středa 11. května 2011

Jak lehce (ne) zabloudit v Paříži....

Tak už jsem zpátky z mé kratičké dovolené. Bylo to super. Minulý pátek jsem vysloveně musela zdrhnout z práce dřív aby nás ( mě a kamarádku) manžel dopravil do Prahy a bezpečně nás vyplivl na Hlaváku. Díky velkým pochybnostem mé kamarádky že Praha bude zasekaná, že tam musíme být dostatečně s předstihem jsme tam jako dvě trubky stepovaly už dvě hodiny před příjezdem našeho autobusu. Nééé vůbec nebyla zima, vůbec, nééé vůbec se mi nechtělo čůrat...nervy dělaly své. Konečně si to přihasil autobus s nápisem naší cestovky a my jako dvě borkyně automaticky hodily zavazadla do kufru a zasedly na sedadla. Že autobus nejede do Paříže ale do Provence nám jaksi ušlo a nevadilo. Ještěžě nás bodrý průvodce upozornil, že přijede ještě jeden autobus přímo směrovaný do Paříže.Takže jsem se vykulily se vší tou batožinou ven a počkaly si na správný autobus. Z venku vypadal dost dobře,  horší to bylo uvnitř. Né že by nebyl hezký to ne ale bylo tam jaksi málo místa. Cítila jsem se na sedadle jako sardinka v oleji. Ať jsem totiž dělala co chtěla nějak jsem nemohla vtěsnat své vnadné, dlouhé, štíhlé a celulitidou zkrášlené nohy do omezeného prostoru. A vydržet v jedné pozici déle než půl hodky bylo téměř nemožné. Představa 14 hodinové cesty ve mě vyvolávala paniku. Naštěstí autobus stavěl každé tři hodky a tak jsem mohla své, do paragrafu, zkroucené tělo, aspoň na chvilku narovnat. Příjezd do Pařížě byl poznamenán moji dosti velkou únavou. V autobuse nikdy nespím a ani tato cesta nebyla vyjímka. Ke špatné náladě notně přispěla moje kamarádka. Já tu holku mám fakt moc ráda ale občas mě pěkně točí. Je až úzkostlivě čistotná  a každou zastávku u benzínky by se nejraději sprchovala a čistila zuby a myla ruce. A pokaždý jsem se musela vyhrabat ze sedadla a musela jít s ní neb měla strach že se nedomluví. Na záchodě??? Vždyť tam se domluvit nepotřebuje!!! Takže cestou tam jsem " takhle pročůrala" 4 eura. Takže po dosti perné noci nám autobus vyplivl veprostřed Paříže s tím, že v půl sedmý večer nás tam zase nabere. Bylo půl osmé ráno. Vypotáceli jsme se všichni notně unavení a ospalí. Představa, že budu s batohem naloženým jídlem a pitím brázdit město až do večera takhle unavená mě úplně oddělala. Takže jsme jako mátohy se motaly za naší průvodkyní která byla čilá jako rybička. Počasí bylo nádherné a jelikož jsem šikulka tak se můžete pokochat nejenom krásami Paříže ale i pohledem na moji maličkost. Neumím totiž sem vkládat fotografie, hraju si tady s tím už od půl sedmý ( teď je deset)a kdyby mě tady v práci pořád s něčím neotravovali tak už to mám hotový. Takže tohle jsem já, totál unavená v Lucemburských zahradách.


Pěkná holka že? Průvodkyně nás vždycky někam dovedla, pověděla o památce to nejzajímavější a dala nám rozchod hodku, dvě abychom si dáchli a vše zdokumentovali. Nebudu popisovat vše dopodrobna jen vložím pár fotografií.
Sorbona...
Louvre...


Archa...

Louvre podruhé...


Notre Dame...

Eiffelovka...

Chantily...

Eiffelovka podruhé...
 Ještěže mě příroda obdařila poměrně slušnou orientační schopností, která mě vždy neomylně dovedla do správného místa. Několikrát jsem se místo povinných prohlídek ( zanechaje mojí kamarádku v bezpečí rukou naší průvodkyně) vydala na obhlídku pařížských zákoutí sama a vždy jsem se bezpečně vrátila. To se nedá říct o mojí kamarádce, ke které matka příroda tak štědrá nebyla a když jsem jí na chvilku spustila z očí dokázala zabloudit i v hotelu. Otevřela bohužel jiné dveře než měla a ocitla se ve vedlejších soukromých bytech, které sousedily s hotelem a byly spojeny právě těmito dveřmi. Neznaje jazyka tam chudinka bloudila než jí nějaká dobrá francouzská duše dovedla zpátky do recepce našeho hotelu.
První den jsem vytuhly už kolem osmé hodiny večerní. Během druhého dne mě dosti silně poznamenala má panická porucha a znemožnila mi návštěvu muzea parfémů. Lidi na mě koukali jako na blázna když jsem venku rozdýchávala infarktový stav po návštěvě uzavřených prostor zámku Chantily. Kdo se s touto nemocí nesetkal jen těžko porozumí. Třetí a poslední den byl poznamenám dosti chladným počasím a vyjížďku lodí po Séně jsem odnesla třídenní virózou. Takže rekapitulace výletu je taková:
Našlapali jsme spoustu kilometrů, vypotili spostu potu, viděli mnoho krásných památek ale žít bych tam nemohla. Spousta lidí, hektičnost jejich života není nic pro mě ( zlatá naše vesnička středisková). Předci jenom " doma je doma".

2 komentáře:

  1. Nádherná reportáž..jsem ráda, že jsem se tam podívala...alespoň takhle ...na dálku. :-)

    OdpovědětVymazat
  2. No jo..každý ke svému:-! ale díky za vtipnou a hezkou reportáž, ještě jsem v Paříži tedy nebyla...

    OdpovědětVymazat