Bolí to...au au

Myslím, že narodit se jako ženská má velké výhody neboť my ženy, jsme bytosti téměř nadlidské. Jen si vemte, co vše musíme vydržet, dělat, bylo nám dáno do vínku rodit děti, starat se o ně, uklízet, vařit, pracovat...ukažte mi jinou živou bytost, která zvládne aspoň tolik to co my. Jedno odpoledne jsem ležela s pochroumanou rukou a se zájmem sledovala jak se mi málem zhroutila rodina. To bylo pořád: Mamíííí, kde máme tohle, Mamíííí co bude k večeři, a vona jako teplá večeře nebude mami? jak si mám umíchat vajíčka? na másle nebo na oleji? mamííí mě je zima proč se netopí? mamííí Max nechce jít domů co mám dělat? . To že je doma i tatínek a tudíž by všechny dotazy mohly směrovat na jeho osobu je nijak nezajímalo. Ale nakonec je musím pochválit, protože nakonec vše ( tedy kromě topení) zvládly na výbornou.
Jinak já jsem totální lazar. Ale pěkně od začátku. Zranila jsem si ruku ( viz minulý článek) a šéf mě dovezl domů. Ihned jsem zapadla do postele, vzala nějakou tu protibolestní piruli a usnula. Vzbudilo mě strachání v ložnici a manžel se snažil zadělat tu díru, kdy mi spadla garniž a vzala sebou omítku, cement i kus cihly. Po očku jsem ho sledovala jak se snaží tu hrůzu zadělat. Docela se mu to povedlo. Ruka přestala po prášku bolet a já se cítila líp ale s postele nevylezla. Jenže po chvilce povalování, čtení a koukání na telku mě to přestalo bavit a šla jsem omrknout co dělají dětičky. Jedna nehnutě seděla před televizí a druhá před počítačem. Večer pokročil a moje domácnost ulehla. Ruka začala zase bolet a odpolední spánek si vybral daň za večerní absolutní nespavost. Oči jsem měla jako talíře a ani násilím nešly zaklapnout. Otevřela jsem proto lékárničku snažíc se najít něco, co by mi zárověň ulevilo od bolesti a na několik hodin i pevně zaklaplo víka. Dva roky prošlý Paralen, kapky do nosu, kapky do očí, půlka náplasti, prášky na průjem, kapky na kašel-toť jediné, co jsem našla v naší rodinné lékárničce. Aspoň kousek Ibalginu. Nic. Poslední záchranný kruh jsem zbaštila odpoledne a už doma nic nemám ( několikrát jsem si slíbila že lékárničku doplním). Představa, že mě bud ruka bolet a cukat mě v ní celou noc mě přivodila lehčí střevní neurózu. A tak jsem v paměti marně pátrala po receptech naších babiček proti nespavosti. Horké mléko s medem? S rumem? s vejce? Já fakt nevím. Pak mě napadlo, loknout si nějakýho alkoholu, po tom spim jako zabitá. Ani prohlídka našeho baru mě nijak neuspokojila. Jedna nenačatá flaška vína, vyschlá becherovka, kapka rumu a punč. Takže se spát asi nebude. Tak jsem to zkusila jinak. Půjdu si lehnout a prostě se budu snažit usnout! Cha cha. Po 45 minutách, kdy jsem měla spočítáné všechny ovečky, kravičky, včeličky, pavoučky v okruhu 1 km dokonce i kačenky plující na mé noční košilce se situace nijak nezměnila prostě se mi absolutně spát nechtělo! Tak zase dolů do patra a snažit se zabavit jinak. Bylo půl dvanáctý, já seděla před ledničkou, ruku vraženou v mrazáku aby nebolela, byla jsem pěkně zmrzlá. A tak mě napadla televize. Na ruku jsem si připlácla zmrzlou kotletu, zabalila do ručníku a usadila se k televizi. I když máme asi 160 programů ( z toho více než polovina zakodované) ani z té nabídky většinou silně stupidních programů jsem si nevybrala. Chvilku jsem poslouchala písničky, pak koukala na zvířátka a když už nevěděla coby, jen tak na jedno očko mrkla na nějakou tu érotiku. Hrůza. A tak jsem se zase vrátila ke zvířátkům. A hodiny vesele utíkaly. Byla jedna hodina když jsem se rozhodla že pokud se fakt nechci zbláznit asi půjdu na procházku. Zkusila jsem vzbudit psa abych venku neprudila jako blázen sama. Dělal že hluboce spí. Tak jsem zapadla na gauč a zkusila se začíst do knížky s tím, že třeba usnu. A takhle jsem se po bytě bincala do půl čtvrtý. Pak jsem to odpískala. Vstávám v šest a tak nemá cenu spát. Odešla jsem do ložnice s tím, že si zalezu pod peřinu a vezmu sluchátka a počkám do šesti. Jen jsem zalehla, usnula jsem. A asi hodně tvrdě, neb mě starší dcera nemohla ani vzbudit. V šest mě doslova vytáhla z postele. Nevěděla jsem kdo jsem, kde jsem, co je za den. A kdyby mě dcera nechytla za zraněnou ruku asi bych se ani neprobrala. Ruka mě zabolela a já rázem věděla i kdo jsem i kde jsem. A jak se mi chtělo spát. Celou noc chodim a čumim a když mám čumět tak bych spala. Naneštěstí bolavá ruka byla pravá, já jsem pravák takže holky si musely udělat sami svačinu a ještě mi pomoci s oblékáním. Horší bylo, když jsem si potřebovala namalovat nějaký lepší obličej. Nééé že bych to potřebovala, jsem předci mladá a krásná holka , ale v práci mě nikdy nenamalovanou neviděli a tak jsem nechtěla riskovat jejich zdraví. Normálně má moje pokožka lehce bílý až nazelenalý odstín ale díky moderním kosmetickým přípravkům moje pleť přímo překypuje zdravím.A levou rukou se fakt nalíčit nedokážu. Teda...nakonec jsem si na pusu něco naplácala a výsledek byl docela dobrý. Sice ne oslňující ale ušlo to. A docela jsem se cítila fajn a při síle. Dokonce jsem ráno zvládla nákup, což se mi při normálním zdravotním stavu stává málokdy. No aspoň je vidět, že moje nemoc je nemoc jen v mé hlavě. Protože když mě bolela ruka myslela jsem na to a nakoupila v pohodě i za většího množství lidí. V práci jsem si hezky uvařila kafíčko, naplnila bříško, jako moučník dala ibalgin a že půjdu něco dělat. Ze začátku to bylo v pohodě ale už kolem devátý hodiny jsem spíš ležela než seděla. Taky jsem asi vařila, neb mé tvářičky byly červené jako jablíčka což u mě není normální a signalizuje to, že mám teplotu.Do oběda jsem to v práci nějak doklepala a poo se mi udělalo docela líp.  Odpoledne a večer proběhl pro mě v odpočívacím duchu a v noci jsem i líp spala. Dneska je pátek a jeden prstík trůni v sádře. Dostala jsem vynadáno, že jsem nepřijela do nemocnice ihned. Jak jsem stará tak jsem houpá ale mě ta ruka už pak moc nebolela ale prstík je přeražený. Je mi to líto a šéfovi ještě víc. Pořád si to dává za vinu.
Kdybych nestrkala prsty tam, kam nemám....že?