Pátek třináctého...

Nikdy jsem pověrčivá nebyla ale poslední dobou na pátky třináctého fakt trpím.Jako ten poslední.
Ráno jsme měly vstávat jako vždy na etapy. Jinak není možnost se u nás v koupelně ráno vystřídat. Jenže holkám se nějak vstávat nechtělo a tak jsme lezly s postele všechny najednou. Než jsem stačila zasprintovat do koupelny, uvelebila se tam nejstarší dcera, nedbaje bouchání na dveře ať sebou hodí, neb jsme já i mladší dcera potřebovaly si odskočit.Po dvaceti minutách vyplula a vklouzla tam mladší dcera. Já zase nic. Aby toho zmatku nebylo málo vstával i manžel, který měl být v práci ale vzal si dovolenou. Tak jsme před koupelnou stepovali spolu. Když už to vypadalo že mladší dcera konečně vyleze proklouzla tam zase starší s tím, že si potřebuje rychle vyfénovat vlasy protože jí za chvilku jede autobus. Pak zase mladší že jí jede vlak. Ani jedný nevadilo že nemají svačinu, hlavní je že byly dokonale oblečeny, namalovány a učesány, že jejich rodiče starý, chudinky malý mají plný močáky...svačiny jim už nedělám od doby, kdy mladší dcera za mnou přišla s tím, že měla celý den hlad a můžu za to já, protože jsem jí připravila malou svačinu. Tak jsem jí poradila, aby si svačinu připravila sama, když ví, že má školu déle, já si nemůžu všechno pamatovat. Jako odpověď mi bylo něco podobného zahuhlání, že mám sklerózu a že já jsem matka tak svačiny musím připravovat já. Tak jsem s tím skončila a pokud chtějí hold musí vstát o chvilku dřív nebo se musí odlepit od zrcadla o deset minut dřív a něco k jídlu si uplácat. Tak konečně obě odpluly na vlak a autobus a i já mohla si udělat ranní hygienu a mazat do práce. Ještě rychlá zastávka pro pečivo...bohužel peněženka sice trůnila v přihrádce jí určené ale byla prádzná jako moje hlava. Chtěla jsem si vybrat peníze ale nějak jsem pozapomněla. Několikrát jsem se prodavačce omluvila a jako vítr svištěla do bankomatu vzdáleného 100 metrů. Strčila kartu, vyťukala PIN a ...nic. Zkusila to znovu a znovu nic. Napotřetí se bankomat pěkně naštval a nejenom že mi nevydal ani korunu ale mi umně sežral i kartu. Jsme myslela, že mě klepne. Až po chvilce jsem si uvědomila, že jsem tam sice rvala kartu správnou ale s jiným pinem. A protože nejsem žádnej troškař vybalila jsem kartu druhou a už s úspěchem vybrala to málo, co mi tam po nákupní horečce zbylo. Zaplatila jsem nákup a sprintovala do práce. Normálně chodím na sedmou nyní bylo už osm. Potřebovala jsem udělat to co nejvíc spěchalo a jít na poštu aby mi vyvobodili mojí chudinku kartu ze spárů bankomatu. Jenže zase tak jednouchý to nebylo, museli si na to přízvat všechny vedoucí, která naše pošta pojme, pak volali ještě vyšším vedoucím co mají dělat? Což mě přestalo fakt bavit, načmárala jsem vzteky svoje telefonní číslo s tím, že až budou vědět něco bližšího ať mě kontaktují a vzteky málem srazila jakousi babku, která si šla zřejmě vybrat důchod. V práci mi dal šéf dosti nelibě najevo, že se mu můj výlet na poštu nelíbil ale rychle ho umlčel můj vzteklý pohled. Asi za půl hodky kolem oken prosvištěla naše zrezlá plechovka s manželem za volantem. Lehce jsem se orosila cože se zasse děje? Manžel mě ujistil že nic jen že viděl ve stánku převislý jahody a protože ví, jak po nich prahnu, přijel mi to oznámit. Proč je rovnou nekoupil nechápu doteď! A tak jsem vyslala pohled smutného štěněte směrem k šéfovi s tím, že si potřebuju na chvilku něco zařídit jsem radši rychle zmizela než se šéf stačil vzpamatovat a protestovat. Sazeničky jahůdek byly pěkné, velké, jedna bratru za 50,- Kč.Rychle jsem spočítala kolik jich budu potřebovat a přilepila poslední pětikilo na upracovanou dlaň snědému prodejci. V rychlosti jsem manželovi sdělila mojí ranní anabázi s kartou a pro velký úspěch a manželův naprosto nechápající výraz v obličeji jsem to ještě několikrát musela trpělivě zopakovat než konečně pochopil, že v blízké době budu bez peněz a od něj se očekává nějaký finanční sponzorský dar.
Dorazila jsem do práce splavená a už od vrátnice se šéfovi omlouvala. Naštěstí jeho mysl zaměstnávala kontrola z finančního úřadu tak mou nepřítomnost nikterak nekomentoval. Zatím.Před obědem mi pípl můj novej mobilní kámoš a trvalo mi dobrých pět minut, než jsem z něho vypáčila, že mě manžel zve na oběd. Nový telefon mám týden a ještě jsem se s ním nestačila pořádně seznámit, tudíž mám problém i s sms. A tak jsem potřetí ten den uháněla ven z práce. Objednali jsme si s manželem řízek a doufali, že si v klidu pochutnáme. V nejlepším manželovi zavolali z práce, že musí okamžitě přijet neb se tam vyskytly problémy. A tak odjel mě zanechaje v hospodě. Oba jsem pozapomněli, že nemám ani korunu a tudíž nevím, jak útratu zaplatím. A tak jsem musela chtě nechtě zavolat kolegyni aby mě vyzvedla i s příslušnou finanční částkou na zaplacení oběda. Že si k tomu potřebovala půjčit od šéfa služební auto radši ani nechci říkat. A že jsem dostala vynadáno snad taky ne. Až do konce pracovní doby jsem seděla  na své židli, ve svém dolíčku jako oukropek a makala jako pruhovaná.
Ke konci pracovní doby mě můj mobilní kámoš zase upozornil, že bude potřeba vyzvednout manžela, neb spolu s tou naší károu zůstal někde viset. Jaksi jí zapomněl naplnit bříško a ona stávkovala. Teď jsem nechápala pro změnu já protože měl být v práci do 22 hod. Ale jak se za ním dostanu a hlavně za co koupím tekutou krmi pro tu naši 4-kolovou popelnici mi nesdělil. Než jsem stačila vypracovat strategický plán na manželovu záchranu, zastavil pře naší skromnou haciendou bourák a z něj vylezla ta moje životní jistota. Prý mu zastavila nějaká fešanda a dopravila ho domů.Kvokal kolem slečny jako kouhout na smetišti a mě jediný pohled na onu krásku stačil v ní rozpoznat dceru našich známých.Už mi bylo jasné proč mu ona slečna zastavila.Chudák manžel...on si myslel, že se té dobré duši líbil a nechtěl mi věřit že je to skutečně ten kdysi malý a kudrnatý poklad našich dobrých známých. A tak, značně zklamán vzal do batohu kanystr, sedl na kolo a ujížděl pro naše autíčko. Za hodku a půl byl zpátky v podstatně lepší náladě. Tak jsem mu ji zase zkazila víkendovým nákupem v našem mini Tecsu. Brblal jako motor ve škodovce ale co naplat musel jako sponzor s náma. Starší dcera vycítila příležitost a jala se otravovat se zdravou výživou. UŽ týden se snaží jíst zdravě, nebo spíš nejí skoro nic a pokud něco pozře ihned si počítá kalorie aby nepřibrala. Je mi jasné že to dlouho nevydrží neb je celá po mě a já, než se cpát obilím a podobnýma fujtajblama si radší dám pořádnou flákotu (ale nemyslete si, taky vařím zdravě a lehce). A tak  ihned po příchodu do Tesca já zkameněla u zeleniny a ona zase u zdravé výživy. Asi po patnácti minutách si to k nám přihasila s náručí plnou snad všech rádoby zdravých potravin, co jich naše Tesco mělo. Bylo mi jasné, že jakmile ochutná nějaký ten racio chleba nebo zrní bude dělat jak jí to chutná a doma to pak vesele splesnivý ve spižírně. Tak jsem se jí snažila tu její krmni zkorigovat na menší množství jmenovitě na dvě musli tyčinka a jeden knackebrod. Nadávala jako dlaždič a já zaslechla že jsem hrozná matka když ji nechci proplatit " pár" věcí zdravé výživy ale přítomnost manžela a zároveň jejího otce jí v dalším hysterickým záchvatu rychle zabránila. Košík byl naplněn, manžel srdnatě zaplatil a hurááá domů. Už jsem se těšila jak ta moje holka se zakousne do toho vybraného chleba. No co vám budu povídat. Snědla jeden a už se to válí doma. Její zdravá výživa vzala za své a už zase baští vše na co má její mlsný jazýček chuť a peněženka stačí. Po nákupu jsme si ještě zdravě zanadávali u hokeje, teda manžel řval a nadával a já kmitala kolem a pouze přizvukovala. Šla jsem brzo spáte neb další den, tedy v sobotu mě čekal avizovaný pochod do Českého Šternberka se starší dcerou!