Jsem v podmínce...

Neslavně začal tento rok. Strávila jsem ho sama, komunikace s manželem na bodu mrazu, blok jsem musela ještě více uzamknout kvůli dosti tvrdým reakcím jednoho tatínka a jedné " zasloužilé" maminky. Já jsem poměrně klidný člověk, vydržím hodně ale jejich komenty rozhodily i moji doteď poměrně pevnou nervovou soustavu. Z tatínka se pak vykludbal jeden známý z mého bydliště, který má se mnou prý nevyřízené účty ( na základní škole jsem se mu prý posmívala) a zasloužená šestinásobná matka, rodící své potomky pravidelně rok co rok, neznaje ještě pojem puberta u svých dětí a co vše tento zázrak obnáší hlavně pro rodiče pubertálních výrostků,  mi hanila moji povednou rodinku, obzvláště mé " nevydařené ( podle jejích slov)" holky, můj  pohled na život, můj vztah s manželem...já vím že hold nejsem prototypem úspěšné ženy...ale to jsem taky nikde a nikomu necpala...
Podmínku jsem dostala od manžela...prý to se mnou ještě naposledy zkusí ale musím být na něj hodná a milá a nezakazovat mu hospodu. Strašlivě se ho dotklo, že jsem mu ji o svátcích vyčetla a do konce svých dnů nerozdýchá to, že dostal na silvestra ode mě košem. No prostě fraška. I když pořád mluvím o rozchodu, jeho realizace by teď, dokud je Lizzi ještě nedospělá byla těžká. Jasně, peníze vydělávám, jsem soběstačná ale...ale sama bych to se dvěma děckama asi nezvládla, myslím především finančně a bydlení...manžel barák neopustí, já si sama byt koupit nemůžu, do pronájmu s holkama nechci, a dělit je taky ne aby jedna byla se mnou a druhá s tátou...kdo je v podobné situaci jako já tak mě chápe...prostě než budou holky dospělé a soběstačné budu to muset vydržet. Je to hloupé, že to takhle píšu, asi byste mi radili abych odešla ale ono to není fakt jednoduché...
První pracovní týden taky stál za to. Mladý kolega to přehnal na silvestra až na neschopenku a mě nechal samotnou s italským šéfem. Byl to krušný týden ale vše zlé je k nečemu dobré. Jelikož jsem musela dělat i práci za mladýho a ta vyžaduje být p ořád někde v pohybu i já musela svoje tělo rozhýbat. A ejhe...kotníky nenatýkají, a krční páteř nebolí!!! teda ne tak, jako když celý den prosedím u své práce. Takže ono to chce pohyb! První den, kdy jsem musela několikrát šlapat do pátého patra ( já mám kancelář v přízemí) jsem myslela, že vypustim duši ( naše firma sídlí v bývalé fabrice postavené Baťou, který měl zřejmě ve velké oblibě schody, jen do prvního patra jsem jich napočítala 45). Když jsem poprvé se doplazila do pátého patra, skladník 10 minut musel čekat, než jsme popadla dech, a pak několik dalších dlouhých minut , než se mivzpamatoval mozek a vylivnul proč jsem vlastně vážila tak dlouhou cestu vzhůru. Každým výšlapem to bylo lepší a lepší. Doufala jsem, že tím pohybem zhubnu...no kulový. Ani deko. Ale byla jsem celý den v poklusu, rychle mi to utíkalo a taky mi vždy bezva vyhládlo...akorát komunikace s italským šéfem byla zničující. Na něj jsem moc rychlá, rychle pracuju (jsem tak prostě zvyklá) což on naprosto nechápe. Dokonce mi nechtěl povolit abych si sama zkontrolovala jednu roli látky, prý to není moje práce, mám si radši napsat do naší mateřské firmy do itálie, kde mi to zjistí. Tak já napsala a pak 4 hodky čekala, než mi někdo odpoví. Kdybych si to zjistila sama, mám to za pět minut. Jenže proč to dělat jednoduše, když to jde složitě že jo? A držíc se tohoto přísloví tak pracuje můj šéf. Podle toho to taky tak vypadá. Každou blbost řeší půl dne...tak třeba...potřebju v pátek odvézt dceru do Benešova do nemocnice a mě taky. Po tom mém pádu se mi rapidně zhoršuje zrak. Tak mu to povídám a on udělal scénu, že mě nemůže pustit, že je hodně práce, on mě potřebuje, at jedu jindy...odmítla jsem,p rostě pojedu. A tak informoval všechny možné pohlaváry v naší dceřinné společnosti, cože jsem si dovolila jet k lékaři. A dalších několik hodin měl co řešit. Taková blbost. Ale že mu stojí výroba, to ho nezajímalo. Takže takhle vypadal můj první lednový týden.