úterý 17. ledna 2012

Rychlý obrat...

Krátce poté, co mě manžel obřadně oznámil, že to se mnou ještě zkusí, nastal obrat. Obrat k lepšímu. Někdy v úterý přišel sám od sebe, že je v Praze teraristická burza, kam jezdíme pro jídlo, pro tu jeho zoologickou zahradu. Tentokráte se poprvé konala ve větších prostorách Křižíkova pavilonu na Výtavišti.
Ještě potřeboval si něco zařídit služebně a mě vyzval, že bych mohla jet s ním. Dlouho již uvažuji o větší výměně šatníku, kvůli práci asistentky musím trochu vypadat....takže se mi to vlastně i hodilo. A jelo se bez holek, čímž mi bylo zaručeno, že výlet proběhne v klidu. Holkám jsem to oznámila s malou dušičkou, vím jak rády jezdí na nákupy ale přijaly to vcelku klidně. V pátek jsem jim navařila, rozdělila práci a začala se těšit na druhý den. Večer jsme ještě zkoukli Akta X, který si manžel stahuje z internetu. No zkoukli...manžel zkoukl, já měla celou dobu polštář na hubě, protože jsem se nějak i bála. Jindy mi to nevadí ale ten večer to bylo brutální.Druhý den si manžel držel na oko ode mě odstup, jako to dělá vždy, když jsme rozhádaný. A tak jsme vyrazili. Burza byla teda velkolepá a jen díky pečlivému nácviku v podobě návštěv minulých burz jsem ty příšery jako pavouky, hady, ještěry, cvrčky, myši, kobylky a td. zvládla na výbornou. A ještě jsem byla odměněna v podobě orchideje za pouhou stovku. Minule, jak jsem psala, mi jí manžel koupil ( pod mým nátlakem) myslíc, že stojí 160 kč jak hlásaly cedule. Až u pokladny zjistil, že stála 350, neb měla dva výhony ( jeden výhon 160, dva výhony 350). Peněženka se mu cukala ale nakonec jí koupil. No a na burze měli úúúplně stejnou, dva výhonky za pouhou stovku. Tak jsem si udělala radost!
Další zastávkou byl Žizkov a manželova služební akce tak na půl hodky. Měl předat nějaký materiály bo co to bylo svýmu šéfovi. No než jsme našli Žizkov, pak příslušnou ulici, číslo domu...já byla klidná, zato druhá polovička mého oddacího listu...nadávala jako dlaždič. Nakonec i tato věc byla vyřešena i když v dosti značném časovém skluzu. A huráááá na nákupy. Stanula jsem na půdě OC jako Herkules na bojišti rozhodnuta pokoupit vše, co jsem si naplánovala. Dala jsem si rozchod s manžou dvě hodky, to by mělo stačit a směle vykročila k prvnímu obchodu. Moje smělost a rozhodnost pomalu odumíraly s každou návštěvou nového obchodu. Po návštěvě pátého obchodu, s ještě úplně celým finančním obnosem a prázdnou taškou jsem už začínala propadat panice a natahovat moldánky, vyslala modlitbičku nahoru ať se zadaří. Nakonec mě ten nahoře vzal na milost a nasměřoval moje unavené kožačky do obchůdku, kde mi padly do oka světříky a následně mi i padly, cena byla taky přijatelná a tak se mi moje prašulky ztenčily. Pak přišly na řadu botky. Baťa mě hluboce zklamal, když se mi botky líbily, neměli moji velikost, když měli moji velikost zase se mi nelíbily a když měli moji velikost a líbily se mi, nepotykala jsem si s jejich cenou. Záchranný kruh mi hodil jiný obchod s obuví v podobě sklvělého kotníčkového skvostu, pravda s trošku větším podpatkem než jsem schopná ušlapat, ale za týden jsem se v nich naučila obstojne šlapat a dneska jsem v nich bez jedinýho držkopádu zvládla i tu pěticentimetrovou sněhovou kalamitu, kterou nám počasí nadělilo a zastihlo naše silničáře zcela nepřipravené. Byli fakt překvapení, jak je možné, že v lednu taky napadl sníh...silnice neprohrnuty, chodníky jedno zrcadlo, kamion uvízlý v mírném kopečku...je devět hodin a kluci silničářský tady u nás teprve dělají pořádek na silnicích a chodnících...šéf dorazil taky o hodinu později neb i u nich byly silnice ve stejném stavu. Ale to jsem odbočila. Takže botky a svršky jsem měla tak ještě kalhoty. Velký to kámen úrazu na moje pneu. V jednom obchodě mě snaživá mladá prodavačka narvala do džín, které mi podle jejího oka měly padnout a vychvalovala mě do nebes, jo nasoukala jsem se do nich a když jsem se jí optala, cože mám dělat s tím, co se mi už do kalhot nevešlo a nehezky mi nahoře vylezlo prej to se schová pod volným oblečením. Joooo milá holka tak volný oblečení si už teda kupovat kvůli jedněm kalhotům nebudu. Posledním obchodem, který se mi postavil do cesty byl esprit. V životě jsem v něm nebyla a ceny mě utvrdily, že dělám správně. Již jsem byla na odchodu, když mě praštila přes oči cedule sleva až 75%. Hmátla jsem tam a za chvilku už byla bohatší o rifle a triko. Dohromady za pětikilo. No nekupte to! Vše mi dokonce i padlo. Hodka a půl lítání po obchodech dala zabrat nejenom mým nohám a mozku ale i žaludku.Byla jsem právě před obchodem orsay když mi zazvonil mobil. Brala jsem to jako znamení zhůry a hodila oko dovnitř...a tam, na ramínku, visely přesně ty, který jsem si představovala. A byly mi! A jen za čtyři stovky. Radostí jsem málem zlíbala i figurínu.
V přesně domluveném čase jsem stepovala na místě určení. Manžel už na mě čekal. Taky se mu zadařilo. Dvě trička a hned ve druhém obchodě. Jenže tomu sluší všechno a do všeho se vejde, nikde mu nic nepřetýká. Dalším bodem v mém přesně nalajnovaném denním programu byl hlad. Jeho ukojení mě stálo nemalý peníze, neb se uskutečnilo v kfc, kam už několik let slibuju, že nebudu chodit ( dobře po tom tloustnu), přesto pokaždý, jakmilejen koutkem ok vidim logo kfc, už tam sedim. Takový hot wing menu...mňam. Manžel nijak neprotestoval, obzvlášť když jsem platila.
A že si zajdeme do kina. V plánu byly dva filmy...Sherlock Holmes a Perfect days...ale ani jeden nám nechtěli promítnou zrovna když jsme tam byli, a čekat se nám nechtělo a tak manžela napadlo, že se přemístíme o dům dál, jmenovitě do Luxoru. Potřeboval si zakoupit nějakou knížku. Adrenalinový zážitek-cesta metrem a pak davy lidí na Václaváku. V Luxoru jsem se okamžitě ztratila a manžela pak naháněla mobilem. Jakmile však on sedne ke knížkám, ztrácí pojem o čase o mobilu nemluvě. Dala jsem si takový malý půlmaraton než jsem ho objevila spokojeného a začteného do knížky - vše o přestavbě bytu. Co potřeboval, to si vyčetl a tak kniha za bratru 700 kč nebyla v potřebě kupovat. Zakoupil si jinou a i já, milovnice dobrého jídla nepřišla zkrátka a obohatila mou rozsáhlou kuchařskou knihovnu o druhou kuchařku. Romantická procházka malebnými pražskými uličkami, kdy mi na kapucu dýchalo velké množství turistů ze všech koutů zeměkoule sice v plánu nebyla,ale přišla v hod. Už notně unavené a ušlapané nás zase pohltilo metro a vyplivlo na kraji Prahy, kde jsme parkovali. Ještě bylo potřeba koupit kus žvance a tak jsem přibrzdili v Lidlu v Průhonicích, nakoupili a jelikož žaludky zase vyhrávaly a kfc už bylo zavrženo, manžela napadla pizzerie v Průhonicích. Byli jsme tam tak před 10 lety společně se známýma a jediný, co si pamatuju, byly v té době dosti závratné ceny. Musím říct, že jsem teda velice mile překvapena. Personál úslužný, jídlo výborné, prostředí příjemné a ceny poměrně slušné. Pizzu ve stejné cenové relaci ale poměrně menší zakoupím i u nás. Byla to taková příjemná tečka za příjemně prožitým dnem v manželově přítomnosti. Takhle dobře jsem se s ním necítila už dlouho!
Doma jsem se pak jen letmo pozdravili s holkama, každá někam vyrážela a já plna dojmů se rozvalila na gauči a manžela poslala na pivko.
Na druhý den jsme měli v plánu výšlap na Blaník. No ráno jsem byla nějaká unavená, tak jsem plány změnila na menší procházku a nakonec jsem po obědě vytuhla na skoro tři hodky v posteli a nikam jsme nešli. Ale byl to po dlouhé době krásný a klidný víkend.

1 komentář: