čtvrtek 6. ledna 2011

Jak jsme rodili....

Jako vše v mém životě i mé těhotenství bylo velice divoké. Ranní nevolnosti pozvolna přecházely v odpolednní a ty zase ve večerní. Bylo mi zle prakticky pořád. Byla jsem alergická na různé vůně, jídlo, nákupy jsem absolvovala v poklusu neb i pohled na určité potraviny mi způsoboval silné žaludeční neurozy zvracela jsem i na jezdícíhc schodech. Od přírody jsem světlý typ ale v době mého prvního těhotenství jsem  barvou pleti i její kvalitou připomínala  chameleona. Bědary mě v pubertě úspěšně minuly zato v těhotenství se snažily vše dohnat. Vypadala jsem jako přerostlá, těhotná puběrťačka ( to mi bylo 23 let!). Začátkem osmého měsíce se vše změnilo. Najednou jsem zkrásněla. Aspoň v očích mé mamky. Její rentgenový pohled zaznamenal změnu a se 100% jistotou mi předpověděla holčičku ( ultrazvuk 100% předpověděl chlapečka a ted babo raď). K neutrálním barvám oblečků pro miminko během několika dnů dokoupila spoustu nádherných miniaturních růžových dupaček, čepiček, košilek, kabátků jako bych čekala čtyřčata a ne jedno mimčo. Na moje protesty, že to může být kluk nebrala ohledy. Nevím, kdo se na mimi těšil víc, jestli ona nebo já. Týden před plánovaným termínem mi po návštěvě toalety bylo jasné, že už brzy tu budeme tři. Měla jsem prostudované všechny možné těhotenské knihy, věděla jsem jak prodýchávat kontrakce, jak probíhá porod tudíž jsem si myslela, že mě nic nemůže překvapit. Ó jak jsem se mýlila. Bolesti jsem měla malé, lehce jsem vzbudila manžela a velice jemně jsme mu sdělila že " UŽ " to bude. Bohužel nebyl na takovou zprávu po ránu připraven ( den předem vydatně zapíjel kolegovy narozeniny) a tudíž byl k absolutní nepotřebě. Zaskočilo ho to tak, že se nedokázal ani obléci. Celého roztřeseného a vystresovaného jsem ho odvedla k mým rodičům, vzala si od nich auto, manžela jemně přivázala na sedadlo a s kontrakcemi jela domů. Ještě podle mýho němělo smyls jet do porodnice, bolesti nebyly velké a manžel byl tak mimo že bych si to stejně musela odřídit sama. Poslala jsem ho ještě si lehnout a čekala, až to přijde doopravdy. Manžel se po několika hodinkách vzpamatoval a mě začali opravdu krušné chvilky. Bolesti zesílily a už to opravdu bolelo! Úderem jedenácté hodiny večer, když jsem už bolestí lezla po stropě a nadávala jako dlaždič jsem dala pokyn k odjezdu do porodnice. Teď jsem zase byla pro změnu mimo já.  Nedokázala jsem si vzpomenou kde mám všechny potřebné věci k příjmu a jak se vůbec jmenuju natož jak správně dýchat. Moje předcevzetí že nebudu ješet bolestí jako ty hysterky z TV seriálu vzaly za své. V autě jsem bolestí ohryzala první tužku, která mi přišla pod ruku, na sedadle jsem nadskakovala jako pingpongový míček...ještě že to bylo jen 20 km. Manžel byl perfektní, neustále ke mě klidně promlouval. Těch sprostých slov co tenkrát utržil.Sotva jsme dojeli na parkoviště před porodnicí a zavolali nějakou dobrou duši, která by mě vyprostila z auta a na vozíku odvezla dovnitř, jako mávnutím kouzelného proutku bolesti přestaly.Sestra, kterou jsme jistě vzbudili, byla dosti nepříjemná, cože tam děláme, když nemám kontrakce. Marně jsem se jí snažila vysvětlit, že mi na parkovišti přestaly. Po vyšetření však změnila názor. Rychle klystýr, sprcha a už jen čekat. Absolvovala jsem vše co jsem měla a ve vynikající náladě čekala s manželem na " hekárně". V televizi zrovna dávali nějakou komedii s Menšíkem. Tolik jsme se nasmáli. Zrovna když jsme chtěla vstát z postele praskla mi voda a začalo peklo. Přišla na mě taková bolest, že jsem nemohla ani dýchat. Manžel doletěl tychlostí blesku pro sestru která mě po vyšetření poslala na porodní sál s tím, že musí vzbudit paní doktorku. S pomocí manžela jsem se doslova doplazila na sál, vylezla na lehátko a nevěděla co mám dělat. Bolesti přicházeli po minutě. A doktorka asi spala velice tvrdě protože uběhlo 15 min a ona nikde. Když už jsem viděla všechny svatý i nesvatý zařvala jsem na manžela at chytne miminko...nucení na tlačení bylo velké. První bolest-hlavička, druhá bolest-ramínko a při třetí boelsti manžel držel našeho podle ultrazvuku 100% klučíka, kterýmu ale jaksi chyběl pinďík protože to byla holčička! Pani doktorka přišla v tu chvíli také a všichni se rozplývali na miminkem jak je krásné a jak krásně řve. Mě si v tu chvíli nikdo nevšímal. Musela jsem se až připomenout. Sestra s manželem odnesli miminko zvážit a změřit a paní doktorka se jala šít. Spíš tedy vyšívat neb si jinak neumím vysvětlit, co tam tak dlouho šila.Pusu nezavřela a vyprávěla mi veselé historky ze své lékařské praxe. Marně jsem se jí snažila naznačit že mě před šitím jaksi zapomněla píchnou injekci na umrtvení čímž jsem opravdu ale opravdu cítila každý steh. Bylo dovyšíváno. Paní doktorka se se mnou rozloučila a popřála hodně štěstí. To jsem potřebovala. Nějak na mě všichni pozapomněli . Ležela jsem na sále ještě dlouhé tři hodky než mě tam už silně nadávající našla sestra a velice inteligentně se mě zeptala coože tam dělám. Co bych asi dělala na porodním sále, s tříkilových pytlíkem na břiše? Po chvilce jí napadlo mě odvézt na pokoj. Byla velice bystrá. Malou jsem viděla až po dalších několika hodinách. Sama jsem se musela doplazit na sesternu a několikrát urgovat, že jsem ještě neviděla svoje dítě. Sestřičky byly velice " příjemné" a asi na pátý pokus mi ukázaly jakýsi zámotek ze kterého se monotónně ozýval řev rovnající se zvuku startujícího letadla. Byla to naše milovaná holčička. Dosti neuváženě jsem si vydupala aby toto zlatíčko bylo se mnou na pokoji po celý den. Byla tak krásná. Akorát měla jednu maličkou chybičku-nespinkala. Po pěti hodinách permanentního řevu byla na pokraji zhroucení nejenom já ale i polovina nemocnice. Nakonec nějakého bystřejšího doktora napadlo dát maličké lžičku čehosi a rázem jako když utne. Malá usnula a s ní i já a celé novorozenecké oddělení. A takhle to probíhalo celé 4 dny než si nás hrdý taťka odvezl domů. Tyto hlasové projevy vydržely mé krásné dcerce do současnoti tedy do jejích šestnácti let. Od svého narození prakticky svojí pusinku nezavřela. Což je teď ve spojení s její bouřlivou pubertou poněkud k nevydržení.....

2 komentáře:

  1. Tak jsem se nasmála...Mám 2 ze 3 dětí "křiklouny", tudíž chápu, o čem mluvíte..a puberty se děsím už ted... Holky s ní asi začínají a já někdy vidím rudě... a asi bude hůř :-)

    OdpovědětVymazat