úterý 11. ledna 2011

Jak jsem dostala pokutu....

Nevím, jak se na policajty tváříte vy, ale já z pohledu na červenou plácačku (a to jen z pozice řidičky, když neřídím plácačka mi nevadí) dostávám střevní potíže. Majitelkou řidičského průkazu jsem už nějaký ten pátek, jsem slušnou řidičkou, nenadávám, předpisy dodržuju a přesto jsem před lety dostala pokutu...no vlastně  nakonec nedostala.
Bylo krátce před vánocemi. V garáži se nám leskl ojetý hunday, v peněžence odpočívaly 4 Smetany (1000 korunová bankovka s obrázkem B.Smetany- na tu dobu 4 tisíce- skvělý peníz) a mě čekala cesta do naší stověžaté matičky pro dárky. Díky své movitější kamarádce jsem objevila kouzlo tenkrát právě vznikajícíh hypernov a obchodních center ( když mě kamarádka vzala poprvé do hypernovy koukala jsem jako puk, z místního obchůdku jsem znala pouze jednu pokladnu a tady jich bylo deset!) a rozhodla se utratit nějakýho toho Smetanu za vánoční dárky. A abych nad sebou měla kontrolu nabídl se( no spíš vnutil ve strachu o těžce ušetřené 4 tisíce)
můj manžel jako opora, kontrola a dobrý rádce. Moc dobře věděl, že nakupování patří mezi moje hobby ( to jsem ještě PP netrpěla a asi jsem ji pak dostala za trest). A tak jsem vyrazila. Nejdřív pro manžela do práce vzdálené cca 20 km od našeho domova a pak...hypernovo třes se!
Dřív jsem se však třásla já. Jako osika a ratlík dohromady. Jedu si to takhle zasněženou krajinou, z rádia mi vyřvával tehdy myslím Paul Mc Cartney svoji Yesterday a já se cítila nádherně. Už jsem si malovala jaké dárky koupím dětem a mým blízkým a ještě zbyde nějaká ta korunka na nějaký pěkný hadřík pro mě-tenkrát frčely baloňáky ( dlouhé kabáty čím delší tím lepší). Až červené světýlko míhající se mi před očima mě vrátilo do reality. Policajti. Moje dobrá nálada a zdravé seběvedomí se rozplynuly a do rukou se vkradl známý třes. Poslušně jsem zastavila auto, otevřela okénko a pohledem smutného štěněte vykulila své tmavě modré oči na příslušníka policie a čekala co se bude dít. Po obvyklých frázích jako je občanka, řidičák a techničák policista pokyvoval mudře hlavou, něco si pro sebe brblal a chodil kolem auta jako kolem horké kaše. Trochu jsem se uklidnila když mi podával zpět doklady. Už jsem se chystala zavřít okénko a roztřesenou rukou najít klíčky a zapalování když jeho zívajícího kolegu, zřejmě o nějakej ten rok zkusenějšího a bystřejšího napadlo omrknout samolepky týkající se technické kontroly. Stáli vzadu u auta o něčem živě diskutovali a mé tělo, zahaleno do několika vrstev oblečení zakončené péřovou bundou , se polilo potem.Potem se mi začal bortit i můj pečlivě nanesený makeup. Věděla jsem, že něco není v pořádku. O technické kontrole jsem sice z povzdálí něco slyšela ale byla v kompetenci mého manžela takže jsem věřila, že je vše ok. Nebylo. Celý rok jsme jezdili s prošlou technickou!!! Manžel jaksi na ni zapomněl.Tak to bude za tři tisíce paní řidičko! pravil policista a jal se vypisovat jakýsi lístek. V tom momentě se mi vybavil celý můj život a můj na mateřské dovolené téméř nepoužívaný mozek začal makat na plné obrátky. Nakonec z něho vypadlo zkusit ohromit příslušníky policie svými kojením vymakanými přednostmi. Vylezla jsem z auta, hodila smutný kukuč a narovnala skoliozou poznamenanou páteř a snažila se vystavit své přednosti na obdiv. Jenže jsem jaksi pozapomněla že moje  přednosti jsou uvězněny pod péřovou bundou a proto neviditelné ( časem a roky mé přednosti dospěly do takových parametrů že se vystavují na obdiv již sami, pod péřovou bundou je nepřehlédnete a at se snažím jak chci jsou vidět ještě dřív než já sama:-D). Bohužel na policisty moje marná snaha neměla sebemenší vliv a já se v duchu loučila jak s dárkama tak baloňákem. Nakonec můj unavený a vysílený mozek přece jenom nahodil poslední otáčky a vyslal signál očím ze kterých se začaly řinout slzy jako hrachy. A to policisty obměkčilo tak že jsem odjela a se všemi čtyřmi Smetany odpočávajícími v mé peněžence.
Před dvěma měsící se mi tato příhoda stala znova. Fičim si to takhle v půl deváté večer padesátkou naším městečkem do bankomatu vybrat nějakou tu almužnu na jídlo a jiné nezbytnosti. Nikde nikdo jen pár bezdomovců popíjelo krabicové víno u místní putyky nonstop otevřené a všem živlům a individuím zcela přístupné. V tom se mi před očima roztančilo červené světýlko a bodrý policista se svýma padesáti kily mi zastoupil cestu. Málem jsem ho smetla tlakovou vlnou od svého nadupanehé autíčka. Když se mi moje fáro podařilo konečně zastavil a ujistila se že policista je v pořádku aniž bych čekala na vyzvání dala jsem tomu mladému všechny potřebné ( i nepotřebné doklady).Moudře kýval hlavou a pozval si na pomoc kolegu ukazujíc mu podezřele dlouho můj řidičský průkaz. Kývali hlavama oba a vysílali ke mě udivené pohledy. Orosilo mě a já znovu tušila nějakou katastrofu. Technická byla tentokráte v pořádku ale můj řidičský průkaz již dosluhoval a zbývaly mu pouhé dva týdny kdy s konečnou platností pozbyde svoji platnost.O tom jsem však neměla ani ponětí. Jak jsem byla zase vystresovaná, jaksi jsem zapomněla zatáhnout ruční brzdu a díky policistovi opřenemu plnou vahou o auto se ono dalo na kluzkém povrchu pomalu do pohybu a o milimetry minulo kvalitní boty padesátikilového policisty stále kývajícího hlavou nad mým řidičákem. Hanbou jsem se málem propadla obzvláště po poznání, že onen mladý policista je synem jedné velice akčně založené upovídané paní z mé práce, tedy mé podřízené o které vím, že si tuto delikátní historku nenechá jen pro sebe. Než jsem přišla do práce, historka od jejího syna v jejím podání se dostala ke mě ( díky mým pravidelným informátorům) v opravdu gigantické podobě. Ale bude líp! Věřte!

2 komentáře:

  1. Promin, já vím, že Ti nebylo do smíchu, ale tak hezky se to čte, že se tu chechtám...díky. To mi ten den dnes hezky začíná... :-) A přeji, at Tě policisté raději nestaví...

    OdpovědětVymazat
  2. Já jsem strašná nervačka a začnu se klepat i když potkám policistu v obchodě. Většinou když se mě na něco zeptá tak si nevzpomenu ani jak se jmenuju. A to jsem vě věku kdy už některé jsou babičkama.

    OdpovědětVymazat