Celkem vzato, patřím mezi tu sortu lidí, které jsou zaplaťpánbůh zdravé. Samozřejmě když nepočítám občas nějakou tu chřipku, angínu, nějaký ten malý úraz. Avšak letos na mě sedl nějaký moribundus, díky kterému jsem absolvovala okružní jízdu po našich nemocnicích. Ale popořádku...
V kanceláři jsme aktuálně tři. Italské vedení za touhou omladit kolektiv propustil mého puntičkářského šéfa, poslal ho zpátky do rodné, slunné Itálie. Zbyli jsme tedy já a mladý kolega. Jenže to pořád nebylo ono tak nám osud přihrál do trojky mladou, chytrou a celkem i šikovnou dívčinu, která neprahne díky vyvaleným vnadám po vdavkách s nějakým postarším a samozřejmě zajištěným šoumenem ale soustředí se na práci, což jí nejenom šlechtí ale zároveň vysloveně prospívá naší firmičce. Tato dívčinka cca před 2 měsíci začla pokašlávat a kašlala a kašlala až nakazila kolegu a prskali na mě svoje bacily duo. Naštěstí jsem poměrně odolný jedinec, tak ataky bacilů jsem odrážela srdnatě pomocí vitamínů a podobných odrážedel. Když moji mladí kolegové konečně vyzdravěli, začala jsem pokašlávat i já. Nejdřív pomálu ale postupně mě to dusilo více a více. Rozhodovala jsem se zda navštívit mou obvodní lékařku, nebot k ní dvakrát tedy ráda nechodím byť se známe velice dobře. Čůrali jsme spolu vedle sebe do nočníčků v jesličkách. Já, coby malé robě, ona coby o rok starší mazák. Poměrně silný záchvat kašle s následním krvácením z nosu mě však přiměl, že jsem k obvoďačce mazala kosmickou rychlostí. Jako vždy jsem si vyseděla nekolikahodinový důlek na židli, byť v čekárně kromě mě a myší byli cca další tři lidi. Konečně jsem se dohrabala i já na řadu, doktorka mě zkoukla, poslechla a konstatovala, že to nic nejni, nehledě na horečku, která ze mě sálala i z několika metrů. Doporučila mi klid na lůžku, vitamíny...no to bych teda fakt nevěděla a a ni k tomu nepotřebuju vysokoškolskej titul.Sem jí poděkovala, vyplázla 30 kč a vlekla se domů, abych za pár dní před její ordinací v nerůžové zahradě stepovala znova. Tentokrátě mě poslouchala cca o vteřinu déle a konstatovala, že se jí něco na mých plících nelíbí, kašel už taky nejni co býval a co kdybych si prý nechalal udělat nějakou profi fotku mých plíc?? Než jsem stačila cokoliv blebtnout, stála jsem se žádankou na focení v čekárně. No potěš. Při představě návštevy naší okresní nemocnice se mi dělalo mdlo...neblahých zkušeností s tou institucí mám již několik. No nic, vyhrabala jsem z bordelu v kabelce svýho chytrouše a objednala se. Příjemný a milý hlas na druhém konci mě ujistil, že budou velice poctěni již druhý den ráno mou návštěvou a jejich fotoateliér at hledám pomocí zelených šipeček. Při vzpomínce na minule, kdy jsem pomocí tentokráte červených šipeček hledala chirurgii a skončila na patologii ( teda jen jsem se tam domotala ale neskončila) mě dokonale celou oblil pot.
Na druhý den ráno, vyzbrojena kapesníky, odvahou a kašlajícíma plícema jsem vyrazila vstříc novým dobrodružstvím, tedy na rentgen do nemocnice. Cestu i parking jsem zvládla na výbornou, taktéž poznávaní cestu za šipečkama. Z nepřeberného množství barev jsem si vybrala šipečky zelené a pomaloučku jako dokonalý pitomec baletila šipečku za šipečkou přes půlku nemocnice na rentgen. Huráá zvládla jsem to. Odměnou mi byly opravdu nehezké dveře s hezkým názvem rentgen. V čekárně ani noha což mou dobrou náladu ještě vylepšilo. Omdlela jsem na nejbližsí židli a drže se pokynů : Neklepat, sestra vychází v pravidelných intervalech se jala čekat. Intervaly to jistě byly pravidelné ale když ani po 40 minutách nikdo nevylezl, byť i moje hluché ucho slyšelo z vyšetřovny hlasy, odvážila jsem se porušit pokyny neklepat a lehce jsem zaklepala. Za chvilku, za deset minut vykouklo něco vzdáleně připomínajícího doktora a otráveně na mě houklo at jdu teda dál. Přešlapovala jsem u dveří jako trubka a čekala, až budu tázána, cože tam lezu tak po ránu. A znovu jsem nečekala dlouho. Mrskla jsem po doktorovi žádankou a předvedla mu tak brilantní kašlací výstup že i bez žádanky toto střapaté stvoření muselo poznat, že nejsem zcela v pořádku. Tak se do toho pustíme, ne? Zazubil se na mě otázkou a mé srdce začalo tát jako nanuk od algidy pod jeho pohledem. Ač mládý, byl to fešák. V jeho závěsu jsem poslušně šlapala k přístroji zvanému rentgen. Oba jsme na něj zírali a doktor vypadal, že tento technický pokrok vidí poprvé. Byla jsem požádána o sundání bižuterie zdobící mou labují šíji a posléze i svetříku a spodního prádla, které drželo mé vnady zvětšené o číslo díky PMS ( premenstruační syndrom) v jakžtakž přijatelné poloze. Práskl se mnou o stůl a fotografickým rentgenovým zrakem nekolikráte zvěčnil moje kašlající plíce. Poté, když se mi konečně podařilo nacpat vše na svoje původní místo a zabezpečit to svetříkem, začal mui mávat před mým modrým zrakem výslednýma snímkama. Nějak mi uniklo, že nasadil na svoje krásný kukadla brýle, vykasal si rukávy čímž dal vyniknout krásným zarostlým rukám a jako bonus si povolil knoflíček u košile a odhalil mým vyvaleným zrakům chlupatou hrud. Kašel mě rázem přestal a několikrát jsme polkla, jakoby onen doktůrek věděl, co na mě platí. Pot mě oblil už po druhý. On moc dobře věděl jak na ženy působí! A viděl jak působí na mě. Nicméně když se mi konečně podařilo odtrhnout zrak od jeho hrudi a zaostřit na snímek mých plic, uběhlo několik dlouhých minut. Tak paní L. když se podíváte na tento snímek tak zřetelně vidíte, že vaše plíce jsou čisté jako dětská prdýlka. No já teda nevim, ale kdyby mi ukázal utz snímek miminka a mých plic, já fakt žádný rozdíl neviděla. Počkala jsem si na výslednou zprávu a tradá domů. K mé oblíbené obvoďačce. Ten den ordinovala odpoledne a JEN pro pracující. Vlezu do čekárny kde se to hemžilo důchodcema a adrenalin mě vstoupil až do uší. Nechápu,co tam ty francouzský hole dělají, když ordinace je určena POUZE pro pracující ( od 13-18 hod). Takový důchodce může u doktorky stepovat klidně cele dopo což pracující člověk fakt tedy ne. A kdyby tedy jim aspon něco bylo , ale přišlo mi, že si sem prostě přišli jen pokecat. Důchodci nedůchodci zaklepala jsem na dveře a sledována několika nenávistnými obrýlenými pohledy vplula do ordinace. Za pět minut jsem stála zpátky v čekárně i s receptem s nějakým fujtajblem v jedný a neschopenkou v druhý ruce. Lékárnice mi poté výměným obchodem za peníze vydala jakési pirule s podrobným popisem kdy se jimi ládovat a mazala jsem domů do milované náruče mých blízských.
Ač jsme se medikamenty ládovala opravdu poctivě, kašel neustával. Znovu tedy hurááá k obvoďačce a ta, nevěda co se mnou, poslala mě do nemocnice. Nééé, jen to néé prosím, do té nemocnice né. Nedbaje nn můj plačtivý výstup vytrčila mě ze dveří a já zase stála v čekárně tentokráte s rovnou s celou obálkou mé anamnézy. Tak se mým přechodným bydliště na několik dní stala naše okresní nemocnice. Nebudu a ani nechci popisovat tu hrůzu našeho zdravotnictví, jídlo, nezájem zdravotnického personálu o nás, nemocné. Já byla mohoucí...ale chudáci ti nemohoucí...opravdu otřesné. A navíc se mnou nic nedělali, jen do mě prali jakési prášky, po kterých mi oblbnul nejenom kašel ale i celé moje já. Po třech dnech jsem roztřesenou rukou podepsala revers a požádala manžela do dohodě se známým známého aby mě odvezl do krajské nemocnice. Zde se mi dostalo lepší péče a následně mi byla zjištěna příčina mých obtíží. Jednu poměrně hezkou mladou lékařku napadlo, jestli náhodou nemáme doma nějaké zvířátko. Když jsem se po pěti minutách výčtu naší zvěře dostala až ke psům, varovně zvedla prst s tím, že to může být příčina mého kašle. A hle. Najednou se veškeré testy vedly jiným směrem a mě byla zjistěna alergie jako prase na psí chlup.
A tak jsem se úspěšně prokašlala až do krajské nemocnice!
Žádné komentáře:
Okomentovat