středa 6. dubna 2011

Huráááááá....už mluvíme..

Nezasvěcený člověk by jsi mohl myslet, že jsem maminou nějakého malého bambina, které právě začalo mluvit. Omyl! Mluvit začal můj manžel. Po 14 dnech. Trošku jsem tomu sice napomohla ale s úspěchem. Proč nemluvil jsem popsala v článku " Tichá domácnost". Je jako malý děcko. Určitě to znáte. Něco dvacetkrát mu řeknete, prosíte a nic. Tak si to uděláte radši sami a hádka je na světě. Pak se zabejčí, urazí a nemluví a dělá naschvály. Ale svou chybu nepřizná. Takže já, baba, obvolávám, zajišťuju novou střechu a okna a on, chlap, sedí a kouká. Dneska má k nám domů přijet firma a vše vyměřit a zkalkulovat. A manžel? Prý ať si to zařídím sama když on je tak neschopný a nic nezařídí. Takže já ještě budu kmitat kolem nějakýho chlapa a diskutovat s ním o střeše a oknech o čemž nemám ani nejmenší páru. Jo jo tak to chodí v naší rodné hroudě. Ale alespoň se už rozmluvil. Nemám ráda doma napjatou atmosféru, škodí to i holkám. Musím se prostě smířit s tím, že mám doma tři děti. 17, 14 a 40 let :-D
A cože je u nás nového? Stali jsme se hrdými majiteli popelnice na bioodpad. Manžel zavelel, vyrobil dvě krabice a bude se u nás více třídit odpad. Vše pečlivě popsal, sednul do křesla a usnul. A já pak hodinu vysvětlovala dcerám, že se taťkovi opravdu nic nestalo ale že musíme třídit odpad a cože mají do jednotlivých krabic házet. Jsem zvědavá jak a jestli vůbec ten můj hodinovej třídící monolog pochopily a poslouchaly.
Psychika zase se mnou mává. Jednou jsem dole a jednou nahoře a od včerejška padám strmě dolů. Asi to taky znáte ale jsem ufňukaná , ubrečená a protivná i sama sobě. Kdyby šlo jenom o to dalo by se to vydržet ale mám unavený celý tělo, ruce , nohy a zasedla si na mě velká nervozita. Nevím proč ale je to tak nepříjemný. Manžel mě dneska pozval na kolo, sice jsem souhlasila ale jenom proto, že musím udělat něco s tou pneomatikou místo břicha. Ale jinak bych nejraději zalezla někam hodně daleko a hluboko kde bych byla sama. Za tři týdny jedu na poznávací zájezd do Francie, s kamarádkou tak se už  těším. Sice nevím jak moje panická porucha a fobie na uzavřené prostory zvládne vše tak daleko od domova ale kamarádka o mé nemoci ví a taky ví, že ji nebudu do muzeí, kostelů, zámků doprovázet. Já vím, že toho z tý Paříže moc neuvidím ale i venku je předci krásně ne? Když už jsem se zmínila o mojí PP ( panické poruše) musím se také zmínit o tom, jak mi znepříjemňuje život. Kdo se někdy s touto chorobou setkal at už na vlastní kůži nebo u někoho jiného ví, že postižený člověk žije opravdu krušný život. Já mám tuto nemoc šmrnclou ještě depresemi což je teda opravdu lábuš. Jistě mohla bych lítat po psychiatrech, baštit antidepresiva  a uklidňující prášky po kilech ale...byl by ze mě díky tomu robot ničeho neschopný. Asi 2 měsíce jsem AD brala a bylo mi ještě hůř pak mi pomohly na chvilku uklidňující prášky ale na těch se dá vypěstovat závislost. Tak jsem vše vysadila a tak rok nežila ale přímo živořila a snažila se vše zvládnout jen silou vůle. V tomto období mi zemřela mamka a byla jsem s holkama sama. Možná i to mě nakoplo bojovat. Můj nynější život není ještě to pravý ořechový ale neustále pracuju na zlepšení. A čímže se PP projevuje u mě? Třeba že nedokážu vystát frontu na poště, nakoupit sama ve větším obchodě kde je více lidí, zámky a hrady jsou pro mě tabu ( minule mě vezla záchranka z Konopiště s podezřením na infarkt a ona to byla jenom PP).  Pokud se do nějaké takovéto situace dostanu ( nakupovat musím a pokud není nikdo po ruce MUSÍM to zvládnou sama) a chytně mě ataka tak se začnu potit, klepou se mi ruce a nohy, motá se mi hlava nemůžu dýchat a srdce mi bije tak rychle že chvílemi snad i nebije, bolí mě na prsou, nedokážu se soustředit. Nikomu bych tohle nepřála ani mému největšímu nepříteli. Zkuste si představit Tesco. Já s nákupním vozíkem, přede mnou fronta jako prase a na mě přijde ataka. Tak nechám košík kde je, přeskakuju turniket a letím ven. To bylo. Proto se nedivte když píšu že pro mě jsou nákupy ať potravin nebo oblečení přímo horor. Nebo kdybyste někde takového exota viděli tak vězte že jsem to já. Jinak zcela normální děvče.
Odpoledne už se cítím líp a plánuju co vše budu dělat. Bohužel. Jak tak stojim u kolegyně u dveří a moudře se držím za futra s prsty vraženými mezi futry a dveřmi a melu pantem můj český šéf zřejmě přehlédl za co se držím a vší silou zavřel dveře.  Teda se snažil zavřít dveře a nějak mu to nešlo. Až můj řev ho vyrušil s přemýšlení, jakáže to překážka brání zavření dveří. MOJE PRSTY!!! Himlhergotdonevetrkrucajzelement to byla bolest!!! Oči mi málem vylezly z důlků a přemýšlela jsem jestli omdlím na zem nebo šéfovi do náruče. Kmital kolem mě jako čmelák kolem pampelišky. A řeknu vám, že dva porody co jsem absolvovala plus následující šití bez umrtvení bylo proti tomu procházka růžovou zahradou. Seběhlo se ke mě několik lidí, hladili mě, litovali a mě to dělalo táááák dobře. Naštěstí jsem zvyklá dost věcí překonat silou vůle a tak i bolest jsem zmobilizovala do snesitelnější hladiny. Šéf mě s velkou pompou odvezl domů a předal do milující ( cha cha cha) náruče manžela. Ten samozřejmě zase nevěděl vo co go, i když jsem ho na to upozornila sms. Trošku jsem si zahysteričila čímž mě manžel poslal do postele a zprostil veškerých dnešních povinností ( večeře, nádobí, úklid, sex.....:-D) a tak si ležím v postýlce a klafu jednou rukou tento článek. Prsty bolí ale mohu s nima hýbat tak snad zlomený nejsou. A co z toho vyplývá? Že v pracovní době se má pracovat a ne někde mlejt hubou!!!

2 komentáře:

  1. Au au au,kroutí se mi tu všechny prsty při představě jak to muselo bolet :-(.
    Přeji brzké zotavení.

    OdpovědětVymazat
  2. ..úplně mě z toho úrazu mrazí...brrr.

    OdpovědětVymazat