Jak jde čas...minuta ticha

Je to hrůza jak ten čas rychle plyne. A co že u nás nového a aktuálního?
Velkou novinkou v našem " italském" žití byla brigáda mojí starší dcery. Pořád si stěžovala, že žádnou nemůže sehnat ( vůbec se nesnažila), nikde se neptala ale pořád jenom remcala. A tak jedno dopoludne mi zavolala děsně nepříjemná kolegyně od nás z výroby, že prej nová uklizečka nastoupí až 1.9. a tak by mohla moje holka přijít uklízet. No ze začátku jsme se nad tou zprávou ze srdce zasmála, moje holka a uklízet? Když ani doma neví kde a co je koště a mop na vytírání? No ale na druhou stranu má se válet doma a pít mi krev nebo jít makat? A tak jsem jí oznámila a byla jsme mile překvapena jak rychle souhlasila. A než jsem došla domů, věděla to díky facebooku i naše celá, poklidná víska. Dcerka byla první dny nadšena, uklízela jako o život ( jak by ne když jí dal šéf dosti slušnou korunu na hodinu). Byla milá a rychlá. Slyšela jsem o ní mluvit jen v superlativách. Tohle temto jí vydrželo přesně týden. A dobrá úroveň úklidu také. Pak najednou ráno začala kňourat, že je unavená, že se jí nechce stávat atd. byla věčně navezená v mý kanceláři a zatěžovala mé kolegy svými pubertálními problémy. Bez dovolení si vařila čaj, dělala si přestávku kdy chtěla ona, nehledě na to že třeba přišla do práce v sedm a v 7.45 už seděla a baštila, pak se šla chvilku pomazlit s koštětem a záchodovou štětkou a zase něco " důležitého" od mě potřebovala. Úklid už nedělala tak pečlivě, najednou jí vše vadilo. A tak po třech týdnech se s ní šéf rozloučil. Prý si někdo stěžoval. No hlavně si myslím, že za tím měl prsty on a jeho ehm ehm, jak bych to jen řekla slušně? intomní přítelkyně, která tady taky pracuje a díky své šikovnosti a šéfově " podpoře"  kecá do všeho a hlavně do čeho jí nic není. Nesnáším nespravedlivost ale dobře znám svojí dceru, takže možná ten úklid i flákala.Bylo mi nepříjemně a je mi jasné, že příští prázdniny sem na brigádu už nebude moct přijít.
V tomto čase jsem sehnala také " malou prácičku" pro manžela. Od ledna pořád mluví o tom, jak na jaro sežene dřevo( samozřejmě že nic), tak teda na léto, že zavolá na pilu ( ani jednou nikam nezavolal) chudák jeden malej ale řečí měl plno. Pořád sem ho otravovala, jestli tam volal, pořád zapomínal až mě došla trpělivost a před 3 týdny jsme mu sednala plný nákladní auto palet. To bylo radosti a řečí jak to zmákne. 14 dní mu to trvalo, třikrát se ošklivě seknul do nohy, bolely ho ruce, dostal úpal, buď bylo moc horko, nebo moc zima...když jsem začala, co v práci nebo co holky tak pořád mlel dokola, kolik udělal dřeva a jak se nadřel. Neposlouchal nic a nikoho, 14 dní jsme od něj neslyšeli nic jinýho než dřevo.....zaplaťpánbůh palety jsou sdělány a dřevo uklizeno za vydatné pomoci celé rodiny. Ještě nás čeká uhlí.
Plány, které jsem si zadala s barákem, padly za vlast. Kromě střechy jsme neudělali nic i když bychom tak potřebovali. Novou dlažbu, dveře, ložnici...až mám z toho depku. Manžel čím je starší, tím ho nějaká práce na baráku zajímá čím dál tím míň. Ach jo.
Začala škola. Holky byly první den ve škole a už mě to stálo skoro tři tisíce. Sešity, propisky, tužky, pravítka, školné za kytaru pro starší a školné za zpěv pro mladší.  U starší dcery chtějí po mě za SRPDŠ nebo jak se to ted jmenuje 500 kč. Byla jsem v šoku. Tolik??? Paní učitelka třídní mi vysvětlila, že je v tom obsaženo prý i zálohy na různé výlety atd. Koukala jsem jako blb. Holka minulý rok nikde nebyla ( pětikilo jsme platili taky) a za výlet jsme vyplázla takovej nekřesťanskej peníz....tak kam ta pětistovka sakra jde? Učebnice musíme kupovat ( minulý rok nás stáli 2500 kč), letos ještě nevíme, každej prd platíme tak ať mi někdo vysvětlí, na co učitelé potřebujou takový peníze! Fakt jsem rozhozená!
Starší dcera před několika lety chodila na kytaru. Od malička jsem dbala na to, aby byly obě moje holky akční jak na poli uměleckém( po mě) na sportovním ( po manželovi). Na poli sportovní se jaksi nepotatily jsou to polínka po mě, mě radši o tělocviku učitel schovával, když přišla nějaká inspekce, aby neviděli, jak znesvěcuju sportovní výkony. Teda jenom gymnastiku, na atletiku jsem byla dobrá ( jak by taky ne, při výšce 175cm, jsem vážila celých 45 kg!). Od mala tedy chodily na tanečky a hrály( trošku hudebního talentu mají po mě, moje mamka krásně zpívala, táta hrál na klarinet a chvilku učil na hudebce, já hrála na zobcovou a pak příčnou flétnu a brácha vyzkoušel snad všechny nástroje a zakotvil u bubnů a dokonce měl svojí kapelu). Mladší taky zkusila zobcovou flétničku ale nic moc ale zaujala zpěvem. Jenže z toho taky nakonec nic nebylo, protože byla malá. Jenže ona zpívá opravdu nádherně a tak jsme letos zkusili jí přihlásit na hudebku znova. Máme tady novou, zrekonstruovanou hudební školu za 20 milionů, supr moderní v jejímž čele stojí známý ( hlavně na poli kytarovém) člověk, který ještě chvilku učil i mě, kamarádil se i s mým tátou, a ve svém oboru je opravdu špička. Nejdříve dělal drahoty, že dcera už na hudebku chodila, pak jsme jí odhlásili a že o takhle starší žáky nemají zájem, ale jakmile zazpívala, spadla jim čelist a ihned mi volal, že dceru berou, že opravdu zpívá nádherně. To vím. Sice mi nikdy nechce zazpívat, stydí se , ale když si zpívá pro sebe a já sedím na schodech a poslouchám ji, vždy se mi zavodní zrak.
Abych jenom nechválila tu mladší musím vyzdvihnout i tu starší. Ta začala chodit na kytaru od první třídy. A hrála by možná doted kdyby......kdyby potupem času a hlavně díky nástupu puberty se její mozkové pochody rapidně nezměnily a ona s kytarou nesekla. Prostě chodit nebude, učitel je blbec ( parkrát jí řekl něco, co se 15 letého děvčete " velice" dotklo) atd atd. Říct o takovéhle kapacitě že je blbec se stejné jako říct oJágrovi, že neumí hrát hokej. Učitel byl v šoku, protože holka byla na kytaru dobrá, jezdila na soutěže, i mezinárodní a vždy se umístila velice slušně. Hrála i v triu, které taktéž sklízelo veliké ovace. Jenže holka si postavila hlavu a tím udělala čáru přes rozpočet hodně lidem. A nyní když si zase vzpomněla, že by chtěla hrát, kontaktovala učitele a otravovala tak dlouho, až jí slíbil, že si jí poslechne. Holka slibovala jak bude cvičit a školné si uhradí ze svého. Učitel jí nakonec vzal ale já jí dávám tak dva měsíce. Vím, že cvičit nebude, už ted když jí pošlu zahrát se na mě hrubě osopí,že cvičila ( kecá, hrála tak 5 minut) jak to bude dělat až jí nastane tempo ve škole, a pak ještě bude muset makat na hudebce, bude muset omezit se válení v posteli, koukání donekonečna do pc, návštěvy hodpod a diskoték...není ten dříč, kterej by hrál hodiny a pak ještě se hodiny učil. Prostě to održkuje. Ale kdo chce kam, pomožme mu tam. Uvidíme, třeba nás překvapí.
V pátek jsem podala návrh na večer strávený v hospůdce vzdálené cca 15 km od naší rodné hroudy. Je to tak příjemná hospůdka v krásné lokalitě na břehu řeky Sázavy. Po celý týden jsem byla s nervama v kýblu nejenom z holek ale především ten můj zahraniční šéf mi přidělal spustu nových vrásek na mé pěstěné, dokonale vyžehlené ( díky poměrně drahým, ale zaručeně fungujícím krémům) fazóně mého nově rekonstruovaného obličeje. Já už fakt z něho nemůžu. Při zadávání práce, což je pro něho rituál až obřad, kdy jak pitomec musím sedět přikurtovaná na své židli a s holywoodským úsměvem na něho civět, chtěl, abych si vytiskla jeden dokument. Nepotřebuju si ho tiskonout, vše mám v počítači a je pro mě lepší, si dělat poznámky rovnou do počítače. Ale to šéf ne. Prý si ho musím vytisknout, protože to chce...já že ho nevytisknu protože ho mám v kompu...no prostě komedie na čtvrt hodky. To už šéf začal bublat, že do puntíku neplním jeho příkazy. A tak přemýšlel, jak mě donutit aby bylo po jeho. Vynaložil velké úsilí, nějakou záhadou tento dokument vytiskl, vše s tou jeho puntičkářskou pečlivostí zvýraznil, popsal jako kdybych byla naprostej blb a s vítězným úsměvem mi ho donesl, že stejně nakonec bylo po jeho a já ten dokument mám před sebou. Byl sebou tak spokojenej! Jenže i já jsem jenom člověk a moje trpělivost má svoje meze. Papír jsem roztrhala  s tím, že fakt na takovýhle blbosti nemám čas, jemu doporučila, že pokud ho baví vymalovávat ať si koupí omalovánky, zvýšila na něj hlas až jsem řvala že s takovým magorem už pracovat nechci a nemůžu a že dám výpověd. Můj zahraniční šéf z toho mýho monologu moc moudrej nebyl ( teda né že by před tím byl), česky i po 10 letech pobytu v Praze moc neumí a nerozumí nebo spíše musím napsat, že rozumí jen tomu co se mu hodí a čemu rozumět chce. Ale jakmile uslyšel magor a výpověď správně si první slovo přiřadil k sobě, druhé ke mě schlípl ty jeho italský boty Gucci a do konce pracovní doby byl těžce uražen.Nedávno mu vzali poslední bod a chtějí, aby odevzdal řidičák, což on nechápe. ON předci nemusí dodržovat rychlost, On předci může telefonovat při jízdě, omezená rychlost ve vesnici? cha cha pro něj sranda. No teď mu humor došel.
Na to konto jsem navrhla pěší výlet do hospůdky. Byla jsem tak v ráži a tak s nervama v.........kyblíku....že ani vzdálenost 15 km, která nás pěšky čekala, mě nemohla odradit. Dokonce mě ani neodradila jedna maličkost a to, že jsem ztratila občanku. Prostě při odchodu jsem si jí dala do zadní kapsy u kalhot a asi tak v polovině cesty jsem zjistila, že tam není. A protože jsme si nechtěla kazit výšlap, hodila jsem ztrátu občanky za hlavu, vždyť od ji někdo najde. A našel, odevzdal policii a ta mi ji s velkou pompou dovezla až přímo domů, což rozčeřilo poměrně klidnou hladinu v naší ulici, obývané především důchodci. Tak dlouho jim vrtalo hlavou, cože asi tak mohla chtít policie u tak slušné rodiny jako jsme my, až vyslali zástupce z lidu, hluchou, hlučnou ale ještě dosti čipernou babku na výzvědy. Když jsem jí viděla, jak se k nám belhá, musela jsem se smát. Moje odpověď jistě neuspokojila její zvědavost.
Dneska se u nás koná pohřeb dvou mladých lidí, kteří se před týdnem zabili v autě v Humpolci. Možná jste o tom slyšely z televize nebo z novin. Je to hrozná věc, když pomyslím na jejich rodiče, co ted musí prožívat za hrůzu.Znám rodiče, znala jsem i oba kluky. Ale na druhou stranu, jeli oba z diskotéky a byli pod vlivem alkoholu. Jezdili rychle i v naší obci a nejenom v ní a už dřívě nějaký ten škraloup měli. Tedy prý. Už ten fakt, že 23 mladík vlastní audinu, hovoří za své. Ale i tak bych jim chtěla věnovat minutu ticha.