pondělí 28. března 2011

Tichá domácnost...

Máme doma tichou domácnost. Proč? Dovolila jsem si manželoví říct, že nedokáže nic zařídit a vše musím zařídit já. " Tak to jsi vážně přehnala" hysterickým tonem mlel a přidal i pár peprnějších slov.  Abych podala vysvětlení. Už rok se chystáme udělal novou střechu. Občas, když hodně prší mám spaní spojené i s nočním zavlažováním. Bohužel jenom já. Nad manželovou půlkou postele je střecha bez viditelných kazů. Nejdřív nebyl čas ( teda podle manžela), pak nebylo dostatek financí a teď když už je oboje zase není nikdo, kdo by objednal příslušnou firmu. Jasně mohla bych to jako vše ostatní udělat já ale to je chlapská práce. Já taky po něm nechci aby mi šel koupit záclony.
A přitom stačí tak málo. Zjistit si telefonní číslo a zavolat na firmu a objednat lidi, co tu práci udělají. Pořád o tom mluví, jak si dojde večer na internet, jak si najde číslo, jak tam zavolá...a po měsící nic. Přitom čekací doba tady u nás je i půl roku, což on nechápe, myslí si, že když ON tam zavolá tak hned druhý den firma naběhne a střechu nám udělá. Tak kvůli tomuhle máme doma ticho. Ale na druhou stranu se mi snaží dokázat kolik toho najednou zařídí a tak pomalu mizí hromada dřeva, která nám venku  vesele plesniví už z podzima a včera se nám vylíhl na zahradě nový skleník o jehož postavení žebrám už třetí týden. Kdyby se Vám v létě po větším větru na zahradě objevily z ničeho nic papriky, rajčata a okurky tak vězte, že jsou to výsledky mé zahradnické činnosti, neb manžel sice skleník postavil ale bez základů jenom ho kolíkama přibouchal do trávy a tak počítám, že při větším větru budu skleník shánět až na Moravě a plody po celé ČR.
A jaký byl víkend? Pracovní jako vždy. V pátek jsem měla schůzku s kamarádkou, že si dojdeme na pivko. Jenže manžel kamarádky nám udělal čáru přes rozpočet když jí vybavil autem s tím, že pro ni nemůže přijet( kamarádka bydlí cca 5km od našeho městečka). Má jistě v živé paměti tu ostudu, když jednou nechal svojí naprostou abstinentskou manželku v mojí péči ( já taky nejsem na alkohol zvyklá) a po několika malých pivech jsme trošku oživily noční směnu jinak nic nedělající městské policie tím, že jsme jim v ruském jazyce hulákaly národní písničky a hymnu. Službu měl zrovna jeden náš spolužák ze základky který si moc dobře pamatoval jak ráda a hezky zpívám, Jenže v půl třetí v noci to zrovna asi moc hezké nebylo....já pak chodila do práce kanálama ještě nekolik dní. No co nikdo nejsme svatej ne?
V sobotu jsem se snažila zpacifikovat svoje týdenní uklízecí resty, prostě vše co přes týden nestíhám. A jelikož manžel se zrovna kamarádil se sekyrkou a holky byly pryč tudíž doma klid a mír práce mi šla dobře od ruky. Nejdřív uklidit ložnici a umýt okna. Zrovna jsem chtěla odtáhnout záclonu když strašná rána až se mi zatmělo před očima. Na hlavu mi spadla garniž, ne dřevěná ale kovová a aby toho nebylo málo vzala s sebou i kus zdi. Řeknu vám, že v tu chvíli jsem byla tak vzteklá až jsem se rozbrečela. Seděla jsem tam na zemi mezi peřinama, povlečením vysavačem, garniží a vypadlou zdí jako hromádka neštěstí. Je mi jasné, že bez garniže a zádlony v ložnici budu měsíce né-li roky protože díra je veliká a nebude mít kdo mi to opravit. Odpoledne jsem se snažila oživit mojí okrasnou zadrádku, pravidelně přihnojovánou naším psíkem, což se ukázalo jako marná snaha. Ani květena ani chudinky všechny dva stromečky na moje umělé dýchaní ani zbla nereagovaly. Budu muset přemluvit kreditku o nějakou to korunu a trochu ten můj květinový lazaret obohatit. Večer jsem prožila jen ve společnosti Bílé Masajky, holky už mají každá svůj program a manžel trucoval v obýváku u televize. Neděle proběhla v pracím a vytíracím duchu. Před oběděm jsem zakopla v chodbě o basu s pivama, což byl signál, že se něco u nás bude dít. Vždycky, když manžel kupuje basu znamená to, že plánuje něco většího, s čím potřebuje pomoct od svých pivních kámošů. A taky jo, stavěl se skleník. A protože u nás vládne ticho a já o ničem nevěděla , neměla jsem doma ani v plánu přípravu nějakého většího občerstvení. Makali celé odpo a jistě museli mít hlad tak jsem nakonec namazala pár chlebů vším, co mi v ledničce zbylo. Podle vymetených talířů chlapcům chutnalo asi i to. Takový chleba s džemem zalitý oroseným pivem musí být pro žaludek to pravé ořechové. Kdyby manžel nebyl takový beran a řekl něco odpředu, mohla jsem připravit hostinu větší. Bohužel. On se nezmění.Jenže mě už to začíná opravdu vadit.
V práci je situace pořád napjatá. Do všeho toho bince mi zítra zase dorazí nějaká zahraniční návštěva tak zase oprašuju moje bídné jazykové znalosti. Snad to nedopadne jako minule.

8 komentářů:

  1. Nestíhám číst celý článek (to si nechám na jindy), ale zaujal mě první řádek, který bych MOHLA opsat..."Máme doma tichou domácnost. Proč? Dovolila jsem si manželoví říct, že.."
    To je jedno, co jsem si dovolila...nesmím si dovolit otevřít svá ústa a nedej Bože říct svůj názor...
    Snad už je u vás líp...

    OdpovědětVymazat
  2. Milá Amelie, není u nás líp a pochybuju, že u nás někdy líp bude. Pokud nepřijdu já, neřeknu že se omlouvám a že jsem to neměla říkat, tak mluvit nebude. Ale já už nemám chuť se omlouvat za nic. Za ta léta co s nim jsem už nemám chuť opravdu na nic.

    OdpovědětVymazat
  3. Milá Akinomo, zatím jsem přečetla jen několik Vašich příspěvků, ale už ted'musím říct, že jste - přese všechno - neuvěřitelně veselý a optimistický člověk. Dokážete psát neskutečně barvitě a humorně, dovolím si k Vám "nahlížet" častěji. Hezký den a držím palce, at' to v práci dobře dopadne.

    OdpovědětVymazat
  4. Moniko děkuji Vám. I já Vás ráda čtu a obdivuju, co všechno pro své tak krásné děti děláte. Z vašeho blogu jsem si dovolila přečíst v angličtině příběhy nemocných sanfilipků a musím říct že mě to neuvěřitelně dojalo. Až ted, když čtu blogy jak vaše tak žen s dětmi nemocnými autismem vidím, kolik statečnosti v nás hlavně ve vás ženách je. Kolikrát takhle veselá nejsem a probulim i celý den. Jsem ráda když vám moje příběhy vykouzlí úsměv na tváři. Děkuji

    OdpovědětVymazat
  5. Tvoje manželství mi trošku připomíná to mé a i mně po 15 letech docházejí síly. Je mi to líto. Neřídíš? ...že bys přijela na návštěvu?

    OdpovědětVymazat
  6. Akinomo,ufff.
    Je mi to líto :-(.
    Ještě,že mám muže "normálního".Vůbec,ale vůbec ti to nezávidím a ani nepřeju.Uff nemáš to lehký :-(.

    OdpovědětVymazat
  7. Milá Amelie to víš že řídím už dvacet let. A ráda bych zajela na návštěvu a poznala tvojí rodinu. Ale domluvily bychom se až bude trochu tepleji co ty na to?

    OdpovědětVymazat