Narozeniny, sádra, pochod a zase ta puberta....

Zase se toho semlelo tolik, že nevím kde začít. Tak předně jsem si musela zamknout blog kvůli dcerám. Nevadí mi, že mi ho čtou ale že k čtení přizvaly své spolužáky, spolužačky, kamarády, kamarádky a bůhví koho ještě. Tak jsem jim udělala čáru přes rozpočet.
Minulý čtvrtek měl manžel narozeniny tak jsem ho pozvala na večeři. Jenže se nám tam nakýblovaly i holky a bylo po romantice. Jedna vřeštěla že chce tohle druhá že tohle nechce a já je mlátila ( teda jenom v duchu). Trošku klidu přinesla až skupinka mladíků skýtající mládí ve věku tak 15-20 let čímž se očima namlsaly obě moje dcery ( i já, ba ne kecám) a nakonec zbaštily vše, co před ně servírka položila a ani neprotestovaly. A byl klid. Jak málo stačí dvěma pubertálním dívčinám! S očima na stopkách sledovaly každý pohyb mladíků, hltaly jejich  pro mě prostoduchou mluvu a červenaly se jako rajčata když nějaký zbloudilý pohled těch krasavců na nich utkvěl. A jelikož jsou to holky nejenom krásné ale i šikovné ve finále si starší odnášela telefonní číslo jednoho z nich. Jak to ten můj starší anděl  dokázal mi zůstává záhadou a nic na tom nemění fakt že už rok má svého ťutínka, kornoutka, čumáčka, bublinku, prdelku ( mohla bych pokračovat do alelujá) prostě svého přítele.
V pátek mě čekala náročná šichta v práci a jak se později ukázalo i doma. U od rána ( teda od 11 hodin)mě tak prudil můj zahraniční šéf, že jsem zavodňovala zrak pravidelně snad každou hodinu ( fakt nekecám). Vzteky jsem mlátila na záchodě hlavou o zeď a slíbila jsem mu, čestný pionýrský na hrob neznámého vojína , krutou pomstu. A jak tak sedím a kuju pikle můj mobilní kámoš ve spolupráci s T-Mobilem mi zvedl adrenalin v mém už takhle nakvašeném tělním oběhu na maximum. SMS typu : Ahoj maminko ( toto oslovení od starší dcery samo o sobě znamená katastrofu, normálně a zásadně mě oslovuje matko) jakpak se máš? ( další praktická ukázce blížící se hrůzy, normálně mě ani nepozdraví natož aby se mě ptala jak se mám). Tady jsem ve čtení udělala přestávku, zhluboka se nadechla, hodila do sebe panáka matonky na povzbuzení a jala se vstoupit do jámy lvové, v duchu jsem si představovala že ta holka je snad těhotná nebo mi jí unesli ( to je blbost to by mi nepsala) avšak nejpravděpodobnější byl nějaký úraz. Na to je moje dcera přeborník, dokáže zakopnout i bosa na naprosté rovině o vzduchoprázdno a zlomit si třeba prst na noze. A jako vždy ( teda skoro vždy) jsem měla pravdu. Dcera hrála volejbal a nějak nešťastně si přisedla palec na ruce a v sms lkala že ho má zlomenej, strašně jí v tom cuká, má ho strašně nateklej, modrá jí že asi brzo zkolabuje a co má dělat ( abych to přeložila do normální lidské mluvy- holka si trošku vykloubila prst, mírně ji otekl kloub, po modrání ani památky a o mdlobách četla tak max v červené knihovně ale jelikož to s maminkou umí pojala to takto). A já, husa jedna starostlivá jsem ihned ten můj kolabující zlomenej prst ujistila, a´t sebou praští na nejbližší lavičku, obloží se ledem a počká, než její servaná matka ve spolupráci s našim dýchavičnym bourákem ji vyzvedne. Takže pomsta šla stranou a já si musela pomocí mého bujného dekoltu a vodnatého azurového pohledu vybojovat volno po zbytek dne což u mého šéfa není nic jednoduchého. Osvětlit mu situaci v perfektní češtině ( jako vždy nechápal) pak v chatrné  angličtině ( začal pomalu chápat) a nakonec v mé silně kulhající italštině ( konečně pochopil!). Po deseti minutách vysvětlování jsem byla na pokraji kolapsu já ale volno jsem měla. Dcera na mě za asistence poloviny spolužáků a učitelského sboru čekala natažená a silně sténající na jedné ze dvou laviček v atriu její školy. Popadla jsem dceru do jedné ruky, její tašku, pití, věci na tělocvik do druhé a notebook do pusy a takto ovešená a dceru podpírající jsem všechen ten cirkus tlačila do auta. Ještě že jsem si prozřetelně zaparkovala auto co nejdál od školy ( na tohle jsem fakt kádr) abych po každém  metru stála dýchala jako lokomotiva, ovívala omdlívající dceru a kontrolovala abych nestratila nějakou tašku nebo nedejbože notebook. Totálně splavená jsem vše přikurtovala na sedadla a vyrazily jsme směr Kutná Hora do nemocnice. Venku 30 stupňů v autě tak 50, dcera, která se obdivuhodně rychle vzpamatovala, mlela pátý přes devátý že ani chvilema nevěděla, kterej prst to má vlastně zlomený, já modlíc se, abychom už byly v nemocnici. Tam jsme se musely chvilku orientovat nebo od mé poslední návštěvy v chirurgické ambulanci dostála nemocnice náročných změn. Pomocí barevných šipek na zemi nakreslených jsme se měly přemístit na jednotlivá oddělení. A tak jsme tam stály jako dvě trubky a hledaly příslušnou barevnou šipečku která by nás zavedla do chirurgické ambulance. S očima přilepenýma na zem jsem se vrátila do dětství kdy jsme hráli na stopovanou a došla do cíle s vítěznou tabulkou chirurgická ambulance. Nejdříve jsem skoukla bilboardy nalepené na dveřích typu: Neklepejte, sestra pravidlně vychází ( za 30 minut nevyšla ani jednou), v prípadě nutnosti zvoňte a vyčkejte příchodu sestry ( to bychom se načekaly), dnes od...do...nepoteče teplá voda ( tak to vám nezávidim), doktor ten a ten dnes neordinuje protože má dovolenou ( tak to mu závidim) atd. No než jsem to všechno přečetla, uteklo příjemných 30 minut. Po doktorovi nebo sestře ani vidu ani slechu. Nedbaje nápisů na dveřích jsem po 40 minutách zabušila na dveře. Otrávená sestra vyšla téměř okamžitě a ještě otrávenějsí doktorka se nás zeptala co chceme ( nic, měla jsem chuť odpovědět, jen jsme přišly na kafe asi!) Doktorka poměrně rychle nacvakala žádanku na rentgen a nás zase čekaly barevné šipečky. Našly jsme ho docela rychle. A jak si tak sedíme v čekárně a snažíme se upozornit na naši přítomnost najednou dcera zahřímá: MATKO, jak takhle můžeš mezi lidi ,koukaje na můj třimilimetrový porost na nohách ( tak pokud chtěla upozornit na naši přítomnost tak se jí to teda povedlo). I špendlík by bylo slyšet kdyby spadl a zrak všech přítomných se upřel na moje tvarohové" zarostlé" nožky ( kutnohorské noviny budou mít o čem psát). Jako byly moje nožky bílé tak můj obličej připomínal přezrálý meloun. Ach jo. Naštěstí sympatický zdravotní bratr mě na chvilku zbavil dcery, nafotil si její hlavní příčinu návštěvy zdejšího ústavu a s fotkama nás poslal zpět po šipečkách za paní doktorkou. Ta dobrá duše ( moje dcera) mezi focením prstíku stačila zdravotnímu bratrovi ( fakt fešákovi) vykvokat celý náš rodokmen sahající až do doby husitské, výši mého a manželova platu a ještě jako třešinku na dortu přidala kód našeho domácího sejfu. Ta holka se prostě neztratí! Doktorka moudře pokyvovala hlavou, podívala se na fotky ze všech stran a pak uznala, že moje udřená a neustále pracující dcera potřebuje trochu zvolnit a odpočinout si a vystavila jí žádanku na nový módní doplněk - sádru. A protože zrejmě byla v dobré náladě a já jí asi nebyla moc sympatická dala dceři sádru( abych to upřesnila na pravou ruku a decra je pravák) na celý měsíc jinak si to totiž nedokážu vysvtělit. Dcera jí málem líbala ruce radujíc se, že celý měsíc nebude muset na práci šáhnout ( ne že by se předtím předřela) a já nadávala jako špaček ( ale jen v duchu) že mi na měsíc vzala tak levnou pracovní sílu :-D.
Stejný sympatický zdravotní bratr dceři vykouzlil ten zázrak na ruce ona mu na oplátku dovyprávěla veselé historky z naší rodinky a oblíbené šipečky nás dovedly zpět k naší zaparkované popelnici jevící známky úpalu. Fuj tam bylo vedro. Tak ještě nákup v Bille a hurá domů. I v Bille se během chvilky všichni dozvěděli, že dcera má sádru ( což se v 30 stupních těžko dalo přehlédnout a snad jen slepec by tuto událost nezaregistroval) ale pro všechny případy k tomu podala tak hlasitý komentář, že by se i plechovka vepřovýho masa nad ní ustrnula.. V autě naštěstí usnula, zmožena prožitými událostmi a já si vychutnala chvilku naprostého klidu. Pár kilometrů před rodnou hroudou procitla a plačtivě informovala asi 100 sms ( jak jinak než z mého mobilu) všechny přátelé, o jejím dnešním utrpení. Vše zakončila srdce ryvným telefonátem ( zase z mého mobilu) svému příteli, kterak je na tom zle a potřebuje pofoukat sádru. Takže jsem jí po zbytek pátečního dne svěřila do ozdravující náruče jejího přítele ( teda spíš jeho mamky) a svištěla domů makat. Když je u nás nejvíc práce doma jako již standartně ani noha. Jakmile jsem dodělala poslední řízek a vyndala buchtu z trouby, začalo se to domů trousit se silným pocitem hladu. Mladší dcera si přivedla jakýsi opiercinkovaný přízrak na návštěvu a následné spaní ve stanu. V sobotu jsme měli pochod s manželem a tak jsem musela dětičky opatřit po stránce stravovací.
Jak poznamenala ta naše sádra, žijeme si s manželem nad poměry, když si můžeme dovolit jet 90 km do Tábora a 90 km zpět jenom kvůli tomu, abychom tam jako pitomci obešli v 25 kilometrovém okruhu Tábor, pokochali s e přírodními krásami a jeli zase domů ( no něco málo pravdy na tom je). Každopádně to bylo super!Ono takhle pochodovat při 30 stupních a většinou po silnici a před sluncem nekrytých místech je teda to pravé ořechové a jen pro silné nátury. Krásně jsem se opálila, teda spálila, bohužel fotodokumentaci nemám, foťák jsem sice nezapomněla ale kartu do něj ano, zrovna tak krokoměr. Ale i tak jsem byla po návratu domů ještě při síle vydat se po krásách okolních vesniček, tu vyložit Lizzinu kámošku, tam nabrat náš zlomenej prstík otravující svou návštěvou našeho nerudného dědu a zase jako již tradičně bloudit v místech, kde lišky dávají dobrou noc. Zdravotní stav starší dcery se zlepšil natolik, že dokonce mohla navštívit místní diskotéku, na kterou jsme jí radši pustila. Byla jsem příliš unavená na nějaké diskuze. Neděle utekla až podezřele klidně a v naprosto líné atmosféře.
V pondělí jela dcera s manželem na dotočení sádry a mě se něchtělo do práce tak jsem se vnutila s nima.  Potřebovala jsem koupit ještě něco Lizzi k narozkám.Já vím, že puberta je těžké období ale já už opravdu nevím, jak ze starší dcerou vyjít v klidu a ne pořád v hádkách. Ty nás neminuly ani v nemocnici ani v přítomnosti manžela, a že v té si dcera dává pozor na ústa. Takže jsme domů jeli zase nakvašení a bez dárku pro mladší dceru. Manžela a starši dceru jsem vyhodila u baráku a jela do práce s tím, že až do večera už fakt nechci nikoho z rodiny vidět.Bylo mi přáno, manžel odjel do práce, dcery zalezly do pokojíku a já měla trošku vytouženého klidu! A v úterý ráno vše nanovo. Opravdu se mi nechce popisovat co se zase stalo ( zase jsem se dozvěděla jak jsem hrozná matka, jak nesnáší celou naší rodinu, že s náma skončila a v osmnácti odejde a nikdy se nevrátí!). Jedno je jisté. Hlavním aktérem byla starší dcera, její paličatost, puberta a já. Jediné štěstí že manžel nebyl doma jel darovat krev. A zrovna ten den měla mladší dcera krásných 14 let.  Dovlekla jsem se do práce ve stavu, kdy jsem myslela, že to odpískám, Fakt už jsem nemohla. Paradoxně mě trochu vzchopil článek o těžkém dospívání v jedné rodině a já si uvědomila, že i jinde mají problémy a možná větší. Toto mě nakoplo na další půl hodky, kdy mi ji zkazila nečekaná návštěva. 30 minut jsem se utěšovala že vše bude dobré a vyplavovala zlost a hněv ze svého mozku. Najednou kolem oken prosvištěla černá hlava a bílá sádra. Udělalo se mi mdlo neb měla být ve škole! A jako by se nechumelilo, práskla taškou a notebookem o stůl a jen tak mezi vodopádem její mluvy se zmínila, že jí ujel autobus do školy. Kdybych měla auto dovezla bych jí tam ale manžel jel na krev...kdybych jí poslala domů, manžel by jí po příjezdu přerazil a tak mě nezbylo nic jiného, než si jí nechat v práci což signalizovalo problémy a její oblečení mezi zdejší hordou proutníků ještě větší Silně se začala nudit a prudit ihned když se jí vybil notebook, dožadovala se puštění kolegova počítače. Tak jsem vyrazily na poštu. Cestou jsem se jí snažila zabavit jako malé děcko...ale bavte 17-letou kozu. Nakonec jsme přežily dopoledne my dvě i všichni kolem vcelku bez úhony. Holčička se nadlábla, nasměrovala jsem jí do úctihodné vzdálnosti od mých nadřízených ,do skladu. Co tam dělala nevím ( a ani nechci vědět) ale pomalu dvě hodky tam byl klid a mír. Kolem druhé hodiny, když si můj zahraniční šéf začal všímat více jejích bílých minišortek a vnad deroucích se z téméř neexistujícího tílka než MĚ, poslala jsem jí archivovat staré zakázky. Mile mě překvapil její zápal se kterým tuto práci zvládla, nehledě na její momentální handicap a to sádru na pravé ruce. Ve čtyři hodiny jsme obě vypadly co nejrychleji a celou tu smečku včele s manželem jsem pozvala na zmrzku. Mladší dcera měla narozky. A na její počest ( ona sama se potila na Zumbě a starší se od nás odpojila před barákem s tím, že za chvilku bude doma, po třech hodinách nám místo jejího výskytu zůstalo i nadále utajeno)jsme místo výletu na kolech, zapadli s manželem do jedné z " mnoha" našich hospůdek s venkovním posezením na jedno pivko.Měla jsem jedno velké a jedno malé. Vzdálenost od hospůdky domů jsem zvládla s pouze dvěma zastávkama na čůrání. Jendou jsem si od kopřiv popálila ehm ehm .... a pozadí a podruhé jsem si dřepla tak šikovně, že moji prdelku mohli obdivovat chataři a chlupáři za keřem, který tak vždycky byl a zrovna včera ho pokáceli. V té rychlosti jsem tuto maličkost jaksi přehlédla. No co, místo Ordinace v růžové zahradě  tak mohli chataři sledovat můj Zadek v zelených kopřivách. Taky dobrý ne?