazyky má nadání a tudíž se ho velice snadno doučí. Vzhledem k tomu, že měla ukončenou pouze základní školu,bydlela spolu s matkou, otčímem, 10 sourozenci, babičkou dědečkem a bůhvi ještě s kým v 2+1, jsem tomu až tak nevěřila. Naštěstí můj šéf taky ne. Konkurz nakonec vyhrál velice mladý a pohledný adept s perfektní angličtinou. Druhý den měl rovnou nastoupit. Jelikož šéfstvo právě dlelo na nějakém veletrhu či co nezbývalo přivítat nového kolegu na nikom jiném než na mě. Vidina setkání s tak mladým mužem ve mně probudila mladého ducha ( pracuji totiž se samými staršími " kmety" doufám že se nikdy na můj blog nedostanou!) a já se zachtěla líbit. Pečlivě jsem se oblékla, nanesla makeup, účes zpevnila půl kilogramem laku na vlasy, zápěstí a bujný dekolt pokropila chanelem č.5 a do růžova vyspaná odfičela do práce. Byl to takový světlý okamžik neb mě dcera s tím svým amantem a pořád a dokola omílajícím jeho jménem doslova už lezla na nervy. Klučík přišel první den do práce na minutu přesně ( a to bylo také poprvé a zároveň naposledy). Obtáhla jsem rty leskem, žvýkačku osvěžující dech přilepila na patro a vycenila na něj svůj pokřivený, pravidelným rozmazlováním nikotinem lehce zažloutlý chrup, podala mu ruku a čekala co z něj vypadne. Jakoby to filuta věděl, lehce na mě mrknul a jeho  věta: "Já jsem PAVEL" mě málem katapultovala mezi potencionální čekatele na infarkt. Tím, jak se mi rozklepala ruka a v obličeji jsem měnila barvu z temně červené a sněhově bílou seznal že něco není v pořádku. Když se mi po chvilce uklinily životní funkce a já mu vysvětlila svojí reakci oba jsme se tomu zasmáli. Od té doby na jménoPavel už tak alergická nejsem ale pro jistotu ho oslovuji zcela jinak.
Tento mladík se ze začátku ukázal jako velice šikovný a pracovitý.S datumem ukončení jeho pracovní smlouvy na dobu určitou jeho pracovní nasazení gradovalo. Jakmile se na pracovní smlouvě objevila slovíčka" doba neurčitá" pracovní nasazení postupně sláblo až se již po několik měsíců ustálilo na velmi omezené pracovní činnosti sestávající se převážně v bravurní obsluze jednoho com. portálu. I já jsem byla mladá ale pracovitá. Ale většině dnešní mládeži práce jaksi smrdí. Takže vzhůru do práce! A proč? Protože práce šlechtí!