středa 9. února 2011

Uhlí nebo plyn?

Když jsme se stěhovali do baráčku topili jsme uhlím a dřevem. Nic jiného na trhu nebylo a pokud nebyl ani manžel doma, nadávala jsem jako špaček při dělání třísek a zatápění. Holky byly malé ( 4 a 1 rok) a musím se přiznat, že i já, takové šikovné děvče mělo někde slabiny. Lítat každou chvilku do sklepa, znovu a znovu zatápět když mi to vyhaslo nebo ještě lépe když jsem zapomněla jít přiložit, tahat s sebou obě holky protože se sami bály a pak donekonečna větrat, když se mi podařilo málem otrávit nás i zvěř když mi kotel dole čoudil. Tak to ne to nejni nic pro mě. Seděly jsme s osatníma mamkama na lavičce, dětičky si na písečku dělali bábovičky, ty menší ho i baštili se vším co obsahoval a my drbaly a pomlouvaly a nadávaly jaký že máme těžký život a práci s topením.
A někdy v té době dorazil i do našeho mini městečka fenomén zvaný plyn. Jako první ho samozřejmě měli ty movitější spoluobčané ale my koupili baráček i s boudičkou s přípojkou na plyn tak mě napadlo, že by to nemělo být tak těžké, dotáhnout plyn a do naší klidné domácnosti.Jsem děvče údernické, a co si vezmu do hlavy mi nikdo nevymluví! A to platilo i o plynu.
A tak jsem si s velkou radostí přečetla na obecní nástěnce pozvánku na předváděcí akci týkající se právě plynového topení. Pranic mě nedokázalo odradit od této akce. Sbalila jsem holky, sunar, manžela a ve stanovený čas stepovala asi tak se stovkou dalších lidí před kulturním domem, kde se celá ta sláva měla konat.
Předvádějící dvojice, sympatický mladík a jeho nesympatická vysloveně protivná partnerka se pustili s vervou do vysvětlování principu plynového topení. Teda spíš mladík, jeho partnerka  tam byla zřejmě jen na okrasu. Kulila na nás ty svoje hnědý, podmalovaný kukadla a cenila na nás svůj bílý chrup jako já kdysi v Praze, když mě na ulici odchytila jakási reportérka a položila mi záludnou otázku, cože říkám na situaci na blízkém východě ( neměla jsem ani ponětí co to blízký východ je natož abych měla přehled v jaké je situaci) a tak jsem se jen přihlouple usmívala. Naštěstí mě do televize nedali! Mladík mluvil a mluvil, vymíval nám mozky plynovým topením a většina lidí tomuto zdroji tepla přicházela čím dál tím víc na chuť. Ani jsem si tenkrát neuvědomovala, jak nám tato povedená dvojice maže med kolem huby, jak jsou perfektně vycvičení dělat z lidí blbce, jakou mají průpravu nás oblbnout. A že se jim to dařilo. Na konci mě zarazilo, že dvojice ihned vběhla mezi lidi a snažila se získat co nejvíce podepsaných smluv na plynové topení. Ani cena, a to dost vysoká, některé zblblé lidi neodradila a smlouvu podepsali, aniž by si jí přečetli ( v tomhle už jsme měli velice špatnou zkušenost, kdy si tchýně pustila domů jakéhosi dealera na vysavače, nechala si totálně vymýt hlavu tímto báječným strojem za třicet tisíc, neuváženě podepsala smlouvu a pak jí zbyly pouze oči pro pláč, když se po procitnutí z okouzlení snažila smlouvu anulovat, což nebylo vůbec možné a ještě pod výhružkou soudu musela zaplatit dosti vysokej peníz za to, že tu smlouvu nakonec anulovali-vše bylo ve smlouvě zanesené ale lidi si to většinou ani nepřečetli a podepsali a pak museli platit). Měla jsem na jazyku tolik otázek a jelikož mladík pobíhal mezi lidmi obrátila jsem svou pozornost na ten druhý zázrak. Zasypala jsem jí množstvím otázek které jsem měla v hlavě. Internet tehdy ještě nebyl nebo byl ale my ho neznali a tak jsem odpovědi musela najít u ní. Podle třesoucích se rukou a vlhnoucí halenky a dokola opakující a naučené klauzule jsem pochopila, že o plynovém topení není ani tucha a vše je jen další velký podvod ( jak se později ukázalo to podvod byl, lidé, kteří smlouvu podepsali, museli zaplatit zálohu, pak nekonečně dlouho čekali než se jim firma vůbec ozvala a jen někteří šťastlivci si mohli gratulovat, když jim firma toepní skutečně udělala ale za nekřestanský peníze).
Byla jsem velice zklamaná ale rozhodně se nevzdávala. Moji rodiče, kteří si plynové topení nechali taky dělat mi poradili přímo " Anděla z nebes" jak jsem nazývala majitele jiné, solventnější firmy. Do dovou dnů se přišel podívat, osvětlil mi všechny otázky, které jsem potřebovala vědět a navrhl i finanční stránku třeba i ve formě splátek. Jelikož jsem v té době byla na mateřské dovolené a manžell taky nevydělával nijak velký peníz byly pro nás finance velká překážka. O splátkách jsem nechtěla ani slyšet. Nezbývalo tedy nenápadně požádat o pomoc rodinu. U mých rodičů to nešlo, ti byli vycucaní z rekonstrukce baráčku ale tcháni...a tak jsem nenápadně a při každé návštěvě zalila oko slzou a mlela o plynu snad i ze spaní. Nevím, jestli to bylo kvůli tomu aby měli ode mě pokoj nebo chtěli skutečně pomoci, každopádně nás v září navštívil Ježíšek s dosti tučnou obálkou napěchovanou penězmi. Nakrmili jsme náš účet, věčně vymetený a hladový, do sytosti. Dalším důležitým krokem bylo domluvit co možná nejbližší termín samotného a konečného připojení našeho baráčku na plyn. Což jsem předpokládala bude už brnkačka. Trošku se kopne tam a támhle, položí se pár trubek a je vymalováno. No to zrovna! Nejbližší možný termín byl až za dva měsíce což bylo na mou trpělovost dost. A tak jsem zase zavodnila svůj zrak a tak dlouho otravovala až mi pan " Anděl" přislíbil termín za 14 dní s tím, že si musíme vykopat vzdálenost od budky na plyn k baráku cca 2 - 3 metry kde máme trávu a záhonky sami. Což by samo o sobě nebylo nic složitého kdyby manžel, kdykoliv bylo a je třeba něco dělat neonemocněl. Podezřívám ho, že si ty nemoce snad shání sám. Tenkrát to byla nějaká vyróza, která přešla v zápal plic.A tak to zbylo na mě. To bude brnkačka, myslela jsem si. Jenže jedno je myslet a druhý skutečně dělat. Ono kopat, vařit, starat se o dvě malé děti a naprosto nefunkčního manžela dá zabrat každýmu. Když jsem po dvou hodinách vykopala malou jamku a vyhodila asi tisíc kamenů musela jsem si přiznat, že potřebuji pomoc.Jenže koho? Můj táta měl operovanou ruku a tchán obě nový kolena. Nemohl pořádně chodit natož se ohnout. Nakonec padl   los na mého bratra. Věděla jsem, že to s ním nebude vůbec jednoduché ale byl moje jediná záchrana. Můj bratr byl totiž veliký milovník zlatavého moku, dokonce tak veliký že se dá nazvat závislák. Tvrdého alkoholu se NIKDY nedotkl ale pivečko to byla jeho krevní skupina. Řídil se heslem " Hlad je převlečená žízeň" a z práce mazal rovnou do hospody. Tak jsem ho požádala o pomoc. Přislíbil a druhý den skutečně stepoval přesně načas u nás doma. Pustili jsme se do práce. On kopal, já vozila kameny na kolečku a zbytek rodiny nám fandili za oknem. Vše probíhalo dobře až bratr dostal žízeň. Bohužel ani voda, ani limonády, cola, čaj a ostatní nápoje neobsahující chmel nemohly uspokojit jeho stávkující játra. Prostě pokud nedostanou svoji denní dávku moku odmítaly spolupracovat. Bratr byl unavený a slabý. Takže mi nezbylo nic jinýho než vyslat marodujícího manžela s horečkou pro pivko. Nadával sice a já se mu nedivila ale pro pivo dojel. Bratr prolil játra orosenou lahvinkou a po chvilce zase mohl pokračovat v práci. A tak jsme se s basou pivečka vesele prokopali až k baráčku. Hurááááááá. Jak já byla ráda. Obětovala bych klidně ještě jednu basu aby byla práce hotová. Tak a teď zbývalo počkat na firmu aby položila trubky, zavěsila kotel a spustila plyn. K mé smůle jsem musela urgentně nastoupit do nemocnice se starší dcerkou na operaci kýly.  Byla objednaná a to mi nějak uniklo. Nastal horor, neboť mladší, roční dcera byla sice šikovná ale předci jenom na mě velice fixovaná. A tak jsem musela odjet do nemocnice když spinkala, chudinka malá. Radši jsem ani nechtěla vědět jak to doma ty 4 dny bez nás zvládali. Starší dcera operaci zvládla perfektně jako ostatně vše. Udivovala nemocniční personál svou samostatností a urputností s jakou se zhostila každého úkolu. Přišlo mi , že jsem tak jaksi přebytečná. Čtvrtý den po operaci nás pustili domů s tím, že za 8 dní jsme se musely vrátit na vyndání stehů. Problém s dopravou domů se ukázal jako vážný neb pro nás jaksi neměl kdo přijet. Táta měl ruku v sádře a manžel čtyřicítky horečky. Nakonec to musel zvládnout můj táta. Jak dokázal řídit doteď nevím. Domů jsem auto musela ukočírovat já. Doma mě čekal mírný i když manželem avizovaný šok. Firma nám musela trochu provrtat baráček a manžel jaksi pozapomněl pozavírat všude dveře takže celé přízemí i patro bylo pokryto souvislou vrstvou bílého prachu.Ale opravdu všude. Dokonce i v hrnečku na kafe, hrncích, postelích....k tomu všemu se ke mě přilepila mladší dcerka šťastná že jsem konečně doma a nehodlala se mě jen tak vzdát. Nakonec jsme úklid zvládly s pomocí babiček, trochu problémek nastal když jsem jela se starší dcerou na stehy a mladší spustila takovou sirénu že by jí záviděla i Lucka Bílá.
Tak vše hotovo a konečně nastal den D, kdy nám spustili topení. Bylo to perfektní. Stiskla jsem knoflík a ono to samo topilo! Byla jsem nadšenááááááá. Zálohu na plyn jsem vyšroubovala tak vysoko, jak jen mi to naše fin. situace dovolila. Ze začátku, když venku nebyla taková zima vše bylo fajn. Když se venku ochladilo, baráček se nedal vytopit na více než 21 stupňů čoz je pro takovýho teplomila jako já, žalostně málo. A tak jsem přes den klepala zubama a v noci vypadala jako eskymák. Manžel si teplotu pochvaloval, byl však jediný. Když mi přišlo vyúčtování za plyn, pokoušel se o mě infarkt. Zdálo se mi, že zálohu máme dost vysokou a že jsme zbytečně moc netopili. Doplatek byl teda vysoký! Plynem jsme topili ještě dva roky, než jsme pěkně potichoučku přešli zpátky k uhlí a dřevu. Sice musím každý den zatápět ale mám teploučko. takhle teplo plynem nebylo. Věřím, že je spousta lidí s plynem spokojena. Já se radši naučila dělat třísky, řezat na cirkule dřevo a hlavně topit. Plynem cvaknu pouze ve vyjímečných případech a radši ohnu svůj hřbet při zatápění. Protože komu se nelení, tomu se zelení!

5 komentářů:

  1. Akinomo,
    obdivuju z jakou vervou ses pustila do zařizování plynu u vás doma :-).
    U nás přípojky nejsou a nebudou.Já jsem ráda.Holky si zvykly.Prostě,když jdu zatopit tak jdu zatopit.Ale je pravda,že mi máme domek v"jedný lajně",žádné chození do sklepa.
    Ségra plyn měla,ale mě bylo u nich v domě stále zima.
    A topit dřeven,potažmo v největších mrazech uhlím je lepší.Teplo je za chvilku a když je lepší kotel netřeba k němu lítat každou půl hodinu,stačí za 2h :-).
    Njn mě se to "kecá",když mi bude teprv šestatřicet:-).

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji Miško za komentář. Já jsem za uhlí taky ráda. Moje holky jsou už velké takže když topim tak nikomu nechybim. Já mám taky moc ráda teploučko. A i když se možná prezentuju jako stará bába je mi 39 roků :-D Dobře tak letos mi bude 40 takže v nejlepších letech.

    OdpovědětVymazat
  3. Tedy teď si po sobě čtu komentář a místo MY jsem napsala MI,no fuj:-(.

    OdpovědětVymazat
  4. Tak my máme Díky BOHU plyn, ale manžel topí v noci na 18 a ve dne na 20.5 st, takže vlastně mrznu pořád...Jsem teplomil a nestačí mi to. Loni tu bývalo občas i 16 st, když manžel nechtěl koupit baterky do ovladače a já jsem s Jendou nemohla ven... A tchýně je na tom podobně - mají sice plyn, ale to se protopí moc, tak "topí" tchán (a to mají peněz mraky)... (jenže tchán je na tom s empatiií jako můj manžel = jeho syn), a tak mají doma cca 18 st, ale někdy i 14...protože tchánovi to stačí...Brrrrr.

    OdpovědětVymazat
  5. Tak to tě lituju. Já si těď užívám i 25 stupňů a teplo mám ráda i na spaní i když to není zdravé. Už aby bylo teplo a nemuselo se topit že? Jak ráda bych už byla venku, mám kulatiny tak jsem si vybrala skleníček tak chci trochu zahradničit a už se těším a doufám , že mi to půjde:-)

    OdpovědětVymazat