úterý 21. ledna 2014

Vánoce, slevy a strasti i slasti s nimi spojené....

Pokud byly holky malé, vánoce jsem měla ráda. Nyní už to tak neberu a jediné plus  co na vánocích vidím , je volno. Nejsem sice stará, ale ani už žádná mladice, a tak když mám volno, tak opravdu myslím volno. Relax s knížkou, oddych u šití, dobré jídlo, dělám co mě baví, chodím kdy a kam se mi líbí a když se mi po obědě chce spát, tak si jdu lehnout, však ono mi to nádobí a vytíráni nikam neuteče, že jo milé dámy. A takto jsem pojala i loňské vánoce. Baby u mě v práci lamentovaly, že nemají umytá okna, napečeno, nakoupeno, vánoční výzdobu...ani jedna tato položka mě absolutně nestresesovala...přes okna ještě bylo ven vidět, obligádních pět druhů cukroví jsem taky zvládla ( a později s nimi na krmila ne rodinu ale labutě a kachny), do okna vrazila v květináči nějaký vřes a smrkovou větěv, umotala adventní věnec a věnec na dveře, který mi při menším větříku odletěl k sousedům a poté jim ozdobil vchodové dvěře a na nákupy jezdila pouze s manželem, aby ta dobrá duše taky veděla a měla něco z toho ženskýho předvánočního stresu a mumraje. Ani necekl a rád se mnou absolvoval bitku s důchodcema o košíky a zlevněný rum. Takže pohoda.
I dárky jsme pojali poněkud sportovněji. Po zkušenostech z předloni, kdy holky nešťastně kvokaly nad neznačkovými tablety, nad necool oblečením atd. jsme letos vyhlásili obálkovou metodu, čímž jsme se holkám strefili do vkusu. Nějakou drobnou kosmetiku jsem jim koupila, starší dceří spíchla podle mé oblíbené rosa mitnik jednu kabelku+toaletku, uštrikovala oběma módní duté šály a oběma nadělila do obálky nějakou tu korunku. Starší méně ( byl jí již zaplacen pod stromeček žurnalistický kurz, příprava to na vysokou školu) a mladší více. Ta na vysokou 200% nepůjde.A spokojenost byla na všech frontách. S manžou jsme se dohodli, že se nebudeme obdarovávat ale přesto po mě chtěl něco co bych si přála. A tak jsem plácla, že bych teda spíš než materiální věc chtěla nějaký požitek nebo zážitek přičemž manžovi zasvítila očka a začal nenápadně gestikulovat a ukazovat směrem k ložnici. No, takový zážitek jsem teda opravdu neměla na mysli. Naštěstí si mladší dcera, která byla přitomna této diskuze jeho gestikulace nevšimla čímž ani pointu nepochopila.  Pak na mě při jednom mém "náročném pracovním dni" při surfováni na netu vykoukl krásný čajový servis ( rozuměj kávová konvice, džbáneček na mléko a doźička na cukr) přesně kterej by se mi hodil domů na pult a když jsem ještě vygooglila, že ho mají v nedalekém městečku, rozhodla jsem se pro radikální řez a to nenápadně nabídnout tento servis manžovi tak, aby to vypadalo jako jeho geniální nápad. Zdařilo se, servis nenápadně putoval z obchodu do kufru auta a ještě jsem nemohla nemít krásnou keramickou cukřenku a tak jsem nad ní tak dlouho jojkala, až i to mužské plémě konečně pochopilo, že bych jí zřejmě počebovala a za nemalý peníz i jí přemístil do kufru auta.I já jemu zakoupila dárek, praktický a mě líbivý a potřebný a to krbové nářadí. Mladší dcera mě obdarovala knihou a ač jsem z romatického období po pár letech manželství teda fakt vyrostla a dospěla, román od Daniely Steelové jsem si přečetla s chutí. Nic nového jsem se nedozvěděla, zlo bylo potrestáno, hlupáci zemřeli a dobro uzavřelo sňatek. Kdysi čtení pro mě, teď už jen nostalgie.Takže štědrý den byl poměrně vydařený, zahráli jsem si celá rodina i nové aktivity a zase po dlouhé době bylo fajn. Hned po svátcích se mladší dcera vrhla přímo do sebevraždy, sbalila kamarádku a pod ještě rouškou tmy vyrazily busem rozfofrovat obálkový dárek v avizovaných slevách. Sedm hodin strávených v OC Chodov ( mě by už odvezli) přineslo svoje ovoce a obě krásky si za opravdu směšný peníz pořídily spoustu nové garderoby bohužel velikosti 34 což nejni nic pro mě já se honosim poměrně vyššími velikostními čísly:-D. Slevy byly obrovské a spokojenost puberťaček také. Na každého jednou dojde a protože i mě ježíšek nadělil obálku a v lednu nás čeká maturitní ples, bylo záhodno navštívit nějaké pražské OC také. Když vám řeknu, že naposledy jsem šaty kupovala před 20 lety a 25 kily a to ještě svatební, tak neuvěříte. Ale je to pravda. A tak jsem měla oprávněný strach, že na sebe žádné šaty neseženu. Nejsem zrovna příkladem anorexie. Po poslední úporné dietě jsem přibrala další dvě kila. I přibalila jsem do auta kamarádku aby mi nebylo smutno a abych ji provětrala a vyrazily jsme směr OC Letňany, kde se poměrně slušně orientuju. Kamarádka měla celou dobu zavřený víka, neb cesta po dálnici v ní vyvolává záchvaty paniky. Víka otevřela až v garážích OC. A hurááá do butiků. Smích mě přešel už ve druhém, kdy mé tělo navlečeno v různých šatech vypadalo a stále připomínalo nevzhledný, čokoládový, anglický puding. Jinou barvu než černou jsem radši ani neoblíkala. Celou hrůzu ještě dodělalo to příšerný světlo v kabinkách, které místo aby ubíralo tak pěkně přidávalo ( do budoucna bych preferovala větší přítmí v kabinkách a uvidítě že rázem vzrostou i tržby). Zkusila jsem obyč butiky i lepší butiky, kde sice střih byl dobrý ale dát patnáct tisíc za šifonový nic, ze které vám nahoře lezou prsa a dole vrásčitý kolena, to teda fakt ne. Po dvou hodinách marný námahy jsem měla toho dost. Kámoška už na slevy ulovila poměrně slušný vybavení šatníku a já ještě neměla ani kapesník. Nezdar ve mě spustil stres, stres zase pocení...ke konci třetí hodiny našeho pobytu v OC, kdy kámoška už měla takových věcí, že jsme obě vypadaly jako přestárlý vánoční stromeček se nade mnou nebesa ustrnula a postavila mi do cesty butiček, kde černý,koktejlový obyč šatičky, který jsem si představovala a ještě ke všemu v mé velikosti a s výraznou slevou mě doslova praštily přes hubu. Vlezla jsem do nich a do písmene čuměla na obraz v zrcadle. Teda sakra Mončo, jsi kost ( sice pod ně budu muset použít stahovací prádlo) ale fakt super. Dokonce i kámošce vypadla z pusy taška, kterou jsem jí tam vrazila, když jsem šla do kabinky...což byl pokyn, že šaty sluší a mohou být zaplaceny. Stres odpadl, vlezla jsem do první obuvi a zakoupila  černé botky na mírném podpatku a pak už jsem brala obchody útokem a za pár šlupek také ukořistila nějakou tu parádu. Obě naprosto spokojené jsme odnesli cca 20 tašek do auta a daly si výborné kafčo za příšerných 80 kč!! A tu kamarádku napadlo, že by ještě ke svým pěti zimním bundám počebovala ještě jednu a tak jsme fičeli do Europarku ve Šterboholech. Tam jsem jí zatáhla do C&A, pověsila na ní první bundu a jinak tak nerozhodná kamarádka zaplesala, vyplázla dva tisíce ( po slevě) a rozšířila svůj bundový park o další skvost. Nabízí se otázka, zdali toliko bund v letošní super zimě využije:-)Poslední tečkou za naším shopingováním k mé velké radosti, měla být opulentní večeře, kdy jsem chtěla naprosto ignorovat cifru, kterou mi ráno vyplivla má dávná nepřítelkyně, digi váha, s varovánim , at už nežeru. Když jsem slastně projížděla jídelní lístek, rozštěkal se mi mobil a na druhém konci mě zemdlelým hlasem žádal manžel, že při jeho cca 70 km pěším výletu ( o jeho nové vášni napíšu později) jaksi nepobral turistické značení na stromech a nachází se někde v okruhu 50 km od naší rodné hroudy nevěda kde přesně a´t ho vyzvednu a ještě jako bonus se ho pokusím najít. Jelikož byla tma, jemu přestala svítit svítilna, mobil mlel z posledních sil a nacházel se v hlubokých lesích, tudíž mi nemohl osvětlit bližší souřadnice své polohy. A ted´babo rad´. Tak jsem mu poradila at´se pokusí držet cesty nebo vylízt na nejbližší strom, zdali v dáli neuvidí nějaké světélko. Bylo mi odvěceno, že po 70 km chůze+běh není schopný se sám vyčůrat natož vylízt  na strom...nakonec podle různých indícií jsme vydedukovali jeho možnápolohu a nedalekou hospodu, kam se doplazil, zasedl a bez peněz jal čekat na mě, než ho vyzvednu. Já v Praze, hladová s kufrem naloženým hadrama a on cca 70 km daleko v lokalitě kde jsem v životě nebyla. Tak jsem nakopla feldu, přikurtovala kámošku s tím, ať víka radši v příští hodce neotvíra a největší možnou rychlostí mazala k rodné hroudě. Kamarádku jsem vysadila u jejího baráčku celou nazelenavou z mojí F1 jízdy, z kufru vylovila několik tašek o níž jsem myslela, že jsou její a upalovala hledat manžela, aby mi tam nepropil díru do účtu. Řídím ráda a poměrně dobře ale řízení v noci mi dělá problémy i tam, kde to znám. Natož tam, kde to neznám. Bloudila jsem, bloudila až jsem nakonec nějakým zázrakem našla jak vesnici, tak hospodu, tak manžu, zaplatila jeho dvě piva!!( světe div se 3 hodky v hospodě a jen dvě piva) a naprosto grogy nád dopravila domů. Ale holky heč, šaty i boty mám!!!

Žádné komentáře:

Okomentovat